„Moje dcera má obrovský modrý oči a dlouhatánský řasy, a to, že se jí v uších nekinklají zlatý cetky, krucifix neznamená, že jí furt musíte říkat Chlapečku!“
Zajímavý je, že to dělají téměř bez výjimky maminky a babičky vyzdobenejch vyfifilenkovanejch holčiček. Gr.
Za minulý týden jsem zapomněla zblognout dvě zajímavosti. Za prvé, koupili jsme ten dripper, i když Marcela už mě za to asi nepochválí, protože počítám, že během šestinedělí nebude mít na blogy čas, a za druhé mě pobavila jedna dvoudětná maminka s nosítkem na zádech, kterou jsme potkali na procházce po sídlišti. Měla chlapečka asi ve věku Brigule a ti dva si celkem padli do oka, prozkoumávali spolu okolí a měli stejné hlášky. Akorát že tím pádem postupovali rychlostí asi dva metry za pět minut a maminka ještě se starší, asi čtyřletou holčičkou měly viditelně někam namířeno. Strašně jsem obdivovala její trpělivost, já když někam cíleně jdu, většinou po deseti minutách popelení nacpu Bibinu do kočárku a jede se. Maminka naprosto v klidu, až nakonec asi po tři čtvrtě hodině, co jsme se takhle hlemejždili, ruply nervy sestřičce a naléhavým hlasem zažádala: „Ma-mi-vem-ho-na-zá-da!“ 😀
V úterý jsem zato zažila setkání dost nepříjemné. Máme pod sídlištěm pole a pod polem jsou nějaké zemědělské usedlosti, v jedné mají slepice a Brigitka tam hrozně ráda chodí očumovat, komandovat a strkat slípkám nedozrálé obilí přes plot. Zase tam takhle stojíme, když se najednou u plotu vedlejšího domu zjeví tak sedmdesátník a pronese „Á, dvě kočičky, to mám rád, mnohem radši než kocoury.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o nás a na mě. Aniž by se dočkal reakce, začal rozvíjet svůj monolog k tomu, jak ho prokádrovali už v patnácti, jak umřela jeho žena v motolské nemocnici a jak mu stavba sídliště zkazila vodu, přičemž mi setrvale říkal kočičko a tykal. Nedokážu být nezdvořilá, tak jsem jednoslabičně přikyvovala a při první příležitosti (těsně poté, co konverzace dospěla k bodu „co dělá tvůj kocour“) popadla Briguli a zmizela. Ke statkům už mě nikdo nedostane ani párek volů.
Z úterý na středu jsem měla sen, extra epický i na moje poměry, doteď nevím, co si o něm mám myslet – byla to svého druhu rodinná sága, pamatuju si otce-vědce, který se podruhé oženil, jeho stárnoucí syny, dceru introvertku až sociofobku, která vystudovala záměrně úplně nevyužitelnou školu a bydlela sama v malém zděděném bytě. Ten byt se nacházel ve čtvrti, kam bychom se měli na podzim stěhovat, a kromě toho rodině patřilo i naše bývalé rodinné sídlo – dům vypadal úplně jinak, ale na zahradě pořád rostly maliny a rybíz a já si mohla natrhat a cítit se tam jako doma. Jenomže jako doma, to byla právě ta potíž: nepamatuju si, jakou roli jsem v tom příběhu hrála, připadala jsem si jako něco mezi jednou z postav, vypravěčkou a nezúčastněnou osobou zvnějšku.
Dítě začalo trochu jíst, občas se dokonce i stane, že prohlásí, že má hlad, případně je jí porce malá a vyurguje si přídavek. Pořád má ale celkem omezený repertoár, přičemž nejoblíbenější jsou polívky. Než jsem ji měla, uvařila jsem tak jednou za čtvrt roku kuřecí vývar a jednou za rok uzenou polívku s kroupami, protože já na polívkách nikdy moc nebazírovala a přišlo mi to jako moc zbytečné práce, když jde udělat víc „hlavního chodu“. Bríga je ovšem po tatínkovi polívková a já jsem se kvůli ní musela naučit nejdřív kapání a teď dokonce bramboračku. Považuju to za vrcholnou nespravedlnost.
„Modráskové třepetaví, mně to taky lítat baví. Když už to znáte zpaměti, půjčíte křídla Brigčeti?“ aktualizuju básničku z leporela. „Koti,“ opraví mě hned Brigule.
Je to možný, že v devatenácti měsících umí doříkávat básničky? Vůbec mi připadá nějaká děsně velká, připadá mi, že za poslední týden zas hrozně vyrostla a dospěla. Ale to asi zase sepíšu někdy jindy někam jinam.
Nečtu. Respektive nečtu beletrii, nějak mě ze dne na den úplně přestalo bavit nořit se do příběhů. Asi to přejde, asi holt občas potřebuju pauzu. Místo toho občas ponořím oko do memoáro-kuchařky, fejetonů nebo knížky o Hitlerovi. A čtu noviny. Elektronické předplatné zadarmo je docela fajn věc.
Trochu se socializuju. Ve čtvrtek tu byl Karel (Brigitka se ho trochu bála, ale nakonec ho oslovila „Kája“), v pátek jsme se sešly s Ilonou a jedenačtvrtroční Valinkou na Smíchově a šly do parku Sacre Coeur. Je tam fajn hřiště pro prcky, bylo po dešti trochu mokré, ale dalo se a holky se zabavily. Díky Ondrášovi za tip 🙂
V sobotu jsme ráno udali dceru babičce a čekal nás bezdětný den – takže jsme jeli rovnou do Ikey koupit dětskou postel 🙂 Briguš už totiž umí přelézt postýlku a tím pádem tam s ní při usínání musel stejně vždycky někdo být… a nechat se ráno pozorovat stojícím mimozemšťánkem shlížejícím od rantlu klecového lůžka, to taky není nic moc probuzení. Ikea má zrovna akci na 15 % zpět ze všech postelí a matrací, což jsme nevěděli, ale bude se těch šest stovek hodit 🙂
Po obědě hradovýlet, už jsme jak Puffin – na její tip Krašov a bylo to fajn, oceňuju hlavně přístup z parkoviště prakticky po rovině, na rozdíl od Týřova 😀 Potěšilo pár malin a borůvek kolem cesty, naopak trochu smíšené pocity jsme měli z hradního občerstvení a merchandisingu – pámbuví, že jsem si něco koupit chtěla, ale fakt jsem si nevybrala. Tak aspoň pár drobných do kasičky pro provozovatele. Při plánování trasy Lvíček našel, že parkoviště je za osadou Rohy u obce Bohy a tahle destinace fakt nešla zapomenout… 😀
Brigitce jsme přivezli jako odškodné ikeácký parníček a odvezli si ji seznámit s postelí. Napoprvé trvalo dost dlouho, než usnula, ale to protože jsem byla idiot a nezhasnula lampičku (dřív jsem ji naopak rozsvěcela, aby se při usínání nebála, hlavně když jsme ji nechávali samotnou v pokoji). Po zhasnutí už to byla otázka pár minut a trochy chrutí v posteli a nakonec spala celou noc, nespadla, jen párkrát zakňourala, když ji něco bolelo, a stačilo podát ruku přes nízkou zábranu a zase vytuhla. Ráno se asi deset minut probouzela instalací do různých poloh a když nakonec proloupla oči, popadla rantlík a přelezla k nám – MNOHEM lepší probuzení než pidižvík stojící za mříží s pohledem nespokojeného policajta.
Dneska jsme ji vzali s sebou a jeli do Loučně na labyrinty a Robina Hooda. Čtvrt hodiny vydržela koukat, jak do sebe ochotníci mlátí meči, cepy a dřevěnými tyčemi, pak si šla prohlédnout dravce a sovy a nakonec skončila asi na půl hodiny v plastovém domečku na pískovišti. Lvíček ji vzal do buxusového bludiště a bafal na ni za každým rohem, koupili jsme si malinovku a zmrzlinu (z které nám půlku sežrala s náruživým Hami hami! a umatlanou půlkou obličeje) a po úžasně příjemných dvou hodinách začalo pršet, což nám vlastně ani nevadilo. Za ještě mírné přepršky jsme došli k autu a tam nás teprve zastihnul opravdový slejvák, tak rychle Bibinu do sedačky, složit golfky a na cestu. S bouřkou jsme jeli krásně celou cestu až do Prahy, přitom po pravé straně tak pět kilometrů od nás bylo modré nebe 😀
No a nejlepší je, že Lvíčkovi začíná dovolená, tak jestli se nezblázní počasí, můžeme ve výletování pokračovat…
Jo, Brigule už párkrát nemocná byla, zvlášť v zimě, ale mně se doteď zaplaťpámbů choroby vyhýbaly. Takže tentokrát jsem to chytla od ní, s plnou parádou: ještě v pondělí odpoledne mi nic nebylo, asi hodinu před příjezdem Lvíčka z práce jsem se začala cítit nějak unaveně a začalo se mi hůř polykat… a před spaním bylo jasné, že jde o jednu z těch milých viróz, kdy vám prvních pár nocí bolestí na mandlích kanou slzy na polštář proudem. Noc jsem přežila s nějakým bonbónem v puse a ráno vybalila arzenál pampeliškových i včelích medů, šípkových a zázvorových čajů, bezového sirupu… sviňárna, že na to vlastně pořádně nezabírá nic. Kloktání solí, trochu.
Lvíček má baterku. Brigitce se moc líbí. Přijde k němu, vyrve mu ji z ruky a na vysvětlenou neochvějně pronese: „Na!“
Brigitka se vzbudila po obědě a chtěla tátu, tak mu voláme přes hangouts na telefonu. „Hele, mně to děsně vypadává, zkus to přes iPad…“ Brigule uvidí iPad, táta je zapomenut: „Pahů!“ a už mačká Home tlačítko, aby si mohla něco pustit…
Ve čtvrtek už jakž takž žijeme, obě. Na balkón jí ale stejně dávám bundu a čepici. Tento způsob léta…
„Co si to pouštíš?“ jdu od uspané Bibiny. „Ále, ty Případy prvního oddělení jsem chtěl zkusit.“ „A co je to u toho za komentář? To zní, jako by to byl nějakej dokument?“ „On to asi má bejt tak trochu dokument… ale strašně mě ten hlas teda irituje.“ Zaposlouchám se, skončí dialog a robotický hlas začne předříkávat něco jako „Jdou do márnice identifikovat tělo její matky.“ „Hele, a není to verze pro slepý?“ „Já jsem debil… já si tam nastavoval nejvyšší kvalitu a nekoukal, co vybírám… no ono je tam fakt AD… děkuju, bez toho komentáře je to mnohem lepší!“ 😀
V pátek jsme se vydaly dvě stanice metrem na návštěvu za těhotnou kamarádkou. Hodně těhotnou. Termín má příští týden, tak jsme si jen sedly na hřiště a monitorovaly, jak Bibina řádí. Hanka mě fascinuje. Odjakživa byla strašně akční, dělala učitelku angličtiny a kromě toho ještě několik večerů v týdnu prodávala ve vinotéce. Miluje práci s lidmi a zoufá si, že se na mateřské zblázní. Musím říct, že mě baví, jak strašně rozdílní můžou dva lidi být – mně naprosto stačí, když se během týdne vidím s jinými dospělými než s Lvíčkem tak jednou, maximálně dvakrát. Naprosto mi nevadí strávit den (když prší nebo je B. nemocná) mezi čtyřmi stěnami, a na pokraji „hrábnutí“ jsem si připadala nejintenzivněji po měsíci práce, která zahrnovala každodenní jednání s lidmi 😀
„Až tě chytim, tak tě snim!“ vystartoval po Briguli Lvíček, neboli nejoblíbenější hra posledních dnů. Po prvním kole se Bíba vrátila a šla hecovat L. k pokračování: „Sníš?“ 😀
V sobotu jsme vyrazili s Brigulí do zooparku Zájezd a byla to naprosto výtečná volba. Tradiční expozice zvířat malinká tak akorát, aby ji zvládla obejít, a koutek kontaktní zoo… ou jé. Naprosto v tranzu hladila kozy a kůzlátka, lezla do stáje za vyděšeným jehnětem, nutila nás vyndavat z klece morčata (a pak těm chudákům trhala chlupy) a bylo totálně nemožné ji odtamtud dostat. Večer pak vytuhla v osm, v půl páté byla (předvídatelně) vzhůru, ale netradičně byla ještě natolik utahaná, že se nechala přesvědčit a po mlíku ještě odpadla asi do půl osmý. Dneska jsme ji pak nemohli vůbec dostat ven, nejspíš se přetáhla fakt festovně.
Mega jsem se pobavila, když během vteřiny nepozornosti jedna z koz rozžvýkala Lvíčkovi tkaničku u boty 😀
Pokus o aranžovanou fotku 😉
S tátou…
…a s mámou 🙂
„Maja!“
Lemuři s lemuřátkama
Spící ocelot
Lamě se stýská po kamarádkách (a taky jí muselo být strašné vedro, já si ji hladila a ta srst hřeje jako svetr)
Okradli maminku o ruskou zmrzlinku..!
Lvíček se vynoří z koupelny: „Obávám se, že až bude mít Brigule sourozence, tak ho čeká waterboarding…“ Ukázalo se, že drží plastovou panenku ve vodě a soustředěně jí polívá obličej.
Bibina nabírá nová slova raketovým tempem a už po nás jednak většinu opakuje, jednak se je fakt učí. K hrnečku čaje se žene s jednoznačným „dáááš?“, zatímco u žínky, kterou jí otíráme obličej, vyžaduje „puč!“ Musíme si začít fakt dávat pozor na pusu, ono stačí už jen to, jak často si při hře vzdychne „ježiš…“ Ale taky už se učí jména zvířat a při spatření obrázku kotěte už místo „mňááu“ sama zareaguje „koča!“ Jo… je to naše koča 😉
PS: nemůžu uvěřit, že už jsou prázdniny (a to nejenom kvůli počasí). Kam se ta první půlka roku poděla?!
(Jen čirou náhodou množství v titulku odpovídá mým standardním foodblogům – tohle fakt nebude o vaření ;))
Na osmnáctiměsíční prohlídce se nás doktorka ptala, jestli spojuje slova. Musela jsem přiznat, že ne nějak často, ale sem tam už ano. Především za poslední týden vykrystalizovaly dvě denně opakované „věty“, nebo spíš chuchvalce zkombinovaných slov – a obě souvisí s Bibinčinými největšími životními traumaty 😀
V pondělí jsme s Brigitkou ozkoušely další z Marceliných tipů, farmářské trhy na Hůrce. Bíba se akorát pořád strašně bojí v metru (měla jsem s ní začít jezdit dřív, ale to jsem se zase strašně bála já :D) a musím ji mít celou cestu na klíně, kde se mě drží jak klíště. Ale našly jsme to bez problémů, B. se proběhla po Slunečním náměstí, já si koupila výborné jahody a rajčátka (Briguš se po nich vrhala už v přepravce a nedokázala jsem ji odehnat – a měla recht, chutnější a šťavnatější rajčata jsem jedla… no naposled loňské léto ;)) a hrst černých, sladkých třešní. Byly jsme to jen tak okouknout, až pojedu příště, musím mít vyprázdněnou poličku na zeleninu v lednici – sliny se sbíhaly skoro na všechno 🙂
Bacha – Garfield žije na Zličíně! Zahlédli jsme ho na podvečerní procházce a myslím, že je to bez debat on:
Lvíček: „To je dobrý kafe, co to je?“ „To je moje směs Havajskýho ořechu z Oxalisu a bezkofeinovýho Starbucksu – takže trochu voňavý a ne moc silný,“ vyprsknu smíchy. Asi si to nechám patentovat 😀
Koupili jsme si nové matrace z paměťové pěny. Lvíček byl spokojený od první noci, já měla pocity smíšenější – při každém otočení jsem se vzbudila, suma sumárum nejmíň dvacetkrát. Už jsem si trochu zvykla, ale vzhledem k tomu, že konec týdne byl s Briguliným spaním dost divoký, nemůžu posoudit, jestli jsem rozlámaná z matrace, spaní na gauči nebo toho, jak ležím na čtvrtině postele, kterou mi potomkyně nechala. Někdy v půlce týdne jsem byla tak groggy, že jsem zaregistrovala můru poletující pokojem a bušící do skla až o půlnoci, kdy se vzbudila B. Lvíček kvůli ní nemohl půl noci usnout 😀
V úterý čekala Brigču osmnáctiměsíční prohlídka. Proti očekávání se nám ji podařilo udržet na nočníku, takže jsem mohla posloužit i požadovaným vzorkem, naopak pusu podobně jako u zubařky sveřepě odmítla otevřít. I tak ale dostala obrázek, já pozvánku na druhou dávku priorixu a aktuální míry – 84 centimetrů, 10,3 kg.
Reklamace tabletu, který před dvěma týdny přestal jít zapínat, proběhla přesně podle přání – opravu posoudili jako nerentabilní a vrátili nám peníze. Lvíček mě pochválil za to, jak jsem s ním zacházela – tzn., že navenek byl bez škrábanečku, ale zároveň jsem ho svým zacházením neopravitelně rozbila 😀 hrát si půl roku zadarmo s tabletem, no neberte to…
„A já si musím nachladit džus,“ vstává Lvíček od středeční snídaně. „To pak ale nebude už zdravej, když bude nachlazenej,“ uvažuju. „Ty seš po ránu nějaká moc vtipná…“
Briguli jsem vytvořila podmíněný reflex – chuděra mává, i když zahlídne popeláře na semaforech sto metrů daleko 😀
Dostala jsem e-mail, že jsem „vyhrála“ dm box. Považovala jsem to za sprostou marketingovou lež a počítala s tím, že tohle napsali každému zúčastněnému, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že některým mým známým ho fakt „nepřiklepli“. Obsah jsem měla vyspoilovaný, ale bez ohledu na to mě potěšil. Určitě v létě využiju šampon+kondicionér po slunění, tónovací fluidum na obličej – vlastně takový BB cream s třicítkovou UV ochranou, ovocný sprcháč a antiperspirant, který mi už dochází; olejové tělové mléko bude super spíš na podzim/zimu, ale těším se na něj asi nejvíc. Jediné, co nevyužiju, je bělicí pasta na zuby (nepoužívám ze strachu, že to jsou akorát sajrajty, a na tuhle mám navíc dost negativní reference) a stran laku na nehty… no, obávám se, že přes veškeré ušlechtilé úmysly se nalakuju tak maximálně jednou 🙂 nejsem holt lakovací typ.
Momentky z procházek:
Oblíbené koky. K našemu nenadšení následně krmí i členy rodiny s pokřikem „puťa puťa!“
„Tak nám instalujou kamerovej systém, to je fajn, ne?“ „“Lepší by byl kamenovej systém. Rovnou ty zloděje kamenovat.“ „To jo, ale tu kameru bych tam dal taky.“
Ve čtvrtek jsem se odhodlala vyrazit za kamarádkou do Holubic (za Velkými Přílepy) příměstským autobusem. Jel z Dejvické, přičemž na Kafkovu mi jezdí bus ze Zličína – normálně taky končí na Dejvické, jenže ta je rozkopaná. Netušila jsem ovšem, jak moc je rozkopaná, protože debilní vyhledávač spojení na dpp.cz mi tvrdil, že z Kafkovy na nástupní stanici autobusu 316 to je čtyři minuty pěšky.
Nebylo. Bylo to patnáct minut poměrně svižné chůze s kočárkem, autobus mi ujel a stihla jsem až ten další za dvacet minut (ani jeden nebyl nízkopodlažní, tak nebylo zas až tak čeho litovat). Když jsem se na zastávce postavila do fronty, Bibina se vzbudila (po hodině – obvyklá doba spánku jsou dvě) a už znova nezabrala. Celou cestu v příměstském busu pak příšerně naštvaně koukala před sebe – nevím, čím jsem ji tak nakrknula, ale popravdě to bylo lepší, než řvaní a vylejzání z golfek. Vrtění nastalo až posledních cca deset minut, a to jsem ji uchlácholila křupkama. Cestu, kterou bychom autem dali za pětadvacet minut, jsme zmákly za dvě hodiny. Musím říct, že můj vztah k cestování MHD s kočárkem se během té doby moc nezlepšil, a betonově se upevnilo moje předsevzetí nikdy v životě si nepořizovat dům v satelitu.
Návštěva ale byla fajn, Briguš se vyřádila na zahradě s pískovištěm, klouzačkou, hromadou dětských vozítek… a nemohli jsme ji s Lvíčkem, který pro nás přijel, vůbec dostat do auta. Taky musím říct, že čtyři děti mezi jedním a třemi lety, které byly přítomny, to už je docela nápor na nervy a bohatě mi to stačilo tu cca hodinu a půl, kdy byly všechny vzhůru. A to byla roční nechodící dvojčata ještě poměrně dost klidná a hodná 🙂
V sobotu mělo začít léto. Projevilo se to tak, že jsme Briguli museli dát na procházku bundu a čepici, protože bylo asi šestnáct stupňů. Víc bych věřila, kdyby mi někdo řekl, že je 21. září a ne června… Procházka na Řepy byla taky víceméně poslední sobotní aktivita. Po obědě jsme měli vyrazit fandit Lvíčkovu strýci ve triatlonu, ale oběma se nám svorně TÁÁÁK nechtělo. A byla taková zima, že jsme si to zracionalizovali – přece tam nebudeme x hodin v tomhle počasí postávat? Celá pravda ale byla, že zřejmě vinou té změny počasí jsme byli oba strašně groggy a prostě líní. Tak jsme zůstali doma, já trochu zcivilizovala domácnost a nakoupila pár věcí – Číču v kleci, pouzdro na mobil, kreditovou jízdenku… ale o tom později.
Konečně jsme si (při té příležitosti) pustili Thora jedničku. To je taková s prominutím s*ačka, že kdybych ho viděla jako prvního, nikdo by mě na poměrně dobrou dvojku nedostal. A to mají oba Thorové na ČSFD stejný počet procent! Nepochopím.
Bríga začíná chápat princip vlastnictví. Přestává vytrhávat jiným dětem z rukou, co se jí zrovna líbí – místo toho v sobotu na procházce (byl s ní jen Lvíček, tak mám zprostředkovaně, ale nemám důvod nevěřit) potkala holčičku svého věku, která držela míček. „Míče!“ pronesla se zájmem. „To je holčičky míček, jestli se ti líbí, musíš ji poprosit, jestli ti ho půjčí,“ edukoval L. „Puči?“ obrátila se s důvěrou na holčičku. A prý pučila 😉
Ještě jsem neviděla ani jeden zápas fotbalového mistrovství světa. To vám asi nemusí připadat nijak zvláštní, ale já byla kdysi hodně zapálená fotbalová fanynka a třeba z MS ve Francii, u kterého jsem byla prakticky ukovaná i proto, že jsem si při jeho slavnostním zahájení zlomila nohu (doma v kuchyni), jsem neviděla jen polovinu posledních zápasů ve skupinách, které se hrály paralelně a proto se kryly. Letos je smůla, že je to v Brazílii. Nejdřívější mače začínají v pět odpoledne a to je přesně doba, kdy chodí Lvíček domů a začíná family time – občas procházka, vaření večeře, koupání atakdál a na ladění televize nemám vážně ani pomyšlení.
„Tys koupil dvě balení broskvovýho toaleťáku? Jinou vůni neměli?“ L.: „Měli heřmánek a levanduli. Myslel jsem na tebe…“ (pozn.: jestli jsou dvě vůně, co fakt nesnáším, je to levandule a heřmánek ;))
Čtvrteční výlet byl tak trochu trénink na příští středu, kdy jsem se chystala vzít Brigulínu vlakem do Pardubic a srazit se tam s Puffin. Pochopitelně, když jsem si v sobotu koupila kreditovou jízdenku na RegioJet, dostala Brigule rýmu. To nic, chlácholila jsem se, z toho se vylíže… v neděli odpoledne se k rýmičce přidala mírná teplota, soplí jak vagón šneků a i když už půl roku umí vzorně smrkat, během večera začala ječet, jak se jí někdo dotknul nosu. Mám obavu, že v noci dojde na nejhorší a budeme odsávat, a to fakt nechci ten řev slyšet…
Žehlím si dvě trička potom, co si L. odžehlil pět košil a ještě nějaké domácí oblečení: „Hmm, musím si příště taky zapnout tu funkci snadný žehlení.“ L.: „Když se ti to mačká čtrnáct dní v koši, tak ti žádný snadný žehlení nepomůže…
O víkendu se konala spousta zajímavých akcí, namátkou Knihex, Den postřižinského piva, Apetit piknik… hlavně na ten Knihex bych se bývala mrkla, ale neměli jsme náladu ani na centrum, ani na lidi, ale být sami v přírodě. Tchánovci měli být v neděli pryč, ale nakonec poslali SMSku, že nikam nejedou a jestli nechceme pohlídat Briguli. Rádi jsme přijali a vyrazili na Týřov. Panenko skákavá, to je podraz všech podrazů, jestli tam někdy půjdete – celá cesta je podle vody, mírňoučce nahoru, pak zas mírňoučce dolů… a na posledních pár metrech je celý stoupák. Málem jsem tam vypustila duši.
Nepovedená selfie proti sluníčku
Nevíte někdo, co je tohle za hmyz?
Pohled z hladomorny
Trochu se jim to rozpadá…
Cesta je ovšem moc pěkná, dokonce se nám podařilo zahlédnout zadek nějakého plšíka mizejícího v noře 🙂 V samotném areálu hradu pak zrovna dozrávají lesní jahody. Tipla bych, že na vrcholu budou příští víkend – není zač 😉
Při návratu z vyhlídky nám neušel pár, který dost ledabyle zastrkoval krabici do hradní stěny. Mrkli jsme tam, a jasně – keška. Od narození Brigit jsme nekešovali, ani jeden už nemáme ani appku na mobilu, ale když už jsme tam byli, tak jsme se logli… 🙂
Cestou domů jsem prolítla Ikeu, pořídila pár balení výprodejových ubrousků, trychtýře (jak jsme bez nich mohli doteď existovat?), dózu na výrobu domácího vanilkového cukru a rámečky na Číču. 250 korun a jakou to udělá radost! 😀
A teď už jen vstříc zábavné noci… pidižvíka slyším funět a sípat až z vedlejšího pokoje.
Dneska se mi tak strašně nechce do psaní… a zároveň to byl dost nabitý týden, což by mě mělo motivovat samo o sobě, pff! (Bude to tentokrát asi hodně o pidižvici, kultura až na konci ;))
V noci na pondělí se mi stala vtipná věc – Brigule se vzbudila, brečela a já se nevzbudila. Měla jsem to řvaní ve snu, někde jsem ji vezla v kočárku a snažila jsem se ji dovézt do cíle, kde bych ji mohla vyndat a utišit (tj. asi bych se v té chvíli probudila), ale probral mě Lvíček, který Bí utěšoval a mně se ptal, o co se jako snažím 😀 Z posledních čtyř nocí se ale na mlíko vzbudila jen ze čtvrtka na pátek, kdy moc nevečeřela a asi čtvrt hodiny před tím probuzením jsem ji slyšela převalovat se, vzdychat a mlaskat. Nakonec se postavila, já potichu povídám „já ti udělám mlíčko, ano?“ a ona tak dojemně prosebně „aňo“ a v klidu stála, dokud jsem ho nepřinesla 🙂
Musím se pochválit, vyřešila jsem smradovou krizi – poslala jsem Lvíčka pro voňavý stromeček, ten jsme zavěsili za jednu z úchytek stropního světla a od té doby na chodbě místo pachu vietnamského skladu panuje svěží vůně citrónu!
Brigule se zotavovala z šesté nemoci, tak jsme ji brávali ven v kočárku po večerech, když opadlo vedro. V pondělí to docela snesla, ale v úterý se hystericky drala ven. Jenže byla v pyžamu a bez bot, kdyby vytuhla (už bylo asi osm večer)… takže jsme ji museli nést. Každých pár metrů jsme se ji pokusili uplacírovat zpátky, ale držela se Lvíčka jako klíště, takže než jsme našli první lavičku, docela si posílil ruce.
Golfky se velmi osvědčily – prakticky na každé vycházce v nich usne, asi jsou pohodlnější (což moc nechápu, protože drncat musejí logicky víc než sporťák s nafukovacími koly). Mně se do koše vejde znatelně menší nákup a jejich „provoz“ je taky míň pohodlný, ale zase jsou lehčí na tlačení do kopce a v případě nutnosti se dají složené unést jednou rukou.
Taky se Briguš strašně rozkecala. Každý den se naučí několik nových slov, mezi nimi i tříslabičná – kolíček, oplatka, nebojím (což opakovala před sousedkou s hlavou zabořenou do mých nohou), dneska třeba „perník“ nebo „horký“, včera Fifí (babiččin pes), kapsy, voní (po očichání), pomo(c)… někdy opakované po nás, ale často použité i později ve správných kontextech. Jde mi z ní hlava kolem 😀
Ve středu jsem měla radost z bouřky a následného ochlazení. Bohužel ale vydržely normální teploty jenom jeden den. Potom jako tchánovic sprcha, která teče vždycky jen buď moc studená, nebo moc teplá, spadly zase na úroveň, kdy musím dítě nabalovat do punčocháčů a bundy. Tak snad příští (tenhle) týden vyjde těch příjemných 22-25°C…
Ve čtvrtek dorazily hned dvě příjemnosti – kamarádka Adélka z Brna, s kterou jsme si daly trošku rozlítané kafe na zahrádce místní metropolní kavárny (protože jsem pořád honila pidižvínu), a zpráva o tom, že nám uznali reklamaci pressovače a vyměnili vadnou část. Třikrát hurá, moje nadšení přimělo Lvíčka sjet pro něj už ve čtvrtek večer a víkend jsme příjemně prokafovali 🙂
Hecla jsem se a konečně koupila Brigušce sandálky. Ve Sportissimu, spíš provizorní (s rekonvalescentkou jsem si ještě netroufala do MHD, ostatně byla ještě infekční), že „ty pravé“ koupím v doporučované dětské botičkárně na Hůrce. Jenže večer mi volá tchyně, že jí pořídila boty taky. „No, to nevadí, tak stejně by měla mít dvoje,“ povídám, a ona „no, ale já jsem koupila dvoje!“ 😀 Jenže je koupila bez konzultace se mnou v 21, zatímco Bíba z nich přes jaro vyrostla a teď jí sice jsou, jenže taktak – takže jsem jí koupila 22. Chodí se jí v tom dobře, nepřeráží se, a mohly by jí vydržet celé léto. Takže jsme tam v sobotu při vyzvedávání z hlídání šli všichni a jelikož ty koupené ve 22 neměli, vybrali jsme dvoje úplně jiné. Jedny takové klasické holčičí kožené botičky k šatům, s pevnou špičkou a páskem, druhé „děravé“ pláťáky na řádění na balkóně, do heren a na návštěvy jako přezutí. (Doma chodí bosá, hrozně se jí potí nohy a to bychom tu byli za chvíli jak v pavilonu tchořů :))
Bí si evidentně zkouší boty ráda.
Mno a začínáme se konečně dostávat ke kulturně-buržoustskému závěru týdne. V pátek jsme odevzdali pidižvínu babičce a vyrazili na Smíchov, něco zhltnout a pak do Gold Classu. Lvíček to měl ode mě slíbené k nějakým hodně dávným narozeninám a nikdy jsem ho tam nevzala – když jsme se tam chystali, nedávali zrovna nic, co by nás zajímalo… a postupem času jsme na to nějak zapomněli. Tentokrát tam dávali Na hraně zítřka, na což jsem původně jít nechtěla, ale byli jsme zahrnutí takovou spoustou pozitivních recenzí a referencí, že to nešlo ignorovat.
Před filmem jsme si objednali občerstvení – Lvíček Virgin Mojito, jelikož řídil, já Mojito malinové „normálně alkoholické“, specifikovala jsem. A malý popcorn šunka-sýr. Na obsluhu Gold Classu jsem byla vysazená už od minule (cca rok 2006), protože měli nějakou akci s Bacardi, tak jsem si dala Bacardi a měla jsem něco vyhrát, ale přinesli mi akorát Cubu libre a dárek žádnej, a já se styděla se připomínat. Vypadalo to ale, že už se zlepšili.
Film byl super (možná časem napíšu recenzi, ale spíš ne – prostě akční sci-fi, kde všechno funguje, a nejspíš právě proto, že Cruise nemám moc ráda, mě velmi uspokojilo, že byl na začátku takový srabík a krysa), na sedačkách jsme si hned zvedli podnožky… ale vadilo mi, že je mezi područkami obrovská mezera, takže se nedají se sousedem šeptem sdílet zážitky z filmu a taky se v napínavých scénách hůř drží za ruku, protože ty ruce jsou pak ve vzduchu. To pro mě byl asi nejzásadnější argument, proč tam už nejít 🙂
Foceno zkonzumované až po filmu, dřív bych se neodvážila 🙂
Malinové Mojito bylo trochu moc sladké, ale hlavně jsem měla pocit, že v něm není alkohol. Po chvíli mě ale film natolik pohltil, že jsem na to přestala myslet. Výjimečně jsem taky neochutnala Lvíčkovo, protože na obyčejné Mojito mám relativně málokdy chuť. Ve výborné náladě jsme opustili kinosál a v příjemné atmosféře dojeli domů. „Já si připadám nějakej piclej,“ prohodil Lvíček přemítavě na posledním semaforu… a mně to všechno došlo. Ještěže nás někde nestavěli.
Obsluha je tam i po těch osmi letech pořád stejně kreténská.
V sobotu jsme se vzbudili SAMI, bez budíku živého i elektronického, a vyrazili na snídani do Savoye. Já si dala kontinentální snídani plus cappuccino ze světle upražené kávy Savoy Progresso, a bylo to nejlepší kafe, co jsem za posledních několik let kde pila. Lvíček se pustil do francouzské a výborně jsme se oba najedli, ale nepřejedli. Jen vajíčko nahniličko mohlo být trošinku tekutější – ale to jejich pečivo, nebo domácí meruňková a jahodová marmeláda – chuťové orgasmy.
Takováhla fronta tam byla pět minut před otvíračkou
Mňamy <3
No a zrovna jsme chtěli jít domů, když mi volala tchyně, že malá usnula a ať nespěcháme. Tak jsme si dali procházku po Kampě, došli až na Karlův most a viděli výstavu Wintonovy vlaky. „No, nic moc,“ zhodnotil to Lvíček za posledním panelem. „Jakto?!“ naštvala jsem se. „Počkej, já myslel jako ta doba, ne ta výstava :D“
O téhle helmě jsem vůbec neviděla. A v občerstvení jménem Márnice teda nevím, jestli bych si něco dala…
Dostaly nás dětské nápisy na chodnících. Tohle prostě nikdo jiný než děti nevytvoří 🙂
Bíba se vzbudila, když jsme dorazili, takže timing tak akorát (a byla blahy bez sebe, že nás vidí), ale já byla trochu otrávená. Mně taky občas usíná v půl jedenácté, ale vím, že dřív než v jedenáct ji nesmím nechat, protože pak bude chtít spát ještě jednou a tím pádem večer ponocovat.
Taky že jo: o Muzejní noci jsme původně ani neuvažovali, ale bývali bychom tam klidně mohli – usnula až v deset a klidně jsme se mohli jet ještě mrknout do Kaštanu nebo do Hvězdy. Tam jsme nakonec skončili v neděli, úplnou náhodou viděli konec promenádního koncertu (randál z nástrojů se B. teda vůbec nelíbil) a zase si vyslechli, jak jsme zlí rodiče, že nechceme dítě nechat v půl páté odpoledne usnout… a do půl jedenácté si nechat skákat po hlavách.
B. se líbily balonky… a jedna holčička vstala, ze svého kola jeden odstřihla a dala jí ho. Málem mě to rozbrečelo 🙂
(Usnula ve tři čtvrtě na osm a ve tři čtvrtě na šest byla vzhůru… ale s tím se holt musí počítat.)
V komentářích u blogu k „jednapůlletinám“ jsem napsala, že jsem na Brigitku hrdá. A už když jsem to psala, říkala jsem si, že to vlastně není pravda. Přesnější by bylo, že mám z jejích úspěchů strašnou radost, těší mě, že je tak šikovná, ale pocit hrdosti jako takové nemám – protože vím, že na tom nemám v zásadě žádnou zásluhu. Dneska jsem si přečetla blog Sedmi, kde píše, jak si „připisovala“ zásluhy za pokroky první dcery. To jsem nikdy nedělala. Co se naučila, naučila se víceméně sama, co se naučit nechce, to do ní beztak nejsem schopná natlačit. Je to osobnost, už odmalička. Je otázka, jestli bych to viděla jinak, kdyby poslouchala na zavolání, snědla všechno předložené a chodila od roka na nočník. Ale myslím, že ne. Odjakživa se usmívala na cizí lidi (to až poslední dobou se začala trochu stydět) a nepřisuzovala jsem to nějaké svojí výchově, byla jsem z toho akorát strašně zmatená, že dítě dvou introvertů je tak strašná koketa.
Asi jsem fakt líný rodič, bez toho, že bych tu knížku někdy četla…
Brigitka toho sice spoustu nakecá, ale slova ještě moc nespojuje. Aspoň myslím, protože velkou část jejích (převážně dvouslabičných) slovních výtvorů prostě nerozklíčuju.
„Tak co, půjdeš ven?“ zeptala jsem se dnes při koupání, u kterého jsem výjimečně příseděla. B. se uvelebila na vanové sedátko a s úsměvem pronesla něco jako „něseň“. A asi desetkrát to zopakovala.
„Prosímtě, ona říká něseň, nevíš, co to znamená?“ zavolala jsem na Lvíčka. Za chvíli přišel: „No, ona umí ‚mně se nechce‘, nemůže to být tohle?“ Brigule se rozzářila a potvrdila: „Ňéseňéci!“
A to pak jenom zíráte, kde to ten pidižvík vzal…
Mám pocit, že až do čtvrtka se nedělo v zásadě nic. Zato ve čtvrtek se najednou začalo dít všechno. Brigulí jedenapůlletiny. Přijela maminka a přivezla mi dárky k svátku (goodreads doporučenou knížku, která nevyšla jako ebook – na to už vůbec nejsem zvyklá! – a dračí truhlu, jehehé) a Brigitce knížky, hrneček (ten prostřední – sama bych si asi vybrala ten spodní, no ale pro mě to není :D) a figurku My little pony, kterou obdarovaná za pokřiku „konííí“ téměř nedala z ruky. Otevřela jsem si dvířka od linky přímo do oka, tak blbě, že jsem si na to musela dávat led a obávala se, že budu vypadat jako oběť domácího násilí. Ale nemám monokl, jen podlouhlou jizvu naznačující, že jsem debil, co si otevřel dvířka od linky do obličeje. L. si chtěl večer vyžehlit košile a zjistil, že na jedné jsou nevyprané fleky neznámého původu a na druhou si pro jistotu udělal flek špinavé vody ze žehličky sám.
První My little pony… Applejack!
Bonus dne ovšem byl, že Bíbí, celý den i celou návštěvu úplně v pohodě, začala asi půl hodiny po odjezdu babičky hicovat, teklo jí z nosu a z očí a bezvládně si po nás lehala. L. trval na tom, že si ji vezmeme do postele, takže jsem se vzbudila poměrně rozlámaná, možná díky tomu ale byla noc poměrně klidná. Předběhnu čas a prozradím, že v neděli horečky opadly a pěkně se osypala na zádech, zadku a hrudníku, takže tuším, že máme tu čest se šestou nemocí. (A já si pořídila ještě jednu jizvomodřinobouli na čele na linii vlasů, kdy jsem se pro něco shýbala před psacím stolem a… nějak jsem to nevypočítala.)
Nové sodastreamové lahve i sirupy jsem hned využila. Popravdě, když jsme před rokem dostali k nákupu notebooku i tenhle sodovkovací bazmek, měla jsem dost pochyby o využití. Ještě jsem kojila, což eliminovalo bublinkové nápoje, a odstavila jsem začátkem podzimní čajové sezóny. Normálně piju na žízeň nejradši vodu – ale ne v tropických vedrech, jaká jsou teď. To už začíná normální voda tak nějak žbluňkat v žaludku, pokud má pokrýt zvýšenou spotřebu… a nalít si skleničku něčeho perlivého a vychlazeného z ledničky je k nezaplacení. (Dávám jen půlku doporučeného dávkování sirupu a většinou to ještě ředím vodou z vodovodu, protože sladké pití nemusím, ale s troškou příchuti je to prostě zase úplně jiná liga.)
Na chodbu k nám se přistěhovali noví sousedi. Podle šeptandy Vietnamci. Šeptandu shledávám poměrně důvěryhodnou, protože celá chodba od začátku týdne smrdí jako nevětraný sklad vietnamské hadrárny a je to dost kentus. Snad kdyby tam bydleli bezďáci (oxymoron, já vím), bylo by to míň hnusné než ten nemocně-umělohmotně-zatuchlý smrad vietnamských šmejdů.
Když jsem začátkem týdne Briguli popotahovala ze hřiště domů pár set metrů snad půl hodiny, rozhodla jsem se, že je akutní čas na golfky – něco, co mi nebude vadit tahat na pěší procházku po okolí, v případě potřeby to unesu v jedné ruce, ale v případě opačné potřeby do toho nacpu ospalého/nespolupracujícího pidižvíka a dojedu s ním domů. Původně jsme měli jet k Petrovi a Lence všichni, ale těmi horečkami to padlo, tak tam L. zajel do Mníšku na otočku pro golfky sám. Ozkoušeli jsme je na malou chvíli dnes ráno okolo bloku, B. v nich poměrně spokojeně seděla a po pár minutách jsme mohli vyzkoušet i funkci sklápění do lehu 😉 Stanovila jsem si jako challenge samostatný výlet vlakem do Pardubic, a tímhle milníkem se jeho realizace významně přiblížila!
Nástup veder se prakticky kryl s nástupem Brigitčí nemoci, ale to neznamenalo, že jsme se jim vyhnuli. Máme okna na jihozápad a od druhé poloviny odpoledne do celkem pozdního večera máme z obou obytných místností saunu. Lehce pomáhá ráno vyvětrat a během dopoledne otevřít na ventilaci/mikroventilaci a zatáhnout žaluzie. Brigule, když nemůže ven (a ještě jí není dobře), samozřejmě zlobí a i když jí čtu, skládám si s ní lego nebo provozuju hudební vystoupení, prakticky nonstop vyžaduje „pááááhůůůů“. „Páááhůůůů“ spočívá v puštění pohádek na notebooku, popřípadě vydání iPadu, na kterém ale nevydrží dělat nic a zdá se, že jediným cílem její činnosti je „spustit co nejvíc aplikací“. Občas oboje dovolím, znatelně častěji, než mi našeptává mateřské svědomí, a znatelně méně často, než by se to líbilo Briguli, takže občas z toho šílíme obě. Už aby jí bylo dobře… a přišly ty mizerný bouřky s ochlazením!
V iTescu jsem si objednala i nějaké papírnické věci – A7 bloček je úplně boží na nákupní seznamy a penál za dvacku na všude se válející propisky – geniální…
B. už umí sfouknout svíčku i foukat do bublifuku. Taky si oblíbila chodit v našich pantoflích a poslední dobou se snaží sama se oblékat – dobře ví, že kalhoty, ponožky nebo boty patří na nohy, ale realizace jí ještě moc nejde 😉
Dočetla jsem První stříbrnou knihu snů a poslala jí Puffin spolu s „kaligrafickým“ dopisem neboli prvním reálným použitím svojí vánoční psací soupravy. Je to dost zvláštní pocit, něco mezi Shakespearem, Tedem Mosbym a (nejvíc) studenty podávajícími namočené pero ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (nebo Škola základ života, tyhle dva filmy se mi vždycky strašně pletly). Bez mučení musím přiznat, že klávesnice je výrazně pohodlnější, ale zase – napsat nebo dostat dopis psaný opravdovým brkem (byť s nasazenou hlavou klasického pera), kdo z vás to má? 😉
Poslední dobou furt něco řešíme. Vyrazit s Brigulí na dovolenou, nebo ne? Jestli ano, tak na tuzemskou, nebo k moři? A k moři autem, nebo letadlem? Stěhovat se hned po dokončení našeho nového bytu? Zůstat na téhle straně Prahy a dočasně si tu pronajmout něco většího, aby mohl L. ještě nějakou dobu pohodlně dojíždět do Berouna a prarodiče to k nám měli blízko? Nebo zůstat ještě pár měsíců v tomhle bytě, když B. ve vlastním pokoji (hlavní motor stěhování) ve šprušlové postýlce UŽ nechat nemůžeme a na velkou postel, byť se zábranami, je asi JEŠTĚ malá? Pff. Našli jsme krásný byt v Motole, pár minut od zastávky autobusu, který jede deset minut k jedněm prarodičům, čtvrt hodiny k druhým a čtvrt hodiny do našeho stávajícího mateřského centra, které se mi – to jsem od sebe nečekala – taky nějak nechce opouštět. Jenže nový pronájem, to zas znamená uvázat se nejmíň na rok, protože jinak by nás nový majitel nejspíš sežral… a nikdo z nás si není jistý, jestli firma ve stávající podobě takovou dobu vydrží a L. jestli vydrží v ní. Leze nám to na mozek, i když třeba proti rozhodování Sedmi ohledně přesunu(ů) dvoudětné rodiny ze země do země kvůli porodu je to pořád čajíček 🙂
V neděli odpoledne se nám prarodiče nabídli s hlídáním, což jsme rádi využili – jen se v těch třicítkách špatně vymýšlelo, co dělat. Zrovna se ale vrátil Karel, náš svědek a Lvíčkův kolega, z Dubaje – a když jsme mu z auta zavolali, kde je, dozvěděli jsme se, že v Metropoli na nákupech 😀 Tak jsme ho vyzvedli, on jen dovezl auto na Břevnov bratrovi a jeli jsme na Anděl, na zahrádku do naší v poslední době už domovské Potrefené husy Na verandách. Karel si dal tuplák, já malé, řidič L. pampeliškovou limonádu (ale moc z ní nadšený nebyl). V určité perspektivě vypadala piva skoro stejně velká, ale vedle sebe rozdíl vyniknul… 😉
Promo Häagen-Dazs na Andělu – tož dobrý to měli
Stylovka, sladit cíga i zapalovač s popelníkem… 😉
Bývala bych tam klidně vydržela celé odpoledne, ale jednak mi už to jedno malé nepěkně stouplo do hlavy, jednak se Lvíček chtěl podívat na náplavku. Mně se moc nechtělo, protože mi bylo jasné, že moc stínu cestou nebude, ale nakonec jsem souhlasila a úžeh jsem chytla jenom maličký, asi za hodinu po návratu domů bylo po něm 😉
Odtahová služba? Why not přítahová služba? 😉
Když ji miluješ, není co řešit <3 jen zasyčela…
Náplavka byla moc pěkná, do jedné z hospůdek jsme si sedli na kofolu a po páté vyrazili domů: Karel na tramvaj z Palačáku, my po mostě, kde nás málem sejmula nějaká korejská turistka na skládačce, a pak kousky stínu mezi budovami došli na Nový Smíchov, do garáží a do auta.
A Lvíček zjistil, že někde vytrousil parkovací lístek.
Průšvih, žejo, protože zatímco jsme se pohodlně vešli do pěti hodin zdarma, za ztrátu se platí dva tisíce. „Vezmu to za někým,“ rozhodl se L., přilepil se jednomu vyjíždějícímu na zadek, šlápnul na to a projel pod závorou. Dost divný pocit a hromada adrenalinu, která ostře kontrastovala s pohodovým odpolednem, ale žejo… nula a dva tisíce, to je docela rozdíl 🙂 (Zvláštní je, že lístek dá L. vždycky nejdřív mně, aby měl při parkování volné ruce, a já se ho chci co nejdřív zbavit, protože se děsím, že ho ztratím. Tentokrát jsem měla takový pocit, že bych si ho radši nechala..
Jo, a po pressovači nám odešel i french press – všimla jsem si praskliny ve skle (naštěstí) těsně předtím, než jsem v něm zalila kafe. Takže nám už zbývají jen instant, turek a kavárny – urgentní motivace pořídit ten dripper 🙂
Už rok a půl. Zase ta ambivalence: na jednu stranu mi připadá, že je s náma pidižvík úplně neskutečně dlouho. Na druhou stranu, rok a půl není zas tolik, a přitom za tu dobu tolik vyrostla a tolik se toho naučila. Z úplnýho mrněte je vlastně velká holka, která:
Lvíček ji naučil takové to sténání nádechovým vzduchem, když se nadechujete se zavřenou pusou a děláte u toho „mmmm“. Brigule opakovala „mmmm“ a pak otevřela pusu a udělala tímhle „záhrobním“ hlasem „mmmmáámmma“. Lehli jsme smíchy 😀
Má vzadu na hlavě dva symetrické víry a ty jí vytvářejí „kohouta“, zvlášť co jsme ji ostříhali. Vypadá to komicky, ale originálně! 🙂
Nočník zatím vůbec. Ohledně spaní – celou noc v kuse dala (po delší době) dvakrát minulý týden, tenhle týden ale už byly asi dvě noci, kdy to zvládla bez mlíka. Pořád ještě mívá občas svoje dvouhodinovky, kdy z nějakého důvodu „skipne“ jeden spánkový cyklus a znova je schopná usnout až za 1,5-2,5 hodiny. Ta poslední ale proběhla celkem v klidu, protože jsem ji nevyndavala z postýlky a ona se naštěstí nesnažila moc vylézat, měla jsem u ní ruku a mohla pospávat. Myslím, že by hodně pomohl vlastní pokoj – holt na podzim…
Ale hlavně je s ní fakt hrozná sranda, je rozumnější, vstřícnější („hodnější“) a začíná být i o něco mazlivější. Užívám si to, než se dostaví období vzdoru… 🙂
(vpravo veprostřed – sledování Autosalonu ;))