Nepíšu. Nějak to nestíhám. Mám toho v hlavě spoustu, ale dny se v poslední době redukují na bavení dítěte, kterému nejen narostla křídla v podobě schopnosti přeplazit obývák, ale taky se významně zvýšily jeho nároky na společnost – nejšťastnější je v obklopení tak 3-5 pochlebujícími dospěláky, ideální jsou mladé dlouhovlasé slečny.
Minulý týden měl Lvíček dovolenou a půlku jsme jí strávili objížděním dodavatelů vybavení našeho budoucího bytu. V pondělí jsme byli v Brandýse nad Labem vybírat podlahu (vinylovou, drahou jak prase, ale když už si pořizujem ty reality, bylo by ideální se povznést nad standardní plovoučku). O tom jsem taky chtěla udělat samostatný post a možná celou rubriku, ale jak už jsem psala, není mi přáno 🙂 V úterý jsme zdolali za úporného vedra kousek stezky Po stopách českých králů a ve středu byli za Puffin v Hradci.
Odpočinkový čtvrtek byl ve znamení totálního vegetu na půjčené zahrádce kousek od (našeho kraje) Prahy a podstatně méně odpočinkový pátek začal v Motole, jelikož mi ráno začalo být blbě, vyletěla mi teplota a jeli jsme na chirurgii v panice, že je to začínající sepse z podebraného palce u nohy. Tam jsem jim skoro zkolabovala, ale po dvou hodinách ležení s hadrem na hlavě se mi udělalo líp, teplota klesla a já jela s odborně vystříhnutým nehtem domů taxíkem, ovázanou nohu, kterou jsem ani nezkoušela dostat do tenisky, v papírové pantofli, protože Lvíček jel s Brigitkou na domluvenou schůzku u developera.
Nezjistili jsme, čím to bylo, možná neumytou jostou ze zahrádky nebo po potravinách z Globusu (nebylo by to poprvé a už tam odmítám nakupovat), nebo možná zkrátka únavou z toho všeho ježdění a zařizování a stresů, abych Brigče na všechny ty cesty zajistila dost mlíka, plín, vody a dalších potřebností – ani to se totiž nepodařilo pokaždé. Odpoledne už jsem ale byla skoro fit, tak jsem souhlasila s „výletem“ na Zahraďák k dodavateli dveří. Kupodivu jsme se shodli na dveřích i kování jak mezi sebou, tak s paní, která to tam vedla (nějak mi tam nesedí termín „prodavačka“); kování nám dokonce odsouhlasila i Brigit, když jsme jí dali vybrat 🙂
Tak blízko našemu někdejšímu bydlišti jsme neodolali a zajeli se tam podívat. A víte co? Nechtěla bych zpátky ani za nic. Procházkové trasy, na které tak často vzpomínáme, totiž vedou po rozbitých chodnících bez nájezdů a absolvovat je s kočárkem je za trest, nebo spíš na překousnutí dítěcího jazyka, a tak hezké, jak jsme si to idealizovali, to taky není – prostě hodně zelené, ale prastaré a jen částečně revitalizované sídliště.
(Vím, že je to každý pes jiná ves a v podstatě nuda, ale když jsem se po dvou týdnech dostala jednou k psaní, nějak nedovedu přestat. V aktuálních vedrech je to taky jedna z mála věcí, co se dá dělat bez hrozby přehřátí a kolapsu organismu. Už budu končit.)
Včera jsme byli na procházce po Zličíně, poprvé asi po čtrnácti dnech, a jak se nám to najednou líbilo, když to není denní chleba 🙂 Jen s Brigitkou byla potíž – na zádech nechce ležet už dobrý měsíc, tak jsme to zatím řešili střídavě mírným naklopením sedáku, střídavě jízdou na břiše. Jak je ale čím dál pohyblivější, začala se včera snažit vystupovat, a bohužel je rantlík sporťáku o hodně níž než stěny korbičky. Lvíček přišel na inženýrské řešení: otočit sporťák a zahradit ji sklopným podnožníkem. Ten byl ale na madam zas moc vysoko – takže se vyplazila po madle do klekostoje. Se znepokojením jsme to pozorovali a oba ve stejnou chvíli vyslovili myšlenku: „Co jsme jí to sakra dali za jméno?“
PS: S tou taktovkou to není ani tak básnický obrat – doopravdy si v poslední době oblíbila máchat podlouhlými předměty v konečcích prstů. A diriguje nás. Obrazně i doslova.
