Pondělí jsme chtěli věnovat dozařizování některých věcí do domácnosti, takže jsme po obědě odvezli Briguli k prarodičům a objeli nedaleký Hornbach a Ikeu. Ještě předtím jsme ale zamířili na opačnou stranu, zaparkovali na Pohořelci a užili si naši oblíbenou podzimní procházku Hradem (jako správní hipsteři jsme k tomu v hradním Starbucksu přidali poslední letošní Pumpkin Spice Latte).

IKEA byla plná vánoční výzdoby. Moji dlouhodobí čtenáři už můj vztah k Vánocům znají, letos mě to místo dychtivého očekávání ale spíš zaskočilo, protože při tom všem frmolu kolem stěhování nebyl vůbec čas na tyhle věci myslet. Jindy nedočkavě stepuju začátkem října kolem trafik, abych ukořistila první vánoční časopisy, letos… no, letos byly poněkud jiné starosti a při pohledu na řádku krabic u stěny dětského pokoje, i když se naštěstí pořád zmenšuje, nemám nějak náladu kupovat cokoli jiného než jídlo a nutnou drogerii. A tu výbavu do domácnosti. Bohužel jsem zapomněla magnetickou lištu na nože, která má tak zatraceně malé a kompaktní balení, u pokladny až po zaplacení a ne před ním – v opačném případě bychom nepřišli o tři stovky. L. mě utěšoval, že ji stejně nechtěl, ale to mohl ksakru říct rovnou a ne mě ještě upozorňovat, že jsem si ji nenapsala na nákupní seznam, mohlo to být levnější.

Vůbec, s tím vyhověním… když jsme si zase odváželi Briguli Strahovským tunelem domů, zase jsem načala problém jmen. Večer předtím totiž L. oslovil moje břicho jménem svého favorita a ve mně se všechno otřáslo odporem, i když – paradoxně – jsem tohle jméno původně navrhla já. Tak jsem prcka ponoukla: „Koukej si už nějaký vybrat, ať vím, jak tě mám oslovovat!“ a pokračovala k L., že to neříkám finálně, ale v poslední době že se mi nejvíc líbí Xxx. Vtom jsem ucítila takovou vlnu pozitivních emocí, že mi málem vytryskly slzy, prckovi se to evidentně hodně zamlouvalo – a L. teda, že dobře. Radost jsem měla ale jenom jeden den, protože ten další večer, když jsem si všimla, že se sám tomu oslovení vyhýbá, mi přiznal, že mu to prostě nejde přes pusu. Tak jsme zase tam, kde jsme byli 🙂 (Pokročila jsem ale v přístupu – dřív jsem nervovala, že nenajdeme vůbec žádné aspoň trochu slušné jméno, dneska mám pocit, že pěkných je spousta, jde jen o to vybrat to nejlepší, takže… jsem klidnější :))

V úterý jsem na počest státního svátku upekla králíka, ale jinak dost mizernej den, na všechny na nás možná něco lezlo a všichni jsme byli na všechny ostatní protivní, Brigule zlobila… v podstatě myslím, že se nám všem ulevilo, že podzimní miniprázdniny skončily.

Bibina vymyslela trojpusu – dáváme si pusu všichni dohromady. Taky začala místo pahů říkat pohádku a místo paní panenka, zase nám nějak podezřele roste…

Čtvrtek byl hrozně mizernej den. Vrátily se úzkosti, hnusná věc, která se mi občas objevuje od začátku těhotenství. Kombinace hormonálně-minerální nerovnováhy, nějakého déledobějšího stresu a aktuální náročnější, i když nijak závažné situace, jako třeba jak udržet na nákupu nespící Briguli v kočárku, vyústí v záchvat paniky, kdy se mi špatně dýchá a mám pocit, že omdlím. Navíc na to v zásadě nic nepomáhá, ani objektivně si říkat, že to bude v pořádku, ani čokoláda, ani to někomu říct… jen prodýchávat a čekat. Bibina se ten den pro jistotu rozhodla bojkotovat spánek, takže jsem neměla ani tu hodinku na oražení, a usnula ve čtvrt na šest v jídelní židličce. Ble.

Páteční Halloween už byl veselejší – uvařila jsem dýňovou polévku, upekla strašidelné sušenky, zapálili jsme dýňáka (tedy jenom svíčku uvnitř :D) a před spaním zkoukli další naprosto příšernou epizodu TBBT… a z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu, když jsem se v sobotu vzbudila, bylo všechno naprosto v pohodě. Jeli jsme za L. prarodiči do Roudnice nad Labem, což nás samo o sobě docela často rozhodí – Brigule buď spí, kdy nemá, nebo nespí a v autě zlobí, prarodiče mají divné poznámky, případně nadnášejí kontroverzní témata… ale tentokrát bylo všechno v pohodě, počasí super, farmářské trhy, kde jsme se zastavili, příjemný zážitek, dokonce jsme si urvali asi dvacet minut sami v cukrárně. Ale v tom to přesně nebylo. Prostě najednou, s koncem Halloweenu, jako by něco přeskočilo a konečně jsme byli V POHODĚ. Po třech týdnech. Uff. Už byly dlouhý 🙂

Baví mě, jak rodina odhaduje, co se nám narodí. Děda tipuje kluka, kvůli Lvíčkovým plánům co nejdřív sehnat větší byt, aby mělo každé dítě svůj pokoj. Babička mu oponovala mým tvrzením, že bude složitý vymyslet „aby se tam OBĚ vešly“ (myslela jsem samozřejmě obě děti, ale řekla jsem to takovouhle mírně zavádějící formou tak trochu schválně ;)). Mimochodem, Lvíček je aktuálně ve stavu, že místo většího bytu by za pár let chtěl barák. Moje lítost, že jsem přišla o dům po babičce, tím kulminovala – až do včerejšího večera, kdy jsme chvíli brouzdali po pozemcích a stránkách RD Rýmařov. Pár typizovaných domků se mi tam hodně líbilo, i když jsem dřív byla celkem dost velký odpůrce, a když myslím na nás a barák, už to nejsou Popovice, ale novostavba, která je celá jenom naše. KONEČNĚ 🙂

Dneska jsem se zbavila drtivé většiny krabic, zbyla jen jedna s dokumenty (částečně Lvíčkovy, ty si bude muset někdy protřídit) a jeden box s pelmelem (léky, drogerie, drobnosti), který bych měla poměrně rozumně zvládnout zpracovat do konce týdne. Řvala bych radostí, kdybych si u toho celodenního ohýbání neoddělala bederku, ale i tak: úleva obrovská.

(Možná bych taky měla zmínit, že mi napsal otec. Asi pět odstavců vychloubání, jaký byl skvělý rodič, a že si mám srovnat se svým svědomím, pokud nenechám Brigitku se s ním vídat. Nic nemám se svým svědomím srovnaný líp.)

Fotky tradičně v samostatné galerii.

L. měl v pondělí dovolenou a o prodlouženém víkendu jsme se snažili dohnat vybalování a další resty, tak na blog nebyl moc prostor… teď píšu, když B. spí, protože jsem si hnula s krkem a když se hýbu, je mi blbě od žaludku, takže nemůžu u/vyklízet. A místo, abych odpočívala, mě hryže svědomí, že jsem dopustila, aby mi bylo blbě, a mrhám tak časem. Už aby to ksakru bylo za mnou

Jsme zapsaní do katastru. Hurá.

B. začíná být občas schopná (a ochotná) uklízet hračky a knížky.

L. odvezl pressovač, co přepaloval kafe i po záruční opravě, do práce, kde ho „opravili“ prolitím litrem octa. Počítají s tím, že až ten vyžraný vnitřek zrezne, kafovač odejde úplně, ale zatím funguje. Závidím.

Jsou dva měsíce do Vánoc a tak začíná být společensky únosné pouštět si koledy. Bohužel nemám ani pomyšlení na vymýšlení dárků, dokonce si nedokážu ani koupit vánoční časopis, obávám se, že to souvisí se zbylou řádkou krabic v dětském pokoji.

V sobotu měli Lvíčkův babička a děda společnou oslavu pětasedmdesátin v nějakém salonku v místní restauraci. B. byla na začátku asi půl hodiny celá vyděšená a běsná ze shromáždění patnácti vesměs neznámých dospělých, vrátili jsme se úplně napuštění kouřem, i když v salonku samotném nikdo nekouřil, a jídlo nám donesli za hodinu a půl od objednání, cca ve tři odpoledne, kdy už se nám dělalo hlady špatně. Ale babička a děda se bavili, což bylo hlavní.

Příbuzní se snažili vyzvídat, od nenápadného ‚jestli mám větší chuť na sladké nebo na slané/kyselé‘ po dotazy, v jakých barvách má být deka pro miminko. Neřekli jsme. Ať mají překvápko.

V neděli přišla na návštěvu Hanička se slunečnicí, lahví bílého a omalovánkami pro Brigitku. Ta bohužel „Ahoj Kaničko“ začala provolávat až druhý den ráno. Jak vidno, na kabeláži jsme neštřili. Haničce moc děkujem za návštěvu a milou společnost.

Pár fotek ze sobotní oslavy (přišly mi mailem, takže pro mě bylo jednodušší vložit je napřímo):

Sekt je nealko!

Brigitčina první kytka

Bude z ní jednou dobrý photobomber…

Zbytek fotek tradičně v samostatném albu.

Bydlíme tu přes týden a ještě pořád jsme se nějak neaklimatizovali. Racionálně pobíráme, že tu bydlíme a bydlet budeme dalších minimálně několik let (ať už proto, že by byla změna hrozně náročná administrativně, nebo proto, že těhotná nebo s dítětem pod jeden rok se prostě stěhovat odmítám, pokud to nebude otázka života a smrti). Reálně mám ale pořád pocit, že stačí vyjít z baráku a za chvíli jsem na Řepích, nebo že na víkendový nákup je v pohodě jet do zličínského Tesca. Když jsme sem jezdili jenom na čumendu nebo úklid, vždycky se nám tady hrozně líbilo, připadali jsme si „jako doma“… a po přestěhování najednou ten pocit záhadně úplně zmizel. Hlavně v neděli a v pondělí jsem byla slušně vypsychovaná, musela jsem si naordinovat nějaký klidový režim, vitamíny a relaxaci (což se s plným dětským pokojem krabic nedělá zrovna ideálně), abych se zvládla vůbec dát nějak dohromady. Nerada to přiznávám, ale stěhování přes Prahu bylo náročnější než stěhování – taky v těhotenství – z Irska zpátky do Čech, a to jsme ještě asi dva týdny bydleli po příbuzných mimo Prahu a hledali na internetu pronájmy.

Je tu hezky. Spousta zeleně, málo silnic, takže se dá pidižvína i vypustit z kočárku, autobus na rozdíl od Zličína staví před barákem… jenomže je to spíš iluze, protože někam se s ním dostat je taky na tři přestupy a minimálně půl až tři čtvrtě hodiny (a to počítám jen tímhle směrem od centra). Když jsem šla ve čtvrtek nakupovat, měla jsem trochu šok ze skladby zákazníků Alberta na Veroňáku, hromada lidí s umaštěnými vlasy v roztrhaných teplákách, bezďáci, co si svoje drobný za vrácený láhve směňujou u pultu za dvě nožičky levných párků… Zličín byl sice plný Rusáků, ale v tomhle směru do značný míry tak trochu antighetto, protože kdo neměl auto, ten si tam v zásadě neškrtnul, což provedlo aspoň minimální profiltrování 🙂

Ale žijem, no. Ve středu jsem – v rámci terapie jídlem – upekla naše oblíbené Double chocolat muffins; musím dát recept, ať ho pořád nelovím v hlubinách počítače nebo internetu, během dvou dnů jsme se o ně servali všichni včetně Bibiny 🙂 bohužel tyhle věci pomáhají jenom krátkodobě. Dopili jsme s Lvíčkem víno, které jsem mu dala k narozeninám, a i když jsme si ho šetřili, asi za tři nebo čtyři dny bylo nenávratně fuč. „Tys mi zkazila život,“ přivítal mě takhle L. při návratu z jednoho z večerních uspávání, když si nalil sklenici „obyčejného“ vína a nedokázal se smířit s chutí najednou o několik řádů jinde 🙂 (Já samozřejmě dostala zase záchvat paniky, i když mi bylo jasné, že to nemyslí vážně. Stěhuňk se na mně vážně podepsal mnohem víc, než bych předpokládala.)

V pátek velký genetický ultrazvuk a strašlivá doprava, takže na gynekologii dorazíme až deset minut po čase objednání, naštěstí doktor se zasekl taky. Jdem všichni i s Bibinou, tu ovšem „mimiko“ na ultrazvuku přestane brzo bavit a upne pozornost na dvě fotky nad stolem – kočku a květ ibišku, nebo čeho. Střídavě pořvává „KYTIČKAAA“ a „kočička MŇAAAAU“ na celou ordinaci a ignoruje naše pšššt, takže proti svojí vůli otřásám břichem. Doktor nejdřív okomentuje stav páteře, pár orgánů atd. a závěrečnou fázi měření provádí úplně mlčky. Brigitka si všimne, že si přinesl hrnek s čajem, volá „mámy čajík“ a dožaduje se ho. Zase se natřásám a vysvětluju, že až doma. Po návratu příšerně zlobí, kousne mě do ramene, vyžádá si vodu, nabere ji do pusy a vzápětí vyplivne mně na tričko, a usne až 15:30. Vůbec téměř přestala usínat u mlíka, v poledne ji tak v poměru 3:1 musím většinou vzít někam kočárem, po večerní flašce zhasnu a chvíli spolu ležíme potmě v posteli (to je zas příjemné, pokud to trvá nějakou rozumnou dobu).

V sobotu jsme využili nádherného počasí a vypadli do Průhonic, kde zrovna probíhal jakýsi Čajomír trek. Byli jsme nejdřív trochu zděšení, ale když jsme sešli z hlavní trasy, stánků bylo minimum, návštěvníci se taky rozptýlili a my si v krásné podzimní přírodě a s cappuccinem z Taroucafé úžasně vyčistili hlavu. Jediná vada na kráse super dne byla, že nás odpoledne na čerstvém vzduchu strašlivě unavilo, takže místo hezkého večera jsem zuby nehty uklidila kuchyň a pak úplně odpadla. Mrzelo mě to, zvlášť když jsem už v neděli ráno zjistila, že druhý víkendový den bude úplně na levačku. Brigule od rána zlobila (Lvíčkovi na dopolední procházce vlezla do kašny, naštěstí měla holínky…), já měla náladu nanic, po obědě návštěva u tchánů, ale ani ta to nijak nevylepšila. Tchyně byla se svými rodiči na víkend ve Vídni a my jsme konsternovaně poslouchali historky typu „děda si šel koupit štrůdl, zaplatil pět euro a dostal třícentimetrový čtvereček plus poukaz na štrůdlovou šou, na kterou jsme ale nestíhali zůstat“ nebo „děda hodil 50 centů do turniketu na WC, ale propadnul mu jím nějaký kluk, co tam blbnul, takže turniket přeskakoval a cizí turisti mu tleskali“. No… hodně jsem si oddechla, když byl konečně večer.

Fotky zase externě.

Načínáme poslední týden na Zličíně. Takže samozřejmě týden a den, kdy měla být první hernička dětí do dvou let, je dítě od šesti s brekem vzhůru (to jsme si ještě mysleli, že ji bolí břicho), celé ráno se smutným výrazem proleží a když mám pocit, že se vzamatovala, půl hodiny před odchodem jí začne téct kontinuální nudle a teploměr ukáže 37,3. No tak se nerozloučíme.

Minulý týden byl nabitý. Balení, samé balení, prakticky žijeme v krabicích a balit s malým dítětem nebývá úplně extra produktivní činnost, takže jsme všichni ve stresu, Lvíček, že se nezabalíme, já, že jsou na mě tlaky, a Bibina roste jak dříví v lese, protože většinu času, kdy si řekne o „páhů“, dostane tablet s mým pocitem ulehčení, že budu mít chvíli klidu na pakování. Už jenom mizerný čtyři dny! V úterý jsem něco neopatrně položila do prskajícího oleje a ke všemu stresu a hádkám se přidala ještě roztomilá popáleninka. Ještěže máme v domácí lékárničce antipopáleninové náplasti od doby, co se něco podobného stalo Lvíčkovi, ale na ploše asi pěti čtverečních centimetrů a šel z toho až do šoku. Zápěstí mě přestalo pálit za chvíli, ale náladu posádky to pochopitelně moc nepozvedlo.

Spotřebitelské okénko – Ledové kaštany mají speciál Vlašské ořechy, který jsem v pidikonzumu u pošty zahlídla, když jsem nám kupovala zmrzlinu, a musela ho pochopitelně hned mít. Karamelizované ořechy jsou docela dobrý nápad, ale celé je to hrozně sladké a originálním Kaštanům na hony vzdálené, takže za mě stačilo jednou. Víc mě překvapilo, když jsem uviděla v trafice dva téměř stejné časopisy – Chuť a styl se slučuje s Gurmánem, takovýhle krok jsem asi ještě nezažila.

Ve čtvrtek jsem podnikla výpravu na Anděl, do antikvariátu a původně taky zrušit účet do ING. Jenže L. mi nevrátil občanku, kterou si asi před dvěma týdny půjčil k projednávání hypotéky. Já věděla, proč ji nechci dávat z ruky… a výstava fotek MF DNES už byla taky dva týdny pasé. Tak jsem aspoň zrealizovala menší nákup, umlčela Brigulínu rohlíkem a jako kompenzaci s ní zašla na hřiště Sacré Coeur. Předtím jsem si bláhově zašla pro kafe do Costy, takže realizace vyhlížela takhle.

Sobota byla nabitá. Dopoledne byla zima, tak jsme spíš z nouze jeli pro nějaké zbylé potřeby do domácnosti do Ikey – ale ukázalo se, že pro Bibinu je to nejlepší indoor zábava ever. Suverénně prolejzala otvory mezi „pokojíčky“ a krotit jsme ji museli, jen když lezla v botech do vystavených postýlek. Nadchlo ji i halloweenské oddělení, kde vykřikovala „dýňák!“ (vliv večerníčku o Bílé paní, který začal skoro po roce zase frčet). Mě teda taky, než jsem vystřízlivěla a všimla si, že jde jenom o pár ubrousků a balicích papírů s netopýřím a dýňovým vzorem a jinak nashromážděné černé a oranžové random věci z celé Ikey 😉

Dojeli jsme domů a já se chtěla dát do vaření, když vtom zaslechnu z ulice strašlivé zakvílení pneumatik. Nějakej frajírek se zase předvádí, pomyslím si, ale po pár sekundách začne řev: „pojď ven!“ a další zdálky nesrozumitelné věci huláká x maníků přes sebe, a když doběhnu k oknu, vidím auto zablokované na parkovacím místě a okolo něj houf policajtů ze zásahovky, co samopalem vytloukají okýnka a vytahují řidiče se spolujezdcem ven, kde je (jenom v tričkách) vleže spoutávají. Samozřejmě půlka Metropole v oknech a na balkónech, až začal jeden zakuklenec řvát „netoč to, nefoť to a koukej zalízt!“. Musela jsem jít vařit, ale Lvíček tvrdil, že při prohlídce auta vyndali spoustu pytlíčků nejspíš s drogami. No, zajímavý zásah.

Brigulína přes poledne neusnula (a to jsme jí dali mlíko ještě před tímhle furóre), takže jsme se narychlo sbalili a vyrazili do Lán, plán – projít se v oboře, dokud bude spát, a pak na hřiště u rybníka, které jsme si našli na netu. Napadlo mě vzít foťák, ale zavrhla jsem to – na co, podesáté fotit nazpaměť procouranou oboru? Ale pak jsem litovala.

Lvíček si po mnoha letech zahoubařil a přinesli jsme tašku hub, z nichž třetina byla červavých a třetinu jsme po zralé úvaze jako spíš nejedlé (velmi těžké na zažívání) bedly červenající odepsali. Zbylo asi čtvrt plechu babek, tak máme možná na jednu bramboračku – já určitě nejsem ten, kdo by minimální výtěžnosti litoval, a L. byl aspoň ve svých mykofilských touhách uspokojen 😀

Na hřiště jsme dorazili zdárně, ale nepočítali jsme s tím, že zrovna bude pouť, kam jsme se tím pádem museli nutně jít podívat. Lvíček byl přesvědčený, že Brigitka musí aspoň na malý kolotoč – já měla obavy, že tam nevydrží, ale Briguš po naložení do autíčka dělala, jako by se v něm narodila, a po skončení jízdy odmítala vylézt 🙂 A my s L. byli úplně dojatí, protože naše malá holčička úplně sama na kolotoči, to už je přece úplně velký dítě, co?

Pak chvíle na hřišti, ale začínala být zima, takže přesun na svačinu do cukrárny Panenka v Tuchlovicích. Našla jsem si ji na netu a nevěděla moc, co čekat, ale realita překonala ty nejlepší představy! Tedy až na pár drobností, jako že u výběru zmrzliny na nás strašně spěchali, zato když jsme si šli sednout ke stolečku, čekali jsme na obsluhu snad pět minut, nebo fakt, že na obrovském (protože bezbariérovém) WC nemohli na jednu naprosto prázdnou stěnu dát sklápěcí přebalovací pult. Jinak ale Bibi, když viděla stolečky, prohlásila, že chce „na gauč“ (na lavici – that’s my girl!) a když se tam se zmrzlinou rozvalila, vydechla „todle je fajn!“. Když pak konečně donesli dvě cappuccina, Lvíčkovi sachr a mně harlekýn, nadšeně zařičela „todle heeezký!“, až myslím, že se obsluha trochu zděsila 😀 Ale bylo to fakt heeezký a hlavně dobrý. Jak se vyjádřil L., „po dlouhý době kafe, který se nemusí sladit!“ a sachr byl naprosto luxusní, harlekýn ve srovnání s ním trošku suchý, ale zas s dobrou pařížskou šlehačkou, a Bibina se mohla vyřádit v dětském koutku, kde na děti, co se jí pokusily zabrat dračí polštář, hulákala „to je moje kokojíl“.

No a pak domů. Nabitá sobota, proti tomu neděle byla ve znamení pečení kachny a pak výjezdu do Měcholup, kde jsme ještě uklízeli kuchyň a Bíbí vzala tchyně ven. Když přijely, mělo dítě v golfkách úplně ledové ruce do půlky předloktí a studená i chodidla, přičemž tchyně, jindy a v jiných věcech přeúzkostlivá, mi přesvědčovala, že má ty ruce teplý, potažmo že jsou studený jen od toho, že držela flašku. No, večer začalo dítě pokašlávat, druhý den kašlat a dneska začala ta rýma i s teplotou. Já to nechci s ničím spojovat ani nic vyčítat, ale prostě nechápu ten denial, kromě vysvětlení, že má po přechodu termoregulaci hozenou za polární kruh 🙂

Příští blog čekejte bůhví kdy. Nejen totiž, že musíme tady do soboty všechno sbalit, ani po přestěhování mě nějaké extra vydechnutí nečeká, protože nebude kde ty stěhovací krabice skladovat, jen v B. pokojíčku, který ale bude potřeba co nejdřív uvolnit, aby v něm mohla začít spát, A ZÁROVEŇ chceme všechno, co se vybaluje, pečlivě umýt, s rozmyslem uložit a ideálně ještě zvážit, jestli se to ještě nemůže vyhodit 😀 Chcípnu.

Jelikož už se odmítám nahrávat s fotkami na wordpress, kde se nahrajou v úplně nesmyslném pořadí a mizerně se pak s nimi i pracuje, odteď fotky odkazem (sorry)…