Nemám prostor nic pitvat. Slunovrat, konec školního roku, všechno prošumělo a já jsem pořád uprostřed kolotoče hnisu ze všech tělních otvorů, vyšetření a milionu lahviček s kapkami a léky. Léto budiž pochváleno.

Fotky z minulého týdne tady. A nechci absolutně nic slibovat, ale z tohohle týdne by snad mohly nějak aspoň do konce svátků být. Stejně není co fotit…

Pro jednou se vynořím z bezpečné nory dětských příspěvků o kočárcích, botičkách, plyšácích a zelených nudlích, abych okomentovala něco z politiky. Mám totiž pocit, že tahle událost bude jednou znamenat začátek něčeho dost podstatného. Mám v kontaktech na sociálních sítích takové lidi, kteří mají pocit, že se tím vůbec nic nezmění – však Británie měla stejně pořád libru a v rámci EU určitou nezávislost, nebo se ohánějí komenty, že to „není fotbal“, aby to znamenalo výhru nebo prohru. To neznamená, ale mám dojem, že vliv to mít bude, a velký. Britská ekonomika zpomalí, možná se odtrhne Skotsko a/nebo Severní Irsko. Jak jsem v referendu držela palce federalistům, teď bych Skotům to odtržení vyloženě přála, a ve sjednocení Irska doufám od doby, co jsme tam bydleli a my si udělali výlet do Belfastu. Budoucí pozici UK těžko odhadovat, ale i budoucí pozici EU, která teď bude se sebou muset rychle něco udělat, nebo bude čelit reálné vizi dalších odchodů. Zkrátka geopolitická mapa Evropy se změní. A tipla bych, že zásadně.

Spala jsem s mobilem u polštáře a několikrát jsem se probudila kašlem. Asi ve čtyři, v půl šesté… ale nikdy jsem neměla odvahu se podívat. Sice jsem věřila, že nakonec vyhraje setrvání, ale podvědomě jsem očekávala opak. V půl sedmé jsem vstala, zapnula idnes a bylo to tam. Asi o deset minut později přišel do obýváku Lvíček, který taky spal s mobilem (kvůli pohotovosti) a viděla jsem na něm ty samé pocity a myšlenky, které běžely hlavou i mně. „No nazdar.“ A nedokázali jsme na to ani jeden přestat myslet celý den.

Čtu zrovna třetí díl série Velké století Jana Guillou. Hlavní těžiště děje pokrývá v prvním a druhém díle roky 1901-1918, ve třetím 20. léta 20. století. Je to hrozně dobře napsané a opravdu to vzbuzuje pocity, které mohli mít tehdejší žijící lidé: ve 20. století jsou lidé příliš civilizovaní a mají příliš ničivé technologie, než aby mohly být ještě války. Nadchází století rozkvětu a míru. Hlavní naděje jsou v tomhle ohledu Němci, nejmírumilovnější (doloženo na počtu vedených válek v posledních desetiletích) národ Evropy. A tak dále. Přesně se vžijete do současníků postav, kteří do posledních chvil naprosto netuší, že začne nějaká válka a jak dlouho bude trvat. Ty varovné signály tam s naší zkušeností samozřejmě vidíme. Oni ale nevěří, že by skutečně mohlo dojít na nejhorší.

Druhý díl se pak odehrává téměř celý v Anglii. A člověka dnešní doby, odkojeného iluzí britského gentlemana, překvapí, s jakým pohrdáním líčí autor předválečnou anglickou společnost – až na pár výjimek spolek pokrytců, ignorantů, namyšlených a přitom zbabělých idiotů.

Nechci nikoho srovnávat, chraňbůh. Ale je užitečné si uvědomit, že Británie vážně není jen země královské rodiny, Winstona Churchilla a Monty Pythonů.

A jsem vážně zvědavá, co přijde v příštích letech a desetiletích.

První týden po horách jsem prala a tak nějak celkově dávala domácnost dohromady. Druhý týden měla B kašel a já se taky vymotávala z nějaké virózy, se zdravým a nevybouřeným koblihem kombinace jak víno. Ve čtvrtek šupala do školky, protože kašlala už jen tak dvakrát za den a nebylo s ní pořízení. Ve čtvrtek jsem dávala dohromady kůlničku na dříví, kterou mi tu za ty tři dny děti zanechaly (a třeba v úterý už se mi celé odpoledne klepaly ruce, jak se přeřvávaly, tahaly o moji pozornost, dělaly schválnosti a zlobily). V pátek mě z těch bouřek a stresu dohnala a knokautovala migréna.

A když jsem se těšila, že tenhle týden to dám konečně všechno dohromady, probudily se dnes obě děti se zánětem spojivek. Tramtadadá!

(Obě děti i já máme rýmu.) Hráli jsme ráno s Viktorkem „na schovávanou“ – juká na nás zpoza závěsu a já jásám „kde je Viktorek? Tadýýý!“ Lvíček hru zaktualizoval: „Kde jsou posmrkaný papírový kapesníčky? Všudeee!“

Lvíček si hrál s Bibi na robota Emila (ano, skutečně miluje pětapadesát let starý černobílý kraťas, ke kterému jsme se kdysi doklikali ze souvisejících na ivysílání). Lvíček mluvil sekaně a pohyboval se strojeně, ale nakonec musel pokračovat v ranní výpravě, tak edukativně navázal: „Robot Emil si jde vyčistit zuby… Aby mu nezrezavěly!“ 😀

Největší přelom minulého týdne – Bibina začala chodit do školky. V pondělí jsme šli okolo, náhodou narazili na paní ředitelku, sfoukli informační schůzku domluvenou na středu a rovnou upekli, že úterý + středa půjde B do školky. Ta byla nadšená, rovnou si vlezla do jedné z minipostýlek, anektovala všechny hračky a druhý den se pomalu ani nerozloučila, jak spěchala. Jenže přes noc se jí to asi nějak rozleželo, že to bylo dlouhý nebo co, zkrátka ve středu hysterák při odchodu i odevzdávání (a předběhnu a řeknu, že i včera a dneska, přes půlhodinové vysvětlování každé ráno a přes to, že odpoledne je vždycky v pohodě, nabitá zážitky a odkýve nám, že školku má ráda a druhý den bude statečná a bude to bez scén). Nevýhoda je, že tam spí, takže nám znovu zmizely volné večery od osmi (teď tak půl desátá a jsme rádi), taky se zase začala počurávat, v noci z úterý na středu doma, tenhle týden jsem oba dny odnášela mokré oblečení ze školky. Ale jinak na ni má školka úžasný vliv, je vidět, že se učí jednat s ostatními dětmi, doma si mnohem víc všímá i Vikiho a nápaditě si s ním hraje, je vybouřená, „vyhraná“, doma mnohem hodnější a klidnější a máme spoustu nových témat k povídání. Tak doufám, že si časem sedne i to ostatní. V pátek se byla rozloučit v miniškolce, kam chodila doteď, a stála si za názorem, že tam už chodit nechce…

Jinou zaznamenáníhodnou událost minulého týdne asi ani nemám, kromě toho, že jsem si všimla, že katastrofálně roztřepené a ulámané Bibininy nehty, s kterými jsem si dělala starosti posledních pár měsíců, se výrazně zlepšily. Došlo mi, že se zlepšily potom, co objevila a začala jíst gumové medvídky, kterých párkrát v nestřežené chvíli (než nám došlo, že je to potřeba hlídat) zblajzla klidně celý pytlík. Ony ty reklamy na Haribo fakt nekecaj 😀

PS: B si cestou z miniškolky vždycky kupovala v krámku nanuka. Tentokrát mě přemluvila, ať si vezmu taky, nejdřív jsem nechtěla, pak jsem si všimla termixového Míši a že ho tedy zkusím. „Co to máš, mami?“ ptala se pak B. „To je taková novinka, víš?“ „A můžu ochutnat novinku?!“ Tvářila se na ni dost nedůvěřivě, ale mně teda chutnala 🙂

A ještě jedno PS: Nechcete někdo náš kočárek? 🙂

Fotky zde

V neděli blog nebyl, protože víkend. Včera nebyl, protože narozeniny. Dneska jsem myslela že bude, ale zase nebude, protože Vikouš vzhůru od půlnoci do jedný a znova od pěti, takže jdu spát. Ale bude, vydržte…

Celý internet teď frčí na Whole30 (30 dní bez cukru, obilnin, mléčných výrobků, alkoholu a ještě bůhvíčeho). Po svojí nedávné stravovací anabázi se k takovým výstřelkům fakt nechystám, ale chtěla bych zkusit něco jiného. Už mi totiž začíná nějak vadit, jak ve volných chvílích během dne pořád sahám po mobilu. Připadá mi, že za chvíli budu jako ryba Dory, která neudrží pět vteřin pozornost a deset vteřin si nezapamatuje, co chtěla (najít, zjistit, koupit nebo někomu poslat). A to všechno proto, že je tak marnotratně lehké vzít mobil a vyslat do éteru pár písmenek. A za deset minut znova. A za pět znova.

Takže si chci dát challenge. Sociální sítě, neakutní maily, blogy, nákupy a další datový provoz smrsknout ráno do čtvrthodinky u snídaně (před 8:00), pak zavřít telefon do šuplíku a chodit pro něj jen napsat nějakou provozní komunikaci Lvíčkovi, vyřizovat telefonáty a SMS. A zbytek zas večer po osmé, až půjdou děti spát.

Od prvního do třicátého dubna. (Možná s drobnou výjimkou 11., kdy bych si mohla kolem oběda přečíst obvyklou záplavu cca pěti narozeninových přání.) A co si budu chtít najít, napíšu si přinejhorším na papír… Uvidíme, jak to půjde, ale menší digitální detox mi určitě neuškodí.