Tenhle příspěvek jsem měla napsat už včera, ale jaksi… v neděli jsme byli na večeři k Lvíčkovým narozeninám. Babička hlídala a já zarezervovala restauraci Mlýnec, degustační menu jako rok a tři roky předtím (ve Vikiho půlroce jsme myslím nikde nebyli 😀 ). S párováním vín jako loni, ale zatímco loni v Grand Cru jsme byli už v půlce přejedení a vína bylo tak akorát, tentokrát mě přejedení dostihlo až u dezertu, zato kocovina trvala celé pondělí. Tož tak. Nevím, jestli byli tak štědří, vína moc alkoholická anebo my jsme už staří, ale příští rok myslím že párování s vínem vynechám.

Takže Viki. Našemu Budulínkovi je dva a půl roku a za poslední dobu se hezky vytáhl a zeštíhlel – pořád působí robustně, ale batolecí oplácanost už je víceméně pryč. Hezky se rozmluvil, každý den se naučí několik nových slov – v sobotu jsme byli s Bibinkou na delším výletě, Vikiho si vzala babička a když jsme přijeli, blaženě si hrál s vyřazenou elektronikou a přivítal nás slovy „mám voták“ (tedy foťák). Večer zase popadl nějakou účtenku a volal „papír“, „gaga“ už je jen jeho zelené enduro, jinak nahradil „auto“ a „momoka“. Zná několik protikladů (malej x velkej balón, nový x talý býle) a torza několika říkadel. Například „ty, tyly, tát, hlát, už du“ (=tři, čtyři, stát, hrát, už jdu – asi každý poznal hru na schovávanou 😉 ) nebo „babi, klabi, haha, hehe, aby“ (Babi! V bazénu jsou krabi! Chacha, cheche, jenom aby…)

Je šikovný. Skoro se sám oblékne – natáhne si kalhoty na nohy a jakžtakž i přes zadek, když se mu podaří si zapamatovat, že ty nohavice má navléct jako první 😉 s ponožkou si poradí, když ji vezme do ruky patou dolů; v opačném případě skončí patou na nártu a voláním obsluhy 😀 do trička se taky nasouká, když se dostatečně zklidní, aby si ho obléknul nejdřív přes hlavu a pak ruce. V Mirakulu a podobných parcích začal lézt po lanových atrakcích – zatímco B se na nich začala bát 😀 Ohledně nočníku – mohl by být víceméně bez plen, ale není to tak, že by byl odplínovaný, jen málo pije :/ když ho namotivujeme sednout si na nočník, vyčurá se, ale sám od sebe si nedojde. Plenu má suchou tedy i ráno, takže až mu to jednou sepne a odplínuje se, bude to asi rovnou i na noc. S velkou potřebou je trochu větší problém, pokud to chytíme v začátku, na nočník to dodělá (stalo se zatím jednou), ale sám si tam sednout odmítá, resp. vyčurá se a zase vstane. Možná by pomohlo, kdybychom mu dali nočník někam, kam se zašívá; zatím je to tak půl napůl plínka x slipy. Slipy („lipy“) nosí rád, ale už je zvyklý a říká si o plínku na výlety a na noc.

Nosí velikost 98, ještě začátkem léta měl 90 centimetrů, teď už se pod přeměřovací tyčku v Mirakulu nevejde, tak tipuju cca 92-93 🙂 Vzteklých záchvatů bylo ještě před pár týdny až měsíci několik denně, teď to začíná ustupovat (doufám, že to vydrží), čím víc komunikuje, tím je to lepší. Umí být i naprostý zlatíčko, jen je někdy těžké předvídat, kdy nastane co 🙂 A super je, že je schopen se zapojovat do našich i velmi abstraktních her – povídá si s Pinďou, kterého „vezeme na zadním sedadle auta do školy“, chytá imaginární míček, který mu hází Bibi na cestě, nebo „sundává“ z oblohy maličká letadýlka na obzoru 😉 a nejoblíbenější hra je „já táta – ty mimi“, případně opačná 🙂

Respektive nejdřív za půl roku, až se Viki kvalifikuje na pobyt v dětském koutku.

Potřebovala jsem pár drobností do domácnosti a dárek pro Lvíčka. Původně jsem chtěla jít jen s Vikim, až bude Lvíček s Bibi na nějaké aktivitě „pro velké“, ale to nakonec z různých důvodů nevyšlo a tak jsem je tam vzala oba, když ve středu dopoledne pršelo. Lvíček nás tam odvezl a jel domů dělat si něco svého, my… jsme se zasekli u prvního hracího koutku u zákaznického centra hned za dveřmi. Pak jsem je přemluvila (byl tam volant, takže hlavně u Vikiho to bylo dost krušné), prošli jsme kolem pokladen, po schodech nahoru a průchodem do dětského oddělení – kde byl další dětský koutek…

Oba si hned bez říkání zuli boty a šli prolézat vystavené herní prvky a hrát si s erárními plyšáky. Oběma jsem „za pomoc“ jednoho levnějšího slíbila, ale stejně mámili další – V se nemohl odtrhnout od vycpaného budíku. Odbyla jsem ho, že má napsat Ježíškovi, a asi po půlhodině se konečně zloprckové uvolili jít do spodního patra. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych zfalšovala Vikoušův rodný list a oba je nacpala do hlídaného koutku. Oba se vrhli k nožům, skleničkám a hrnkům, lezli do vystavených postelí (pravda, potom, co si způsobně zuli boty) a zdrhali každý jinam. Půlku předmětů na seznamu jsem vzdala, popadla dárek a táhla je zkratkou k pokladnám, zatímco si nadšeně prohlíželi a rozhoupávali vystavená rámová zrcadla. U pokladen se strhl řev a bitka kvůli pípání kódů, kterou jsem za velkého úsilí rozehnala slibem střídání, a po zaplacení byl KONEČNĚ čas na svačinu.

Bíbu jsem nalákala na párek v rohlíku, ale Viki z nějakého důvodu párky nejí (v jiných případech se jako latentní makrobiotik nechová, tak mu zkrátka prostě asi jen nechutnají), tak jsem mu dávala z vitríny vybrat něco sladkého. Zalíbil se mu muffin, B se toho hned chytla a že si ten párek rozmyslela, že ho nechce a že se s Vikouškem podělí o muffin. Tak jsem jim koupila jeden čokoládový a pro sebe ten párek, protože jsem měla hlad skoro hned od vchodu.

A hádejte, co mé milé dítě prohlásilo hned, jak jsme si sedli? „A kde je ten párek?“

Milostivě mě nechala dvakrát si kousnout, pak se snažila zkásnout bratra o muffin (ten nechtěl, protože podělit by se ochotný byl, ale musel by to rozdělovat ON a ne aby si někdo uždiboval sám) a ráda bych napsala, že pak už přijel Lvíček a jeli jsme konečně domů, ale pak se mi rozleželo, že by se oba měli zkusit vyčurat. Viki mi odsouhlasil, že čurat chce, tak jsme se vydali na WC, kde se mu ale nepovedlo nic (já asi budu muset vážně všude nosit nočník), zato se vyčurala B, která tvrdila, že nechce 😀 za všeobecného tiku umýt oběma ruce a sejít se s Lvíčkem přesně na vteřinu na desetiminutovém parkovišti před vchodem.

Uff.

Mají ty prázdniny své nevýhody 😀

Je to tak! Zítra začíná srpen a za týden mají v Lidlu konečně školní potřeby a dětské oblečení s dlouhým rukávem 😀 Už jsem se nemohla dočkat. (A B teda už měsíc nemluví skoro o ničem jiném, než jak se těší na koulování a andělíčky ve sněhu, čert aby ji vzal, celou zimu brblala, jak chce, aby bylo léto!)

Nemyslete si, že nemám léto ráda. Fakt ho mám ráda, ale za prvé ne léto prostonaný (což aktuálně je), za druhé ne pětatřicítky a výš (což zrovna nastává) a za třetí, mám vždycky takový pocit povinnosti se bavit, být co nejdéle venku, co nejvíc toho zažít, když „to jde“ (přestože to vzhledem k předchozím dvěma bodům vlastně stejně moc nejde a já si už od jara plánuju spoustu návštěv kamarádek a příbuzných s dětmi a zatím mám dojem, že na to dojde tak možná příští jaro…). Takže srpen, kdy je ještě furt hezky, ale začíná se dřív stmívat (HURÁ, protože V poslední dobou hystericky odmítá zatahovat závěsy a při světle se mu samozřejmě usíná blbě) a tak nějak je ten podzim už na dohled, pro mě s sebou nese mnohem menší tlak. Já mám prostě podzim a vůbec druhou půlku roku ráda, krize u mě nastává až mezi lednem a březnem.

Mno.

Pravidelný blog není a nevím kdy bude, protože vzhledem k nastálým vedrům se oba padouši v neděli vzbudili s rýmou, žeano…