Viktorek dnes poprvé prospal sedm hodin v kuse (od jedenácti do šesti), poprvé se otočil na břicho i přes nepreferovaný bok a na tom břiše si poprvé několikrát záměrně roztočil kuličku – chrastítko zabudovanou pro tento účel v hrazdičce.
Brigitka, světlo mých očí, si tajně sundala plínu a vyčurala se mi do pantoflí.
Jak jste si mohli vydedukovat z mého blogging spree, Brigule strávila sobotu a noc na neděli mimo domov. Naštěstí, protože jinak bych ji už musela přetrhnout – poslední dny je šíleně hysterická, a co je horší, dělá potíže se spaním. V noci na sobotu, tu samou noc, co spal koblih 4,5+3+1,5 hodiny, byla pidižvína vzhůru od půl třetí do půl šestý a co dělala za rotyku, ani nemám chuť popisovat. V sobotu ráno pokračovala v běsnění, zkrátka odváželi jsme ji s výjimečnou vděčností. Kvičela i po návratu, ještě po koupání, a pak najednou cvak, včera večer a dneska dopoledne byla jako vyměněná, hrozně hodná… a po odpoledním probuzení zase ukňouraná, vzteklá, na pěst. Nějak nevím, co se s ní děje, jestli to souvisí s rozhozeným spánkovým režimem (že by chtěla začít spát jen jednou denně, ale není úplně ready), něco na ni leze, manifestuje se tak žárlení nebo všechno dohromady… meh. Snad to prostě přejde.
Vikouše jsme začali přikrmovat. Lžičku pochopil okamžitě, byl nadšen a když jsem nové sousto nepodala dost rychle, začal brečet. Plánovala jsem začít jednou skleničkou mrkve na tři dny – vyšla jen tak tak a večer už zas hladově koukal, že by to chtělo večeři, tak jsem mu lžičkou naškrábala trochu banánu… a další a další… až v něm zmizel asi 5cm kousek. Jó, moje tušení, že tentokrát budeme mít žroutíka, se naplňuje 🙂
Ještě dva wtf momenty z dovolené. Wtf tchyně, která dítě, co si ještě nikdy neřeklo samo od sebe na nočník (dobře, dvakrát, asi před půl rokem, ale ne v poslední době) vezme na procházku v golfkách jen v kalhotkách. (Ano, golfky budou potřeba vyprat, mám hroznou radost.) A wtf babičky, která mě zapřísahala, ať malýmu nedávám do kočárku k hlavě to hrozný hučení (appku na bílý šum, konkrétně déšť). Jestli prý bych u toho chtěla spát já? Až po odjezdu ke mně došla vhodná odpověď, a sice jestli ona by chtěla spát s luxem u hlavy – a přece se mi koblih při vysávání skoro vždycky uklidnil a několikrát usnul. Ale ono je to jedno, babička – tedy Lvíčkova, ale v zásadě jsem ji adoptovala – je přesně tou zlatou „matkou rodu“, která hlídá všechna výročí, peče dorty, posílá blahopřání a upřímně se zajímá o rodinu. Ovšem nikdy ji člověk nepřesvědčí, aby na něco změnila názor, a je lepší se nehádat 🙂
Jak vidíte z fotek, tenhle týden jsme se dávali dohromady a nic jiného zaznamenáníhodného se nedělo. Akorát Briguli jsme nechali ostříhat mikádo, ale u holiče byla v neděli v šest a nějak jsem už nestihla udělat fotku, tak příště 🙂
(Začátek léta, Fathers‘ Day, Midsommar – to všechno nás minulo… :))
Od pátku do neděle jsme byli na dovolené.
Od té doby, ale vlastně už tak týden před odjezdem, jako by čas zařadil druhou kosmickou rychlost. Nestíhám nic. Běžný denní úklid vůbec nestíhám, kupí se mi vyprané prádlo a neumyté/neuklizené nádobí, večeře jiné než studené jsem vzdala a ani nevím, kdy jsem naposledy pekla – Bibi se už několik dní smutně ptá po perníčku. Řešením není zapojit ji do přípravy místo hraní – řešení neexistuje, protože Vikouš. Furt. Řve. A když spí, snažím se s ní být na hřišti nebo dodělávat věci, které fakt už hoří. Mám jiskřičku naděje, že se to zlepší, až se konečně zbavím všech restů z dovolené, ale pesimista ve mně říká, že se to nezlepší – že jen co Vikouš dořve, začne lézt, pak chodit a místo nošení a houpání bude jen pro změnu nutné stát mu pořád za zadkem.
Takže tak. Nedivila bych se, kdyby Bibina začala taky řvát, kudy chodí, aby si srovnala šance. Zatím jenom zlobí a ve světlých chvílích říká „maminko, mám tě moc jáda“. Nechápu, jak někdo zvládne víc než dvě děti.
O dovolené možná jindy, teď chci konečně aspoň zpublikovat fotky. Vostuda. A mám teda dojem, že jakmile dokojím, půjde jakýkoliv blogování do kopru úplně.
V dětské vaničce se dosoušelo pěnové puzzle. Lvíček to zjistil, když šel koupat Viktorka, a rozhodl se situaci vyřešit svérázně: přišel s vaničkou k Bibině, která si v naší posteli jako mírně nemocná užívala privilegia tabletu, a vysypal jí měkké dílky na hlavu.
„Au,“ zareagovala stoicky, aniž zvedla hlavu, a pokračovala s přesně odposlechnutou sarkastickou dikcí „tos mi udělal jadost“.
Uff.
Náročný týden. Viktorek začíná vyžadovat pozornost, o niž se bijou s Bibinou. Ta je někdy úplně zlatá a někdy šílená. Domácnost stojí, tak cca jednou za týden si uklidím kuchyň, do pár hodin je v „původním stavu“ a já se jen zoufale snažím aspoň uklidit kazící se věci do lednice nebo do koše. Koš usušeného prádla na vytřídění bez žehlení přetéká, víc než doslova, asi čtyřmi pračkami ponožek, dětských overálků a povlečení. Večery, kdy si Lvíček bere Briguš, mi ulehčí, ale moc toho nevyřeší, protože to je zas nejnáročnější koblihovo období.
Koblih strašně slintá, těžko ho vidět jinak než se slinou u tlamy, občas se do toho i pobleje, takže se převlíkám několikrát denně. Teď je přede mnou i povinnost vyprat poblitou manducu. (Ještě máte pocit, že musí být strašně roztomilé mít miminko?) Půjčila jsem si od Marcely (díky!) šátek. Vážu ho podle návodu zatím vcelku neuměle, ale je to na záda i různé ohýbání a sedání určitě pohodlnější než manduca. Horší je z toho ale vymotávat usnuvší dítě (zas tak pohodlné to není, zvlášť pokud je tepleji). Ráda bych si v nějaké volné chvíli, asi tak o víkendu nebo až půjdou děti na vysokou… zkoukla pár videí, aby se mi neodchlipoval vršek kapsy a zbýval mi delší kus šátku na uzel.
Paradoxní je, že jsem vlastně i s tím vším ruchem a bordelem šťastná. Aspoň když se trochu vyspím.
Ve středu, jak píšu v galerii, maminka upadla, když si v noci cestou na wc nerozsvítila, a zlomila si dva obratle. Odvezli ji do Motola a ve čtvrtek operovali na spondylochirurgii. V sobotu jsem ji byla navštívit. Lvíček mě odvezl, kobliha uspal jízdou a vzal ho do Hvězdy na meeting s Bibinou a druhou babičkou. Pro jistotu si vzal Nutrilon v lahvičce a byl potřeba, přestože jsem kojila těsně před odjezdem. Nějak přicházím o mlíko.
Máma vypadala slušně, ale samozřejmě mě to dostalo. A strach, jak to bude doma zvládat – tři měsíce o berlích, šest neděl si nesmí sednout. Otec prý říkal, že to zařídí, ale ono to jednoduché nebude… a k tomu poznámky tchyně, jako že jestli mu to manželka dovolí? Omg…
Ale abych končila pozitivně: z nemocnice jsem šla poprvé od narození kobliha bez dětí. Projela jsem se novým metrem, prohlédla si zevnitř dvě jeho stanice (Veleslavín a Bořislavku snad příště) a na Petřinách schválně vystoupila po eskalátorech k Bille, koupila si tam kafe do kelímku a šla pak do Hvězdy v tom největším vedru s kafem, v úplně nekojicích nových šatech, slunečních brýlích, klobouku a balerínkách, a připadala si na těch deset minut jako největší city girl!
(A z balerín puchýř na malíčku. Holt všechno něco stojí.)
…až mě děti nechaj. Aktuálně jsem konečně uspala mimino bílým šumem, nafutrovaný 150 UM (asi spurtíček, co nezvládám pokrejt), v poblitým tričku a poblitý manduce na poblitým gauči (trošku to holt drahouš přehnal), a jdu ho odnést k Bibině, která dnes usnula rovnou v naší posteli, protože chtěla usínat se mnou a když jsem musela za Vikulínem, co se nečekaně probudil, nebyla k utišení. Nemůžem se jí asi moc divit, protože byla rozbitá potom, co usnula v šest večer vsedě v ušáku a já ji za dvacet minut probudila svlečením a osprchováním. Potom, co jsem ji od dvanácti do čtyř zkoušela asi čtyřikrát uložit. Asi se mi nikdo nemůže moc divit, že nejsem úplně v ideálním rozpoložení vybírat fotky oněch mazlíků a sypat je na picassu. Mimochodem doslechla jsem se, že někomu zas fotky nejdou. Mrknu na to. Nejspíš to rozštípu, začnu fotit na kinofilm a vyvolané budu jednou za čtvrt roku posílat zájemcům poštou jako oběžník.
A Vikouš se ode dneška otáčí na bříško. Už to začíná…
Panebože, to to letí! Že máme doma velkou holku, mi došlo asi nejvíc, když mě poslala postavit se na kolotoč a sama ho roztočila.
Hitem posledního měsíce je zpívání. Nejdřív začala jen procítěně protahovat slabiky, ale už se docela snaží intonovat. Zpívám si s ní děsně ráda, vede sice Twinkle twinkle, ale ve zbytku hitparády už drží většinu české písničky, od Pec nám spadla po Narodil se Kristus pán. U hromady písniček si pamatuje texty, přestože u těch anglických jde občas o šílené mondegreeny (o Majku Diamondovi už jsem psala, a třeba Itsy Bitsy Spider v jejím podání asi radši slyšet nechcete).
Mluví už hodně dobře, včetně první osoby, jen někdy se zapomene s „ceeeš“ a když řeknu „nechci“, opraví se „Ne! Jám chci jám!“. Jo, já je jám, stejně jako přetrvává spousta roztomilých patvarů jako čaposic, soušenka… Občas se dozvíme, že je něco „maminkovo“ a má alternativní skloňovací paradigma k vybraným mužským substantivum – v pátém pádě oslovuje výhradně „koso“, „žďoso“ (=pštros) nebo „banáno“ (banán personifikovaný plyšový). Na poli her převládá buď přehrávání reálných zážitků (tady máš dáreček, copak to asi je? Čajíček! atd.), předstírání, třeba že popruhy od batohu jsou dvě kytary, a nově velký hit – výroba a konzumace imaginárního jídla 🙂
Začala si hrát s Viktorkem a je to hrozně dojemný – pochopitelně musí jít o hry, kde nevadí jeho prozatím pasivní role, takže mu třeba třepe ručičkou a přeje „šecko nelejpší ksvátku“, hladí ho, pusinkuje s doprovodným komentářem. Taky začíná být trochu soucitná – když mi něco udělá, pofouká mi to, občas se i omluví a už se mi párkrát stalo, že na můj pokyn skutečně začala třeba uklízet. Neposlouchání je ovšem pořád dost časté 🙂 a začala se mi příšerně plést pod nohama, hlavně když stojím u kuchyňské linky – pořád chce buď prolézat „tunelem“ po hlavě, nebo „parkovat“ zadkem, a já zuřím, protože se nemůžu hnout, aniž bych ji přišlápla.
Jí už mnohem líp. Na nočníkovém poli žádné úspěchy (já prostě s miminem nemám čas ji tam v předpokládané časy vysazovat, jako to dělá tchyně, a sama si neřekne, ani když ji nechám bez plen). Myslím, že jí to prostě ještě nedochází, ale už mě začíná otravovat na to čekat, tak přemýšlím o nějakém motivačním systému.
A čím dál raději se mazlí…
Koblih povyrost. Pase na rukou a ne jen na předloktích, drží si hračky, míň brečí a víc se směje. Miluje, když mu zpíváme ukolébavky a jiné lidovky. Nerad hlasité disharmonické zvuky (jako ten můj zmiňovaný smích). Zpátky na Zličíně jsme už tři týdny a zvykla jsem si prakticky okamžitě. Když se sem odněkud blížíme, naskočí mi: jedeme domů.
Lvíček vyměnil Mondeo za nového Scénica. Za poslední čtyři roky jsme vystřídali pět bytů ve dvou zemích, čtyři auta a pořídili si dvě děti. Nežijem nudně. Nebo teda nudit se rozhodně nestíhám.
Tchyně měla Bibinu od pátku do neděle a když ji přivezli, promlouvala mi do duše, že ji musíme brát mezi lidi! Že se děsně stydí, když někam přijde! Byla jsem půl dne v depresi, že vychovávám malou asociálku. Pak jsme zvedli zadky a odjeli na sraz se třema kamarádkama do Šárky. Po deseti minutách se rozkoukala, chodila s nima za ruku a hrát si na hřiště („Mami běž pyč! Tati běž pyč!“) a mně došlo, že 1) většina i těch nejoprsklejších dětí se nejdřív trochu ostýchá 2) horší je to v interiérech než v plenéru 3) horší to pochopitelně bude, když jako backup má „jenom“ babičku, kterou přece jen nevidí denně, než mámu s tátou. Přidala jsem to do kolonky „tchyní přehánění“ a hodila za hlavu 🙂
Fotky odkazem a v prezentaci:
Viktorek se začíná profilovat jako veselá kopa, ale taky jako malý aristokrat. S očima navrch hlavy pozoruje a viditelně obdivuje tátu-Lvíčka, když jde do práce v košili; s nadsázkou už jeho posuzování říkáme Vikiho módní policie, protože se tváří souhlasně u košilových outfitů a vysloveně pohoršeně na polotrička a podobné nedostatečně gentlemanské záležitosti. A začíná se to rozšiřovat i mimo sféru oblečení. Například vysloveně nesnáší můj disharmonický hlasitý smích, hned začne brečet.
A dneska. Šli jsme z garáže s nákupem do výtahu, já otevřela a pozpátku vtancovala do dveří, přičemž jsem smetla nějakou chudinku sousedku, co se rozhodla jít do -2 po schodech. Viktorek měl pak celou dobu ve výtahu tak disapproval pohled, že jsem mu úplně četla v obličeji: „A já myslel, že jsem se narodil do trochu distingované rodiny. Táta, ten je fajn, ale máma? Neměli bysme ji vyměnit za někoho trochu důstojnějšího?“
Ale kromě toho mě má, myslím, taky rád 😉
Doslechla jsem se, že naše dvojdětenství působí z fotek jako děsná idyla. Dovolím si přidat pár popisků ke zpřesnění.
Noc na úterý. Jsem děsně unavená, těším se na pár hodin klidného spánku, ale v půl jedenácté jsou obě děti vzhůru a v naší posteli. Viki se nenechá jako obvykle uspat u prsa, ale stále kvílí, takže opouštím ložnici a jdu ho nosit do obýváku. Nosím ho do dvou, kdy konečně usne, já se uložím na gauč a přikryju dětskou peřinou – všechny ostatní deky jsou v ložnici. Ve čtyři se budí na kojení. V pět dorazí Brigule, která ode mě strašně nutně něco chce. Posílám ji do ložnice, nejsem schopná vstát – jestli chce mlíko, ať si probudí tátu. Už o ní neslyším, asi to ještě zalomila. Ve čtvrt na sedm si Lvíček přichází dělat snídani a diví se, co tam dělám – sám se vyspal dobře a o oxidující Briguli vůbec nevěděl.
Páteční odpoledne a večer. Lvíček něco vyřizuje na opačné straně Prahy. Viktorka bolí břicho a řve. Bibina si dala za úkol rozházet co největší množství co nejtitěrnějších hraček (Šmoulíci, zvířátka z Alberta, hračky z kindervajíček) a na moje prosby o jejich uklizení, zatímco já kojím nebo nosím Viktora, absolutně nereflektuje. Dopoledne vytřený a téměř absolutně uklizený byt vypadá jak… Ale víte co, ušetřím si obvyklá přirovnání o explozivních zbraních a rabujících lupičích, kdo máte malé děti, umíte si představit, jak takový byt může vypadat, a kdo je nemáte, vědět ani vidět to stejně nechcete. Já jsem z pokusů uklidnit Vikouše fyzicky doslova vysátá. V půl deváté přichází Lvíček k rozjívené Bibině, uřvanému Víťovi a manželce zírající vsedě na gauči doblba. Umyje starší dítě, já ho po konečně se uřvavším miminu jdu uložit a jsem upřímně překvapená, že neusnu s ní. Vynořím se z dětského pokoje po desáté. V sobotu ráno Bibina vstává v obvyklý čas Lvíčkova budíku, tedy ve čtvrt na sedm. Tadá!
Pro jistotu opět ještě odkazem – 21. týden.