Nevěřila jsem, že to kdy nastane, ale dokázala jsem to – fotky za 24. až 30. (aktuální) týden. Zase bez titulků, ale když to nezpublikuju teď, tak už nikdy. Doháním je ale, teď jsem někde u toho 24. 😀 Díkybohu za propršenou neděli, krásně jsem si odpočinula (i když nevylítané děti nám oběma lezly po hlavě) a dohnala tenhle poslední rest. Ale abych byla upřímná, nebýt toho, že si tchyně vzala ve středu na dopoledne i odpoledne Viktorka a ve čtvrtek si do soboty odvezla Bibi, pořád bych vězela po krk v bahně nestíhání. Díky tomu mám v celkem použitelném stavu komoru, odžehleno a taky jsem zrušila polici s cédéčky a všechny je z originálních krabiček přesunula do pouzdra (když už se jich teda k nelibosti Lvíčka nechci vzdát a za posledního půl roku jsem si minimálně 3/4 z nich aspoň jednou pustila :D)

A co jinak?

Pro své milé čtenáře, hlavně pro Marcelu, mám díky Lvíčkovi KONEČNĚ možnost zapnout si upozorňování na odpovědi k vašim komentářům.

Vikouš mi v týdnu shodil notebook na zem, což neunesl hořčíkový kryt. Lvíček mi to zalepil elektrikářskou páskou, ale kdybych neměla SSD disk, tak už bych musela rozbíjet prasátko.

Abych ho zas jenom nepomlouvala, asi tři nebo čtyři noci z uplynulého týdne zvládnul bez mlíka! A jednou mě vzbudil strašně krásně – mohlo být tak kolem čtvrté, a on se postavil v postýlce, nahnul přes žbrlení a pohladil mě 🙂 vzala jsem si ho k sobě, objal mě kolem krku a usnul.

Včera jsem byla na návštěvě u neteře s tříměsíčním chlapečkem. Baráček zoufale nevybavený na batole, pořád jsem mu musela být za zadkem a zachraňovat. Hlavně jsem si ale uvědomila, za jaký nás museli mít mastňáky – tohle je domácnost hipsterů, chlapečka látkujou a bezplenkujou, hacka a šátek jsou samozřejmostí, domácnost nacpaná mandalami, motivačními vývěskami a raw kuchařkami, kafe zásadně filtrovaný… já vím, že to nemusí souviset a mohla bych si tak připadat i mezi vrstevníky, ale tohle je prostě jiné. Prostě z toho je cítit, že je to jiná generace, oni to žijou, oni to tak cítí, a já si připadala strašně staromilně, zakysle a staře 😀 Ne kvůli nim, oba byli hrozně milí, ale z těch tisíců zážitků „oni už jsou starý“ s rodiči a tchány, kdy jsem se teď přistihla ve stejné situaci, ale na opačné straně barikády. To to začalo brzo!

A zjistili jsme, že Bibi umí mrkat jedním okem! Úplně profesionálně – druhé víčko se ani nehne. Nad její mimikou se musím sklonit, snad aspoň v dosáhnutí jazykem na nos mám před ní ještě náskok 😀

Fotky pro nadšence (prezentace kdyžtak dodělám, až budou popisky):
24. týden
25. týden
26. týden
27. týden
28. týden
29. týden
30. týden

Včera bylo krásné výročí jednoho měsíce ode dne, kdy Bibina poprvé lehla. Pak se ještě vzpamatovala, týden chodila do školky, lehla znova, ale to jen kašlala, tak jsme netušili žádnou zradu a po třech dnech ji dali ještě na čtvrtek a pátek do školky. Od té doby šlus. Většinu doby není nijak závratně nemocná, ale taky prostě evidentně není zdravá. Vikouš a my s Lvíčkem totéž. Vždycky to den, dva vypadá, že se všechno obrací k lepšímu, a další den nás zase bolí v krku, zase máme zalepený oči, zase má Bibina fleky na kalhotkách a jedeme to celé znova. Brigča má nějakou zadní rýmu a noc na pondělí (po dvou zázračných nocích ve své posteli) probrečela, protože nemohla dýchat a tím pádem spát – přes den je v tomhle směru úplně bez potíží, nesmrká, zakašle jestli dvakrát denně. Viki tu samou noc prokašlal. Ani jsem nepsala, že po zaléčení zánětu spojivek ho dostal týden nato znova (a já taky), takže jsme skončili v sobotu ráno na pohotovosti. Jsem naštvaná na naši doktorku, protože nám jednak nenapsala ty antibiotické kapky dvakrát, i když potíže měly obě děti, a tím pádem nám došly o den dřív, jednak nám na rozdíl od očařky na pohotovosti neřekla vůbec nic k alterntivním opatřením. Ano, vydedukovala jsem, že bychom si neměli ručníky půjčovat a měli je častěji měnit, ale sama jsem měla zánět spojivek někdy v hlubokém dětství a nepřipadá mi to jako taková samozřejmost, vědět všechno. Takže vyměnit povlečení před ukončením léčby a pak po něm, oči si vůbec neutírat ručníkem, ale papírovými utěrkami, a dětem, které ještě nemají rozum, aby si do očí nesahaly, nasadit takový ten límec pro psy a kočky. Dobře, to poslední nebyla vážně míněná rada, ale kdybych našla adekvátní rozměr, klidně bych ji aplikovala 😀

Kromě toho má Viki poslední dva dny hrozný průjem, nevím jestli k zubům, nebo jako bonus, ale zuby mu evidentně rostou taky a je z kombinace toho všeho poměrně nevrlej. První týden jsem to všechno brala normálně (protože jsem nevěděla, že jo), druhý už to začínalo drhnout, třetí ubíjet. Teď je to pro mě nová realita a jestli se opravdu někdy uzdravěj, čekám pocity jako po opuštění brány nápravného zařízení… 🙂

Začínám mít kruté pochopení pro neštovicové matky. Za celý červen, pokud nebudu počítat školku v přírodě, nachodila Bibi do školky všehovšudy jeden týden a dva dny. Tři dny z druhého týdne byl kašel, celý minulý jsem kapala do očí plus se vrátil kašel. V pátek k babičce jsem ji odevzdávala s tím, že třikrát denně kuckne a oko má už od úterý dobrý, takže kapky nechám na doléčení V a jí dám s sebou jen Occuflash (měli jsme kapat Tobrex oběma sedm dní, což by nám stejně nevystačilo, jak jsem dnes zjistila). Takže dnes jsme si vyzvedli pidižvínu, která furt trochu kucká a v noci jí chrčí z nosu nějaká asi zadní rýma, oko má znova červené a teče jí z něj, a k tomu má ještě od pátku výtok (což jsem zjistila na pátečních kalhotkách pak taky). Nic z toho ji extra neomezuje, ale do školky ji s tímhle kombem nedám, zvlášť před dovolenou. Tu máme příští týden. A ten další jsme se ji rozhodli poslat s babičkou na hory, aby se teda dala z těch svých neduhů konečně dohromady. Podle mých propočtů znova uvidí školku až 18. července a dostane teda asi rovnou psotník, až tam bude po šesti týdnech mít jít. Optimističtější varianta samozřejmě je, že si do té doby stihne pořídit nějakou další psychosomatickou chorobu, aby docházku opět oddálila.

V pátek večer jsem měla asi půlhodinový záchvat naděje, že třeba někdy do konce týdne zvládnu dohnat blogové a fotkové resty (a všechny ostatní, kterých mám bohužel taky dost).

Zase mě přešla.

Jak jsem předpokládala, po návratu jsem se natolik ponořila do praní, uklízení a taky restů, na které jsem před školkou v přírodě kvůli balení neměla čas, takže na blog i fotky nebyl prostor. A bude hůř, protože B má kašel, takže čert ví, jak to bude tenhle týden se školkou. Na dnešek jsem propotila kus noci i já, naopak Vikouš třikrát zakašlal, nic mu není a z posledních týdnů si velmi zvyknul minimálně na hodinu denně ven, takže… snad se co nejrychleji uzdraví pidižvína i já. Nevím, jestli je to tím, že nejsem zvyklá na dvě děti doma (minulý týden byla B ve školce denně) nebo tou nemocí, ale tekly mi dnes nervy každou chvíli. Z fotek z Krkonoš už mi zbývá asi poslední půlden, ale dneska už to nejspíš nedodělám, takže tady máte aspoň minulý týden. Bez popisků. Pardon.

Nevím z něj už nic, kromě toho, že mi přišel nový telefon – Samsung Galaxy S5 Mini – a v titulku uvedené události (od večera cca od devíti do běžného vstávacího času kolem sedmé! První vlaštovka…). Co bych napsala k telefonu… měla jsem původně vyhlídnutý Asus Zenfone 2 Laser za pět tisíc, Lvíček mi našel, že je tenhle malý Samsung jako výběhový model ve výprodeji zlevněný na šest a že by šel radši do něj. Na prostředí si zvyknu, to je to nejmenší, ale zpětně vidím, v čem všem ta Xperia neprudila – třeba nevypnutelný zvuk závěrky, vlastní nepřeinstalovatelná sada smajlíků (a hnusných), nebo to, že když si nainstaluju fb nebo twitter appku, cpe mi Samsung, že se tam chce přihlásit k mému účtu..! Trochu zklamání je taky foťák, ale podle vzorových fotek byl ten na Asusu srovnatelný nebo i o něco horší, a lowendovější Xperie na tom taky nejsou o nic líp. Prostě daň za to, že jsem byla blbá a nedávala si na něj větší pozor. Myslím, že už jsem poučená, na druhou stranu… kdybych měla možnost reparátu, byla bych sice pečlivější, ale primárně bych bývala chtěla prostě nějaký jiný. Bez odendavacích krytek, robustnější konstrukce, a vám s malými dětmi doporučuji to samé. Něco masivního a ještě si to opancéřovat tvrzeným sklem a gumovým obalem. Protože s batolaty není vždycky možné dávat na něj stoprocentní pozor a i když jdou ty nehody primárně za mnou… prostě radši elektroniku používám, když ji potřebuju, a že mobil používám na spoustu věcí od foťáku přes meteoradar, když jsme zrovna na hřišti, jestli jde o přeháňku nebo bude pršet hodinu, až po nákupní aplikaci itesco, když si vzpomenu, že nám došla třeba mouka.

Ale díky tomuhle jsem hodně přemýšlela a chci ho prostě používat míň. Už jsem se o to snažila v dubnu, moc mi to nevyšlo, teď to plyne tak nějak přirozeněji. Zpětně to u sebe moc dobře chápu, když jsem měla mrňavé děti (nebo byla těhotná) a byla jsem pod vlivem protivných hormonů a nikam jsem si s nimi netroufala, byla to vlastně jedna z mála mých sociálních spojnic se světem a věcí, co mě udržovaly při zdravém rozumu a příčetnosti. Ale i v tomhle je už situace doufám trochu jiná 😀 No takže abych se vrátila na začátek, aspoň vím, že až si budu za nějaké dva tři roky pořizovat nový telefon, který snad už nebude muset být tak zásadně děckůmodolný a nízkorozpočtový, Samsung to na 99 % nebude. V tomhle ohledu mě trochu ranilo, že Sony nebude pokračovat v Z řadě Xperií, ale snad aspoň nějaká kvalitnější řada jim vydrží 🙂

Jo a začal Top Gear. Nemám vůbec žádnou motivaci se na něj pokusit kouknout 😀

A rovnou oba, v sobotu na dvouhodinové procházce, kde nebylo skoro ani ždibec stínu a slunce pálilo jako v červenci. Lvíček se bohorovně nenamazal, já ano, ale jak se ukázalo, poněkud ledabyle 😉

V pondělí měl Lvíček náhradní volno a B nešla do školky, tak jsme to pojali jako další den víkendu, relaxovali jsme a kupovali oblečení a boty. V poledne jsem si koupila letní trekovky já (plus dvoje kalhoty pod kolena – kraťasy to nejsou, tříčtvrťáky taky ne a na cedulce je napsáno Bermudas, tak nevím 😀 ), když se děti vyspaly, vzali jsme je pro sandály do Blatničky a cestou domů si skočil pro svoje trekovky do Sportissima i Lvíček. Od té doby, kdykoli je má na noze, brečí, proč prý si je ke kočárku nekoupil už před třema lety?! 😀

v úterý jsem měla svátek… a zbytek týdne zas nějak profrčel (a propršel). Nojono.

Fotky tentokrát bez popisků, doufám že doplním, ale slíbit nemůžu…

Taky vám to připadá ne týden, ale skoro čtrnáct dní, co tu byl poslední článek? Já měla minulý týden na svoje poměry našlapaný událostmi – pondělí obligátní bitka o dětské hadry v Lidlu. V úterý přijel na návštěvu brácha, viděli jsme se po čtyřech letech a bylo to hrozně fajn. Mimo jiné jsem zjistila, že máme stejnou nejoblíbenější knížku – Mistra a Markétku, geny asi fakt fungujou 😀 ) Ve středu s oběma dětmi na Plusoptix, ve čtvrtek zase s oběma do Dejvic na hřiště a když jsem doufala, že v pátek vydechnu, rostly Vikoušovi zuby, permanentně na mně visel a řval (a jedinou hodinu jeho spánku jsem s ním strávila venku, takže zase nic). Víkend (třídenní, jelikož v pondělí měl Lvíček náhradní volno za řešení průserů při oncallu) byl taky super, asi nechám mluvit fotky, ale musíte mi dát ještě den na otitulkování. Fakt jsem trochu vydechla až včera, kdy byla B ve školce, ale to jsem se zase snažila být s Vikim a dát do pořádku tady tu kůlničku na dříví… a dneska mě přišla rodina vyburcovat v sedm, když už byli všichni půl hodiny vzhůru, a já se ne a ne probrat. Pro větší srandu na mě asi něco leze, takže jsem se dnes snažila polehávat a odpočívat, co Viki dovolil, ten byl hodnej, ale ne a ne usnout, tak jsem se musela se skřípějícími zuby vykopat na procházku, usnul v půl druhý, přes moje pokusy o probouzení chrněl do čtyř… a večer, kdy jsem chtěla dodělávat popisky k fotkám, jsem ho místo toho musela ve čtvrt na deset naložit zase do kočáru a dvacet minut vozit po stmívajícím se Zličíně, než zabral. Středa už je ale můj úplně nejzazší termín na týdenní přehledy, když vyloženě nepadají trakaře, takže pouštím ven.

Fotky – popisky doplním později.

Znáte takový ten vtip „otevřu rádio, Stalin, otevřu televizi, Stalin, otevřu noviny, Stalin, koupil jsem si konzervu a teď se ji bojím otevřít…“? Takovéhle ohlasy jsem na sociálních sítích zaregistrovala ohledně 700. výročí narození Karla IV. A neztotožňuju se s ním, možná to má co dělat s mojí láskou k oslavám jako takovou, ale mně mě to prostě bavilo. Vědomí, že když se octnu na chvíli bez dětí, můžu zapnout ČT 2 a bude tam něco o Otci vlasti. Liber Facialis nebo sobotní „staročeština“ Twitter a Facebook účtů ČT24.

Žrouti. První díl mě nijak extra neoslovil, je možné, že se to ještě rozjede – nicméně smekám až na zem za tu drzost vytvořit kvůli tomu dva další pořady na Streamu 😀 Luxusu na talíři jsem si pustila jednou kousek a vypnula jsem ho z nezaujetí a nesympatie k protagonistovi ještě předtím, než došlo na nehoráznosti typu čerstvě nadojené oslí mléko; Vaření s Mírou mi stačily názvy epizod, abych to nepokoušela a tiše doufala, že to není vážně. Tak naštěstí není a jako provokace je to geniální 😀

Hokej. Pokud by vás zajímalo, proč jsme prohráli s Dány, tak to bylo proto, že si Lvíček pustil hokej a já u toho byla 😀 když jsem to zkoušela dvakrát předtím, tak z toho byla ta plichta s Lotyšskem, potažmo asi deset minut zápasu s Norskem, v kterém jsme neproměnili dvě přesilovky a nepadl žádný gól (což v zápase, co skončil 7:0, bylo celkem umění). Slibuju, že mu to příště rozmluvím 😉

Rozebrali jsme přebalovák. Už mi asi dva měsíce sloužil jen jako odkladiště věcí. Mám menší problém, že teď nemám kam odkládat věci 😉 hlavně takové ty pomocné záležitosti jako pytlíky na špinavé pleny nebo balíky nových plen. Na uvolněné místo bychom navíc rádi dali nějakého němého sluhu nebo věšák na nanošené šaty, ale nemůžeme nic sehnat. Respektive jediné, co jsem vygooglila a co se mi líbilo, stojí sedm tisíc a to mi připadá kapánek moc 😀

Lvíček naučil Vikiho u jednoho leporela „mimi“ na obrázek dítěte. Takže to od té doby říká úplně na všechno, což vystřídalo dosavadní „bebe“ (ovečka dělá bebe) jako označení veškerého zvířectva. Zájem o verbální komunikaci tady nijak extrémní není 😀

Tenhle týden zase trochu různorodější fotky než zdrchané spící děti 🙂