…a nejenom tam, ale popořadě.

V pondělí jsme jeli do Prahy podepisovat rezervační smlouvu na byt a při té příležitosti jsme si tam koupili trekovky, něco, po čem jsme toužili půl pobytu v Irsku a nekoupili si je, abychom se vyhnuli starostem, jak tu váhu a objem odtransportovat domů. Ale na našich výletech na útesy nám chyběly hodně. V Česku sice moc útesů nemáme, ale hodily se už od středy na minidovolené v Českém ráji 🙂 Odpoledne jsme si byli projít Roudnici. Takhle na podzim je fakt hezká, akorát na starém židovském hřbitově není (kromě cedulky) vůbec nic, podle čeho by bylo poznat, že jde o starý židovský hřbitov 😀

Tady jsem si vzpomněla na Lainy – ono taky co mít na zahradě, když máte barák přímo u Labe 😉 Je tam krásná procházka kolem řeky v podstatě až do centra města a taky zastávka výletních lodí. Roudnice není na všech typických trasách, ale na některých přece, a svézt se v sezóně aspoň kousek stojí vážně za to.

Zákaz koupání kachny respektovaly 🙂

Nejlepší večeře – housky s rybí pomazánkou. Ujedla bych se jich.

V úterý jsme si byli u kamarádky za Kralupy pro manducu, kterou mi koupila ve slevách na dnech Marianne. Fascinovala mě její zahrada – aktuálně žádnou v rodině nemáme, nebo aspoň ne v rozumné dojezdové vzdálenosti, a na té její ještě začátkem října plodily žluté i červené maliny ostošest! Nestydět se, očesala jsem jí to celé 🙂 Jirku zas fascinovaly její kočky, které se přišly okamžitě mazlit (nepodezírám je z ušlechtilých úmyslů, prostě nám chtěly zachlupatit oblečení, ale po nemazlivé vraždicí příšeře tchánovců to byla příjemná změna). Obě monorail cats najednou:

A ve středu, kdy Podřipsko zahalila mlha jak z dílny vodníka Kebuleho, jsme se na pár dní vydali do roubenky v Českém ráji. Popravdě – uměla bych si tam představit třeba dva zážitky našlapané týdny 🙂 ale lepší něco než nic.

Stěhování je šílené vždycky. Stěhování, kdy máte každý jenom dva kufry, byt je zařízený spíš symbolicky a ještě se ho před odstěhováním nikdo neobtěžoval umýt… to je doopravdy hrůza. Ale co nám zbývalo: před odjezdem do Irska jsme si mohli uskladnit jen omezené množství věcí a co jsme z Irska posílali domů, u toho jsme taky zvažovali každé kilo, jestli se nám vyplatí nebo ne. Nevylučuju nějaké příště (i když teď upřímně toužím nějakou chvíli sedět doma na zadku). Ale kdybych měla ještě někdy odjet pryč, chci mít svůj vlastní zařízený byt, kam se budu moct vrátit a po příjezdu si jít koupit akorát máslo a brambory, a ne rohožky, sušáky, pánve, matrace… IKEA z nás musí mít radost. (My z ní ne, protože půlku věcí, které potřebujeme, má ta zličínská vyprodané.)

Ale bydlíme. A byt se začíná pomaličku přibližovat stavu „domácnost“. Během práce jsem úplně ztratila pojem o čase, přebírali jsme ho vlastně teprve včera odpoledne a mně už to připadá jako věčnost. Sedm nocí jsme strávili u prarodičů, jednu přespali u tchyně a tři noci v chalupě na Malé Skále – k tomu se snad ještě na blogu dostanu. Včera jsem vstoupila do osmého měsíce, počítáno kalendářně, a absolutně nebyl prostor na tradiční rekapitulaci toho sedmého. Kolem třetí jsme vyrazili z Roudnice do Prahy a celou cestu se marně snažili dovolat makléřce – nebrala telefon. Štěstí bylo, že podepsání smlouvy bylo naplánováno s majiteli vzápětí po předávce bytu předchozím nájemníkem, takže jsme se dozvonili, ale makléřka nikde. Majitelé měli nicméně smlouvy s sebou, takže k předávce došlo naštěstí bez problémů. Kdyby tam nebyli a my se museli vracet na další noc do Roudnice, asi by mi hráblo.

Ta @#$#$!$#@$!@$ pak o hlubokém večeru poslala Jirkovi SMSku, že na to zapomněla a nechala si telefon v autě…!!!! ZA TOHLE berou dneska makléři provize?!

Byt jsme tedy převzali někdy kolem půl šesté a museli vyrazit na nákup – primárně čisticích prostředků, protože předávka i tady evidentně spočívala zhruba v proceduře „spočítat zdi“, ale zjistili jsme, že budeme potřebovat i matrace, protože stávající byla asi třícentimetrová, nejspíš původním určením něco jako komfortnější chránič, a spát na ní by bylo o záda i o zdravý rozum.

Přeskočím do budoucnosti asi o hodinu později, kdy jsme si v IKEA Zličín vybrali takovou, která by nám mohla vyhovovat… a zjistili jsme, že je vyprodaná a mají ji jenom na Černém Mostě. Jirka jel vyzvednout tchána a jeli na Čerňák, zatímco já jsem byla ponechaná osudu, čisticím prostředkům a úkolu zobytnit aspoň postel a koupelnu. Nakonec se nějak podařilo (obojí), ale spát jsme šli o půlnoci, a to Jirku čekal dnes v deset pohovor. Mezi oběma IKEAmi proběhlo ještě intermezzo v Tescu s nutností koupit varnou konvici (bez čaje se neobejdeme, zvlášť, když na nás jako teď něco leze). Nerada kupuju nové spotřebiče bez rešerše a v časové tísni. Philipska ale nakonec vypadá jako dobrá koupě, když pominu fakt, že v roce 2012 a ve zdaleka ne nejnižší cenové kategorii nemá ledku signalizující zapnutí. Vypadá dobře, má hezký tvar a rychlou parní pojistku, takže to nakonec dopadlo docela dobře. Horší bylo, že jsem zapomněla na tekuté mýdlo, takže nám ho ještě v půl jedenácté půjčovala tchyně, když jsme vezli tchána z montáže matrací zas domů…

No a ráno jsme se probudili do bytu, kde nic nemělo své místo a nic nešlo ani nikam dát, dokud se ty prostory neuklidí, takže ještě pořád žijeme v kufrech – i teď večer, ale aspoň už jsou umyté a připravené skříně na oblečení a kuchyňské skříňky, vytřeno, umytá celá koupelna a ložnice a zbývá „už jen“ obývák a vybalit ty kufry, ale zabralo to celý den a já jsem navíc aktuálně vcelku nevýkonná a nemůžu se moc ohýbat, protože mi to mačká břicho a je to pro oba nepohodlné  🙂 Další výjezd do IKEA, mimo jiné třeba pro sušák na prádlo, aby se dalo vyprat… Nákup večeře (studené) a zítřejšího oběda (včetně věcí jako olej, pepř a sůl), když jsme odmrazili lednici a mrazák. A tak dál.

Mimochodem, nové modré IKEA ručníky obarví bílé prádlo na krásnou jemně tyrkysovou.

Ale už je to fakt mnohem optimističtější a až se vybalíme z kufrů, už to bude fajn. Mrněti jsem koupila ve slevách v Intersparu prvních pár kousků oblečení a založila šuplíček 🙂 Ale byt, kde se kombinuje absence sušáku na prádlo, žehličky nebo nádobí kromě jedné poškrábané pánve, dvou smaltovaných hrnců a pár skleněných pohárků socialistického ražení s přítomností (nejlevnějších IKEA) lampiček na noční stolky, sušených květin a jiných dekorací ve vázách nebo zaprášené svíčky z Kouzla domova na WC… doufám že naposled, díky. A nedivte se mi, že nemám sílu, čas ani náladu na cokoli. Snad za pár dní.

Včera to byl týden, co jsme přiletěli. To jsme si stihli tak akorát vyzvednout auto a složit kufry u prarodičů. Ve čtvrtek jsme vyběhávali zdravotní pojišťovny a pak přišel prodloužený víkend, který nám protekl mezi prsty, ani skoro nevíme jak. Chtěla jsem státní svátek oslavit nějak státotvorně, ale nakonec jsme jenom zašli do Blanky.

Dost se tam prášilo, takže jsme si neprošli celou pětikilometrovou trasu do Tróji, ale asi ve třetině jsme se otočili a vzali to zpátky. Byli jsme ale jediní a šli jsme proti davům 🙂

Odpoledne jsme strávili na rodinných návštěvách – oběd u tchyně, s kterou jsme se šli pak projít do parku na Kajetánku, kafe u maminky – a vzhledem k operativně domluvené prohlídce na sobotní ráno (všechna čest makléřce) jsme improvizovaně přespali zase zpátky u tchyně. Kartáčky z Tesca (dva kusy za 16 korun) ftw!

O prohlídce jindy a jinde, ale po ní jsme odfrčeli zpátky do severních Čech a zajeli i s babičkou a dědou na žernosecké vinobraní. Vstup 70 Kč za to, že se člověk může projít mezi stánky a koupit si burčák, je sice mírně zlodějská záležitost (to, že jsme mezi lidmi zahlédli povoz s Bakchem a na dětském pódiu hadí ženu, mi nepřijde jako adekvátní protihodnota), ale aspoň jsme si přivezli místní burčák z Žernosek, ne po D1 tři hodiny natřásaný import z Moravy 🙂 Ochutnávala jsem jen po půlskleničce od bílého i červeného, ale jsem spokojená – loni jsem neměla ani slzu.

V neděli jsme si dali oraz. Udělalo se krásně, tak jsme se jenom procházeli po Roudnici s výbornou zmrzlinou z cukrárny na náměstí. Váhala jsem, jestli si nesednout na kafe, ale neskutečně teplé odpoledne to rozhodlo za mě: zahrádka byla plná 🙂

Jsem poslední týden sama doma a před námi jsou poslední dva týdny, které strávíme v Irsku. Za čtrnáct dní touhle dobou budu sedět v letadle a při té příležitosti taky opustím svůj irský blogový azyl na Bloggeru a natrvalo se se vším haraburdím přestěhuju sem. Nedokážu se ubránit myšlenkám, jestli pak budu mít (kromě rodičovství) o čem psát; doufám ale, že se něco najde 🙂

Můj muž mě vyhecoval, že když je to můj poslední týden o samotě, měla bych si zajít někam do kavárny – a napsat tam blog. Že to ke mně prý sedí (přitom jsem nikdy nebyla žádný kovaný kavárenský povaleč – kávu mám ráda až tak poslední tři roky a stejně si nedám víc než jednu, eventuelně dvě slaboučké denně). Možná má pravdu; kdybych žila jako finančně zajištěný muž za první republiky, určitě bych po kavárnách s novinami, zápisníkem a měnící se skvadrou intelektuálních přátel strávila půl života. Jenže tenkrát neměli internet, no 😉

Nicméně když jsme při procházce zjistili, že jedna z místních pizzerií pořádá ve středu mezi 10AM a 2PM ochutnávku kávy z 3FE, kavárny, kterou jsme shodou okolností navštívili v neděli a dostali tam nejlepší cappuccino v Dublinu, rozhodla jsem se spojit příjemné s příjemnějším a vydat se na zhruba půlhodinovou procházku do Ballsbridge se svým starožitným Eeečkem (přestavěným na Chromebook) na zádech. Věci šly líp, než jsem očekávala: kávu jsem v rámci akce dostala zadarmo i s croissantem, a dokonce si bylo i kam sednout s notebookem (samotná provozovna je titěrná, ale mají několik venkovních stolečků a počasí ještě není naštěstí TAK studené).

Finální hodnocení? Ale tak dalo by se na život kavárenského povaleče zvyknout, nicméně z maličké klávesnice mě už začínají bolet ruce, zbytek cappuccina mi vystydl a… o samotě to stejně zkrátka není ono 🙂 Kavárny jsou pořád lepší pro setkávání a povídání, než osamocené ťukání do počítače nad zbytkem vychladlé kávy.

Dlouho to trvalo. Bloguje jsem zrušila už dlouho předtím, než se začala rýsovat jeho současná apokalypsa, blog na vlastní doméně jsem opustila z různých, především osobních důvodů, chvíli zkoušela neblogovat vůbec, pak se protloukala na různých tematických blogspotech… a teď jsem zpátky, o něco vyzrálejší, s ambicí soustředit (pravděpodobně) všechno svoje psaní na jedno místo, usnadnit život sobě i svým čtenářům. A jak jinak než na WordPressu, pro který jsem vždycky měla slabost. Přesun bude nejspíš pár měsíců trvat, místo stěhování chci svoje externí blogové projekty ukončit organicky a přirozeně zánikem jejich ústředního motivu… ale svoje hnízdečko si tu chci pro všechny případy – v těchhle nejistých dobách, kdy bloguje končí, blogspot mění publikační rozhraní a posterous byl koupen twitterem – začít budovat už teď.