Odstavení má spoustu pozitivních stránek. Můžu si udělat šťouchané brambory s jarní cibulkou, dát si nevybublanou colu a čerstvý rohlík. Můžu odjet klidně na celý den, což stejně v nejbližší době nehrozí, ale kdyby náhodou…! Přestávají mě bolet klouby, i když kolagen a vápník flákám, protože mi je nikdo z těch kostí nevysává. Ustupují i ostatní potíže a viditelně splaskávám – tenhle týden jsem v zrcadle zase zahlédla svůj někdejší oválný obličej místo kulatého a úplně mě to překvapilo.

Odstavení má ale taky jednu velkou nevýhodu. Viki se nechá uspat v naší posteli bez kojení jen tehdy, když v ní nikdo jiný není. Když se vzbudí potom, co jdeme spát, a nezabere hlasité ŠŠŠ k jeho postýlce, musím ho sbalit a jít do obýváku. Tam někdy zafunguje UM, někdy přebalení, často jen ležení potmě na gauči a hlazení po zádech a netrvává to útrpné dvě hodiny jako u podobně staré Brigule, ale i tak to nejmíň půl hodiny dá, já se probudím do bdělosti, nějakou chvíli mi pak trvá usnout a Vikouš pak nedospává do osmi, ale chechtá se na mě z postýlky v půl šestý plus mínus čtvrt hodiny. Chodím si lehnout kolem desáté, takže tragický spánkový deficit nemám, ale pořád je to tak někde na hranici šesti, šesti a půl hodiny, kdy sice funguju (a taky tím pádem před tou desátou neusnu, zvlášť po změně času), ale odpočatě si rozhodně nepřipadám a každé ráno se budím s pocitem „kurva, už zas?!“ Vím, že to nebude navždycky… ale jsem na svůj spánek aspoň v nějaké základní podobě dost háklivá 🙂

První dva dny týdne byl Lvíček ještě doma, takže jsme v pondělí dopoledne dali Chuchli. Viki usnul, než jsme dojeli k zoo, a B se nepřekonatelně chtělo na velkou, takže musela do lesa. Z tohoto zážitku zřejmě čerpá i její výtvarná tvorba. Viki se probudil u hřiště na cestě k autu, přiměřeně hodný, ale kromě prospání na lesním vzduchu z toho tentokrát moc neměl.

Vikouš. Nejradši krámuje a vůbec škodí, win pro obě strany je, když si myslí, že dělá něco zakázaného, co mi ve skutečnosti nevadí – je u toho jako myška a já mám chvíli klidu. Naučil se obracet nábytek jako stoličky a konferenční stolek, což dělá pekelný rámus a taky je to docela nebezpečné. Navíc si stoličku umí dostrkat k lince a snažit se na ni vylézt, takže je musím zavírat do komory. Jo a děsně trollí. Naučil se že ovečka dělá bé, takže teď chodí po bytě s figurkou koně nebo prasátka a haleká Beee. V pátek byl na očkování, snad poprvé po hexe neměl reakci. Vylezl mu šestý zub, po první dvojce vlevo dole… dvojka vlevo nahoře, pořád to bere po vertikálách 😀 a hned nato špička čtyřky vlevo nahoře. To jsem na ten jeho chrup zvědavá. (První zubař koncem dubna!)

V úterý končila L. dovolená, takže jsme to vzali odpočinkově – dopoledne jel sám do Lidlu (chtěl vzít B, ale zesabotovala to) a vrátil se s nákupem a pyžamky pro děti. Vybaluju, v seznamu bylo jedno polotučné a jedno plnotučné mléko… Vytahuju červenou láhev s nápisem Acidofilní mléko a modrou, která hlásala Kefír 😀 no nic, L sjel pro nové mléko, půlka jednoho zahučela do skvělých lívanců z pradobrot, zbytek nahradil podmáslí v mojí buchtě, část jsem zužitkovala ve smoothiech a zbývá už jen půlka lahve 🙂

A když se Veve vyspal, jeli jsme mu koupit první boty. Skvělá paní v Blatničce nám potvrdila, co už jsme viděli, že i kdybychom Bibině nekupovali samé fialové a růžové botičky, dědit by je nemohl: ona má nohu úzkou, útlou a nízký nárt, zatímco Viktorek buclaté, široké kopýtko. Ve správně vybraných botkách se rozchodil prakticky okamžitě, o víkendu strávil několik hodin na písku. Motorka mu ale zatím moc neříká a rád ji přenechává Bibině, která na ní drandí s koleny pod bradou. Lvíček jí koupil od kolegy kolo, ale zatím na něm neumí, bude to stejně asi chtít jako mezistupeň koloodrážedlo.

Zbytek ve fotkách. Omlouvám se, že zatím nemají popisky, snad doplním do konce týdne, ale v neděli jsme byli na hřišti, včera večer jsme narychlo upekli Bibininu školku, dneska tam byla poprvé a vzhledem k tomu, že tam spala, usnula před necelou tři čtvrtě hodinou a já už ho krucinál chci dopsat. Bez popisků zatím fotky tady…

Jsou jich tenhle týden mraky. Chronologicky:

• Můj první objednaný úklid. Jak jsem čekala, ztratila jsem den života (když je někdo v jiném pokoji a nemá se mu tam překážet, je to s dětmi vždycky obrovská challenge) a výsledek byl takový diskutabilní. Běžný úklid v domácnosti s mrňaty má trvanlivost cca dvě hodiny, kdy nezávislý pozorovatel pozná, že se uklízelo, po půl dni je podlaha pokrytá souvislou vrstvou hraček a drobků a na všech lesklých plochách je víc otisků prstů než v kriminalistické laboratoři. Jedinou trvanlivější veličinou by mohla být umytá okna nad cca metr dvacet výšky, bohužel úklidová dáma vyznávala metodu nastříkat Clin, umýt mikroutěrkou a „vyleštit“ rolí papírových utěrek, takže kdykoli zasvítí do obýváku slunce (je orientován na jih, takže to není až tak vzácná událost), odhalí cosi jako bezbarvou verzi tvorby Cy Twomblyho. Příště budu asi radši, když mi někdo vezme děti na dvě hodiny na hřiště a uklidím si to sama.
• Viki začal zneužívat nábytek. Kromě Jitra vyleze už i na vysokou stoličku a – aniž by to kdy předtím zkoušel – až na vršek přenosných schůdků (samozřejmě jištěn). Taky začal obracet botník v předsíni a Lack v obýváku. Botník jsme dali pryč a stolek se snažíme hlídat.
• První celodenní výlet s oběma!!! Ve čtvrtek jsme jeli do zoo a bylo to boží – lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Viki usnul na cestě tam a před cestou domů, takže z pěti hodin v zoo byl vzhůru jen cca tři a to s pomocí přesnídávky v kapsičce a hromady sušenek vydržel většinu času v kočárku (v restauraci byl buď na klíně, nebo se popelil kolem, je fakt, že tam jsme vykysli přes hodinu). Zážitek jsme myslím měli všichni a já byla naprosto nadšená. Konečně s nimi jde někam jezdit! Konečně zase začneme trochu žít! 😀
• Odstavuju. Tedy mám už prakticky odstaveno, poslední kojení bylo v noci na pátek, což je vzhledem k mému skluzu ve psaní (holt Lvíčkova dovolená do včerejška) už skoro šest dní. Viki si nestěžuje, vlastně tu poslední noc už se po chvilce sám odtrhl a nechal se uspat hlazením; občas se mi vrhne po výstřihu, ale myslím, že to oba bereme jako symbol pro flašku. Mně se ještě pořád tvoří mléko a taky mnou ještě pořád zmítají kojící hormony, doufám, že to brzo opadne. Když to beru čistě ze svého hlediska, byl nejvyšší čas. Koblihovi moje zdroje, aspoň psychologicky, taky nechybí… ale vidím, že kdyby to šlo, měla jsem ještě kojit. Od doby, co jsem v rámci svého zdraví psychického i fyzického cca před měsícem nahradila většinu kojení UM, má koblih viditelně problémy s trávením, byť po výměně značky UM menší, ale pořád to není ono. A taky jsem zavzpomínala, že do jedenácti měsíců nebyl nemocný a od ledna má rýmu snad každý druhý týden… a že v deseti jsem ho začala pomalu učit na lahev jednou dávkou UM denně před spaním. Může to být náhoda, ale co když není. (Celou sobotu jsem probrečela, že mu beru, co mu dělalo nejlíp, a celou neděli probilancovala, jak už jsem stará, když mám odrostlý děti, co budou za chvíli chodit do školky, školy, na gympl a na vysokou.)
  Ale holt se s tím musíme všichni nějak poprat. Pořád lepší mírné zažívací potíže než maminka v blázinci… Mimochodem, hezky vyšlo oběma dětem odstavení na druhou menstruaci po porodu.
• Vytáhli jsme golfky. Zatím to střídám se sporťákem podle počasí, taky mi tedy mnohem víc vyhovuje nákupní košík ve sporťáku a Viki nemůže z golfek mačkat tlačítka výtahu, zatímco z velkého kočáru jo 😀 ale jinak je v nich výsostně spokojený.
• První opušťák od obou dětí na celé odpoledne, cca od půl dvanácté do čtyř. Bohužel to vyšlo tak, že jsme opouštěli Viktorka spícího, takže ten to po probuzení nebral úplně dobře, i když jinak už je na babičku a dědu zvyklý, a po návratu nechtěl z mojí náruče, ale nakonec to spravil rohlík a my máme vzpomínky na klidný oběd bez dětí, hradovýlet a posezení u kafe. Ale nějak jsem byla v rozpoložení, že jsem z toho nebyla v bůhvíjaké euforii. Bylo to prima, o tom žádná, hlavně ta spousta povídání a procházení – ale s dětma je to poslední dobou fakt prima taky 🙂

Fotek je tentokrát obří hromada.

Fakt už je skoro půlka března? Ještě před týdnem jsem omylem napsala v názvu alba 2015 a za chvíli bude čtvrtka roku fuč? Ono to ale tak utíká asi i proto, že na rozdíl od minulých týdnů jsme byli celý předchozí doma nemocní, a to všichni (kromě Lvíčka). Polehali jsme hromadně už o víkendu, já měla pocit, že mám nejhorší za sebou, a vtom mi nemoc zákeřně sedla na průdušky. To mám většinou ráda, odchrchlávání mě baví a značí to, že se nachlazení chýlí ke konci (Lvíčkův typický průběh nachlazení je úplně jiný, ten se raduje, když se mu spustí rýma), ale tentokrát to bylo jiné a v noci z úterka na středu mě bodaly bublinky kašle v plicích celou noc tak, že jsem prakticky nemohla spát. Zdřímla jsem snad jen mezi dvanáctou a druhou hodinou, do té doby to nešlo, od té doby se budily a rušily děti a nešlo to zas, protože na usnutí jsem potřebovala asi půl hodiny speciálního klidového režimu s potlačováním kašle… no ráno jsem musela povolat maminku a když usnul koblih, šla jsem taky. Blaho. Ale ještě několik dní trvalo, než jsem deficit dospala, takže za mě – 5-6 hodin přerušovaného spánku se ještě sem tam dalo, ale cokoliv pod čtyři neutáhnu ani jednorázově ani s kýblem kafe. Maminka si naštěstí vzala Brígu do pokojíčku a ještě přivezla tunu nálepek a semínek z Alberta a strašně dobré mandarinky a hroznové víno.

Dorazil mi telefon z opravy. Kvalita života (a fotek – ale bohužel až od soboty) je úplně někde jinde. Smutné je, že nejvíc mi chyběla appka iTesco. Asi jsem závislá na nakupování.

Samostatný post na to psát nebudu, protože je to až na koriandr prakticky slovo od slova okopírovaný recept z Alberta. Ale podělit se musím – od dob své skorovegetariánské epizodky jsem jednak přestala jíst uzeniny a červené maso (výjimka byla jen dnes na Steak&Blowjob Day, přece nebudu na Lvíčka jenom tak koukat – a snědla jsem jen půlku, zbytek jsem nebyla schopná dojíst. Myslím, že výběr steaků už si příště nedám), jednak jsem měla dlouhotrvající chuť na zeleninovo-bramborové kari. A tady jsem našla přesně to, co si pod ním představí Středoevropanka, co pravé kari neviděla ani z rychlíku 😀 mně ale strašně chutnalo a L. prý taky.

A na závěr – včera jsme u Pejska a kočičky náhodně zjistili, že větu „skočil na ně z křoví zajíc“ chápe Bibina jako sloveso, předložku, zájmeno, přídavné jméno a podstatné jméno. Skřovým zajícům zdar!

Fotky zde.