Strašlivá nemoc na sedm (3. týden)

Leden se rozhodl nás oblažit další virovou radostí, takže máme rýmu. Já a obě děti. Lvíček trpně čeká a valí do sebe zázvorový čaj a grog, takže nám došel tuzemák. To bude krušný týden! 😉

Děti si přeorávají denní spánky. Viki usíná někdy cca v půl jedenácté a v půl čtvrté-ve čtyři, ale častěji až po obědě, což mi vyhovuje víc, protože pak nedělá problémy při ukládání večer. Bibina se zmítá mezi módem „usnu odpoledne a straším do desíti“ a „jsem celý odpoledne šíleně unavená, usnu v půl osmý a pak se probudím ve tři a trvá mi hodinu a půl znova usnout“. Druhý stav je častější, i kvůli tomu, že se jí najednou začalo dělat špatně z mléka, a to jak UM, tak kravského, a odmítá je pít. Na víkend byla naštěstí přes obě noci u tchánů, takže včera, když ještě neudeřila rýma na mě, jsem se luxusně vyspala i přes noční odsávání Vikiho nosu. Dneska jsme ji zase přes den neuspali, zato v půl osmé byla tuhá v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře. Tak jsem zvědavá :/

Chtěla jsem se podívat na masopust do Roztok, nebo vůbec někam, ale došlo mi poměrně pozdě, že je to už tenhle víkend, a nakonec se nám to nehodilo do plánů a pak vlastně ani do toho zdravotního stavu. Ani koblihy dělat nebudu, protože B by to stejně nejedla, V to dávat nechci a my s L na takové věci už dávno nemáme žaludek. Ale včera jsem udělala znojemskou a gulášovku a bylo to geniální, takže masopustnímu obžerství bylo učiněno zadost 🙂 Gulášovku z mletého masa jsem určitě nedělala naposled, valila jsem oči, jaká je to rychlovka a jak je to dobrý. Po obědě jsme vyrazili na nějaké errandy do Metropole a tím byl příjemnému víkendu v podstatě konec, protože po návratu domů mě rýmička přejela jako parní válec. Aspoň že nemusím zítra do školky. Odkud mi jako odpověď na omlouvací mail přišlo, že si jedna holčička v pátek přinesla vši. Tyhle radosti jsem teda čekala až o něco později. (Ale Bíba je snad, doufejme, čistá.)

Fotek je zhruba stejně, jako minule, tedy nepříliš. Příští týden jich čekám ještě míň, protože nebude už ani ten sníh. Ledne, hele… zatím jsi docela drsoň, ale příští týden už končíš… 🙂

Viktorek 11 měsíců

…a jeden den. Včera jsem si na výměsíčniny vzpomněla až v průběhu dne a jelikož Lvíček byl večer na slavnostním otevírání nových kanceláří Avastu, nakonec jsem se k tomu nedostala.

Viki začíná být mazel. Samozřejmě taky začíná zlobit, nějaké NE už naprosto ignoruje a má obsesi vytahovat ze zásuvky všechny spotřebiče a kabely, které vidí, což v případě (bohužel) volně přístupného kabelu od televize způsobilo Bibině už několik infarktů. Ale když se na mě usměje, sešpulí rty do pusinky a mlaskne, procítěně zamumlá „mama“ nebo na mě oddaně čeká přede dveřmi WC – komu by nezjihlo srdce? 😉

Začíná se pouštět ve stoje, chodí i s oporou pouze jedné ruky, takže kolem toho roku to rozchození plus mínus čekám. Jí už skoro všechno to, co my, jen se mu snažím míň solit a nesmažit na pánvi. V noci u něj chudáka propukla první rýmička a chytil při kojení záchvat paniky, když zjistil, že nemůže dýchat 😀 A taky pochopil, že ségra je konkurent, a začíná na ni žárlit – když se jí věnuju a mazlím se s ní, nebo jí třeba čtu, hned ke mně upaluje a dere se mi na klín. Tohle bude ještě zajímavé.

Od minulého týdne má čtyři zuby a podle opuchlých červených tváří se chystají další. Zase vyrostl a dosáhne asi 10 cm za hranu stolu, což je likvidační zejména pro kelímky s vodou, které B. nechává s oblibou na kraji. A sice ohrnuté, ale jinak už mu jsou oteplováky z Tchiba, co nosila Brigule loni. Děs…

image

image

image

image

Sněhofobie (2. týden)

Sníh. Celoživotně mám ráda sníh a se dvěma malými dětmi mi začíná lézt krkem. Ale jo, když napadne o víkendu a můžeme jít na boby všichni čtyři, tak se to dá. Viki si střihnul jednu jízdu, pak vypadnul do sněhu a rozeřval se, jako by se namočil v bublající lávě. Tak jsme jeli domů. Tenhle týden to ještě vydržím, ale prosím pěkně, mohlo by to pak už roztát?

V noci na sobotu jsem naspala asi pět hodin, nejdelší interval asi dvouhodinový – Brigule se nasáčkovala asi v půl druhé, vyprosila si mlíko, po kterém neusnula a střihla si svoji seanci otáčení, kopání, mlácení a šťouchání do různých částí těla. Když mi začala mačkat palce do očí, vypěnila jsem a odnesla ji do pokojíčku, kde jsem jí důrazně řekla, že u nás v posteli může být, jen když sakra bude úplně v klidu. Samozřejmě to nezafungovalo a samozřejmě tohle extempore probudilo Vikouše, kterého jsem pak další hodinu uspávala a do postele se dostala až v hrůzných tři čtvrtě na pět.

Takže když se v neděli v pět ráno ozvalo „maminko“, nejdřív jsem se to snažila zaspat v přesvědčení, že jde zas o nějakou nehoráznost typu žádost o noční mlíko, ručičku na drcení nebo oční důlky na ranní turnaj v kuličkách. „Maminko, já chci čůrat,“ urgovala Brigule šeptem, což mě vztyčilo, odeskortovala jsem ji do obýváku, sundala jisticí plínku a Bibina se profesionálně vyčurala. Nejspíš tak plínku na noc zkusíme úplně zrušit a doufat, že to nebyla náhoda – už přes týden ji jinak měla pokaždé suchou. Stydím se to napsat, ale je to od doby, co jsem jednou byla fakt unavená a nějak jsme se u ní střídali u uspávání a já jí zapomněla tu plínu dát 😀 pak přišla uprostřed noci, mně to blesklo hlavou a chtěla jsem to napravit… a už bylo samozřejmě pozdě 😀 tak jsem v polospánku převlíkala ji i postýlku, ale zřejmě díky tomu jí docvaklo, že to nemůže ignorovat ani v noci. Ještě by to ale chtělo nějak vyřešit pro jistotu nepromokavé prostěradlo na naši dvoupostel…

S Vikoušem je legrace. Před týdnem si dokonce hrál s Lvíčkem tak, že chodil zalézat za roh do koupelny, tam se otočil a s pochechtáváním si to na čtyřech šinul zpátky do ložnice na tátu bafnout. Ten dělal, že se hrozně lekl, a oba si to hrozně užívali. Stávají se z nich ohromní parťáci a mě to moc těší, protože po jeho narození převzal Lvíček velkou část péče o Bibinu, hlavně ve smyslu hraní a trávení večerů a víkendů, a Vikiho si jako miminko prakticky neužil. Ono teda ne že by bylo co užívat, Vikosaurus se miminčím obdobím prakticky prořval a projedl, zato teď se z něj už začíná formovat hodně vtipná osobnost s velkým smyslem pro legraci a bohužel taky značně neposlušná 😀 Ovšem udělal mi radost, za poslední týden vždycky před spaním vypije 50-100 ml UM z lahve. Snažím se ho začít zvykat, protože doopravdy déle než tak do roku a půl vážně kojit nechci, a na variantu „v 15 měsících přejde rovnou na hrneček“ se mi nechtělo úplně spoléhat, když B. usíná u flašky dodnes. Není to žádná velká láska, ale už aspoň pochopil, že je škoda nevypít něco, co chutná jakžtakž slušně a zasytí 😉 Taky se naučil vylézat na gauč. A jakžtakž už chápe i to, že slézat se musí pozadu, ale zatím ho pořád jistím.

Fotek moc není. Spící děti, žebrající Vikuláš, východy slunce a sníh. Čau zimo.

Doblito

Pokračujeme v krasojízdě. První týden bez Lvíčka byl opepřen proslulou blicí virózou této zimy, kterou jsme si postupně přehodili všichni. Já jako pionýrka už 30. prosince dopoledne, takže na Silvestra se nekonaly orgie pomazánek, na které se vždycky těším celý rok, ale moje jediné jídlo za celý den tvořily čtyři plátky veky se šunkou. Pak se zdálo, že to nikdo jiný nechytil. Zdálo. V noci na středu se zeblil Vikouš, naštěstí jenom jednou, takže kompletní převlečení a hodina uspávání to spravily. Noc na čtvrtek byla horší, protože cca od půlnoci zvracela Brigule. První asi dvě hodiny jsem uspávala probraného Vikuláše, ale ten nechtěl mlíko, nechtěl nosit, řval a řval, zatímco na chodbě se cca co 10 minut rozsvěcelo a chodilo převlékat a mýt. Nakonec jsem ho rozbalila, on se blaženě pět minut poštrachal v klíně, dostal čistou plínu a usnul, já kolem třetí přebrala zvracecí stráž u Bibiny, posledních pár soust žaludečních šťáv v půl šesté ráno už jsem ji nechala hodit na beztak pocamranou postel a neměla sílu řešit. Pozvraceného byla ráno plná vana, všechny naše deky, Bibiny asi pět sad pyžam (nebo pak triček s legínami, když pyžama došla), naše asi tři každého… vtipné. A o půlnoci v noci na pátek začal běhat zvracet Lvíček, přičemž děti vstávaly v půl šesté a Bibina usnula v sedm, když měla jít za hodinu do školky.

Nebudu to protahovat, Lvíček nešel do práce, Bibina nešla do školky, protože jsem ji prostě neměla to srdce budit, když se den předtím prakticky nevyspala (a popravdě ani energii absolvovat dvě cesty do školky místo jedné). Víkend jsme si dali pasivní a stejně utekl, ani nevím jak. Zase.

Koukali jsme na V hlavě (Inside Out). Shodli jsme se, že já jsem celá Smutek a Lvíček se zhlédnul ve Vzteku. Výsledný dojem z filmu pak shrnul L. neoddiskutovatelným a neodolatelným „byla tam spousta emocí“ 😀 😀 😀

Z Vikuláše se začíná stávat strašný zloprcek. Dřív stačilo důrazné „NE“, aby nadskočil půl metru vysoko a aspoň na dvě vteřiny přestal s tím, co dělá, teď už se většinou ani neohlédne a samozřejmě si oblíbil ty nejvíc záškodnické činnosti – vypojování televize a běžícího vysavače ze zásuvky, krámování skříňky vedle myčky, kam nejde dát pojistka (asi ji budu muset přilepit zespoda nebo dát dovnitř takovou tu zásuvkovou, protože tohle nejde), lezení Bibině na křesílko a poslední dobou i na gauč. Aspoň že už se učí docela šikovně slézat… Tahá nás za vlasy, škube za tváře a rty, Bibinu dneska, než jsme mu v tom stačili zabránit, majznul ovladačem od věže a ta se rozbrečela, protože zrovna něco kousala a prý ji rozbolely zuby. Jsem z něj zoufalá, protože takhle si ji samozřejmě strašně naštve proti sobě. A když už mluvím o Bibině, je na ní vidět, že se s námi doma už začíná fest nudit a školku by to chtělo jako sůl, jenomže na státní není šance a nebude ani na podzim, a dojíždět ji denně vyzvedávat s Vikulášem… no, možná za čtvrt, půl, tři čtvrtě roku už bude rozumnější a nebude na kočárek koukat jako na zbraň hromadného ničení, ale zatím to vypadá bídně. A ta zima. Hlavně ta zima.

Když přežiju příští půlrok, přežiju všecko. (Doufám.)

Předloni jsem si dávala předsevzetí, že každý měsíc napíšu na blog jeden fabulovaný, beletristický příspěvek. Loni jsem si dávala předsevzetí, že napíšu každý měsíc aspoň jeden článek nesouvisející s dětmi. Letos si dávám předsevzetí napsat každý měsíc aspoň jeden blogpost 😀 a přežít. Odkazy na fotky za poslední tři týdny (fujtajxl, to jsem to dopracovala – ale holt Vánoce, Nový rok, viróza…) najdete níže.

52. týden

53. týden

1. týden 2016

Relaxační koupel

Bolela mě záda a chtěla jsem si je deset minut nahřát ve vaně, Lvíček souhlasil, že se o děti postará.

1. minuta: Vikuláš si všimnul, že jsem zmizela, a šel mi kvílet a bouchat na dveře.

2.-3. minuta: čtu si v klidu minulý Forbes.

4. minuta: Přichází Brigule. „To je radosti, viď?“ poví se sarkastickou jiskrou v oku a jde mě polívat z kelímku. Na pátý pokus se mi strefí do obličeje.

5. minuta: Vikouš objevil nedovřené dveře po Bibině, vbatolil se a opřel se o vanu.

6. minuta: Lvíček přichází za dětmi, které nejeví nejmenší zájem koupelnu opustit. Bibina chce za mnou do vany. Varuju ji, že na ni bude moc horká. Nedá si říct a svlíká se.

7. minuta: Lvíček drží Briguli nad vanou, ta si máčí nohy a kvílí, že je to horký. Vikulda lokalizoval ve vaně zdroje mléka a s kňučením se po nich natahuje.

8. minuta: Lvíček vyndavá Bibinu z vany. Ta si nabírá vodu s pěnou z vany a pije ji. Vynadáme jí a nabídneme kelímek se studenou kohoutkovou. Brigule si vezme kelímek, zhluboka se napije a systémem průtokáč počurá.

9. minuta: Připouštím studenou a vylézám z vany, utírám se, beru Vikuláše a odcházím z koupelny, kde Lvíček hází Bibinu do vany a likviduje louži.

Koupel dostala s dětmi úplně nový pojem!

Prča s dětmi – silvestrovský speciál

Máme děti komedianty. Hromadu toho dávám na Twitter, ale spousta mi toho ještě zbývá, v Keepu mám celý seznam především Bibininých hlášek. Možná se tím ještě během dneška prokoušu, ale zatím úlovky čistě z posledního týdne…

Brigule je strašná herečka. To jsme věděli vždycky. Ale když asi čtrnáct dní předstírala, že se bojí vodního víru (pletla si ho s výrem a někdy s netopýrem), přes všechno vysvětlování jsme mysleli, že se prostě šprajcla – nechtěla se sprchovat a koupat už vůbec ne. Nakonec ale jednou při vyndavání z vany neuhlídala smích a my zjistili, že to celé byla habaďůra. Korunu tomu nasadila, když jsme si to vysvětlovali:
„My jsme si mysleli, že se bojíš vodního víru!“
„A proč?!“

Střídali jsme se jednou „na vartě“ u dětí v pokojíčku, L. odešel, minuly asi dvě vteřiny, než jsem přišla já a vidím, že má Vikouš v puse asi dvoucentimetrové gumové zvířátko. Brigule si nevzrušeně s něčím hrála – většinou spustí hysterák, když si hraje s nějakou její hračkou. Zabavila jsem sousto a promlouvala jí do duše: „Musíš nás zavolat, když si Vikouš bere zvířátka!“ Bibina nezvedla hlavu od své hračky a stoicky utrousila „Haló!“

Při usínání: „Tatínku, já si chci hrát s ušima… Děkuju.“

Jednou po obědě měla jako dezert Pinguí, skončila s ním asi ve 3/4 a prohlásila, že už nebude, tak jsem ji zahnala umýt si ruce. Mezitím jsem sklidila nádobí a protože jsem potřebovala trochu nakopnout cukrem, milé pingvíčko jsem dojedla. Brigule se po něm po návratu z koupelny ovšem začala shánět. Řekla jsem jí, že má smůlu, protože řekla, že už nebude. To koneckonců byla jednak pravda, jednak to je v souladu s nějakou minimální kulturou stolování, kterou se snažím zuby nehty jakžtakž držet. Pidižvína ale rychle pochopila, o co tady jde, a v okamžiku mě opovržlivě odsoudila: „Maminka mi to UKRADLA!“

A naposled – reklama je mocná čarodějka. Nevím, jestli ji viděla u prarodičů, u nás fakt ne a ani jsme jí nikdy nevyprávěli o Santa Clausovi – Bibina taky říká všem červeným fousatým dědulům Mikuláš. „Co je napsaný na tý skleničce?“ domáhala se teď ale přečtení. „Coca-Cola.“ „Ahá! Tu ti přivezl Santa Claus!“ 😮

Vikoslav ovšem taky nezůstává pozadu. Platí, že je popelnice a sní nebo vypije prakticky všechno – kromě umělého mléka z flašky, což mě dost ničí, protože se tak stává večer nehlídatelným, na svém kojení prostě trvá. Tak se taky stalo, že si náš mazlíček líznul Napoleona, protože Lvíček mu z legrace nabídnul skleničku a Vikouš se nenechal pobízet. Lvíček pak jen stál a v šoku opakoval: „Já myslel, že ho to bude štípat v nose!“ Nope.

A naposledy mě odrovnal před pár dny v noci. Jsem líná to znova vypisovat, tak to zkopíruju z klubu dětských perel na nyxu…

Vždycky jsem předpokládala, že druhorozený chlapeček bude mluvit později než naše prvorozená kecka, ale desetiměsíčního Vikouše zjevně slovní komunikace baví a už umí asi čtyři nebo pět slov (z nichž polovina se týká jídla :D). S tříletou na sebe děláme dost často „baf“ zpoza rohu nebo s odklopením peřiny, i směrem k němu, takže dobře chápe, co to znamená. Dneska vstával na kojení někdy před pátou. Měl mléko z jednoho prsu a když jsem vstávala a přerovnávala nás, abych mu mohla dát z druhého, naprosto zřetelně do tmy a ticha pronesl BAF.

Ježiši dokristapána aneb Co vy to máte za děti

Vánoce profrčely jako Pendolino provinční zastávkou a já mám pocit, že jsem se nezastavila. Popravdě řečeno je Lvíček už dva týdny doma a já jediné, co pozoruju, je, že jsem teda zvládla dopřipravit Vánoce. Jakžtakž. Linecká kolečka jako maličkost pro učitelky jsem upekla dvě s dírou a dvě bez díry 21., kdy šla Bibina naposled do školky, asi dvacet minut předtím, než jsem ji vyrazila vyzvednout, a zbytek až někdy ve středu. Kromě nich byly jen perníčky a pár smutných kokosek ze zbylého bílku. Veškeré dárky balil L., já ty pro něho na Štědrý den dopoledne. Třiadvacátého večer jsem vyprala poslední pračku, abych si vyprázdnila koš na prádlo a mohla sklidit sušák aspoň přes svátky, pětadvacátého byl ten koš už zase plný. Ale je mi jasné, že tím vás nedojmu, zvlášť vás dvou- a vícedětné. Tímto se taky omlouvám, že jsem přes Vánoce úplně vypnula a neodpovídala ani na komentáře. Na fotkách se pracuje, ale jen co skončila etapa oslav (24. nadílka, 25. jedni praprarodiče, 26. moje máma, 27. druhá prababička a na 28., aby se nám nezkrátily žíly, jsme si domluvili večeři s kamarády a tudíž bylo potřeba byt napiglovat kvůli hlídacím prarodičům), vyplouvají z mlh budoucnosti další projekty, které chceme do konce L. dovolené stihnout. Například vyklizení komory a smontování polic na její druhou stěnu. Vzhledem k tomu, že do komory se v rámci Potěmkina nainstaloval předvánoční bordel povrchový bordel z celého bytu do výše pasu, to bude nejspíš celkem challenge (čeká nás zítra). Neměla jsem šanci vyfotit pohromadě ani dárky. Nějak se všechno samo od sebe rozebíhá, zašantročuje, zbordelizovává a rozbíjí.

Nejspíš asi nedokážu posbírat ani polovinu toho, co bych chtěla napsat. Mám aktuálně pocit, že už nikdy nebudu mít něco jako volný čas, i když vím, že ta nejhorší miminobatolecí fáze by neměla trvat delší dobu než dalších 8-12 měsíců. Děti poslední dobou usínají a spí většinou celkem mizerně, takže někdy se z uspávacího kolotoče dostanu až kolem desáté a abych vůbec dokázala přepnout na usínací mód, hodím do sebe u čištění mezizubních prostor a nějakého pitomého videa na televizi půl skleničky vína, osprchuju se a jdu spát. Takhle se z rodičů stávají alkoholici. (Dneska šel koblih spát v půl deváté, zatím se nevzbudil a Briguli uspával Lvíček, já uklízím kuchyň a hlídám perník v troubě a mám prostoj, protože čekám na dopečení a až domyje myčka, abych ji mohla naládovat znova. Ne že bych nemohla dělat něco užitečnějšího, řve tu na mě například koš prádla na složení a taky bych si mohla jít umýt hlavu, ale mám dojem, že potřebuju nějakou duševní hygienu.)

Jak jsem psala, včera byla večeře s kamarády v bubenečské Stejkárně, přesně po roce od té předchozí, v téměř stejné sestavě, a jako tradici to považuju za vynikající. Dvakrát do stejné hospody ovšem nevstoupíš, a tak i letos bylo několik změn. Nedorazili spity a Liskin. Nebyla jsem těhotná. Nemrzlo a nenarazila jsem si páteř při uklouznutí na ledu. Nebyli jsme předtím na procházce Stromovkou, jelikož tam nesvítily lampy. Místo toho jsme se šli projít po Bubenči a jak se mi před rokem líbila, tentokrát mi přišla neuvěřitelně hnusná. A taky jsem loni ostatním víc záviděla, třeba cestování, a Štěpánovi, který kdysi doporučil Lvíčka do Googlu, práci v dobré firmě v anglicky mluvící zemi. Ani tehdy bych s ním sice neměnila, ale přišlo mi to super. Tentokrát mi to přijde sice taky super – ale jenom pro něj. Chtěla bych se fakt usadit někde tady. Už jsem zas zpeciválovitěla.

A zásadní změna byla, že jsme se museli pakovat ještě před dezertem, protože nám po dvou hodinách zavolali tchánovci, že Vikouš už půl hodiny setrvale řve. Když jsme za další půl hodinu zakvíleli pneumatikami před barákem, zrovna ho po hodině řvaní a nošení konečně ukolébali do spánku. Chtěl kojit, flašku si nevzal. Závislost na prsu mě začíná deptat i z jiných důvodů než večerní hlídatelnosti a po novém roce se chystám nakoupit nové savičky (6m+) a začít s tréninkem na lahev. Jako malý z ní pil docela ochotně, pokud nic jiného nebylo, ale posledních pár měsíců je to hydra největší. Já mu rozumím, že ho to uklidňuje, ale jednak by ho to nemuselo uklidňovat xkrát za noc, jednak zoubky už docela řežou a navíc poslední dobou ne a ne u toho vydržet vleže a kojit stojící (popř. v posteli klečící) dítě fakt nehodlám. Bibina se přesně v tomhle věku odstavila, u kobliha to myslím zdaleka nehrozí.

Tchán s tchyní si tak na vlastní kůži vyzkoušeli, jak dokáže být koblih urputnej, což jsme si ověřili i my den předtím na procházce. Varovala jsem Lvíčka, že ještě není unavený, prý „no tak co, se projdeme s kočárkem a bude koukat“. Nekoukal. V žádné pozici, v sedě, pololehu ani vkleče. Bibina v tomhle věku taky nevydržela ležet ani sedět, ovšem brala vystupování jako hru a legraci, zatímco Vikouš řval, jako když ho na nože berou, a chtěl jen do náruče. Nakonec jsme rezignovali, uprostřed asfaltky (to naštěstí byl ještě teplý den) ho položili na zem, nechali ho chvíli se tam popelit a potom už nastoupil do kočáru relativně ochotně. „Co vy to máte za děti,“ pravila tchyně, když jí to Lvíček do telefonu líčil.

Žumrláky máme.

(Ježiši dokristapána je hláška Brigule, což si vydestilovala z našich občasných kleteb a my to okamžitě převzali. Druhá oblíbená je „do prkýnka dobovýho“.)

PS: Štěpán se nás ptal, proč jsme si proboha nedávali pozor (jeho specifický humor) a proč to s těma dětma vlastně děláme. Musela jsem mu odpovědět, že přes všechny problémy je s dětma ohromná sranda a máme je rádi. Tož tak. Ale období půl roku až rok a půl jsme vždycky věděli, že bude šílený…

Viktorek 10 měsíců

Je to už velkej kluk. Za poslední týden se naučil

  • sedět v překážkovém sedu
  • stavět kelímky na sebe
  • navlékat kroužky na tyč
  • mávat známým lidem i bez vyzvání (konkrétně ségře přes Skype)
  • dávat „pusinku“ sám od sebe (to vypadá tak, že se nastaví otevřenou pusou na moji pusu)
  • protestně frkat pusou, když se mu něco nelíbí
  • ukazovat „jak jsi velký“ (viz video)

K prvnímu zubu se mu proklubala další jednička… ale ne vpravo dole, nýbrž vlevo nahoře, asi aby jimi mohl rovnou cvakat a skřípat 😉 Taky nás (a celou domácnost) ohryzává a v akutní fázi jsou dost mizerné noci (třeba zrovna včera). Když ho posadíme do sporťáku, kouká s otevřenou pusou, jak je ten svět zajímavý, a je s ním taky už náramná sranda. Je lechtivý na chodidlech a v podpaží a při každém přebalování a koupání si chytne a svírá svou mužskou chloubu, asi aby mu ji někdo nevzal 😀

Je to náš Vikuláš. A my jsme strašně rádi, že ho máme.

image