Připadalo mi to nereálné, ale 24. v půl sedmé večer jsem po třech dnech šúrování nakonec měla, až na dva hrnce od večeře, uklizenou a nablýskanou kuchyň, obývák a potažmo celý byt. Na nadílku měli přijet Lvíčkovi rodiče, jeho ovdovělá babička a bratr, takže jsem od večera vůbec nic nečekala… a byla jsem velmi příjemně překvapená. Švagr nepřijel, tchánovci i babička byli skvělí, dárků tak akorát (tedy pro děti trochu moc, jako obvykle, ale s 90 % si zvládli pohrát ještě ten večer a prakticky vše se jim trefilo do vkusu), všichni měli radost a únava pouze přiměřená. Dostala jsem zařízení na prozvánění klíčů (to fakt existuje), vytoužené rádio do sprchy, kabelku od Rosy Mitnik a spoustu knížek, které nevím, kdy si přečtu, ale to mi nebrání z nich mít radost 🙂 Lvíček ode mě dostal výztuhy do límečků košil, Sedláčka, vstupenky na Neviditelnou výstavu a klíčenku pro hipstery 😉

V předvánočním shonu taky zapadlo Vikiho 22 měsíců. Zase pokročil – už bezpečně označí příslušnou dvouslabikou všechny členy rodiny, naučil se nová citoslovce jako „o-ou“ nebo nelsonovské „chá-chá“ a taky třeba od ségry odpozoroval hru: když přijedeme z výletu, zavře v sedačce oči a dělá, že usnula. Takže taky zalomí hlavu, přivře oči na škvírečku a čeká, až začneme hořekovat „on nám ten chlapeček usnul!“ a pak se kření. Taky umí už několik písniček, neustále se snaží lézt po výškách a taky se mi začal nonstop sápat po mobilu, takže zřejmě už tak mizerná frekvence blogování a publikování fotek ještě výrazně klesne. V příštím kalendářním roce doufám ve dvě věci: že se rozmluví a že začne chodit na nočník.

A taky, ale to už je opravdu propadliště dějin, jsme zažili a přežili první školkovou besídku. Je ze mě oficiálně beznadějný opičí rodič, protože za bezdětna jsem těmhle pásmům nerozuměla a přišly mi trapné a k smíchu. Týdny drezírovat čtyřleté a pětileté prcky a pak je nahnat v houfu před rodiče, aby zpívali pořád dokola „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati“, protože si nedokážou spočítat, kolikátý mají verš… jenže když je tam najednou to vaše dítě, všechno je jinak, všechno je jedno a vám tečou slzy dojetí za každý tón a slabiku, kterou dá váš miláček aspoň přibližně dobře 😉

Fotodokumentace v příloze.

Aspoň částečně. Nedělám to moc často: většinou jedeme buď všichni někam spolu, nebo si užívám volného času příjemným nerušeným úklidem (což se dvěma dětmi už není tak ironicky, jak by znělo ještě před pár lety).

Ale dneska jsem zažádala o opušťák. Předestřu situaci: v pátek měl Lvíček vánoční večírek, takže jsem vyzvedávala Bibi já. Aby si to užila, přišla jsem už v půl čtvrtý, kdy ještě loudové (B samozřejmě mezi nimi) dojídali svačinu, aby šla domů za světla – týden před zimním slunovratem opravdu challenge 🙂 Kočička měla velkou radost. Až takovou, že jsem zauvažovala, proč ji nevyzvedávám častěji. Pak si při nákupu svačiny „v obchůdku“ vymohla časopis, musela jít seskočit ze zídky, V v kočáru chytil amok a musel taky, pak trval na tom, že pojede na skříňku, a za pár metrů, že nepojede nijak nikam, a já si zas vzpomněla 😀 doma jsme byli za hodinu a to byl ještě poměrně hladký průběh. 
L přijel, když už jsem spala, v noci se po flámování, na které není zvyklý, probudil a asi hodinu nemohl zabrat, a kolem půl sedmé ho probudilo ječící komando. Joo, rodičovské večírky se v domácnostech s předškolními dětmi prostě neodpouštějí. Bylo mi ho líto, ale pak odpoledne odjel sám kupovat světýlka, to se protáhlo na hodinu a půl a mě už zase mohli potomkové umořit. No a dnes dopoledne se chystal vzít V na procházku, ten mu před barákem odmítl dát na cestě z kopečka ruku, upadnul, natloukl si kokos a odmítal jít znova i po ošetření. L se šel tedy projít sám a po návratu se ještě pro jistotu zavřel v pokojíčku a šel kompletovat modely lega. Rozuměla jsem mu. Zlobili opravdu děsně. Ale už jsem toho měla plné kecky.

Tak jsem po obědě vyrazila na kafe. Irské. A nějaké to početní a popsání.

Bylo to boží a děti byly hodné. Zlobit začaly zase přesně ve chvíli, kdy jsem překročila práh bytu. A potom nám to došlo. Oni na mě prostě oba žárlí a soupeří o pozornost. Tušili jsme to už dlouho, ale tenhle víkend – kdy jsme vzhledem k blížící se besídce a Vánocům nenaplánovali žádný výlet – to kulminovalo. Při obědě udělala takovou scénu, když jsme se ji snažili přimět obědvat i něco jiného než kečup, že to vyvrcholilo počuráním. A já myslela, že teď ve čtyřech letech už bude mít trochu rozum… Asi nás čeká ještě hodně velký boj, a já bojuju strašně nerada. Bibi bohužel začíná mít tendence podvádět, lhát a vědomě planě slibovat. Asi to patří i k věku (a školce), ale nemám z toho samozřejmě radost. Budu se jí snažit víc věnovat, dělat si dámské jízdy a tak. Snad se to trochu setřepe.

Mít dvě děti je náročné. 

Fotky tady. Je jich málo, protože holt nebyl žádný výlet… A už zbývá jenom šest dní do Vánoc!

(Plus obří achievement: blog v neděli. To se zase asi dlouho nepodaří :D)

Moje holčička má čtyři roky. Každý rok se chystám napsat dojemný retrospektivní post a vždycky jsem tak pohlcená vánočními přípravami, že na to není čas. Mrzí mě to. Každý rok si vzpomenu, jak jsme od 36. týdne každé úterý jezdili do Mělníka na kontrolu a po té poslední jsme navečer zase jeli zpátky. Myslím na všechny ty pocity – očekávání, nejistotu, bolest. Na to, jak mi přesně podle mých představ dali miminko hned na břicho a já byla opravdu šťastná a zamilovaná, vlastně stejně jako celých těch cca osm měsíců předtím. Jak se na sále objevil Lvíček, který porod těsně nestihl, a jak jsem za to v tu chvíli byla ráda, protože jsem na to potřebovala být sama. A taky samozřejmě žasnu, jak úžasná, šikovná, chytrá a krásná holka z ní vyrostla. Obří skoky byly spíš ty dosavadní: z 0 na 1, 1 na 2 a z 2 na 3. Ten poslední ze 3 na 4 už nebyl tak markantní: prakticky všechno, co umí, už uměla loni (krásně mluvit, zpívat, malovat, na nočník, na výlety…), jen to teď všechno o dost vybrousila. Pravdou je, že tohle jaro/léto jsme měli pár milníků, třeba prohlídku hradu s průvodcem, kino, taky samozřejmě školka… je prostě dospělejší a je to hodně znát.

Pár poznámek k Vikimu. Všude teď vyleze. Musím zamykat nebo schovávat všechny stoličky a když to udělám, zabaví naše jídelní židle… Ómm, je to jen období a kéž by bylo co nejkratší… Přestává chtít přes den spát, to už jsem psala, a taky strašně rád zpívá. Beze slov, ale už má několik jasně identifikovatelných písniček včetně Štědrej večer nastal. To jsem zvědavá, co z něj vyroste… 😀

Supermikulášské pondělí – oslava narozenin a Mikuláš v jednom. Naštěstí neprovozujeme návštěvu čertů a asi nikdy provozovat nebudeme, pokud si to nějaké dítě někdy explicitně nevyžádá; zatím vypadají oba plně spokojení s nadílkou za oknem, dědečkem s andělskou parukou a babičkou s blikajícíma rohama 😉 Původně jsme to plánovali rozdělené, neděle sraz celé rodiny a pondělí sfouknout jen nějak stručně, ale zdravotní stav dětí tomu nenahrával, tak jsme spojili. Bibi dostala od babičky kuchyňku (o kterou samozřejmě hned projevil eminentní zájem Viki) a v sobotu pak od prababičky ikeácké nádobí, které nedá z ruky a já se jí nedivím – dokonalé napodobeniny pánví, hrnců a obraceček.

Po oslavě následoval divoký týden obou dětí doma, nakažlivých a tím pádem nezpůsobilých chodit ven, u kterého se radši nebudu moc zastavovat, protože z něj mám dodnes tik v levém oku. Plus takové lahůdky, že si Viki (za přítomnosti obou rodičů) sáhnul na běžící toustovač a na pravé dlani měl dva prasklé mokvavé puchýřky. V pátek už jsem ani jednoho nebyla schopná přes den uspat a obecně je to i s Vikim čím dál náročnější, Bibi občas neusne už ani ve školce, takže je možné, že přestanou spát oba zároveň. Uvidíme. Že usnuli teď v pondělí oba úderem osmé večer a před sedmou se neprobrali, na to by se dalo zvyknout 😉

V neděli jsme jeli na výlet do Hamousova statku. Viki sabotoval snídani, měl jenom pinguí a blbě to dopadlo – zeblil se v serpentinách před Zbečnem. Takže převlíkání dítěte skoro na mrazu, nákup rohlíků, aby se to na zpáteční cestě neopakovalo, tišení zhysterčeného dítěte… Pak se nám naskytlo hlídání na odpoledne a chtěli jsme vzít Brígu na Anděla Páně 2. Chtěli. Pitomé multiplexy měly všechny akci na lístky za 50 nebo 80 korun a Anděl byl vyprodaný až do osmi do večera. Zklamané Bibče jsme nabídli náhradní program – nákup stromečku. Cestou z Anděla do Mountfieldu zahlásila, že se jí chce čurat. Vzápětí to vzala zpět, že to vydrží domů, ale nám bylo jasné, že to potrvá dlouho, takže jsme zastavili u cesty. Zhysterčila, že čurat nebude, nakonec jsem ji svlíkla a donutila, ale smrtelně uražená s náma odmítla jít vybírat stromeček a radši zůstala trucovat v autě. Děti jsou radost.

Fotky zde.

Advent si zatím moc neužívám. Nevím ani proč: objektivně toho tolik na práci nemám, z cukroví jsem se zmohla jen na domácí čokoládu podle přání Bibi, velký úklid neprobíhá a práce bude (zaplaťpámbu) zas až od půlky ledna. Ano, tenhle týden je Bibi doma, ale pocit, že nic nestíhám, mám už aspoň čtrnáct dní. Naopak sváteční nálada mi vyhasla už někdy začátkem listopadu, přestože doma pálím svíčky i františky, na stole trůní věnec i smutně schlíplá větev chvojí a aspoň jednou denně si fetnu dávku koled. Kde nic není…

Třeba to ještě přijde. Každopádně jsem teď trochu rozhozená mezi minulým týdnem, který mám vlastně glosovat, Bibčinými pondělními narozeninami, které už do něj nespadají, a dnešním přííííšerným dnem, kdy děti ani minutu nespaly, ani minutu nekoukaly na televizi a naopak téměř všechny minuty z celého dne zlobily, řádily, ječely, hádaly se, škodily, lezly kam nemají, soupeřily o mou pozornost a tahaly se o hračky. Lvíček byl trochu zpruzený, když jsem mu někdy kolem třetí odpoledne jen párkrát pravdivě poreferovala o situaci (které z dětí dostalo kolikrát výprask nebo hysterák z únavy), ale když přišel domů, během hodiny a půl byl na explozi taky a srdečně mě litoval a obdivoval, že jsem to přežila celý den 🙂 zkrátka už jsou zdraví (Viki si dokonce dal mléko, které odmítal celý ten týden nemoci a už jsem myslela, že se mi úplně odnaučí na lahev), nudí se a zlooobí. Snad zítra vyjde nějaký výlet. Každopádně jsem neměla klid ani na jedinou vlastní myšlenku, takhle intezivní den už dlouho nebyl, tak si to kompenzuju psaním. Psaní je kámoš 🙂 a blogové resty narůstají.

Z toho minulého týdne stojí kromě už zmiňované infekční (především) ústní hrůzy asi jen neděle. Tchyně nám velkoryse nabídla, že když už jsou oba zloprckové infekční a zaháčkovaní doma, že nám je na pár hodin pohlídá a my si můžeme někam vyrazit. Takže jsme měli rande. Nevím, jestli počítám dobře, ale mám pocit, že od srpnových Lvíčkových narozenin snad poprvé! Vyšla nám tak naše tradiční předvánoční návštěva Pražského hradu a bylo to skvělé rande. Procházka, svařák, selfíčka, povídání… chybělo jen sednout si někam do tepla, protože fakt fest mrzlo 😉 ale cestou domů nás ještě spontánně napadlo zastavit se v Globusu pro svačinu a fazole, mleté hovězí a pečivo na chilli con carne. Comfort food jak prase. Bodnul 🙂

Fotky zde aaa… deck the halls! 🙂

Aktuální trend mě znepokojuje: před pár měsíci jsem zvládala týdenní blogy publikovat v neděli nebo v pondělí, před nedávnem se to ustálilo na středě… a teď už podruhé sobota?! Špatný, špatný… Vánoce jsou za tři týdny, teď nevím, jestli už nebo až – doufám, že nejpozději potom se to zase zlepší. Chtěla jsem napsat, jak jsme před týdnem trhali šípky a chvojí na adventní věnec, „rozsvěcení stromku“ na zahradě ÚMČ, o přípravách na Mikuláše, Bibinky narozeniny, shánění dárků… a včera se oběma dětem vysel milion aftů. Ruka, noha, pusa. Při normální nemoci jsou unavení, půl dne prospí a nemají sílu zlobit. Teď nemají teploty, ale bolí je to a mají hlad, protože nemůžou nic jíst, takže prudí celý den, do noci a od časného rána. Ozvu se někdy. Jestli přežijem.

Fotky. Popisky velmi úsporné.

Jeden blogpost jsem už tenhle týden publikovala, takže jsem si ho mentálně odškrtla a ten fotkový v jednu chvíli zkrátka z přeplněné hlavy přetekl. Je toho moc – adventní věnec a kalendář, cukroví, vánoční přání, Ježíšek, Mikuláš, Bibi narozeniny… Připadá mi, jako by nějaký sadista na poslední tři týdny šíleně zrychlil čas – před chvílí byl začátek listopadu a na všechno hromada času, najednou klepe na dveře advent a čas není na nic. Jo a jak jsem si tu posledně libovala, jak jsou děti hodné, tak se zase začaly vztekat a zlobit. Aktuální věci jsem napsala víceméně minule anebo k fotkám, tak jenom jeden postřeh: asi o milion procent mi náladu zvednul první díl Clarksonova, Hammondova a Mayova post-TopGearovského pořadu The Grand Tour, který jsme s L. zkoukli v pondělí večer. Výborná podívaná a skvělá prča, doporučuju zejména francouzštinářům 😉

Fotky zde.

Minulý týden byla Bibi doma, protože přijela od babičky s kašlem (nějaké náznaky byly už v pátek, takže babička je v tom nevinně :)). A tentokrát jsme si to všichni hrozně užili, byla legrace a myslím že si hodně upevnila vztah se mnou i s bráchou. Trochu jsem byla v poslední době smutná: přišla ze školky, zatáhla tátu do pokojíčku a byla tam s ním kromě večeře celý zbytek dne. Já chtěla být taky s ní, Viki chtěl být s tátou, Lvíček chtěl taky občas pár minut oddechu a pidižvína šla tvrdě za svým. Tak jsme to myslím trochu překonali.

V sobotu odvezl Lvíček k babičce Viktorka, dali jsme si husu a jeli s Bibi na Lichožrouty. Z toho filmu jsem měla regulérní depresi, ale možná, že jen katalyzovala moji depresi podzimní – snad kromě Hihlíka všichni zúčastnění nejenže loupili, ale taky kašlali na všechny ostatní, šli jen po majetku, až došlo k plnohodnotné válce gangů, dokonce většina holdovala drogám (ponokvašky)… Bylo to originální, bylo to fakt pěkně animované, ale pro mě trochu šílené. Bibince se to ale líbilo a mě zase zaujaly trailery na dva filmy, které by se mohly líbit zas mně 😉

A v neděli jsme jeli Pražským motoráčkem po pražském Semmeringu. Dojeli jsme autem na nádraží a pak jsme jeli gaga, na Smíchově jsme přešli lávku, došli do metra a jeli gaga, a na Andělu jsme přešli na tramvajovou zastávku a zpátky k autu jsme se vrátili gaga. Vikimu prý tahle slovní zásoba bohatě stačí, tak jsem zvědavá, jak dlouho ještě…

Fotky zde.

Minulý týden jsem měla ulítlé sny i na svoje poměry. A většinu jsem si jich pamatovala, takže Bibině, která měla zrovna období „co se ti dneska zdálo“, jsem to musela poněkud filtrovat. V pondělí se mi třeba zdálo, že jsem měla tablet trojúhelníkového tvaru, který se mi podařilo rozbít, a oprávněně jsem se obávala Lvíčkovy reakce. Když jsem ho pak potkala, byl prošedivělý, ale hrozně mu to tak slušelo 😀 taky se mi zdálo o veřejném bazénu tak úzkém a krátkém, že se v něm nedalo pomalu ani otočit, a lince metra, která měla asi jen tři stanice a nenavazovala na žádnou jinou, takže když jsem na ni omylem nastoupila, musela jsem se zase vrátit zpátky a jet po povrchu. Tenhle sen o „slepé“ trase metra se mi mimochodem zdá poměrně často, řekla bych že tak aspoň dvakrát do roka, a docela by mě zajímalo wtf 🙂

V úterý se mi zdálo, že jsem měla asi sto dvacet kilo a byla zoufalá, co s tím jako budu dělat. S vyřešením mi nicméně pomáhaly lahve skotské whisky ve tvaru zvířat typických pro skotskou vysočinu – westhighlandský teriér, zajíc a kachna. (To by nemusel být úplně blbý marketingový záměr.) Některý další den zase o tom, jak se mi už nevím z jakého důvodu měnil obličej: nejdřív mi narostl hipsterský plnovous, pak si vybavuju knírek a jednu chvíli jsem dokonce měla blond kohouta a vykulený výraz jako Viki. A finálně, jak už mi asi hrabe z toho nemluvení, se mi někdy v sobotu zdálo, že Viki pronesl větu o čtyřech slovech – něco zhruba smyslu „chci sýr od Bibi“. Od úplňku i do úplňku daleko… no tenhle týden se naštěstí moje noční mozkové mejdany trochu uklidnily.

Taky mě překvapilo zjištění, že bych chtěla auto. Celou, celičkou dobu od návratu jsem si neuměla představit, že sedám za volant, notabene s dětmi v sedačce. Poslední týden nebo dva si uvědomuju, jak mě prudí, že kamkoli potřebuju, musím nejdřív dojít 10-15 minut na nejbližší zastávku MHD. V létě to byla pohoda, prostě procházka. Teď je to hrozná otrava a většinou se mi s koblihem nechce. Čím dál víc mi naskakuje obrázek, jak by bylo prima moct si to všechno objezdit nějakou postarší kárkou. Ideálně půjčenou, protože ani na malou, věkovitou ojetinu aktuálně volné prostředky v rozpočtu nejsou a potřebovat ji budu reálně jenom cca rok. Vyzvedávat Bibi ze školky. Zajet si na nákup do Metropole, Tesca, Ikey, herničky v Řepích. Všechno maximálně čtyři pět světelných křižovatek odsud – a ve všem by mi to výrazně ulehčilo život. A co je nejdůležitější, věřím, že tyhle trasy bych zvládla natrénovat a neměla bych ani strach o sebe a děti, protože po všech bych to zvládla rozjet tak maximálně na třicítku 😀 ale nechám si zajít chuť, auto mi nikdo nepůjčí a zima bude už jen nějakých pět až šest měsíců. Mno.

Fotky zdehle a já si jdu lehnout. Dneska B nespala a V jen deset minut, pak se probudil při přenášení a zbylou hodinu ležel potichu v kočáru s otevřenýma očima, takže výjimečně oba usnuli před devátou. (A já lovila po netu hračky. Úděl rodiče před Vánoci…)

PS pro budoucnost: dnes vyhrál Trump americké prezidentské volby. Bude sranda.

Je to hukot. Spousta novinek, spousta zážitků. Lvíček měl v pondělí dovolenou a užili jsme si božský prodloužený víkend, kdy jsme byli v pátek v Poděbradech (jenom s Bíbou na výstavě Chaloupka na vršku, u květinových hodin a na obědě), v neděli v Průhonickém parku (se zastávkou na kafe ve Zlatém korálku v Jílovém, aby se děti prospaly a my se v klidu zkafili) a v pondělí v zoo. Koupili jsme dětem zimní kátéerka (kupodivu sednou oběma), oba jsou z nich nadšení a myslím, že by je nezuli, ani kdyby se oteplilo na 20. K čemuž nemělo včerejší počasí daleko, ale o školkovém lampionovém průvodu a opékání buřtů zase asi až za týden 🙂

Našla jsem si práci. Nebo spíš práce si našla mě. Pidiúvazeček zvící 2-5 hodin za týden, ale i tak to pro mě byla téměř nedosažitelná meta i v případě, že mám doma jen jedno dítě. Než ho člověk uspí, než dojede domů… a pak čeká kuchyň na uklizení, prádlo na vyprání a složení, hračky na nakydání do krabic a půl milionu dalších věcí. Povolala jsem maminku, dnes tu byla poprvé. Koblih je podle očekávání nadšený, já uvidím, jak to budeme všichni zvládat, ale doufám, že ty 2-3 hodiny jednou týdně dáme. Taky masivně pomohl konec letního času, děti teď chodí spát kolem půl desáté, ráno vstávají v půl sedmé a už jen ta půlhodina až hodina rozdíl je… rozdíl. Pracovat je fantastické, aspoň zatím :D. Pár hodin týdně mám pocit, že nejsem jen další domácnostní spotřebič na výchovu dětí, vaření a zvedání předmětů z podlahy.

S fotkama jsem se tentokrát trochu rozjela, především kvůli těm výletům. Ale popisky jsem nestihla a už to chci zpublikovat, jestli si na ně chcete počkat, snad zvládnu během zítřka a teď jdu zesnout, protože jak se hydřičky přešaltovaly na konec letního času splavně, já už v těch deset večer hrabu z posledního, protože je pocitově furt jedenáct… ale tak věřím, že i to se usadí 🙂

Update: popisky nahozeny 🙂

Poslední dobou je to tradice – středeční blog. Tentokrát ale jen tak tak. Čekám na konec letního času jako na smilování, protože zvěřinec chodí spát nejdřív mezi půl desátou a půl jedenáctou… a to pak už není ani čas, ani energie, ani morálka na cokoli kromě výplachu mozku trochou toho internetu nebo videí, zuby, sprchu a postel. Už týden chci napsat blog o tom, co Viki ve dvaceti měsících umí a neumí, ale furt se nedaří. Naučil se třeba smrkat, ale už zase nechce (což bylo s rýmou dost šílené, zvlášť když odsávání ne že nechce, ale hluboce ho nenávidí a je schopný téměř přeprat dva dospělé a po akci půl hodiny uraženě vzlykat). B dostala k svátku přebarvovací fixy (zázrak především pro Lvíčka, který je v dětství neměl :D), miminko pandu a DVD Zootropolis. Které si pustila přesně jednou a pak jsme zatrhli 90 % čučení na televizi, protože její záchvaty vzteku a agresivity byly nezvladatelné. Po několika dnech s maximálně 3 večerníčky a naší (hlavně mojí) větší pozorností jí věnovanou je to mnohem lepší. Zbytek jindy, na víc už fakt nemám sílu. A samozřejmě fotky.