V neděli blog nebyl, protože víkend. Včera nebyl, protože narozeniny. Dneska jsem myslela že bude, ale zase nebude, protože Vikouš vzhůru od půlnoci do jedný a znova od pěti, takže jdu spát. Ale bude, vydržte…

Celý internet teď frčí na Whole30 (30 dní bez cukru, obilnin, mléčných výrobků, alkoholu a ještě bůhvíčeho). Po svojí nedávné stravovací anabázi se k takovým výstřelkům fakt nechystám, ale chtěla bych zkusit něco jiného. Už mi totiž začíná nějak vadit, jak ve volných chvílích během dne pořád sahám po mobilu. Připadá mi, že za chvíli budu jako ryba Dory, která neudrží pět vteřin pozornost a deset vteřin si nezapamatuje, co chtěla (najít, zjistit, koupit nebo někomu poslat). A to všechno proto, že je tak marnotratně lehké vzít mobil a vyslat do éteru pár písmenek. A za deset minut znova. A za pět znova.

Takže si chci dát challenge. Sociální sítě, neakutní maily, blogy, nákupy a další datový provoz smrsknout ráno do čtvrthodinky u snídaně (před 8:00), pak zavřít telefon do šuplíku a chodit pro něj jen napsat nějakou provozní komunikaci Lvíčkovi, vyřizovat telefonáty a SMS. A zbytek zas večer po osmé, až půjdou děti spát.

Od prvního do třicátého dubna. (Možná s drobnou výjimkou 11., kdy bych si mohla kolem oběda přečíst obvyklou záplavu cca pěti narozeninových přání.) A co si budu chtít najít, napíšu si přinejhorším na papír… Uvidíme, jak to půjde, ale menší digitální detox mi určitě neuškodí.

Blog bude zítra. Zloprcky jsem uspávala na střídačku do půl dvanáctý.

V pondělí, když jsem vyzvedávala Bibinu ze školky, jsem zaslechla, že se v pět koná lampionový průvod od školy do parku. Proč ne, řekla jsem si, pošlu tam s ní Lvíčka, to se jí bude líbit… a problém s lampionem vyřešila připevněním držadla na halloweenský svícen ze zavařovačky.

Vypravila jsem je, aby to stihli, ale Vikouš byl vyspalej, najedenej, tak jsem ho oblíkla, ukšírovala do kočárku a jela taky. A zatímco Brigule, která nespala, to v golfkách ještě před začátkem zalomila, Viki viděl vkleče v kočárku všechno. Byl nadšený. Já taky. Jednak z toho, že můžu po dlouhé době taky něco zažít, a jednak z pocitu, který přišel poprvé – že mám dvě děti, a ne jedno dítě a jednu řvoucí mumii. Vikouš byl kromě jedné „zácpy“ u rybníka naprosto v klidu a zaujatě všechno pozoroval. Myslím, že měl docela zážitek 🙂 A Bibina se vzbudila aspoň na závěrečný ohňostroj.

A já si uvědomila, že i díky těmhle akcím (další tradiční průvod je masopustní a už začínám přemýšlet o maskách!) to tady mám čím dál radši. A asi bych tady chtěla, kupodivu, zůstat (pokud bude možnost). Taky něco, co bych do sebe ještě před třemi lety neřekla.

Fotky v albu, jedna na ochutnávku…

PS: Hezkého svatého Martina (a Den veteránů)! Husa bude v neděli – dnes ji přivezl iTesák – a víno snad taky někdy tou dobou 😉

Když už jsem se s tou instagramovou výzvou jednou mořila…

1. První kniha, kterou jsem přečetla: Asi Ladova Abeceda, pak si z předškolního věku pamatuju další spoustu Ladovek a Ferdu Mravence s Broukem Pytlíkem. Ale kdo si to má proboha pamatovat? 🙂
2. Právě čtu: Policii (Nesbø) a Psí hvězdy. Málokdy dokážu číst jen jednu knížku naráz, i když poslední dobou se snažím.
3. Nejoblíbenější autor: hmm, tohle je těžké. Z posledních let Nesbø, Gaiman. Tučková, Hajíček, Mornštajnová nebo G.R.R. Martin.
4. Nejhezčí kniha, kterou vlastním: vizuálně určitě Čornejovy České dějiny. I když tu vlastně dostal muž. Chm. Kromě toho mám v knihovně vizuálně ráda anglickou i českou sérii Harryho Pottera, a vlastně i stran příběhu 🙂
5. Nejvíc mě ovlivnila kniha: do háje, nejspíš Jak získávat přátele a působit na lidi, kterou jsem četla v hodně senzitivním věku cca 11 let 😀 a z beletrie? Asi Mistr a Markétka, srdeční věc. A na gymplu Jiskra života od Remarqua.
6. Knižní hrdina, který je mi nejbližší: oj karamba… Nevím. Ztotožnila jsem se do nějaké míry skoro s každým a zároveň, pokud si pamatuju, nikdy s nikým úplně. Ale vy chcete slyšet jméno, přiznejte se! Myslím, že hodně podobná mi vždycky byla Málinka z Gabry a Málinky. A velkou slabost, i když se jim úplně nepodobám, mám pro Lottu z Rošťácké uličky a Lunu Lovegood z HP.
7. Přeju si dostat knihu: no, neomezená poukázka na ebooky by nešla? 😉 většinu beletrie čtu na Kindlu, jednak kvůli úspoře místa i peněz, jednak proto, že papírové knihy jsou se dvěma dětmi pod tři roky dost nekompatibilní. Ale třeba kuchařky jsou v papíru pořád nenahraditelné, takže novou Ditu P., prosím 😉 a taky nějaké ty profláknuté omalovánky. To bych mohla dělat i se zloprckama za krkem. (Lvíček mi je přivezl z Lidlu a Ditu P. přinese Ježíšek 😉)

Na fotce je aspoň symbolicky 7 knih, které se v nejbližší době chystám číst nebo z nich čerpat.

My se s Lvíčkem skoro nikdy nehádáme. Ale když se hádáme, je to z 90 % o úklidu. Ne tak, jako je to ve většině rodin („ty špinavý fusekle samy do koše na prádlo neodkráčej!“), ale už od úsvitu společných věků je Lvíček ten, komu na čistém a uspořádaném prostředí záleží více, a zároveň převážně tím, kdo má na údržbu domácnosti míň času. Tudíž vznikají třenice. Tudíž občas vznikají i situace, jako je následující…

„Jo a mám blbou zprávu, kryt Boženky je prasklej,“ vzpomněla jsem si dnes dopoledne. Chtěla jsem to Lvíčkovi říct už několik dnů, ale nějak nikdy nebyla nejvhodnější příležitost. Lvíček robota vyndal, prozkoumal a nemohl než konstatovat, že mám pravdu a vnější plastový plášť popraskal, jako by byl dva dny po záruce a ne teprve rok v ní. „Tak ho zkusíme reklamovat?“ navrhuju. „Tohle nám stejně nikdo nevyreklamuje, podívej, jak je to špinavý! To se musí pořádně umejt,“ odfrknul si Lvíček opovržlivě jako vždycky, když najde nějaký hřích v mém facility managementu – tentokrát nad podlouhlým žlutohnědým flekem, který se táhnul napříč tabulkou rychlostí motoru. „Ale to je tam, co pamatuju,“ hájila jsem se nesměle. „Já myslím, že to je jakoby design…“ „No to určitě, něco tak hnusnýho,“ odsoudil mě Lvíček dvojnásob za to, že se vymlouvám, vzal lahev s lihem a jak se dotyčný flek čistit.

Nepouštěl.

„To už leda bych to vzal acetonem. Jsi čuně!“ vytknul mi, než se ho zmocnila Brigule a někam ho odtáhla. Já si posypala hlavu virtuálním popelem a přislíbila, že dotyčný flek vyčistím. Šla jsem do komory a vzala z ní vatové tampónky a plechovku s acetonem. Namočila. A pustila se do čištění.

„Pojď okamžitě se mnou,“ ozval se nad Lvíčkem v ložnici hrobový hlas. Šel, k mému notebooku, kam jsem mu ukazovala. A kde uviděl na obrazovce tohle.

Acetonem poleptané a prasklé tělo robota jsme odnesli do popelnice („na mechanický poškození se záruka stejně nevztahuje“) a oba se cítili trapně. Lvíček za svůj špatný odhad, což se mu pohříchu příliš často nestává. A já za to, že jsem se na ten google nepodívala před tím acetonovým pokusem.

Ale už za půl hodiny z toho byla výtečná historka.

Tak nějak všechno.

Včera začal podzim. Když jsem před osmou zatahovala závěsy, byla už tma jako v pytli. S Bibinou venku sbíráme ořechy, kaštany, žaludy a šípky. Google měl doodle z okrasných dýní. Je to fakt tady. Sezóna seriálů. Yankee svíčky.
Konvice čaje, kterou vařím každý večer Lvíčkovi po návratu z práce. Návrat chuti na polévky. Keep warm and snuggle up.

Je čtyřiadvacátého. Za tři měsíce jsou Vánoce. Měla bych vymýšlet dárky a některé mi jdou a některé mi absolutně nejdou. Další rok bude v čudu a abych už se pomalu duševně připravovala na letopočet 2016, sotva jsem se trochu adaptovala v 2015.

Blížící se bazar dětského oblečení v místní hasičárně mě donutil všechny ty dětské hadry (holčičí 56-92, klučičí do 74) roztřídit a nacenit. Nic sofistikovaného, v zásadě něco jako „body – 10 korun, overal – 30 korun, kombinéza – 50 korun“, hlavně aby se to prodalo; jenom abych den poté zjistila, že maximální počet kusů je 80 a všechny musí být označené cenou zvlášť. Rozhodla jsem se tam vrazit pár nejhodnotnějších oblečků a ze zbytku udělat balík „výbava pro zimní dítě 0-6“, resp. „0-24 měsíců“, který dám na aukro od koruny, protože mě vážně nebaví se s tím tak crcat. Bohužel v tomhle množství dá i pětka na kus celkově odhadem několik tisíc, takže úplně bez rozmyslu to oklopit do charitního kontejneru zase nechci.

Zkušenější matky mi líčily, jak při vyřazování miminčích oblečků slzely. Nejspíš je to tím, že je koblih ještě hodně malej a nostalgie nestačila nastoupit, ale žádné dojetí se nekonalo. I při sledování Čtyř v tom jsem se včera otřásala odporem u porodních scén a znovu zauvažovala o antikoncepci ultimátní.

Jo a dostala jsem nabídku spolupráce s jedním prodejním portálem dětských věcí. Hodně jsem o ní uvažovala. Pak jsem si řekla, že jde v zásadě o to samé, jako recenzování knih za recenzní výtisky, a to bych brala všema deseti – takže bych asi byla pokrytec, kdybych na tohle koukala jinak. Ale je to zvláštní pocit, který asi neumím dost dobře popsat.

Nechutná mi kafe. Jinak, než když jsem byla těhotná a nemohla ho doslova ani cítit, ale tak nějak plíživě jsem od dvou cappuccin a jednoho instantního denně přešla na jedno malé instantní a dnes ráno jsem si udělala cappuccino a vůbec mi nesedlo. Tak nevím.

Pomalu rekapituluju. Jak jsem předpokládala, mimo dětí a domácnosti nestíhám – v koncepční rovině – v zásadě nic, a v následujícím půl roce to bude spíš horší (loučím se už i se čtením knížek, ke kterým se dostanu víceméně jen při večerním kojení). Abych se nezcvokla, chystám si v hlavě budoucí projekty a připadám si u toho trochu jako magor. Ale v zásadě to funguje!

A příští týden by měla Bibina poprvé do „školky“. Doufám, že se jí tam bude líbit, protože doma to teď dost dře. Většinou se ráno dostaneme ven na slabou hodinku, to ji neunaví, po obědě ji nemám jak uvozit (v autě ani v kočárku), u mlíka neusne a celý večer je pak šíleně unavená a protivná. Především ale nemám celý den ani chvíli, kdy by mi nevalila něco do hlavy, do toho žvatlá, chrčí nebo řve Vikuláš a já mám chuť pořídit si traktoristická sluchátka.

Omluvte delší výlev, nebylo kvůli němu zanedbáno žádné dítě ani (nějak významně) domácnost 🙂 Přeju hezký podzim.