Tak už je to tady, měsíční přehled 😀 Tentokrát pochybuju, že to budu nějak rozumně stíhat a že budou extra rozsáhlé, ale aspoň ten rok bych ráda vydržela, ať mám srovnání s Bibinou.
Takže Viktorek. Je hrozně hodnej, pokud zrovna nemá hlad nebo ho nebolí břicho, což bohužel činí tak 90 % bdělého času 😀 Když má ale dobrý den, jako ve čtvrtek, dá třeba i tři tříhodinovky přes den (a tři navazující v noci). Když nemá… well… tak celý den kojím nebo chovám.
Ve čtvrtek se párkrát spíš bezděčně usmál – už se těším, až to bude dělat záměrně. Úsměv miminka je fakt velká psychická vzpruha. Rád se kouká na Lamaze hadrovou knížku s černobílými obrázky – nejradši má kosočtverec (snad to nic nepředznamenává :D) Dívá se nám do očí, ale na fixování prstu je ještě moc punk. Ale stejně jako Bibina v tomhle věku si už zvládá bouchat do hraček na hrazdičce v křesílku. A zvedá hlavičku na bříšku, už od druhýho týdne, i když se u toho většinou dost vzteká.
Ve dvou týdnech se mu vyrazilo novorozenecké akné a má ho doteď. Chudák mimino, vypadá jak poďobanej puberťák 🙂 Taky má mnohem kratší vlásky, než Brigule po narození, a kratší, světlejší a řidší řasy. Připadá mi, že je podobný mému dědovi, ale nemám teď žádnou pořádnou fotku na srovnání. Prohlubeň pod dolním rtem – prakticky vrásku – uši a nos má ale viditelně po Lvíčkovi. (Podle tchyně je ovšem celá já.) Začínají se mu prosvětlovat oči a je už prakticky jasné, že bude mít taky modré 🙂
Já šestinedělí tentokrát celkem dávám, měla jsem asi jenom dvě tři epizody hormonálního pláče, ale včera mě dohnala deprese, že nikam nechodím, nic nepoznávám a nikoho nevídám. Spustil to plán Lvíčka být s Bibi celý den u tchánů. Chraňbůh, že bych jim to nepřála, ale nejradši bych se s Vikim účastnila taky – jenže jet takhle napoprvé rovnou třičtvrtěhodinovou cestu a na celý den, to si přece jen netroufnu. Potřebovala bych aspoň malý výlet, vždyť já od návratu z porodnice neseděla v autě 😀
/Předepisovala jsem si blog včera. Celý měsíc jsem byla ohromená, že jsem neměla strach a výčitky, z ničeho včetně obtěžování Lvíčka Bibinou při homeoffice – prostě jsem se nastavila tak, že zvládám, co můžu, na něm je, aby si ji nějak zpacifikoval… a ono to šlo. Až překvapivě dobře. Dneska byla hrozně pitomá situace při odjezdu, kdy jsem nestihla Bibi dovypravit, Viktor řval a chtěl mlíko, L. byl nervózní, protože už chtěl vyrazit… já šla kojit do vedlejší místnosti a nepochopili jsme se ohledně bundy, která zůstala na věšáku. L. se musel vracet z Petřin pro blbou bundu a já to normálně obrečela. Tyhle neplodný sebevýčitky mi teda fakt vůbec nechyběly, racionální self je mi mnohem příjemnější (proč jsem se sakra aspoň po odchodu nemrkla na ten věšák??). Doufám, že ten stav nebyl moje verze hormonálního šestinedělí a nevracím se zase k nesystematickému panikaření. Ale snad už dobrý./
Druhé dítě doma je z mého pohledu daleko menší změna, než když přijde to první, i když změna to pochopitelně je. My dva s Lvíčkem samozřejmě miminko milujem a užíváme si ho, ale přece jenom se mu nemůžeme věnovat tolik jako Bibině a občas, když spí, se nám dokonce povede na chvíli vytěsnit, že tady je. Bibi se ho napřed trochu bála, postupně se osměluje a vypadá to, že ho má ráda, musíme jen dávat pozor, aby ho nepřelejzala, nekopala a nezasypávala hračkama. Ráno v posteli se po něm shání („nevím, kde je Vitojek?“), chce asistovat u přebalování („podíváme se na kakanec!“), miminko zdraví „ahoj Vitojku“ a občas mu i půjčuje hračky („já ti to dám do jučičky“). A když jsou spolu s L. venku, vypráví, co asi „maminka a Vitojek“ doma dělají. Já se jí snažím co nejvíc věnovat, když Viki spí, půjčovat jí Viktorkovy hračky včetně miminovského křesílka… ne vždycky to vychází a někdy má prostě hysteráky a vzteká se, ale to měla i předtím 😀
Update: během dneška si začal sát ruce (dokonce konkrétně palec) a otáčet se za hlasem. Mým. Protože máma je nejvíc 😉
