Minulý týden byl neskutečně našlapaný. Lvíček měl totiž dovolenou a denně s Bibinou někde byli minimálně dvakrát. Každý z těch devíti dní. Doteď jsem groggy a likviduju pozůstatky, zatímco Lvíček byl udiven a mírně rozladěn, že jsem doma skoro nic nestihla. On totiž Vikuláš dokáže být spací miminko, jako z pátku na sobotu, kdy spal od čtyř do šesti, pak od osmi do šesti ráno bez přerušení (poprvé!), dopoledne od devíti do jedenácti a odpoledne od půl druhé do půl čtvrté. Anebo takové jako dneska, kdy spal třikrát 10-20 minut a v noci se cca po hodině až hodině a půl budil. Ale každá voda nakonec steče dolů a pámbu dá, že ty krabice ze stěhování zpracuju… minimálně tehdy, až bude dost starej na pohádky 😉

Fotky tentokrát dvojmo – moje a Lvíčkovy (protože na spoustě akcí jsem s L+B nebyla). Legenda k L. fotkám – Hafíkov, Mirakulum, Farmapark Soběhrdy a nakonec náš zličínský jarmark, který jsem fotila i já, ale Krteček zničený z Bibininy pozornosti… priceless.

Fotky za dva týdny. Tfuj. Takhle daleko už to nesmím nechat zajít 🙂

Užíváme si září. Lvíček má tenhle týden dovolenou a stihl už s Bibinou v sobotu stříhání, v neděli zoo v Zájezdu a odpoledne místní „vinobraní“, dneska dopoledne Hafíkov a odpoledne bazén. Poznamenávám si, protože většiny těch akcí se nezúčastním, tudíž z nich nemám ani fotky (Vikouš, pokud je vzhůru, absolutně nevydrží v kočárku, ani na zádech, ani na břiše; dokonce ani v nosítku – a mě čeká několik měsíců pekla, dokud se nenaučí sedět). Ale ono stejně začíná být relativně nepěkně, tak holt dva měsíce režimu „na hřiště před barák a zase zpátky“ asi kousnu 🙂

Naučil se foukat/prskat přes rty. A co se plazí, je mnohem spokojenější. Dneska se za mnou dopíďalil až do kuchyně a bylo v tom něco až dojemnýho 🙂

Bibina je poslední dobou strašně chytrá a velká. Chci někdy napsat blogpost o tom, jak mě těší, že jsem se odhodlala k druhému dítěti v jejím roce a půl – nebylo to zbytečně brzy, takže jsem jí byla k dispozici, když mě ještě fakt potřebovala (z mého pohledu cca do těch dvou let), ale nestihla jsem zpohodlnět ve stavu, kdy už se s ní dá skoro na všem domluvit a ledacos podnikat. Vím určitě, že teď už by se mi krutě nechtělo, a jsem ráda, že už mám půlročního pořízka, který snad za další čtvrtrok už půjde posadit a za půl roku postavit – a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty 😀 Možná budu příští jaro mluvit jinak, až mi bude na jednu stranu zdrhat ročák, co ještě nebude mít z ničeho rozum, a na druhé straně dělat naschvály tříletá puberťačka, ale jsem zkrátka ráda, že mám za sebou tu fázi rozhodování.

Fotky z minulého týdne a fotky z právě uplynulého týdne

Takže ty nejžhavější novinky: máme doma lezce. Zatím to extrémně nepřehání, ale je vidět, že mu to dělá radost. Necouvá, jako to dělala Bibina v bezhlavé snaze se konečně pohnout z místa, uvážlivě nacpe kolena pod břicho, zahoupe se a posune. Když například nemůže dosáhnout na hračku, udělá jen jeden úsporný příplaz „na Meresjeva“ a je znát, že je sám se sebou spokojený.

Taky si čteme. Vydrží celé Ladovo leporelo a taky knížku o žralokovi Leopoldovi. Myslela jsem si o Briguli, že má knížky ráda, ale v tomhle věku je suverénně nejradši otrhávala a okusovala, nechat si číst bez toho, aby se snažila knížku zlikvidovat, vydržela s bídou jedno čtyřverší. Takže kéž by mu to tak vydrželo 🙂

Bibina měla v sobotu dva a tři čtvrtě roku a zrovna jsme ji celý den neviděli 🙂 teď zrovna už třetí den nespí a fotky jsou v nedohlednu. Kéž bych se aspoň dneska vyspala – od půl dvanácté do půl sedmé přerušovaně mi to vážně nestačí…

Tak už je tady září. Prázdniny jsem letos protrpěla ani ne tak proto, že bych si musela najednou poradit s hordou dětí zvyklých chodit do školky/školy, ale kvůli těm šíleným vedrům. Ven se dalo jít jenom do deseti odpoledne a od osmi večer, jenže to už se zase v srpnu pomalu začínalo stmívat… jako ano, léto je fajn, ale když se pohybují teploty tak v rozmezí 23-28 stupňů, a ne jeden týden 18 a tři týdny 36. Dneska je tak snad už konečně POSLEDNÍ tropický den a teď bych mohla začít konečně trochu žít, pokud si ovšem globálně oteplené klima neusmyslí, že babí léto a podzim jsou buržoazní přežitky a nezačne za čtrnáct dní setrvalý lijavec při jedenácti °C 🙂

My sí poslední týden užili. V pondělí ten prodej, v úterý návštěva, viz minulý přehled. Ve středu a ve čtvrtek si Bibinu vynalézavě na dva půldny dovolené, aby s ní mohla jet ke svým rodičům na zahradu, vyzvedla tchyně, takže ověření podpisu ještě jedné smlouvy na poště jsme vzali jako příležitost k procházce s Vikoušem. Zastavili jsme se v té nádherné „mlsárně“ na cyklostezce, jenže na zmrzlinu jsme jednak neměli chuť, jednak ze všech příchutí musela být zrovna šmoulí :/ tak jsme se rozhodli pro kafe. Už tuhletu chybu nezopakujeme 😀 Ale abych byla fér, pili jsme už i horší. V Hostivici v cukrárně na náměstí. Zákusky tam mají dobré, ale kávě se vyhněte obloukem.

No a v pátek jsme konečně podnikli dlouho slibovanou a plánovanou akci a vzali děti na dopoledne k Lvíčkovi do práce. Bibinka tam měla o něco starší kamarádku a oloupila strejdu Káju o „menona“. „Nežekla sem ani děkuju, ani papá, sem vostuda,“ bilancuje zkroušeně dodnes, ale Mimoň je hit. Sobotní výročí jsem popisovala a v neděli sbalil Lvíček Bibinku a vyrazili na Okoř, protože eponymní písnička je u nás poslední dobou megahit a B. už ji umí nazpaměť. Na hradě se octli úplně sami, když přemluvili kastelánku, aby ho otevřela jen pro ně dva, v Briguli zahučela zmrzlina, dopřála si dvě jízdy na kolotoči a na závěr zážitku myčku.

Víc na fotkách. Tentokrát extra porce zličínských obloh – tenhle týden se dařilo! Popisky jsou jen částečné…

PS: Tři aktualitky, z kterých mám radost:

1. Mamku „uschopnili“ a může už sedět a chodit po bytě bez berlí, takže brzy přijede na návštěvu!
2. Bibina z posledních šesti nocí čtyři prospala u sebe v pokojíčku. To je úplně jiná kvalita spánku.
3. Máme domluvenou miniškolku na dvě dopoledne v týdnu v místním mateřském centru od října. Jsem zvědavá, jaké to bude – věřím, že jí to prospěje, a plánovala jsem to už dlouho, ale malá část mě je smutná, že „ztrácí“ tu malou holčičku, pro kterou byl zatím jediný kolektiv rodina a děti na hřišti… 🙂

Zas trochu náročnější začátek týdne a podle toho to s blogem dopadlo.

V pondělí jsme byli podepsat smlouvy o prodeji bytu. Když půjde všechno dobře, do konce září jsme bez hypotéky.

Včera přijela na návštěvu Puffin. Blog jsem myslela, že bude večer, ale Brigule spala neprobuditelně od půl čtvrté skoro do šesti, načež jsem ji večer uspala až ve tři čtvrtě na jedenáct a za pět minut se vzbudil koblih… nestihla jsem si ani umejt vlasy, neřkuli blog 🙂

Co ale nějakým zázrakem zvládám, je Duolinguo. Aspoň jednu lekci už dvanáct dní po sobě. Stejně si ale pletu německé členy i zájmena. Pomáhá mi Bibiní zaujetí sovou i „paní“, která předčítá výslovnost 😉

Tohle jsou ale převážně věci už z týdne 35, takže uvolním místo fotkám, které dokumentují to, co já si už nepamatuju 😀 Například Lvíčkovy narozeniny. (Ještě i dodatečně gratulki.) Ono z první půlky týdne mám historicky skoro nejmíň fotek, protože lilo a lilo a lilo… tak to aspoň není tak dlouhý 🙂

Konečně po pětatřicítkách, které trvaly skoro celé prázdniny, přichází náznaky babího léta. Žloutnoucí listy na stromech. Chladnější a větrná rána. (Psáno v neděli, ale vrcholně mě baví i ten dnešní celodenní déšť, pokud to nebude trvat čtrnáct dní…) A taky zářijový Apetit, jehož jsme dostali půlroční předplatné k nějaké bankovní službě. Třeba si ho během toho září tentokrát stihnu přečíst, ne jako ten srpnový.

Bibinka se v sobotu vrátila z prázdnin. Naučila se říkat za každou větou strašně otravné „Có?“ (když přijela, objala jsem ji a chystala se jí říct, jestli ví, komu hrozně moc chyběla, ale Vikouš se dal v obýváku do kňourání, takže mě předběhla světáckým „To je Viktojek, có?“), pár poměrně neškodných kleteb typu „do pekýnka“ a přivezla si průjem, který se podařilo zaléčit až teď. Lvíček vyhodil v lékárně dvě kila za Smectu, které se odmítla dotknout a když jsme to do ní ládovali stříkačkou, protože nějakých osm vodových stolic za den už nám připadalo za fakt hodné řešení, asi po deseti mililitrech ji spolu s celým rohlíkem vyblila. Zabral přelouhovaný černý čaj, banány a hořká čokoláda. Pozitivní efekt ale je, že si tolik zvykla na děti-kamarády kolem sebe, že bere zavděk i společností Vikouše a snaží se ho zapojovat do her, což mě pochopitelně těší. Vikuláš se s jejím příjezdem proměnil z extra prudivého kojence na jen velmi minimálně prudící miminko – řval jen, kdykoli jsme od něj odešli. Až se naučí lézt, bude mít Brigča bezpochyby živý ocásek 😉

Fotky zde. (Popisky jen tam, kde mi přišly potřeba.)