Jako každý leden, i letos se chytám náznaků blížícího se jara a odcházející zimy. Většinou to jsou snahy dost zoufalé, ale tentokrát to vypadá už trochu nadějně: venku už někdy od čtvrtka cvrlikají ptáci a v pátek se nám na stropě usadila jepice – a to jsou věci, které si osobně spojuju spíš s vegetačním obdobím než s lednem. Příští týden nás čeká Imbolc, tedy svátek, na jehož oslavách se nám kdysi dávno dostalo do podvědomí jméno Brigita – a to už Keltové považovali za pozvolný příchod jara, údajně už začínaly rodit ovce. No a v sobotu slavila Čína Nový rok. Na mě přichází bilancování, protože před dvěma lety se dva dny po začátku lunárního roku Dřevěné Ovce narodil Viktorek. Ale do narozenin máme zaplaťpámbu ještě tři týdny. Budu muset vymyslet, co za dort, a dárky mám zatím akorát v hlavě. Ale to se zvládne.

Co jsem měla pocit, že se nezvládne, byl můj osobní moribundus. Kašleme a posmrkáváme všichni, v podstatě už asi čtrnáct dní, ještě před začátkem hor a celý minulý týden. Ale v pátek jsem se probudila s krutou bolestí dutin úplně všude v hlavě, pak se přidala i zimnice, bolest svalů a kloubů. Bez horečky, ale i tak mě to úplně nebavilo. Navíc samozřejmě poté, co jsem začátkem týdne na sobotu rezervovala Neviditelnou výstavu, kam Ježíšek nadělil Lvíčkovi voucher pro dva. Rezervace na voucher jde zrušit nejpozději čtyřicet osm hodin předem, jinak propadá. Za pomoci paralenu jsem sebe i byt dala jakžtakž dohromady jenom proto, abychom odešli na metro čtyřicet minut před termínem prohlídky. Cesta metrem trvá dvacet minut, cesta na metro deset, jenže Lvíček nezvyklý na cestování MHD zapomněl připočíst interval (a taky cestu od metra ;)), takž jsme deset minut před začátkem byli ještě v tunelu před Karlákem. Dali jsme si sprint přes park, což je kratochvíle s kašlem docela zábavná, ale asi o dvě minuty jsme to nakonec stihli 🙂

Z Neviditelné výstavy nemám – pochopitelně – žádné fotky, a byli jsme požádání, abychom ani neprozrazovali, co se tam dá „vidět“, takže vlastně nemůžu napsat nic. Bylo to zajímavé, to bezesporu, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že trpělivost naší průvodkyně je asi v takovém stavu jako moje trpělivost s dětmi po prostonaném víkendu se začínající migrénou a PMS. Máme na průvodce obecně v posledních letech nějak smůlu, jako před dvěma a půl lety v Koněprusech… tak třeba to zkusíme za pár let ještě jednou. Zhruba 2,5hodinový opušťáček každopádně bodne vždycky.

Fotek je pomálu. Není co, není kde.

Úmysly byly, ale v nahrávání fotek za 2. týden jsem se zasekla v pátku a pak už nějak nebyla příležitost ani dookomentovat, ani napsat blog. Balili jsme totiž na hory.

Máme dítě v soukromé školce. Povinné to není, ale dvakrát ročně organizují pětidenní „školku v přírodě“ v rámci socializace a dalšího vzdělávání dětí ve sportech vyšších vrstev (po školkovém tenisu lyžařská školička – občas jsem měla takový retro pocit tak o osmdesát let zpátky, kdy dívčinky z lepších rodin chodily v bílých sukýnkách na kurty a v zimě ve šponovkách na svah). Letní školky už jsme se zúčastnili, tenkrát s jedenačtvrtročním koblihem – byla to naše první celorodinná „dovolená“ a troufli jsme si na ni vzhledem k jeho likvidátorství jedině díky tomu, že vedení slibovalo dopolední i odpolední hromadný program. Zbytek času jsme strážili kobliha, aby nespadnul do jezírka, nespadl ze schodů nebo se nezamotal do elektrického ohradníku kozí pastviny. A šlo to, ale fakt jen díky tomu „hlídání“ minimálně 4-5 hodin denně.

Tentokrát to bylo náročnější: lyžování bylo jen hodinu dopoledne (a pro zájemce/pokročilé hodinu odpoledne, ale zhodnotili jsme, že B by na to byla moc unavená; nakonec celý pobyt bojovala s kašlem a se ctí, ale jen tak tak dávala přesně tu hodinu dopoledne) a to ještě obnášelo dovoz na svah, vypravení do školičky a za hodinu zas vyzvednutí a odvoz. Spolu s nějakým okukováním a pořizováním fotek to jednodětný čas smrsklo na minimum. Navíc Viki byl sice o dost rozumnější než v létě ohledně vrhání se do životu nebezpečných situací, ale na druhou stranu nám pobyt komplikovala jedna nečekaná potíž.

Koblih nesnáší sníh.

Ověřili jsme si to během prvního dne, kdy byla Bibi na svahu, Lvíček vytáhl boby a plánoval, že vedle sjezdovky bude s Vikim bobovat. Sjel si minikopeček dvakrát, odmítl znova nastoupit a nepřejte si vidět, co s ním udělalo, když se náhodou dotknul holou pokožkou sněhu 🙂 takže jsme Bibinčiny lekce trávili ve skibaru, fotil Lvíček a když jsem chtěla vidět závěrečný závod, stálo mě to tak padesát procent sluchu a půl balíčku Kolonád.

Fotky z předškolkového týdne, z kterého už si skoro nic nepamatuju 🙂

Fotky z hor 🙂

Pocitově mi 2017 zatím připadá mnohem lepší než 2016. A to jsem se na konci roku smála všem těm obrázkům „já na začátku / na konci 2016“ nebo tweetům „fuck 2016“. Teď to ale cítím. Nebo cítila jsem, ten první týden, než se to na jeho konci nějak zvrtlo.

Nejdřív (v pátek chycená od B, co ji přinesla ve středu ze školky) blicí viróza, nejhorší, co jsem za poslední dobu zažila. Zvracela jsem „jen“ asi v rozmezí dvanácti hodin, zato asi desetkrát a několik dní potom jsem měla namožené břišní svaly. Znám tedy i příjemnější způsoby posilování… Jen co mě přešlo nejhorší zvracení, začal malej, a to bylo peklo, protože se 1) neumí trefit do kýble a 2) se tomu bránil, takže místo aby se vyblinkal jednou pořádně, držel v krku, částečně polykal a částečně plival miniporce na desetkrát. Lvíčka, kterého jsem musela odpoledne odvolat z práce, protože mi bylo fakt hodně blbě, to dohnalo kolem jedenácté v noci.

Sobotu jsme promátohovali doma a v neděli se rozhodli jít na boby. Dopadlo to dvěma sjezdy kopečku, pak asi půlhodince popelení ve sněhu a skončilo Vikoušovým šprajcem, kdy jsme ho tedy chtěli naložit na boby a odvézt domů – nicméně on z nich sestupoval, sám taky jít nechtěl a nést ho jsem zase nechtěla já. Z deseti minut, co normálně trvá cesta domů, bylo asi padesát – breku, sekání, poponášení a vycukávání, kdy jsme ho „nechávali“ za sebou a Bíba na bobech kvílela „Ne! Nemůžete tady Vikouška nechat!“

Domů jsem dorazila v psychickém rozkladu, ale brzo jsem se otřepala. No co, období vzdoru na bobech… jsou určitě i horší. A do druhého týdne roku 2017 jsem vstupovala pozitivně naladěna:

1. Neplánované zhubnutí a posílení břišních svalů – profit
2. Provětrání děti, bobů a nového zimního oblečení – profit
3. Aspoň částečná výhra v souboji vůlí aneb aspoň část cesty odťapal po svých nebo za ruku – profit
4. Projevená sourozenecká láska – k nezaplacení 🙂

Fotky za první týden roku tady.

„Hele, tati, rampouchy!“ zapištěla Bríga 31. prosince, když začaly létat první dělbuchy a ohňostroje. Nedokáže si totiž z nějakého důvodu zapamatovat slovo rachejtle. Když jsme ji opravovali, po zbytek večera z toho byly kompromisní rapouchle. Spala od čtyř do šesti večer, takže vydržela v naprosté pohodě až do půl jedné, kdy šla s námi spát (V to zalomil víceméně ve svoji klasickou půl desátou, i když jsem se ho snažila udržet vzhůru, takže bylo jasné, že později než v půl osmé budíček nebude). Akorát rapouchlí si moc neužila, protože padla mlha a málokdo vůbec šel ven střílet. Aspoň překvapila všechny babičky, kterým jsme o půlnoci volali.

Náš mezisváteční týden byl poměrně náročný, ale naštěstí utekl docela rychle. Akorát ta aklimatizace ve školce byla včera dost těžká (vrátila se s pláčem, že se jí po mně stýskalo) a dneska už přišla rovnou s blinkáním, během večera vrhla asi čtyřikrát, takže nás nejspíš čeká stará známá blicí viróza a já půjdu pomalu spát, protože nemám tucha, jaká bude noc. (V spí asi od půl deváté, protože venku, kam jsem ho vzala v kočárku uspat, ho po dvaceti minutách chvíli před návratem příšerný vichr zase probudil, a to i přes zakrytovaný kočárek.) Bibi asi čtvrt hodiny po příchodu domů zahlásila, že potřebuje blinkat, a stihla dojít do koupelny. Osprchovali jsme ji, usadili na gauč, pustili Rebelku a asi po půl hodině zčistajasna povídá „špatenka“ a v pololeže vychrstne ze žaludku čtvrt litru předtím vycucané vody na sebe a gauč. Asi že abysme se moc nenudili. Tak snad bude co nejdřív dobrá. Fotky z mezisvátků zde.