V pondělí jsem cestou do Stejkárny uklouzla na ledovce. Jen tak lehce, ani jsem neměla pocit, že bych se měla něčeho bát, skončila jsem z malé výšky na jednom koleni, tak trochu jako při curlingu.

Ve středu jsem cítila, že mě při chůzi setsakra začíná bolet bederka, tak jsem se to pokusila rozchodit zdravotní procházkou do Alberta. Moc to nepomohlo.

V pátek jsme jeli vláčkem na finančák a po každém zastavení (i minutovém stání ve výtahu) jsem měla strašný problém uvést nohy do chodu. Potom už to šlo, ale po chvíli odpočinku jsem si vždycky připadala jako zarezlý robot.

V sobotu mi Lvíček promasíroval bederku. No bederku – problém byl mnohem níž, až us kostrče, a sama jsem cítila, že je na jednu stranu pěkně hnutá a bloknutá. Od té doby jedu 1-2x denně teplou vanu nebo sprchu, 1x denně masáž a nesčetněkrát nahřátou ovci.

Včera jsem záda šetřila, vstávala opravdu jen minimálně (protože už jsem si vyzkoušela, že „rozchození“ nepomáhá) a připadalo mi, že už se to lepší – dokázala jsem vstát z postele nebo gauče bez „zareznutí“ a zásadní bolesti. Tak jsem se rozhodla pro lehký trénink cestou na hřiště a do Alberta (zmíněných deset minut normální chůzí).

Cesta na hřiště – normálně cca pět minut – mi s golfkami trvala minut dvacet a když jsem tam dorazila, musela jsem si přiznat, že dál už nedojdu, ani šnečím tempem. Je dost mizerný pocit, když víte, že si nedojdete ani na ten nákup. Netěším se na stáří.

Bibina naštěstí byla hodná a dala se odvézt tam i zpět bez protestů a vystupování (na cestu zpět dostala rohlík od Vietnamce v sousedství hříště), i když rychlost chůze připomínala spíš vytahování svépomocí v kýbli na laně do hor.

Paradoxně mi lidi dneska říkali, že vypadám spokojeně. A paradoxně jsem. Za prvé bolest zad upozadí tu tisíc a jednu těhotenskou bolístku, od žil přes kyčle po tvrdnutí břicha. A za druhé bolest fyzická, která aspoň přejde, když nemusím vstávat, je mnohem snesitelnější než trimestr úzkostí a dalších psychických potíží. Konečně se naplno těším na Motorka, představuju si, jaký bude, a připadá mi čím dál víc super, že to bude chlapeček. A ta kostrč se snad někdy spravit musí…

…ale dva dny po Štěpánovi jsme byli na steacích se Štěpánem, naším oblíbeným emigrantem a skoro-Irem, plus bandou IT kamarádů z CZFree dob. Těch, co ještě nemají děti – styďte se, fotříci, aspoň jednou za rok by to snad šlo, ne? Taky jsme si domluvili hlídání, poprvé od přestěhování: ono to přece jenom přes celou Prahu jde o něco míň hladce než když jsme to měli čtvrt hodiny autem.

Stejkárnu jsme našli hladce, zaparkovali rozumně – a jelikož bylo ještě brzo, vydali se na procházku Stromovkou, cípem, kde jsem snad nikdy nebyla – kousek od trati a od bývalé myslivny. Nevydrželi jsme ale dlouho a šli se zahřát dovnitř zázvorovým a mátovým čajem. Vlastně jsme si dali jednak rande s procházkou a čajem, jednak sraz s kamarády a večeří na jednom místě, za jednu cestu a s jedním hlídáním, no neberte to! 😉

Rovnou předešlu, že jídlo a pití mají ve Stejkárně fakt dobré, ale obsluha byla mírně wtf. Když se k nám cca o hodinu později připojili první příchozí, aquarius a fleur, objednali jsme si každý pár dohromady džbánek citronády. Číšník přinesl dva džbánky, čtyři skleničky, do jedné nalil z jednoho džbánku… a do zbývajících tří z druhého. No nějak jsme si to porovnali, ale nepřipadalo mi to úplně ok 😀 Podobně když k vedlejšímu stolu usadili skupinu… no seniorů, a ti se zeptali, co by jim obsluha doporučila: „No… tak asi nějakej steak…“ Na steakovou restauraci – you don’t say! Vrcholem pak už jenom bylo, když jsme k degustačnímu prkénku se sedmi druhy steaků dostali fotolegendu, kde jich ovšem bylo jen šest – a hádej, šmudlo, kde je ten druh, co chybí? Když drobně předběhnu, nejvíc nám asi chutnala svíčková a ještě jeden druh, který jsem si ovšem nezapamatovala (špička ořechu?).

Jídlo ale, i když vynikající, nebylo ústředním zážitkem. Příjemně jsme si popovídali – já hlavně s aquariem a fleur a Štěpánem, kteří seděli na „mojí“ půlce stolu, až na jedno hluché období, kdy si spoli s Lvíčkem všichni přítomní povídali o Seattlu, který v uplynulém roce navštívili. Já bych bývala mohla přispět jen reáliemi z Where’d You Go, Bernadette, tak jsem radši mlčela, naštěstí to nebylo jediné téma večera. Probralo se všechno možné od aut přes církevní svatby až po (opět) odjezdy za prací – Štěpán se z Dublinu konečně přesunuje do Nového Yorku. „Já myslím, že vy tu zkejsnete… jako v dobrým,“ utrousil náš zatímDubliňan a rozjel diskusi o tom, proč s dětmi radši zůstat v Čechách. My čtyři jsme argumentovali vztahem dětí a prarodičů. „No mně poslední prarodič umřel, když mi bylo šest let, a podívejte, jaký ze mě vyrostl nádherně socializovaný jedinec!“ hájil emigraci Štěpán, což upevnilo naše rozhodnutí zůstat s dětmi ve staré vlasti 😀 Ne, že bychom se tomu vyloženě bránili… uvidíme, co přijde, ale popravdě potom, co jsem teď četla některé blogy lidí vychovávajících děti v jiném jazykovém prostředí, mám skoro až iracionální radost, když Bibinu slyším žvatlat výlučně česky. Možná je to sobecký, ale já se taky angličtinu začala pořádně učit až na druhém stupni a po pár pobytech v cizině jsem si nepřipadala nijak zanedbaně.

S Liskinem, který za námi přijel z Děčína, plantážníkem (který si ovšem objednal steak well done a s vrahy masa se nebavíme!) ani DRSONem, co seděli na opačném konci stolu, jsem si moc nepopovídala – snad příště. DRSON mě ujišťoval, že se někdy příští týden zastaví, protože pracuje z berounského kanclu až do 14. ledna. Druhý den přišla zpráva od L. + D. šéfa, že se má DRSON hlásit 4. ledna v dubajském kanclu 🙂 aneb Lvíčkova telenovela stran zaměstnání pokračuje, další díl čekáme v pondělí (jde už asi nejvíc o to, jestli skončí hned bez odstupného anebo s odstupným). Spity, který jediný nevěděl o mém těhotenství a všiml si ho jaksi až v průběhu večera, se u mě na chvíli zastavil a přál mi takový ty klasický těhotenský věci. Sám už uvažuje o dětech a trochu ho prý překvapilo, že jeho přítelkyně nejen že preferuje svatbu před dětmi, ale navíc ještě odmítá být na svojí svatbě těhotná. Ta slavná událost by měla být v létě, tak cca za rok a půl snad přijde další c0re baby (i když na IRC už spity vlastně nechodí) 😉

„Co je to za emigraci?“ zazdil Štěpán poslední hláškou hromadné zvedání se od stolů kolem půl desáté… a přesně v deset, kdy nám oficiálně „končilo“ hlídání, jsme odemykali dveře od bytu. (Bibina spala teprve čtvrt hodiny…)

Díky a doufám, že se uvidíme dřív než zase za rok, ať už v létě na spityho svatbě, nebo při nějaké jiné příležitosti…

Nějak to letos děsně uteklo. Nenudili jsme se a příští rok očividně taky nebudem (ahoj Motorku). Nebyla jsem schopná vytvořit ani vánoční přání, ani virtuální PFko, ale myslím na vás a přeju všechno dobré, ale především na počtenou i 2015 🙂

Asi že nebyla žádná očekávání.

Ještě ve středu v poledne jsme obědvali u tchyně kubu a já neměla vůbec vánoční náladu a bývala bych si radši dala KFC, nebo aspoň ten kuřecí řízek, co smažila pro Bibinu.

Říkala jsem si ok, nějak ten večer překlepem, Brigča bude mít radost, my z ní, a bude zase na rok pokoj. Ale nakonec to bylo strašně fajn. Procházka s dítětem na motorce ztichlým sídlištěm při západu slunce, kdy byla ze všech oken cítit smažená strouhanka. Losos s bagetkou a rukolovým salátem k večeři, zabavení Bibiny v pokojíčku, nanošení dárků a zvoneček. Měli jsme trochu strach, že ji tolik dárků najednou zahltí: o narozeninách si rozbalila jeden, jeden jí byl rozbalen a zbylé tři jsme museli nechat na druhý den, protože o ně nejevila ani vzdáleně zájem. Tentokrát po rozbalení všeho pod stromečkem prohlásila žádostivě „chceš eště dárečky?“ 😀 Dostala od nás duplo – vláček, od mojí mámy dětský akušroubovák a od tchyně kočárek na panenku, k tomu drobnější dárky jako, ikeáckou noční lampičku („josvítíme kočičku!“), Vánoční příběhy Astrid Lindgrenové (na to je teda ještě malá, ale neodolala jsem), dřevěné loto z Tchiba a od Lvíčkovy tety, která nás každoročně obdarovává svými fakt nádhernými výtvory z šicího stroje, látkový penál s pastelkami. Nejvíc frčí asi vláček, z čehož je Lvíček nadšen 😉

S Lvíčkem to bylo vtipný. Vlastně jsme si navzájem dali

1. Knížku, o kterou jsme si více či méně otevřeně řekli – v jeho případě Opravdový gentleman, v mém Mé dětství v socialismu.
2. Něco do domácnosti: L. snil o stojací lampě ke čtecímu ušáku a i když jsem si u toho připadala trochu zvláštně, opravdu jsem mu ji opatřila a on z ní má fakt radost. Já dostala zmrzlinovač k robotu a byla jsem nadšená. Teď je v mrazáku a už se těším na příležitost k vyzkoušení, i když jeho čas nastane asi až v létě. Zmrzlinovač prakticky naplňuje definici ideálního dárku – chtěla jsem ho, ale vzhledem k tomu, že je to na jednoúčelový bazmek docela drahá legrace, bych si ho sama nikdy nepořídila. A L. si to musel pamatovat nejmíň rok.
3. Doplňkový dárek, co ale stejně potěší: já L. soudek s kafem, on mně dvě CD: nové Wohnouty a novou Fixu. Zažila jsem déja vu, protože naprosto stejné složení hudebního dvojdárku jsem měla před dvěma lety s tehdejšími aktuálními Wohnouty a aktuální Fixou 😀
4. Něco, co ten druhý chtěl, ale vlastně ani nevěděl, že to chce. Já nebyla spokojená s tím, že v mojí skladbě dárků není vlastně nic vyloženě volnočasového, pro radost, koníček… až mě po probrowsení asi padesáti stránek s tipy na dárky pro petrolheady zaujala autodiagnostika. Naštěstí jsem to mohla prokonzultovat s někým, kdo do toho trochu vidí (thx 2 aquarius!), a ještě stihla objednat z ebaye (protože u nás jsou úplně nesmyslně víc než dvojnásobně předražené). L. si ji hned na dnešní jízdu k prarodičům zapojil a mohl obdivovat, co všechno lze při jízdě sledovat – až z toho jednou málem vyjel z pruhu 😉
   No a já… Chtěla jsem Yankee vosky. Nikdy bych si nekoupila jejich velké svíčky-housewarmery, protože mi přišly strašně předražené a měla jsem strach, že bych je jednak pálila deset let (když mi blbá svíčka za třicet korun z Ikey většinou vydrží tak půl roku) a jednak, že by se mi za ty prachy ta vůně nemusela líbit, a to už je vůbec na odstřel. Na voskách se mi líbilo, že jsou dostupné a vydrží jen pár hodin a bývala bych si je koupila sama, ale nemám aromalampu, tak jsem to zkusila jemně nadhodit.

   A Ježíšek se zbláznil a já dostala dvě obří svíčky, jednu s vůní Christmas Cookie a druhou Icicle. Pálit je tedy asi fakt budu sto let, ale voní nádherně, doopravdy provoní celý byt… no a koneckonců je to taky přesně ta dárková věc, kterou bych si sama v životě nekoupila, a jsem ráda, že to zkusím aspoň jednou v životě.

Na konci večera jsem neměla pocit „uf, tak je to za náma“ nebo „a to bylo jako celý“, měla jsem pocit, že mám úžasného muže, který se mi vždycky snaží udělat radost, báječnou dceru, která se umí tak krásně radovat, a štěstí na další super lidi kolem sebe.

Vepředu šála-tunel, vzadu dózy na cukr, sůl a kávu – to tedy nevím, kam dám – a Christmas Tea z English Tea Shop, vpravo společné dárky: knížka (o které nic nevím) a portské v nádherné lahvi, kterou jsem nechala dekoračně na stole. Ještě jsme dostali ikeácké povlečení a pár dalších věcí, ale to není vůbec zásadní…

Hlavně to zdraví – není to klišé, protože (až se to sem stydím psát, protože si budete myslet, že si vymejšlím) Lvíček včera večer lehnul s osmatřicítkama a než jsme ty Vánoce dneska vydupali ze země, málem jsme vypustili duši oba. Přeju všemu čtenářstvu co nejpohodovější svátky… a hlavně, aby to už sakra bylo za náma 😀

Popravdě: nevěřím tomu. Přece nemohlo uplynout čtvrtstoletí od události, kterou už sama pamatuju! Pořád si připadám maximálně na těch pětadvacet, jestli ne na míň, takže mi to připadá absurdní… ale asi to tak bude. Bylo mi sedm a půl a s babičkou jsem šla ten pátek domů ze školy místy, kde jen o pár hodin později došlo ke střetu demonstrantů s těžkooděnci – moje základka totiž byla ve Vojtěšské a domů jsem jezdila metrem z Národní třidy. I kvůli tomu je pro mě to místo dodneška tak trochu „speciální“. Vzpomínám na ty první roky, kdy jsem procházela podchodem od tehdejších hudebních nástrojů ke křižovatce s Mikulandskou, kam byla instalována pamětní deska s prstovými „véčky“ – vždycky byla obsypaná svíčkami a zalepená voskem. Měla jsem tu dobu strašně ráda, převrat pro mě přišel tak akorát – dřív, než jsem si začala uvědomovat absurditu vládnoucího režimu jedné strany, ale tak, abych si ještě pamatovala atmosféru posledních let socialismu.

Chystáme se zítra i s Lvíčkem a Bibi na Národní a k piazzetě Národního divadla, kde by měl probíhat program Festivalu svobody „Díky, že můžem“. Jestli se tam nedostanete, můžete aspoň zkusit listopadový test. Já měla skóre 10/17, na to, kolik mi tenkrát bylo, to myslím docela ujde… 😉

Dnes se slaví Den vzniku samostatného československého státu. Zase jsem měla velkolepé plány na oslavy a zase mi neklaply – především proto, že připadl na úterý, a když si Lvíček bral v pondělí dovolenou, jde o čtvrtý den prodlouženého víkendu. A to je problém. Ono se nestihne nic pořádně naplánovat, naopak do toho posledního dne nějak přetečou nevyřízené věci ze všech předchozích a taky už jsme všichni ze všeho unavení. Takže až nějaký příští rok připadne tenhle svátek na den mezi středou a sobotou, ráda bych:

• uvařila/upekla nějaký recept připisovaný prezidentům, třeba Masarykovo cukroví nebo prezidentské rohlíčky
• navštívila výstavu věnovanou českému státu (díky za odkaz Kusanec!)
• účastnila se některé z oficiálních oslav

Ale byli jsme se včera podívat na Hradě a dnes byl sváteční oběd (králík se špenátem a bramborovým knedlíkem), což taky nebylo úplně špatné 🙂 A v rámci přesunu ke globalizovanějším svátkům Lvíček s Bibinkou vydlabali na páteční Halloween dýni… 😉

Zase mi to nevyšlo. Už nejmíň tři, čtyři roky mám v plánu, že budu slavit všechny státní svátky, nejenom Vánoce a Velikonoce. Jenže dalekosáhlé plány vydrží tak měsíc před blížícím se významným dnem. Pak na to v návalu všedních starostí zapomenu a najednou jé, hele, ono je to už tenhle týden, já už se nedostanu na nákup a navíc už jsme si ten den něco naplánovali… a buď se na to vykašlu úplně, nebo to nějak odbydu.
Letos to byl ten první případ. Den české státnosti jsem plánovala slavit nějakým staročeským jídlem (no, asi by to nad pohankovou kaší vyhrála kachna, ehm) a případně výletem na zajímavé místo spojené s českými dějinami. Jenže za dva týdny se stěhujeme, takže jsme oba dny trávili z větší části úklidem bytu v Měcholupech a obědvali dovezenou pizzu.
Ale 28. říjen, ten už určitě vyjde!

Mám rozepsaný tři blogposty. Jeden o pondělním přebírání klíčů od novýho bytu, druhej o čtvrteční cestě vlakem do Pardubic, kterou jsme podnikly s pidižvínou úplně samy, a třetí klasiku týdenní přehled, a nebude nic, nebo bude bůhvíkdy, protože kotrmelína poslední dobou usíná ani ne v půl desátý, ani ne v deset, ale v půl jedenáctý až tři čtvrtě na jedenáct, a to si pak člověk fakt zvládne maximálně vyčistit zuby. Navíc většinou trojčí i uprostřed noci, tak mezi třetí pátou, a ráno samozřejmě vyspává a já nemám sílu ji budit, protože sama potřebuju nabrat trochu energie. Asi ji odpoledne nechám spát maximálně hodinu nebo jánevim, ale ona se stejně prakticky nedá vzbudit, dokud sama nechce… Upínám se na zimní čas za měsíc a něco a na vlastní pokoj (v podobnou dobu, pár dnů až týdnů po stěhování), kde jí zavedu večerku a nazdar – až bude mimino, taky se s ní nebudu moct hodinu prdět v posteli, zpívat osmdesát ukolíbavek a nechat se oštípávat a okusovat prsty na rukou. (A když odejdu a nechám ji tam, předvede hysterák, ale po návratu pokračuje v destrukci matky a usínání lážo-plážo tempem.) Krucihimlhergot.