Přesněji řečeno už sedminedělí, protože přesně týden mám tenhle příspěvek rozepsaný. Nebudu tvrdit, že nebyl čas, jen ho je zásadně míň a když mám volné ruce, je vždycky potřeba něco přednějšího – nastupuje holt trošku drsnější prioritizace 🙂 Noviny a internetové blbinky stíhám zatím vcelku komfortně číst u kojení, ale s blogem je to horší – dítě trochu překáží v psaní 😀

Zabíháme se. Můžu potvrdit, že prvních 4-6 týdnů je vážně nejnáročnějších z hlediska zvykání, stanovování rytmu a tak dál. O víkendu nás napadlo vyndat mantinely z postýlky (něco mi říká, že nedávat je tam vůbec, ušetřili jsme si nějaké ty noční nervy navíc) a od té doby je Brigitky první noční spánek ne 3-4, ale 5-6 hodin. To se samozřejmě může ještě změnit, zvykli jsme si nebrat s miminkem nic za bernou minci, ale vypadá to, že i jí vyhovuje, když může spát co nejdelší dobu. Pomáhá tomu samozřejmě i nafutrování Nutrilonem, které většinou probíhá před spaním, když už mi za celý den dojde mlíko a energie – nejsem si jistá, jestli by si takhle vystačila i plně kojená, ale každopádně si nestěžuju. Nevím tedy, jak to vydrží, ale stoprocentně už pochopila, co znamená noc 🙂

Aktuálně zažíváme její první rýmičku, s pomocí spreje s fyziologickým roztokem a odsavačky na vysavač se s ní ale pereme poměrně úspěšně (aspoň doufám, že to už nepřejde v nic horšího). Po odsátí se na mě dokonce směje, a to jinak dělá jen na tatínka, když přijde z práce – asi je to náhoda, ale možná je to i tím, že se jí uleví 🙂

Každým dnem je jiná. Větší, dospělejší… plešatější, jak jí vylínávají první vlásky 😀 a je krása to s ní zažívat. První dny, když Jirka odešel do práce, jsem si připadala malinko ztraceně – co s ní vlastně dělat? Mám na ni mluvit, a co jí mám říkat? Mám ji stimulovat každou chvíli, kdy zrovna nespí? Nešidím ji, když ji nechám v postýlce a jdu vařit nebo mýt nádobí? Ale postupně se to setřáslo do přirozeného stavu, kdy jí nechávám nějaký „čas pro sebe“ k objevování světa, postýlky, hraček a vlastního těla (začala si cucat ručičky, dudlík až na vzácné chvíle plive) a když jsem s ní, tak nějak samo vyplyne povídání, zpívání (všeho od lidovek přes RHCP po totální slovní i melodické improvizace), hlazení, výměna grimas a jednoduché hry, i když na ty má talent spíš tatínek.

Zní to jako klišé, ale jsme hrozně šťastní, že ji máme 🙂

Malej pankáč s flaškou – nejaktuálnější včerejší fotka 🙂 a historická – poprvé v overalu velikosti 62! Naše pidiholčička je čím dál větší…

Dnes je Brigit pět týdnů. Naše vnímání celého rodičovství je nádherně ambivalentní:

1. Už pět týdnů? Strašně to uteklo!
2. Teprv pět týdnů? Strašně moc se toho stalo!
3. Je možný, že tahle holčička je opravdu naše?
4. Je možný, že jsme ji někdy neměli?

🙂

Jsem trochu na vážkách, jestli to brát kalendářně, nebo lunárně, ale čert to vem – dnes slaví Brigitka čtyři týdny na světě, kalendářně to bude měsíc v sobotu. Další měsíce asi budu psát vždycky k pátému, ale tentokrát cítím potřebu shrnout to dřív, i proto, že dnes shodou okolností nastoupil Jirka zpět do práce. Mohli jsme tak spolu být doma víc než tři týdny, což bylo super.

Jak se má Brigitka:

Pokud můžu soudit, snad dobře. Prodělala, nebo spíš ještě prodělává růstový spurt, po návratu z porodnice jí trochu zhnisal palec na noze, ale už se to hojí. Neskutečně rychle roste a vyvíjí se, prakticky každý den umí něco nového a vypadá trochu jinak. Už fixuje očima prst a umí bouchat do hraček na hrazdičce, když pod ní leží. A má strašně krásná kukadla, která se vybarvují do modra po tatínkovi – jinak všichni tvrdí, že jsem to celá já, což mě jednak dojímá, jednak mi to lichotí, protože je pro mě jako pro každou mámu samozřejmě nejnádhernější holčička na světě. (Když zrovna nešilhá :D)

Jak se máme my:

Trochu nevyspalí (od doby, co si J. pořídil špunty, spíš jenom já), trochu omezení v pohybu (buď jde někam jen jeden, nebo tam musí projet kočárek), trochu nejistí, jestli s ní zacházíme správně, ať už fyzicky, nebo ohledně režimu. Povídáme si s ní, ukazujeme jí různé věci… prostě se sžíváme.

Jak koexistujeme:

Když jsme spolu byli všichni, tak poměrně dobře; jak spolu budeme fungovat ve dvou, ukáže čas. Aktuálně ji líp zná Jirka než já, protože s ní trávil většinu bdělého času mimo kojení – jednak abych si odpočinula, jednak aby si ji užil, a to se docela povedlo. Líp rozlišuje její nálady a tak nějak s ní umí líp zacházet – vždycky jsem věděla, že to bude tatínkova holčička 😉 Jen trochu bojujeme s režimem, hlavně s nocemi – každá je zatím jiná, ale spousta z nich zahrnovala probdělý čas mezi cca jedenáctou a čtvrtou, plus mínus dvě hodiny. Poučky „spěte s dítětem, když spí přes den“ jsou mírně nepoužitelné, když ta potvůrka usne zásadně ve chvíli, kdy potřebuju už opravdu akutně uvařit, nebo mám hlad a musím se najíst (a pak nějakou dobu neusnu), nebo prostě když si natolik vyhraje a probudí mě, že jsem perfektně bdělá, zatímco ona (obvykle po kojení) odpadne. Snažíme se ji nechovat, ale sebekriticky přiznávám, že většina utěšování skončí prsem (ale to v rámci toho spurtu končí poslední dobou i přes den – prostě má hlad). Ale je to pořád mrňousek, zvyká si na okolí, na svoje tělo, na všechno; věřím, že po šestinedělí postupně nějaký ten řád zavedeme.

Fotka z porodnice:

Relativně nedávná – mother-daughter time 🙂

A neodmyslitelný vánoční dáreček 😉

1. Umí se přetočit z boku na záda a naopak, i když nám v porodnici říkali, že to umět nemá.
2. V pondělí dostala první recept na svoje jméno a dneska první poštu – vánoční přání.
3. Má chlupatá ouška 🙂
4. Na rozdíl od nás obou není pražská rodačka (ale vůbec mi to nevadí).
5. Má hroznou sílu v rukách a občas se s ní dost pereme.
6. Umí si sundat rukavičky 😀
7. Dnes má právě 7 dní 🙂

V neděli jsme přijeli domů. Byla jsem šťastná, že jsme konečně v klidu ve svém, ale zároveň bylo hrozně zvláštní vracet se do bytu, v kterém jsem nikdy nebyla jinak než jako těhotná. V porodnici byla nová situace samozřejmost, ale doma mi všechno připomnělo, že ještě před míň než týdnem měla břicho, přes které jsem se nemohla ohýbat ke spodním skříňkám, mazala ho krémem proti striím, který mi ještě stojí na nočním stolku, a přišla mi najednou ta situace taková zvláštně smutnonostalgická. Přirovnala bych to asi k pocitům, které jsem měla po ukončení střední i vysoké školy – byla jsem šťastná, hrdá, ale zároveň pohled na všechno to učení, s kterým jsem vždycky strávila poslední týdny, přinesl myšlenku „to tam už opravdu nikdy nepůjdu?“

To už opravdu nejsem těhotná? Nejsem, no. Opadávají mi otoky a křečové žíly, můžu se po x měsících obejmout s manželem, aniž by mezi námi překáželo obří břicho, a taky si můžu oholit intimní partie s vizuální kontrolou. Ale taky se mi začaly mastit vlasy (zas abych si je myla denně místo luxusního těhotenského obden), osypala jsem se v obličeji a vyklidněnou těhotenskou pohodu nahradilo šestinedělní blues. Miluju svoji holčičku a za nic bych ji nevyměnila, ale rozpláče mě každá pitomost a vzhledem k tomu, že má malá převrácený denní režim a velkou část noci prořve, jsem kapku utahaná 🙂 Mixed feelings. Vím, že to stejně už nevrátím, a ani bych nechtěla (kdo by se měl s tím pupkem pořád tahat :D), ale potřebovala jsem to sdílet. Šestinedělí fakt nebude jednoduché období 🙂

Odmala jsem počítala s tím, že u porodu budu sama. Co s nějakým chlapem, tohle musím zvládnout sama! Ale pak jsem potkala Jirku – Lvíčka, s kterým jsme prožívali všechny důležité chvíle společně, a připadalo mi samozřejmé, že se mnou jednou bude i v téhle chvíli. Pomůže mi a podpoří mě. Všechno tomu nasvědčovalo. Jirka byl stran mého břicha hrozně angažovaný a nadšený, a stejně na tom byl i v úterý navečer, kdy jsem po několika hodinách „jiných“, bolestivých, pravidelných a nerozehnatelných poslíčků váhavě zavelela k odjezdu do mělnické porodnice. Tam mě sice přijali, ale s upozorněním, že čípek je stěží prostupný pro prst a něco z toho být sice může, ale taky nemusí. Během procedur kontrakce sice nepřestaly, ale zmírnily se a prodloužily… a muž se mi svěřil, že mu není dobře a radši by se jel vyležet do naší postele než na provizorní rozkládací křeslo na nadstandardním pokoji porodnice. Kalkulovali jsme se standardním průběhem porodu u prvorodičky a oba tiše počítali s tím, že někdy třeba mezi třetí a šestou ráno mu zavolám, on vyrazí a s rezervou v pohodě dorazí na vypuzovací fázi.

Příroda mi ale dala najevo, že kašle na nějaký průměrný porod prvorodičky, takže v jedenáct se mi už téměř neznatelné kontrakce začaly zase prohlubovat, o půlnoci jsem si šla pro něco na bolest, v půl druhé budila telefonem muže, že rodím, a Brigitka byla na světě ve 2:40, asi pět minut předtím, než došel na sál. Paradoxní je, že jsem za to byla ráda. Kontrakce – možná tím, jak šlo všechno rychle – pro mě byly naprosto nesnesitelné a při jedné každé jsem prosila kohokoli zrovna přítomného z personálu o císaře, protože tohle určitě nevydržím (jediná další myslitelná varianta byla skok z okna). Nikdo mi nevyhověl, naopak ještě přidávali nároky na dýchání, aby miminko nemělo problémy. Nic mi neulevovalo (jen teplá sprcha, ale tu jsem po přechodu na sál už nestíhala) a za svoje nezvládání jsem se styděla sama před sebou, natož před mužem, který mi v posledních týdnech pořád opakoval, jak jsem silná a statečná a jak to všechno určitě krásně zvládnu. Býval by mi nepomohl a jen by, jak ho znám, trpěl ještě víc, že pro mě nemůže nic udělat… člověk míní a život mění. Necítím se ani maličko zklamaná nebo ukřivděná, že tam nebyl; spíš jsem za to osudu vděčná.

Následující dvě hodiny na sále, kde nás nechali samotné s miminkem, už byly super – sžívali jsme se, hladili, prohlíželi si mrňouska – a krátký zbytek noci strávili na našem nadstandardu s už umytou, oblečenou a tvrdě spící holčičkou. Dostali jsme ji k Mikuláši a aspoň co nás se týče, je sladší než všechny čokoládové figurky světa 🙂