Tenhle týden je to naopak – mám nahrané fotky (a asi půlku už i otitulkovanou), ale nějak nemám psací náladu. (Tady bych se mohla zamyslet nad tím, jestli je vhodnější, když děti po obědě neusnou – jako včera – a celé odpoledne jsou megaprotivné a večer rovnou prořvou, takže rodič po uspání v půl deváté potřebuje dvě hodiny čumět do blba, nebo když spí – jako dnes ve školce – a večer jsou nádherně milé, čilé a do tři čtvrtě na deset taky naprosto bdělé. Ale neudělám to. Tohle dilema prostě nemá řešení.)

Pracovní týden proběhl bez větších výstřelků, ale musím zmínit pátek – to byl u Lvíčka v berounské kanceláři dětský den. Od tří, takže jak to udělat s prcky? Nedávat V do školky, vyzvednout B po o (megaradost, která přebila i čtvrteční školkové kino) a uspat je v autě. Usnul jenom V, na místě jsme byli v jednu, přenesli batolátora na gauč do kuchyňky a aby mohl L ještě chvíli pracovat, vzala jsem Bibi ven na svačinu a byla to snad nejúžasnější hodina a půl, jaké jsem s ní kdy zažila. Sedly jsme si na kafe a pribináčka, pak o kus dál na zmrzlinu a sodovku, okoukaly a okomentovaly výlohy, prošly se v tekoucí vodě na náměstíčku a bylo nám super. Vikouš zatím spal, L ho tak jednou za půl hodiny vždycky přišel zkontrolovat a jednou ho tam místo spaní našel v plné polní – nasadil si sluneční brýle, kšiltovku, posbíral všechny hračky a v klidu čekal. „Táta!“ rozjařil se, jako když si k vám přisedne kamarád v hospodě.

Dětský den nemá smysl popisovat, totální mumraj a chaos, ale děti byly veskrze spokojené a my taky. Shodou několika faktorů jsem zrovna ten den zahájila udržovací režim, takže jsem mohla olíznout ukapávající zmrzlinu i ukousnout nedojedený řízek bez mučivých výčitek svědomí 🙂 Částečně kvůli nehodě na dálnici jsme zůstali až někdy do půl osmé, umyli děti v erární sprše a tentokrát po cestě zabrala B; Viki až doma. (Viz první odstavec.)

V sobotu měla Bibi se školkou vystoupení na zličínských letních slavnostech, kam jsem pozvala i svoji mámu a měla opět strašné deja vu o generaci zpátky – maminka, babička a já. Byla tam i tchyně, a když nám pak posílala fotky, chvíli jsem se podivila, kde se tam vzala Lvíčkova babička 😀 geny jsou mrchy. Čas taky.

Fotky tady.

Minulé pondělí jsem vzala děti vyrábět občanky. Vikouš se choval jako satáně, na motorce ujížděl zásadně opačným směrem; když jsme dojeli na ÚMČ Prahy 13 (zaplaťpámbu, že jsem je kvůli tomu nemusela táhnout do Dejvic!!!), projel úřadem skrz a chystal se pokračovat na ulici, jen tak tak jsem ho drapla, usadila do kreslicího koutku a šla ulovit číslo. Když cinklo, sesbírala jsem děti a kodrcala se do fotobuňky, na sloužící úřednici zjevně moc pomalu (asi deset vteřin), protože v okamžiku příchodu už svítilo další číslo. Ale vzala mě. „To jdete s oběma? A dvě čísla máte? Nemáte. No hlavně že to tam je všude napsaný,“ utrhla se. Že jsem pološílená s dvěma dětmi a dvěma dopravními prostředky byla ráda, že jsem našla čudlík s nápisem Občanské průkazy, jsem se ani nesnažila vysvětlovat. Bibi byla zlatá, úřednice ovšem spojila její fotku s Vikoušovými nacionálemi, takže se musela fotit znovu (ještěže to nebylo naopak). Vik se fotit odmítal, vsedě i vestoje, otáčel hlavu, ksichtil se a zdrhal. Takže na průkazech bude usměvavá princezna a batole – zatvrzelý recidivista.

Po průkazech jsem jim slíbila skákací hrad na farmářských trzích, nicméně bláhově jsem si myslela, že to vezmu přes stánek s kafem, a zatím mi tam B ujela na koloběžce a V jsem nedokázala zadržet, aby nechtěl za ní. Tak jsem asi tři čtvrtě hodiny zbídačele seděla na lavičce před hradem, až jsem uviděla přijíždět Marcelu z Pradobrot s Ivonkou a použila to spolu s půjčením traktůrku jako záminku pro přesun. „Espresso macchiato, nebo život,“ požádala jsem paní ve stánku a dostala jsem věrnostní kartičku (jen teď nevím, jestli se mi s dráčatama na ty trhy bude ještě někdy vůbec chtít :D)

V úterý byly obě děti ve školce a Lvíček na týmové večeři v Ambiente, takže na mně bylo vyzvednout je a dovést domů. Odcházela jsem, zavřela do obýváku… a když jsem se tam ještě chtěla jít naposledy napít, už jsem neotevřela. Mávla jsem rukou, šla pro děti, koupila jim dohromady asi sedm rohlíků, šla ze školky přes hřiště asi dvě a půl hodiny a po příchodu kolem osmé zjistila, že klika se zázračně nezprovoznila. Naštěstí děti byly nafutrované rohlíkama a Lvíček v hospodě už končil, takže když nevyšlo pár telefonických a foto-konzultací, přijel kliku rozebrat a pustit nás do kuchyně.

Ve středu jsem musela poklidit, protože přijeli tchánovci přát mi k svátku (dostala jsem fajn plážové šaty, šátek/pareo a od Lvíčka kytku, Doubleshot a tak trochu jako dárek pro všechny Bluetooth reproduktor) a ve večerním šrumci Lvíček balil na služebku.

Ve čtvrtek odjel Lvíček na teambuilding s přespáním a já poprosila mámu, aby přijela odpoledne a pohlídala V, protože jsem si s ním netroufala sama vyzvednout B. Tak se mi odvděčili – B tím, že si na polní cestě začala prozpěvovat „čů čů čůůů“, tak jsem se jí zeptala, jestli chce čurat (čurala ve školce, ale po nedávném počurání to nechci zanedbat). Prý ano. Tak jsem ji zvedla do klubíčka, pořád nic, krmila mě pohádkami, že už cítí, jak to teče… a začala kadit. Sebrala jsem bobek z polní cesty jak po psovi, pytlíkem od náhradního školkového oblečení, a odtáhla B domů s krví šumící v žilách. Pět minut od domova! A kdyby mi aspoň nekecala!

Doma jsem pak zjistila, že Vikouš, který nespal přes den, usnul v půl páté v křesílku u televize. Takže můj volný večer vypadal tak, že zloprckové usnuli něco před půl jedenáctou…

Zbytek týdne už byl ale super, zvlášť sobota – děda si ráno odvezl Vikiho a my s Bibinkou jeli do Plzně do zoo a dinoparku. Zjistili jsme, že je tam dětský den, takže za obrázek mají děti vstup zadarmo, v různých soutěžích pak Bibi vyhrála plastové dinosaury, lízátko a pexeso, u restaurace si zařádila v kuličkách, vytěžila z toho dvě zmrzliny a řízek… super to bylo. Cestou zpátky jsem přepadla Costu Express na Shellce a jelikož neměli macchiato, ukradla jsem Lvíčkovi trochu pěny z cappuccina 😉 Bibi si zdřímla půl hodinky v autě, doma jsme si ještě odpočinuli a pak vyrazili na špekáček ke zličínským myslivcům. Na cestu zpátky mě napadlo svézt se autobusem, dojet do Decathlonu a koupit Bibi rukavice na kolo… a jak to dopadlo, jsem postovala minule 😉

Viki nová slova – goji, plej (play), dodo=židle, jůů, není, hají

Fotky zatím bez popisků zde.

Hlásí navigace, když někam dojedeme. Vynoří se v hlavě při obhájení diplomky, složení maturity, výsledcích státnic. Anebo minulý týden mně při pohledu na váhu s číslicemi 63,0. Moje cílová váha, kterou jsem si stanovila někdy koncem února. Tři měsíce. Patnáct kilo. Nepíšu to tady často, ale dobře já 🙂 ještě tenhle týden si dám na redukčním režimu, protože po skončení se to vždycky trochu zhoupne zpátky a mně se hodně líbí nosit džíny, šaty nebo kalhotový kostým, které jsem si pořídila před dětmi. A pak udržovat – snad to půjde. V červnu nás čeká školka v přírodě a jednotné servírované menu (loni to byly věci jako řízky, čína a špagety), takže pokud nechci být o hladu a cherry rajčatech na pokoji bez lednice, musela bych do té doby přestat tak jako tak 😀

Doufám, že mi s normálním jídlem přibude taky nějaká energie a koncentrace, abych mohla zabrat v ostatních oblastech života. Nějak se tu propadám do chaosu (nutnost vytřídit skříň s oblečením mým i dětí a příležitost, při které si L. půjčil rudl, aby mi štědře navozil poslední tři bedny knížek ze sklepa). Odráží to i chaos myšlenkový, protože dlouho, opravdu dlouho se mi nestalo, že bych měla rozečtených osm knih najednou (a z toho jen jednu elektronicky). Jedna je dětská. Jedna je audiokniha, když jsem někde na cestě bez dětí nebo s dítětem spícím. Jedna je anglicky psaná odborná publikace, kterou louskám po maličkých kousíčkách už od Vánoc. Jedna klasika na Kindlu, když je chvilka třeba při uspávání. Dvě jsou narozeninové a poslední dvě, jak to jenom… to jsou knížky, které jsem nakoupila do foroty jako dárky pro členy rodiny na Světě knihy a tak mě zaujaly, že je opatrně a podloudně očítám.

V sobotu jsme si udělali jednodětný výlet do Šárky a v neděli dopoledne na pražský Semmering. Odpoledne jel Lvíček vyzvednout Bibi k babičce sám s Vikoušem a já dostala k dobru asi dvě a půl hodiny na nákupy. Využila jsem pár kupónů z Ona DNES, když už jsem je měla, a utratila asi tři tisíce, ale cítím se víceméně vybavená na léto 🙂 šaty, sukně, dvoje tříčtvrťáky, plavky a pět triček.

A o tom, jak se jezdí žádat o občanku se dvěma dětma na dopravních prostředcích, z nichž jedno je uprostřed libového období vzdoru a „já sám“, „já nejlíp vím, co, kam, kudy a jak“ a „neumím mluvit, takže vám neřeknu, co je za problém, ale vyřešte ho hned“, vám napíšu příště. Možná. Jestli to rozdejchám 😀

Fotky zde.

Je to tady! Zase, jako většinu let předtím, jeden týden ještě dávám dětem punčocháče, tílka a teplé bundy, a za pár dní je na tričko. O hezkém víkendu jsme si užili a byli skoro pořád venku (putování na Sobín, Mirakulum a L s dětmi u babičky na zahrádce), jen v sobotu odpoledne jsem si na pár hodin zalezla do Veletržního paláce 😉 až na to, že jsem nepotkala hostesky eReadingu (a nevyrazila z nich nějaký ten dárek, ehm 😀 ), nakonec spokojenost, i když do některých stánků jsem se musela vracet i třikrát, abych se vyhnula megafrontám…

Sorry, tentokrát na velké psaní nemám nějak sílu. Fotky tady.

Neboli od zoo do zoo.

Naše poslední výlety jsou stereotypně zvířátkové: Prvního května do zoo v Zájezdu (jezdíme tam rádi, je to kousek a velikostně tak akorát). Potkala jsem se tam se sousedkami, s jejichž dětmi se Bibi jako menší potkávala na hřištích a v mateřském centru. Jedna z nich k chlapečkovi staršímu než Bibi teprve čeká druhé dítě. Na jednu stranu – mohla si ho doteď líp užít, někdy ty tři roky (moje těhotenství a Viki jako malý) byly FAKT náročné. Na druhou stranu… proboha, ještě že už to mám za sebou 😀 Posledního tak půl roku jsme konečně začali trochu žít, je možné s nimi oběma někam jet/jít, minulý týden jsem dokonce odvedla děti sama ráno do školky – dvacet minut na dopravních prostředcích, a krásně poslouchaly a jely! (Bohužel od té doby to vypadá, že na Vikiho přišlo období vzdoru, vzteká se kvůli úplně všemu a neposlouchá… no snad to zas přejde.)

Snaží se trochu mluvit (novinka je slovo „vavovej“ = kávovar :D) a vymýšlí si hry – naposledy třeba na budík, kdy nás nutí, abychom si lehli, a pak začne dělat „giiii, gigi, gigi, gigi“ = tiky = hodiny = budík. Pořád ale spoustu věcí nevyjádří a pak ječí, stejně jako tehdy, když mu nechci dovolit, aby se SÁM přebalil, SÁM si zašrouboval lahvičku s pitím, když mu bez vyzvání o centimetr pomůžu s natahováním kalhot… všechno špatně, řev, absolutní anulování akce (=sundání celých kalhot, mrsknutí s lahvičkou o zem…) a většinou mi pak ještě jde stáhnout kalhoty a naplácat na zadek. Trvá to cca týden a nejsem si jistá, jak dlouho to bez újmy na duševním zdraví ještě vydržím.

Jo, poprvé spal ve školce – před týdnem v pátek a teď v úterý. Možná to souvisí, těžko říct. Tam ho každopádně moc chválí, že je úžasný, samoobslužný, poslušný a veselý. Tak na nás holt zbylo to ostatní.

V sobotu jsme jeli do „velký zoo“ a neprobíhalo to úplně ideálně, ale nakonec to bylo fajn. Byli jsme na rozhledně a dojalo mě asi pět minut, během kterých okupoval automat na kafe a vypadal naštvaně, že mu žádné nechceme koupit 😀 když se vyspali, ještě jsme šli na zmrzlinu a to byl provar, totálně se zprasil čokoládovou a cestou domů asi hodinu převážně uraženě posedával na obrubnících… v neděli jsme byli v minizoo v Chuchli (co si budeme povídat, spíš na místních hřištích, zvířátka jsou tam jen taková záminka) a tam už jsem toho měla plné kecky (psychicky i fyzicky), tak jsme zbytek víkendu zaplaťpámbu proodpočívali.

No, akorát ve školce byl V jeden den a přišel s nudlí u nosu, takže do příštího úterka jsme odsouzení nějak spolu vyjít. Myslete na mě!

Fotky z prvního květnového týdne zde.

Na Velikonoční neděli, protože bylo hnusně, jsme si udělali správně konzumní výlet do nákupáku – do Costy na kafe (to jsem ještě nevěděla, že přestali dělat orientální příchuť Orca latte, které bylo bez cukru – fňuk!), Viktorkovi pro bundu a Bibi pro noční košili a náušnice. Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme nevlezli do Claire’s, jestli tam nemají nějaké ty klipsy. Měli jich tam hromadu, ale když jsme si vybrali dvoje a přesvědčili Vikiho, že pro něj to není úplně pravé ořechové, sesypaly se na nás prodavačky a začaly nás přesvědčovat, že když koupíme ještě jednu věc, máme další tři zadarmo. A do toho děti uviděly stojan s plyšáky s obrovskýma očima, vyřítily se tam a popadly – B růžovookou kočku, V přátelsky vyhlížející lišku. Tak jsme kapitulovali.

Bibi pojmenovala kočičku Bóza. „Bóža?“ divila se tchyně, když to uslyšela, ale skutečnost je prostší: B má totiž už jednu podobnou, větší kočku, které říká Rozárka, zkráceně Róza. A její mladší sestřička se tedy jmenuje Bóza. No dobře. Ale jak pojmenovat lišku? „Jak se bude jmenovat, Vikoušku?“ ptali jsme se. „Lolo!“ vypálil batolák bez váhání a od té doby se toho drží. Stejně jako Lolo. Spí s ním, byla s ním i ve školce a ani výjezdy s kočárkem se bez ní neobejdou.

Ve středu a ve čtvrtek byl Lvíček na služební cestě v Amsterdamu. Měla jsem ambiciózní cíle odvádět ty dny B do školky sama – je to bez dětí 15 minut, s dětmi tak půlhodina chůze. Jenže se strašně zkazilo počasí, ráno bylo kolem nuly a předpověď slibovala i sněžení, tak jsem ji odhlásila. Ve čtvrtek začali oba nudlit, tak byli preventivně doma i v pátek a koncem víkendu se tak strašlivě nudili a zlobili, že jsem myslela, že z nich už vyletím z kůže. B se dokonce v neděli dvakrát a v pondělí jednou počurala. Měla jsem podezření, že to je od nastydnutí, ale teď jsem spíš přesvědčená, že to byl minimálně podvědomý vzdor proti nudě; venku jsme totiž byli naposledy v tu středu. Kéž už by bylo teplo a hezky, kéž by s nimi šlo být pořád venku a vypravování znamenalo navlíknout na tričko mikinu a obout boty! Tohohle už mám plné zuby.

Lvíček slíbil, že nám z Holandska přiveze sýry a kakao. B si tuhle myšlenku vzala tak za svou, že ho týden předem každý den uháněla, jak se těší na sýry a kakajíčko. Sýry dopadly podle předpokladů tak, že V kostičku ochutnal a slušně vrátil, zatímco B ochutnala, vyplivla a poválela jako kus modelíny po podlaze. (Občas mám problémy rozlišit, které z dětí je to dvouleté a které čtyřleté, například když jedno se samo zuje, až na svetr svlékne a umyje si ruce, zatímco to druhé… nebo když jedno se samo nají, zatímco druhému cpu do pusy lžičky kaše za doprovodu zvuků zvířátek nebo vozidel.) S kakaem to bylo ještě vtipnější – to, co L přivezl, dětem chutná, ale bylo to jediné kakao v obchodě a z celého amsterdamského kanclu prý až na jednoho člověka nikdo netušil, že by bylo Holandsko nějak proslulé kakaem 😀 Bibi si tedy holandské kakajíčko pochvaluje a upgradovala svůj požadavek o „až zítra pojedeš zase do Holandska, tak mi přivezeš mlíčko“. Okej.

O Velikonocích už mě naštvalo, jak Bríga freneticky odmítá rozinky, a vymyslela jsem test – rozemlela jsem cca 50 gramů rozinek, smíchala s půlkou rozpuštěné čokolády na vaření, zahustila hrstkou rozemletých piškotů a předložila to dětem jako „čokoládové kuličky“. Viki je konzistentní. Ochutnal a vyplivnul. B se nacpala asi sedmi, když přišel Lvíček a zeptal se jí: „Tobě už chutnají rozinky?“ „???“ „To je z rozinek, ty kuličky. Takže už jíš rozinky?“ Bríga nezaváhala: „Jo, ale jenom zamíchaný!“

Děti nudlily a byla zima, takže o víkendu jsme nebyli lautr nikde. Vyzdravená tchyně se nabídla, že v neděli po obědě přijede pohlídat, tak jsme uspali Vikiho, odevzdali Bíbu a chtěli si zajít na procházku… ale v tom větru a zimě to nemělo cenu, tak jsme nakonec sjeli na kafe do Místa. Chtěla jsem se tam podívat už dlouho a musím říct… že už jsem na to prostě asi stará. Všude fousatí hipsteři s notebooky a v kalhotách na kšandy, nelakované stoly a dřevěné obložení, obří a ještě větší kávovary i ceny zákusků a doubleshot, který je sice velmi kvalitní a kofeinu má, že by to skolilo slona (kdo si proboha v takovémhle podniku dokáže dát víc než jednu dávku espressa?!), ale mně prostě to kyselé kafe nechutná… už se na to prostě asi nehodím 🙂 zlatý Lounge, kde mají sice taky doubleshot, ale tak kyselý mi nepřišel a prostředí je tam o hodně klasičtější. Meh. Je ze mě důchodkyně – čekala jsem to tak o třicet let později! 🙂

A ještě jedna literární zmínka – dočetla jsem Ready player one.

Dvakrát.

Většina knížek, které čtu, i ty, co mě baví sebevíc, mají nějaký postupný vývoj a příběh a když je dočtu, v nejlepším případě je nechám pár dní doznívat, než rozečtu něco nového. Ready player one je jiný případ. Ready player one je jako hra Plants vs Zombies, kterou když dohrajete až do posledního levelu, nevydržíte a začnete ji hrát zase znova od začátku. Taky takhle knížka není primárně o tom, jak se posouvá děj. Je to spíš příběh a replay jednoho questu a mě bavila moc. Uvažuju, že za nějaký čas si ji dám ještě jednou, buď v originále, nebo jako audioknihu 🙂

Fotky tentokrát i s komentáři (a doplněné za minulý týden).

Oboje tak nějak profrčelo a moc jsem to neprožívala. K narozeninám jsem tedy dostala skvělé dárky – moc díky Puffin za přepadové poslání toho hrnečku, který mi před týdnem zvorali v eshopu a poslali zelený místo fialového, a stejně tak za ebook Na co Alice zapomněla, který jsem vdechla během dvou dnů. Od maminky jsem dostala peníze a než vymyslím, co s nimi, tak jsem si aspoň jako zálohu koupila knížku Aha! rodičovství. Normálně knížky o výchově nečtu, ale poslední dobou už mám pocit, že se dostáváme do začarovaného kolečka zlobení a řevu, a problém že je nejspíš bohužel na mé straně, tak bych uvítala postřehy, jak z toho ven. Lvíček mi nadělil nádherný hodinky, knížku a CD a jako vtipnodárek vývrtku na víno jako nástavec na elektrický šroubovák. Kvůli tomu, že brblám, když mám otvírat víno. Nojo, jenomže já brblala, protože jsem primárně zkrátka chtěla, aby ho otevíral on 😀 a taky, kdo má pokaždé chodit pro otvírák do komory? Ale blbinka je to hezká a funkční. Věřím, že ji využijeme, i když aktuálně moje spotřeba vína dělá tak půl deci týdně. To CD mě docela překvapilo, protože Lvíček proti fyzickým nosičům už docela dost brojí a remcá, že tu straší několik pouzder CD a DVD… ale pustila jsem si ho od té doby už nejmíň desetkrát a mám z něj fakt radost, já jsem v tomhle asi staromilec.

Sama sobě jako dárek jsem si upekla dort. To byl větší oříšek, než jsem původně čekala – abych to mohla já, takže aby tam nebyl cukr, a zároveň abych mohla dát ochutnat dětem, takže ideálně aby tam nebylo umělé sladidlo. Nakonec jsem spáchala dort batolecí a mně chutnal extrémně, dětem spíš jenom ten korpus, ale… jsem vděčná 🙂 asi pořád lepší, než jako posledně mít dietu přes Vánoce.

Čímž se teda dostávám k Velikonocům… moje pekařská kreativita se zarazila někdy v půlce týdne u beránka (z vaječňáku zbylého z Vánoc, ehm) a u jidášů na Zelený čtvrtek. V sobotu jsem si uvědomila, že nemám morálku péct mazanec, který nebudu moct jíst, a vyslala jsem pro něj Lvíčka do Globusu. Jehněčí taky nebylo a vzhledem k počasí nebyly ani téměř žádné výlety, zato byly zlobivé děti (není bezprostřední příčinná souvislost – Vik nejvíc zlobil na výletě a B trvala asi od soboty na tom, že v té zimě nikam nechce). Můj nejlepší zážitek z Velikonoc tak byl, když jsem v neděli před večeří vypadla na půl hodiny z domu, dala do uší Radůzu a objevila úplně novou stezičku kolem sídliště, kde jsem ještě nikdy nešla. Půlhodinka čirého štěstí a vzpomínání, jak jsem jako dítě a teenager takováhle „dobrodružství“ a toulání sama pražskou pseudopřírodou milovala jako nic jiného (možná krom čtení a psaní).

Fotky tady, komentáře dodělávám postupně 🙂

Já vím, já vím, že ještě nebyl blog za minulý týden. Tak samozřejmě, kromě pečení narozeninového dortu, slavení narozenin, generálního vykydání dětského pokoje, výpravy dětí do školky a přípravy Velikonoc se pořád jenom někde válím. Hlavně v posteli při uspávání, které končí poslední dobou na můj vkus zase nějak pozdě, ale to se nejspíš taky bude měnit – jednak tím, jestli bude Viki chodit do školky častěji, jednak tím, že Bibi přestává, teď už asi definitivně, spát po obědě (což má zatím tedy bohužel vliv jen na její protivnost ve druhé půlce dne… ale jo, devátá je pořád lepší než půl jedenáctá).

O narozeninách a tom ostatním ale až příště, teď minulý týden – co k němu? Děti pořád ještě pokašlávaly, takže byly ještě doma (a k tomu mě tchyně ničila zpochybňováním, jestli OPRAVDU už příští týden mají jít do školky – opravdu ano; tu předchozí nemoc jsem je nechala doma radši celý týden potom, co už vypadali zdravě, a za týden a půl byli zase na hromadě, takže doléčování zásadně beru selským rozumem a když už trojčí, nudí se, zlobí a za celý den dvakrát zakašlou, tak jo, FAKT už do školky potřebujou). Teplý víkend jsme si užili a byli jsme v sobotu na výletě mašinou, v neděli v botanické… a tím plus pondělím se zjevně jaro vyčerpalo, takže nám ani zvlášť nevadí, že teď na Velikonoce má Lvíček pohotovost a není prostor na nějaké zásadní výlety.

Fotky zde, je jich trochu víc, poslední tak čtvrtinu můžete přeskákat – jsou to převážně motýli 😀