„To je stejně zázrak, že tady najednou je, co?“ prohlásila v pondělí tři týdny zpátky moje mamka o Briguli. „Já vždycky myslela, že jsi v tomhletom po mně a že se do těch dětí moc nepohrneš,“ přiznala. A mě fascinovalo, na základě čeho si to tak mohla myslet.

Při vší úctě a úzkém vztahu, který jsme s maminkou během mého dětství a v podstatě i puberty měly, ve vztahu k rodině a domácnosti jsme nemohly být odlišnější. Mamina vyrůstala v 60. letech a byla čítankovým příkladem městské úřednice-intelektuálky. Děti nikdy nechtěla a nepotkat otce, bývala by asi názor nezměnila. (Tohle jsem mimochodem zjistila až mnohem později; svoji roli zaujala s takovým nasazením, že jsem ji až do dospělosti pokládala za etalon maminky.) Nemohlo mi ale uniknout, že vaří málo a jen pár jednoduchých jídel, nebo že jediná ruční práce, které se kdy věnovala, bylo přišívání visaček na oblečení na školu v přírodě. Babička naproti tomu byla vyhlášená švadlena a kuchařka (před důchodem profesionální) a snažila se mi svá umění předat; s ručními pracemi neměla moc velký úspěch, ale v kuchyni jsem s ní tvořila vždycky strašně ráda a doma pak mučila maminku požadavky na asistenci při výrobě domácí zmrzliny, bábovek z kuchařských knih a vánočního cukroví z časopisů. Máma MUSELA vědět, že v tomhle případě se jablko zakutálelo daleko.

Je ale fakt, že na děti moc nebyla ani babička – ta se ostatně vdávala o deset let mladší než máma a další děti neměla vyloženě záměrně, mamka mi říkala, že si pamatuje její občasné strachy, aby nebyla těhotná. Naproti tomu jsem já vždycky říkala, že děti chci. Bylo mi moc dobře s maminkou, babičkou a dědečkem, vnímala jsem, že jsem posledním článkem řetězu, a chtěla jsem navázat dál. Mít další malou holčičku, pro kterou budu maminka já.

Vždycky jsem věděla pořád stejně, že to chci, jen se časem trochu měnila představa kdy. Jako dítě jsem počítala s tím, že to bude kolem dvacítky, jak to tehdy bylo normální; někdy na VŠ se ustálila vidina „nejdřív v 27, ale ne později než ve 30“, což mi Lvíček slíbil. A slovo dodržel 😉

Na mojí představě mi nevyšla hlavně ta část, kde se maminka posouvá na pozici babičky. Když si to tak po sobě čtu, mělo mi být jasné už dávno, že máma nebude přes půl Prahy vozit MHD napečenou bábovku a nasmažené karbanátky a pomáhat mi při přebalování. Nestává se mi to často, ale taky se na tom občas chytnu: zajetí představy o tom, jak se něco dělalo a dělo, bez ohledu na osobnost konkrétního člověka.

Ale ostatní jsou na tom taky tak, protože jinak si fakt nedovedu představit, že by si mamina, dlouhou dobu člověk, který mě znal nejlíp, mohla kdy myslet, že nechci děti…

Ještě perličku z minulého týdne, kterou jsem objevila až teď – návrh kavárny na Olšanských hřbitovech. Já jsem správnej cynik, já bych si tam na rakvičku, věneček a černou kávu klidně zašla 😉 co vy?

Tenhle týden strašně utekl a protože bylo hnusně, moc se toho nedělo. Snad dva nebo tři dny jsme strávily celé doma, protože sice nepršelo celý den, ale dobu, kdy bylo relativně hezky, Brigulína prospala. Ve středu jsem ji po večeři předala Lvíčkovi a šla nakupovat, abych stihla akci v M&S – fitting podprsenek zdarma a sleva 150 korun k nákupu. „Fitting“ oproti třeba tomu, co zákaznicím poskytnou v Caresse, byl totální výsměch – prostě změření obvodu pod prsy – ve svetru – krejčovským metrem a odhad prodavačky „to budou tak déčka, možná dédéčka“. Nicméně tři (jednu + jedno dvojbalení) jsem si vybrala a sleva se hodila. Až se mi ustálí velikost, zaskočím si zas pro nějakou Freyu do Caresse, ale teď bych ráda ještě zhubla a zároveň byl stav mého aktuálního prádla už vážně zoufalý. K tomu jsem nečekaně ulovila v Deichmannu ještě dvoje baleríny, které mi JSOU a nevyzouvají se – to se prakticky nestává. Nějaké letní obutí bylo ještě akutnější, protože jediné moje letní boty jsou aktuálně gladiátorky a ty jsou se dvěma přezkami na každé noze při dítěti lehce nepraktické.

K hnusopočasí se mi ještě povedlo chytit nějakou mírnou virózu, takže padla plánovaná akce na čtvrtek (oběd s kamarádkou na Smíchově) i na pátek (návštěva jiné kamarádky mimo Prahu, autobusem z Dejvické); prostě jsem se necítila. Tu druhou zmiňovanou akci jsem odložila už poněkolikáté a na omluvu jsem ani nedostala odpověď, jen pevně doufám, že důvodem bylo z větší části vytížení třemi dětmi a že si to dotyčná nevzala osobně 🙂 doopravdy mě to totiž mrzelo, za celý týden doma (poslední akce byla úterní herna a s přimhouřenýma očima středeční výměna klíčů u domovního výboru :D) už mi docela hrabalo a těšila jsem se.

Včera ráno jsme vyrazili oblíknout Brigit. V Tescu zas měli třicetiprocentní slevy na vybrané (takže skoro všechno) dětské, takže jsme skončili s pěti tričky, jedněmi šatičkami, čtvery legínami a bonusovým bodýčkem za necelých osm stovek, což mi přijde fér 🙂 Ke Dni dětí ostatně dostala od tchyně ještě jedny šaty a má slíbené sandálky, zas by mohl být na nějakou dobu klid.

Apropó, Den dětí. V klidu jsme ho zasklili a „darovali“ Brigulíně odpoledne u babičky a dědy, během kterého jsme si vyrazili na kafe a na výlet. Původně byla v plánu Jiná káva, ale dorazili jsme tam… a přečetli si, že v neděli je zavřeno. Meh. Tak druhou berounskou kavárnu, kde dělají Doubleshot. Tentýž příběh… Tak jsme se naštvali a zapadli do mnohokrát doporučovaného Strakatého králíka. Vyzbyl na nás akorát poslední stoleček venku, kafe bylo slušné, palačinka se šípkovým džemem a oříškový zmrzlinový pohár výborné! Určitě jsme nebyli naposled.

Z kávy a svačiny jsme vyrazili na Ameriku. Byl to můj nápad a zpětně se za něj můžu pochválit: procházka trvala tak akorát dlouho, výhledy byly nádherné a s Brigulí by se tam zcela rozhodně jít nedalo. Nemám přehnaný strach z výšek, pokud mě jistí zábradlí, skleněná stěna nebo jiná zábrana; ale z příkrých, ostrých a téměř nekonečných srázů starého lomu jsem měla respekt pekelný. Kromě nádherné azurové vody a impozantních vytěžených stěn ještě Velká Amerika oblažovala pohled zvláštními druhy flóry a cestou k autu jsme narazili na pole s nějakými luštěninami v květu, které přímo bzučelo včelami. Bylo vedro a bylo léto a já si zase připadala, jako by mi bylo čtrnáct. Miluju tohle.

V souhrnu božího víkendu (taky počasí, přes původní celkem neradostnou předpověď, nám hodně přálo) chybí sobotní dopolední procházka na Řepy a odpolední dětný piknik (šest rodičů, čtyři děti) v Centrálním parku. Bylo tam nádherně, my si to užili, dva větší prckové se vylítali a skončili jsme ve Mlejně na kofole, cheescaku s čajem (já, protože mi ještě úplně nebylo dobře) a horkých malinách (L.) – boží zařízení pro děti, je tam přímo jedna oddělená místnost s dětským koutkem, takže mrňousové nezdrhnou a vy se můžete v relativním klidu občerstvit. (B. se nejvíc líbilo čtecí křesílko, a já se jí nedivím!) Bez mučení přiznám, že za bezdětna bych se podobné akce asi dost hrozila, ale v současném stavu je to next best thing po udání dětí na hlídání, což se nenaskytne zas tak často 🙂

Na Řepích teď všechno krásně kvete… hlavně mě pobavily ty růžové „pergoly“ 🙂 a minikaštánky… nenápadná předzvěst podzimu!

Sesbírala jsem po bazarech a aukcích konečně všechny kartičky do Tesco Disney alba! Zestárla jsem přitom aspoň o dva roky a už rozhodně nikdy nehodlám něco takového opakovat, ale to albíčko je prostě pěkný 🙂 B. už teď miluje si ho prohlížet, tak třeba za pár let přijde i k praktickému užitku. Původně jsem to ani neměla v plánu, ale prostě se mi to celé líbilo. No. Jsem dětina, kopněte si do mě 😀

Posledních pár týdnů jsem hodně trpěla přehříváním dvou klíčových domácnostních spotřebičů: pressovače a notebooku. Zahřívání počítače jsme vyřešili vyluxováním větráčku, se zahříváním kávovaru jsme byli bezradní, takže jsme ho odvezli na reklamaci. Reklamační technik přišel, mrknul na krabici a jeho první otázka zněla: „A odvápňujete ho?“ „Ééé… hmmm… mno… asi ne.“ Takže nám reklamaci nejspíš zamítnou, ale pořád si chovám malou naději, že fakt odešel termostat nějakým způsobem nezávislým na naší údržbě. (Máme mimochodem poměrně hodně měkkou vodu, takže ta naděje přece jenom aspoň trochu žije!) Tluču se ale do hlavy, že mi to vůbec nepřišlo na mysl. Starý pressovač jsme neodvápňovali nikdy, a to byla ve starém bytě voda celkem tvrdá, a návod k novému četl Lvíček, který si detailně zapamatoval postup na rozebírání filtrů… ale to, že ještě dvakrát častěji se má odvápňovat, nějak zasklil 😀 tak uvidíme.

Dneska je prvního června, a tak kromě zmiňovaného Dne dětí a začátku meteorologického léta (už jsem viděla první červenající se třešně…!) jsou i nové tapety. Ale popravdě začínám uvažovat o tom, že se na to vykašlu a pořídím si nějakou stálou, něco podobného, co mám teď na zamykací obrazovce Windows. Poslední dobou se mi na SmashingMagazine skoro nikdy nic nelíbí.

A zítra je po týdenní pauze nový díl Game of Thrones – měla jsem už regulérní absťák, netuším, co budu dělat, až zas skončí série…

Nestíhám blogovat, co bych chtěla. Brigule zas nějak haluzně spí, takže když spí, chci spát taky, a když nespí, chce buď u všeho asistovat, nebo „pahů“, což obojí znemožňuje práci s klávesnicí. Jeden blogpost mám rozepsaný od minulého pondělka, druhý od úterka a než se k nim dostanu, budou působit strašně recyklovaně. Áchjo.

V úterý přišla rostoucí židle a druhý den už na ni uměla bez pomoci vylézt. Boží věc. Večer jsem měla v mateřském centru kurz první pomoci – místy to bylo docela drsné, třeba když zdravotnice popisovala konverzačním tónem, co když vám dítě propadne skleníkem nebo spadne do ohně… Ale vcelku to považuju za užitečné, dozvěděla jsem se, co obnáší tlakový obvaz nebo k čemu je dobrá termofólie, za dvě stovky dobrý. Mimochodem, když se vám stane fakt něco vážného, volejte 155, na 112 sedí hasiči a ti vás potom, co si všechno vyslechnou, stejně budou přepojovat na záchranku a ztratíte klidně 3-4 minuty.

Minulý týden jsem zapomněla napsat, že jsem Lvíčkovi koupila knížku Nauč se kreslit – vadilo mu, že když si s Brigulí kreslí, nebývají zvířátka apod. moc k poznání. Záměrně jsem vzala knížku pro děti, nepotřeboval nic sofistikovaného, ale jednoduché návody na jednoduché předměty a postavy. Zatím je spokojený 😉

Ve středu jsme využili „šťastné hodinky“ ve Starbucksu a sešli se v Metropoli na 1+1 frappuccino zdarma (já nové kokosové, L. cookie crumble). Byla jsem tam s B. asi hodinu předem, kupovala dárky pro tchána a jídlo a nějaké věci na sebe (pro ni) – a nějak jsem se poprvé byla schopná nestresovat, jestli/že vylézá z kočárku a kvílí. Když jsem potřebovala, aby tam byla, zpacifikovala jsem ji něčím k jídlu; v Sbuxu jsem ji vyndala a ona lítala okolo kavárny. Občas jsem za ní vyběhla, když někoho otravovala nebo se dostala moc daleko, ale vůbec mi to nevadilo a bezvadně jsem si to užila. Je super, že už ujde i několik desítek metrů, třeba i po schodech nebo terénem, aniž by si nabila čuňu 😀

Koupila jsem si po dlouhé době časopis o vaření. Poprvé vědomě bez ambice něco z něj reálně uvařit, chtěla jsem si u něj jen odpočinout, pokochat se obrázky, možná se trochu inspirovat… ale všechno pod heslem „nemusííím“. Je to fajn 😉

Pamatujete, jak jsem zasazovala bylinky…? Ten zbytek, který aspoň částečně vzešel (a nezplesnivěl v kelímkách od kafe z McD), dopadl takhle:

Na dalších pár let si myslím dám s pěstováním čehokoli pohov.

Čtvrtek – smrtelný vedro, v pátek kroupy jak cvrnkací kuličky. Večer jsme nemohli uspat, tak jsme naložili pidižvici do auta a jeli volit 😉 volební místnosti byly pusté, tak jsem zvědavá (mírně), jak to vlastně dopadlo. Celkem málokdo z mého okolí byl volit, všem je Brusel tak nějak ukradený.

Včera jsem měla svátek – pár lidí mi popřálo (ještě jednou díky), od Lvíčka jsem dostala degustační sadu od Doubleshotu… a zjistila, nebo spíš si ověřila, že nám asi odešel termostat u pressovače a espresso z něj tím pádem prakticky není pitelné. Nejspíš zkusím reklamovat (má asi rok a půl), odegustovat na french pressu… a zapřemýšlet o budoucím řešení kávové otázky. Vypadá to, že o pákovém kávovaru pod patnáct tisíc nemá (dle kávofašistů) vůbec smysl uvažovat, french press mi nechutná a na nějaké skleněné a jiné bazmeky mě neužije. Uvažuju dokonce o tom, že si zajedu k L. do práce ochutnat Dolce Gusto, jestli by mi to nestačilo…

Odpoledne jsme vyrazili všichni tři do společnosti – moje svědkyně ze svatby „slavila“ nástup na mateřskou a já se u toho svezla s oslavou svátku 🙂 Dostala jsem kytičku a krabici Rafaella a hrozně fajn jsem si popovídala. Hanka je typ člověka, s kterým nemusíte souhlasit, ale cítíte se u toho naprosto v pohodě – možná i líp, než když se shodnete s nějakým joudou 😀 Brigča byla naprosto reklamní dítě, krámovala poděděné hračky pro Hančino miminko, pak si kutálela s gymnastickým míčem, občas zakousla okurku nebo piškot a po rozkoukání se na všechny usmívala. Kromě hostitelky přišla ještě jedna těhotná kamarádka a popravdě jsem myslela, že mě to bude svádět opatřit Brigušce sourozence. K mému překvapení se stal prakticky opak: byla (a to celý víkend, až na to, že zas mizerně spí) tak úžasná, hodná a sladká, že jsem si začala pohrávat s myšlenkou mít jen ji a věnovat se jen jí… tak jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne 🙂

Taky jsme tam vzali vánoční crackery z Markse&Spencera s party odznáčky. Ránu to dělá decentní, odznáčky pěkné, skládací korunky dejme tomu, ale ty vtipy…

Děkuju Marcele za tip na radlery Zlatopramen – sama od sebe bych si je nejspíš nekoupila, protože jejich pivo mě nenadchlo, ale jsou fakt dobré a chutnají o hodně míň chemicky než od Staropramenu (a nejen že chutnají, taky v nich žádné chemické srágory nejsou). Pomeranč se zázvorem byl tak standardní, citronový výborný, ještě mě v lednici čeká grep 🙂

Dnes odpoledne mi přijela přát (skoro) celá Lvíčkova rodina, dostala jsem kávu, koření, korálky na krk, zapékací mísu a další drobnosti, a večer jsme šli s B. poprvé na velký okruh bez kočárku. Ušla s minimem fňukání víc než dvoukilometrový okruh, fakt jí tleskám… ale přiznám, že ty golfky by se k tomuhle účelu možná celkem hodily 🙂

A příští týden by měla přijet moje maminka a přivézt mi dračí truhlu! 😀 Přes zimu jsem Sodastream skoro nepoužívala, ale teď se začátkem léta je žízeň veliká a touha mít v lednici několik různě ochucených lahví byla neodolatelná, takže když přišel dotaz, co by mi udělalo radost k svátku, měla jsem odpověď…

PS: a kdybyste sháněli motivační plakáty v češtině, mám tip – podívejte se na Číču v kleci 😉 Já mám v plánu pořídit si tenhle, ale až příští týden, protože už takhle budou rodinné výdaje za květen astronomické…