Co o tomhle týdnu říct… Víkend byl fajn. Večery zase nejsou veškeré žádné, protože Vikouš se rozhodl dát si kolem osmé večer poslední denní spánek a i když je vykoupaný, přebalený, oblečený do pyžama, naposledy spal odpoledne… tak je stejně za dvacet minut vzhůru a usne v nejlepším případě v deset, v nejhorším v jedenáct. A kdyby aspoň pak vydržel, ale dosavadní optimistické 4 hodiny se smrskly na 2-3 a ani pak to není lepší. Moc toho nenaspím. Viním léto, možná i zuby, čert ví… Pořád si opakuju, že jsme od začátku počítali s tím, že první rok bude stát za houby, ale samozřejmě každý regres zamrzí. Bibina už je čas od času schopná a hlavně ochotná aspoň částečně použít nočník. Tak snad se blejská, pětky plíny jí už totiž pomalu nejsou a už je mi takový divný přebalovat tak velkou holku.

Shodou okolností mi bylo tenhle týden prostřednictvím mailu vyčteno, že moje dcera nemá ve třech letech (sic) základní hygienické návyky (nevyřčené mínění – jsem líná se věnovat jejímu nácviku na nočník, takže ji nechávám chudinku zaostávat v plínkách). A spousta dalších věcí, včetně toho, že pro mě existuje jen chatování s kamarádkami a nacpávání se, přičemž ostatní zneužívám a dělám z nich blbce. Pozadí toho všeho by bylo na dost dlouhý elaborát, ale proč to píšu – zřejmě jsem ve svém věku (a po deseti letech „známosti“) pořád ještě příliš naivní, než abych za rozesmátým „Janičko, doufám že se neurazíš, snad přijmeš radu od starý ženský“, objímání a líbání included, rozeznala „jsi nepořádná, líná a namyšlená, děláš to úplně špatně a jestli se nepřizpůsobíš nebo dokonce budeš prosazovat svoje scestné názory, bude zle“. Až zpětně mi dochází, proč jsem se v její společnosti postupem času přestala cítit příjemně a že šlo o velmi nenápadnou manipulaci, za kterou by se nemusel zdaleka stydět ani otec. Nu, člověk se musí vzdělávat stále…

Fotky odkazem a prezentace.

Vedra mě ničej. Těším se na bouřky jako na smilování. Ne, že bych milovala mrazy nebo slejváky, ale při nich se dá aspoň nějak slušně existovat doma… V horku je horko všude a existovat se dá jenom u vody, což jednak napadne všechny, jednak se tam je potřeba nějak dopravit a jednak to nenadchne našeho necestovacího kojence. Za mě by léto stačilo tak do 27 °C.

Svátky jsme tak ani nijak neoslavili, jen v sobotu jsme jeli k prarodičům na chatu. Prý pro děti ideální… zaparkovaný karavan s krytou „předzahrádkou“, bez tekoucí vody a elektřiny. Ideál si představuju trošičku jinak, i když Bibina se tam nakonec vyblbla… Ale v rámci Vik- alternací dnes říkáme Vikoušovi Viklef 🙂

Fotky zde.

Tentokrát s obřím zpožděním a hodně stručně. Zlatým hřebem týdne byl piknik v Nymburce, z kterého je taky asi polovina fotek. Popravdě, po organizační stránce se z něj vzpamatovávám ještě dnes, se dvěmi necestovacími dětmi to bylo tak na hraně (hodina cesta, čtyři hodiny na místě a hodina zpátky), ale strašně super a užili jsme si to všichni, myslím, moc 🙂 A ten aktuální snad zvládnu standardně neděle/pondělí. Zatím to vypadá, že se kromě vedra a Bibinina záškodničení nic moc dít nebude. (Ťuk ťuk.)

Fotky odkazem + tradiční prezentace.

Jak jste si mohli vydedukovat z mého blogging spree, Brigule strávila sobotu a noc na neděli mimo domov. Naštěstí, protože jinak bych ji už musela přetrhnout – poslední dny je šíleně hysterická, a co je horší, dělá potíže se spaním. V noci na sobotu, tu samou noc, co spal koblih 4,5+3+1,5 hodiny, byla pidižvína vzhůru od půl třetí do půl šestý a co dělala za rotyku, ani nemám chuť popisovat. V sobotu ráno pokračovala v běsnění, zkrátka odváželi jsme ji s výjimečnou vděčností. Kvičela i po návratu, ještě po koupání, a pak najednou cvak, včera večer a dneska dopoledne byla jako vyměněná, hrozně hodná… a po odpoledním probuzení zase ukňouraná, vzteklá, na pěst. Nějak nevím, co se s ní děje, jestli to souvisí s rozhozeným spánkovým režimem (že by chtěla začít spát jen jednou denně, ale není úplně ready), něco na ni leze, manifestuje se tak žárlení nebo všechno dohromady… meh. Snad to prostě přejde.

Vikouše jsme začali přikrmovat. Lžičku pochopil okamžitě, byl nadšen a když jsem nové sousto nepodala dost rychle, začal brečet. Plánovala jsem začít jednou skleničkou mrkve na tři dny – vyšla jen tak tak a večer už zas hladově koukal, že by to chtělo večeři, tak jsem mu lžičkou naškrábala trochu banánu… a další a další… až v něm zmizel asi 5cm kousek. Jó, moje tušení, že tentokrát budeme mít žroutíka, se naplňuje 🙂

Ještě dva wtf momenty z dovolené. Wtf tchyně, která dítě, co si ještě nikdy neřeklo samo od sebe na nočník (dobře, dvakrát, asi před půl rokem, ale ne v poslední době) vezme na procházku v golfkách jen v kalhotkách. (Ano, golfky budou potřeba vyprat, mám hroznou radost.) A wtf babičky, která mě zapřísahala, ať malýmu nedávám do kočárku k hlavě to hrozný hučení (appku na bílý šum, konkrétně déšť). Jestli prý bych u toho chtěla spát já? Až po odjezdu ke mně došla vhodná odpověď, a sice jestli ona by chtěla spát s luxem u hlavy – a přece se mi koblih při vysávání skoro vždycky uklidnil a několikrát usnul. Ale ono je to jedno, babička – tedy Lvíčkova, ale v zásadě jsem ji adoptovala – je přesně tou zlatou „matkou rodu“, která hlídá všechna výročí, peče dorty, posílá blahopřání a upřímně se zajímá o rodinu. Ovšem nikdy ji člověk nepřesvědčí, aby na něco změnila názor, a je lepší se nehádat 🙂

Jak vidíte z fotek, tenhle týden jsme se dávali dohromady a nic jiného zaznamenáníhodného se nedělo. Akorát Briguli jsme nechali ostříhat mikádo, ale u holiče byla v neděli v šest a nějak jsem už nestihla udělat fotku, tak příště 🙂

(Začátek léta, Fathers‘ Day, Midsommar – to všechno nás minulo… :))

Od pátku do neděle jsme byli na dovolené.

Od té doby, ale vlastně už tak týden před odjezdem, jako by čas zařadil druhou kosmickou rychlost. Nestíhám nic. Běžný denní úklid vůbec nestíhám, kupí se mi vyprané prádlo a neumyté/neuklizené nádobí, večeře jiné než studené jsem vzdala a ani nevím, kdy jsem naposledy pekla – Bibi se už několik dní smutně ptá po perníčku. Řešením není zapojit ji do přípravy místo hraní – řešení neexistuje, protože Vikouš. Furt. Řve. A když spí, snažím se s ní být na hřišti nebo dodělávat věci, které fakt už hoří. Mám jiskřičku naděje, že se to zlepší, až se konečně zbavím všech restů z dovolené, ale pesimista ve mně říká, že se to nezlepší – že jen co Vikouš dořve, začne lézt, pak chodit a místo nošení a houpání bude jen pro změnu nutné stát mu pořád za zadkem.

Takže tak. Nedivila bych se, kdyby Bibina začala taky řvát, kudy chodí, aby si srovnala šance. Zatím jenom zlobí a ve světlých chvílích říká „maminko, mám tě moc jáda“. Nechápu, jak někdo zvládne víc než dvě děti.

O dovolené možná jindy, teď chci konečně aspoň zpublikovat fotky. Vostuda. A mám teda dojem, že jakmile dokojím, půjde jakýkoliv blogování do kopru úplně.

Uff.

Náročný týden. Viktorek začíná vyžadovat pozornost, o niž se bijou s Bibinou. Ta je někdy úplně zlatá a někdy šílená. Domácnost stojí, tak cca jednou za týden si uklidím kuchyň, do pár hodin je v „původním stavu“ a já se jen zoufale snažím aspoň uklidit kazící se věci do lednice nebo do koše. Koš usušeného prádla na vytřídění bez žehlení přetéká, víc než doslova, asi čtyřmi pračkami ponožek, dětských overálků a povlečení. Večery, kdy si Lvíček bere Briguš, mi ulehčí, ale moc toho nevyřeší, protože to je zas nejnáročnější koblihovo období.

Koblih strašně slintá, těžko ho vidět jinak než se slinou u tlamy, občas se do toho i pobleje, takže se převlíkám několikrát denně. Teď je přede mnou i povinnost vyprat poblitou manducu. (Ještě máte pocit, že musí být strašně roztomilé mít miminko?) Půjčila jsem si od Marcely (díky!) šátek. Vážu ho podle návodu zatím vcelku neuměle, ale je to na záda i různé ohýbání a sedání určitě pohodlnější než manduca. Horší je z toho ale vymotávat usnuvší dítě (zas tak pohodlné to není, zvlášť pokud je tepleji). Ráda bych si v nějaké volné chvíli, asi tak o víkendu nebo až půjdou děti na vysokou… zkoukla pár videí, aby se mi neodchlipoval vršek kapsy a zbýval mi delší kus šátku na uzel.

Paradoxní je, že jsem vlastně i s tím vším ruchem a bordelem šťastná. Aspoň když se trochu vyspím.

Ve středu, jak píšu v galerii, maminka upadla, když si v noci cestou na wc nerozsvítila, a zlomila si dva obratle. Odvezli ji do Motola a ve čtvrtek operovali na spondylochirurgii. V sobotu jsem ji byla navštívit. Lvíček mě odvezl, kobliha uspal jízdou a vzal ho do Hvězdy na meeting s Bibinou a druhou babičkou. Pro jistotu si vzal Nutrilon v lahvičce a byl potřeba, přestože jsem kojila těsně před odjezdem. Nějak přicházím o mlíko.

Máma vypadala slušně, ale samozřejmě mě to dostalo. A strach, jak to bude doma zvládat – tři měsíce o berlích, šest neděl si nesmí sednout. Otec prý říkal, že to zařídí, ale ono to jednoduché nebude… a k tomu poznámky tchyně, jako že jestli mu to manželka dovolí? Omg…

Ale abych končila pozitivně: z nemocnice jsem šla poprvé od narození kobliha bez dětí. Projela jsem se novým metrem, prohlédla si zevnitř dvě jeho stanice (Veleslavín a Bořislavku snad příště) a na Petřinách schválně vystoupila po eskalátorech k Bille, koupila si tam kafe do kelímku a šla pak do Hvězdy v tom největším vedru s kafem, v úplně nekojicích nových šatech, slunečních brýlích, klobouku a balerínkách, a připadala si na těch deset minut jako největší city girl!

(A z balerín puchýř na malíčku. Holt všechno něco stojí.)

Fotky zde.

Koblih povyrost. Pase na rukou a ne jen na předloktích, drží si hračky, míň brečí a víc se směje. Miluje, když mu zpíváme ukolébavky a jiné lidovky. Nerad hlasité disharmonické zvuky (jako ten můj zmiňovaný smích). Zpátky na Zličíně jsme už tři týdny a zvykla jsem si prakticky okamžitě. Když se sem odněkud blížíme, naskočí mi: jedeme domů.

Lvíček vyměnil Mondeo za nového Scénica. Za poslední čtyři roky jsme vystřídali pět bytů ve dvou zemích, čtyři auta a pořídili si dvě děti. Nežijem nudně. Nebo teda nudit se rozhodně nestíhám.

Tchyně měla Bibinu od pátku do neděle a když ji přivezli, promlouvala mi do duše, že ji musíme brát mezi lidi! Že se děsně stydí, když někam přijde! Byla jsem půl dne v depresi, že vychovávám malou asociálku. Pak jsme zvedli zadky a odjeli na sraz se třema kamarádkama do Šárky. Po deseti minutách se rozkoukala, chodila s nima za ruku a hrát si na hřiště („Mami běž pyč! Tati běž pyč!“) a mně došlo, že 1) většina i těch nejoprsklejších dětí se nejdřív trochu ostýchá 2) horší je to v interiérech než v plenéru 3) horší to pochopitelně bude, když jako backup má „jenom“ babičku, kterou přece jen nevidí denně, než mámu s tátou. Přidala jsem to do kolonky „tchyní přehánění“ a hodila za hlavu 🙂

Fotky odkazem a v prezentaci:

Doslechla jsem se, že naše dvojdětenství působí z fotek jako děsná idyla. Dovolím si přidat pár popisků ke zpřesnění.

Noc na úterý. Jsem děsně unavená, těším se na pár hodin klidného spánku, ale v půl jedenácté jsou obě děti vzhůru a v naší posteli. Viki se nenechá jako obvykle uspat u prsa, ale stále kvílí, takže opouštím ložnici a jdu ho nosit do obýváku. Nosím ho do dvou, kdy konečně usne, já se uložím na gauč a přikryju dětskou peřinou – všechny ostatní deky jsou v ložnici. Ve čtyři se budí na kojení. V pět dorazí Brigule, která ode mě strašně nutně něco chce. Posílám ji do ložnice, nejsem schopná vstát – jestli chce mlíko, ať si probudí tátu. Už o ní neslyším, asi to ještě zalomila. Ve čtvrt na sedm si Lvíček přichází dělat snídani a diví se, co tam dělám – sám se vyspal dobře a o oxidující Briguli vůbec nevěděl.

Páteční odpoledne a večer. Lvíček něco vyřizuje na opačné straně Prahy. Viktorka bolí břicho a řve. Bibina si dala za úkol rozházet co největší množství co nejtitěrnějších hraček (Šmoulíci, zvířátka z Alberta, hračky z kindervajíček) a na moje prosby o jejich uklizení, zatímco já kojím nebo nosím Viktora, absolutně nereflektuje. Dopoledne vytřený a téměř absolutně uklizený byt vypadá jak… Ale víte co, ušetřím si obvyklá přirovnání o explozivních zbraních a rabujících lupičích, kdo máte malé děti, umíte si představit, jak takový byt může vypadat, a kdo je nemáte, vědět ani vidět to stejně nechcete. Já jsem z pokusů uklidnit Vikouše fyzicky doslova vysátá. V půl deváté přichází Lvíček k rozjívené Bibině, uřvanému Víťovi a manželce zírající vsedě na gauči doblba. Umyje starší dítě, já ho po konečně se uřvavším miminu jdu uložit a jsem upřímně překvapená, že neusnu s ní. Vynořím se z dětského pokoje po desáté. V sobotu ráno Bibina vstává v obvyklý čas Lvíčkova budíku, tedy ve čtvrt na sedm. Tadá!

Pro jistotu opět ještě odkazem – 21. týden.

Týden v novém bytě. Je zvláštní vracet se po takové době – napůl dlouhé, napůl krátké – někam, kde jste bydleli dva roky. Osobně z toho mám trochu podobný pocit, jako bych trpěla amnézií. Všechno okolo je v podstatě známé, ale chybí tam nějaký kus kontinuity 😀

Jinak jsem tady až neskutečně spokojená. Přičítám to létu, krásnému počasí, úžasnému výhledu, hromadě světla v bytě… ale ten první týden byl hrozně fajn. Krom čtvrtka, kdy bylo zima a o Bibinu se pokoušela nějaká teplota, jsme byli zatím každý den venku, a většinou si s Brigčou dá Lvíček druhé kolo hned, jak přijde z práce. Občas musíme složitě lovit v paměti, proč že jsme se to odstěhovávali. V pátek jsem dokonce dala s oběma prcky předávku oblečení na hřišti v Butovicích – tj. asi čtvrt hodiny na metro, čtvrt hodiny metrem a asi deset minut od metra. Koblih spal tři a půl hodiny, Bibina disciplinovaně jela na skejtíku a já si připadala, že i trochu žiju 😀

Fotky tentokrát formou prezentace vygenerované přímo Picassou, tak snad to bude fungovat…

Update: pro ty, kterým nefunguje prezentace (tady prostě nemůže být nic jednoduchýho!), odkaz ručně.

Připadá mi to jako měsíc, a ne týden, podle toho, co se do něj našlapalo. Poslední kontrola u pediatry. Druhá kontrola na kyčlích, kdy si ortopedka pozvala na začátek odpolední ordinace ve 12:40 najednou dvacet dětí a strávili jsme tam se řvoucím koblihem přesně hodinu. (Ještě víc jsem ale litovala pár s cca dvouletou holčičkou a novorozenými dvojčaty, co přišli těsně přede mnou. Měli výborná jména – holčička byla Žofinka, kluci Felix a Oskar.)

Středa profrčela a ve čtvrtek odvezl L. Bibi k prarodičům a začali jsme balit. Bylo to náročné. Ale zvládli jsme to. Akorát první noc B. oslavila tak, že se asi pět minut po uspání strašlivě poblila a znovu jsme ji pro sichr uložili v naší posteli.

Naše nová postel zřejmě vinou špatného roštu strašlivě vrže, takže se při každém převalení mocně budíme navzájem. Snad to výměna roštů vyřeší… (proč jste mi nikdo neřekl, že tu můj vykojenej mozek vyplodil „vydrží“ místo „vyřeší“?

Update: stěhovácké auto via Lvíček 🙂