Rovnou vám napíšu, že na fotky tentokrát rezignuju. Pozítří by totiž měla odjet Bibina na pár dní s babičkou na prázdniny, takže to udělám pak najednou u PC. Umrtvujou mě vedra, ale taky nepohodlný způsob nahrávání fotek (po jedné a neumí to běžet na pozadí, wtf) na nejnovějším androidu na xperii.

Nabitý týden. Jednou jsem jela s oběma dětmi na Smíchov na velký sraz tří mimin, jejich rodičů, sourozenců a fanoušků ;), jednou do Metropole na sraz s Marcelou, jednou jen s Vikim na kafe za lucouskem. Socializaci zdar! 🙂

Bibinu považujem za odplínovanou, kromě pleny na spaní, ale i ta je tak ve 3 případech ze 4 suchá. V pondělí se počurala čtyřikrát, pokaždé (asi) schválně do dvou minut poté, co jsem se jí zeptala, jestli se jí nechce čurat, na což odpověděla rázné Ne. Byla jsem zoufalá, fakt jsem už i brečela, ale rozhodla jsem se přestat ptát, i když to bylo těžké (kromě před odchodem z domova a před spaním). A asi to byl fakt poslední záchvěv vzdoru, protože od té doby nebyla jediná nehoda, a to byli s Lvíčkem na koupališti, v herně (Hafíkov) nebo dnes v zoologické – sama si řekne, když potřebuje. Jsme z toho u vytržení 😉 Sranda jenom je, že si to potřebuje nějak kompenzovat, takže po několika měsících eliminace zase nastoupil fenomén ranního mlíka a kaší ji musím krmit lžičkou. Aby si jakože nezadala 😉 ale ten nočník je tak velkej pokrok, že jí to odpustím.

Viki se rozpovídal, taky začíná rozeznávat členy rodiny podle jména (otočí se na toho, o kom se zrovna mluví, nebo na mluvčího, když slyší jméno svoje). Bude mu půl roku a stejně jako u Bibiny, i u něj se v tomhle věku začíná pomalu projevovat nějaká osobnost. To zrekapituluju příští týden v šestiměsíčním postu, ale už dopředu můžu říct, že je jasné, že jeho láskou, smyslem života a hnacím motorem pro cokoli je jídlo. A pití. Lvíček mu dnes z legrace zkusil nabídnout domácí limonádu – vždyť je to kyselé! – ale Vikouš by mu ji býval klidně vypil, kdyby ho nechal. A tak dále. V jeho přítomnosti nemůže nikdo v klidu nic konzumovat 🙂

A já z horka blbnu. Zaměňuju podobná slova v takové hustotě, jako ani v šestinedělí ne! A prý to má být ještě dva týdny. Umřumřu.

Začíná z toho být zlozvyk – po nabitém víkendu nemám většinou náladu nahrávat fotky a smolit blog. Příště se zkusím pochlapit 🙂

Minulý týden byl ohledně počasí mnohem přívětivější než ten nadcházející. Sama bych teda jako ideální léto brala tak cca 25 ve stínu, ale pořád příjemnější 20 a deště, než 35 a nutnost trávit dobu 10-17 (minimálně) doma za zataženými závěsy, protože na koupaliště se s miminem aka „attention whore“ a zdrhacím batoletem sama fakt nevypravím.

Vikouš si oblíbil otáčení na břicho a rotuje tam, kdy může. Poslední dva dny (což už technicky spadá do dalšího týdne, ale… meh) ho v noci lovím z postýlky z kliku. A občas i z kleku. Pořád se snaží nacpat si kolena pod břicho a občas se tak posune o pár centimetrů, ale naštěstí se to ještě nenaučil koordinovat.

V úterý měl svátek, přijeli mu popřát tchánovci a Bibina mu zabavila všechny dárky 😀 Ve středu další očkování, ve čtvrtek kyčle. Lvíček přijel z práce dřív, aby byl u Bibiny, uřvanec mi usnul na zpáteční cestě přímo před barákem, tak co s načatým odpolednem? Skočila jsem si do Metropole do lékárny a neplánovaně i do Alberta a cestou jsem dostala u Starbucksu vzorek frappuccina 🙂 pitomá asi hodinka, ale připadala jsem si jak v lázních. Musím provozovat častěji 😉

V pátek odfrčela Brigule do soboty k babičce a my si tak mohli dát svou standardní výpravu se spícím koblihem na kafe na Řepy, moc prima procházka! Odpoledne jsem měla so called „čas na úklid“, protože v pátek byly obě děti naprosto nepoužitelný, jenže Vikouš vřískal skoro pořád, takže jsem měla uklizeno asi až v pět (Lvíček zajel pro B. a jeli všichni do Šárky někdy po jedné). V neděli jsme pak plánovali rodinný výlet. Lvíček chtěl na daňky do lánské obory, ale mě napadlo zajet na široce mediálně inzerované nové hřiště na Točné, protože co vlastně bude Brigule dělat v oboře s daňkama? Prohlídne si je deset minut a pak se bude nudit… A jelikož byli všichni připraveni, tak proč ne rovnou dopoledne, dokud bylo zataženo (prý tam není stín).

Zkrátím to. Hodinu po výjezdu, po vytažení navigace, googlu a přeptání se domorodce… jsme se ocitli na poli nad letištěm, odkud náš neterénní Scénic absolutně neměl šanci sjet dolů.

NA TO IDIOTSKÝ LETIŠTĚ NEVEDE ŽÁDNÁ OFICIÁLNÍ ASFALTKA!

A polňačka, po které se tam dle internetu ještě donedávna šlo dostat, byla zastavěná bagrama a stavebním materiálem a naprosto neprůjezdná. (Přítomný dělník nás poslal právě na cestu, která končila na tom poli.)

Tak se Brigule, pochopitelně zklamaná, že se na „letadliště“ nedostane, proběhla po poli, vyčurala a jelo se zase zpátky, než se koblih probudí. Zmařená víc než hodina a půl a mně bylo do breku, protože na dva výlety denně jsem si malýho tahat netroufla. Lvíček s Brigulí si to vynahradí, ale můj nedělní výlet byl hodina a půl kodrcání po polňačkách Cholupic, Komořan apod.?

Když mě Lvíček viděl, řekl mi, že to risknem. A koblih byl celkem v klidu, tak jsme se po obědě sbalili (vlastně… jsme ani nezvládli vybalit, jen se doplnily zásoby úplatků v podobě jablíčka) a vyrazili… do lánské obory na daňky.

Už nikdy se nepokouším vymýšlet výlety. Bibina byla v lese naprosto šťastná, asi hodinu lítala a chodila bez kočárku, dokonce vydržela neusnout a doma pak padla a spala od devíti do půl sedmý u sebe v pokojíčku v kuse! (Ráj pro naše záda.) Vikouš sice drtivou většinu procházky prořval, ale já si ze soboty dobře pamatovala, že takhle může klidně řvát i doma. A bylo mi dobře.

Fotky tady + prezentací. (Bez popisků, jsem fakt v tragickým skluzu, snad ještě doplním.)

Tenhle týden se zpožděním daným především mou aktualizací telefonu a tudíž potřebou ovládnout trochu jiný postup při nahrávání fotek. Plus kombinace hromady dalších faktorů. Víkend už mi popravdě připadá vzdálený nejmíň tak měsíc, takže se omlouvám. Nějak nestíhám. Q&A deník na mě vyčítavě mává prázdnýma stránkama od začátku července, asi měsíc po mně L. chce roztřídit fotky a ve sklepě jsou už čtrnáct dní stěhovací krabice. Pf.

Učení na nočník je peklo. Tedy na nočník už umí a dokonce i vcelku ochotně usedne, jsouc vyzvána, ale většinou vychází aspoň jedna nehoda na den, občas typu „maminko já sem počujala Šmoulinku“, jako třeba dneska. Zase to ale vykompenzovala cestou od doktorky (očkování V.), kam jsem jí dala plínku, protože jsem si nedovedla představit, jak řeším jedno dítě oočkovávaný a druhý vyrábějící louži v čekárně… a dítě se cestou domů kolem takových těch předbytovkových dvorků s trávou zamyslelo a povídá: „Já chci čujat na tavičku. To je jako nočník!“ Do té doby jsme ji nedovedli přesvědčit, aby se vyčurala venku, a tentokrát si řekla i s plínkou!, já ji odstrojila, podržela a ona se fakt vyčurala. (A pak se po probuzení sprostě vyčurala do spací plínky. Já to dítě fakt nepobírám.) Taky nejsem nijak odvázaná z faktu, že po dalších minimálně 4-5 let budu někomu utírat zadek. Na tom přebalováku mi to nevadí, ale vyplachovat tvorbu do WC se mi nějak ekluje. Konec urinačně-fekálního okénka…

Fotky tady, ani se mi nechce věřit, jak svlečení jsme celý týden byli doma i venku… 😀

Nabitý týden. Odplínováváme Bibinu a je to náročné. Neustále hlídat, jestli se jí nechce to či ono, bojovat s jejím pidiegem, když se jí sice chce, ale nechce to přiznat (typicky: „ne já nechci čujat!“ odkopává nočník v dál, „nevadí, nemusíš, ale KDYBY NÁHODOU se ti chtělo / až se ti bude chtít, nočníček máš TAMHLE“ — dítě sedá a čurá), hlídat, jestli se neochomýtá kolem obtížně čistitelných ploch, utírat zadek dvacet vteřin potom, co jsem začala kojit, zatímco Vikouš se může vzteknout… No je to veselé a nehod ještě vcelku dost, ale dost je i úspěchů. Zkoušíme to od středy; od čtvrtka má plínku jen na spaní (ve více než 50 % suchá), velká potřeba skončila mimo jen jednou (hned v ten čtvrtek, kdy už kakala dvakrát předtím, takže jsem nebyla ve střehu – jinak to vypadá, že z tohoto díla má vždycky největší radost). Třikrát se počurala vzteky, naposled včera a do hraček, čímž si zničila kašlající panenku – tak snad už si bude pamatovat, že takhle ne. Ale jinak je to na ní strašně znát, pokročila v logickém myšlení, gramatice (konečně z 90 % odpadlo „chceeeš“ nebo „prosímtě udělala bys mi podat“ a říká „já chci“ a „podáš mi?“, plus o sobě mluví v ženském rodě) a třikrát za tu půlku týdne spala celou noc ve svojí postýlce (předtím za celé dva měsíce, co tu bydlíme, snad jen jednou).

Viki začíná povídat. Aktuálně si osvojil zejména ve chvílích nespokojenosti zvuk „mmmammmi“, zní to nanejvýš vtipně 🙂 přikládám nedokonalý záznam, ozve se to cca v 15. vteřině (a ta plínka je nepoužitá!)

V neděli dopoledne byl Lvíček s Vikim na procházce na Řepy a vzal si s sebou KeepCup. Když jsem si ho chtěla koupit, to bylo ofrňování, a teď přišel domů s nadšením, jak je to strašně super 😀

A dneska se chystám na zálohu a update telefonu, tak držte palce, ať všechno přežije… 😉

Fotky jako obvykle odkazem a v prezentaci.

Co o tomhle týdnu říct… Víkend byl fajn. Večery zase nejsou veškeré žádné, protože Vikouš se rozhodl dát si kolem osmé večer poslední denní spánek a i když je vykoupaný, přebalený, oblečený do pyžama, naposledy spal odpoledne… tak je stejně za dvacet minut vzhůru a usne v nejlepším případě v deset, v nejhorším v jedenáct. A kdyby aspoň pak vydržel, ale dosavadní optimistické 4 hodiny se smrskly na 2-3 a ani pak to není lepší. Moc toho nenaspím. Viním léto, možná i zuby, čert ví… Pořád si opakuju, že jsme od začátku počítali s tím, že první rok bude stát za houby, ale samozřejmě každý regres zamrzí. Bibina už je čas od času schopná a hlavně ochotná aspoň částečně použít nočník. Tak snad se blejská, pětky plíny jí už totiž pomalu nejsou a už je mi takový divný přebalovat tak velkou holku.

Shodou okolností mi bylo tenhle týden prostřednictvím mailu vyčteno, že moje dcera nemá ve třech letech (sic) základní hygienické návyky (nevyřčené mínění – jsem líná se věnovat jejímu nácviku na nočník, takže ji nechávám chudinku zaostávat v plínkách). A spousta dalších věcí, včetně toho, že pro mě existuje jen chatování s kamarádkami a nacpávání se, přičemž ostatní zneužívám a dělám z nich blbce. Pozadí toho všeho by bylo na dost dlouhý elaborát, ale proč to píšu – zřejmě jsem ve svém věku (a po deseti letech „známosti“) pořád ještě příliš naivní, než abych za rozesmátým „Janičko, doufám že se neurazíš, snad přijmeš radu od starý ženský“, objímání a líbání included, rozeznala „jsi nepořádná, líná a namyšlená, děláš to úplně špatně a jestli se nepřizpůsobíš nebo dokonce budeš prosazovat svoje scestné názory, bude zle“. Až zpětně mi dochází, proč jsem se v její společnosti postupem času přestala cítit příjemně a že šlo o velmi nenápadnou manipulaci, za kterou by se nemusel zdaleka stydět ani otec. Nu, člověk se musí vzdělávat stále…

Fotky odkazem a prezentace.

Vedra mě ničej. Těším se na bouřky jako na smilování. Ne, že bych milovala mrazy nebo slejváky, ale při nich se dá aspoň nějak slušně existovat doma… V horku je horko všude a existovat se dá jenom u vody, což jednak napadne všechny, jednak se tam je potřeba nějak dopravit a jednak to nenadchne našeho necestovacího kojence. Za mě by léto stačilo tak do 27 °C.

Svátky jsme tak ani nijak neoslavili, jen v sobotu jsme jeli k prarodičům na chatu. Prý pro děti ideální… zaparkovaný karavan s krytou „předzahrádkou“, bez tekoucí vody a elektřiny. Ideál si představuju trošičku jinak, i když Bibina se tam nakonec vyblbla… Ale v rámci Vik- alternací dnes říkáme Vikoušovi Viklef 🙂

Fotky zde.

Tentokrát s obřím zpožděním a hodně stručně. Zlatým hřebem týdne byl piknik v Nymburce, z kterého je taky asi polovina fotek. Popravdě, po organizační stránce se z něj vzpamatovávám ještě dnes, se dvěmi necestovacími dětmi to bylo tak na hraně (hodina cesta, čtyři hodiny na místě a hodina zpátky), ale strašně super a užili jsme si to všichni, myslím, moc 🙂 A ten aktuální snad zvládnu standardně neděle/pondělí. Zatím to vypadá, že se kromě vedra a Bibinina záškodničení nic moc dít nebude. (Ťuk ťuk.)

Fotky odkazem + tradiční prezentace.