„Ahoj, zamáváš nám?“ ptám se povzbudivě se sondou na břiše človíčka na obrazovce. „Tu ruku si spíš cucá,“ usoudí doktorka, ale než to stihne doříct, prcek si vyndá pracičku z pusy a ukázkově s ní zavlní. O hai there, tak přece jenom nebudeš grumpy cat, jako to působilo na prvních dvou ultrazvucích…
Načínáme poslední týden na Zličíně. Takže samozřejmě týden a den, kdy měla být první hernička dětí do dvou let, je dítě od šesti s brekem vzhůru (to jsme si ještě mysleli, že ji bolí břicho), celé ráno se smutným výrazem proleží a když mám pocit, že se vzamatovala, půl hodiny před odchodem jí začne téct kontinuální nudle a teploměr ukáže 37,3. No tak se nerozloučíme.
Minulý týden byl nabitý. Balení, samé balení, prakticky žijeme v krabicích a balit s malým dítětem nebývá úplně extra produktivní činnost, takže jsme všichni ve stresu, Lvíček, že se nezabalíme, já, že jsou na mě tlaky, a Bibina roste jak dříví v lese, protože většinu času, kdy si řekne o „páhů“, dostane tablet s mým pocitem ulehčení, že budu mít chvíli klidu na pakování. Už jenom mizerný čtyři dny! V úterý jsem něco neopatrně položila do prskajícího oleje a ke všemu stresu a hádkám se přidala ještě roztomilá popáleninka. Ještěže máme v domácí lékárničce antipopáleninové náplasti od doby, co se něco podobného stalo Lvíčkovi, ale na ploše asi pěti čtverečních centimetrů a šel z toho až do šoku. Zápěstí mě přestalo pálit za chvíli, ale náladu posádky to pochopitelně moc nepozvedlo.
Spotřebitelské okénko – Ledové kaštany mají speciál Vlašské ořechy, který jsem v pidikonzumu u pošty zahlídla, když jsem nám kupovala zmrzlinu, a musela ho pochopitelně hned mít. Karamelizované ořechy jsou docela dobrý nápad, ale celé je to hrozně sladké a originálním Kaštanům na hony vzdálené, takže za mě stačilo jednou. Víc mě překvapilo, když jsem uviděla v trafice dva téměř stejné časopisy – Chuť a styl se slučuje s Gurmánem, takovýhle krok jsem asi ještě nezažila.
Ve čtvrtek jsem podnikla výpravu na Anděl, do antikvariátu a původně taky zrušit účet do ING. Jenže L. mi nevrátil občanku, kterou si asi před dvěma týdny půjčil k projednávání hypotéky. Já věděla, proč ji nechci dávat z ruky… a výstava fotek MF DNES už byla taky dva týdny pasé. Tak jsem aspoň zrealizovala menší nákup, umlčela Brigulínu rohlíkem a jako kompenzaci s ní zašla na hřiště Sacré Coeur. Předtím jsem si bláhově zašla pro kafe do Costy, takže realizace vyhlížela takhle.
Sobota byla nabitá. Dopoledne byla zima, tak jsme spíš z nouze jeli pro nějaké zbylé potřeby do domácnosti do Ikey – ale ukázalo se, že pro Bibinu je to nejlepší indoor zábava ever. Suverénně prolejzala otvory mezi „pokojíčky“ a krotit jsme ji museli, jen když lezla v botech do vystavených postýlek. Nadchlo ji i halloweenské oddělení, kde vykřikovala „dýňák!“ (vliv večerníčku o Bílé paní, který začal skoro po roce zase frčet). Mě teda taky, než jsem vystřízlivěla a všimla si, že jde jenom o pár ubrousků a balicích papírů s netopýřím a dýňovým vzorem a jinak nashromážděné černé a oranžové random věci z celé Ikey 😉
Dojeli jsme domů a já se chtěla dát do vaření, když vtom zaslechnu z ulice strašlivé zakvílení pneumatik. Nějakej frajírek se zase předvádí, pomyslím si, ale po pár sekundách začne řev: „pojď ven!“ a další zdálky nesrozumitelné věci huláká x maníků přes sebe, a když doběhnu k oknu, vidím auto zablokované na parkovacím místě a okolo něj houf policajtů ze zásahovky, co samopalem vytloukají okýnka a vytahují řidiče se spolujezdcem ven, kde je (jenom v tričkách) vleže spoutávají. Samozřejmě půlka Metropole v oknech a na balkónech, až začal jeden zakuklenec řvát „netoč to, nefoť to a koukej zalízt!“. Musela jsem jít vařit, ale Lvíček tvrdil, že při prohlídce auta vyndali spoustu pytlíčků nejspíš s drogami. No, zajímavý zásah.
Brigulína přes poledne neusnula (a to jsme jí dali mlíko ještě před tímhle furóre), takže jsme se narychlo sbalili a vyrazili do Lán, plán – projít se v oboře, dokud bude spát, a pak na hřiště u rybníka, které jsme si našli na netu. Napadlo mě vzít foťák, ale zavrhla jsem to – na co, podesáté fotit nazpaměť procouranou oboru? Ale pak jsem litovala.
Lvíček si po mnoha letech zahoubařil a přinesli jsme tašku hub, z nichž třetina byla červavých a třetinu jsme po zralé úvaze jako spíš nejedlé (velmi těžké na zažívání) bedly červenající odepsali. Zbylo asi čtvrt plechu babek, tak máme možná na jednu bramboračku – já určitě nejsem ten, kdo by minimální výtěžnosti litoval, a L. byl aspoň ve svých mykofilských touhách uspokojen 😀
Na hřiště jsme dorazili zdárně, ale nepočítali jsme s tím, že zrovna bude pouť, kam jsme se tím pádem museli nutně jít podívat. Lvíček byl přesvědčený, že Brigitka musí aspoň na malý kolotoč – já měla obavy, že tam nevydrží, ale Briguš po naložení do autíčka dělala, jako by se v něm narodila, a po skončení jízdy odmítala vylézt 🙂 A my s L. byli úplně dojatí, protože naše malá holčička úplně sama na kolotoči, to už je přece úplně velký dítě, co?
Pak chvíle na hřišti, ale začínala být zima, takže přesun na svačinu do cukrárny Panenka v Tuchlovicích. Našla jsem si ji na netu a nevěděla moc, co čekat, ale realita překonala ty nejlepší představy! Tedy až na pár drobností, jako že u výběru zmrzliny na nás strašně spěchali, zato když jsme si šli sednout ke stolečku, čekali jsme na obsluhu snad pět minut, nebo fakt, že na obrovském (protože bezbariérovém) WC nemohli na jednu naprosto prázdnou stěnu dát sklápěcí přebalovací pult. Jinak ale Bibi, když viděla stolečky, prohlásila, že chce „na gauč“ (na lavici – that’s my girl!) a když se tam se zmrzlinou rozvalila, vydechla „todle je fajn!“. Když pak konečně donesli dvě cappuccina, Lvíčkovi sachr a mně harlekýn, nadšeně zařičela „todle heeezký!“, až myslím, že se obsluha trochu zděsila 😀 Ale bylo to fakt heeezký a hlavně dobrý. Jak se vyjádřil L., „po dlouhý době kafe, který se nemusí sladit!“ a sachr byl naprosto luxusní, harlekýn ve srovnání s ním trošku suchý, ale zas s dobrou pařížskou šlehačkou, a Bibina se mohla vyřádit v dětském koutku, kde na děti, co se jí pokusily zabrat dračí polštář, hulákala „to je moje kokojíl“.
No a pak domů. Nabitá sobota, proti tomu neděle byla ve znamení pečení kachny a pak výjezdu do Měcholup, kde jsme ještě uklízeli kuchyň a Bíbí vzala tchyně ven. Když přijely, mělo dítě v golfkách úplně ledové ruce do půlky předloktí a studená i chodidla, přičemž tchyně, jindy a v jiných věcech přeúzkostlivá, mi přesvědčovala, že má ty ruce teplý, potažmo že jsou studený jen od toho, že držela flašku. No, večer začalo dítě pokašlávat, druhý den kašlat a dneska začala ta rýma i s teplotou. Já to nechci s ničím spojovat ani nic vyčítat, ale prostě nechápu ten denial, kromě vysvětlení, že má po přechodu termoregulaci hozenou za polární kruh 🙂
Příští blog čekejte bůhví kdy. Nejen totiž, že musíme tady do soboty všechno sbalit, ani po přestěhování mě nějaké extra vydechnutí nečeká, protože nebude kde ty stěhovací krabice skladovat, jen v B. pokojíčku, který ale bude potřeba co nejdřív uvolnit, aby v něm mohla začít spát, A ZÁROVEŇ chceme všechno, co se vybaluje, pečlivě umýt, s rozmyslem uložit a ideálně ještě zvážit, jestli se to ještě nemůže vyhodit 😀 Chcípnu.
Jelikož už se odmítám nahrávat s fotkami na wordpress, kde se nahrajou v úplně nesmyslném pořadí a mizerně se pak s nimi i pracuje, odteď fotky odkazem (sorry)…
„Přinesl jsem ti švestky,“ pochlubil se Lvíček minulý čtvrtek, potom, co jsem si posteskla, že jsem jela na trhy pro švestky a vrátila se bez nich. Nojono, jenže já je chtěla na švestkový koláč a když jsem je neměla, už dávno jsem upekla makové buchty z řepánkové směsi z mrazáku. Takže co se skoro kilem a půl švestek? Něco jsme snědli, pár švestiček zplesnivělo a vyhodila jsem je… ale zbýval ještě pytlík a mně bylo líto s ním nic neprovést. A zároveň jsem neměla čas ani sílu na nějaké velké pečení, takže mě napadl crumble.
Když jsem googlila recept, narazila jsem na svoje oblíbené pradobroty, takže to bylo jasné. Neměla jsem ani tmavý cukr, ani tmavou mouku, zato jsem měla pytlík mandlových lupínků, které jsem potřebovala zpracovat… takže to nebylo zdaleka tak zdravé, ale pořád dobré 😉 jen jsem musela navrch přidat pár lupínků másla, protože na mandle jsem si vzpomněla až potom, co jsem dala do drobenky všechno ostatní. Příště bych s nimi nahradila polovinu dávky vloček. Ale výsledek byl výborný, ať už se zakysanou smetanou nebo klasickou šlehačkou 🙂
Neboli podzim kalendářní a pro nás nabitý týden. Obula jsem se do toho hned v pondělí, kdy jsem vyrazila v 8:30 ze dveří bytu a úderem desáté jsem už byla doma, protože mi cestou přišla smska od kurýra, že dorazí 10-12, a mezitím jsem stihla dojít na poštu, vynést golfky a pidižvínu do ne-nízkopodlažního autobusu (pravda, s dopomocí), vystoupit z něj (dtto), dojet metrem na farmářské trhy na Hůrku pro švestky, utratit poslední dvě kila za zeleninu (s výjimkou švestek, které neměli) a zase na metro a od metra domů. Kurýr mi přivezl reklamaci od Martinusu a s ní dokonce dvě nové záložky – Martinus má z mnoha důvodů (o kterých jsem se chtěla rozepsat a asi to už nikdy nezrealizuju) pořád daleko k tomu, aby se z něj stal můj love brand, ale těma záložkama… no, je to snaha dobrým směrem 😉
V úterý nastal podzim a já vůbec nevím, jak se/nás oblíkat. Ráno to je kolikrát na zimní bundu, odpoledne na krátký rukáv… na palici. Stěhování se začíná reálně blížit, řešíme mraky věcí s bytem, balení, úklid… a do toho mně pořád v hlavě hlodá výběr jména. Uprostřed týdne jsem to před Lvíčkem nanesla. „Jména? No jo, to já nějak úplně vytěsnil… popravdě jsem v poslední době vytěsnil i to, že jsi těhotná,“ povídal upřímně… a já se mu nemohla divit, sama to dost často vytěsním taky 😀
Balila jsem stolní hry a padla na mě nostalgie. Budeme mít ještě někdy možnost a chuť „promrhat“ hodinu večerního času u Jamba nebo Osadníků z Katanu? Aktuálně jsme rádi, když po uložení dítěte zvládneme dvacetiminutový sitcom a osobní hygienu… A když už jsme u sitcomů: začala seriálová sezóna. Jak dlouhá byla letní pauza, jsem si uvědomila díky tomu, že místo uloz.to mám v našeptávači adresního řádku blog upsice a addic7ed už z něj dokonce zmizelo úplně.
Víkend jsme trávili převážně na bytě, v sobotu jsme uklízeli a cestou domů se stavili na Grébovce (to už nikdy neudělám, zoufale to tam zmasovělo a míň než půl hodiny se na burčák mohlo čekat snad jen v ty dvě, kdy zahajovali) a v neděli jsme se rozhodli vzít tam Brigitku na návštěvu. Cestou jsme jí vysvětlili, že jedeme do nového bytu a bude tam mít svůj pokojíček, takže posledních deset minut provolávala „pokojíček! pokojíček!“ a po příchodu neomylně zamířila přímo do něj. Moc se jí líbil, zvlášť když jsme jí tam vybalili nová autíčka, jenom při pohledu na lustr se nás držela a kňučela „neboj“. Ale snad i na něj si zvykne 🙂 Po obědě jsme vyjeli do hostivařského lesoparku, dojeli do Lidlu, koupili sobě i pidižvíně nanuka a udělali Lidlu bordel v uživatelském průzkumu, když jsme (pravdivě) uvedli, že jsme z Prahy 5, ale do supermarketu jsme došli pěšky 😀
Nevíme, jestli po nastěhování nevystřízlivíme, ale nový byt se nám líbí čím dál víc. Je krásně útulný, nadstandardy jsme si hodně vymazlili a za okny máme barevné koruny javorů… tak snad se nám tam bude bydlet dobře.
PS: Vím, že jsou fotky zpřeházené a některé dvakrát, to proto, že se mi napoprvé nahrála jenom polovina a já nemám absolutně nervy je v tom kreténském obrázkovém editoru wordpressu mazat po jedné, protože jinak to nejde…
Zase mi to nevyšlo. Už nejmíň tři, čtyři roky mám v plánu, že budu slavit všechny státní svátky, nejenom Vánoce a Velikonoce. Jenže dalekosáhlé plány vydrží tak měsíc před blížícím se významným dnem. Pak na to v návalu všedních starostí zapomenu a najednou jé, hele, ono je to už tenhle týden, já už se nedostanu na nákup a navíc už jsme si ten den něco naplánovali… a buď se na to vykašlu úplně, nebo to nějak odbydu.
Letos to byl ten první případ. Den české státnosti jsem plánovala slavit nějakým staročeským jídlem (no, asi by to nad pohankovou kaší vyhrála kachna, ehm) a případně výletem na zajímavé místo spojené s českými dějinami. Jenže za dva týdny se stěhujeme, takže jsme oba dny trávili z větší části úklidem bytu v Měcholupech a obědvali dovezenou pizzu.
Ale 28. říjen, ten už určitě vyjde!
Včera jsem byla 18+0, dneska podle svojí metody „odečítám měsíce od termínu porodu“ končím čtvrtý měsíc. Úplně si říkám „cože“, protože mi připadá, že to hrozně utíká. A navíc na to samozřejmě není moc čas myslet (a pohyby ještě necítím – jen občas takové tlaky dole v břiše). Někdy v úterý jsem zmínila, že bych ráda pokročila s výběrem jména, a L.: „Nojo, jména! To jsem úplně vytěsnil. Popravdě, já v zásadě vytěsnil i to, že jsi těhotná…“ 😀 Nemůžu nemít pochopení, kromě běžných provozních starostí s prací, Bibinou a každodenním provozem ještě maká na bytě a organizuje stěhování. A mě samotnou to jméno provokuje asi hlavně proto, že mám pocit, že po Brigitce už s žádným nedokážeme překročit svůj stín. Pokud pominu první dny (spíš hodiny) nejistoty, vlastně jsme měli od chvíle, kdy s tím Lvíček přišel, pocit, že TO JE ONO, a čím je Brigule starší, tím jsem s ním spokojenější. Tentokrát zatím žádný AHA moment nepřišel, ale je fakt, že poprvé jsme vybírali až po určení pohlaví – mám ale obavu, že druhé pidižvíče je bytostně proti ultrazvukům a nebude se chtít odhalit ani na tom velkém příští měsíc 😉
Jak je mi jinak? Břicho roste, sice zaplaťpámbu jakžtakž pomalu, ale nepopiratelně. „Klouzačku“ z pokrčených nohou už Briguli dělat nemůžu, snažím se ji ani moc nenosit a všude tahám golfky (když je s námi L., každou chvíli chce tatínkovi „na koníček, chceš koníčka“ – motivovat ji k chůzi je většinou horor). Večer, když se trochu přetáhnu – třeba když táhnu golfky na dvouhodinový nákup a pak ještě balím krabice na stěhování – mě pobolívá v podbřišku, taky pozoruju, že jsem unavenější a třeba při běžném týdenním úklidu půl hodiny luxuju a vytírám a nejmíň půl hodiny odpočívám 😀 Zabrat dostává bederka, ulevuju jí jógou, ale se studem přiznávám, že cvičím mnohem míň, než bych měla. Teď jsem ale našla na idnesu cvičení pro těhotné, tak se do toho zkusím vrhnout. Začínám taky cítit křečák od minulého těhotenství, který mám od rozkroku do půlky stehna, včetně takových těch zakroucených míst. Budu si s tím pak asi muset někam zajít a vůbec z toho nejsem nadšená. Ohledně psychiky – pořád jsem dost snadno vytočitelná, ale v „základním nastavení“ už jsem najela na tu pohodovou vnitřní vyrovnanost konstruktérky nového mimina. „Sluší ti to, vypadáš… spokojeně,“ konstatoval Lvíček a vidím to i já, když se podívám do zrcadla. Takhle nikdy jindy než v těhotenství nevypadám, ať už mám pleť čistou nebo jako puberťák – lesknou se mi oči a působím, jako když mám přístup do jiné dimenze. A taky trochu mám, že 😉
Myslím, že Bibina začíná žárlit, minimálně na té pudové úrovni jí dochází, že se schyluje ke konkurenci, takže se víc mazlí, vrhá se mi oběma rukama kolem krku, třímá moje předloktí s hrdým zvoláním „toe moje učička“, sama dává pusinky… břichu se zatím zvládá vyhýbat, ale cítím z ní vůči němu už mírnou nevraživost, že jí brání v blbnutí s maminkou. Jsem taky zvědavá, jak s ní zamává stěhování, ještě to asi bude zajímavé. Myslím, že načasování je tak akorát – tuším, že i já sama budu rozumně použitelná ještě tak ten měsíc (dva týdny balení, dva týdny vybalování) a pak budu ráda, že se dovleču deset minut do Alberta a někam do herny 🙂 Nějak většina těch odvrácenějších stránek těhotenství nastupuje tentokrát rychleji…
Blogpost z posledního týdne byl hodně vtipný, tedy hlavně jeho zakončení, protože noc byla tragická (byli jsme namlsaní z posledních x dnů dobrého spaní… a začal nám týden a půl, kdy nespala v kuse ani jednu noc) a nevyspali jsme se skoro vůbec. Ale museli jsme se nějak zcivilizovat, odvézt Bibinu babičce a jet na desátou do Měcholup přebírat byt. Bylo nám ale oběma blbě jak při regulérní kocovině… a jako při klasické kocovině pomohl mekáč. Zastavili jsme u toho na Jižní spojce, posnídali muffin s vejcem a slaninou, míchaná vajíčka a kávu… a byli jsme jakž takž použitelní na přebírku 🙂
Tím, že měl Lvíček volno a podnikali jsme něco společně, to pro mě bylo vlastně pokračování víkendu – a posunul se tak i celý týden, protože v sobotu byl zase naopak s tchánem celý den v novém bytě montovat nábytek, takže se to pro mě nijak nelišilo od pracovního dne 😉
V úterý a ve středu nám dělali kuchyň a zvorali to, kuchyňář si blbě rozměřil skříňky a na jedné zdi byly kratší. Vzal je předělat, ale dvířka přijdou až za čtrnáct dní… prostě pořád sranda. Lvíček taky přivezl nějaké obalové materiály, které nadchly zejména pidižvici.
Ve čtvrtek proběhly ty Pardubice, v pátek jsem je vydejchávala. Na víkendový nákup (v sobotu večer a málem prý za tím vozíkem usnul), kvůli Persilu v akci (nojono, jsem jak ti důchodci…), jel Lvíček tentokrát pro změnu do Glóbusu a jen jsem čučela – asi osm stovek včetně kuřete, jitrnic, zeleniny, mlíka a toho Persilu. Mám pocit, že v Tescu by to byla minimálně tisícovka, ale na těch pár týdnů už nemá moc cenu měnit nákupní návyky 🙂 sobotu jsem měla, jak už jsem psala, normálně „pracovní“, a tak na nějakou relaxaci zbývala jenom neděle. Takže jsme ji zahájili prořvanou nocí, mým násilným sebevykopáním z postele před osmou, přičemž v půl desáté nám jel z Řep vlak, a v plánu byly na snídani vafle…
Zkrátím to, já se nenasnídala a Lvíčkovi bylo trochu blbě ze zhltaných vařících vaflí, ale stihli jsme to. Bibině se moc líbila jízda vláčkem (na pražském Semmeringu jsme s ní byli skoro přesně po roce) i zpáteční cesta tramvají. Nám se líbilo, že jsme si v Hájkovi u nádraží dali kafe a chlebíček a Brigulínu zabavil kornoutek arašídové zmrzliny a obrazovka s Óčkem umístěná strategicky proti našemu stolu, takže jsme si mohli vypít kávu jako normální lidi 😉
(Ostatní fotky v galerii – Bibina dělá piraňu, Bibina-Nooglerka a zábava v metru – „…takhle jedou huláni, dej Brigitko dobrý pozor, ať nespadneš do jámy!“)
Aspoň ten polomáčený v čokoládě, v nádražním perníkovém stánku. Bez čokolády byl za dvacku 🙂
Sraz v Pardubicích jsme s Puffin plánovaly už dlouho. Jednou jsem to plácla, když jsme vymýšlely možnost, jak se vidět, aniž bych Lvíčkovi plácala den dovolené a nutila ho kodrcat se do Hradce na pro něj beztak vcelku nepodnětný pokec matek s dětmi. Věděla jsem, že Puff jezdí přes Pardubky do Zlína a že pro mě je to zas naopak první stanice dálkových „rychlovlaků“ typu Pendolino na východ. Jenže pořád se nám nedařilo, plány hatily nemoce (naše nebo dětí), případně počasí – a když už to konečně vypadalo, bez varování zavřeli trať Pce-HK 😀 Takže se Puff naštvala a obětavě přijela autem. Ono se to nakonec i hodilo, protože jsme se musely přizpůsobovat jen jednomu jízdnímu řádu.
Brigitka byla výjimečně hodná v metru i ve vlaku, kde se vztekala jen při odnesení z dětského kupé. Jinak všem akorát padesátkrát zopakovala „jedeme váčkem“ a třicetkrát „svítí suníčko“ a od spolucestující si vzala několik pěnových bonbonů a zkrmila mi je, koukala z okýnka… prostě užila si to. Já měla nervy jen posledních pár minut před Pardubicemi, kdy jsem se nastěhovala do chodbičky, abych stihla vystoupit, Bibiňous chtěla pořád lézt na schody a já trnula, že se dveře otevřou a poslední, co z ní uvidím, bude rozházené tělíčko na náspu. Tfuj.
Na prvním nástupiští pardubického nádraží je ten nejdivnější výtah, kterým jsem v poslední době jela – má dveře v horní a spodní stanici na jiné stěně, což je v pořádku, ale chybí mu vnitřní dveře, takže vidíte posunující se beton. Něco mi říká, že to není úplně podle současných norem 😀 Ale výstupní haly jsme zdárně dosáhly a tam už na nás čekala Puffin s Matýskem.
První věc byla daná dávno předem: kafe v Costě. Měli zrovna speciál, Salted Caramel Corto; já chtěla něco s míň kofeinem, tak jsem si nechala dát slaný karamelový sirup do latte. Baristka mě varovala, že to není úplně ono, a měla pravdu – ale špatné to rozhodně nebylo a obsluhu v pardubické Costě řadím na ty nejvrchnější příčky v příjemnosti i profesionalitě. Prťata se chvíli přetahovala o mříže, pak o Matýskovo autíčko a nakonec svorně zdrhli posuvnými dveřmi, takže nápad Puffin nechat si pro jistotu dát kávu do kelímků se ukázal jako nanejvýš prozíravý – sbalily jsme se a vyrazily za nimi. Měly jsme namířeno na hřiště do Bubeníkových sadů se zastávkou na oběd cestou a Puffin to měla trochu zkomplikované tím, že si zapomněla kočárek a samozřejmě jako z udělání Matýsek odmítal udělat krok, takže ho většinu času nesla na koníčka. Tohle v kombinaci s mým těžkým batohem mě vedlo k hovězímu nápadu odpočinout si na náměstí s vodotrysky stříkajícími přímo z dlažby. No… ještěže na všechny delší cesty beru několikero náhradního oblečení 😀
U vyhlídnuté restaurace mělo být hřiště a přímo na zahrádce dětský koutek, ale realita se od mapy poněkud lišila – na souřadnicích hřiště jen vybagrovaný trávník a zahrádka zavřená a v rekonstrukci. Dál se nám už ale nechtělo, takže jsme zakotvily na druhé, přední zahrádce, kde naši pidižvíci otrhávali ozdobné květiny a prolézali pod stoly. Já si objednala hovězí vývar a „rozlítané ptáčky“, protože polévka, rýže a hovězí maso patří mezi poživatiny, které se Brigulína občas uráčí pozřít. Polévky udatně snědla pár lžiček, pak odmítla s tím, že „neutná“ (ani jsem se jí moc nedivila, byla to taková masoxová voda s mdlými nudličkami těstovin a zeleniny), pak jsem ji přemluvila i na pár soust rýže a ptáčků. Porce byla tedy obří a vzhledem k tomu, že mi moc nepomohla, jsem kopec rýže nechala. Dostala jsem chuť na nealko pivo, tak jsme si daly s Puff lahvové napůl. Zbylé kapičky velmi zaujaly Matýska 😉 Když jsem si chtěla jít před odchodem odskočit a přebalit/převléknout Bibinu, zjistila jsem, že kakala, takže mě trochu obešla hrůza (přebalovák na WC samozřejmě nebyl), ale byla extrémně hodná a zvládla přebalení na zavřené záchodové míse 😀 Vyfásla náhradní oblečení a šlo se do parku.
Hřiště bylo fakt pěkné, děti oblezly všechny možné klouzačky, houpačky i prolézačky a obsypávaly se štěrkem, i když mám pocit, že zvláštní zalíbení v sobě nenalezly – Brigitka Matýskovi párkrát řekla Dario, no a to žádného chlapa dobře nenaladí 😀 Ale zvládly jsme si s Puff trochu popovídat a trochu (hodně) prcky utahat, než jsme se vydali na zpáteční cestu. Oběma jsme koupili točenou opočenskou vanilka-kokos a Bibina jí většinu zpucovala – z-m-zinka, to by jí jelo. Mates začal být cestou už pěkně protivný a Brigulína v půlce usnula v golfkách 😉 Došla jsem s ní k puffinautu, provedly jsme výměnu rukojmích (navzájem zapůjčené washi pásky, knížky, dárečky a vyřazené dětské knížky, které Bíbu nadchly a donekonečna je probírá doteď) a já měla tak akorát čas mazat na svůj vlak.
Cestou zpátky jsem měla rezervaci do dětského kupé, kde mi byla víceméně nanic, protože tři čtvrtiny cesty Bibina prospala, ale zase jsem se tím pádem aspoň vešla do kupé i s golfkami a nemusela ji někam přendavat a budit. Pak zase vystoupit, céčko, přestup (kde se od rána rozbil výtah, naštěstí mi s kočárkem někdo pomohl), béčko, Zličín a domů. Odcházely jsme v půl deváté a zpátky dorazily kolem půl šesté, takže fakt celodenní výlet (a z toho půlka doby v dopravních prostředcích). Celý pátek jsem se z toho vzpamatovávala, ale jsem ráda, že jsme to spáchaly – myslím, že o měsíc později už by to pro mě byl fyzicky problém, teď mě večer bolí břicho, i když jdu jen na pitomej dvouhodinovej nákup a odpoledne přetahám pár stěhovacích beden 🙂 Myslím, že i Briguš měla zážitek, takže díky za to!
Fotky do galerie jsem líná vybírat, stahovat a zase nahrávat, takže odkazem zde. Je jich moc 😉 To úplně na konci je štěrk z hřiště, co si chudák Bibina natahala v botech…
Na popisky jsem líná, takže jen orientačně – chodba – komora – kuchyň – obývák – WC – koupelna – dětský pokoj – ložnice.
Minulé pondělí jsme si vyzvedli dopis z katastru o zahájení řízení. Taky jsme jeli nás přejímku bytu a dostali jsme klíče. Poprvé v životě jsem spolumajitel nemovitosti a mám klíče od vlastního bytu. Hustý.
Od hlavního vchodu je klíč, ne čip. Nezvyk.
Výtah je Otis a ne Schindler. Nezvyk. (Hlavně na hlášení à la metro „dveře se zavírají.)
Schránky vypadají dost titěrně. No budiž.
Schodiště jsou uzoučká, ale taky budiž
Klíče od bytu jsou Fabky se psem. Ty jsem neviděla pomalu dvacet let!
Řemeslníci nám zapomněli namontovat zrcadlo do koupelny. Když jsme na to upozornili, přinesli ho, přivrtali… a pak se nenápadně zdejchli. Asi za deset minut jsme si všimli, že přitom u zrcadla uštípli roh… „To víte, musím pracovat s materiálem, kterej je,“ povzdychl si s očima v sloup jeden ze stavbyvedoucích, který nám byt předával, a šel zařizovat výměnu. Z hodiny přejímky byly nakonec hodiny dvě, ale kromě pár podobných drobností jsme byli nadšení. Pokoje jsou mrňavé a pro dvě školní děti tam místo nebude, ale to budeme řešit, až to bude aktuální. Jinak se nám tam ale pokaždé, když přijedeme, strašně líbí. Snad nám to vydrží.
Obýváček
Zvenku + ohrádka na popelnice