Hlavně to zdraví – není to klišé, protože (až se to sem stydím psát, protože si budete myslet, že si vymejšlím) Lvíček včera večer lehnul s osmatřicítkama a než jsme ty Vánoce dneska vydupali ze země, málem jsme vypustili duši oba. Přeju všemu čtenářstvu co nejpohodovější svátky… a hlavně, aby to už sakra bylo za náma 😀
Popravdě: nevěřím tomu. Přece nemohlo uplynout čtvrtstoletí od události, kterou už sama pamatuju! Pořád si připadám maximálně na těch pětadvacet, jestli ne na míň, takže mi to připadá absurdní… ale asi to tak bude. Bylo mi sedm a půl a s babičkou jsem šla ten pátek domů ze školy místy, kde jen o pár hodin později došlo ke střetu demonstrantů s těžkooděnci – moje základka totiž byla ve Vojtěšské a domů jsem jezdila metrem z Národní třidy. I kvůli tomu je pro mě to místo dodneška tak trochu „speciální“. Vzpomínám na ty první roky, kdy jsem procházela podchodem od tehdejších hudebních nástrojů ke křižovatce s Mikulandskou, kam byla instalována pamětní deska s prstovými „véčky“ – vždycky byla obsypaná svíčkami a zalepená voskem. Měla jsem tu dobu strašně ráda, převrat pro mě přišel tak akorát – dřív, než jsem si začala uvědomovat absurditu vládnoucího režimu jedné strany, ale tak, abych si ještě pamatovala atmosféru posledních let socialismu.
Chystáme se zítra i s Lvíčkem a Bibi na Národní a k piazzetě Národního divadla, kde by měl probíhat program Festivalu svobody „Díky, že můžem“. Jestli se tam nedostanete, můžete aspoň zkusit listopadový test. Já měla skóre 10/17, na to, kolik mi tenkrát bylo, to myslím docela ujde… 😉
Dnes se slaví Den vzniku samostatného československého státu. Zase jsem měla velkolepé plány na oslavy a zase mi neklaply – především proto, že připadl na úterý, a když si Lvíček bral v pondělí dovolenou, jde o čtvrtý den prodlouženého víkendu. A to je problém. Ono se nestihne nic pořádně naplánovat, naopak do toho posledního dne nějak přetečou nevyřízené věci ze všech předchozích a taky už jsme všichni ze všeho unavení. Takže až nějaký příští rok připadne tenhle svátek na den mezi středou a sobotou, ráda bych:
Ale byli jsme se včera podívat na Hradě a dnes byl sváteční oběd (králík se špenátem a bramborovým knedlíkem), což taky nebylo úplně špatné 🙂 A v rámci přesunu ke globalizovanějším svátkům Lvíček s Bibinkou vydlabali na páteční Halloween dýni… 😉
Zase mi to nevyšlo. Už nejmíň tři, čtyři roky mám v plánu, že budu slavit všechny státní svátky, nejenom Vánoce a Velikonoce. Jenže dalekosáhlé plány vydrží tak měsíc před blížícím se významným dnem. Pak na to v návalu všedních starostí zapomenu a najednou jé, hele, ono je to už tenhle týden, já už se nedostanu na nákup a navíc už jsme si ten den něco naplánovali… a buď se na to vykašlu úplně, nebo to nějak odbydu.
Letos to byl ten první případ. Den české státnosti jsem plánovala slavit nějakým staročeským jídlem (no, asi by to nad pohankovou kaší vyhrála kachna, ehm) a případně výletem na zajímavé místo spojené s českými dějinami. Jenže za dva týdny se stěhujeme, takže jsme oba dny trávili z větší části úklidem bytu v Měcholupech a obědvali dovezenou pizzu.
Ale 28. říjen, ten už určitě vyjde!
Minulé pondělí jsme si vyzvedli dopis z katastru o zahájení řízení. Taky jsme jeli nás přejímku bytu a dostali jsme klíče. Poprvé v životě jsem spolumajitel nemovitosti a mám klíče od vlastního bytu. Hustý.
Od hlavního vchodu je klíč, ne čip. Nezvyk.
Výtah je Otis a ne Schindler. Nezvyk. (Hlavně na hlášení à la metro „dveře se zavírají.)
Schránky vypadají dost titěrně. No budiž.
Schodiště jsou uzoučká, ale taky budiž
Klíče od bytu jsou Fabky se psem. Ty jsem neviděla pomalu dvacet let!
Řemeslníci nám zapomněli namontovat zrcadlo do koupelny. Když jsme na to upozornili, přinesli ho, přivrtali… a pak se nenápadně zdejchli. Asi za deset minut jsme si všimli, že přitom u zrcadla uštípli roh… „To víte, musím pracovat s materiálem, kterej je,“ povzdychl si s očima v sloup jeden ze stavbyvedoucích, který nám byt předával, a šel zařizovat výměnu. Z hodiny přejímky byly nakonec hodiny dvě, ale kromě pár podobných drobností jsme byli nadšení. Pokoje jsou mrňavé a pro dvě školní děti tam místo nebude, ale to budeme řešit, až to bude aktuální. Jinak se nám tam ale pokaždé, když přijedeme, strašně líbí. Snad nám to vydrží.
Obýváček
Zvenku + ohrádka na popelnice
Mám rozepsaný tři blogposty. Jeden o pondělním přebírání klíčů od novýho bytu, druhej o čtvrteční cestě vlakem do Pardubic, kterou jsme podnikly s pidižvínou úplně samy, a třetí klasiku týdenní přehled, a nebude nic, nebo bude bůhvíkdy, protože kotrmelína poslední dobou usíná ani ne v půl desátý, ani ne v deset, ale v půl jedenáctý až tři čtvrtě na jedenáct, a to si pak člověk fakt zvládne maximálně vyčistit zuby. Navíc většinou trojčí i uprostřed noci, tak mezi třetí pátou, a ráno samozřejmě vyspává a já nemám sílu ji budit, protože sama potřebuju nabrat trochu energie. Asi ji odpoledne nechám spát maximálně hodinu nebo jánevim, ale ona se stejně prakticky nedá vzbudit, dokud sama nechce… Upínám se na zimní čas za měsíc a něco a na vlastní pokoj (v podobnou dobu, pár dnů až týdnů po stěhování), kde jí zavedu večerku a nazdar – až bude mimino, taky se s ní nebudu moct hodinu prdět v posteli, zpívat osmdesát ukolíbavek a nechat se oštípávat a okusovat prsty na rukou. (A když odejdu a nechám ji tam, předvede hysterák, ale po návratu pokračuje v destrukci matky a usínání lážo-plážo tempem.) Krucihimlhergot.
V sobotu jsme odvezli dítě k babičce hned ráno. Plán byl nevařit, na oběd skočit do mekáče a hned vzápětí vyrazit na Koněpruské jeskyně (kam jsem se chtěla podívat, dokud bydlíme na téhle straně Prahy) a přilehlou naučnou stezku Zlatý kůň. „A co kdybysme byli víc buržousti a míň čuňata a sjeli cestou do Blackdogu?“ navrhnul Lvíček… a já nakonec souhlasila.
Byla to dobrá volba, víkendová specialita Farmář z Kentuckey (sic) a steakové hranolky s domácím kečupem se pochopitelně žádnému fastfoodu nemohly rovnat. Do Koněprus jsme dorazili před jednou, ale prohlídku v jednu jsme těsně nestihli – a asi to byl osud, protože tak bizarní zážitek z prohlídky už jsem dlouho neměla.
13:20 dorazila od pohledu strašně zpruzelá průvodkyně. Možná tak vypadala pořád, připomínala mi – zkřiveným úsměvem a později i dikcí – Zuzanu Bydžovskou v nějaké dost nesympatické roli. Nabrala výpravu a vešli jsme do jeskyní.
Byla jsem už v několika jeskynních komplexech, před dvěma lety v Bozkově a kdysi v Demänovkách. Vždycky nám na úvod řekli, co to vlastně je krápník, jak vzniká a jakou „rychlostí“ roste. Tady se nám u dvou krápníků, které jakoby už už srůst, dostalo ponaučení, že se jim říká Věčná touha, protože rostou „strašně pomalu“.
Na první zastávce jsme se dozvěděli, kde vlastně jsme, co si projdeme a co se v jeskyních nesmí dělat, načež asi pětiminutový výklad shrnula pro přítomné cizince „we’re on the stop one, don’t smoke, don’t eat and don’t touch the decoration“. O jednu anglickou větu se pokusila ještě asi dvakrát, načež výklad v angličtině ustal úplně. Vřele doufám, že cizinci měli nějaké průvodce. „V místech se sníženým stropem dbejte zvýšené opatrnosti,“ varovala nás (cizince ne, ti ať si klidně namlátí…) ještě místo lidského „pozor na hlavu“, tak jsem pak každou chvíli L. upozorňovala: „Dbej zvýšené opatrnosti!“
V další jeskyni se nám dostalo aspoň informace, co je stalagmit a co stalaktit, což stejně víc než polovina účastníků hučela s ní. „A těm úzkým se říká brčka,“ dodala a vysloužila si smích pubertálnější části exkurze. „Ano, je to skutečně po těch brčkách na pití,“ dodala neohroženě. Pravá zábava ale přišla ve chvíli, kdy se jí někdo na něco zeptal – třeba jak vznikají excentrické krápníky. „Ono to třeba praskne a ta mineralizovaná voda po té prasklině…“ „stéká…“ nadhazuje dotazující. „Nestéká, právě že nestéká… ona se tam hromadí a pak to praskne a to může jít právě proti těm zákonům gravitace.“ Příčinu nebo způsob vzniku jsem z toho nepochopila (podle wikipedie a jeskyňářských stránek se mimochodem žádnou teorii nepodařilo prokázat), ale mohla jsem Lvíčkovi spiklenecky pošeptat „Nestéká, Péťo, jednou provždy nestéká!!“
Vtipná byla i jeskyně, kde jsme měli hádat, co nám které útvary připomínají. Průvodkyně přicházela s názvy jako „žabí král“ nebo „poustevník“, my s L. mlčeli, protože nám všechny krápníky více či méně připomínaly pouze falické symboly, a skupinka mladých motorkářů prohlásila, že jeden krápníkopád vypadá jako Vetřelec. „Hm… Jo… No jo… A jak že to vlastně vypadá ten Vetřelec?“ dotázala se průvodkyně.
Nebudu to natahovat perlami z ostatních sálů typu „mince byly v provozu v letech XY“, vrchol prohlídky ale byl, když nám v jeskyni zhasla. Nastala naprostá tma… z které vystupovala fosforeskující kostra na mikině jednoho kluka. Všichni jsme se smáli, jen průvodkyně si nejdřív ničeho nevšimla, a když jsme jí řekli, o co šlo, zhasla znovu, podívala se a nejistě pronesla „Aha… Hm… A on na něj někdo svítí, nebo co?“
Díky tomuhle kabaretu mi ani nevadilo, že jsem si doma zapomněla svetr – chlad v jeskyních byl první půlhodinu až příjemný, tu druhou se dal vydržet a na sluníčku jsme zase rozmrzli. Vydali jsme se hned na stezku Zlatý kůň, ale dohnalo mě těhotenství a v půlce jsem přemluvila Lvíčka, ať to ohneme na parkoviště. Chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes opuštěnou chalupu v rokli, kam nevedla žádná přístupová cesta (jen ústí jedné z jeskyní), ale nakonec se zorientovali. A za odměnu se zastavili v berounské Bille na nanuka 🙂
Hloh – podzim je tady!
A ještě pár fotek ze zbraslavské minizoo, které jsem byla líná dávat do minulého příspěvku. Jednu chvíli okolo nás projel cyklista, což samozřejmě Bibina hned okomentovala: „Kolo!“ „Kolo kolo mlýnský,“ nahrál neuváženě Lvíček, načež dítě přešlo cestu, chňaplo mě za ruku a začalo kroužit 😀
Se srnečkem
Žbluňk!
Druhý největší hit – schody
Dlužná fotka s kafem + pár selfíček 😉
Modrá kachnička II je v Michalské ulici, kousek od Uhelného trhu, takže jsme si cestou od metra oba s L. oživili vzpomínky na základku: já chodila od Národní na opačnou stranu do Ostrovní, zatímco on přímo na matematickou školu na Uhelňák. Nudlovitost a jistá stísněnost interiéru nám připomněla pařížské bistro pár stanic od Eiffelovky, kde jsme jednou večeřeli, ale spíš v dobrém. Lvíček mě přemluvil na devítichodové degustační menu – já fakt nechtěla, nikdy jsem neměla extra velký žaludek a teď toho sním „na jeden zátah“ většinou ještě míň. I kvůli tomu jsem zamítla původně navrhované Sansho… ale pak jsem souhlasila, že se mi nechce naházet do sebe předkrm a hlavní chod, zaplatit, za hodinu být venku a jet si domů… co? Číst?
Takže jsme začali kachními rilettes (prostě tlačenka :D) a telecí paštikou, kterou jsme svorně nedojedli, protože jí byl obří kus a byla dost výrazná – ale výborná. Číšník nám sám od sebe navrhnul větší prodlevu mezi jídly, což jsme rádi přijali. Následovala bramboračka s čerstvými hříbky, na oddech sorbet s Campari (nečekaný, ale příjemně odlehčující chod) a pak už třetinové porce tří hlavních jídel. Z kachny se dvěma druhy zelí a rolovaným knedlíkem mi bylo pěkně těžko a plnou porci bych rozhodně nechtěla, zato dančí ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem bylo perfektní – bývala jsem si ho chtěla dát, tak vím, že bych nelitovala 🙂 na závěrečné telecí na kořenové zelenině s brambrovou kaší pak už prakticky nezbylo místo, i když bylo taky skvělé.
Na vytrávení před dezerty nijak zvlášť nepomohla ani káva („devítichodové menu, kdo to vymyslel?!“ nadávali jsme tou dobou s L. už svorně :D), kdyby bývalo bylo cca o dva chody míň – klidně bych vyhodila bramboračku a jeden hlavní – bylo by to na nás tak akorát 🙂 Přes jídelní kóma jsem do sebe nasoukala asi polovinu řezu čokoládového dortu se šlehačkou a jahodovou omáčkou, kterému nešlo odolat – mrkvový dort byl na mě až moc sladký, ale z něj byl zase na větvi Lvíček. Místo hodinky „fastfoodu“ jsme tak strávili v Kachničce dvě a tři čtvrtě hodiny – a když jsme vyšli ven, bylo tepleji, než když jsme přicházeli, takže jsme se rozhodli pro procházku na Národní třídu, kde si alespoň prohlédneme novou stanici metra.
Když přijede Štěpán, ten, co nás kdysi zatáhnul do Irska, vždycky se s ním rádi vidíme. Připomíná nám staré časy, samozřejmě, ale v tom to až tak není – zkušenost se životem v jiné zemi je tak specifická, že ji můžou pochopit většinou zas jenom (bývalí) expati. „Mně se po tom Irsku pořád nějak stejská a nedokážu pochopit proč,“ posteskla jsem si a Štěpán lakonicky zkonstatoval: „Protože to bylo jiný.“ A asi to trefil, protože je to tak geniálně jednoduchá věc.
Ale tentokrát to setkání bylo nějak jiné. Většinou v nás jeho historky z Googlu a cestování nejmíň po třech kontinentech rozdmychají touhu zase odjet, až to bude trochu možné. Zase zažít to poznávání, další úhel pohledu z kaleidoskopu všech dostupých světových destinací, roztáhnout křídla a uletět aspoň na pár let z provinčního Česka.
Tentokrát ne.
Možná to bylo tím, že už jsme se tu zase asimilovali. Možná tím, že Štěpán už je jednou nohou v New Yorku, kam směřuje z Dublinu. A možná obojím, ale naše světy oddivergovaly až skoro k úplnému odpojení. Štěpán sem jezdí, jako jezdíme do rodné vesnice o 150 obyvatelích – tak trochu jako do panoptika. Dát si kus babiččina koláče, omrknout přes plot nový model sousedčiny šatové zástěry, pozdravit spolužáka, který kolem projel na traktoru, projít se podél řeky k čističce odpadních vod a zase si odjet do svých stereotypů s tím, že na půl roku to zas stačilo a jak se tu někdo může zahrabat. Pořád se ještě umím vžít do jeho úhlu pohledu, ale už ho nedokážu sdílet.
Ano, Lvíček by v zahraničí poměrně lehce sehnal zajímavější práci, než na jakou má šanci tady, až jeho aktuální zaměstnavatel zkrachuje nebo mu (L.) dojde trpělivost s labilními majiteli. Jenže tím ta pozitiva asi tak končí. Veškerá moje zaměstnání byla založená na češtině a práci s jazykem, a to včetně práce v Googlu. Šance najít takovou práci v zahraničí jsou dost mizivé. Potom Bibina a budoucí další škvrně, kterým tady zatím v zásadě nic nechybí, ale po přestěhování by přišly o prarodiče a my o hlídání (implicitně důvěryhodnou osobou). Minimálně Bíbí nemá moc ráda změny a netvrdím, že by si nezvykla, ale představa, že ji vrhnu do neznámého prostředí a ještě cizího jazyka, ve mně taky nevyvolává tak pozitivní emoce, jak by asi měla („naučí se anglicky, to je super!“).
Lvíček tvrdí, že mu navíc dodává optimismus, že se tu věci zlepšují. Někdy pomalu, ale jdou dopředu. Jo, jsme lokální rybníček, ale zas už víme, že spousta věcí, které máme rádi, jinde samozřejmé nejsou. Možná je tohle to usazení? 🙂
Dost dlouho jsem s tím bojovala, a vlastně bojuju stále a nejspíš nepřestanu do konce života. Nechci se přestat snažit, protože to je jediná šance, jak se pohybovat aspoň v mírném podprůměru, ale nedávno jsem si to musela přiznat. Co? Že jsem bordelář a že to není vývojová fáze, ani že to až tak nesouvisí s tím, že jsem líná. Já na to prostě nemám buňky.
Není to alibismus, naopak jsem se konečně podívala pravdě do očí. Už jako dítě na táborech jsem nikdy nedostala body za úklid, vždycky byla špatně ustlaná postel nebo někde něco vyčuhovalo. Postupem času mi došlo, že to bude něco na úrovni „zvládat chodit včas“ nebo „vyjít s penězi do výplaty“. Měla jsem období, kdy jsem pohrdala notorickými pozděchodiči nebo lidmi, co neudrží korunu, jako takovými, co si neumí zorganizovat vlastní život. Teď asi chápu líp, že na to někdo ty buňky nemá, a když je to opravdu nutné, nějak to jednorázově/po určitou dobu zvládne, ale stojí ho to strašnou spoustu sebeovládání a vybičování.
Blbý je, že tchyně i obě Lvíčkovy babičky jsou velmi pořádkumilovné a – v různých stupních zdařilosti – útulnotvorné, takže on to má jako totální etalon a soužití se mnou je pro něj v tomhle smyslu prakticky permanentní šok. Chudák chlap, fakt.
Ve všem ostatním se shodnem nebo si dokážem vyjít vstříc. Ale co s tímhle? Nevíte o něčem jako kurzy pořádkumilovnosti a zútulňování v hypnóze..?