…neboli podařilo se nám překonat hranici 38+0. Takže zákonem schválnosti počítám s přenášením, ale jsem ráda, že mi mimino neseberou jen kvůli věkovému limitu.

Jinak v zásadě nepočítám s ničím. Nejzazší termín přenášení vychází na 21. prosince, což by mohlo znamenat i Vánoce v porodnici, kdyby došlo na císaře. Císařem dneska končí mezi 20 a 25 procenty těhotenství, takže realisticky počítám, že i mě se klidně může týkat. Nemám žádnou vizi megapřirozeného porodu a i když mám načteno, vlastně si neumím doopravdy představit, co mě vlastně čeká – je to jako číst si o jízdě na lyžích v létě, bez sněhu, svahu a lyží 🙂 Nemám ani porodní plán, přišlo mi to zbytečné; chtěla bych vlastně jenom dvě věci – aby se mnou o všem mluvili a aby miminko neodnášeli, pokud to samozřejmě nebude nutné ze zdravotních důvodů. Oboje mi z prohlídky přišlo nadějné.

Porod, nebo spíš fakt, že dítě musí nějakým způsobem opustit moje tělo, si ještě jakžtakž představit dovedu. Co mi připadá naprosto nereálné, je kojení. Vlastně i samotná idea, že mi něco poteče z prsou, je pro mě srovnatelná s tím, kdyby mi někdo řekl, že mi bude z uší prýštit med nebo z vlasů bude sypat mouka… možná i iluzornější 🙂 Z toho vyplývá, že ani na kojení se neupínám, i když z mnoha praktických (i finančních :D) důvodů by mě potěšilo, kdyby to fungovalo.

Mám trochu strach, ale v zásadě hlavně z toho, abychom stihli dojet. Zase – možná si na tuhle paranoiu trpce vzpomenu po čtyřiadvacetihodinovém nebo delším porodu, ale předem člověk prostě neví nic 🙂 snažím se na to moc nemyslet, spíš dořešuju praktické věci jako dobalování, dozařizování Vánoc a běžnou agendu v domácnosti. Jinak je mi fajn. Je to trošku jako čekání na Ježíška, co může přijít kterýkoli den z celého následujícího měsíce… 🙂

V jedné knížce jsem se dočetla mezi jinými tipy pro nastávající matky, že bych si měla poznamenat, co jsme tak jako v období narození potomka poslouchali. Takže sem dávám výcuc z toho, co aktuálně hrajou v rádiích a co se nám líbí, s vědomím, že až/jestli to někdy uvidí, budou to naprosto strašlivý oldies:

Přestává to být sranda, jdeme do finiše 🙂 Registrační porodopis jedu sepisovat zítra, postýlku s příslušenstvím jsme kupovali v pondělí a včera přišla zásilka oblečků od Puffin (ještě jednou moc děkuju), takže už zbývá v zásadě jenom pár drobností (a aby dorazila objednaná autosedačka). V rámci hesla „vždy připraven“ počítám s tím, že to může nastat prakticky kdykoli, takže do konce týdne chci dokoupit lékárensko-drogerijní věci a sbalit si tašku. Ufufuf.

Jak se mám já:

Jsem už fakt velká. Konečně vypadám těhotně i v „maskovací“ bundě z M&S a dnes mě dokonce v metru pustil sednout důchodce 😀 Taky mě zalívají hormony, takže si připadám jak v permanentním PMS, kdy se buď dojímám při pohledu na složenou postýlku, nebo jsem na všechno načertěná. Špatně se mi spí, musela jsem si pořídit kojicí polštář a s jeho pomocí jsou ty noci lepší, ale pořád těžce nesu spánek na levém boku – občas se k ránu provinile převalím na pravý a to je pak hodinka tak slastného spánku… 🙂 (Pokud by někoho zajímalo, proč na tom pravém nespím furt – když jsem na něm spala, měla jsem dítě orotované zády napravo, medicínskou hantýrkou PPHL II., zatímco po pár nocích na levém se mi otočilo do „nejsprávnějšího“ PPHL vlevo. Mají potvůrky nějaký gravitační senzor 🙂 Levá poloha by měla znamenat zjednodušeně řečeno méně komplikovaný porod, tak si holt odříkám pohodlí – ono to koneckonců není zdaleka naposled.)

Jak se má miminko:

Těsně, evidentně. Nehýbe se tolik jako dřív, prostě už se má problém vejít. Občas se ale protáhne tak, že přesně vím, kde má nožičky 🙂 Žertem mu vyhrožuju, že mu je pořádně zlochtám, až se narodí. Taky už má většinu výbavičky, tak by mělo být spokojené, jen ho přemlouvám, ať vydrží uvnitř aspoň do doby, než dorazí objednaná autosedačka, abychom ho měli čím odvézt 😀 Občas škytá, většinou když se najím, a jestli jsem psala, že není nadšené z jízdy autem, tak metro nesnáší ještě o něco víc. Jediný vhodný způsob přepravy je prý ten pěší…

Jak koexistujeme:

Z předchozího vyplývá, že je to čím dál náročnější. Jsou sice pořád situace, kdy nevím o tom, že mám v břiše dítě… ale je jich pořád míň 🙂 už proto, že břicho je už nejvíc vyčnívající část mého těla. Věřím tomu, že ten měsíc bude tak akorát. Jen pořád nevěřím, že cca za měsíc – plus mínus dva týdny nebo samozřejmě teoreticky kdykoli – budu mít doma svoje vlastní miminko, budu ho mít na starost a tak všechno. Je to míň šílená představa než třeba před půl rokem, ale pořád je to vcelku nepředstavitelné. (Nicméně nebojíme se toho a vzhlížíme k tomu pozitivně – asi proto, že nevíme, co nás čeká :D)

Rekapitulace sedmého měsíce měla přijít (stylově) 7. října, ale to byl zrovna den, kdy jsme přebírali byt a potřebovali uklidit a nakoupit aspoň nejnutnější věci k nastěhování. Vzhledem k tomu jednomu meziblogu jsem se s těžkým srdcem rozhodla ji neantedatovat – můžu se utěšovat aspoň tím, že v americké dataci je dnes taky pěkné datum, 10/11/12 🙂

Jak se mám já:

Byl to meganáročný měsíc. Zvládli jsme během něj vyklidit byt v Dublinu, přesunout se do Čech, strávit týden a půl v azylu po příbuzných a najít nové bydlení na pražském Zličíně. Komentáře, že jde o konec Prahy, ne-li světa, si nechte od cesty – širší centrum na bydlení přímo nenávidím a třeba v mých srdečních Strašnicích jsou až na výjimky samé staré baráky. Druhá věc je, že jsme chtěli být v relativním dosahu obojích nastávajících prarodičů (Praha 5 a 6). Zatím jsme spokojení – minimálně na vybavování domácnosti je to tu ideální, na dosah IKEA a několik dalších nábytkových obchodů + hypermarketů. Jinak jsem neměla ani moc čas se pozorovat, zaregistrovala jsem jenom, že večer po letu se mi točila hlava, hučelo mi v uších a krvácela jsem z nosu, ale druhý den to bylo už OK. Taky jsem během pár dnů, kdy jsme byli v Českém ráji, zjistila, že se šplháním do kopců má můj krevní oběh co dělat, ale to taky není žádná extra překvapivá věc 😀

Jak se má miminko:

Je hrozně statečné, cestu i harcování po dočasných domovech snášelo maximálně s mírnými protesty. Hodně škytá a hodně se hemží – proti původnímu harmonogramu „lehnu si na záda – dítě začne dělat veletoče“ je to teď mnohem častěji i vsedě (hlavně v autě, moc se mu tenhle typ natřásání nelíbí a dává to najevo šťouchanci pod žebra) nebo když ležím na boku. Trošku jsem o něj měla strach, protože v podstatě celý měsíc nebylo zkontrolované – až dnes, ale to bude patřit až do příštího blogu. Každopádně je v pořádku a ještě jednou mu tímto děkuju za statečnost a trpělivost.

Jak koexistujeme:

Poslední dobou velmi dobře, i když břicho už mrněti začíná být viditelně těsné 🙂 Nejspíš vzhledem k oběhové náročnosti výživy prcka a taky mojí rostoucí váze jsem vyfasovala křečák – ne na lýtku, kde bych s nimi i bývala počítala, ale na stehně až úplně nahoře – radost z něj nemám, ale nic nenadělám, snažím se ho sprchovat studenou vodou a trochu cvičit. Po příletu a vystřídání několika pofidérních postelí mě trochu bolela záda, hlavně v oblasti bederní páteře – když jsem to zmínila před tchyní, oblažila mě předpovědí, že už to bude jenom horší. Jakkoli si vážím upřímnosti, na nových IKEA matracích moje páteř pookřála a snad ještě nějakou chvíli vydrží v provozu. Aktuálně vybírám porodnici – Praha pro mě (pokud se nebude dít něco akutního) nepřichází vzhledem k registracím v úvahu, takže se poohlížím po něčem v západní části Středočeského kraje, probírám se tunou recenzí a srovnávám a srovnávám…

Tak už jsme zase o měsíc blíž a já bych měla shrnout pár poznámek, ať to všechno nezapomenu.

Jak se mám já:

Skončila jsem v práci, před týdnem a půl. Jsem za to vážně vděčná, protože jednak motivace ke konci jedenáctiměsíčního kontraktu nebezpečně konvergovala k nule, jednak se mi po delší době vsedě začínalo blbě dýchat, takže jsem musela dělat časté přestávky – vleže. Ještěže má Google tolik pohovek 😉 Močák už nebývá tak okupovaný, zato se mi vrací noční křeče do lýtek, takže beru hořčík a snažím se ho nebrat zas moc, aby se mi v těle zbytečně nekoncentroval, čímž pádem jsou ty noci občas trochu dobrodrůžo – zvládnu tu nohu narovnat, než dostanu křeč, nebo ne? Jinak je mi fajn, nemůžu chodit už moc rychle ani dělat moc fyzicky namáhavých věcí, ale funguju.

Jak se má miminko:

Vypadá to, že čekáme budoucího olympionika, a to zejména v případě zavedení disciplíny „kopání tatínka do ucha“ 🙂 Viděli jsme ho na dalším ultrazvuku, tentokrát zase jen malém v rámci standardní prohlídky; zdá se být v pořádku a tentokrát na nás udělalo úplné cheerleaderské gesto ručičkama (zabíráno shora). Je čím dál aktivnější, což nás těší (ale fakt se děsím, jestli mu to vydrží i dál :D).

Jak koexistujeme:

Přes poslední měsíc mi hodně vyskočilo břicho, takže už vypadám doopravdy těhotně a ne jen přežraně. To v kombinaci s častými a výraznými pohyby miminka přispělo k tomu, že už jsem v zásadě přijala fakt, že jsem těhotná – dokonce bývám těhotná ve většině svých snů, takže to evidentně vstřebalo už i moje podvědomí. Pořád mi ale ještě připadá neskutečné, že za pár měsíců budu mít opravdu svoje vlastní maličké miminko. Už ne nereálné, jen spíš v té poloze, kdy nevěříte tomu, že jste opravdu od Ježíška dostali letenky na Mauritius nebo že vás vybrali na prestižní zahraniční stáž. Ne, že bych si to tedy idealizovala až tak strašně moc; ale čím dál víc si říkám, jak bude asi vypadat a jaké bude si ho poprvé pohladit… Uvědomuju si, že to bude náročné, ale stejně jsem na ten první kontakt celá nedočkavá (a jedním dechem prcka ubezpečuju, že to do toho prosince vydržím a hlavně ať se kouká dopéct :)).

Jo, a pregnancy brain začíná útočit, ale ve velké části případů ho pořád jakžtakž zvládám korigovat 🙂