Od pátku do neděle jsme byli na dovolené.

Od té doby, ale vlastně už tak týden před odjezdem, jako by čas zařadil druhou kosmickou rychlost. Nestíhám nic. Běžný denní úklid vůbec nestíhám, kupí se mi vyprané prádlo a neumyté/neuklizené nádobí, večeře jiné než studené jsem vzdala a ani nevím, kdy jsem naposledy pekla – Bibi se už několik dní smutně ptá po perníčku. Řešením není zapojit ji do přípravy místo hraní – řešení neexistuje, protože Vikouš. Furt. Řve. A když spí, snažím se s ní být na hřišti nebo dodělávat věci, které fakt už hoří. Mám jiskřičku naděje, že se to zlepší, až se konečně zbavím všech restů z dovolené, ale pesimista ve mně říká, že se to nezlepší – že jen co Vikouš dořve, začne lézt, pak chodit a místo nošení a houpání bude jen pro změnu nutné stát mu pořád za zadkem.

Takže tak. Nedivila bych se, kdyby Bibina začala taky řvát, kudy chodí, aby si srovnala šance. Zatím jenom zlobí a ve světlých chvílích říká „maminko, mám tě moc jáda“. Nechápu, jak někdo zvládne víc než dvě děti.

O dovolené možná jindy, teď chci konečně aspoň zpublikovat fotky. Vostuda. A mám teda dojem, že jakmile dokojím, půjde jakýkoliv blogování do kopru úplně.

Uff.

Náročný týden. Viktorek začíná vyžadovat pozornost, o niž se bijou s Bibinou. Ta je někdy úplně zlatá a někdy šílená. Domácnost stojí, tak cca jednou za týden si uklidím kuchyň, do pár hodin je v „původním stavu“ a já se jen zoufale snažím aspoň uklidit kazící se věci do lednice nebo do koše. Koš usušeného prádla na vytřídění bez žehlení přetéká, víc než doslova, asi čtyřmi pračkami ponožek, dětských overálků a povlečení. Večery, kdy si Lvíček bere Briguš, mi ulehčí, ale moc toho nevyřeší, protože to je zas nejnáročnější koblihovo období.

Koblih strašně slintá, těžko ho vidět jinak než se slinou u tlamy, občas se do toho i pobleje, takže se převlíkám několikrát denně. Teď je přede mnou i povinnost vyprat poblitou manducu. (Ještě máte pocit, že musí být strašně roztomilé mít miminko?) Půjčila jsem si od Marcely (díky!) šátek. Vážu ho podle návodu zatím vcelku neuměle, ale je to na záda i různé ohýbání a sedání určitě pohodlnější než manduca. Horší je z toho ale vymotávat usnuvší dítě (zas tak pohodlné to není, zvlášť pokud je tepleji). Ráda bych si v nějaké volné chvíli, asi tak o víkendu nebo až půjdou děti na vysokou… zkoukla pár videí, aby se mi neodchlipoval vršek kapsy a zbýval mi delší kus šátku na uzel.

Paradoxní je, že jsem vlastně i s tím vším ruchem a bordelem šťastná. Aspoň když se trochu vyspím.

Ve středu, jak píšu v galerii, maminka upadla, když si v noci cestou na wc nerozsvítila, a zlomila si dva obratle. Odvezli ji do Motola a ve čtvrtek operovali na spondylochirurgii. V sobotu jsem ji byla navštívit. Lvíček mě odvezl, kobliha uspal jízdou a vzal ho do Hvězdy na meeting s Bibinou a druhou babičkou. Pro jistotu si vzal Nutrilon v lahvičce a byl potřeba, přestože jsem kojila těsně před odjezdem. Nějak přicházím o mlíko.

Máma vypadala slušně, ale samozřejmě mě to dostalo. A strach, jak to bude doma zvládat – tři měsíce o berlích, šest neděl si nesmí sednout. Otec prý říkal, že to zařídí, ale ono to jednoduché nebude… a k tomu poznámky tchyně, jako že jestli mu to manželka dovolí? Omg…

Ale abych končila pozitivně: z nemocnice jsem šla poprvé od narození kobliha bez dětí. Projela jsem se novým metrem, prohlédla si zevnitř dvě jeho stanice (Veleslavín a Bořislavku snad příště) a na Petřinách schválně vystoupila po eskalátorech k Bille, koupila si tam kafe do kelímku a šla pak do Hvězdy v tom největším vedru s kafem, v úplně nekojicích nových šatech, slunečních brýlích, klobouku a balerínkách, a připadala si na těch deset minut jako největší city girl!

(A z balerín puchýř na malíčku. Holt všechno něco stojí.)

Fotky zde.

Koblih povyrost. Pase na rukou a ne jen na předloktích, drží si hračky, míň brečí a víc se směje. Miluje, když mu zpíváme ukolébavky a jiné lidovky. Nerad hlasité disharmonické zvuky (jako ten můj zmiňovaný smích). Zpátky na Zličíně jsme už tři týdny a zvykla jsem si prakticky okamžitě. Když se sem odněkud blížíme, naskočí mi: jedeme domů.

Lvíček vyměnil Mondeo za nového Scénica. Za poslední čtyři roky jsme vystřídali pět bytů ve dvou zemích, čtyři auta a pořídili si dvě děti. Nežijem nudně. Nebo teda nudit se rozhodně nestíhám.

Tchyně měla Bibinu od pátku do neděle a když ji přivezli, promlouvala mi do duše, že ji musíme brát mezi lidi! Že se děsně stydí, když někam přijde! Byla jsem půl dne v depresi, že vychovávám malou asociálku. Pak jsme zvedli zadky a odjeli na sraz se třema kamarádkama do Šárky. Po deseti minutách se rozkoukala, chodila s nima za ruku a hrát si na hřiště („Mami běž pyč! Tati běž pyč!“) a mně došlo, že 1) většina i těch nejoprsklejších dětí se nejdřív trochu ostýchá 2) horší je to v interiérech než v plenéru 3) horší to pochopitelně bude, když jako backup má „jenom“ babičku, kterou přece jen nevidí denně, než mámu s tátou. Přidala jsem to do kolonky „tchyní přehánění“ a hodila za hlavu 🙂

Fotky odkazem a v prezentaci: