Včera to přišlo. Šest let od svatby, jedenáct, co jsme celkem spolu. Neměli jsme hlídání, takže se den nesl ve znamení téměř neustálého dvoudětného řevu a odpoledního kafe, kam jsme skoro nedošli, protože jsme hned před barákem zjistili defekt na kolečku. Ale já v situaci, kdy obě děti zázrakem svorně spaly, odmítla představu, že holt zase zacouvám domů, a tvrdohlavě s prázdnou duší dojela až na Řepy. Lvíček nejdřív trpce frflal, že se nechal zfamfrnět, ale nakonec byl taky rád, byla to nakonec asi nejidyličtější část dne. Když jsme večer konečně zahnali zvěř do postýlek, nalili jsme si skleničku vína. Bylo deset.

„Ale že to uteklo, co? Umíš si představit, co bude za dalších jedenáct let? Tybláho, to mi bude čtyřicet! A uteče to ještě rychlejc než teď!“ bilancoval Lvíček. „No a mně čtyřicet čtyři, šmarjá,“ nedovedla jsem si představit. „Bibině bude skoro čtrnáct.“ „A Vikoušovi jedenáct a půl?! To přece ne! Zůstanou takhle! Bibinka maximálně předškolačka a Viki nejvýš batole! To jinak nebude!“

Nezůstanou. Uteče to. A já si to musím užít, co to dá, protože mám pocit, že aktuálně jsem nejšťastnější, co vůbec můžu být.

Mno. Slyšela jsem, že si někteří lidi hážou do vody pro osvěžení místo měsíčků citronu nebo snítek máty kolečka okurky. Zkusila jsem to taky a nenadchlo mě to. Pokud jste na tom stejně, asi vás nenadchne ani okurková limonáda. Nastrouháte půlku okurky, zalijete vodou, necháte vylouhovat, scedíte, zchladíte, osladíte a ocitronujete. A jestli to s chutí vypijete, nebo za stálého míchání vylijete do dřezu, to je dané tou tenkou hranicí mezi tím, jestli vám okurková voda chutná, nebo přijde hnusná…

A já už pro letošek s limonádami (doufám) končím. Neformální vítězkou vyhlašuji zázvorovou, tu určitě zařadím do stálého letního repertoáru. Jinak jsou výsledky pokusů spíš rozpačité a až nebudu kojit, asi se budu držet staré dobré ropné malinovky (a kofoly, která prý z ropy není, ačkoli tak vypadá mnohem víc).

Podzimu zdar!

Jsou to už skoro dva měsíce a je na čase zabilancovat.

Jak asi tušíte, nebude to nic příliš optimistického. Ze dvou truhlíků za sedm stovek mi:

• tymián uschl vstoje
• tři bylinky nasadily na květ
• mátu sežraly mšice
• a fialová bazalka zezelenala.

Vzhledem k tomu, že rozmarýn pravděpodobně nepřežije zimu a majoránku skoro nepoužívám (protože jsem místo ní chtěla hladkolistou petrželku a zapomněla na to jako na smrt…) Příště si zase koupím dvakrát do roka bazalku a mátu v hypermarketovém květináči. Vyjde mě to výrazně levněji.

Můžete mi do komentářů klidně napsat „I told you so“, ale aspoň jsem to zkusila 🙂

Btw – nechcete někdo dva bylinkové truhlíky? 😀

Mám na ni chuť. Respektive nějak na mě doléhá letní únava a v těch ne-už-tak-častých chvilkách, kdy kojím, bych ráda úplně vypnula u nějaké bezduché diskuse na netu nebo podobně bezduché letní literatury (teď čtu druhý díl Game of Thrones v češtině – moje jazyková lenost došla tak daleko, že už mi nevadí ani Jon Sníh, Královo přístaviště a Vysoká zahrada).

Ale ne, no. Lvíček se ptá po blogu, tak asi bude. Dneska. Možná. Nebo zítra. Maximálně o víkendu jako dvoutýdenní speciál 😀

K tomu kojení. Minulý víkend, tedy před cca deseti dny, jsme začali systematicky přikrmovat, protože jsme už nemohli vydržet ty hladové pohledy, olizování a mlaskání, kdykoli jsme něco jedli my. Začátkem týdne tohoto už jsme na třech nemléčných chodech denně – typicky ráno čtvrtka banánu, v poledne mistička mrkve a večer mistička kaše (oboje cca 100 ml).

Na tomhle množství (jak absolutně, tak co do počtu nemléčných jídel denně) nebyla Brigule ještě ani v roce!

Kojení ho tak pochopitelně baví čím dál míň a spíš než jako zdroj nasycení ho má jako rituál na usnutí. Uvidíme, co bude dál.

V opozici vůči mojí lenosti je moje touha dát sem aspoň jednou týdně recept na letní limonádu, smoothie, koktejl, zmrzlinu nebo nepečený dezert. Tak uvidíme.

A teď se jdu pokusit ze sebe sundat děti a jít se konečně asi po hodině plánů vyčurat…

No jo, už je to tak. Za posledních pár dní se koblih strašně změnil – skokově vyrostl, najednou se skoro nevejde do korbičky, oblečení vel. 68 přeskočil za necelý měsíc a už abych kupovala 74. Kupovala, protože tady končí éra dědění od Puffin a 3/4 věcí je růžových 🙂 ale něco použitelného se ještě našlo a pro začátek bude stačit sada pěti bodýček. Jestli teda bude nějaké to léto 🙂

Pořád dost řve, ale když se srovnal s návratem z dovolený, hodil se posledních pár dní docela do klidu. Strašlivě slintá, musela jsem mu koupit slintáček a vzhledem k tomu, že ho za pár hodin proslintá durch, by to klidně sneslo ještě jeden nebo dva. A pořád by něco okusoval. Se zuby to nespojuju, to může být klidně na dlouhé lokte.

Před dvěma týdny se otočil na břicho. Asi třikrát, a když zjistil, že už to umí, dělat to přestal 😀 na bříšku ale vydrží už poměrně dlouho a začíná se mu tam líbit. V noci se budí poprvé po 3-5 hodinách a následně tak po dvou, moc to neeviduju. Včera v noci ale spal 22-6 s jediným mezikojením a pak si ještě asi do půl osmé zdřímnul.

Včera dostal první mrkev. Už dostal olíznout banán, meruňku a pár lžiček jogurtu, tak jsem měla strach, že nebude chtít. Ale byl nadšený a zbodnul asi čtvrtku skleničky 🙂

Začíná se smát nahlas, i když je to spíš takové hlasité nadechování. Ale dělá to, když je veselý, tak to budu počítat 🙂 A je strašně krásný. Pochopitelně.

Před dvěma lety bych (a jsem) byla na nákupech s Bibinou příšerně nervózní. Nevzbudí se? Neukradne mi před kabinkou někdo kočárek? A co když se dá do pláče při dlouhé cestě domů?

S koblihem jsem dnes vyrazila koupit si šaty a/nebo sukni. Napít jsem mu dala před odchodem, ale nespal. Neusnul celou dobu. Před kabinkami v Camaieu a Orsay pobrekával, v M&S se rozeřval naplno, takže jsem musela zkoušení přerušit a zajet do kojicí místnosti (v Metropoli luxusní, naposledy jsem tam kojila na židli, tentokrát byl k dispozici gauč), tam jsem ho uspala a vrátila se nákup dokončit, aniž bych to považovala za cokoli horšího než mírné zdržení.

Víc mě rozhodilo, že šaty jsem ulovila jediné a sukni žádnou. Sukně se asi letos vůbec nenosí, protože vystavené u vchodu jsem neviděla žádné – všude samé kraťasy – a když už jsem jediný zastrčený stojan vzadu v obchodě našla, nebylo tam nic použitelného. V čem budu v létě propána chodit…?

Na to, jak jsem si slibovala, že dám měsíčně aspoň jeden nedětský článek… Duben prosvištěl a za květen to taky moc nevypadá. Snad mě trochu omlouvá stěhování a dva zábavu (plus ostatní servis) vyžadující pidižvíci, ale hlavní problém je někde jinde.

Kojící mozek.

Kdybych nevěděla, že to byl chlap, myslela bych, že Růže pro Algernon musel napsat někdo, kdo kojil. Byli jsme na tom kdysi v divadle a vrylo se mi to do paměti. Zoufalá bezmoc někoho, kdo býval inteligentní a teď nezadržitelně blbne. Když býval blbý a nic jiného neznal, nevadilo mu to. Ale když si vzpomíná, jaké to bylo, být chytrý… Oj vaj.

Přesně takhle nějak si připadám. Úpadek slovní zásoby a vyjadřovacích schopností někam jen lehce nad Brigulí úroveň. Et item konverzačních námětů. (Lvíček to nenese moc dobře, zvyklý na inteligentní ženu a teď nucen kooperovat s blábolícím uzlíčkem vypadávajících vlasů.)

Prý to příroda dělá schválně. Aby se novopečená matka ničím nerozptylovala a cele se věnovala novorozeněti. Nevím sice, jestli u našich prapředků existovala nějaká velká poptávka po intelektuálních výkonech… ale to je venkoncem fuk, je to potřeba jenom vydržet. Aspoň naposledy se to vrátilo na původní úroveň, tak snad i tentokrát.

Tento příspěvek byl napsán při kojení. Omluvte prosím chyby ve větné skladbě, slohové výstavbě, absenci pointy, případně zavádějící použití termitů. Děkuji.

Ještě mě čeká vybalení asi tří krabic převážně s obsahem kuchyně (proč kurva musíme mít tolik nádobí? A těstovin a koření a čajů?! Do spotřebování nic nekupuju a kořenit budu jenom pepřem a solí!) a koupelny, ale zvládli jsme to s pouze drobnými fyzickými a psychickými následky („nenávidím, když musím někoho mikromenežovat!“ „nenávidím bejt mikromenežovaná!“).

Máme nádhernej výhled, obří obývák, velkou ložnici a dětský pokoj větší než naše ložnice předchozí. A kuchyň s dvoumetrovým barem. Doufám, že tady vydržíme tentokrát dýl než půl roku – stěhování je dost adrenalinovej koníček.