Zní vám to jako název hororu? Taky to horor byl! 🙂 Jednou ráno byl na screensaveru jen ten pitomý strom a na zapínací tlačítko ani na reset to nereagovalo. Tak ho Lvíček zkusil rozebrat a nakonec ho rozchodil, jen kolem displeje je takový jakoby ulepený okraj, ale číst se na tom v pohodě dá. Tímto ještě jednou děkuju, protože před koncem prázdnin a dovolených bych… no nějak se obešla, ale velkou radost neměla 🙂

Fotky z 32. týdne tady. Chtěla jsem původně nahrát i minulý týden a zase to zpublikovat dohromady, ale fotek je moc, příležitostí málo a doma mám toho nejvěrnějšího čtenáře, který vždycky přijde s „bude blog?“ „kdy bude blog?“ „já nechci bejt nenažranej (po blogu k Vikiho výročí), ale blog s fotkama bude taky?“ Takže zatím tak. Komentovat jednotlivé výlety nemám zatím sílu, ale zatím to bylo fajn. Jen teď už oba začínají být utahaní, pro příště víme, že dva týdny by byly tak akorát.

Ten titulek je vlastně zavádějící – sabbatical Lvíčkovi začal až teď ve 32. týdnu, ale nenapadlo mě nic, co by ty dva předchozí vystihovalo. Už tak nějak psychicky mlel z posledního a všichni jsme se nemohli dočkat opravdových „prázdnin“. Minulý víkend (brzy to tedy bude už předminulý, strašně to profrčelo a nestíhám) byl nějak úplně na levačku, tenhle už to bylo o dost lepší 🙂 Stinná stránka je, že nemám čas psát – jsem ráda, když vyperu. I tenhle blog je dost provizorní, jen už jsem nechtěla mít skluz ještě další týden. Ale věřím, že tempo brzo zvolníme 😉

Viki se krásně rozkecává – denně nová slova (včetně sloves), slovní spojení i celé věty. Na pondělním výletu se naučil koleje, kamijon, vagon… z pohárků k Já, padouch 3 „pan Glu“. Baterka je „babeka“, bezchybně po dlouhé vaně hlásí „mám babky“, posledních pár dní trvá na tom, že „pojedem lodí“ a taky se naučil na dotazy odpovídat „nevim“. Začal mi říkat mamiko (což je hrozně sladký a taky mu při takovém oslovení leccos odpustím), s tím šlo ruku v ruce babiko, Bibiko. Po roce, co ho to učím, začal říkat „míko“ (třeba dneska v kontextu „co budeš chtít k obědu?“ „Míko!!!“) A zdaleka nejčastější je „já kaky (taky)“. Některé příklady konverzací:
„Deje Bibika?“ „Bibinka je s tátou.“ „Né! A(ch)jo. (chci, aby) Byla Bibi noma!“
„Co chcete za písničky?“ „Pepi!“ „Ne, já chci Balerínu!“ (Lvíček) „Víte co, tak se nějak dohodněte.“ B: „Viki, můžu si pustit Balerínu?“ V: „Jo, Balínu jo, Balína líbí!“
„Totoje?“ „To jsou moje kalhoty (na sušáku)“ V je zkoumá: „Moký!“

Jo, a fascinuje nás, jaký má orientační smysl. Asi jako jediný z rodiny. V autě pozná už zdaleka, když se blížíme domů; když jsem mu na výletě řekla, že jdeme k autu, rozběhl se správným směrem. A pamatuje si, že ve vedlejším vchodě bydlí jeho idolka ze školky: „Mami, Lola bydlí tady!“

Fotky za 30. týden a 31. týden. Na komentáře už fakt sílu nemám 🙂

Jako pánové! Jak lze vyléčit angínu jízdou taxíkem, to jste se mohli dočíst včera, zbytek jen stručně.

Bibi se vrátila z prvního týdne prázdnin s babičkou, víkend pobyla (vzhledem ke klempírujícím rodičům byla jediná aktivita včerejší dopolední výlet na koloběžce do krámu pro vajíčko a lentilky) a odjela na týden druhý.

Viki si pořídil slušnou spáleninu na předloktí a dalo hodně práce, hemagelu a sovích náplastí z IKEA, než se nám ji podařilo vyhojit. Taky si v prázdné ložnici udělal obří bouli nad okem a poslední den školky (borec – poprvé sám, poprvé tři celé dny v týdnu, v kuse za sebou a dal to úplně s přehledem, ani poslední den nechtěl domů) ho spolužák kousnul do ramene.

Objevil slovesa a s radostí je začíná používat. „Bibi jede!“ „Pám meje gaga!“ (pán meje auto) „Vivi tady bojí!“ Zase ta komunikace začíná být úplně o něčem jiným, i když je pořád poněkud dřevní. Taky nevím, jak se mám postavit k jeho zběsilé negaci toho, co se mu nelíbí. „Deje táta?“ „Táta jel do práce.“ „Ne!!!“ a náběh na hysterák. Nikdy nevím, co mu na to mám říct 😀

Pár fotek (ne že by bylo čeho) zde.

Poslední dva dny mi můj digitální detox moc nejde. Oba se totiž s Lvíčkem plácáme v nějaké ukrutné viróze a držet mobil je jedna z mála věcí, na které mám sílu. Teploty lítající kolem 38, bolest hlavy, knedlík v krku a šílená únava. Mě navíc píchá v tříslech, nejspíš uzliny, L včera proležel dopoledne, aby byl schopen odvézt B na prázdniny. Dneska jsme si objednali oběd, L měl homeoffice, V byl hrozně hodnej a doufáme, že zítra už nám bude líp a V půjde do školky. Měl by tam být poprvé bez sestry a já si samozřejmě naplánovala, jak strašně moc toho tady bez něj udělám. Pochopitelně není vyloučené ani to, že to ještě chytne od nás… Začínám být cynik, je to prakticky stejná story jako loni, celý měsíc po horách je rodina komplet mimo provoz. Lvíček měl mít ten týden kolem svátků dovolenou, nakonec kvůli B horečkám zrušil pondělí a úterý a od středy jezdil s Vikim, převážně „na mémé“, jak si junior přál. Byli tak ve středu na farmě v Radonicích a ve čtvrtek na farmě U Merlina a v pátek na hřišti Vltavanů 229. V sobotu jsme se odvázali a jeli – kluci vláčkem a my autobusem – do řepského Mekáče. To už mi nebylo dobře, původně jsem chtěla vyrazit hned po nich (kolem desáté), ale skoro do jedenácti mi trvalo, než jsem se sebrala. Zbytek dne jsme pak paranoidně měřili B, jestli jsme ji nepřetáhli a nebude znova nemocná a nebude moct odjet na prázdniny… nemoci vlezou člověku na mozek.

Moje diamantová tchyně nám přijela ve čtvrtek odpoledne pohlídat, takže jsme si mohli dát trošku do těla a obejít kus bývalého vojenského újezdu v Brdech – parkovali jsme na rozcestí Klínek a obešli si viklan, smaragdové jezírko a vrcholek Plešivce s nádherným výhledem. No a od včerejška by měla být do pátku s Bibi na prázdninách u svých rodičů – snad jim bude fajn. Loni jely touhle dobou k tchánovým rodičům a po návratu jsem B zase ještě asi dva týdny dávala dohromady, tak si jemně držím palce, aby to tentokrát nebylo.

Už jsem říkala, že ty nemoce vlezou člověku na mozek?

Fotky tady.

PS: Povedlo se mi nedovysvětlit titulek – jak měla B ty horečky, tak si k ní Lvíček nastěhoval gauč (původně tedy proto, aby se v klidu vyspal, když začátkem nemoci spala u nás v posteli a byla i důvodná obava, že budu muset courat pro léky, mlíko atd. do obýváku, kde je gauč normálně). Hodil se, protože B skřípala zuby, chrápala, budila se a prvních pár dní musela k ránu dostávat antipyretika. No a abychom se solidárně potili každý jen do svýho prostěradla, spíme teď zase každý zvlášť… ne, že by s Vikoušem v ložnici hrozila nějaká manželská romantika, ale stejně už si začínám připadat jak ve sdíleném bydlení místo manželství. A sorry. Už jsem říkala, že ty nemoce…

Mám velmi pitomé deja vu. Loni byly děti po horách tři týdny nemocné, letos budou děti po horách minimálně tři týdny nemocné. Příští rok už si to asi nelajsnu…

Přitom týden se vyvíjel dost slibně. Princezna kašlala jen velmi zřídka a mimo to jen terorizovala mě a bráchu, takže jsme ji po obecném konsensu poslali od středy do školky. Ve středu jsem využila nastálého volna k návštěvě dětské doktorky s neustále chrchlajícím Vikoušem (nakonec to měl na průduškách) a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to pro mě byl zážitek týdne. Být venku! Na procházce! Byť jen k pediatře, v pekárně, v lékárně a zpět.

Na čtvrtek jsem měla dalekosáhlé plány – zajet do Lidlu pro koupací osuškoponča a pak uspat Vikiho do Avionu, kde byla od jedenácti narozeninová oslava Starbucksu s programem, dortem a ochutnávkami kafe. Čímž pádem samozřejmě od noci do pozdního odpoledne cedilo jako na objednávku. Zůstala jsem doma, nudícího se Vikouše větrala na mokrém balkóně a pro ponča sjel Lvíček.

V noci ze čtvrtku na pátek spala B s námi v posteli a cítila jsem, že má teplotu. Nu což, tak prostě nepůjde poslední den do školky, přes víkend si odpočine a v pondělí začneme dovolenkovat… ne? Ráno byla naprosto veselá, akční, hravá… Lvíček vzal Viktorka na kontrolu k doktorce, ta seznala, že se to lepší, ale ať přes víkend ještě foukáme (V dostal Ventolin ve spreji a dejchátko a na rozdíl od sirupů, na které už se šklebil, dýchat miluje, jde mu to a fakt to pomáhá)… no a během dopoledne se to začlo sypat. B asi v jedenáct usnula, úplně hotová, my ráno zjistili, že jeden teploměr vyplivnul úplně a druhý měří tak o stupeň a půl míň než má, takže jsem ještě objednávala teploměr na Rohlíku (!). Teploměr přišel a začal rovnou měřit totální poplašné zprávy – 38 a víc (teplota mě a V byla úplně normální). Jako nebudu do toho zabředávat, většina matek zná – sirup, teplota klesne, pár hodin, teplota stoupne, do dalšího paralenového sirupu brzo, Nurofen zvrací, takže nutno v čípkách, šílené obstrukce, nakonec čípek vnucen, teplota klesne a cyklus se opakuje. Vždycky ráno jí teploty spadly až k 37 a pro nás úleva, že to opadává, načež během dopoledne vždycky zase horší než to bylo. No a dneska k jedenácté to už ani po sirupu nijak moc nepadalo plus si začala stěžovat na bolest zad, Lvíček vypsychoval, že má zánět ledvin (jako ukazovala kromě oblasti ledvin i na celý zbytek zad a na dotek nijak bolestivě nereagovala, ale ta nesrazitelnost mě taky vyděsila), tak jsme oba sbalili, Vikiho hodili k babičce a vyrazili do starého dobrého Motola.

Tam jsme si vyčekali frontu na moc milou paní doktorku, která B vyšetřila, poslala moč a krev na laborky, pokecala si s ní o krvinkách v Byl jednou jeden život a obdarovala ji omalovánkou kočiček. „To bylo super!“ nechala se slyšet naše princezna s devětatřicítkama při odchodu z vyšetřovny, a my čekali asi tři čtvrtě hodiny na výsledky CRP. Ty byly hraniční, takže zítra k naší doktorce na repete, ale my byli spokojení, protože se aspoň nepotvrdila naše iniciální vize „bez okamžitého zásahu je do 24 hodin bez funkčních ledvin“ nebo něco takového. Jeli jsme na oběd, za odměnu do řepského mekáče… který je v rekonstrukci… takže ještě dalších deset minut do Butovic. Po příjezdu domů se ji Lvíček snažil uspat a já šla do Metropole pro náhradní Ibalgin sirup za ten, který jsem koupila v Butovicích a po aplikaci první dávky zvládla ze zesláblých roztřesených rukou upustit a rozbít. Skončilo to tak, že za ním ve čtyři přišla, že na hodinách je 4 a 12 a že už má vstávat 😀 Sama tak přes den spala asi deset minut a usnula až v půl desátý, takže už je jí asi definitivně líp.

Ale aby dobrých zpráv nebylo jo kor moc, tak při tvorbě odpoledního kafe v kávovaru zachroustalo, zapraskalo, cvaklo, vypadlo několik kousků plastu a kafe sice vyrobil, ale voda po vypláchnutí je od té doby hnědá místo světle žluté a viditelně je někde něco zle. Takže reklamace a život na instantu. Aspoň že mi moje mamuška přivezla minulý týden to karamelový. (Jo a všechny možný události a drobný katastrofy jsem ani nezvládla vypsat, třeba za dobu hlídání V rozbil u tchánů zámek, že byla nutná výměna vložky… :D)

Fotky zde (doufám, že pro příště zase zvládnu zeštíhlit).

Návrat ze školky v přírodě mi připadá jako vzdálený půl roku a ne přesně týden. Jo jo, dny se vlečou, když jsou obě děti doma s kašlem… a to jsem chtěla psát i články o hubnutí, letní recepty a další chytristiky. Ani smykem.

Školku v přírodě jsme si užili. Asi pět rodičů mi sice v jejím průběhu sdělilo, že obdivují moji trpělivost, když se Viki válel po podlaze v jídelně nebo na schodišti a odmítal se zvednout a dojít na pokoj, ale pořád to bylo mnohem lepší, než být neustále za zadkem patnáctiměsíčnímu sebevrahovi, který by nejradši neustále lezl do jezírka, padal ze schodů nebo se vrhal do nabitých drátů kozí ohrady. Proběhlo taky několik návštěv naší oblíbené kavárny (změnili otevírací dobu, takže ve čtvrtek jsme tam naběhli v půl jedenácté, usadili se a baristka nám rozpačitě sdělila, že ještě neotevřeli, ale když chvíli počkáme, kafe nám udělá :D), obligátní nákup svačinek ve vrchlabské Bille nebo Lidlu a taky několik večerních drinků typu Jack Daniels Honey nebo Captain Morgan, které byly tou nejzásadnější příčinou mé trpělivosti se vzteklým batoletem 🙂

Tenhle víkend jsme se včera byli projít na Cibulce (V usnul a B s námi nebyla, takže o soutěže se strašidly jsme se ani nepokoušeli, jen jsme si dali kafe na účet pana senátora Lásky) a dnes na obědě u tchyně, popřát jí k narozeninám, a stejně to bylo moc. Děti chrchlaj a chrchlaj a není s nima k vydržení, příští post bude dost možná na téma Jak nezabít čtyřleťačku, která surově štípe, škrábe a kope mladšího bráchu, když ten jí vezme hračku nebo jen nespecifikovaně „otravuje“. A když je na jeden den u babičky, po návratu je to ještě horší. Školku, prosím!!

Fotky z 24. týdne a tedy i ze školky v přírodě tady.

Fotky z tohoto týdne aneb „děti kašlou, jsme doma“ „děti přestávají kašlat, jdeme na víkend ven“ „děti kašlou zase mnohem víc a čeká nás nejspíš další týden v cele“ zde. Popisky přidám zhruba za sto let.

PS: Za půl roku je Boží hod Vánoční, tak jsem padouchům při uspávání zařadila i pár koled. Kdo si chce taky zaposlouchat, doporučím své oblíbené http://christmasfm.com/radioplayer/listenlive.html 😉

Čas tak strašně letí a já ještě v pátek neměla ani zdaleka nahrané fotky, natož napsaný blog za předchozí týden, a to už pomalu abych psala post aktuální! Přitom zrovna minulý týden a zvlášť víkend byl tak nabitý, že se mi z toho doteď motá hlava 🙂 no co už, nějak to zflikuju!

Pořídili jsme Bibi kostým na školku v přírodě. Půjde za Lociku. Holt už to není to bezelstné dítě jako loni, co radostně souhlasilo s homemade kostýmem kočičky – plus u mě ale má, že jde přece jenom mimo ten nejhlavnější proud, co tvoří Elsy a Sofie. Locika byla její první panenka a jeden z prvních filmů, které viděla.

Viki se dost rozkecal. Každý den se naučí aspoň jedno nebo dvě nová slova – největší pokrok znamenalo „deje“ a „není“, miluje taky „éuo“ (éro), „hu(r)á“ „jupí“ „týjo“ nebo „tadá!“ jako prezentaci něčeho hotového a pěkného, užitečné je „dem“ (jdem), „tam“, „ven“, případně „moje“. Kdykoli jeho pozornost připoutá televize, slyším „Pepi“ jako požadavek na prasátko Peppu (aktuálně nejzamilovanější večerníček). Volá nás slovem „haló“, ale ten styl mi ze všeho nejvíc připomíná, jestli jste viděli takovou tu scénu ve filmu Eva tropí hlouposti 🙂 čas od času volá „haló“ jen pro radost z „haló“ 😉

V sobotu byla Bibi u babičky a my jeli s Vikim na Statek U Merlina (poměrně dost pozdě, protože Lvíček spal až do devíti :)). Když jsem chtěla pomalu opustit kozí ohrádku, vešla dovnitř dívčina s náručí pampelišek. Kozy se na ni samozřejmě hned u vchodu vrhly, začaly jí to žrát z rukou, holčička se rozeřvala… a já, jak jsem to sledovala, abych vychytala okamžik vhodný k odchodu, jsem na chvíli pustila Vikiho ze zřetele a ten nacouval a kecnul si přesně do velkého sudu s vodou pro kozy. Nic se mu nestalo, jen se vykoupal celý od krku ke kotníkům, usušili jsme ho půjčeným ručníkem (musím si koupit a vozit ten rychleschnoucí!), převlékli do náhradního oblečení a pak se strašně nerodičovsky asi půl hodiny smáli, protože se mu nic nestalo a scéna to byla jak z němého filmu. Měl chudák vůbec nějaký groteskový den, protože ráno šlápnul na pohozenou kalkulačku, podjely mu nohy jak na slupce od banánu a kecnul si na zadek, že zůstal jen koukat. No, nic, protáhli jsme ho statkem, nechtěl z trampolíny a klouzačky, tak jsme museli fingovat odchod… a ještě se na chvíli vrátil do trávy, něco tam kutil a pak nám sám od sebe každému přinesl jednu utrženou sedmikrásku. To nás teda dojalo 🙂

Skončili jsme tam později, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet na oběd do Zastávky. Přes peripetie s hledáním stolu jsme se nakonec dobře najedli, Viki snědl skoro celý řízek a pěknou hrst hranolků a dokonce jsme zažili jednoho VIP hosta – za námi zaparkoval jaguár s poznávací značkou K12 KZSVK, tedy Karel, 12. kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský 😀

Po obědě jsme jeli domů, přeložili Vikiho do kočárku a vyrazili na naši oblíbenou a teď už zřídkakdy provozovanou procházku do řepského McCafé. Pak jel Lvíček vyzvednout Bibi do Hvězdy, kde byly s babičkou na koncertě, my s Vikim jsme se zastavili na svačinu v obchůdku u Vietnamců a pak šli domů. Zjistili jsme, že Bibi spala, a po večeři jsme se spontánně rozhodli ještě zajet na muzejní noc do Výtopny Zlíchov a Meetfactory. Rozjezd nebyl úplně nejlepší, protože vestavěná navigace, která nás ještě nikdy ve štychu nenechala, nám tvrdila, že k cíli jsme dojeli na Jižní spojce. Ano, je odtamtud na Meetfactory vidět, ale sjet se tam jaksi nedá, takže nám dalo trochu motání přes Smícháč, ale nakonec jsme dorazili. Vláčky byly velký hit pro obě děti, hlavně zahradní parní železnice, kde se svezli oba (Viki dvakrát). Do Meetfactory jsem vlastně ani nechtěla jít – šla bych tam jen tehdy, kdybychom měli čas navíc, kvůli šanci potkat se se zdejší kurátorkou, kterou je moje spolužačka z VŠ. Ale nedomluvili jsme se a když jsem Lvíčkovi volala, byl s Bibi už tam. Tak jsme dorazili i s Vikim. Tomu se instalace moderního umění z nepochopitelných důvodů moc líbila, Lvíček a Bibi to nepochopili a já žádné spolužáky nepotkala, tak jsme sbalili fidlátka a dopravili se k autu. Nějak jsme ten den měli všechno s hodinovým zpožděním, od vstávání přes výlet a oběd až po odpolední spaní, večeři, Muzejku a ukládání, takže výletníci odpadli nakonec až v jedenáct (za mohutného hraní her „jak dělá ovečka“ v autě cestou domů, abychom je doma zvládli ještě umýt a převléct). Ale převládla euforie z nabitého dne a hlavně i večerního programu, které dokonce i Viki zvládnul na jedničku. Blýská se na časy!

V neděli jsme ještě ráno vyrazili do malé zoo. Bibi mě zmučila vstáváním asi v půl sedmé, odpadla v autě cestou domů a spala asi jen čtvrt hodiny, takže odpoledne jsme zaplaťpámbu strávily v odpočinkovém režimu samy doma; Viki šel s Lvíčkem na zmrzlinu a hřiště, kde se neuvěřitelně skamarádil s pětiletým kamarádem Bibinky (Dariem). Lvíčkovo vyprávění a fotky mě dojaly (a je mi líto, že se Dario s rodiči a novorozenou sestřičkou bude v dohledné době stěhovat pryč).

Fotodokumentace zde, popisky doplním. Někdy.

Tenhle týden je to naopak – mám nahrané fotky (a asi půlku už i otitulkovanou), ale nějak nemám psací náladu. (Tady bych se mohla zamyslet nad tím, jestli je vhodnější, když děti po obědě neusnou – jako včera – a celé odpoledne jsou megaprotivné a večer rovnou prořvou, takže rodič po uspání v půl deváté potřebuje dvě hodiny čumět do blba, nebo když spí – jako dnes ve školce – a večer jsou nádherně milé, čilé a do tři čtvrtě na deset taky naprosto bdělé. Ale neudělám to. Tohle dilema prostě nemá řešení.)

Pracovní týden proběhl bez větších výstřelků, ale musím zmínit pátek – to byl u Lvíčka v berounské kanceláři dětský den. Od tří, takže jak to udělat s prcky? Nedávat V do školky, vyzvednout B po o (megaradost, která přebila i čtvrteční školkové kino) a uspat je v autě. Usnul jenom V, na místě jsme byli v jednu, přenesli batolátora na gauč do kuchyňky a aby mohl L ještě chvíli pracovat, vzala jsem Bibi ven na svačinu a byla to snad nejúžasnější hodina a půl, jaké jsem s ní kdy zažila. Sedly jsme si na kafe a pribináčka, pak o kus dál na zmrzlinu a sodovku, okoukaly a okomentovaly výlohy, prošly se v tekoucí vodě na náměstíčku a bylo nám super. Vikouš zatím spal, L ho tak jednou za půl hodiny vždycky přišel zkontrolovat a jednou ho tam místo spaní našel v plné polní – nasadil si sluneční brýle, kšiltovku, posbíral všechny hračky a v klidu čekal. „Táta!“ rozjařil se, jako když si k vám přisedne kamarád v hospodě.

Dětský den nemá smysl popisovat, totální mumraj a chaos, ale děti byly veskrze spokojené a my taky. Shodou několika faktorů jsem zrovna ten den zahájila udržovací režim, takže jsem mohla olíznout ukapávající zmrzlinu i ukousnout nedojedený řízek bez mučivých výčitek svědomí 🙂 Částečně kvůli nehodě na dálnici jsme zůstali až někdy do půl osmé, umyli děti v erární sprše a tentokrát po cestě zabrala B; Viki až doma. (Viz první odstavec.)

V sobotu měla Bibi se školkou vystoupení na zličínských letních slavnostech, kam jsem pozvala i svoji mámu a měla opět strašné deja vu o generaci zpátky – maminka, babička a já. Byla tam i tchyně, a když nám pak posílala fotky, chvíli jsem se podivila, kde se tam vzala Lvíčkova babička 😀 geny jsou mrchy. Čas taky.

Fotky tady.