„Mami, co to je: jaro, léto, podzim, zima?“
Při zprocesování otázky mi během pár vteřin došlo, že nejde o test nebo začátek vtipu, ale prostou lexikální nedostatečnost, takže jsem odpověděla: „Roční období!“
Viki mi vylezl na klín a blaženě prohlásil: „Tak příští roční období jsou Vánoce!“

Jo, začal podzim. Zazimovali jsme slunečník a jako každý rok jsme z něj vyklepali hnízdo vos nebo sršňů. Začala jsem si pouštět playlisty koled a christmas.fm.

Bibčina třídní je v karanténě, škola je na čtyři dny zavřená (zítra se snad dozvíme, co od čtvrtka), nás čeká minimálně do půlky příštího týdne domácí výuka. Na začátku školního roku jsme odhadovali, že škola vydrží měsíc. Vydržela měsíc. Chm.

Lvíček začal v nové práci. Kdyby mě vzali do H1, nastupovala bych taky a myslím, že bychom se všichni zcvokli. První věc, u které jsem ráda, že nevyšla. Druhá věc byla Akademie #holkyZMarketingu, která měla zabrat dvanáct týdnů od 22. září a o které jsem se tak dlouho rozmýšlela, až se všechna místa obsadila. Aktuálně mám strach i třeba sednout do vlaku a jet ve středu na Noc literatury do Nymburka, akci skvělé Janiny. A když si představím jezdit takhle někam každou sobotu… Sama se covidu až tak nebojím, ale nechci poslat do karantény celou rodinu. A ta poslední sobota vycházela na B narozeniny.

Do třetice neproměněných příležitostí všeho dobrého: ode dneška běží Testing Academy od Cleverlance. Hlásila jsem se, byla jsem na skypovém pohovoru, nakonec mě nevzali, „přes určité analytické dispozice“. Bylo mi to líto. Do včerejška, kdy jsem se dozvěděla o karanténě (dnes bylo navíc dokonce ředitelské volno; jiné dny Brígu aspoň dopoledne zabaví online výuka, ale průšvih by to byl tak jako tak).

Takže zatím asi všechno dopadlo, jak mělo – no a teď už věřím v nějakej obrat. Koneckonců, za necelé jedno roční období jsou tu Vánoce…

Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, jak se přihlašuje. Tolik k mojí blogovací aktivitě. Do konce roku bych ale chtěla zvládnout aspoň jeden článek měsíčně.

Září je měsíc chlupů, takže jsem Bibince koupila Já, Baryk. Plánuju číst každý měsíc příslušnou kapitolu. Jako malá jsem ho měla moc ráda.

Dlouho mi nešlo číst. Pak jsem začala číst tři knížky najednou – do výzvy Kaštánka + Úterní ženy a chytla jsem druhý dech s Little Women, kde jsem byla od loňského srpna pořád někde kolem pěti procent. Teď jsem ve všech třech přesně v 50 %, ale přibrala jsem si k tomu audioknihu Růže bílá, černý les, čtvrtý e-book V lesích (taky detektivka, takže už se mi začíná plést s Kaštánkem, dobře mi tak) a papírovku Seznam pana Rosenbluma. A začínala bych další a další, dočítat se mi nechce nic. Restů do výzvy mám navíc ještě hromadu a ani nemluvím o té hromadě papírovek, které jsem v posledních pár letech dostala nebo je dočetl Lvíček a mě by taky zajímaly.

Byla jsem na pohovoru, vypadalo to docela nadějně, ale nakonec mě nevzali. Vzhledem k tomu, že budu po půl roce muset zase začít platit zálohy, potřebuju buď najít práci, nebo svoje OSVČ aktivity povýšit nad aktuální vesměs charitativní úroveň. Zároveň k tomu čekáme v nejbližších týdnech opětovné uzavření škol (vzhledem k tomu, že drtivá většina ostatních opatření je zpátky na úrovni z jara), takže… no, každej chápe. Dojíždění nevypadá reálně a práce z domova by asi s domškolačkou ještě jakžtakž šla, ale pokud mi doma zůstane i předškolák, je to utopie. Poslední dva dny jsem ho měla doma s lehkou rýmičkou a zvládla jsem s bídou zapnout počítač.

S tím souvisí i neustálé zvažování změny kariérního směru. Blbý je, že i když jsem si udělala asi dvacet různých testů, pořád nevím kam. A i když budu vědět kam, tak to bude muset být jo žádaný obor, aby mě tam vůbec někdo vzal, bez praxe a na částečný úvazek. Jako nechci fňukat, ale je to protivný nevědět. Když vím, co chci, dokážu pohnout nebem a zemí, abych toho dosáhla. Ale to se naposledy stalo, když jsem v kvintě věděla, že se potřebuju dostat na (už plný) seminář z informatiky, abych z ní mohla maturovat. A to už je dvaadvacet let.

Lvíček má aktuálně jeden dotykáč pracovní a jeden si pořídil soukromý. Já mám telefon svůj a starý mobil, který byl od loňska s pavoukem na displeji zavřený ve skříni, ale pořád je funkční, jsem zprovoznila Vikimu na aplikaci k sonickému kartáčku. Takže se v obýváku na různých místech povalujou čtyři velmi podobné mobily a mně už z toho občas hrabe 😀

Tak zas za měsíc.

Lvíček, jak asi většina pravidelných čtenářů tuší, je člověkem plánování a časových rezerv. Taky proto jsme měli už v únoru objednanou dovolenou. Stejně jako loni s tchánem v pokoji pro pět.

V Egyptě.

Po pártýdenním březnovém okusování nehtů jsme se rozhodli ji stornovat a objednat tuzemský pobyt: v Českém Švýcarsku. Kratší, s tím, že první týden léta prostě budeme s dětmi jezdit na výlety po okolí.

Pak se otevřely hranice a L začal mít roupy – nejdřív, že bychom jeli do Chorvatska, až budou děti u babičky. Proč ne, říkala jsem si, ale zanedlouho myšlenka metamorfovala na „pojeďme i s dětma“ a to se mi teda nechtělo: naše hydřata, kterým se ve vedru a serpentinách dělá blbě, zavřená 2+2 dny v autě kvůli pár dnům v nějaké hyperpředražené airbnb vilce, kde bych stejně musela vařit? To se mi fakt nechce, namítala jsem, a opatrně se zeptala, jestli by se nenašlo nějaký Řecko?

A tak jsme skončili budíkem na 1:55 prvního července, natáhnout na sebe oblečení a jedeme. Ve tři už jsme v rouškách bloudili pustou halou ruzyňského letiště a popocházeli u jedné asi ze tří otevřených přepážek. A v pět v přeplněném letadle směr Kréta.

V našem hotelu jsme vystupovali jediní. A musím říct, že na následující dva dny nikdy nezapomenu – připadala jsem si jako na Maledivách nebo v nějakém jiném resortu, kde máte soukromé pláže, bazény i služebnictvo. Jelikož jsme přiletěli ráno, stihli jsme ještě před obědem moře. NIKDO tam nebyl. Když se po obědě objevili dva další lidi, byli jsme vyloženě uražení 😀 V akvaparku jsme byli taky sami a piškotéka hrála první večer pro jediné dva posluchače, naše děti. První dva dny bylo jídlo servírované, ne švédské stoly, protože by se to zjevně nevyplatilo: na obědě jsme v den příletu byli celkem dlouho, takže si troufnu tvrdit, že jsme potkali celé osazenstvo, a to kromě nás čítalo asi čtyři další rodiny. Večeře byla pětichodová a už při třetím chodu jsme nemohli. Snídaně další den byla v podobném duchu: aby nemuseli nakládat celé švédské stoly pro deset patnáct lidí, dostala každá rodina tác s výběrem víceméně všeho: pečivo, máslo, šunka, sýr, ovoce, zelenina, marmeláda, jogurt.

Pak samozřejmě začali lidi přijíždět a obsluha trochu komplikovat – ve „špičkách“ se tvořily fronty, protože hosti se jídla nesměli ani dotknout a i o snídaních nám každý plátek šunky musel naservírovat číšník. Ale dalo se to vydržet, zvlášť když se člověk bavil s personálem a vychytal časy, kdy je menší zájem. Většina číšníků byla výborných a nápomocných, nejlepší žoviální (v dobrém smyslu!) Giorgios, který po třech dnech konfrontace s objednávkami našeho mladého pána už při každém jídle vítal Viktora bodrým „bolognese!“

No prostě, resort bez lidí – co víc si přát 🙂 jedině snad si pořádně zašnorchlovat (Bibi s dětskou maskou z Decathlonu) a naučit se plavat na moři s pásem (Bibi) nebo rukávky (Viki)? Nebo jedno dopoledne, kdy se děti zabejčily, že k moři nechtějí, je dát do dětského klubu (kde byly, opět, samy) a jít se projít a zaplavat si na otevřeném moři? Nebo skvělou večeři v autentickém krétském restaurantu? Nebo ještě lepší v hotelové asijské restauraci? Nebo koktejly? Nebo míchanou točenou zmrzlinu a jahodovou ledovou tříšť pro děti? Nebo affogato, tedy espresso s točenou vanilkovou zmrzlinou, které jsme si dávali každý den v hotelovém akvaparku, když jsme zjistili, že cappuccino se nedá pít? 🙂

Suma sumárum – jsem ráda, že až se kvůli covidu zase zavřou hranice, možná i navždy, budu mít v domově důchodců na co vzpomínat 😉

„Sakra, ta Psice nějak dlouho nic nenapsala,“ brblala jsem, než mi došlo, že jsem se prostě jenom tři týdny neměla čas podívat do čtečky. A to tak v kostce vystihuje můj poslední měsíc. Vysvědčení, zabalit, odletět prvního do Řecka. Z toho by byl asi moc hezkej blog, jak jsme vstávali ve dvě, kolem desátý byli u moře a na obědě bylo první den asi pět obsazených stolů, plus jak nám all inclusive servírovali číšníci – i každej plátek šunky u snídaně, a to už fakt nechci zažít. Prázdný pláže, prázdný bazény, piškotéka výhradně pro naše děti… Když tak třetí čtvrtej den začali najíždět lidi (pořád tak počítám desetina normální obsazenosti hotelu), začali jsme remcat, co je to za drzost 😀

Akorát mně se nějak tím vstáváním a odjezdem a vším rozházela celá Quanti, takže jsem první tři dny pořád nedokázala vypnout a až čtvrtej to pro mě začala bejt dovolená. Na sedmidenní dovolený trochu blbý, ale co už. Zážitek to byl i tak úžasnej.

Doma dvoudenní kolotoč praní a balení a odjezd do Českýho Švýcarska do roubenky. Denně naplnit hydrovaky, zatopit v peci, umejt ručně nádobí atakdál a ujít 8-18 km po skalách. Bylo to boží (už jsem říkala, že chci roubenku se zahradou a s pecí?), ale náročný. Přijeli jsme v pátek a na neděli jsem zase musela sbalit děti na pobyt s babičkou.

V pondělí jsme se rozhodli s L jít do baru, konkrétně do baru Hemingway, odkud nás loni pro obsazenost vyhodili. (Spoiler: letos ne 🙂 ). Když jsme vyrazili, předsevzala jsem si, že budu příjemná společnice a že se budu usmívat.

Lidi – nešlo to. Po pár vteřinách mě chytla křeč do pusy. Po pár pokusech mi došlo, že jsem se nesmála už tak dlouho, že to moje obličejové svaly zapomněly. Všechno to soustředění, vypravování, stres a v nejlepším případě úleva a uvolnění. Žádná euforie. Ono jde fyzicky zapomenout se usmívat.

Nedělejte to.

Po dvou dnech už snad zas dobrý, ale když mi došlo, že se rodina musela tři týdny dívat na náčelnici Kyselou Prdel, není mi nejlíp.

Nebuďte jako já a usmívejte se.

Červen končí, takže je čas zrekapitulovat poločas Čtenářské výzvy 2020.

Čtenářská výzva 2020 – témata

1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny: Nůž (Jo Nesbø).
2. Kniha, která má v názvu den v týdnu: Úterní ženy (někde jsem dostala nebo koupila za pakatel; mám ve frontě)
3. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání: Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů (spisovatelka, samozřejmě).
4. Kniha, která má na obálce květinu: Seznam pana Rosenbluma (ve frontě)
5. Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou: asi Ginny Napořád, Růže pro Algernon nebo Podivný případ se psem.
6. Kniha, která vás zaujala svým názvem: to zatím nevím, zatím mě zaujalo akorát Opskurno a to ještě nemám 🙂
7. Kniha o holokaustu: Osvětimská ukolébavka. Nalákalo mě, že je to na základě skutečného osudu, ale ve skutečnosti je to prakticky celé fikce; trochu zklamání.
8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu: Proč máma nadává. Bez komentáře 😉
9. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem: Překvapivě těžké! Z těch, co mám doma, vyhovuje asi jen Knihkupkyně.
10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli: Nejlepší víkend od Hartla (a zároveň to nejspíš bude i poslední, kterou jsem od něj četla).
11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa: Tam naprosto tápu, vypadá to na Taru French, ale nejsem si vůbec jistá.
12. Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených: U Bernátů, naprosto luxusní deník židovského obchodníka z konce 19. století.
13. Kniha od dánského autora: asi Kaštánek (nebo vás napadá něco lepšího?)
14. Kniha básní: Past na Brigitu (mám ve frontě; existuje něco příhodnějšího? 🙂 )
15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí: To je hodně divné kritérium a nevím, jestli počítat „obálky“ ebooků, které vidím při čtení vždycky jenom chvilku a v mrňavém rozlišení – pokud ano, bude to něco od Lisy Kleypas, obálky jejích starších knížek jsou příšerné 😀
16. Kniha, která má v názvu slovo “aneb“: Pár tipů mám, ale do žádného se mi extra nechce. Možná Konec civilizace aneb Krásný nový svět?
17. Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb: opět cokoli od Lisy Kleypas, mojí guilty pleasure 😉
18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou: Zlodějka mýho táty (zrovna jsem dočetla a teda ufff).
19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha): nemohla jsem se dočkat završení série Ravenelovi Chasing Cassandra, takže jsem si ji koupila na Kindle rovnou v originále. Lehké zklamání, děj byl až moc „bezkonfliktní“.
20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy: Nečekaný oříšek! Vezměte si, že to musí být od autora, kterého už jste četli a nezískal cenu E. A. Poea, nezačínat zájmenem, nevyjít letos, nevystihovat názvem vaši osobnost, nemít na obálce květiny ani název červenou barvou… Vyšlo z toho Nebe pod Berlínem a ne, že mi někdo řeknete, že ten název je červeně – podle mě je to jasná oranžová! 🙂

Mohla jsem pro vás napsat post o bloggerském srazu. A krásnej! Výčepák, u kterého jsem si to rozlila už svou prvotní nerozhodností stran výběru pití, načež odešel s odsuzujícím „no tak já teda přídu za chvíli“ a zbytek večera jsem se ho bála víc než kdysi zeměpisáře. Velbloudí výzdoba na zdech. Kaťák, který se nejmenoval kaťák, a vrcholně příjemná společnost.

Ale já jsem řekla ne. Protože proč bych jako měla psát o bloggerském srazu, když už jsem nenapsala o jarních prázdninách s Bibčou v Liberci, o tom, jak se Viki během jednoho týdne naučil jezdit na kole (v podstatě během dvou dnů se dostal ze stavu „neujedu ani dva metry“ do „dám si dva kiláky skoro bez pádů“), ani o tom, jak jsem chtěla dětem zpestřit karanténu skřítčí bojovkou a naše sedmiletá prvňačka skálopevně uvěřila v jejich existenci a několik týdnů odmítala jít sama na záchod (i přes den) a budila se i dvakrát za noc.

Taky jsem chtěla napsat o tom, jak jsem si šla letos poprvé zaběhat (ano, dobře mi tak) a po příjemném půlhodinovém výklusu jsem při příchodu k domu zjistila, že nemám v kapse klíče. Zazvonila jsem na Lvíčka a domluvili jsme se, že tu trasu zkusím proběhnout ještě jednou, dokud je světlo a je šance něco najít. Nikde nic, i když se ptám protijdoucích pejskařů a běžců. Myslím na to, jaký bude opruz a kolik bude stát vyměnit zámky a čipy… když mi L píše na Messengeru „pojď domů prosimtě“ s fotkou mých klíčů zvenku v zámku. Nojono, jsem se vracela pro roušku…

Nemůžu se vymlouvat ani na to, že vyplýtvám písmenka při psaní do práce. Poslední dva měsíce jsem napsala 4, slovy čtyři články na kšeft. Nebýt ošetřovného a pětadvacítky, visím Lvíčkovi na krku. Nevím, proč nepíšu. Přes den je mi to blbý, snažím se – když už jsou děti v institucích, Viki ve školce do oběda (a dvakrát týdně do odpoledne), Bibi má celé dopoledne online výuku (a dvakrát týdně od devíti do dvou už i opravdovou školu) – uklízet a zařizovat chod domácnosti. Vždycky je kam volat, co zařizovat, plánovat, organizovat. A úklid, bez komentáře, dneska jsem celé dopoledne makala na tom, aby tady byl jen trochu bordel. Obnášelo to hromadu žehlení, skládání prádla, luxování, mytí nádobí… a to všechno jen proto, abych se dostala do stavu, kam bych se pořád ještě trochu styděla pozvat tchyni 🙂 Takže dopoledne nepíšu, odpoledne už se zaobírám jedním nebo oběma dětmi a večer… večer už mi to nepíše, mám náladu už tak jenom na víno a knížku nebo seriál. Psávala jsem každý týden, pak aspoň jednou za měsíc, teď se z toho plíživě stává dvouměsíčník a asi nevím, jak to zastavit. Ale nebudu házet flintu do žita, třeba se najde nějaká cesta, jak blog probrat 🙂

Dneska bez pointy, ale moc děkuju všem přítomným za pivo a kus řeči!

Určitě už jste slyšeli (nebo, pravděpodobněji, se už na základě vlastní zkušenosti do jednoho z proudů sami zařadili), že v době koronavirové karantény existují dva typy lidí: první, kterému zavřeli hospody, knihovny a fitka a tudíž doma v hromadě volného času může přečíst všechny knížky, sjet neodkoukané seriály a vycídit byt do posledního čtverečního centimetru.

Ten druhý typ jsou lidi s dětmi.

Prvního března, kdy se u nás objevil první nakažený, jsme zrovna s Bibčou odjely do Liberce na jarní prázdniny slash čtyřdenní teambuildingový pobyt posilující vztah matky a dcery, protože poslední dobou to bylo furt jen „s tátou“ a já byla Vikiho neodpoutatelná „mama“. Účel se podařil – získaly jsme bližší vztah a jako bonus jedny z posledních cestovatelských zážitků na dlouhou dobu: libereckou ZOO, IQlandii, IQpark a Ještěd.

Ještě o týden později by mě ani ve snu nenapadlo, že zavřou školy.

První (necelý) týden jsem homeschoolovala na základě zadaných stránek v učebnicích a vyzvedávala Viktorka po O, aby mu to nebylo líto. Druhý týden dostal Vikouš rýmu a tak jsem ho (s jistým ulehčením) nechala doma, přičemž mi ulehčila život výuka přes Skype, kterou Bibinčina škola zavedla. I tak ale bylo pořád víc než dost co stíhat, včetně vaření nejen pro nás, ale i pro L, kterému přistál nařízený homeoffice den po uzavření škol.

To jsme vyřešili anektováním Viktorkova psacího stolu (který zatím stejně nepotřebuje a používal jen jako sklad hraček) a dovozem pracovní židle a dalšího příslušenství.

Téměř denně chodíme „po práci“ na procházky (vynechali jsme asi dvakrát nebo třikrát, když bylo hnusně). V rouškách, samozřejmě. Každý víkendový den odpoledne jezdíme někam do přírody. Aspoň v rámci Prahy (Šárka, Hvězda), ale tenhle víkend to byl výšlap Nový Jáchymov – rozhledna Máminka a okruh lánskou oborou, kam někdo dokonce jako zpestření připravil šifrovačku o dvanácti zastaveních. Zabavili jsme se, děkujeme.

Letní čas nedáváme. Je půlnoc a já mám furt jedenáct. Krušné to bylo hlavně během uplynulého týdne, kdy před zavřením (v pátek po obědě) chodil Viki zase na dopoledne a do školky jsme s jazykem na vestě dobíhali většinou kolem deváté a někdy i po. Naštěstí je UčíTelka až od devíti a výuka od půl desáté.

Stoupla spotřeba alkoholu. Významně. V prvních dvou měsících nového roku jsme ji hodně snížili, v týdnu byly třeba jeden dva večery, kdy jsme si nalili.

Teď jsou tak jeden dva večery v týdnu, kdy si nic nenalejeme. Ale hádám, že existují i horší průvodní jevy karantény.

Příště třeba zas o něco vtipněji, i když nemáme křečka vhodného k minutkové úpravě. Zatím takhle. Že ještě žijem.

Měsíc!!! Měsíc mám rozepsaný příspěvek o Vánocích, o Třech králích, potěšení z nového letopočtu, předsevzetích a usazení v běžném novoročním provozu… a mezitím je zase všechno jinak, všechno vzhůru nohama, zpátky na stromy. (A než jsem se k tomuhle příspěvku dostala, už je to zase týden, čert to vem.)

Vzpomínám si, jak jsme v neděli 5. ledna stáli na Malostranském náměstí, vyhýbali se velbloudím loužičkám a děti zapáleně házely dvoukoruny a pětikoruny ze svých kasiček do sbírkových bandasek a přijímaly poděkování s polským přízvukem, papírové kalendáříčky a balený cukr. Vzpomínám si na svoje nadšení ze vstupu do prvního pracovního týdne roku a jak jsem to plánovala přetavit do blogu. Nějak na to prostě nedošlo, stejně jako jsem se nedostala v prosinci k článku o našem listopadovém výletu do Londýna, pod rukama mi prošuměla i příležitost okomentovat čínský Nový rok nebo Imbolc 1. února, při kterém vždycky nostalgicky slzím u vzpomínek na Irsko (kde se právě ten den připomíná svatá Brigita) a nikdy nestihnu vymyslet nic na oslavu, protože za prvé se v únoru nic moc dělat nedá, za druhé mám v druhé půlce ledna vždycky plnou hlavu hor. K čemu já ten blog vlastně mám?

Takže – žijeme. V půlce ledna jsme odjeli na tradiční školkové hory a tam jsme nabourali do té doby skvělý trend letošní zimy, totiž že nikdo nebyl nemocný. Bibi do hor nechyběla ve škole ani den, ale na nich si dala tři dny a po nich ještě týden, během kterého jsem byla z dohánění školních povinností úplně zoufalá, především proto, že Viki byl doma taky. Vypocené řádky v písance se nám vrátily od paní učitelky (jinak velmi, velmi uznalé a skvělé) s poznámkou „umíš to lépe“. No bodejť, že umí, ale doma se vždycky příliš vyčerpala půlhodinovým ječením, že písanku neeesnááášííí a že to dělat neeebuuudeee. Já zas neeebuuuduuu doufám dlouho dělat homeschooling – měla jsem vždycky chuť ji přetáhnout po hlavě smetákem.

Založila jsem si datovou schránku, vlastně dvě (fyzickou a fyzickou podnikající) a podala daně. Díky čemuž se mi zhmotnila veselá statistika, že po odečtení odvodů mi za minulý rok zbývalo asi 5 tisíc čistého na měsíc. Asi dobrý, že nejsem živitel rodiny.

Když už jsme u neschopnosti – začali jsme s L. koukat na seriál Silicon Valley. Spousta věcí je přesná až k pláči a postavy jsou geniální – boží je Carla, Erlich a především Gilfoyle, ze všech nejvíc ale miluju Big Heada. Proplouvá životem bez jakýchkoli ambicí, prakticky nic neumí a nemá sebemenší snahu se to naučit. V porovnání s ním jsem vrchol cílevědomosti, kompetence a produktivity 🙂

Mimochodem, jak se ke konci ledna oteplilo, byly děti dokonce jednou na kole. Na horách se oba dva zase hodně posunuli s lyžováním, ačkoli B na rozdíl od loňska nevyhrála závod a byla z toho dost zklamaná. Považovali jsme za hlavní důvod změnu kategorie, ale později jsme pochopili, že to, jak nám na startu přišla mimo a její jízda vypadala strašně pomalá, tak to nebylo zdání, ale první předzvěst devětatřicítek, co přišly den poté. A Viki chodí na plavání, když tedy zrovna nemá rýmičku, kašel, blitíčko… Tohle pondělí šel. A nejspíš si právě ze školky to blitíčko, co přišlo úplně nečekaně včera po večeři, taky přivezl.

A teď zas jdu psát něco pracovního.