Šťastného Patrika

Popravdě, jestli mi některý den nechybí být v Irsku, tak dnes – sice je státní svátek, ale nedá se nikam jet, protože všude jsou hromady lidí, atrakcí, oslav, zelené barvy a chlastu. Hezký český svátek o dni sv. Patrika jsem našla tady… a jestli máte to štěstí, že u vás čepují svatopatrické zelené pivo, dejte si i za mě 😉 já to snad napravím aspoň na ty Velikonoce a dnes bude muset stačit panák Jamesona 🙂

11. týden: Vichr

Už je to tady – špatné počasí začíná připadat výhradně na víkend, takže jsme toho moc nepodnikali; včera jsme byli jen na otočku u prarodičů v Roudnici a dneska já osobně celej den doma, L. a B. šli dopoledne na Řepy a doteď se divím, že je to neodfouklo.

Tenhle týden ani nemám nic moc signifikantního na sdílení, kromě uznání Lvíčkovi, že když jsem ho poprosila o nabroušení nožů, nabrousil je tak kvalitně, že jsem si o ně hned druhý den rozřízla prst. Brigule byla na očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám a ani při něm nehlesla, zato se už tradičně hrozně rozežrala (ale už to začíná opadávat). Dnes jsme pekli scones – aspoň nějaká vzpomínka na Irsko a zítřejší svátek svatého Patrika. (Mimochodem, krásná iniciativa – škoda, že to neuvidím 🙂 )

Babička se včera ptala, jestli jí dáváme čokoládu. Neochotně jsem přisvědčila, protože L. jí dá ochutnat kromě alkoholu a jitrnic skoro všechno – tak jsme vyfasovali kočičí jazýčky. Brzo to začíná!

PS: Mám přeinstalovaný telefon, je rychlý jak blázen, ale zase budu týden dumat, jaké tam dám aplikace, jak je uspořádám, co kde přenastavím… tak nějak ambivalentně tyhle čisté systémy zároveň miluju a nesnáším 😀

Pomocníček

Od včerejška mám doma výpomoc v domácnosti – za stravu, ošacení a byt 😉 Briguš vyndala prádlo z pračky do připraveného koše (to už dělá dlouho, sem tam se sice netrefí, ale zase je svědomitá a pro zapadlé kousky prádla do bubnu vleze skoro celá), pomohla mi ho odnést do obýváku a tam, místo aby rozmetala prádlo po podlaze, jako dělala doteď, mi kousek po kousku všechno přinesla a popodávala k sušáku, kam jsem ho rozvěsila. Dostala velkou pochvalu a hodlám si to (zne)užívat, dokud ji to bude bavit 😉

10. týden: Záda

Bolí. Nás oba. Z tahání Brigule, z přehánění cvičení, z polochladného-poloteplého počasí. Ve středu jsem se skoro nemohla hnout, předklonění hlavy, tlačení kočárku i jen delší stání, všechno bolelo jak blázen. Lvíček mě večer namasíroval, druhý den přežitelnější, ale stejně… masírujeme se na střídačku skoro každý večer, asi si udělám rekvalifikační kurz 😀

V pondělí jsem předjarní splíny rozpustila impulzivní návštěvou IKEA. Koupili jsme Brigče hračky na písek, já pro sebe taky nový polštář a do nového bytu – aby je náhodou nevyprodali! – tohle zlevněné povlečení. Ve verzi s jednou velkou dekou jsme ho měli v Dublinu a milovali jsme ho.

Na masopustní úterý jsme šly omrknout místní průvod. No, byl to spíš školní/školkový maškarní bál na pochodu, ale prcka to zabavilo, takže účel splněn.

Ze čtvrtka na pátek Brigule po sto letech prospala celou noc a vstávala „až“ v pět! Já ale byla tak euforická, že mi to nejenže nevadilo, ale měla jsem celé ráno i celý den tak dobrou náladu, že mě Lvíček nepoznával a sama sobě jsem připadala jak na drogách 😀 spánková deprivace je fakt mocná.

V sobotu jsme měli jet k prarodičům do Roudnice, jenže kombinace nápadu jet přes Letnou („je to o patnáct kiláků míň!“), nádherného dne a zřejmě i dopravních úprav ve spojitosti s tunelem Blanka způsobila, že za tři čtvrtě hodiny jsme byli teprve u Sparty. Došla nám trpělivost a otočili jsme to, protože při hledání alternativní trasy bychom byli v Roudnici nejdřív ve tři a v pět abychom zas jeli domů, a tím se nám hlavně necestovatelku Briguš nechtělo trápit. Zajeli jsme místo toho do Šárky a dali si pěkný výšlap s kočárem.

Večer jsme se ovšem dozvěděli, že děda pro nás (mě a tchyni, nevím, jestli i Brígu) měl růže k MDŽ! Já se zblázním – loni ani před třemi lety po něm v mém okolí ani pes neštěk‘ a jediná připomínka byl náš každoroční telefonát s mámou ohledně dědových narozenin, které připadaly právě na 8. března. Letos to pořád někdo řeší, je toho plný internet, letáky obchodů i vývěsní tabule květinářství. A za pokladnou v Lidlu jsem dokonce dostala růži!

Mimochodem, za včerejšek pidizvíře snědlo úhrnem dvě sušenky a dva plátky salátové okurky. Byli jsme z ní na mrtvici, dneska už ale jedla na svoje poměry jakžtakž normálně…

No a dneska? Bylo zase krásně (až na pár hodin ranní mlhy), tak jsme se rozhodli pro procházku do Hostivice a všichni – já s B. přes namazání opalovákem – se lehce připálili. Podcenit první jarní sluníčko, to už je místní folklór, ale devátého března, to je myslím premiéra. V Hostivici jsme zašli do cukrárny, ale zjistili, že na zákusek nemáme chuť ani čas (L. musel ještě za světla s tchánovic pomocí rozleštit škrábance, které mu minulý týden, když auto stálo před prací, někdo nechal na nárazníku) a na zmrzlinu nás začalo nějak škrábat v krku. Tak jsme se otočili a šli vyvenčit Brigču na hřiště, z dřevěných houpaček a prolézaček byla nadšená. Nejvíc se jí líbili dřevění koníci, kterých se dožadovala provoláváním „koníííí“. („Malý dítě a záda, to nejde dohromady,“ prohlásil Lvíček po párminutové seanci zvedání a sundavání z atrakcí.)

Brigitka – rok a čtvrt

Stylově (ona si na ty významné dny nějak potrpí) má Briguš 15 měsíců na Popeleční středu. Je to už velká holka – začala chodit venku sama (vedle kočárku nebo jen tak), chodí na hřiště, hraje si na písku, „čte“ si knížky, staví gumové kostky, když něco chce, ukáže prstem a s kadencí samopalu vzor 24 křičí „to! to! to! to! to!“, dokud jí kýžený předmět nepodáme. Většinu času si mumlá jakousi japonštinou, v které se ale nachází hodně dešifrovatelných výrazů – poslední nové třeba koupat, bubu (budík), hají, hačí, ňamyňamy nebo veleoblíbené ťapyťapy, na požádání taky předvede spoustu zvířátek včetně slona, u kterého „tů“ vyžaduje i zmáčknutí vlastního nosu. Hrozně ráda objevuje, zkoumá a rozebírá, občas nás obšťastní nějakou tou pusinkou a láskyplným „tátamáma“… no a teď k těm negativům 🙂

Skoro nejí. Zvlášť, když (odhadujeme podle protivnosti a frekvence ohryzávání prstů) jí rostou zuby, bývá téměř celý den na UM. Přestala mít zájem o lipánky, banány a další osvědčené dobroty, z jablka dvakrá ukousne a pak ho rozmete po podlaze, k chlebu ani nečuchne. Čím by se ovšem ládovala, jsou párky, lázeňské oplatky a zdá se, že Brumík jí taky není proti mysli – dávat jí to nějak pravidelně nehodlám a trochu mě s tím štve, nevím, proč jí nemůže chutnat taky něco adekvátního. U hlavních chodů se nacházíme na přechodech dětská šlichta – dospělá strava (ta je chutnější, ale zas se blbě kouše…) a nechat se nakrmit (rychlejší, víc se zkrmí, míň se zaprasí, ale čím dál méně často si to nechá líbit) versus „sama“. Apropó, zuby se po slibném úvodu nějak zasekly a má jich pořád doslova pět a půl – jednu spodní dvojku a vylézající špičku horní (snad) čtyřky. Tak schválně, dorostou jí, nebo budem mít doma pásovce, lenochoda či mravenečníka? 😉

Na hřišti nebo v herně se bezostyšně zmocňuje hraček dětí, které si to nechají líbit (nebo nedávají pozor). Když jí je vyrvu a vrátím právoplatným majitelům, dělá kravál, jako bych jí trhala prstíčky. Vůbec se umí dost vztekat, ječet a dupat, když není po jejím.

Spánek je problém. Jak krásně spala asi do pěti měsíců celou noc, teď se to podaří tak zřídka, že to vždycky oslavujeme. Budí se kolem půlnoci-jedné na UM a pak mezi čtvrtou a pátou, kdy si ji musím vzít do postele, aby ještě usnula. Strašně ráda bych ji odstěhovala (jednou, když výjimečně vynechala půlnoční vstávání, jsem se vzbudila já ve tři na WC a vrzající postelí ji probudila), ale není kam. A i když jsem přesvědčená, že je to spíš zvyk, bojím se zkoušet odbourat to noční mlíko, jednak jak přes den moc nejí, jednak kvůli řevu. Zkoušela jsem ji ošulit vodou/čajem už před časem, absolutně nezabralo, ale tak můžu tomu o víkendu ten pokus věnovat – stávající stav mě už pomalu přestává bavit.

Pár fotek, z telefonu, protože nahrávat z foťáku jsem líná (a beztak tam toho za poslední dobu moc není – to ta zima, není kam jezdit, kde fotit…)

Zíf

Aktuální nejlepší zábava

Včerejší nadšení z masopustního průvodu

Když nemáte imbus, dejte tam pastelku

Vláček v nedělní Šárce

…autíčko tamtéž

Ťapyťapyťapýýý

Andílek

9. týden: Čtení

Je tu březen, měsíc internetu, který náš provider oslavil tím, že včera, prvního, nám nešlo celý den připojení. Takže jsme mohli oslavovat návratem ke staršímu „svátku“, měsíci knihy. Lvíček rozečetl Projekt manželka, já Katyni a Skutečnou událost. (Ne, nedokážu mít rozečtenou jen jednu knížku, děkuju za optání.) Zjistila jsem ze statistik, že během prvních dvou měsíců letošního roku jsem dočetla čtrnáct knížek a z toho jen tři jsem měla rozečtené od loňska. To dává 5-7 knížek na měsíc, kdybych to udržela, byla bych schopná splnit challenge 52/ročně a možná i víc. (Vím, že to neudržím, ale i tak z toho mám fajn pocit.)

Dnes jsme konečně načnuli kávu Starbucks Pike Place Special Reserve a musím říct, že je vážně výborná – hodně natmavo pražená, ale nemá ten hořký ocas, který jinak u moc pražené kávy nemám ráda. A když už jsme u kafe (původně jsem plánovala, že z něj udělám nadpis – „téma týdne“), ve středu jsme si k HIMYM místo obligátního vína a oříšků nebo sýrů udělali bezkofeinové macchiato s polomáčenými sušenkami. Připadali jsme si trochu dekadentně, ale bylo to dobré, za mě klidně častěji 😉

K Vánocům jsem dostala jednu bylinkovou koupel a pak malý balíček od Oriflame, v němž šlo nahmatat objekt tvaru vánočního stromku. Nevím, proč jsem si celou myslela, že je to balistika, a nenapadlo mě prostě si přečíst obal, který objasňoval, že jde o mýdlo 😀 nedošlo ale bohužel k žádnému vtipnému odhalení, Lvíček mě o tom jen informoval, když jsem poněkolikáté zmiňovala úmysl použít ho do koupele…

Jsem alergická na peří a Lvíček tím dost trpěl, protože péřové polštáře miluje a spí se mu na nich nejlíp, ale jelikož nechtěl mít ženu s věčně rudýma očima, přizpůsobil se. Minulý týden mi ale snesl nějaké články a statistiky, jak moderní péřové polštáře už jsou prakticky nealergické, oproti starému, odborně neupravenému a špinavému peří v babičkovských polštářích, a já navrhla, ať si tedy koupí v IKEA péřák. Lvíček byl nadšen a já v pohodě, polštář je díky menším rozměrům dost daleko od mojí hlavy a to bude zřejmě jeden z klíčů úspěchu – když jsem na něm v pátek dospávala špatnou noc, už po necelé hodině jsem cítila, jak mi slzí oči a štípe v nose.

Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
(J. Vrchlický – Jarní romance

V pátek jsem si jenom chtěla udělat oběd. Brigitka si hezky hrála se svými hračkami na podlaze… až jsem zvedla oči a zjistila, že si sice hezky a v klidu hraje, ale s pikslou krému, který se jí podařilo otevřít a rozpatlat po čerstvě vytřené podlaze i kusu koberce. Nejvíc mě ale zaujalo, jaké si vyrobila fousy…

Včera přišel na návštěvu kamarád, který se stěhuje do Dubaje. Přinesl Merci a to se nemělo stát, protože se právě trefil do mého čokosenzitivního měsíčního období. Zbytek jde od zítřka pod zámek (přijímám gratulace ke skutečnosti, že něco skutečně zbylo :D).

Prý jsme potkali Janu Šulcovou. Já nevím, já viděla jen starou ošklivou bábu s ještě starším a ošklivějším psem (nejspíš to fakt byl on), na které mě zaujala jen mikina Abercrombie.

To bylo v Šárce, kam jsme vzali babičku vozit a všichni jsme se prošli okolo Džbánu. Chtěli jsme si dát zmrzlinu v golfovém klubu jako minule, ale tomu ještě nezačala sezóna a místní hospoda zase nanuky nevedla. Lvíček se chtěl co nejvíc projít, tak šli s tchyní a spící Brigulí dál, a já se nakonec rozhodla vrátit a posedět na zahrádce u první letošní točené kofoly a knížky v mobilu. Perfektní tečka.

Logika kulinárních kalendářů

Už mě to nebaví. Podruhé za sebou jsem neodolala a pořídila si kalendář s recepty. Loni to bylo hlavně z toho důvodu, že jsem ho kupovala na poslední chvíli u Vietnamců a kromě něj byly na výběr už jen kočičky a koně, letos jsem se nechala zlákat mediálně prosazovanou Ivetou Fabešovou. Napohled vypadaly recepty krásně, ale až postupem času jsem zjistila dvě věci:

1) navenek honosně se tvářící recepty jsou často na základě „vyválejte listové těsto a vložte do něj náplň“ – tak určitě, ale na to fakt nepotřebuju kalendář. Ale to ještě dejme tomu. A

2) buď Iveta Fabešová, nebo ten, kdo (za ni) kalendář sestavoval, se na nějaké pozorné sestavování posloupnosti receptů celkem vyfláknul. Případně varianta tři, kartičky s recepty vypadly sazeči z ruky (vím, v dnešní IT době utopie) a ten je ke kalendářním týdnům přiřadil tak, jak je posbíral po zemi.

Jak si mám jinak vysvětlit, že na dnešní týden připadá recept na jidáše? Velikonoce jsou za osm týdnů, Zelený čtvrtek za sedm a půl. Koblihy, které by se ideálně hodily na tenhle nebo příští týden, jsou kdesi v listopadu. Loni jsem zase v kalendáři zírala na borůvkové palačinky v lednu, vánočku v listopadu a cukroví, kterému prospěje odležení, předposlední prosincový týden…

8. týden: Jaro

Původně se tenhle přehled jmenoval úplně jinak a asi v půlce z něj jsem si stěžovala, že Brigule začala čím dál častěji bdít uprostřed noci, 1,5-3hodinové úseky, a že jsem z toho přerušovaného spánku rozebraná tak, že se mi motá hlava, je mi blbě, třesou se mi ruce, jsem neschopná cokoli dělat, je mi furt na omdlení a tak dále. Pak jsem si příznaky zgooglila a ke svému překvapení zjistila, že se v souvislosti s touhle kombinací opakuje mantra „krční páteř“. Lvíček mi včera krk rozmasíroval, přiložila jsem si na něj zahřátou ovci a voilà – dneska jsem sice taky nevyspalá a tím pádem líná, nevýkonná a protivná, ale nemotá se mi hlava a nepřipadám si, že sebou každou chvíli seknu! Tím pádem tu nemá cenu naše noční anabáze zvlášť rozpatlávat, koneckonců nějaká ta porce nevyspání se holt od mateřství očekává. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho.

„Díky“ té slavné blokaci krční páteře jsem s hubnutím poslední týden na mrtvém bodě, protože jsem měla za to, že mám rozhozený metabolismus a jediné, co mi – asi psychicky – aspoň trochu pomáhalo od předkolapsových stavů, bylo pečivo, čokoláda a tvrdý alkohol. Ne, že by to bylo nepříjemné obohacení jídelníčku, ale pokud už máte nějaké odhodlání, cíl a režim a teď „musíte“ jíst věci, které víte, že byste si jinak dokázali odepřít… nic moc pocit. A cvičení jsem taky vynechávala. Tak od příštího týdne znovu a lépe.

V pondělí mi přišlo pouzdro na Kindle a rychlost doručení mě naprosto šokovala – z Číny a ještě s poštovným zdarma tu bylo přesně za týden od objednávky! Běžně na věci se stejnou charakteristikou čekám měsíc i déle. Po vybalení trochu „klasicky čínsky“ smrdělo, ale jinak se mi fakt líbí. Největší radost mám z magnetického otevírání, což eliminuje jednu z nejneergonomičtějších věcí na Paperwhitu – zapínací tlačítko. (Měla bych někdy napsat recenzi, ale jsem líná…)

Někomu jsem chtěla poslat ilustrační fotku Brigitky a zjistila jsem, že od Nového roku tu žádnou nemám, když jsem zrušila měsíční reporty. To mě docela štve, na druhou stranu to dítě teď už taky neroste tak rychle, tak asi začnu se čtvrtletními. Zrovna z tohohle týdne mám vytipovaných pár pěkných momentek 😀

Brigule je vůbec zvíře, v úterní herně neustále brala hračky zakřiknuté osmnáctiměsíční holčičce – už si v černých barvách maluju budoucí třídní schůzky 😀 Mám ale radost, že začala brát na milost „pevné“ jídlo typu bábovka, sekaná, shepherd’s pie, takže čím dál častěji můžu vařit pro nás všechny dohromady. Taky je z ní turistka, každý den ujde delší a delší trasu tady po sídlišti – jen dneska ne, protože včera ji Lvíček asi třemí procházkami tak udolal, že dnes jsme sotva vyšli před barák a už volala „meme“ a natahovala ruce, že je mimi a chce do náruče 😀 😀 😀

Včera jsme si vyjeli do minizoo v Chuchelském háji, ale nějak jsme (no dobře, já) prokaučovali plánování – spát v kočárku může i na Zličíně, my jí chtěli ukázat zvířátka, sami jsme je už viděli 😀 Budu si muset zvyknout, že nemusíme nutně vyrážet okamžitě po obědě, protože vidět je až do šesti.

Abychom si trochu orazili od nudných asfaltek s kočárkem, nechali jsme odpoledne pidižvínu na krku zlaté ochotné babičce a zajeli/zašli si na vyhlídku Máj. Krásná procházka terénem tak akorát (nějací šílenci tam tedy tlačili dokonce kočár s novorozenýma dvojčatama), prima výhled a nádherné počasí.

Tak nádherné, že jsem doma zjistila, že mám nějak červený obličej. Myslím, že je to poprvé v mém životě, kdy jsem se spálila v únoru, a to ve středních Čechách a normální nadmořské výšce.

Cestou zpátky, protože jsme nějak nadhodnotili časovou náročnost, jsme si chtěli odpočinout ještě v nějaké cukrárně. Hájka&Hájkovou ve Štěchovicích jsem zavrhla jako řetězec a mainstream, a zkusili jsme Fregattu v Měchenicích. No, příště asi jdu spíš do toho Hájka – tahle cukrárna se chlubí domácími zákusky s pravou šlehačkou, ale půlku tiramisu tvořily vyloženě rozmočené piškoty, na kávu z podivně vyhlížejícícho automatického kávovaru jsme si ani netroufli a výběr nealko nápojů se omezoval na předražené plastové půllitrovky koncernů Coca-Cola a Mattoni. Koňaková špička taky neurazila, ale že by nadchla… a dvousetkilová prodavačka, kterou zřejmě leckdo bere jako dobrou reklamu, mě spíš vyděsila. Už tam nemusím.

Zbytek ušetřeného času jsme využili k zastávce v IKEA – já chtěla novou pánev, nějakou menší, když si dělám (převážně kuřecí) steaky k obědu jen pro sebe; Lvíček nový polštář. Péřový. Tak jsem zvědavá, jestli jsou dnešní polštáře opravdu kvalitnější než ty, co měly naše babičky ještě z mládí, a já se ze spaní vedle něj neosypu 🙂 Bylo mi trochu líto, že musíme procházet takovým fofrem – od Vánoc jsem tam nebyla a mezitím přibyla spousta novinek. Ulovila jsem dvě sady na pěstování bylinek, tak jsem na sebe zvědavá – pokud se dokopu k zasazení a porostou mi, skočím si tam i pro závěsný truhlík a přestěhuju je ven! Jenom koriandr odmítám byť jen zasadit – asi se podívám v Intersparu po semínkách máty, ta by se hodila mnohem víc.

Když už jsme u jídel, která nepozřu: Lvíček si koupil limitovanou edici Hermelínu s houbami a kmínem. Kdyby si to nechal pro sebe, tak v pohodě, ale když mi škodolibě ukazoval „podívej na tu plesnivou houbu“, zvedl se mi žaludek a aspoň hodinu jsem nemohla nic jíst 😀

A jako bonbonek nakonec: Brigulína vstávala ráno před šestou a přes poledne spala jen něco přes hodinu (vzbudil ji příchod babičky). Večer byla snad nejzpruzenější a nejotrávenější, co jsem jí za její krátký život viděla, kvůli všemu řvala, zlobila, až jsme ji vykoupali o hodinu dřív než jindy, pustili večerníček a po mlíku usnula už ve čtvrt na osm – sice to znamená, že si možná dám budíček v pět, ale co s ní, žejo. No a já, jak jsem toho taky moc nenaspala (v součtu to nebylo tak zlé, ale budila se, a já s ní, snad každou půlhodinu), jsem před večeří sepsula Lvíčka za nějakou prkotinu. Podíval se na mě a zkonstatoval: „Jsi protivná, běž spát.“

Takže jdu. Dobrou 🙂

Skeč biatlonistický

„To musí bejt děsně těžkej sport, ten biatlon,“ medituju při jízdě ženské olympijské štafety.

„To jo,“ souhlasí Lvíček, „hlavně když máš tu omezenou munici… a nemůžeš postřílet soupeře.“ 😀

Everyone loves organized fun

Tenhle trochu ironický nápis byl na tričku, co Lvíček dostal v Googlu na jednom z celofiremních „herních dnů“. Google dobře věděl, že mezi inženýry se našlo nemálo těch, kteří organizované zábavě nefandili, ale stejně ji organizoval – a mně to aspoň z doslechu (účast omezena jen na inženýry) přišlo fantastické.

Jsem přesně na té hranici introverze, kdy mi nevadí dobrá organizovaná zábava. Jinak dávám přednost neformálnosti a neorganizovanosti a Brigitka se v tom zdá zatím být po mně, proto jsme tenkrát taky po ukázkové hodině vypadli z Yamahy. Herna v mateřském centru vypadala jako mnohem vhodnější prostor: když jsme tam byly poprvé, před čtrnácti dny, děti si hrály s tím, co jim přišlo pod ruku, a organicky se tvořily hloučky 2-4 matek, které se za mírného dohledu nad svými ratolestmi věnovaly nezávazné konverzaci. Žádná nebyla vyloženě nesympatická a pár jich bylo výslovně prima, takže Brigitka si pohrála, já trochu socializovala, everybody happy…

Minulý týden jsme nešly, protože jsme obě chytly rýmu; tentokrát to vypadalo, že tam taky nedojdem, protože B. nechtěla do kočáru a cestou se zasekla s jinou „ťapací“ holčičkou asi na čtvrt hodiny, ale nakonec jsme tam půl hodiny po začátku – v deset – byly. Vedla to tentokrát vedoucí mateřského centra a pár chvil potom, co jsem se zapsala a zaplatila, nás vyzvala, ať jdem s dětmi do kroužku, rozdala overbally – já byla jak v Jiříkově vidění – a že se představíme, včetně dětí, a budeme si tykat, pokud nám to nevadí… No, řekněte v takovém kolektivu, že vadí. Možná by se mnou někdo souhlasil, ale spíš bych se dočkala desítky divných pohledů, tak jsem mlčela. „Já jsem Radka a tohle je Damián,“ představila vedoucí sebe i syna a předala štafetu bušení do overballu „bumtarata na buben, bumtarata, kdo je ten“ po svojí pravici. „Tohle je Dario (!) a já jsem Lenka,“ „tohle je Štěpánek a já jsem Hanka,“ pak došla řada na mě. „Já jsem Jana a tohle je Brigitka.“ „Jak?“ vyhrkla vedoucí. „Brigitka,“ zopakovala jsem zřetelněji. „A jak jí říkáte?“ vykulila na mě oči. Dario nikoho nevzrušil, přestože aspoň já znám jen dva, Dario G a Daria Colognu. „Brigitka,“ odtušila jsem a bylo mi jasné, že tahle hodina se povleče jako šnek.

Po představení přišla řada na říkadla a hry. Kutálí se ze dvora velikánská brambora, vařila myšička, kovej kovej kováříčku, kolo kolo mlýnský a pár dalších, které mi už paměť milosrdně vyfiltrovala. Briguli nic z toho nebavilo a z mlýnského kola bez skrupulí zdrhla. Paní vedoucí zatím domlouvala, jak to budou dělat při každé „lekci“, a to jednou na úvod a jednou na závěr. Udělalo se mi špatně.

Doufám, že to jaro fakt přijde brzo a já budu brát Briguli na hřiště, kde snad nikdo předcvičovat nebude…