Je tu březen, měsíc internetu, který náš provider oslavil tím, že včera, prvního, nám nešlo celý den připojení. Takže jsme mohli oslavovat návratem ke staršímu „svátku“, měsíci knihy. Lvíček rozečetl Projekt manželka, já Katyni a Skutečnou událost. (Ne, nedokážu mít rozečtenou jen jednu knížku, děkuju za optání.) Zjistila jsem ze statistik, že během prvních dvou měsíců letošního roku jsem dočetla čtrnáct knížek a z toho jen tři jsem měla rozečtené od loňska. To dává 5-7 knížek na měsíc, kdybych to udržela, byla bych schopná splnit challenge 52/ročně a možná i víc. (Vím, že to neudržím, ale i tak z toho mám fajn pocit.)

Dnes jsme konečně načnuli kávu Starbucks Pike Place Special Reserve a musím říct, že je vážně výborná – hodně natmavo pražená, ale nemá ten hořký ocas, který jinak u moc pražené kávy nemám ráda. A když už jsme u kafe (původně jsem plánovala, že z něj udělám nadpis – „téma týdne“), ve středu jsme si k HIMYM místo obligátního vína a oříšků nebo sýrů udělali bezkofeinové macchiato s polomáčenými sušenkami. Připadali jsme si trochu dekadentně, ale bylo to dobré, za mě klidně častěji 😉

K Vánocům jsem dostala jednu bylinkovou koupel a pak malý balíček od Oriflame, v němž šlo nahmatat objekt tvaru vánočního stromku. Nevím, proč jsem si celou myslela, že je to balistika, a nenapadlo mě prostě si přečíst obal, který objasňoval, že jde o mýdlo 😀 nedošlo ale bohužel k žádnému vtipnému odhalení, Lvíček mě o tom jen informoval, když jsem poněkolikáté zmiňovala úmysl použít ho do koupele…

Jsem alergická na peří a Lvíček tím dost trpěl, protože péřové polštáře miluje a spí se mu na nich nejlíp, ale jelikož nechtěl mít ženu s věčně rudýma očima, přizpůsobil se. Minulý týden mi ale snesl nějaké články a statistiky, jak moderní péřové polštáře už jsou prakticky nealergické, oproti starému, odborně neupravenému a špinavému peří v babičkovských polštářích, a já navrhla, ať si tedy koupí v IKEA péřák. Lvíček byl nadšen a já v pohodě, polštář je díky menším rozměrům dost daleko od mojí hlavy a to bude zřejmě jeden z klíčů úspěchu – když jsem na něm v pátek dospávala špatnou noc, už po necelé hodině jsem cítila, jak mi slzí oči a štípe v nose.

Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
(J. Vrchlický – Jarní romance) 

V pátek jsem si jenom chtěla udělat oběd. Brigitka si hezky hrála se svými hračkami na podlaze… až jsem zvedla oči a zjistila, že si sice hezky a v klidu hraje, ale s pikslou krému, který se jí podařilo otevřít a rozpatlat po čerstvě vytřené podlaze i kusu koberce. Nejvíc mě ale zaujalo, jaké si vyrobila fousy…

Včera přišel na návštěvu kamarád, který se stěhuje do Dubaje. Přinesl Merci a to se nemělo stát, protože se právě trefil do mého čokosenzitivního měsíčního období. Zbytek jde od zítřka pod zámek (přijímám gratulace ke skutečnosti, že něco skutečně zbylo :D).

Prý jsme potkali Janu Šulcovou. Já nevím, já viděla jen starou ošklivou bábu s ještě starším a ošklivějším psem (nejspíš to fakt byl on), na které mě zaujala jen mikina Abercrombie.

To bylo v Šárce, kam jsme vzali babičku vozit a všichni jsme se prošli okolo Džbánu. Chtěli jsme si dát zmrzlinu v golfovém klubu jako minule, ale tomu ještě nezačala sezóna a místní hospoda zase nanuky nevedla. Lvíček se chtěl co nejvíc projít, tak šli s tchyní a spící Brigulí dál, a já se nakonec rozhodla vrátit a posedět na zahrádce u první letošní točené kofoly a knížky v mobilu. Perfektní tečka.

Původně se tenhle přehled jmenoval úplně jinak a asi v půlce z něj jsem si stěžovala, že Brigule začala čím dál častěji bdít uprostřed noci, 1,5-3hodinové úseky, a že jsem z toho přerušovaného spánku rozebraná tak, že se mi motá hlava, je mi blbě, třesou se mi ruce, jsem neschopná cokoli dělat, je mi furt na omdlení a tak dále. Pak jsem si příznaky zgooglila a ke svému překvapení zjistila, že se v souvislosti s touhle kombinací opakuje mantra „krční páteř“. Lvíček mi včera krk rozmasíroval, přiložila jsem si na něj zahřátou ovci a voilà – dneska jsem sice taky nevyspalá a tím pádem líná, nevýkonná a protivná, ale nemotá se mi hlava a nepřipadám si, že sebou každou chvíli seknu! Tím pádem tu nemá cenu naše noční anabáze zvlášť rozpatlávat, koneckonců nějaká ta porce nevyspání se holt od mateřství očekává. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho.

„Díky“ té slavné blokaci krční páteře jsem s hubnutím poslední týden na mrtvém bodě, protože jsem měla za to, že mám rozhozený metabolismus a jediné, co mi – asi psychicky – aspoň trochu pomáhalo od předkolapsových stavů, bylo pečivo, čokoláda a tvrdý alkohol. Ne, že by to bylo nepříjemné obohacení jídelníčku, ale pokud už máte nějaké odhodlání, cíl a režim a teď „musíte“ jíst věci, které víte, že byste si jinak dokázali odepřít… nic moc pocit. A cvičení jsem taky vynechávala. Tak od příštího týdne znovu a lépe.

V pondělí mi přišlo pouzdro na Kindle a rychlost doručení mě naprosto šokovala – z Číny a ještě s poštovným zdarma tu bylo přesně za týden od objednávky! Běžně na věci se stejnou charakteristikou čekám měsíc i déle. Po vybalení trochu „klasicky čínsky“ smrdělo, ale jinak se mi fakt líbí. Největší radost mám z magnetického otevírání, což eliminuje jednu z nejneergonomičtějších věcí na Paperwhitu – zapínací tlačítko. (Měla bych někdy napsat recenzi, ale jsem líná…)

Někomu jsem chtěla poslat ilustrační fotku Brigitky a zjistila jsem, že od Nového roku tu žádnou nemám, když jsem zrušila měsíční reporty. To mě docela štve, na druhou stranu to dítě teď už taky neroste tak rychle, tak asi začnu se čtvrtletními. Zrovna z tohohle týdne mám vytipovaných pár pěkných momentek 😀

Brigule je vůbec zvíře, v úterní herně neustále brala hračky zakřiknuté osmnáctiměsíční holčičce – už si v černých barvách maluju budoucí třídní schůzky 😀 Mám ale radost, že začala brát na milost „pevné“ jídlo typu bábovka, sekaná, shepherd’s pie, takže čím dál častěji můžu vařit pro nás všechny dohromady. Taky je z ní turistka, každý den ujde delší a delší trasu tady po sídlišti – jen dneska ne, protože včera ji Lvíček asi třemí procházkami tak udolal, že dnes jsme sotva vyšli před barák a už volala „meme“ a natahovala ruce, že je mimi a chce do náruče 😀 😀 😀

Včera jsme si vyjeli do minizoo v Chuchelském háji, ale nějak jsme (no dobře, já) prokaučovali plánování – spát v kočárku může i na Zličíně, my jí chtěli ukázat zvířátka, sami jsme je už viděli 😀 Budu si muset zvyknout, že nemusíme nutně vyrážet okamžitě po obědě, protože vidět je až do šesti.

Abychom si trochu orazili od nudných asfaltek s kočárkem, nechali jsme odpoledne pidižvínu na krku zlaté ochotné babičce a zajeli/zašli si na vyhlídku Máj. Krásná procházka terénem tak akorát (nějací šílenci tam tedy tlačili dokonce kočár s novorozenýma dvojčatama), prima výhled a nádherné počasí.

Tak nádherné, že jsem doma zjistila, že mám nějak červený obličej. Myslím, že je to poprvé v mém životě, kdy jsem se spálila v únoru, a to ve středních Čechách a normální nadmořské výšce.

Cestou zpátky, protože jsme nějak nadhodnotili časovou náročnost, jsme si chtěli odpočinout ještě v nějaké cukrárně. Hájka&Hájkovou ve Štěchovicích jsem zavrhla jako řetězec a mainstream, a zkusili jsme Fregattu v Měchenicích. No, příště asi jdu spíš do toho Hájka – tahle cukrárna se chlubí domácími zákusky s pravou šlehačkou, ale půlku tiramisu tvořily vyloženě rozmočené piškoty, na kávu z podivně vyhlížejícícho automatického kávovaru jsme si ani netroufli a výběr nealko nápojů se omezoval na předražené plastové půllitrovky koncernů Coca-Cola a Mattoni. Koňaková špička taky neurazila, ale že by nadchla… a dvousetkilová prodavačka, kterou zřejmě leckdo bere jako dobrou reklamu, mě spíš vyděsila. Už tam nemusím.

Zbytek ušetřeného času jsme využili k zastávce v IKEA – já chtěla novou pánev, nějakou menší, když si dělám (převážně kuřecí) steaky k obědu jen pro sebe; Lvíček nový polštář. Péřový. Tak jsem zvědavá, jestli jsou dnešní polštáře opravdu kvalitnější než ty, co měly naše babičky ještě z mládí, a já se ze spaní vedle něj neosypu 🙂 Bylo mi trochu líto, že musíme procházet takovým fofrem – od Vánoc jsem tam nebyla a mezitím přibyla spousta novinek. Ulovila jsem dvě sady na pěstování bylinek, tak jsem na sebe zvědavá – pokud se dokopu k zasazení a porostou mi, skočím si tam i pro závěsný truhlík a přestěhuju je ven! Jenom koriandr odmítám byť jen zasadit – asi se podívám v Intersparu po semínkách máty, ta by se hodila mnohem víc.

Když už jsme u jídel, která nepozřu: Lvíček si koupil limitovanou edici Hermelínu s houbami a kmínem. Kdyby si to nechal pro sebe, tak v pohodě, ale když mi škodolibě ukazoval „podívej na tu plesnivou houbu“, zvedl se mi žaludek a aspoň hodinu jsem nemohla nic jíst 😀

A jako bonbonek nakonec: Brigulína vstávala ráno před šestou a přes poledne spala jen něco přes hodinu (vzbudil ji příchod babičky). Večer byla snad nejzpruzenější a nejotrávenější, co jsem jí za její krátký život viděla, kvůli všemu řvala, zlobila, až jsme ji vykoupali o hodinu dřív než jindy, pustili večerníček a po mlíku usnula už ve čtvrt na osm – sice to znamená, že si možná dám budíček v pět, ale co s ní, žejo. No a já, jak jsem toho taky moc nenaspala (v součtu to nebylo tak zlé, ale budila se, a já s ní, snad každou půlhodinu), jsem před večeří sepsula Lvíčka za nějakou prkotinu. Podíval se na mě a zkonstatoval: „Jsi protivná, běž spát.“

Takže jdu. Dobrou 🙂

Rýmu jsme postupně chytli všichni: nejdřív já, pak Briguš a teď to dostihlo i Lvíčka. Za týden zmizely dvě krabice kapesníčků a nějaké zážitky se limitovaly na rychlou procházku po sídlišti (zjistili jsme, že aspoň krátká je nutná, aby se zvíře trochu utahalo a spalo dřív než v půl desáté).

Páteční Valentýn v Dishi. Hlídat přijela tchyně a přivezla Brigče „k Valentýnu“ kočárek s panenkou. Brigule měla z kočárku oči navrch hlavy, pořád s ním jezdí a panence začala říkat „nána“, na rozdíl od panenky-miminka, která je „meme“. Dneska se už ale nad miminkem zamyslela a napůl tázavě, napůl objevně zajásala „nána?!“ – ať žije vznik logických kategorií 😉

Lvíček je týden doma a pořád se úplně nevzpamatoval z jetlagu. Prý se říká, že cestou na západ člověk potřebuje na srovnání (počet přeletěných časových pásem / 2), cestou na východ pak počet přeletěných časových pásem… přeletěl jich devět.

Mimochodem, přivezl ze Států domů dózu neuvěřitelně skvělých buráků – chutnají jako burákové máslo v sypkém stavu. (Před chvílí mě u televize požádal, jestli bych jích po něm pár nehodila… tak jsem nemohla jinak, než že jsem asi pět vysypala z krabice a vrhla je po něm; jsem hrozná :D)

Koupila jsem si obal na nový Kindle a taky pouzdro na tablet, který se tu tak nějak válí k obecnému použití a mám strach, že přijde k úhoně. Na ebayi asi za sedmdesát korun a bez poštovného, tak nekupte to 🙂

Dnes se nám tchánovci nabídli, že si vezmou Brigitku na celý den, ať si trochu odpočineme a Lvíček se vyleží. Nějak se nám ani moc nechtělo, byla posledních pár dní hrozně hodná (až na noc na sobotu, kdy se rozhodla vstávat ve čtvrt na pět a do čtvrt na osm byla vzhůru, pak odpadla zničehonic vkleče na gauči) – ale taková příležitost se neodmítá, tak jsme se hezky poflákali v posteli, pak šli projít do Hvězdy a pak si šli pro beruli. Chuděra, když jsme šli domů, viditelně měla strach, že ji tam „zapomenem“ – myslím, že na noc bez nás budeme muset ještě trochu trénovat.

No… a víc mě nějak nic nenapadá. Akorát už asi uklidíme ty batolecí boby. Byla na nich jednou…

Omlouvám se, že dnešní přehled bude možná trochu nesouvislý. Včera jsem to nestíhala a dneska mám za sebou výbornou noc – do půlnoci jsem nemohla usnout, a zrovna tuhle příležitost si Brigulína vybrala k tomu, aby spala v kuse od osmi do čtyř ráno a pak už nezabrala (obvyklý scénář je jedno vstávání kolem půlnoci a pak cca v půl šesté, kdy se někdy nechá ještě uspat). Kdo napočítal čtyři hodiny, má bludišťáka, a nechci si dávat kafe, abych to mohla dospat, až usne… takže.

Celý minulý týden byl Lvíček ve Státech, kde absolvoval školení na nějakou pracovní záležitost. Odlítal v sobotu ráno a přiletěl v neděli večer, takže dva víkendy v čudu komplet: ten minulý jsem strávila skoro celý u tchánů, tenhle jsme byli skoro všichni nemocní, tak jen tchyně jezdila po obědě ke mně. Patří jí nehynoucí díky, ale už se těším na trochu vlastního klidu.

V úterý jsme byly poprvé v herně, a doufám, že ne naposled – B. si zajezdila s kočárky a autíčky, do pár dětí nabourala, jedné z přítomných matek ukradla mobil a jiné boty 😀 a já si docela příjemně popovídala a shodou okolností jsem tam potkala paní s chlapečkem, s kterými jsme byli na ukázkové hodině Yamahy a obě se shodně rozhodly v tom nepokračovat 😀 Asi 3-4 matky byly vyloženě fajn a žádná očividná slepice, takže snad zas někdy (je otázka, jestli zítra, aktuálně mám pocit, že mám v krku kamenolom).

Brigulíně bylo ve středu čtrnáct měsíců! Připadá mi už strašně velká. Je taky šikovná a poslední dobou mi přijde i ochotnější, mává i do Skypu sama od sebe, nechá si dát občas pusinku a abych navázala na aktuální výzkum, ehm, naučila se odemknout si svůj telefon 😀 Nevšimla jsem si, že by ji to poškozovalo v ostatní jemné motorice, protože kromě toho umí třeba spouštět přívěsek do úzkého otvoru nebo otáčet s papírovým kolečkem přichyceným ve středu; třeba se z těch průzkumů zblázněte. (Já si u zápisu taky tkaničky zavázat neuměla a tablety byly ještě sci-fi.) S jídlem je to pořád jako na houpačce, aktuálně jí dobře masozeleninu k obědu a sem tam pomeranč ke svačině, ostatní ovoce je v tuhle chvíli na blacklistu a mléčné výrobky začala bojkotovat kompletně (ale pořád vypije hodně mlíka, takže mě to trápí jen kvůli tomu, že to byla rychlá, snadná a sytá svačina, případně večeře).

Lvíček mi dovezl ze Seattlu suvenýry – balíček Starbucks zrnkové kávy Pike Place Special Reserve, pocty prvnímu Starbucks na světě, který byl právě v Seattlu – tahle „zvláštní rezerva“ se nedá koupit nikde jinde na světě.

A Kindle Paperwhite.

To už je vlastně dárek k mým dubnovým narozeninám, ale prý nemohl odolat cca poloviční ceně než tady 🙂 Musím říct, že jsem fakt nadšená – kombinuje e-ink s výhodami mobilu: dotykovým displejem, podsvícením (s možností regulace), přehledem knížek v cloudu nebo ukazatelem rychlosti čtení. Na ten jsem si v mobilní aplikaci zvykla hrozně rychle, stejně jako na otáčení stránek přejetím prstu nebo poklepáním na kraj displeje 😉 Třešnička na dortu je propojení s Goodreads, takže budu moct přidávat a hodnotit knížky současně se čtením. Mimochodem, dotyková klávesnice je taky skvělá 🙂 A přede mnou je náročný úkol vybírání pouzdra!

Zhubla jsem sice zatím jen asi tři kila, ale už je to znát: připadám si mnohem líp a hlavně mi zmizela „madla lásky“, věc, která mi lezla na nervy asi nejvíc. Tak hlavně neusnout na vavřínech.

(Usnout na polštáři, protože malá hydra právě odpadla, tak se jdu pokusit dospat tu noc…)

Ano, nejstěžejnější novinkou tohoto týdne bylo, že konečně nasněžilo a začalo mrznout. Ironicky, žádná z předpovědí „koncem tohohle týdne začne mrznout“ se od Nového roku nevyplnila, takže když konečně vyšla zpráva „do středy bude teplo, pak začnou mrazy“, nasněžilo samozřejmě už v noci na úterý 🙂 Proti mému očekávání se sníh dokonce udržel, takže si užívám toho pochybného privilegia denně vytírat předsíň od okapaného sněhu z bot a koleček. Ale jsem aspoň ráda za celý ten listopad, prosinec a tři týdny ledna, kdy jsem to dělat nemusela. Loňskou prudu se sněhem z kočárku jsem si zapamatovala jako snad jedinou vážnou nevýhodu zimního mimina.

Ve čtvrtek jsme dostali poslední vánoční dárky – jsem ráda, že se to stihlo dřív než měsíc od Štědrého dne, konkrétně 23. ledna 😉

Páteční večer byl ve znamení rozlučky – kamarád, svatební svědek a Lvíčkův kolega odjíždí na rok pracovat do Dubaje. Šli jsme do té samé Husy, kde jsme byli se Štěpánem, a nějak to tentokrát bylo mnohem horší – servírka si nás moc nevšímala a zapadlejší část stolu čekala na objednávku potom, co dopili, snad čtvrt hodiny. Horší byla ale taky moje perspektiva, protože zatímco minule jsem se lízla dvěma nefiltrovanými pivy a nacpala tatarákem a hamburgerem, tentokrát jsem popíjela mattonku a na zahnání hladu po brzké domácí večeři jsem si dala po deváté zelný salát s mrkví. (Dieta sux.) Společnost každopádně moc příjemná, tak snad zase někdy.

V sobotních mrazech jsme vyrazili na výlet do Roudnice a dobře jsme udělali – ven by se stejně jít nedalo a aspoň jsme prtě zabavili cizím bytem, kramařicím šuplíkem a pejskem, Sami jsme si zašli na ovocný punč, což by byla paráda, kdyby venku člověku během dvou minut nepromrzaly nohy až ke kostem.

V Roudnici vždycky nakupuju v Lidlu. Je to paradox, že chodím téměř výhradně do Lidlu asi sedmdesát kilometrů od domova, ale je pro mě tak nějak nejdostupnější 😉 Tentokrát bylo mým hlavním cílem zásobit se kávovými pady, na kterých jsem si už vybudovala závislost a v náročnějších dnech, kterých je poslední dobou většina, dávám dvě kafe denně. Pohodlí padů je tak obrovské, proti mytí páky a linky posypané kafem, že jsem jim úplně propadla a mleté si už dělám většinou jen o víkendu, kdy mi nikdo nevisí na noze. No, takže stojíme takhle s nákupem u jediné otevřené pokladny a za námi je se dvěma flaškami aviváže (?!) týpek „sere mě celý svět a nehodlám se s tím tajit“ – všimla jsem si ho právě díky nějaké strašně zpruzené hlášce o frontě. Dohodnem se s Lvíčkem, že platit bude on, jelikož si chce deflorovat novou platebku pro bezkontaktní placení, takže se prohodíme a já jdu dopředu, abych nakládala nákup do tašky. Během čekání se směrem k L. polohlasně raduju nad úlovkem tří balení padů slovy zhruba „to jsem šťastná, že mám kafíčka“. Venku mi L. prozradí: „Slyšelas, co říkal ten za náma?“ Neslyšela, protože prudič si mumlal nenávistné poznámky sice skoro nonstop, ale téměř nehlasně. Lvíček, který k němu stál blíž, mi prozradil: „Říkal: ‚Jdi do prdele s kafíčkama!'“ 😀

Ohledně těch náročnějších dnů: dítě se začalo vztekat. Běsní kvůli všemu, co mu vezmu, protože nechci, aby si s tím hrálo (můj mobil, rozmotaná zubní nit, teploměr, otevřený zvýrazňovač, porcelánový hrnek…). Pevně doufám, že je nevrlá z prořezávání několika zubů najednou, ale hlodá ve mně obava, že tak jednoduché to přece jenom nebude.

Jaká převratná změna proti minulému týdnu – Briguš by nejradši snědla sedláka se senem, fůru s jetelem a dědečka s babičkou, potažmo velký lipánek k snídani/svačině, vrchovatou misku masozeleniny k obědu, jeden a půl banánu odpoledne a velkou misku kaše večer. To všechno po očkování, po kterým jsou normální děti spavý a bez chuti k jídlu 😀

V úterý jsem tu měla kamarádku s devítiměsíční holčičkou. Bylo to dost zajímavý (hlídat holky, aby si navzájem knížkama a hračkama nepovyrážely oči a zuby), celkově fajn a ráda bych si to zas někdy zopakovala, ale… nemůžu si pomoct, nemám potřebu někoho vidět třeba každý den. Vždycky koukám na dvojice, někdy i trojice matek s kočárky, které tu potkávám na sídlišti, a vůbec nic mi to neříká. (Možná o tom někdy vyrobím celý blog, o mateřských fenoménech, které mě naprosto míjejí…)

Povedlo se mi spálit korkovou podložku pod hrnce. Odložila jsem si na ni rozehřátý plech a než jsem rozprostřela hranolky, spokojeně jsem na ni zapomněla. Mrcha se přilepila k plechu a propašovala se do trouby, kde za chvíli začala šíleně smrdět a já nechápavě koukala do trouby, co se tam kde vylilo nebo přilepilo. Na řešení záhady jsem přišla až ve chvíli, kdy jsem vyndala plech a našla doutnající korkovou ohořeninku na mřížce pod ním. Sami to nezkoušejte. Větrala jsem to půl dne.

Bojuju s dietou. Nejdřív jsem měla pocit, že bude stačit omezit sladké, tučné apod., ale nestačí, tak se zkouším vracet k režimu, s kterým jsem shodila na svatbu. „Dáme si večer víno?“ zaslintal Lvíček při pohledu do lednice, ale já už svoji porci „příloh“, kam se alkohol započítává, vyčerpala, tak jsem ho musela zklamat. „To už nebudeš ani chlastat?“ opáčil otráveně… nobody said it was gonna be easy!

Dnes jsme si konečně asi po měsíci udělali odpoledne pro sebe, odložili dítě u babičky a využili blízkosti Hradu k jarní procházce 😀 museli jsme prubnout nový Sbux na Hradčanském a já, neúnavný ochutnávač novinek, se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro Cinnamon Dolce Latte. Z nízkotučného mléka. „Budete na to chtít šlehačku?“ usmála se na mě baristka a já zaváhala, což ji motivovalo k argumentaci: „Je to s ní strašně dobrý!“ „Vy mě zničíte, já hubnu!“ zaštkala jsem, na což reagovala pohotovým „tak ale máte to z nízkotučnýho, to se vám vyruší!“ Přidal se další barista: „A pak budete muset šlapat ty schody zas nahoru… to se spálí…“ tak jsem podlehla a souhlasila. Ani jsem na sebe nedokázala být moc naštvaná, protože byli všichni tak strašně milí a dostala jsem ke jménu smajlíka 😀

Procházka nás neskutečně nabila. Ono se to nezdá, ale je nebe a dudy procházet se za kočárem, kde máte neustále na očích spící mrně, musíte vybírat trasy bez obrubníků a tak dále, a mít dvě hodiny fakt jen sami pro sebe. Na Hradě to navíc máme fakt rádi a mě konkrétně tam zavalily vzpomínky na to, jak jsem tam funěla s břichem v listopadu 2012 jen pár týdnů před porodem 🙂

PS: Štěpán si stěžuje, že o něm málo píšu. Asi se budem muset přestěhovat zpátky do Dublinu (a ráda bych řekla, že o tom vůbec nikdy, ani na vteřinu, ani v nepravděpodobných scénářích nepřemýšlím. Ale dvakrát do jedné řeky nevkročíš, a navíc s pidižvíkem…)

Brigule zase dělá problémy s jídlem. Mě osobně to asi netrápí tak jako babičky, vím, že na mlíku neumře a že část z toho jsou možná zuby, část prostě kapric: čokoládový oplatky by jedla kdykoliv kdekoliv. Za včerejšek tak nesnědla doslova nic kromě tří lžiček oběda: ani pribiňák, ani kaši, nic jsme do ni nenacpali, až jsem jí večer namazala chleba a toho po kouskách zdlábla půl obřího krajíce – kdykoli předtím odmítala víc než dva tři kousíčky. (Zaplácnutá chlebem pak spala od osmi do pěti, což je jeden z novodobých rekordů: jak nejí, tak se budí poslední dobou zase i dvakrát za noc na mlíko.) Někdy nechce vůbec nic pevného a všechno jí musím mixovat, včera zas byl den, kdy odmítala cokoli po lžičkách. Nenadělám, dneska v deset už v sobě měla téměř celého obřího lipánka a kus mandarinky.

Druhý a poslední odstavec o Briguli, tentokrát stran her. Začíná si hrát nejen s něčím, ale na něco: poskakuje s figurkami zvířátek a říká si u toho „ťap ťap“. Když jsem to viděla poprvé, úplně mě to dostalo. Bohužel se fantazie projevuje i záškodničtějším způsobem: teď nás „krmila“ lžičkou z prázdné misky, tak se Lvíček rozhodl, že by ho mohla nakrmit reálně. Už když jsem viděla, jak jí dává do misky polomáčenku, jsem očekávala fiasko, ale výsledek nás doslova odboural: na pokyn „nakrm tátu“ vzala sušenku z mističky, donesla ji tátovi k puse, dala mu ji olíznout, ucukla a snědla ji sama. Je tohle možný?!

Cvičím břicho, už celý týden. Mám ze sebe dobrý pocit, ale fyzicky si připadám, jako by mě do toho břicha kopnul kůň 🙂 asi to fakt funguje. Z ostatních mých předsevzetí zatím moc není, i když: nejmíň tři večery v týdnu jsem měla uklizenou kuchyň a likviduju resty, našla jsem si na Řepích galanterii a o psaní a budoucí práci, ehm, intenzivně přemýšlím 😀

Vybírali jsme kuchyň. Zlákala nás akce u Hanáka 25 + 5 % na objednávky půl roku dopředu, tak jsme se tam rozjeli a bylo to jako všechno hezké, ale když nám kuchyňová paní řekla, že tam před námi byl člověk se stejnou kuchyní, moc se nerozjel a vypadá to tak na 150 000, trochu jsme znejistěli. Doma jsme prošli darovaný katalog spotřebičů, spočítali si, že ty nejlevnější by nás vyšly na šedesát tisíc (polovina maximálního rozpočtu)… a na podnět kamarádů koukli na net, kde jsme zjistili, že v normálním prodeji stojí všechny zhruba polovinu. Totéž dřez a další doplňky, takže zítra tam voláme a omluvíme se, že tak bohatí přece jenom zas nejsme.

Trochu už nás štve, že se nedá v zimě nic moc dělat, s pidižvíkem ještě míň než dřív, protože odpadají klasické indoorové aktivity typu kina, výstav a muzeí. Tak aspoň chodíme křížem krážem po Zličíně nebo do Řep a zpátky. Budem zdraví.