Včera nás Bibi dostala – vlezla si do Viktorkovy postýlky a natáhla si kolotoč. To první jí dovolujeme málokdy, to druhé docela často, ale měli jsme za to, že to dělá pro sebe – následně si ale poručila „dát Vitojka sem“, takže evidentně ten kolotoč chtěla pouštět jemu 🙂
To nás samozřejmě nadchlo a rozněžnilo. Ale o hodinu později, když jsme odjížděli předat ji prarodičům, se s nadějí otázala: „Vitojek zůstane doma?“ 😀
Ano, ano, čtvrtý trimestr je dneškem za námi a k žádné zázračné změně nedošlo. Kromě toho, že v noci na úterý a na středu odmítl pan koblih usnout u prsa a hodinu až dvě řval při jakémkoli uklidňování. A taky začal blít, což předtím nedělal vůbec, teď je pravidlem aspoň jedna šavle denně.
Víc se ale usmívá, což kvituju, předevčírem dokonce Lvíček tvrdil, že ho rozesmál nahlas. Taky už na břiše pokaždé nevyvádí jak raněná antilopa, ale položen ve vhodný okamžik vydrží pár minut fascinovaně koukat na svět.
Pořád má rád kolotoč, pořád je rád rozbalený, pořád přes den nejlíp spí v kočárku. A pořád má velikost 62, i když jen tak tak. Čím dál radši pozoruje velkou ségru a ona, když je trochu v náladě, mu dělá malá malá a jednou mu dokonce dala (na náš pokyn tedy) i pusinku. (Když v náladě není, stále směrem k bratrovi požaduje „dáme to pyč“, ať leží kde leží.) A řve přece jenom aspoň o trošičku míň 🙂
Zato nám roste do krásy. A tím, jak víc vnímá a komunikuje, je do něj čím dál zamilovanější taky Lvíček. Náš benjamínek – je těžké ho popsat, ale už teď mám pocit, že naší rodině dodal ten „čtvrtý rozměr“, který jí zatím chyběl. Všechno je s ním úplně jiné než s Brigulínou. Kojením počínaje a plenkovou kulturou konče 😉
PS: Jo ještě jedna věc. Strašně slintá, takže denně někdo z nás rodičů chodí po bytě s miminem v pozici „na tygříka“, která ho jako jedna z mála většinou „vypne“, a tygřík za sebou po celém bytě camrá metrovou slinu. V těchto situacích používáme další krycí jméno Bernardýn…
Týden v novém bytě. Je zvláštní vracet se po takové době – napůl dlouhé, napůl krátké – někam, kde jste bydleli dva roky. Osobně z toho mám trochu podobný pocit, jako bych trpěla amnézií. Všechno okolo je v podstatě známé, ale chybí tam nějaký kus kontinuity 😀
Jinak jsem tady až neskutečně spokojená. Přičítám to létu, krásnému počasí, úžasnému výhledu, hromadě světla v bytě… ale ten první týden byl hrozně fajn. Krom čtvrtka, kdy bylo zima a o Bibinu se pokoušela nějaká teplota, jsme byli zatím každý den venku, a většinou si s Brigčou dá Lvíček druhé kolo hned, jak přijde z práce. Občas musíme složitě lovit v paměti, proč že jsme se to odstěhovávali. V pátek jsem dokonce dala s oběma prcky předávku oblečení na hřišti v Butovicích – tj. asi čtvrt hodiny na metro, čtvrt hodiny metrem a asi deset minut od metra. Koblih spal tři a půl hodiny, Bibina disciplinovaně jela na skejtíku a já si připadala, že i trochu žiju 😀
Fotky tentokrát formou prezentace vygenerované přímo Picassou, tak snad to bude fungovat…
Update: pro ty, kterým nefunguje prezentace (tady prostě nemůže být nic jednoduchýho!), odkaz ručně.
Ne, že bych se tu chtěla vychloubat geniálním dítětem. Spíš mě to pobavilo: koblih se během posledních pár dnů naučil koordinovat levou ruku natolik, aby dokázal ovládat kočičku na hrazdičce, co hraje, když se do ní bouchne. No a pořád ještě rád napodobuje, takže když se nad něj Lvíček ráno sehnul a zamával, že jde do práce, Viki taky máchnul rukou. A už dvakrát to zopakoval 🙂
Jinak ovšem furt řve. Tři měsíce mu budou za týden, tak uvidíme, o kolik si ten třetí trimestr ještě protáhne 😉
Připadá mi to jako měsíc, a ne týden, podle toho, co se do něj našlapalo. Poslední kontrola u pediatry. Druhá kontrola na kyčlích, kdy si ortopedka pozvala na začátek odpolední ordinace ve 12:40 najednou dvacet dětí a strávili jsme tam se řvoucím koblihem přesně hodinu. (Ještě víc jsem ale litovala pár s cca dvouletou holčičkou a novorozenými dvojčaty, co přišli těsně přede mnou. Měli výborná jména – holčička byla Žofinka, kluci Felix a Oskar.)
Středa profrčela a ve čtvrtek odvezl L. Bibi k prarodičům a začali jsme balit. Bylo to náročné. Ale zvládli jsme to. Akorát první noc B. oslavila tak, že se asi pět minut po uspání strašlivě poblila a znovu jsme ji pro sichr uložili v naší posteli.
Naše nová postel zřejmě vinou špatného roštu strašlivě vrže, takže se při každém převalení mocně budíme navzájem. Snad to výměna roštů vyřeší… (proč jste mi nikdo neřekl, že tu můj vykojenej mozek vyplodil „vydrží“ místo „vyřeší“?
Update: stěhovácké auto via Lvíček 🙂
Za prvé, omlouvám se za nefunkčnost galerií. Měla jsem plugin, co je vkládal z Picassy, a Google změnil API, takže je to rozbitý. Nevím, na jak dlouho, je možný, že příští týden bude muset být odkazem.
Bibi bylo včera dvacet devět měsíců. Shodou okolností jsem potkala dvě holčičky, jednu dvouletou a druhou určitě ne o moc starší, co už byly obě bez plínek. Jinak je moc šikovná, dostává mě její všímavost a dedukční schopnosti – třeba jde kolem stránky s mým itescem a prohlásí „nákup!“, přičemž si nevzpomínám, že bych jí někdy cíleně ukazovala, že tam nakupuju. Nebo si všimne, že na sloupku je odlepená reklamní samolepka, co tam byla. Všeho si všímá, všechno hlásí, a dokáže i konstruovat slova – jako když jsem jí říkala, že větrníček na figurce z kindervejce se doopravdy na fouknutí netočí, a ona trvala na svém, že je „foukací“. (A měla pravdu.)
Mňága se jí líbí.
Jsem zvědavá, jak snese další stěhování. Zatím ji lákáme na závěsy se sovama 😉
A jsem zvědavá, jak to zvládneme my. Jediná klika, že se nemusíme stresovat nutností zabalit všechno – a oblečení, nádobí a věci pro děti snad za den a půl pobalíme. S Bibinou se totiž fakt nedá. I kdyby mě nechala nějaký ten kus výbavy domácnosti sbalit, šplhala by po hotových krabicích a srazila si vaz. Stačí, že má parádní monokl po nevybraném parakotoulu z postýlky.
Ale musím říct, že se docela těším zpátky. Ne, že by to bylo podstatné, děláme to čistě kvůli dojížděcím časům do Berouna. Tak uvidíme, na jak dlouho tentokrát…
Tři věci:
Užijte si fotky.
Tak jsme do toho řízli a 9. se stěhujem. Nájem máme od prvního, ale čtvrtého mám s Vikoušem kontrolu (už snad i první očkování, ztrácím přehled) a pátého kyčle. Na příště už si oboje zkusím zařídit „na západě“. Akorát teda zavolat s touhle novinou svojí bývalé zličínské pediatře se celkem děsím 🙂
Dobrali jsme se pár fíglů, které na kobliha platí. Ten nejdůležitější je, že nesnáší být v počurané plíně (Bibině to bylo úúúplně jedno a dokud neprotejká, je jí to jedno dodnes). S nadsázkou říkáme, že bude chodit na nočník dřív než ona. (Kdybych to nechala jen na ní, nejspíš by to ani nebylo s nadsázkou, ale po přestěhování a oteplení jí ty plíny plánuju sebrat, ať se snaží.) S tím úzce souvisí druhá věc, totiž že je nejradši rozbalen. A když to není hlad, ospalost ani zaplínovanost – a občas i v případě, že to je ta ospalost – někdy pomáhá houpat ve Fisher-Price křesílku, jímž to flikujeme, dokud nebude ta hacka.
Za včerejšek Lvíček protřídil a předbalil celou komoru a půl obýváku. Za dnešek jsem já stihla sepsat tabulku s objednávkou IKEA (včetně cen, rozměrů a prodejních kódů produktů). Během těch asi deseti minut u počítače mě od něj Bibina asi třikrát zkusila odvléct, rozmotala mi archivní srdeční kazetu (po L. balení se bohužel dostala do jejího dosahu) a rozšlapala obal DVD Letadla: Hasiči a záchranáři (a následně ještě drze vyžadovala jeho puštění). Následující dva týdny budou příšerné.
Utíká to, utíká. Tak nějak jsem si slibovala, že si mrňous po měsíci najde nějaký rytmus, zajedeme denní režim a veškeré plánování bude jednodušší. Tak to ani náhodou. Pravidelné je jen usínání cca mezi desátou a jedenáctou a první noční spánek dlouhý tři až čtyři hodiny. Přes den dokáže usnout na tentýž úsek až dvakrát, ale klidně taky ani jednou a pochrupávat po půlhodinách. A když je vzhůru, většinou řve, doba od cca osmi do usnutí je pak kojení nebo řev, nemůžu dělat vůbec nic. Řve i na bříšku – pást umí dobře, ale dělá to strašlivě nerad. Neřve OBČAS v křesílku, ale to poslední dobou začíná ztrácet kouzlo, a neřve většinou pod nataženým kolotočem s Mozartovou ukolébavkou. A neřve nošen v klubíčku nebo tygříkovi, z čehož ale zase za chvíli bolí záda. Poslední dobou je to o něco lepší, někdy v pátek vydržel skoro hodinu mezi devátou a desátou vzhůru a neřvat, ale to je zatím ojedinělé.
Kromě toho, že miluje mlíko (na prohlídce v 7 týdnech 5150 gramů) a pořád bojuje s prdy, jako většina mimin, má taky hrozně velkou hlavu – většinu body mu mám problém navlíct. Tedy těch, které mu zbyly – cca v 5-6 týdnech jsme měnili velikost a já zjistila, že v 62 mám spoustu overalů, ale asi jenom pět body, takže jsem někde musela ztratit jednu tašku s oblečením nebo co. Naštěstí mám ještě něco půjčeného, a to jsem ze začátku myslela, že to nevyužiju.
Včera, přesně na dvouměsíčniny, měl na šestce vítání. Bylo to fajn, Bibina to prospala, Vik ani moc neřval, jen uprostřed programu si trochu zaprotestoval, ale nebyl sám.
Bibinu jsou čím dál větší problémy přes den uspat, ale bez spánku to zároveň pořád nedává, takže dny jsou čím dál náročnější. Když chci něco udělat, mívám šanci jedině dopoledne – od dvanácti je vždycky někdo hladový, unavený, ospalý, a vyžadující uspávání. Když jsou oba najednou, lituju, že nemám ten dvojkočár, kam bych je nacpala a šla uspat jízdou – pochopitelně když jeden řve, druhý neusne. Většinou nás pak nestihnu ani vypravit na hřiště, když velká usne třeba ve dvě, spí do čtyř a pak je hladový Vik. Paradoxně mám pocit, že po šestinedělí místo, aby se to zlepšovalo, spíš se to zhoršuje. Ale možná na to mám pesimistický náhled díky návštěvě tety Irmy. Ano, už od soboty, krásné dva týdny po šestinedělí 🙂 Nebo možná proto, že se skoro nesměje. Bibi se začala smát v měsíci, od Vikiho jsem zatím vyžebrala cca čtyři půlvteřinové úsměvy. Vím, že to přejde, popravdě jsem mnohem otrlejší ke všemu, než jako prvomatka. Ale už to začíná být únavný.
Ale stejně ho miluju.
Asi mám jarní únavu. Nechce se mi psát, nechce se mi v zásadě nic a taky nic pořádně dělat nemůžu, protože koblih celé večery prořve. Částečně je to břicho, vždycky ale ne, tak jenom čekáme na spásnou hranici tří měsíců (a naštve mě, jestli se tou dobou nestane nic :D). A to mám ještě štěstí, že Lvíček jezdí z práce denně rovnou domů a celý večer tráví s Brigulí. Tedy kromě pondělka, kdy měl pracovní večeři, a pátku, kdy se zdržel kvůli tomu, že do něj někdo v koloně nacouval, ujel, on se rozjel za ním, dohonil ho, zavolal policajty a po hodině, kdy přijeli, se dozvěděl, že za nedodržení bezpečné vzdálenosti dostane pětikilo pokutu on. Lobo nebo psice by z toho jistě vytěžili hodnotný blogpost sám o sobě, ale mě celý týden bolí ten nedávno vyspravovaný zub (v rámci čelisti se to stěhovalo, až nakonec ustálilo tam) a ještě vítám tetičku Irmu dva týdny po šestinedělí a nejsem upřímně nějak v literárním módu. Ale koblih se na mě aspoň (skoro po dvou měsících) konečně usmál, počasí vypadá slibně a nejspíš se budeme brzo stěhovat. Ten ťukanec byl totiž poslední kapka ke Lvíčkovu rozhodnutí, že už prostě nechce dojíždět…