Dnes je Brigit pět týdnů. Naše vnímání celého rodičovství je nádherně ambivalentní:

1. Už pět týdnů? Strašně to uteklo!
2. Teprv pět týdnů? Strašně moc se toho stalo!
3. Je možný, že tahle holčička je opravdu naše?
4. Je možný, že jsme ji někdy neměli?

🙂

Jsem trochu na vážkách, jestli to brát kalendářně, nebo lunárně, ale čert to vem – dnes slaví Brigitka čtyři týdny na světě, kalendářně to bude měsíc v sobotu. Další měsíce asi budu psát vždycky k pátému, ale tentokrát cítím potřebu shrnout to dřív, i proto, že dnes shodou okolností nastoupil Jirka zpět do práce. Mohli jsme tak spolu být doma víc než tři týdny, což bylo super.

Jak se má Brigitka:

Pokud můžu soudit, snad dobře. Prodělala, nebo spíš ještě prodělává růstový spurt, po návratu z porodnice jí trochu zhnisal palec na noze, ale už se to hojí. Neskutečně rychle roste a vyvíjí se, prakticky každý den umí něco nového a vypadá trochu jinak. Už fixuje očima prst a umí bouchat do hraček na hrazdičce, když pod ní leží. A má strašně krásná kukadla, která se vybarvují do modra po tatínkovi – jinak všichni tvrdí, že jsem to celá já, což mě jednak dojímá, jednak mi to lichotí, protože je pro mě jako pro každou mámu samozřejmě nejnádhernější holčička na světě. (Když zrovna nešilhá :D)

Jak se máme my:

Trochu nevyspalí (od doby, co si J. pořídil špunty, spíš jenom já), trochu omezení v pohybu (buď jde někam jen jeden, nebo tam musí projet kočárek), trochu nejistí, jestli s ní zacházíme správně, ať už fyzicky, nebo ohledně režimu. Povídáme si s ní, ukazujeme jí různé věci… prostě se sžíváme.

Jak koexistujeme:

Když jsme spolu byli všichni, tak poměrně dobře; jak spolu budeme fungovat ve dvou, ukáže čas. Aktuálně ji líp zná Jirka než já, protože s ní trávil většinu bdělého času mimo kojení – jednak abych si odpočinula, jednak aby si ji užil, a to se docela povedlo. Líp rozlišuje její nálady a tak nějak s ní umí líp zacházet – vždycky jsem věděla, že to bude tatínkova holčička 😉 Jen trochu bojujeme s režimem, hlavně s nocemi – každá je zatím jiná, ale spousta z nich zahrnovala probdělý čas mezi cca jedenáctou a čtvrtou, plus mínus dvě hodiny. Poučky „spěte s dítětem, když spí přes den“ jsou mírně nepoužitelné, když ta potvůrka usne zásadně ve chvíli, kdy potřebuju už opravdu akutně uvařit, nebo mám hlad a musím se najíst (a pak nějakou dobu neusnu), nebo prostě když si natolik vyhraje a probudí mě, že jsem perfektně bdělá, zatímco ona (obvykle po kojení) odpadne. Snažíme se ji nechovat, ale sebekriticky přiznávám, že většina utěšování skončí prsem (ale to v rámci toho spurtu končí poslední dobou i přes den – prostě má hlad). Ale je to pořád mrňousek, zvyká si na okolí, na svoje tělo, na všechno; věřím, že po šestinedělí postupně nějaký ten řád zavedeme.

Fotka z porodnice:

Relativně nedávná – mother-daughter time 🙂

A neodmyslitelný vánoční dáreček 😉

1. Umí se přetočit z boku na záda a naopak, i když nám v porodnici říkali, že to umět nemá.
2. V pondělí dostala první recept na svoje jméno a dneska první poštu – vánoční přání.
3. Má chlupatá ouška 🙂
4. Na rozdíl od nás obou není pražská rodačka (ale vůbec mi to nevadí).
5. Má hroznou sílu v rukách a občas se s ní dost pereme.
6. Umí si sundat rukavičky 😀
7. Dnes má právě 7 dní 🙂

V neděli jsme přijeli domů. Byla jsem šťastná, že jsme konečně v klidu ve svém, ale zároveň bylo hrozně zvláštní vracet se do bytu, v kterém jsem nikdy nebyla jinak než jako těhotná. V porodnici byla nová situace samozřejmost, ale doma mi všechno připomnělo, že ještě před míň než týdnem měla břicho, přes které jsem se nemohla ohýbat ke spodním skříňkám, mazala ho krémem proti striím, který mi ještě stojí na nočním stolku, a přišla mi najednou ta situace taková zvláštně smutnonostalgická. Přirovnala bych to asi k pocitům, které jsem měla po ukončení střední i vysoké školy – byla jsem šťastná, hrdá, ale zároveň pohled na všechno to učení, s kterým jsem vždycky strávila poslední týdny, přinesl myšlenku „to tam už opravdu nikdy nepůjdu?“

To už opravdu nejsem těhotná? Nejsem, no. Opadávají mi otoky a křečové žíly, můžu se po x měsících obejmout s manželem, aniž by mezi námi překáželo obří břicho, a taky si můžu oholit intimní partie s vizuální kontrolou. Ale taky se mi začaly mastit vlasy (zas abych si je myla denně místo luxusního těhotenského obden), osypala jsem se v obličeji a vyklidněnou těhotenskou pohodu nahradilo šestinedělní blues. Miluju svoji holčičku a za nic bych ji nevyměnila, ale rozpláče mě každá pitomost a vzhledem k tomu, že má malá převrácený denní režim a velkou část noci prořve, jsem kapku utahaná 🙂 Mixed feelings. Vím, že to stejně už nevrátím, a ani bych nechtěla (kdo by se měl s tím pupkem pořád tahat :D), ale potřebovala jsem to sdílet. Šestinedělí fakt nebude jednoduché období 🙂

Odmala jsem počítala s tím, že u porodu budu sama. Co s nějakým chlapem, tohle musím zvládnout sama! Ale pak jsem potkala Jirku – Lvíčka, s kterým jsme prožívali všechny důležité chvíle společně, a připadalo mi samozřejmé, že se mnou jednou bude i v téhle chvíli. Pomůže mi a podpoří mě. Všechno tomu nasvědčovalo. Jirka byl stran mého břicha hrozně angažovaný a nadšený, a stejně na tom byl i v úterý navečer, kdy jsem po několika hodinách „jiných“, bolestivých, pravidelných a nerozehnatelných poslíčků váhavě zavelela k odjezdu do mělnické porodnice. Tam mě sice přijali, ale s upozorněním, že čípek je stěží prostupný pro prst a něco z toho být sice může, ale taky nemusí. Během procedur kontrakce sice nepřestaly, ale zmírnily se a prodloužily… a muž se mi svěřil, že mu není dobře a radši by se jel vyležet do naší postele než na provizorní rozkládací křeslo na nadstandardním pokoji porodnice. Kalkulovali jsme se standardním průběhem porodu u prvorodičky a oba tiše počítali s tím, že někdy třeba mezi třetí a šestou ráno mu zavolám, on vyrazí a s rezervou v pohodě dorazí na vypuzovací fázi.

Příroda mi ale dala najevo, že kašle na nějaký průměrný porod prvorodičky, takže v jedenáct se mi už téměř neznatelné kontrakce začaly zase prohlubovat, o půlnoci jsem si šla pro něco na bolest, v půl druhé budila telefonem muže, že rodím, a Brigitka byla na světě ve 2:40, asi pět minut předtím, než došel na sál. Paradoxní je, že jsem za to byla ráda. Kontrakce – možná tím, jak šlo všechno rychle – pro mě byly naprosto nesnesitelné a při jedné každé jsem prosila kohokoli zrovna přítomného z personálu o císaře, protože tohle určitě nevydržím (jediná další myslitelná varianta byla skok z okna). Nikdo mi nevyhověl, naopak ještě přidávali nároky na dýchání, aby miminko nemělo problémy. Nic mi neulevovalo (jen teplá sprcha, ale tu jsem po přechodu na sál už nestíhala) a za svoje nezvládání jsem se styděla sama před sebou, natož před mužem, který mi v posledních týdnech pořád opakoval, jak jsem silná a statečná a jak to všechno určitě krásně zvládnu. Býval by mi nepomohl a jen by, jak ho znám, trpěl ještě víc, že pro mě nemůže nic udělat… člověk míní a život mění. Necítím se ani maličko zklamaná nebo ukřivděná, že tam nebyl; spíš jsem za to osudu vděčná.

Následující dvě hodiny na sále, kde nás nechali samotné s miminkem, už byly super – sžívali jsme se, hladili, prohlíželi si mrňouska – a krátký zbytek noci strávili na našem nadstandardu s už umytou, oblečenou a tvrdě spící holčičkou. Dostali jsme ji k Mikuláši a aspoň co nás se týče, je sladší než všechny čokoládové figurky světa 🙂

Tak nějak mě tempo zkracování a otevírání čípku týden po týdnu tak vypsychovalo a zároveň namlsalo, že jsem měla pocit, že budu rodit nejpozději 39+0, což bylo v pátek. Furt jsem se sledovala, hlavně v noci, blbě se mi spalo a párkrát, když přišla zhruba půlhodina tvrdnutí břicha v poměrně pravidelných intervalech, jsem si říkala, že asi pojedem… Ale ne, v mamahotelu je prý dobře, takže jsem rezignovala a s chmurnou představou jedné známé z internetu, která měla asi před čtyřmi lety termín 8. prosince a rodila po třech neúspěšných vyvolávacích pokusech 22. císařem, jsem pro změnu přestala na porod myslet vůbec. Beru to jako vesměs nepravděpodobnou věc a koupila jsem si barvy a štětce, abych stihla ještě do Vánoc namalovat obraz na plátna, co jsem si pořídila pár dnů po příletu v Lidlu 😀

Chodila bych klidně na túry a jezdila na výlety, ale padla jednak kosa a jednak advent, takže na výšlapy to s mojí bundičkou do pasu prostě není (leda bych si pořídila ledviňák, ale ony člověka po pár desítkách minut začnou studit i ostatní části těla) a výlety autem by byly vcelku monotematické. Já mám Vánoce ráda a vy to víte, ale ohledně adventních akcí a trhů… prostě stromeček, x stánků s dárky, které už mám dávno nakoupené, a svařák, který si nemůžu dát ani já, ani řidič. Když je to deset minut metrem, proč ne, ale plácat benzín kvůli tomu, abych se prošla mezi překližkovým betlémem? Ani já nejsem takový milovník adventní atmosféry.

Naštěstí začínají po asi půlroce, kdy jsem si v kině fakt nebyla schopná vybrat NIC, dávat i poměrně zajímavé filmy (Atlas mraků, Argo a čert to vem, s větší než nulovou znalostí západních svátečních atributů bych zvládla zkouknout asi i Legendární partu) – a my máme kino dvě minuty autem (nebo patnáct minut pěšky, ale jak už jsem zmiňovala, ty mrazy…) a možnost chodit ve všední den na odpolední představení – co chtít víc. A jednou za týden vyjížďka do Mělníka, kam už teď můžem i po dálnici. On se ten program najde a já si nenechám advent zkazit tím, že mám břicho jak Buddha a pocit, že mi zůstane už navěky 😀