Pozoruju na sobě, že jsem se s druhým dítětem ponořila tak hluboko do mateřské reality, že mi dělá problém z ní občas vybřednout (ačkoliv na takovou úroveň, abych dokázala být členkou FB skupiny „poradna pro látkovačky“, mi IQ ještě nekleslo – ale o tom jindy). Abych si uchovala aspoň nějakou příčetnost, dala jsem si předsevzetí aspoň jednoho nemateřského článku měsíčně. Nemusím se do těch plínek a dudlíků ponořit až po uši.

Diváci a fanoušci pořadu Top Gear, mezi které se s Lvíčkem počítáme, bezpochyby zaznamenali kauzu s odvoláním jeho nejzásadnější tváře, moderátora Jeremyho Clarksona. Okolnosti byly už taky mockrát omleté, napadení člena produkce kvůli večeři. Ale fascinuje mě, jak mizerné vesměs jsou články v českých médiích, které kauzu rozebírají.

Jeden jsem četla v magazínu Pátek LN. Moderátoři, a Clarkson zejména, z něj vycházejí jako hulvátští šovinisti a z pozadí čiší „dobře jim tak“. Článek Anastázie Harris z Reportéra je trochu příčetnější, ale i on se plete v přístupu „TG byl před Clarksonem, bude i po něm“. Sice byl, ale rozhodně (by) neměl takový úspěch a sledovanost. Ano, za proměnou stál dobrý producentský nápad, ale s Clarksonem ten formát stojí a padá, a když navíc odcházejí i Richard Hammond s Jamesem Mayem… I pokud zlanařili Chrise Evanse, na tuhle moderátorskou trojici nebude mít nikdo. TG bude pozvolna skomírat a nakonec zajde na úbytě, zatímco Clarkson, Hammond a May si založí vlastní pořad, s trochu jinou strukturou, jiným názvem a na jiné televizi, pro kterou to bude zlatý důl.

Jasně, BBC vlastně neměla jinou možnost. Všichni strašně rozebírají podmínku „jednoho dalšího nevhodného výrazu“ a použití rozpočítadla s výrazem nigga, ale tohle všechno je úplně podružné, když váš zaměstnanec na pracovišti zmlátí kolegu. To prostě fakt není co řešit. Na druhou stranu, neodvysílat už natočený materiál je vyloženě zrada na fanoušcích… a na třetí stranu, je dost těžké si představit, jak by JC poslední tři díly vysílal s vědomím neprodloužení smlouvy, která všem protagonistům končila teď v březnu.

Anastázie Harris napsala, že Jeremy má nejspíš problém s pitím, což mě popravdě řečeno předtím nenapadlo. To by každopádně dost vysvětlovalo… tak doufejme, že se dá dohromady před jakýmkoliv novým angažmá.

Ve čtvrtek jsem se vracela z kontroly na gynekologii trochu mimo sebe, takže jsem si nevšimla, že mi v autobuse (zřejmě z pootevřeného batohu) vypadla čepice. Když jsem to zjistila, byla jsem trochu naštvaná – to byla druhá, kterou jsem tuhle zimu ztratila, a jediná použitelná. Včera jsem se po Bibiním uspání vydala do Kiku, jediné prodejny s oblečením v dosahu, a donesla jsem si odtamtud jednu jakžtakž použitelnou čapku, než se dostanu do Camaieux nebo F&F, jediných krámů s oblečením, v jejichž čepicích nevypadám úplně jako dement. Vracela jsem se jinudy, než jsem odcházela, protože jsem nesla vyhodit smetí… a na rohu našeho domu, zhruba na půl cesty mezi naší zastávkou a tou příští (tedy v místech, kudy jsem určitě nešla), ležela na zmrzlém trávníku moje čepice.

Nemůžeme se s Lvíčkem shodnout, jestli ji po mně hodil někdo z okna, odnesl tam z té následující zastávky, když viděl, že mi vypadla, nebo si ji chtěl nechat a ztratil ji taky. Ale důležité je, že je zpátky. I když prý už zima končí…

V pondělí jsem cestou do Stejkárny uklouzla na ledovce. Jen tak lehce, ani jsem neměla pocit, že bych se měla něčeho bát, skončila jsem z malé výšky na jednom koleni, tak trochu jako při curlingu.

Ve středu jsem cítila, že mě při chůzi setsakra začíná bolet bederka, tak jsem se to pokusila rozchodit zdravotní procházkou do Alberta. Moc to nepomohlo.

V pátek jsme jeli vláčkem na finančák a po každém zastavení (i minutovém stání ve výtahu) jsem měla strašný problém uvést nohy do chodu. Potom už to šlo, ale po chvíli odpočinku jsem si vždycky připadala jako zarezlý robot.

V sobotu mi Lvíček promasíroval bederku. No bederku – problém byl mnohem níž, až us kostrče, a sama jsem cítila, že je na jednu stranu pěkně hnutá a bloknutá. Od té doby jedu 1-2x denně teplou vanu nebo sprchu, 1x denně masáž a nesčetněkrát nahřátou ovci.

Včera jsem záda šetřila, vstávala opravdu jen minimálně (protože už jsem si vyzkoušela, že „rozchození“ nepomáhá) a připadalo mi, že už se to lepší – dokázala jsem vstát z postele nebo gauče bez „zareznutí“ a zásadní bolesti. Tak jsem se rozhodla pro lehký trénink cestou na hřiště a do Alberta (zmíněných deset minut normální chůzí).

Cesta na hřiště – normálně cca pět minut – mi s golfkami trvala minut dvacet a když jsem tam dorazila, musela jsem si přiznat, že dál už nedojdu, ani šnečím tempem. Je dost mizerný pocit, když víte, že si nedojdete ani na ten nákup. Netěším se na stáří.

Bibina naštěstí byla hodná a dala se odvézt tam i zpět bez protestů a vystupování (na cestu zpět dostala rohlík od Vietnamce v sousedství hříště), i když rychlost chůze připomínala spíš vytahování svépomocí v kýbli na laně do hor.

Paradoxně mi lidi dneska říkali, že vypadám spokojeně. A paradoxně jsem. Za prvé bolest zad upozadí tu tisíc a jednu těhotenskou bolístku, od žil přes kyčle po tvrdnutí břicha. A za druhé bolest fyzická, která aspoň přejde, když nemusím vstávat, je mnohem snesitelnější než trimestr úzkostí a dalších psychických potíží. Konečně se naplno těším na Motorka, představuju si, jaký bude, a připadá mi čím dál víc super, že to bude chlapeček. A ta kostrč se snad někdy spravit musí…

…ale dva dny po Štěpánovi jsme byli na steacích se Štěpánem, naším oblíbeným emigrantem a skoro-Irem, plus bandou IT kamarádů z CZFree dob. Těch, co ještě nemají děti – styďte se, fotříci, aspoň jednou za rok by to snad šlo, ne? Taky jsme si domluvili hlídání, poprvé od přestěhování: ono to přece jenom přes celou Prahu jde o něco míň hladce než když jsme to měli čtvrt hodiny autem.

Stejkárnu jsme našli hladce, zaparkovali rozumně – a jelikož bylo ještě brzo, vydali se na procházku Stromovkou, cípem, kde jsem snad nikdy nebyla – kousek od trati a od bývalé myslivny. Nevydrželi jsme ale dlouho a šli se zahřát dovnitř zázvorovým a mátovým čajem. Vlastně jsme si dali jednak rande s procházkou a čajem, jednak sraz s kamarády a večeří na jednom místě, za jednu cestu a s jedním hlídáním, no neberte to! 😉

Rovnou předešlu, že jídlo a pití mají ve Stejkárně fakt dobré, ale obsluha byla mírně wtf. Když se k nám cca o hodinu později připojili první příchozí, aquarius a fleur, objednali jsme si každý pár dohromady džbánek citronády. Číšník přinesl dva džbánky, čtyři skleničky, do jedné nalil z jednoho džbánku… a do zbývajících tří z druhého. No nějak jsme si to porovnali, ale nepřipadalo mi to úplně ok 😀 Podobně když k vedlejšímu stolu usadili skupinu… no seniorů, a ti se zeptali, co by jim obsluha doporučila: „No… tak asi nějakej steak…“ Na steakovou restauraci – you don’t say! Vrcholem pak už jenom bylo, když jsme k degustačnímu prkénku se sedmi druhy steaků dostali fotolegendu, kde jich ovšem bylo jen šest – a hádej, šmudlo, kde je ten druh, co chybí? Když drobně předběhnu, nejvíc nám asi chutnala svíčková a ještě jeden druh, který jsem si ovšem nezapamatovala (špička ořechu?).

Jídlo ale, i když vynikající, nebylo ústředním zážitkem. Příjemně jsme si popovídali – já hlavně s aquariem a fleur a Štěpánem, kteří seděli na „mojí“ půlce stolu, až na jedno hluché období, kdy si spoli s Lvíčkem všichni přítomní povídali o Seattlu, který v uplynulém roce navštívili. Já bych bývala mohla přispět jen reáliemi z Where’d You Go, Bernadette, tak jsem radši mlčela, naštěstí to nebylo jediné téma večera. Probralo se všechno možné od aut přes církevní svatby až po (opět) odjezdy za prací – Štěpán se z Dublinu konečně přesunuje do Nového Yorku. „Já myslím, že vy tu zkejsnete… jako v dobrým,“ utrousil náš zatímDubliňan a rozjel diskusi o tom, proč s dětmi radši zůstat v Čechách. My čtyři jsme argumentovali vztahem dětí a prarodičů. „No mně poslední prarodič umřel, když mi bylo šest let, a podívejte, jaký ze mě vyrostl nádherně socializovaný jedinec!“ hájil emigraci Štěpán, což upevnilo naše rozhodnutí zůstat s dětmi ve staré vlasti 😀 Ne, že bychom se tomu vyloženě bránili… uvidíme, co přijde, ale popravdě potom, co jsem teď četla některé blogy lidí vychovávajících děti v jiném jazykovém prostředí, mám skoro až iracionální radost, když Bibinu slyším žvatlat výlučně česky. Možná je to sobecký, ale já se taky angličtinu začala pořádně učit až na druhém stupni a po pár pobytech v cizině jsem si nepřipadala nijak zanedbaně.

S Liskinem, který za námi přijel z Děčína, plantážníkem (který si ovšem objednal steak well done a s vrahy masa se nebavíme!) ani DRSONem, co seděli na opačném konci stolu, jsem si moc nepopovídala – snad příště. DRSON mě ujišťoval, že se někdy příští týden zastaví, protože pracuje z berounského kanclu až do 14. ledna. Druhý den přišla zpráva od L. + D. šéfa, že se má DRSON hlásit 4. ledna v dubajském kanclu 🙂 aneb Lvíčkova telenovela stran zaměstnání pokračuje, další díl čekáme v pondělí (jde už asi nejvíc o to, jestli skončí hned bez odstupného anebo s odstupným). Spity, který jediný nevěděl o mém těhotenství a všiml si ho jaksi až v průběhu večera, se u mě na chvíli zastavil a přál mi takový ty klasický těhotenský věci. Sám už uvažuje o dětech a trochu ho prý překvapilo, že jeho přítelkyně nejen že preferuje svatbu před dětmi, ale navíc ještě odmítá být na svojí svatbě těhotná. Ta slavná událost by měla být v létě, tak cca za rok a půl snad přijde další c0re baby (i když na IRC už spity vlastně nechodí) 😉

„Co je to za emigraci?“ zazdil Štěpán poslední hláškou hromadné zvedání se od stolů kolem půl desáté… a přesně v deset, kdy nám oficiálně „končilo“ hlídání, jsme odemykali dveře od bytu. (Bibina spala teprve čtvrt hodiny…)

Díky a doufám, že se uvidíme dřív než zase za rok, ať už v létě na spityho svatbě, nebo při nějaké jiné příležitosti…

Nějak to letos děsně uteklo. Nenudili jsme se a příští rok očividně taky nebudem (ahoj Motorku). Nebyla jsem schopná vytvořit ani vánoční přání, ani virtuální PFko, ale myslím na vás a přeju všechno dobré, ale především na počtenou i 2015 🙂

Asi že nebyla žádná očekávání.

Ještě ve středu v poledne jsme obědvali u tchyně kubu a já neměla vůbec vánoční náladu a bývala bych si radši dala KFC, nebo aspoň ten kuřecí řízek, co smažila pro Bibinu.

Říkala jsem si ok, nějak ten večer překlepem, Brigča bude mít radost, my z ní, a bude zase na rok pokoj. Ale nakonec to bylo strašně fajn. Procházka s dítětem na motorce ztichlým sídlištěm při západu slunce, kdy byla ze všech oken cítit smažená strouhanka. Losos s bagetkou a rukolovým salátem k večeři, zabavení Bibiny v pokojíčku, nanošení dárků a zvoneček. Měli jsme trochu strach, že ji tolik dárků najednou zahltí: o narozeninách si rozbalila jeden, jeden jí byl rozbalen a zbylé tři jsme museli nechat na druhý den, protože o ně nejevila ani vzdáleně zájem. Tentokrát po rozbalení všeho pod stromečkem prohlásila žádostivě „chceš eště dárečky?“ 😀 Dostala od nás duplo – vláček, od mojí mámy dětský akušroubovák a od tchyně kočárek na panenku, k tomu drobnější dárky jako, ikeáckou noční lampičku („josvítíme kočičku!“), Vánoční příběhy Astrid Lindgrenové (na to je teda ještě malá, ale neodolala jsem), dřevěné loto z Tchiba a od Lvíčkovy tety, která nás každoročně obdarovává svými fakt nádhernými výtvory z šicího stroje, látkový penál s pastelkami. Nejvíc frčí asi vláček, z čehož je Lvíček nadšen 😉

S Lvíčkem to bylo vtipný. Vlastně jsme si navzájem dali

1. Knížku, o kterou jsme si více či méně otevřeně řekli – v jeho případě Opravdový gentleman, v mém Mé dětství v socialismu.
2. Něco do domácnosti: L. snil o stojací lampě ke čtecímu ušáku a i když jsem si u toho připadala trochu zvláštně, opravdu jsem mu ji opatřila a on z ní má fakt radost. Já dostala zmrzlinovač k robotu a byla jsem nadšená. Teď je v mrazáku a už se těším na příležitost k vyzkoušení, i když jeho čas nastane asi až v létě. Zmrzlinovač prakticky naplňuje definici ideálního dárku – chtěla jsem ho, ale vzhledem k tomu, že je to na jednoúčelový bazmek docela drahá legrace, bych si ho sama nikdy nepořídila. A L. si to musel pamatovat nejmíň rok.
3. Doplňkový dárek, co ale stejně potěší: já L. soudek s kafem, on mně dvě CD: nové Wohnouty a novou Fixu. Zažila jsem déja vu, protože naprosto stejné složení hudebního dvojdárku jsem měla před dvěma lety s tehdejšími aktuálními Wohnouty a aktuální Fixou 😀
4. Něco, co ten druhý chtěl, ale vlastně ani nevěděl, že to chce. Já nebyla spokojená s tím, že v mojí skladbě dárků není vlastně nic vyloženě volnočasového, pro radost, koníček… až mě po probrowsení asi padesáti stránek s tipy na dárky pro petrolheady zaujala autodiagnostika. Naštěstí jsem to mohla prokonzultovat s někým, kdo do toho trochu vidí (thx 2 aquarius!), a ještě stihla objednat z ebaye (protože u nás jsou úplně nesmyslně víc než dvojnásobně předražené). L. si ji hned na dnešní jízdu k prarodičům zapojil a mohl obdivovat, co všechno lze při jízdě sledovat – až z toho jednou málem vyjel z pruhu 😉
   No a já… Chtěla jsem Yankee vosky. Nikdy bych si nekoupila jejich velké svíčky-housewarmery, protože mi přišly strašně předražené a měla jsem strach, že bych je jednak pálila deset let (když mi blbá svíčka za třicet korun z Ikey většinou vydrží tak půl roku) a jednak, že by se mi za ty prachy ta vůně nemusela líbit, a to už je vůbec na odstřel. Na voskách se mi líbilo, že jsou dostupné a vydrží jen pár hodin a bývala bych si je koupila sama, ale nemám aromalampu, tak jsem to zkusila jemně nadhodit.

   A Ježíšek se zbláznil a já dostala dvě obří svíčky, jednu s vůní Christmas Cookie a druhou Icicle. Pálit je tedy asi fakt budu sto let, ale voní nádherně, doopravdy provoní celý byt… no a koneckonců je to taky přesně ta dárková věc, kterou bych si sama v životě nekoupila, a jsem ráda, že to zkusím aspoň jednou v životě.

Na konci večera jsem neměla pocit „uf, tak je to za náma“ nebo „a to bylo jako celý“, měla jsem pocit, že mám úžasného muže, který se mi vždycky snaží udělat radost, báječnou dceru, která se umí tak krásně radovat, a štěstí na další super lidi kolem sebe.

Vepředu šála-tunel, vzadu dózy na cukr, sůl a kávu – to tedy nevím, kam dám – a Christmas Tea z English Tea Shop, vpravo společné dárky: knížka (o které nic nevím) a portské v nádherné lahvi, kterou jsem nechala dekoračně na stole. Ještě jsme dostali ikeácké povlečení a pár dalších věcí, ale to není vůbec zásadní…