Načínáme poslední týden na Zličíně. Takže samozřejmě týden a den, kdy měla být první hernička dětí do dvou let, je dítě od šesti s brekem vzhůru (to jsme si ještě mysleli, že ji bolí břicho), celé ráno se smutným výrazem proleží a když mám pocit, že se vzamatovala, půl hodiny před odchodem jí začne téct kontinuální nudle a teploměr ukáže 37,3. No tak se nerozloučíme.

Minulý týden byl nabitý. Balení, samé balení, prakticky žijeme v krabicích a balit s malým dítětem nebývá úplně extra produktivní činnost, takže jsme všichni ve stresu, Lvíček, že se nezabalíme, já, že jsou na mě tlaky, a Bibina roste jak dříví v lese, protože většinu času, kdy si řekne o „páhů“, dostane tablet s mým pocitem ulehčení, že budu mít chvíli klidu na pakování. Už jenom mizerný čtyři dny! V úterý jsem něco neopatrně položila do prskajícího oleje a ke všemu stresu a hádkám se přidala ještě roztomilá popáleninka. Ještěže máme v domácí lékárničce antipopáleninové náplasti od doby, co se něco podobného stalo Lvíčkovi, ale na ploše asi pěti čtverečních centimetrů a šel z toho až do šoku. Zápěstí mě přestalo pálit za chvíli, ale náladu posádky to pochopitelně moc nepozvedlo.

Spotřebitelské okénko – Ledové kaštany mají speciál Vlašské ořechy, který jsem v pidikonzumu u pošty zahlídla, když jsem nám kupovala zmrzlinu, a musela ho pochopitelně hned mít. Karamelizované ořechy jsou docela dobrý nápad, ale celé je to hrozně sladké a originálním Kaštanům na hony vzdálené, takže za mě stačilo jednou. Víc mě překvapilo, když jsem uviděla v trafice dva téměř stejné časopisy – Chuť a styl se slučuje s Gurmánem, takovýhle krok jsem asi ještě nezažila.

Ve čtvrtek jsem podnikla výpravu na Anděl, do antikvariátu a původně taky zrušit účet do ING. Jenže L. mi nevrátil občanku, kterou si asi před dvěma týdny půjčil k projednávání hypotéky. Já věděla, proč ji nechci dávat z ruky… a výstava fotek MF DNES už byla taky dva týdny pasé. Tak jsem aspoň zrealizovala menší nákup, umlčela Brigulínu rohlíkem a jako kompenzaci s ní zašla na hřiště Sacré Coeur. Předtím jsem si bláhově zašla pro kafe do Costy, takže realizace vyhlížela takhle.

Sobota byla nabitá. Dopoledne byla zima, tak jsme spíš z nouze jeli pro nějaké zbylé potřeby do domácnosti do Ikey – ale ukázalo se, že pro Bibinu je to nejlepší indoor zábava ever. Suverénně prolejzala otvory mezi „pokojíčky“ a krotit jsme ji museli, jen když lezla v botech do vystavených postýlek. Nadchlo ji i halloweenské oddělení, kde vykřikovala „dýňák!“ (vliv večerníčku o Bílé paní, který začal skoro po roce zase frčet). Mě teda taky, než jsem vystřízlivěla a všimla si, že jde jenom o pár ubrousků a balicích papírů s netopýřím a dýňovým vzorem a jinak nashromážděné černé a oranžové random věci z celé Ikey 😉

Dojeli jsme domů a já se chtěla dát do vaření, když vtom zaslechnu z ulice strašlivé zakvílení pneumatik. Nějakej frajírek se zase předvádí, pomyslím si, ale po pár sekundách začne řev: „pojď ven!“ a další zdálky nesrozumitelné věci huláká x maníků přes sebe, a když doběhnu k oknu, vidím auto zablokované na parkovacím místě a okolo něj houf policajtů ze zásahovky, co samopalem vytloukají okýnka a vytahují řidiče se spolujezdcem ven, kde je (jenom v tričkách) vleže spoutávají. Samozřejmě půlka Metropole v oknech a na balkónech, až začal jeden zakuklenec řvát „netoč to, nefoť to a koukej zalízt!“. Musela jsem jít vařit, ale Lvíček tvrdil, že při prohlídce auta vyndali spoustu pytlíčků nejspíš s drogami. No, zajímavý zásah.

Brigulína přes poledne neusnula (a to jsme jí dali mlíko ještě před tímhle furóre), takže jsme se narychlo sbalili a vyrazili do Lán, plán – projít se v oboře, dokud bude spát, a pak na hřiště u rybníka, které jsme si našli na netu. Napadlo mě vzít foťák, ale zavrhla jsem to – na co, podesáté fotit nazpaměť procouranou oboru? Ale pak jsem litovala.

Lvíček si po mnoha letech zahoubařil a přinesli jsme tašku hub, z nichž třetina byla červavých a třetinu jsme po zralé úvaze jako spíš nejedlé (velmi těžké na zažívání) bedly červenající odepsali. Zbylo asi čtvrt plechu babek, tak máme možná na jednu bramboračku – já určitě nejsem ten, kdo by minimální výtěžnosti litoval, a L. byl aspoň ve svých mykofilských touhách uspokojen 😀

Na hřiště jsme dorazili zdárně, ale nepočítali jsme s tím, že zrovna bude pouť, kam jsme se tím pádem museli nutně jít podívat. Lvíček byl přesvědčený, že Brigitka musí aspoň na malý kolotoč – já měla obavy, že tam nevydrží, ale Briguš po naložení do autíčka dělala, jako by se v něm narodila, a po skončení jízdy odmítala vylézt 🙂 A my s L. byli úplně dojatí, protože naše malá holčička úplně sama na kolotoči, to už je přece úplně velký dítě, co?

Pak chvíle na hřišti, ale začínala být zima, takže přesun na svačinu do cukrárny Panenka v Tuchlovicích. Našla jsem si ji na netu a nevěděla moc, co čekat, ale realita překonala ty nejlepší představy! Tedy až na pár drobností, jako že u výběru zmrzliny na nás strašně spěchali, zato když jsme si šli sednout ke stolečku, čekali jsme na obsluhu snad pět minut, nebo fakt, že na obrovském (protože bezbariérovém) WC nemohli na jednu naprosto prázdnou stěnu dát sklápěcí přebalovací pult. Jinak ale Bibi, když viděla stolečky, prohlásila, že chce „na gauč“ (na lavici – that’s my girl!) a když se tam se zmrzlinou rozvalila, vydechla „todle je fajn!“. Když pak konečně donesli dvě cappuccina, Lvíčkovi sachr a mně harlekýn, nadšeně zařičela „todle heeezký!“, až myslím, že se obsluha trochu zděsila 😀 Ale bylo to fakt heeezký a hlavně dobrý. Jak se vyjádřil L., „po dlouhý době kafe, který se nemusí sladit!“ a sachr byl naprosto luxusní, harlekýn ve srovnání s ním trošku suchý, ale zas s dobrou pařížskou šlehačkou, a Bibina se mohla vyřádit v dětském koutku, kde na děti, co se jí pokusily zabrat dračí polštář, hulákala „to je moje kokojíl“.

No a pak domů. Nabitá sobota, proti tomu neděle byla ve znamení pečení kachny a pak výjezdu do Měcholup, kde jsme ještě uklízeli kuchyň a Bíbí vzala tchyně ven. Když přijely, mělo dítě v golfkách úplně ledové ruce do půlky předloktí a studená i chodidla, přičemž tchyně, jindy a v jiných věcech přeúzkostlivá, mi přesvědčovala, že má ty ruce teplý, potažmo že jsou studený jen od toho, že držela flašku. No, večer začalo dítě pokašlávat, druhý den kašlat a dneska začala ta rýma i s teplotou. Já to nechci s ničím spojovat ani nic vyčítat, ale prostě nechápu ten denial, kromě vysvětlení, že má po přechodu termoregulaci hozenou za polární kruh 🙂

Příští blog čekejte bůhví kdy. Nejen totiž, že musíme tady do soboty všechno sbalit, ani po přestěhování mě nějaké extra vydechnutí nečeká, protože nebude kde ty stěhovací krabice skladovat, jen v B. pokojíčku, který ale bude potřeba co nejdřív uvolnit, aby v něm mohla začít spát, A ZÁROVEŇ chceme všechno, co se vybaluje, pečlivě umýt, s rozmyslem uložit a ideálně ještě zvážit, jestli se to ještě nemůže vyhodit 😀 Chcípnu.

Jelikož už se odmítám nahrávat s fotkami na wordpress, kde se nahrajou v úplně nesmyslném pořadí a mizerně se pak s nimi i pracuje, odteď fotky odkazem (sorry)…

Blogpost z posledního týdne byl hodně vtipný, tedy hlavně jeho zakončení, protože noc byla tragická (byli jsme namlsaní z posledních x dnů dobrého spaní… a začal nám týden a půl, kdy nespala v kuse ani jednu noc) a nevyspali jsme se skoro vůbec. Ale museli jsme se nějak zcivilizovat, odvézt Bibinu babičce a jet na desátou do Měcholup přebírat byt. Bylo nám ale oběma blbě jak při regulérní kocovině… a jako při klasické kocovině pomohl mekáč. Zastavili jsme u toho na Jižní spojce, posnídali muffin s vejcem a slaninou, míchaná vajíčka a kávu… a byli jsme jakž takž použitelní na přebírku 🙂

Tím, že měl Lvíček volno a podnikali jsme něco společně, to pro mě bylo vlastně pokračování víkendu – a posunul se tak i celý týden, protože v sobotu byl zase naopak s tchánem celý den v novém bytě montovat nábytek, takže se to pro mě nijak nelišilo od pracovního dne 😉

V úterý a ve středu nám dělali kuchyň a zvorali to, kuchyňář si blbě rozměřil skříňky a na jedné zdi byly kratší. Vzal je předělat, ale dvířka přijdou až za čtrnáct dní… prostě pořád sranda. Lvíček taky přivezl nějaké obalové materiály, které nadchly zejména pidižvici.

Ve čtvrtek proběhly ty Pardubice, v pátek jsem je vydejchávala. Na víkendový nákup (v sobotu večer a málem prý za tím vozíkem usnul), kvůli Persilu v akci (nojono, jsem jak ti důchodci…), jel Lvíček tentokrát pro změnu do Glóbusu a jen jsem čučela – asi osm stovek včetně kuřete, jitrnic, zeleniny, mlíka a toho Persilu. Mám pocit, že v Tescu by to byla minimálně tisícovka, ale na těch pár týdnů už nemá moc cenu měnit nákupní návyky 🙂 sobotu jsem měla, jak už jsem psala, normálně „pracovní“, a tak na nějakou relaxaci zbývala jenom neděle. Takže jsme ji zahájili prořvanou nocí, mým násilným sebevykopáním z postele před osmou, přičemž v půl desáté nám jel z Řep vlak, a v plánu byly na snídani vafle…

Zkrátím to, já se nenasnídala a Lvíčkovi bylo trochu blbě ze zhltaných vařících vaflí, ale stihli jsme to. Bibině se moc líbila jízda vláčkem (na pražském Semmeringu jsme s ní byli skoro přesně po roce) i zpáteční cesta tramvají. Nám se líbilo, že jsme si v Hájkovi u nádraží dali kafe a chlebíček a Brigulínu zabavil kornoutek arašídové zmrzliny a obrazovka s Óčkem umístěná strategicky proti našemu stolu, takže jsme si mohli vypít kávu jako normální lidi 😉

(Ostatní fotky v galerii – Bibina dělá piraňu, Bibina-Nooglerka a zábava v metru – „…takhle jedou huláni, dej Brigitko dobrý pozor, ať nespadneš do jámy!“)

A burčáku. Samosébně. Ale toho si teďka moc neužiju, zatímco ořechy můžem na obchůzkách s golfkama pokoutně loupit (a pak loupat) přímo z „obecních“ ořešáků. Málokterý produkt přírody miluju tak strašně jako nové vlašáky, zbavené mokrých světlých slupiček, i když to loupání samotný je příšerná piplačka. Omnom.

Pokračujem v nákupech pro pidižvici – ve středu jsme jí pořídili v Botičce Blatničce jedny kotníčkové podzimní boty (krásné, teda) a jedny tenisky na písek. Paní nám poradila ohledně rozměrů Bibininy nohy (=úzké a nízký nárt), takže potud v pohodě, ale Lvíček z její sluníčkovosti až mimibazarovosti mírně zmíral a já se přiznám, že mi taky bylo divný vybírat boty, zatímco se kolem valily davy (asi) příbuzných a známých, s kterýma probírala soukromé záležitosti 🙂 Přišly i z internetu objednané holínky, příští týden snad dorazí pláštěnka a jelikož mi upadla její polévková lžíce s plastovou rukojetí a přelomila se vejpůl, zaběhli jsme dneska na Šestce do Tescomy pro příbor Bambini.

Ve čtvrtek jsme byli v Mašinkové kavárně na Butovicích. Jako už jsem měla klidnější kafe, ale i horší – mají tam dětský koutek a i pohled na servírující vláčky Bibinu na chvíli zabavil. A dokonce mi ujídala dort z vidličky, což mě úplně dojalo, protože to bylo snad poprvé, kdy na mně loudila nějaké jídlo 😀

Včera jsme se zastavili na zličínském jarmarku, asi nic, co by stálo zvlášť za zmínku – pár stánků a soutěží pro děti s hlídkujícími v pohádkových kostýmech. Jen mě dostalo, že celý jeden stánek byl s těmi bláznivými gumičkami – sady v různé velikosti i pytlíky jen s gumičkami po deseti korunách (dvanáct sáčků za stovku)…

Dneska jsme se během errandů na Šestce zastavili v místní kavárně, a jelikož to byl zrovna Julius Meinl, šli jsme do Café Melange. Vzpomínka na Vídeň! 😀

No a zítra si jedeme přebírat byt, takže se jdu vyspat…

Začátek týdne byl dost náročný, protože jak pidižvína, tak já jsme měly šílený kašel, hlavně večer a v noci – na středu jsem musela dokonce spát v obýváku, protože jak jsem si lehla, nutilo mě to ke kašli. Navíc bylo hnusně, takže jsme nemohli ven hned z několika důvodů a nastoupila lehká ponorka. Naštěstí ve středu měl Lvíček dovolenou a vyrazili jsme do Holešovic… podepisovat opravdickou smlouvu na byt, tu očekávanou „smlouvu budoucí“. Náš dům už stojí, je zkolaudovaný, má číslo popisné a za dva týdny ho přebíráme 🙂 Ekospol nám k podpisu dokonce věnoval propisky od Parkera a knihu od pana ředitele s osobním věnováním. Zvláštní pocit, vlastnit nemovitost 😀

V úterý jsme po dvou a půl letech dopili švýcarskou hruškovici. Tedy Lvíček. Čas vyrazit zase na autosalon do Ženevy! (ha, ha, v únoru by mě do letadla nepustil ani největší blázen :))

V DMku mají „poslední výprodej“ mimo jiné sad adventních svíček, tak jsem zcela reálně přemýšlela, že bych se předzásobila 😀 zadrželo mě jen stěhování a imperativ muset převážet co nejmíň krámů. V tomhle počasí se mi zdá, že Vánoce jsou strašně blízko.

Zrušili nám tu kavárnu s dětským koutkem. Ona už nějakou dobu byla celkem k ničemu, protože otevírala až v jedenáct – zatímco doba, kdy bych ji v deštivých dnech využila, se pohybovala mezi devátou a jedenáctou. Pořád jsem se ale těšila, že tam budeme v podzimních plískanicích chodit aspoň odpoledne. No nic, padnula jedna z posledních výhod bydlení tady, po přejímce nás tady bude držet fakt už jenom blízkost Lvíčkovy práce 🙂

Pořídili jsme Briguli podzimní výbavu – kalhoty, svetříky a punčocháče ve velikosti 92, a taky jsem se v neděli hecla a přežehlila vypraná body a overaly, které mi ležely ve skřini na žehlení už pomalu půl roku. Shodou okolností přes polední spánek povyrostla (fakt!) a 86 jsem jí nedopnula, takže fajn timing. Ale vydržela jí dlouho.

Ve čtvrtek přišla na návštěvu máma a bylo načase jí říct o druhým pidižvíčeti, protože jsem to chtěla udělat osobně. Secvičily jsme s Brigitkou scénku: „Co má máma schovaný?“ protože pořád řešila „skovaný mimi“. Napoprvé se nepovedlo, vždycky jí trochu trvá, než se osmělí (vidí mámu tak jednou za ten měsíc), ale napoprvé už zřetelně odpověděla „mimi“. Reakce předčila očekávání, máma byla užaslá, překvapená, nadšená 😉

Myslela jsem, že mě těhotenské dojímací nálady nad extrémy typu billboard na superměkké dezerty Milka opustily s prvním trimestrem, ale jsou zpátky. Dojímám se nad palandami (když si představím, že by na nich spaly moje dvě už VELKÉ děti!), dětským oblečením jakékoli velikosti nebo – jako na sobotním výletě – sourozeneckými dvojicemi se starší holčičkou. Slzavý oudolíčko hadr.

V sobotu jsme byli v Koněpruských jeskyních a to si zaslouží samostatný post, protože natolik bizár prohlídku jsem nezažila už léta (pokud někdy). Asi to spojím i s nedělí, protože se mi nechce nahrávat fotky jen z ní – odpoledne jsme zajeli do minizoo na Zbraslav, kde Briguli nejvíc zaujaly, v tomto pořadí:

1. potok a házení lístečků a kamínků do vody
2. vyhlídka na divočáky (kteří nebyli vidět), na kterou vedly schody z obou stran a dala se tudíž projít, oběhnout a totéž znova, desetkrát dokola
3. mosty přes potok
   …dlouho nic…
4. králíčci (jimž dokonce zamávala) a sovy, kterým věnovala jedno hů hů.

Příště se tak budem zalamovat se zoo, stačí libovolná strouha nebo rybník 🙂

Cestou zpátky jsme se zastavili pro Pumpkin Spice Latte – podzim považuju oficiálně za zahájený. Lvíček dal Brigitce, která se po něm natahovala, ochutnat. A reakce? „Dobý kafíčko, eště!“ Kde se to v tom dítěti bere…

V pondělí jsme šli na ultrazvuk, ve středu byly výsledky screeningu – negativní, takže jsme začali informace pouštět do světa. Byla to extra sranda. V pátek přijeli tchánovci s dárky pro Lvíčka ke středečním narozkám. Mluvilo se jeden přes druhého, L. se bavil s tchánem o práci, tchyně vyprávěla o výletě, z kterého se vrátili, židovská škola hadr a pořád ne a ne najít nějakou skulinu na proslov. Nakonec přišla řeč na prarodiče, tak jsme se chytli aspoň tohohle stébla a začali nahlas plánovat, jak to v sobotu oznámíme jedněm a za týden druhé babičce. Nikdo se nezeptal co, tak jsme se obrátili na Bibinu: „Babičku s dědou to vůbec nezajímá, že budeš mít sourozence!“ V tu ránu by najednou bylo slyšet spadnout špendlík a oba se zmohli jen na „no, to je teda novina“ 😀

V sobotu u Lvíčkových prarodičů to bylo snad ještě vtipnější. Babička se mě ptala v kuchyni: „Co je novýho? Nic, viď?“ a já jen „no…“ protože jsem chtěla, aby u toho byli všichni najednou. Pak se zase ptala L., když jsem já byla jinde, pak jsme obědvali, šli ven a pořád nebyla vhodná situace, až jsme přišli zpátky, pustili Briguli televizi, abychom měli chviličku klid (jak to nemá doma, tak je schopná vejrat úplně na cokoliv, ale usoudili jsme, že deset minut ji to nezabije) a uvařili si kafe. „Tak jste se ptali, co je u nás novýho, tak budeme mít na přelomu února a března nový miminko,“ vysypala jsem ze sebe – a ticho. „Oni nás nevnímaj,“ řekla jsem L. po několika vteřinách. „Cože? Já myslela, že mluvíš na Jiříka,“ povídá babička. „Nic… my vám to přivezeme ukázat, až se to narodí,“ propadli jsme záchvatu smíchu.

Po kafi jsme se sbalili a vyrazili, aby se Bíbí mohla v autě vyspat a nebylo extra pozdě. Nerada tam s ní jezdím, protože mají do výšky jednoho metru vyrafičený milion rozbitných skleněných a porcelánových pitomin a mě doopravdy nebaví ji na každým kroku hlídat. Babička se nechala slyšet, že „se to taky musí naučit“, a tchyně tvrdí, že jí to nevadí. Já budu jedině šťastná, když ji tam bude vozit sama, protože mně to teda vadí – jsem zvyklá dítě vypustit a nechat objevovat na vlastní pěst, a ne jí stát každou vteřinu za zadkem a hlídat porcelánové psy a hrníčky. A když ji chci seznámit s něčím křehkým nebo třeba roztrhatelným, vezmu si ji na klín a ukážu jí to – na půl minuty, a pak si zase jdem obě po svým.

No, opustíme pidižví téma a zpátky k něčemu důstojnějšímu, třeba k jídlu. Ve středu jsem překonala jeden ze svých pekařských Rubikonů a upekla Lvíčkovi k narozeninám dort. Čokoládový, z kuchařky Dity P. A musím říct, že jsem vybrala dobře, byl dobrý, vláčný a zároveň poměrně jednoduchý a přitom efektní. (Jen pidižvína mu zarytě říkala „perník“.)

A ještě jedno kuchařské poprvé: játrová rýže (nebýt to do dětské polívky, byly by z toho knedlíčky, a jaké!). Překvapilo mě, že s použitím robotu ani tahle zavářka není nic démonicky složitého, a u hovězího vývaru s těstovinovými mušličkami a játrovou rýží jsem si připadala jak ten nejvíc almighty šéfkuchař.

V neděli jsme šli na oběd se Štěpánem, naším oblíbeným blogohrdinou („doufám, že když to bude kluk, pojmenujete ho po mně, abych měl nadále motivaci číst tvůj blog!“). Přivezl nám obří škatuli čaje Lyons a porci svých historek, názorů a zážitků, které si zaslouží samostatný blogpost, jestli se k němu v týdnu dostanu. Měli jsme v plánu El Barrio na Andělu, které zákeřně generuje nové a nové týdenní jídelníčky, ale za prázdnou výlohou je jen prach a sutiny, takže jsme skončili v Hombre del Mundo. Moc se mi tam nechtělo, předchází ho pověst restaurace, která HODNĚ upadla (a po obědě musím potvrdit, že právem), ale dali jsme si tam litrovou lahev vody (za 125 korun, heh…) a Lvíček se po zaplacení zeptal, jestli by si ji mohl odnést, tak aspoň má do práce pěknou karafu na vodu 😉

Po obědě jsme se přesunuli do Café Lounge na kávu – jednu z nejlepších, jaké jsem za dlouhou dobu pila – a potom, už bez Štěpána, na procházku po Petříně až k hvězdárně a rosáriu. Je to možná důchodcovský, ale my prostě milujeme procházky v (aspoň relativní) přírodě, ať už společné, nebo o samotě. Bloumali jsme petřínskými sady, v některých úsecích byli úplně sami jen se spící vážkou a perfektně si vyčistili hlavu.

To se pak hodilo, protože jsme následně jeli vyzvednout Bibinu k prarodičům. Těm celé odpoledne nespala, takže nám přes veškerou snahu samozřejmě vytuhla v autě, nepodařilo se nám ji vzbudit dřív než v sedm a spát pak šla v půl jedenáctý. Hlavně že celý den chodila na nočník, jak nám tchyně hrdě prezentovala – dnes ráno jsem ji tam zkoušela posadit a po asi deseti minutách bez výsledku se s nekompromisním „nečurat“ zvedla a odešla. Jak to s ní babička dělala, to nevím, a asi je mi to i jedno.

A příští týden máme výročí. Pátý od svatby, desátý celkově. Uf 🙂

Já vím, že ve druhé půlce týdne bylo ještě teplo. Ale nemůžu si pomoct, podzim je ve vzduchu – chladná rána, náznaky žloutnoucích lístků, obří kaštany, podzimní kolekce v obchodech 😉 V sobotu odpoledne už mi byla v šatech vyloženě zima a jsem z toho nadšená, teď začíná naše s Lvíčkem nejoblíbenější roční období – v babím létě jsme spolu začali chodit, o pět let později měli svatbu a když je dobrý rok, vydrží ideální počasí (ne moc teplo, ne zima, slunečno, sem tam ranní mlha) třeba i do půlky nebo konce října. Budem doufat 🙂

Asi že jsem si minulý týden stěžovala na nudu, tenhle byl na zážitky docela bohatý. Hlavně teda pátek. Dopoledne jsem vyrazila s Brigulí na hřiště, jako teď v létě tradičně – není ještě tolik vedro, pak jdem domů na oběd a vyspat se, nějak překlepem pár hodin, než se L. vrátí z práce, a většinou ji pak ještě bere ven jednou sám. Jenže tentokrát jsem prchla před pár odrzlými dětmi z našeho hřiště před domem a nalákala Bibinu na vzdálenější hřiště, vybavením úplně stejné, kde ale většinou lautr nikdo není. Asi čtvrt hodiny jsem si užívala blažený klid a pak přišla se synem známá z herny, jedna z asi tří místních matek, s kterýma jsem si schopná popovídat… Bríga pouštěla po klouzačce chlapečkova autíčka, půjčovala si jeho odrážedlo a nemohla jsem ji odtáhnout asi do půl dvanácté. A to byl průšvih, protože se přetáhla, celou cestu řvala a v půlce se zasekla, že dál nepůjde. Já už ji nechci nosit a většinou ji nějak namotivuju, ale tady nezafungovalo nic, ani slib pohádky (natož oběda), ani auta, ani telefonát tátovi… prostě jsem ji musela nějak dopoponášet, úplně hotovou, vyčerpanou brekem, obě hotové, usnula u prvního doušku mlíka. Bez golfek už teda fakt nikdy nejdu ani před barák.

Takže si vyflusaná ohřeju jídlo a když ho dojím, zjistím, že se mi uštípl kousek šestky vpravo nahoře. V půl jedné. Zubařka ordinuje (a objednává) v pátek do 12:00. Klasika.

Ale byly i světlejší okamžiky, třeba středa, kdy jsem jela ráno sama do města na odběry. Sedla jsem si do metra, pustila audioknihu a bylo mi blaze. Cestou zpátky nákup o samotě – skoro jako dovolená!

Z dovolené se v sobotu vrátila tchyně, která už týden předem vyhrožovala, že hned v neděli přijede druhý den umazlit vnučku. Odpoledne jsme dospěli k nápadu, že vezmem Bibinu do Hvězdy, tak jsme tchánovcům brnkli, jestli se nechtějí připojit. Chtěli, a v průběhu procházky jsme se jen tak mýrnix týrnix (-jé, já vám nevzala XY! -to nevadí, však to přivezete zítra -no, nepřivezem, my jedem na Mácháč…) dozvěděli, že jim program už naplánoval druhý syn. Asi víc než nad ztrátou opušťáku jsme dumali, kdy nám to jako chtěli říct 🙂

Brigule dostala jako suvenýr mimo jiné dřevěnou sovu s magnetem, která po roztažení křídel ukáže fotopohled na město Primorsko. „To máš na ledničku!“ pochlubila se babička a my si s Lvíčkem pogratulovali, že v novém bytě bude lednice vestavná.

Ve čtvrtek tu byla moje máma. Dala se na raw food a tak mi krom tradičního ovoce přivezla ještě pytel bílých paprik – že jsou strašně pálivé a ona to syrové nezvládá. V pátek (to byl fakt vtipný den) jsem z nich udělala lečo. Ruce, kterýma jsem se dotýkala nakrájených paprik, mě pálily celý večer a v teplé sprše jsem myslela, že mi kůže shoří.

V úterý jsem se vybičovala k upečení kynutého koláče. Vzhledem k zoufalé absenci rodinných ovocných zahrádek jsem vytáhla z mrazáku pytlíček rybízu – dar od tchyně – a zjistila, že pokryje zhruba dvě třetiny plechu. Zamyslela jsem se a otevřela plechovku meruněk (taky potupa, uprostřed meruňkové sezóny)… a pořád mi kus chyběl. Poskládala jsem zbylé těsto mraženými jahodami a trudnomyslně přemýšlela, kolik asi tak může stát kus pozemku k výsadbě ovocných stromů.

Tu středu, co jsem objížděla doktory, měl Lvíček volno (v Berouně nešla elektřina), tak jsme využili volný půlden k návštěvě barrandovského akvaparku. Bibina si zase naprosto vystačila čtyřicet minut v brouzdališti, a mě, jak jsem ji tam pořád naháněla po nerezové klouzačce nahoru a dolů, pak dva dny bolely stehna…

No a dneska jsme měli dalekosáhlé plány, ale bylo jednak vedro a jednak (což možná souviselo) Brigulína spala od půl jedné až skoro do čtyř a Lvíček se k ní přidal, takže z plánů zbyla zase Hvězda, kde začalo po hodině pršet. Ale zas jsme viděli duhu. Bibina asi prvně v životě…

Brnění z lisu na cukroví

„Báááááf!“

(Dneska to bude hodně o Briguli, bezdětným se omlouvám, ale on to byl obecně poměrně plonkový týden.)

Kouzlo nové postele trvalo necelé tři týdny, asi od středy to byl tentokrát se spaním horor. Buď usnula až v jedenáct, nebo vstávala v pět, nebo si pro jistotu střihla svoji dlouho neopakovanou dvouhodinovku, kdy se uprostřed noci probere a nemůže zabrat. Nevím, kde k tomu přišla, ale začínám si zvykat – ne na ty situace jako takové, to je na umření skoro vždycky, jen že zkrátka pokud ji v noci něco probudí „do plnejch“, dřív než za ty dvě hodiny prostě neusne.

Včera jsme jí s pomocí auta dopřáli dva denní spánky. Mezi nimi ji Lvíček vydatně utahal na výletech a hřištích. V devět zalehla a krásně, tvrdě spala…

…dokud ve tři čtvrtě na pět nespadla z postele.

To takhle uslyšíte uprostřed noci dutou ránu a okamžitě je vám jasné, co se stalo. Šla jsem sbírat brečící dítě ze země (nevíme, jestli polštářovou bariéru ve vylézací mezeře vytlačila, nebo se přes ni přehoupla, ale ve výsledku to je jedno) a opakovala, že to nic není, „máma je tady s tebou“. „S tebou,“ špitla pidižvína a za pár minut se uklidnila natolik, že jsem ji dala k L. do postele. „Táta… Ford, auto! Hodná,“ zadrmolila nadšeně, bylo vidět, o čem se jí asi tak zdálo 😀

Jak jsme si už ale ověřili, ani při probuzení z vnějších příčin následující dvě hodiny nezabrala, tak jsem s ní šla nakonec vedle, aby se aspoň jeden z nás vyspal, protože na sobotu jsme oba spali pět hodin: já od půl dvanácté do půl jedné, kdy se probrala a začala řvát, Lvíček nemohl do té půl jedné usnout, takže spal až od tří do osmi – já od tří do sedmi, kdy vstávala. Dneska zabrala před sedmou a spala do tři čtvrtě na deset, stejně jako L. ve vedlejší místnosti 😀 Mě vzbudilo v půl deváté, když se zase snažila spadnout z gauče (naštěstí si jen ťukla hlavou o zem prakticky v nulové rychlosti a za minutu už zase spala), tak jsem si pak udělala snídani… a spánkový deficit finálně dohnala při jejím odpoledním spánku 😀

Tím končím s popisem našich posledních nocí ve stylu Rimmerova „hodil jsem dvojku a pětku“ – sorry, ale potřebuju to mít někde zaznamenaný, abych mohla pidižvíně předhodit její mučení rodičů, až trochu vyroste. Ono vůbec stačí, že prožívá batolecí pubertu – zrovna teď jsme jí ve vaně vyčítali, že leje vodu okolo: „Zlobíš!“ „Nojó,“ odvětila a věnovala se dál svým kelímkům.

Ohledně víkendu, prakticky oba dny s ní byl L. někde sám venku a já částečně odpočívala, částečně doháněla resty v domácnosti (třeba úklid ledničky a špajzky), takže ani tam nic zajímavého. Fakt nemám co napsat… takže nakonec přikládám aspoň selfie L. a B. z hřiště.