V sobotu jsme odvezli dítě k babičce hned ráno. Plán byl nevařit, na oběd skočit do mekáče a hned vzápětí vyrazit na Koněpruské jeskyně (kam jsem se chtěla podívat, dokud bydlíme na téhle straně Prahy) a přilehlou naučnou stezku Zlatý kůň. „A co kdybysme byli víc buržousti a míň čuňata a sjeli cestou do Blackdogu?“ navrhnul Lvíček… a já nakonec souhlasila.

Byla to dobrá volba, víkendová specialita Farmář z Kentuckey (sic) a steakové hranolky s domácím kečupem se pochopitelně žádnému fastfoodu nemohly rovnat. Do Koněprus jsme dorazili před jednou, ale prohlídku v jednu jsme těsně nestihli – a asi to byl osud, protože tak bizarní zážitek z prohlídky už jsem dlouho neměla.

13:20 dorazila od pohledu strašně zpruzelá průvodkyně. Možná tak vypadala pořád, připomínala mi – zkřiveným úsměvem a později i dikcí – Zuzanu Bydžovskou v nějaké dost nesympatické roli. Nabrala výpravu a vešli jsme do jeskyní.

Byla jsem už v několika jeskynních komplexech, před dvěma lety v Bozkově a kdysi v Demänovkách. Vždycky nám na úvod řekli, co to vlastně je krápník, jak vzniká a jakou „rychlostí“ roste. Tady se nám u dvou krápníků, které jakoby už už srůst, dostalo ponaučení, že se jim říká Věčná touha, protože rostou „strašně pomalu“.

Na první zastávce jsme se dozvěděli, kde vlastně jsme, co si projdeme a co se v jeskyních nesmí dělat, načež asi pětiminutový výklad shrnula pro přítomné cizince „we’re on the stop one, don’t smoke, don’t eat and don’t touch the decoration“. O jednu anglickou větu se pokusila ještě asi dvakrát, načež výklad v angličtině ustal úplně. Vřele doufám, že cizinci měli nějaké průvodce. „V místech se sníženým stropem dbejte zvýšené opatrnosti,“ varovala nás (cizince ne, ti ať si klidně namlátí…) ještě místo lidského „pozor na hlavu“, tak jsem pak každou chvíli L. upozorňovala: „Dbej zvýšené opatrnosti!“

V další jeskyni se nám dostalo aspoň informace, co je stalagmit a co stalaktit, což stejně víc než polovina účastníků hučela s ní. „A těm úzkým se říká brčka,“ dodala a vysloužila si smích pubertálnější části exkurze. „Ano, je to skutečně po těch brčkách na pití,“ dodala neohroženě. Pravá zábava ale přišla ve chvíli, kdy se jí někdo na něco zeptal – třeba jak vznikají excentrické krápníky. „Ono to třeba praskne a ta mineralizovaná voda po té prasklině…“ „stéká…“ nadhazuje dotazující. „Nestéká, právě že nestéká… ona se tam hromadí a pak to praskne a to může jít právě proti těm zákonům gravitace.“ Příčinu nebo způsob vzniku jsem z toho nepochopila (podle wikipedie a jeskyňářských stránek se mimochodem žádnou teorii nepodařilo prokázat), ale mohla jsem Lvíčkovi spiklenecky pošeptat „Nestéká, Péťo, jednou provždy nestéká!!“

Vtipná byla i jeskyně, kde jsme měli hádat, co nám které útvary připomínají. Průvodkyně přicházela s názvy jako „žabí král“ nebo „poustevník“, my s L. mlčeli, protože nám všechny krápníky více či méně připomínaly pouze falické symboly, a skupinka mladých motorkářů prohlásila, že jeden krápníkopád vypadá jako Vetřelec. „Hm… Jo… No jo… A jak že to vlastně vypadá ten Vetřelec?“ dotázala se průvodkyně.

Nebudu to natahovat perlami z ostatních sálů typu „mince byly v provozu v letech XY“, vrchol prohlídky ale byl, když nám v jeskyni zhasla. Nastala naprostá tma… z které vystupovala fosforeskující kostra na mikině jednoho kluka. Všichni jsme se smáli, jen průvodkyně si nejdřív ničeho nevšimla, a když jsme jí řekli, o co šlo, zhasla znovu, podívala se a nejistě pronesla „Aha… Hm… A on na něj někdo svítí, nebo co?“

Díky tomuhle kabaretu mi ani nevadilo, že jsem si doma zapomněla svetr – chlad v jeskyních byl první půlhodinu až příjemný, tu druhou se dal vydržet a na sluníčku jsme zase rozmrzli. Vydali jsme se hned na stezku Zlatý kůň, ale dohnalo mě těhotenství a v půlce jsem přemluvila Lvíčka, ať to ohneme na parkoviště. Chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes opuštěnou chalupu v rokli, kam nevedla žádná přístupová cesta (jen ústí jedné z jeskyní), ale nakonec se zorientovali. A za odměnu se zastavili v berounské Bille na nanuka 🙂

Hloh – podzim je tady!

A ještě pár fotek ze zbraslavské minizoo, které jsem byla líná dávat do minulého příspěvku. Jednu chvíli okolo nás projel cyklista, což samozřejmě Bibina hned okomentovala: „Kolo!“ „Kolo kolo mlýnský,“ nahrál neuváženě Lvíček, načež dítě přešlo cestu, chňaplo mě za ruku a začalo kroužit 😀

Se srnečkem

Žbluňk!

Druhý největší hit – schody

Dlužná fotka s kafem + pár selfíček 😉

Modrá kachnička II je v Michalské ulici, kousek od Uhelného trhu, takže jsme si cestou od metra oba s L. oživili vzpomínky na základku: já chodila od Národní na opačnou stranu do Ostrovní, zatímco on přímo na matematickou školu na Uhelňák. Nudlovitost a jistá stísněnost interiéru nám připomněla pařížské bistro pár stanic od Eiffelovky, kde jsme jednou večeřeli, ale spíš v dobrém. Lvíček mě přemluvil na devítichodové degustační menu – já fakt nechtěla, nikdy jsem neměla extra velký žaludek a teď toho sním „na jeden zátah“ většinou ještě míň. I kvůli tomu jsem zamítla původně navrhované Sansho… ale pak jsem souhlasila, že se mi nechce naházet do sebe předkrm a hlavní chod, zaplatit, za hodinu být venku a jet si domů… co? Číst?

Takže jsme začali kachními rilettes (prostě tlačenka :D) a telecí paštikou, kterou jsme svorně nedojedli, protože jí byl obří kus a byla dost výrazná – ale výborná. Číšník nám sám od sebe navrhnul větší prodlevu mezi jídly, což jsme rádi přijali. Následovala bramboračka s čerstvými hříbky, na oddech sorbet s Campari (nečekaný, ale příjemně odlehčující chod) a pak už třetinové porce tří hlavních jídel. Z kachny se dvěma druhy zelí a rolovaným knedlíkem mi bylo pěkně těžko a plnou porci bych rozhodně nechtěla, zato dančí ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem bylo perfektní – bývala jsem si ho chtěla dát, tak vím, že bych nelitovala 🙂 na závěrečné telecí na kořenové zelenině s brambrovou kaší pak už prakticky nezbylo místo, i když bylo taky skvělé.

Na vytrávení před dezerty nijak zvlášť nepomohla ani káva („devítichodové menu, kdo to vymyslel?!“ nadávali jsme tou dobou s L. už svorně :D), kdyby bývalo bylo cca o dva chody míň – klidně bych vyhodila bramboračku a jeden hlavní – bylo by to na nás tak akorát 🙂 Přes jídelní kóma jsem do sebe nasoukala asi polovinu řezu čokoládového dortu se šlehačkou a jahodovou omáčkou, kterému nešlo odolat – mrkvový dort byl na mě až moc sladký, ale z něj byl zase na větvi Lvíček. Místo hodinky „fastfoodu“ jsme tak strávili v Kachničce dvě a tři čtvrtě hodiny – a když jsme vyšli ven, bylo tepleji, než když jsme přicházeli, takže jsme se rozhodli pro procházku na Národní třídu, kde si alespoň prohlédneme novou stanici metra.

Když přijede Štěpán, ten, co nás kdysi zatáhnul do Irska, vždycky se s ním rádi vidíme. Připomíná nám staré časy, samozřejmě, ale v tom to až tak není – zkušenost se životem v jiné zemi je tak specifická, že ji můžou pochopit většinou zas jenom (bývalí) expati. „Mně se po tom Irsku pořád nějak stejská a nedokážu pochopit proč,“ posteskla jsem si a Štěpán lakonicky zkonstatoval: „Protože to bylo jiný.“ A asi to trefil, protože je to tak geniálně jednoduchá věc.

Ale tentokrát to setkání bylo nějak jiné. Většinou v nás jeho historky z Googlu a cestování nejmíň po třech kontinentech rozdmychají touhu zase odjet, až to bude trochu možné. Zase zažít to poznávání, další úhel pohledu z kaleidoskopu všech dostupých světových destinací, roztáhnout křídla a uletět aspoň na pár let z provinčního Česka.

Tentokrát ne.

Možná to bylo tím, že už jsme se tu zase asimilovali. Možná tím, že Štěpán už je jednou nohou v New Yorku, kam směřuje z Dublinu. A možná obojím, ale naše světy oddivergovaly až skoro k úplnému odpojení. Štěpán sem jezdí, jako jezdíme do rodné vesnice o 150 obyvatelích – tak trochu jako do panoptika. Dát si kus babiččina koláče, omrknout přes plot nový model sousedčiny šatové zástěry, pozdravit spolužáka, který kolem projel na traktoru, projít se podél řeky k čističce odpadních vod a zase si odjet do svých stereotypů s tím, že na půl roku to zas stačilo a jak se tu někdo může zahrabat. Pořád se ještě umím vžít do jeho úhlu pohledu, ale už ho nedokážu sdílet.

Ano, Lvíček by v zahraničí poměrně lehce sehnal zajímavější práci, než na jakou má šanci tady, až jeho aktuální zaměstnavatel zkrachuje nebo mu (L.) dojde trpělivost s labilními majiteli. Jenže tím ta pozitiva asi tak končí. Veškerá moje zaměstnání byla založená na češtině a práci s jazykem, a to včetně práce v Googlu. Šance najít takovou práci v zahraničí jsou dost mizivé. Potom Bibina a budoucí další škvrně, kterým tady zatím v zásadě nic nechybí, ale po přestěhování by přišly o prarodiče a my o hlídání (implicitně důvěryhodnou osobou). Minimálně Bíbí nemá moc ráda změny a netvrdím, že by si nezvykla, ale představa, že ji vrhnu do neznámého prostředí a ještě cizího jazyka, ve mně taky nevyvolává tak pozitivní emoce, jak by asi měla („naučí se anglicky, to je super!“).

Lvíček tvrdí, že mu navíc dodává optimismus, že se tu věci zlepšují. Někdy pomalu, ale jdou dopředu. Jo, jsme lokální rybníček, ale zas už víme, že spousta věcí, které máme rádi, jinde samozřejmé nejsou. Možná je tohle to usazení? 🙂

Dost dlouho jsem s tím bojovala, a vlastně bojuju stále a nejspíš nepřestanu do konce života. Nechci se přestat snažit, protože to je jediná šance, jak se pohybovat aspoň v mírném podprůměru, ale nedávno jsem si to musela přiznat. Co? Že jsem bordelář a že to není vývojová fáze, ani že to až tak nesouvisí s tím, že jsem líná. Já na to prostě nemám buňky.

Není to alibismus, naopak jsem se konečně podívala pravdě do očí. Už jako dítě na táborech jsem nikdy  nedostala body za úklid, vždycky byla špatně ustlaná postel nebo někde něco vyčuhovalo. Postupem času mi došlo, že to bude něco na úrovni „zvládat chodit včas“ nebo „vyjít s penězi do výplaty“. Měla jsem období, kdy jsem pohrdala notorickými pozděchodiči nebo lidmi, co neudrží korunu, jako takovými, co si neumí zorganizovat vlastní život. Teď asi chápu líp, že na to někdo ty buňky nemá, a když je to opravdu nutné, nějak to jednorázově/po určitou dobu zvládne, ale stojí ho to strašnou spoustu sebeovládání a vybičování.

Blbý je, že tchyně i obě Lvíčkovy babičky jsou velmi pořádkumilovné a – v různých stupních zdařilosti – útulnotvorné, takže on to má jako totální etalon a soužití se mnou je pro něj v tomhle smyslu prakticky permanentní šok. Chudák chlap, fakt.

Ve všem ostatním se shodnem nebo si dokážem vyjít vstříc. Ale co s tímhle? Nevíte o něčem jako kurzy pořádkumilovnosti a zútulňování v hypnóze..?

To je tak, když vás jeden ebook nebaví (resp. nemáte na něj náladu) a jiné dva* baví až moc, takže abyste je šetřili, rozečtete si čtvrtý… k tomu dvě už dlouho rozečtené tištěné a jedna audiokniha a zase jsem na sedmi – nepočítám několik rozlistovaných. V tomhle jsem úplně marná, když mám rozečtené JENOM tři knížky, připadám si, že mi něco utíká. A vůbec mi nevadí žonglovat, naopak, připadám si prostě, jako kdybych měla rozkoukaných několik seriálů. Ty se přece člověku taky nepletou…

*Haklovy Hovězí kostky jsou tak super, že (si) je užívám po jednotlivých povídkách jako vzácnou medicínu. A u Poláčkovy rozhovorové Štafety jsem zas limitovaná tím, že jsem ji koupila Lvíčkovi ke Dni otců a tak ho nechávám číst „napřed“. Není to jen samoúčelné gentlewomanské gesto, máme propojené Kindly, takže kdybych ho předehnala, chtělo by se mu to synchronizovat 😉

Všechno, co mi roste v domácnosti, spolehlivě zahubím. Ale když jde o to, zpracovat nějaké cizí výpěstky, případně to, co roste v přírodě samo od sebe… to už je lepší.

Letos už jsem se patlala s pampeliškovým medem, na chlebu je vynikající a mám už několik let fungující osvědčený recept. Bezinkovou šťávu jsem naproti tomu zkoušela poprvé – a nevím tedy, jak dlouho vydrží, ale chutná výborně.

Nemáme aktuálně v rodině žádnou vlastní ovocnou zahrádku a mně trochu chyběla výroba domácích džemů – pyšná jsem byla hlavně na višňový, ale nepohrdla bych ani meruňkovým. (Eventuelně, ale to už je asi trochu moc smělé přání, marmeládou ze žlutých blum…) Z ovoce ze supermarketu to ale nějak není ono, tak jsem si předsevzala připravit se letos na zimu s ovocem z farmářských trhů. Tak snad to vyjde…

Tam na obzoru, za letištěm, prší – nejspíš je to bouřka, už jsem slyšela hromy. Může být tak kolem 18-20 stupňů, je zataženo a trochu mlha. Připomíná mi to podzim.

Vlastně vůbec nevím, proč mám tak ráda podzim. Někteří lidi ho nemusí kvůli tomu, že znamená konec léta, konec tepla a dlouhých dnů, začátek zimy. Takhle já to nedokážu brát, stejně jako nedokážu mít ráda hnusné předjaří jen proto, že znamená příchod jara. Stejně jako jsem nedokázala brát kontrakce jako „o kousek blíž miminku“, naopak, nic mě během porodu nedokázalo víc rozzuřit 😀

Přitom si nemyslím, že jsem prototyp člověka nemyslícího na budoucnost. Milovala jsem rozkreslit si devět týdnů prázdnin do mřížky po dnech a plánovat, kdy budu u babičky, kdy na táboře a kdy na rodinné dovolené; nikdy jsem se nevydala z peněz a když někam jdu, vláčím v batohu deštník, bonbóny, kapesníky a milion dalších věcí „co kdyby“. Ale stran počasí a podobných záležitostí prostě beru to, co je právě teď…

Omlouvám se za anglický titulek, ale zrovna tenhle pocit nemá adekvátní pojmenování v češtině 🙂

Minulý pátek byl poslední díl The Big Bang Theory – nechci spoilovat, kdo případně ještě neviděl; anglicky mluvící si mohou přečíst synopsi zde. Puffin mi při té příležitosti psala, že se Sheldonem soucítí. Že taky nemá ráda změny. Odpověděla jsem jí, že změny jsou v životě normální a já spíš soucítím s Amy. Nojo. Člověk by měl dávat pozor na to, co vypouští z pusy.

Minulou neděli si Lvíček koupil čtyři košile v T.M.Lewin. Drahé jak čert, ale krásné. Dva týdny předtím dvoje (už trochu lidovější) chinos v Marks&Spencer a tuhle středu ještě boat shoes od Tommyho Hilfigera. Vypadá najednou úplně jinak. Moderně. Dospěle. Atraktivně.

Jsem z toho taková celá divná, protože mám najednou strach, že s ním nedokážu držet krok. On se mění, někam posouvá, a já se musím aspoň do určité míry přizpůsobit, jinak to nedopadne dobře. V pondělí se mi nejspíš pod vlivem událostí dokonce zdálo, že jsme se rozešli (bylo to tak cca pět let v budoucnosti) a byl to fakt dost nepříjemný sen – takový strašně smutný. Žádné hádky, žádné dramatické konce, jen jsme byli najednou každý někde úplně jinde… Mně totiž nikdy oblékání, móda, šminky apod. nic moc neříkaly. Neumím se „oblékat“ a nebaví mě to. Přitom vím, že L. není z chlapů, kteří to neřeší, a rád by mě měl hezkou. Prekérka.

Ale mám ze sebe radost: když jsme jeli na sobotní oslavu, naprosto jsem se nestíhala nalíčit… tak jsem si vzala BB krém, stíny a řasenku do auta a namalovala se na červených v autozrcátku. A ne kvůli němu, nebo kvůli někomu, ale kvůli sobě – protože jsem chtěla. Ještě mám ale před sebou hodně dlouhou cestu a asi budu muset zas vytáhnout svou módní guru Haničku někdy na nákupy… 🙂