Když vám den po Valentýnu Vikouš vyrazí telefon z ruky a už podruhé na něm odejde sklo.

Když se ve středu vydáte na ježdění na ponících do stanice přírodovědců na Smíchově a skončíte na Andělu zapadaní sněhem (nakonec z toho byla hodina v herně, ale příjemná).

Když pečete koblihovi k prvním narozeninám na oslavu kachnu a zrovna přesně v ten den vám odejde horkovzduch, takže kachna je v půl dvanácté akorát vlažná. A drobnější, popřípadě osobní věci radši nepočítám.

Ale abych nebyla jen negativní – koblih je ročák a je z toho faktu nadšen. Přejde půl obýváku, hraje si sám, jí sám v židličce… a věříme v ještě lepší zítřky 🙂

Omluvte kvalitu fotek ze starého mobilu 🙁

Minulou neděli jsme si pořídili sonický kartáček. Lvíček z něj byl nadšený od začátku, já prvních pár použití myslela, že to nedám – ale teď ho miluju taky. Mám pocit, že mi hodně pomáhá s jedním zubem, v kterém mám fakt velikánskou výplň a pod nímž se mi mají tendenci dělat záněty dásně. FTR je to Philips Sonicare, nějaký základní model, jedno tělo, na kterém máme každý svou výměnnou hlavici. Bibině vštěpujeme, že kartáčky se nepůjčují, takže když mě viděla s tím, co považovala za tátův kartáček, investigovala: „Ty sis to pučila…?!“

Helenka si stěžovala, že nedělní přehledy nejsou v neděli, že je zvyklá si prohlížet fotky v pondělí ráno před prací. Puffin zas chtěla delší popisky. Tak já se zkusím (zkouším) pochlapit.

Vikouš čím dál častěji opakuje „táta“ i na věci a lidi, kteří zcela evidentně táta nejsou. Poslední dobou to doprovází i nataženým prstem, takže jsem si odvodila, že „táta“ je prostě… ukazovací zájmeno. Něco jako „toto“. Taky strašně často a rád vrtí hlavou, ale někdy v absolutně neadekvátních situacích (nene to neznamená ani náhodou), třeba když chce ještě jídlo. K domluvě s ním je zatím dost daleko, ale roste. Roste valem. Vyleze na gauč i na postel, a co je důležitější, taky pozadu celkem bezpečně sleze. Dneska se vyškrábal na Bibinčino Jitro, usadil se tam a najedl se. Budeme muset akutně koupit druhé a zbavit se toho polského polstrovaného krámu, který jsme ale kupovali s vědomím, že to bude tak na půl až tři čtvrtě roku. Jen mám trochu dilema ohledně barvy, protože do toho bílého laku se tak strašně lehce dělají díry…

Dneska zas dopolední procházka na Řepy, když B spala u prarodičů. Ti ji přivezli autobusem a od autobusu ji přinesl tchán v náručí, protože usnula. Svěřovali se nám pak, jak jsou vždycky smutní, když odjede… ona je s nimi ráda a my s ní sice taky moc rádi trávíme čas (občas je to i trochu přetahovaná, kdy bychom ji o jednom víkendu chtěli pro sebe všichni), ale zároveň si rádi užijeme i trochu volnější den nebo den a půl, když tam jednou nebo dvakrát za měsíc odjede. A třeba jednou přijde den, kdy je tam dáme oba – ani se neodvažuju snít 😀

Fotky tady.

Poznámka pod čarou: jelikož Brigule spala a Vikouš spal dvakrát, což se u obou nestalo už asi čtrnáct dní, šli dnes spát menší zloprcek asi ve čtvrt na deset a větší zloprcek v deset. Tohle už znova nesmíme dopustit. A chci vidět zejtra to vstávání do školky…

Jo, je to tady. Mladý pán už několikrát denně dojde k závěru, že na ty tři kroky od židle ke gauči nebo od ušáku ke křesílku se mu nevyplatí slézat do kleku a frajersky je přeťape bez opory. (Úterní update – než jsem to stihla zpublikovat, už se pouští do prostoru i mimo případy „jeden metr mezi bodem A a bodem B“. Máme z něj radost 🙂 ) Taky už pochopil, jak se slézá z gauče (i když si ještě často nabouluje, jak není ještě moc obratný), prostě pozitiva a sociální jistoty z minulého týdne pokračují 😉 s jedinou výjimkou, což bylo nedělní odpoledne. B byla od dvou na loutkovém divadle a jelikož byla dopoledne venku, v autě pak usnula. L ji přinesl, zazvonil, čímž vzbudil Vikiho zrovna uloženého do postýlky, ten už pak neusnul, a Bibi jsme šli probudit asi po hodině, aby šla nějak normálně spát, když vstává do školky. No… Takhle v rozkladu jsem ji ještě nezažila, brečela, křičela, házela věcmi, nepomohla ani čokoláda, ani pohádka, ani sprcha, jenom volala „já už jsem klidná, já už poslouchám“ a za chvíli ječela zas. Půl hodiny trvalo, než ji to přešlo (nakonec po troše mléka a u filmu, který vůbec nebyl pro děti) a jak oba s L nesnášíme hysteráky, tenhle jsme jí nemohli ani trochu vyčítat, protože jsme měli máslo na hlavě a bylo vidět, že ona se fakt snaží ho zvládnout, jenom to nebylo v jejích silách. Pro mě poučení – když už budit, musím si příště počkat na REM fázi (ze zkušeností přichází asi po hodině a čtvrt; taková třičtvrtěhodina až hodina je úplně nejhorší).

Ale to bylo všechno. Jinak je to s nimi poslední dobou prima. A věřím, že bude ještě líp. Jen ten čas nějak strašně letí (což je teď v zimě asi dobře, každopádně poslední dva víkendy mi prakticky splynuly v jedno). Připadám si jako v tom vtipu, jak hulič pozoruje na balkóně přelétající oranžovou kouli 🙂 Plus mi dávají zabrat změny počasí. Včera i dneska jsem půl odpoledne jen seděla, čučela a nějak mátožně si s dětmi hrála a četla, protože klesal tlak před deštěm. Ale s touhle výjimkou – únor je mnohem lepší než leden. A v březnu už bude skoro jaro, hurá! 🙂

Fotky!

PS: Happy Chinese New Year 😉 a taky dnešní masopustní úterý, nevím, proč jsem se nechala zblbnout, že bylo před čtrnácti dny…

Úterý je nové pondělí, děkuju Evičce za hlášku, kterou jsem měla chuť použít i do titulku 🙂 Mám úplně zpřeházený týden, víkend mi strašně utekl a včera jsem měla pocit, že je zhruba tak čtvrtek minulého týdne. Takže stejně jako minulý týden konec masopustu, tentokrát jsem úplně zasklila Imbolc, který plánuju slavit každý rok, když je to vlastně svátek Brigity, a zatím se mi to nikdy nepovedlo. Hromnice, to už vůbec – tak snad aspoň zvládnu nalít perník do srdcové formy, až bude toho Valentýna.

Za minulý týden stojí za zmínku dvě velké změny. Nejdřív Bibina – když začala po nemoci bojkotovat mlíko, byl to impuls vyzkoušet uspávání čtením pohádek. A ONO TO FUNGOVALO! Je to nejlepší pocit na světě, číst a číst, první pohádku s nahlížením do obrázků a komentováním, další už většinou s (dětskou) hlavou na polštáři a zavřenýma očima a při třetí se dech zpravidelní a dítě vytuhne… Už jsem myslela, že se toho nikdy nedočkám 🙂 premiérová čest připadla Krysákům a můžu říct, že jsem si je zamilovala, hlavně světáka Edu. Jenom budeme muset koupit do dětského pokoje lampičku, protože čtení při velkém světle je suboptimální 🙂 Taky s Lvíčkem trénuje chození (sprostě úplatkářsky „do obchůdku pro vajíčko“ – vietnamský obchod je vzdálen asi deset minut ostré dospělé chůze), takže i na výpravách s kočárkem už chodívá kus cesty dobrovolně mimo skejtík. Když to zrovna není do kopce 😀

Vikiho jsme poprvé svezli ve velké sedačce a byl velmi spokojen. Po Šestce jsme ho pak vozili ve sporťáku obráceném dopředu, mohl si oči vykoukat a byl hrozně hodnej. Zazlobil jen v Albertu, kde se začal soukat ze sedačky, ale to bylo proto, že už byl unavenej, ucpala jsem ho kouskem rohlíku a asi o pět minut později vytuhnul. Až nebudu muset oba vždycky čtvrt hodiny před odchodem oblíkat a Vikouše soukat do fusaku, bude to naprosto boží. V létě už bychom snad mohli existovat i ve dvou dětech jako lidi!

Nějak mě popadlo vaření a pečení, za minulý týden to byly čtyři polévky během sedmi dní (zmiňovaná gulášovka, pak dýňová, bramboračka a kuřecí vývar), pekla jsem šlehačkový piškot do muffinových formiček (nenadchl ani mě, ani děti), sušenky, perník… Dneska mám dokonce uklizenou kuchyň a prázdnou linku. Tak třeba časem dojde i na to psaní a ruční práce 🙂

Fotky zde.

Leden se rozhodl nás oblažit další virovou radostí, takže máme rýmu. Já a obě děti. Lvíček trpně čeká a valí do sebe zázvorový čaj a grog, takže nám došel tuzemák. To bude krušný týden! 😉

Děti si přeorávají denní spánky. Viki usíná někdy cca v půl jedenácté a v půl čtvrté-ve čtyři, ale častěji až po obědě, což mi vyhovuje víc, protože pak nedělá problémy při ukládání večer. Bibina se zmítá mezi módem „usnu odpoledne a straším do desíti“ a „jsem celý odpoledne šíleně unavená, usnu v půl osmý a pak se probudím ve tři a trvá mi hodinu a půl znova usnout“. Druhý stav je častější, i kvůli tomu, že se jí najednou začalo dělat špatně z mléka, a to jak UM, tak kravského, a odmítá je pít. Na víkend byla naštěstí přes obě noci u tchánů, takže včera, když ještě neudeřila rýma na mě, jsem se luxusně vyspala i přes noční odsávání Vikiho nosu. Dneska jsme ji zase přes den neuspali, zato v půl osmé byla tuhá v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře. Tak jsem zvědavá :/

Chtěla jsem se podívat na masopust do Roztok, nebo vůbec někam, ale došlo mi poměrně pozdě, že je to už tenhle víkend, a nakonec se nám to nehodilo do plánů a pak vlastně ani do toho zdravotního stavu. Ani koblihy dělat nebudu, protože B by to stejně nejedla, V to dávat nechci a my s L na takové věci už dávno nemáme žaludek. Ale včera jsem udělala znojemskou a gulášovku a bylo to geniální, takže masopustnímu obžerství bylo učiněno zadost 🙂 Gulášovku z mletého masa jsem určitě nedělala naposled, valila jsem oči, jaká je to rychlovka a jak je to dobrý. Po obědě jsme vyrazili na nějaké errandy do Metropole a tím byl příjemnému víkendu v podstatě konec, protože po návratu domů mě rýmička přejela jako parní válec. Aspoň že nemusím zítra do školky. Odkud mi jako odpověď na omlouvací mail přišlo, že si jedna holčička v pátek přinesla vši. Tyhle radosti jsem teda čekala až o něco později. (Ale Bíba je snad, doufejme, čistá.)

Fotek je zhruba stejně, jako minule, tedy nepříliš. Příští týden jich čekám ještě míň, protože nebude už ani ten sníh. Ledne, hele… zatím jsi docela drsoň, ale příští týden už končíš… 🙂

Sníh. Celoživotně mám ráda sníh a se dvěma malými dětmi mi začíná lézt krkem. Ale jo, když napadne o víkendu a můžeme jít na boby všichni čtyři, tak se to dá. Viki si střihnul jednu jízdu, pak vypadnul do sněhu a rozeřval se, jako by se namočil v bublající lávě. Tak jsme jeli domů. Tenhle týden to ještě vydržím, ale prosím pěkně, mohlo by to pak už roztát?

V noci na sobotu jsem naspala asi pět hodin, nejdelší interval asi dvouhodinový – Brigule se nasáčkovala asi v půl druhé, vyprosila si mlíko, po kterém neusnula a střihla si svoji seanci otáčení, kopání, mlácení a šťouchání do různých částí těla. Když mi začala mačkat palce do očí, vypěnila jsem a odnesla ji do pokojíčku, kde jsem jí důrazně řekla, že u nás v posteli může být, jen když sakra bude úplně v klidu. Samozřejmě to nezafungovalo a samozřejmě tohle extempore probudilo Vikouše, kterého jsem pak další hodinu uspávala a do postele se dostala až v hrůzných tři čtvrtě na pět.

Takže když se v neděli v pět ráno ozvalo „maminko“, nejdřív jsem se to snažila zaspat v přesvědčení, že jde zas o nějakou nehoráznost typu žádost o noční mlíko, ručičku na drcení nebo oční důlky na ranní turnaj v kuličkách. „Maminko, já chci čůrat,“ urgovala Brigule šeptem, což mě vztyčilo, odeskortovala jsem ji do obýváku, sundala jisticí plínku a Bibina se profesionálně vyčurala. Nejspíš tak plínku na noc zkusíme úplně zrušit a doufat, že to nebyla náhoda – už přes týden ji jinak měla pokaždé suchou. Stydím se to napsat, ale je to od doby, co jsem jednou byla fakt unavená a nějak jsme se u ní střídali u uspávání a já jí zapomněla tu plínu dát 😀 pak přišla uprostřed noci, mně to blesklo hlavou a chtěla jsem to napravit… a už bylo samozřejmě pozdě 😀 tak jsem v polospánku převlíkala ji i postýlku, ale zřejmě díky tomu jí docvaklo, že to nemůže ignorovat ani v noci. Ještě by to ale chtělo nějak vyřešit pro jistotu nepromokavé prostěradlo na naši dvoupostel…

S Vikoušem je legrace. Před týdnem si dokonce hrál s Lvíčkem tak, že chodil zalézat za roh do koupelny, tam se otočil a s pochechtáváním si to na čtyřech šinul zpátky do ložnice na tátu bafnout. Ten dělal, že se hrozně lekl, a oba si to hrozně užívali. Stávají se z nich ohromní parťáci a mě to moc těší, protože po jeho narození převzal Lvíček velkou část péče o Bibinu, hlavně ve smyslu hraní a trávení večerů a víkendů, a Vikiho si jako miminko prakticky neužil. Ono teda ne že by bylo co užívat, Vikosaurus se miminčím obdobím prakticky prořval a projedl, zato teď se z něj už začíná formovat hodně vtipná osobnost s velkým smyslem pro legraci a bohužel taky značně neposlušná 😀 Ovšem udělal mi radost, za poslední týden vždycky před spaním vypije 50-100 ml UM z lahve. Snažím se ho začít zvykat, protože doopravdy déle než tak do roku a půl vážně kojit nechci, a na variantu „v 15 měsících přejde rovnou na hrneček“ se mi nechtělo úplně spoléhat, když B. usíná u flašky dodnes. Není to žádná velká láska, ale už aspoň pochopil, že je škoda nevypít něco, co chutná jakžtakž slušně a zasytí 😉 Taky se naučil vylézat na gauč. A jakžtakž už chápe i to, že slézat se musí pozadu, ale zatím ho pořád jistím.

Fotek moc není. Spící děti, žebrající Vikuláš, východy slunce a sníh. Čau zimo.

Pokračujeme v krasojízdě. První týden bez Lvíčka byl opepřen proslulou blicí virózou této zimy, kterou jsme si postupně přehodili všichni. Já jako pionýrka už 30. prosince dopoledne, takže na Silvestra se nekonaly orgie pomazánek, na které se vždycky těším celý rok, ale moje jediné jídlo za celý den tvořily čtyři plátky veky se šunkou. Pak se zdálo, že to nikdo jiný nechytil. Zdálo. V noci na středu se zeblil Vikouš, naštěstí jenom jednou, takže kompletní převlečení a hodina uspávání to spravily. Noc na čtvrtek byla horší, protože cca od půlnoci zvracela Brigule. První asi dvě hodiny jsem uspávala probraného Vikuláše, ale ten nechtěl mlíko, nechtěl nosit, řval a řval, zatímco na chodbě se cca co 10 minut rozsvěcelo a chodilo převlékat a mýt. Nakonec jsem ho rozbalila, on se blaženě pět minut poštrachal v klíně, dostal čistou plínu a usnul, já kolem třetí přebrala zvracecí stráž u Bibiny, posledních pár soust žaludečních šťáv v půl šesté ráno už jsem ji nechala hodit na beztak pocamranou postel a neměla sílu řešit. Pozvraceného byla ráno plná vana, všechny naše deky, Bibiny asi pět sad pyžam (nebo pak triček s legínami, když pyžama došla), naše asi tři každého… vtipné. A o půlnoci v noci na pátek začal běhat zvracet Lvíček, přičemž děti vstávaly v půl šesté a Bibina usnula v sedm, když měla jít za hodinu do školky.

Nebudu to protahovat, Lvíček nešel do práce, Bibina nešla do školky, protože jsem ji prostě neměla to srdce budit, když se den předtím prakticky nevyspala (a popravdě ani energii absolvovat dvě cesty do školky místo jedné). Víkend jsme si dali pasivní a stejně utekl, ani nevím jak. Zase.

Koukali jsme na V hlavě (Inside Out). Shodli jsme se, že já jsem celá Smutek a Lvíček se zhlédnul ve Vzteku. Výsledný dojem z filmu pak shrnul L. neoddiskutovatelným a neodolatelným „byla tam spousta emocí“ 😀 😀 😀

Z Vikuláše se začíná stávat strašný zloprcek. Dřív stačilo důrazné „NE“, aby nadskočil půl metru vysoko a aspoň na dvě vteřiny přestal s tím, co dělá, teď už se většinou ani neohlédne a samozřejmě si oblíbil ty nejvíc záškodnické činnosti – vypojování televize a běžícího vysavače ze zásuvky, krámování skříňky vedle myčky, kam nejde dát pojistka (asi ji budu muset přilepit zespoda nebo dát dovnitř takovou tu zásuvkovou, protože tohle nejde), lezení Bibině na křesílko a poslední dobou i na gauč. Aspoň že už se učí docela šikovně slézat… Tahá nás za vlasy, škube za tváře a rty, Bibinu dneska, než jsme mu v tom stačili zabránit, majznul ovladačem od věže a ta se rozbrečela, protože zrovna něco kousala a prý ji rozbolely zuby. Jsem z něj zoufalá, protože takhle si ji samozřejmě strašně naštve proti sobě. A když už mluvím o Bibině, je na ní vidět, že se s námi doma už začíná fest nudit a školku by to chtělo jako sůl, jenomže na státní není šance a nebude ani na podzim, a dojíždět ji denně vyzvedávat s Vikulášem… no, možná za čtvrt, půl, tři čtvrtě roku už bude rozumnější a nebude na kočárek koukat jako na zbraň hromadného ničení, ale zatím to vypadá bídně. A ta zima. Hlavně ta zima.

Když přežiju příští půlrok, přežiju všecko. (Doufám.)

Předloni jsem si dávala předsevzetí, že každý měsíc napíšu na blog jeden fabulovaný, beletristický příspěvek. Loni jsem si dávala předsevzetí, že napíšu každý měsíc aspoň jeden článek nesouvisející s dětmi. Letos si dávám předsevzetí napsat každý měsíc aspoň jeden blogpost 😀 a přežít. Odkazy na fotky za poslední tři týdny (fujtajxl, to jsem to dopracovala – ale holt Vánoce, Nový rok, viróza…) najdete níže.

52. týden

53. týden

1. týden 2016

Fakt je dneska poslední adventní? A fakt je za čtyři dny Štědrý den?

Nestíhám, nestačím. V lednici jsou dvě těsta, napečeno není. Zabaleno nemám, má jen L. pro svoji rodinu. Zvládla jsem velkou část úklidu, ale zloprckové stejně za půl dne všechno zaneřádí. Ale Vánoce budou. A věřím, že budou fajn. Pouštím si koledy, pálím františky a advent pěkně uplývá. Jen se mi fakt nechce věřit, že za čtyři dny už bude po všem.

Fotky zde.

Padesátý týden, to je síla! Tentokrát jsem výjimečně zvládla nahrát fotky už dnes (protože potřebuju zálohovat mobil + aktualizovat). Taky je jich málo. Už nějak nestíhám ani fotit 😀

Lvíček byl v pátek naposled v práci (a dnes a včera si ještě vyžral hromadu failů v rámci své pracovní pohotovosti). Já strávila včera večer asi hodinu prací na vánočních přáníčkách a místo abych měla radost, jak jsem si zacraftila, měla jsem celé dnešní dopoledne návaly úzkosti a paniky z toho, že jsem radši neuklízela. Ono pomalu na každém čtverečním metru je tady nějaký rest a začíná mě to nějak zavalovat, v tomhle Vánoce sajou.

S Vikoušem začíná být hrozná sranda. On je celkově dost splachovací, pokud ho něco fakt nebolí – nechá si třeba bez problémů polít obličej vodou a ještě se tomu řehní. Řehní se všemu. Když si při přebalování najde pindíka. Když na něj děláme baf. Když mě chytá za nos (a nechce si nechat vysvětlit, že to docela bolí). Je to srandista. A malej inža. Tlačítka, kabely a šroubky všeho druhu, to je jeho. Musela jsem začít zamykat pračku.

Bibina je taky srandistka. Včera s Lvíčkem odkoukali Epizodu IV Hvězdných válek – pro všechny z nás to byla premiéra, ale my s Vikim jsme sledovali jen tak po očku. Dneska půlku z Epizody V. Zasvěceně řeší, co dělá Leia, kam šel „Kluk Skajvolkr“ nebo proč má planeta dva měsíce („jakto dva Měsíce? Má být jeden Měsíc?!“). Nejlepší byl ovšem dotaz, když někam vešel stormtrooper „a koho zabije?“

Prasklo mi krycí sklíčko na displeji, které jsem si po nehodě radši objednala z ebaye. Několikrát. Budu si muset objednat znova. Ideálně tak deset.

Řeším zápis do školky. Sem mi tříletou určitě nevezmou, tak uvažuju, jestli mám větší šanci v Řepích, na Hůrce nebo jestli bychom ji zvládli dovážet na Petřiny, kde má trvalé bydliště (a mohla by ji občas vyzvednout babička). Případně jestli se na to vykašlat a dát ji sem do soukromé. Už teď by užila větší docházku než dvě dopoledne týdně, vždycky se do Klubíčka úplně třese. Dole staví novou budovu školky, tam by mohla být šance, že po zdvojnásobení kapacity by se vešli i tříleťáci, ale to se začátkem nového školního roku ještě určitě nebude… Decisions decisions 🙂

No a příští týden snad svorně s L. a dětmi doženem všechny resty – nějaké to cukroví, generální úklid, finiš posledních dárků. Stromeček už je na balkoně a Bibina z něj má oči navrch hlavy. Minulý týden chtěla skoro každý den číst vánoční leporelo s Krtkem 😉

Jo! A vypadá to, že asi po deseti letech nejsme ani na jeden svátek vánoční zvaní nikam na oběd, takže budu řešit menu 😉 jdu se ponořit do časopisů! Kachnu ani už letos nechci, co děláte (lehčího a vhodného pro děti) vy?

Padesátkové fotky zde.

Prosinec. Začíná přituhovat. Kromě adventu, nadcházejících Vánoc a Mikuláše jsme ještě zařizovali Bibinky narozeniny. Více ve fotopříloze, jenom dort jsem zachytila jen na velký foťák, takže to doplním možná později.

PS: Vikouš se naučil „dávat pusinku“ – když mu řeknu o pusinku, otočí se a pootevře pusu 🙂 „jak jsi velký“ ho pořád nejsme schopní naučit, ale dneska ráno, když viděl, jak se Lvíček obléká do práce, začal nekoordinovaně šermovat jednou rukou a připadá nám, že to mělo znamenat „pápá“ 😀