Jak jste si mohli vydedukovat z mého blogging spree, Brigule strávila sobotu a noc na neděli mimo domov. Naštěstí, protože jinak bych ji už musela přetrhnout – poslední dny je šíleně hysterická, a co je horší, dělá potíže se spaním. V noci na sobotu, tu samou noc, co spal koblih 4,5+3+1,5 hodiny, byla pidižvína vzhůru od půl třetí do půl šestý a co dělala za rotyku, ani nemám chuť popisovat. V sobotu ráno pokračovala v běsnění, zkrátka odváželi jsme ji s výjimečnou vděčností. Kvičela i po návratu, ještě po koupání, a pak najednou cvak, včera večer a dneska dopoledne byla jako vyměněná, hrozně hodná… a po odpoledním probuzení zase ukňouraná, vzteklá, na pěst. Nějak nevím, co se s ní děje, jestli to souvisí s rozhozeným spánkovým režimem (že by chtěla začít spát jen jednou denně, ale není úplně ready), něco na ni leze, manifestuje se tak žárlení nebo všechno dohromady… meh. Snad to prostě přejde.

Vikouše jsme začali přikrmovat. Lžičku pochopil okamžitě, byl nadšen a když jsem nové sousto nepodala dost rychle, začal brečet. Plánovala jsem začít jednou skleničkou mrkve na tři dny – vyšla jen tak tak a večer už zas hladově koukal, že by to chtělo večeři, tak jsem mu lžičkou naškrábala trochu banánu… a další a další… až v něm zmizel asi 5cm kousek. Jó, moje tušení, že tentokrát budeme mít žroutíka, se naplňuje 🙂

Ještě dva wtf momenty z dovolené. Wtf tchyně, která dítě, co si ještě nikdy neřeklo samo od sebe na nočník (dobře, dvakrát, asi před půl rokem, ale ne v poslední době) vezme na procházku v golfkách jen v kalhotkách. (Ano, golfky budou potřeba vyprat, mám hroznou radost.) A wtf babičky, která mě zapřísahala, ať malýmu nedávám do kočárku k hlavě to hrozný hučení (appku na bílý šum, konkrétně déšť). Jestli prý bych u toho chtěla spát já? Až po odjezdu ke mně došla vhodná odpověď, a sice jestli ona by chtěla spát s luxem u hlavy – a přece se mi koblih při vysávání skoro vždycky uklidnil a několikrát usnul. Ale ono je to jedno, babička – tedy Lvíčkova, ale v zásadě jsem ji adoptovala – je přesně tou zlatou „matkou rodu“, která hlídá všechna výročí, peče dorty, posílá blahopřání a upřímně se zajímá o rodinu. Ovšem nikdy ji člověk nepřesvědčí, aby na něco změnila názor, a je lepší se nehádat 🙂

Jak vidíte z fotek, tenhle týden jsme se dávali dohromady a nic jiného zaznamenáníhodného se nedělo. Akorát Briguli jsme nechali ostříhat mikádo, ale u holiče byla v neděli v šest a nějak jsem už nestihla udělat fotku, tak příště 🙂

(Začátek léta, Fathers‘ Day, Midsommar – to všechno nás minulo… :))

Od pátku do neděle jsme byli na dovolené.

Od té doby, ale vlastně už tak týden před odjezdem, jako by čas zařadil druhou kosmickou rychlost. Nestíhám nic. Běžný denní úklid vůbec nestíhám, kupí se mi vyprané prádlo a neumyté/neuklizené nádobí, večeře jiné než studené jsem vzdala a ani nevím, kdy jsem naposledy pekla – Bibi se už několik dní smutně ptá po perníčku. Řešením není zapojit ji do přípravy místo hraní – řešení neexistuje, protože Vikouš. Furt. Řve. A když spí, snažím se s ní být na hřišti nebo dodělávat věci, které fakt už hoří. Mám jiskřičku naděje, že se to zlepší, až se konečně zbavím všech restů z dovolené, ale pesimista ve mně říká, že se to nezlepší – že jen co Vikouš dořve, začne lézt, pak chodit a místo nošení a houpání bude jen pro změnu nutné stát mu pořád za zadkem.

Takže tak. Nedivila bych se, kdyby Bibina začala taky řvát, kudy chodí, aby si srovnala šance. Zatím jenom zlobí a ve světlých chvílích říká „maminko, mám tě moc jáda“. Nechápu, jak někdo zvládne víc než dvě děti.

O dovolené možná jindy, teď chci konečně aspoň zpublikovat fotky. Vostuda. A mám teda dojem, že jakmile dokojím, půjde jakýkoliv blogování do kopru úplně.

Uff.

Náročný týden. Viktorek začíná vyžadovat pozornost, o niž se bijou s Bibinou. Ta je někdy úplně zlatá a někdy šílená. Domácnost stojí, tak cca jednou za týden si uklidím kuchyň, do pár hodin je v „původním stavu“ a já se jen zoufale snažím aspoň uklidit kazící se věci do lednice nebo do koše. Koš usušeného prádla na vytřídění bez žehlení přetéká, víc než doslova, asi čtyřmi pračkami ponožek, dětských overálků a povlečení. Večery, kdy si Lvíček bere Briguš, mi ulehčí, ale moc toho nevyřeší, protože to je zas nejnáročnější koblihovo období.

Koblih strašně slintá, těžko ho vidět jinak než se slinou u tlamy, občas se do toho i pobleje, takže se převlíkám několikrát denně. Teď je přede mnou i povinnost vyprat poblitou manducu. (Ještě máte pocit, že musí být strašně roztomilé mít miminko?) Půjčila jsem si od Marcely (díky!) šátek. Vážu ho podle návodu zatím vcelku neuměle, ale je to na záda i různé ohýbání a sedání určitě pohodlnější než manduca. Horší je z toho ale vymotávat usnuvší dítě (zas tak pohodlné to není, zvlášť pokud je tepleji). Ráda bych si v nějaké volné chvíli, asi tak o víkendu nebo až půjdou děti na vysokou… zkoukla pár videí, aby se mi neodchlipoval vršek kapsy a zbýval mi delší kus šátku na uzel.

Paradoxní je, že jsem vlastně i s tím vším ruchem a bordelem šťastná. Aspoň když se trochu vyspím.

Ve středu, jak píšu v galerii, maminka upadla, když si v noci cestou na wc nerozsvítila, a zlomila si dva obratle. Odvezli ji do Motola a ve čtvrtek operovali na spondylochirurgii. V sobotu jsem ji byla navštívit. Lvíček mě odvezl, kobliha uspal jízdou a vzal ho do Hvězdy na meeting s Bibinou a druhou babičkou. Pro jistotu si vzal Nutrilon v lahvičce a byl potřeba, přestože jsem kojila těsně před odjezdem. Nějak přicházím o mlíko.

Máma vypadala slušně, ale samozřejmě mě to dostalo. A strach, jak to bude doma zvládat – tři měsíce o berlích, šest neděl si nesmí sednout. Otec prý říkal, že to zařídí, ale ono to jednoduché nebude… a k tomu poznámky tchyně, jako že jestli mu to manželka dovolí? Omg…

Ale abych končila pozitivně: z nemocnice jsem šla poprvé od narození kobliha bez dětí. Projela jsem se novým metrem, prohlédla si zevnitř dvě jeho stanice (Veleslavín a Bořislavku snad příště) a na Petřinách schválně vystoupila po eskalátorech k Bille, koupila si tam kafe do kelímku a šla pak do Hvězdy v tom největším vedru s kafem, v úplně nekojicích nových šatech, slunečních brýlích, klobouku a balerínkách, a připadala si na těch deset minut jako největší city girl!

(A z balerín puchýř na malíčku. Holt všechno něco stojí.)

Fotky zde.