Je to tady. Milník, k jehož přežití s Brigulínou mi – nezapomenu – gratulovala Tajfunka v prosinci 2014 na instagramu a já musela přiznat, že mi za necelé tři měsíce začne druhé kolo. A začalo.
Druhé mateřství mi přineslo spoustu nečekaného. To první… samozřejmě, byla jsem ze všeho překvapená, vyjukaná a taky často vyčerpaná. Ale vesměs naplňovalo moje předběžné představy – okatá a (po překonání mléčné krize) vesměs veselá holčička, motoricky tak akorát v normě, brzy začala žvatlat i mluvit. Teoreticky mi bylo jasné, že napodruhé může být všechno úplně jinak, ale v zásadě jsem si to představovala víceméně tak, že místo modrooké hnědovlásky budeme mít zelenookou blondýnku, která bude jíst rozinky, místo žluté bude preferovat fialovou a místo kočiček třeba zajíčky 😀
Už když se k nám Viki na ultrazvuku otočil čelem, tušila jsem, že všechno bude úplně jinak. Místo sestřičky pro Bibinku přijde mladší brácha. Kombinace, na kterou si všechny moje kamarádky vždycky stěžovaly a které jsem se vždycky trochu děsila. A taky to byla první lekce, kterou jsem od něj dostala. Postupem těch dvou let jsem se naučila překonat několik měsíců řevu mimina, kterému nic nechybělo, jen nenávidělo být miminem. Pochopila jsem i to, že když dvouleťák nemluví, není to nutně handicap – s Brigulí jsem se v tomhle věku domluvila na přibližně stejné úrovni, protože i když si o něco dokázala říct slovně a ne hekáním a ukazováním (v 90 % lze stejně odvodit z kontextu, co kde zrovna viděli nebo slyšeli), stejně když to dostala, kolikrát odmítla, že to vlastně nechce atd… opravdová domluva s ní začala být až tak kolem těch 2,5.
Taky mě vyškolil v toleranci k zálibám – protože zatímco holkám se klučičí hračky tolerujou (a už jako dítě jsem toho zhusta využívala), když si chlapeček hraje s kočárky, korálky, nádobíčkem a panenkami, pořád to na spoustu lidí působí divně. Na mě dřív taky, ale teď začínám chápat – sakra, proč vlastně? Jakým právem si holky nárokují růžovou, panenky a ozdobičky? Netlačí tatínkové kočárky, nenosí chlapi řetízky a jiné šperky?
A objevila jsem s ním zákoutí mateřské lásky, kam mám pocit, že s holčičkou prostě nelze dojít. Je tam to jiskření vztahu s opačným pohlavím. Významné pohledy, mírné flirtování. Holčičku lze mít ráda jako malou kopii nebo jakousi odnož sebe sama, což je samozřejmě moc. Jako příslušníci stejného „živočišného druhu“, kamarádku, parťačku. Je to moc fajn, to rozhodně nebudu popírat a jsem pořád moc ráda, že svoji holčičku mám. Ale chlapečka lze mít ráda jako odnož vašeho partnera. A teď si vybavte ty návaly citů, co ve vás minimálně ze začátku probouzel 🙂 oddanost, pocit, že jste v jeho očích jediná a nejlepší, a když se usmál, nebylo skoro nic, co byste pro něj neudělala. Vzbudila jste někdy tyhle pocity sama v sobě, i když se máte třeba hodně ráda? Asi ne, co 😉 a zhruba takový rozdíl je mít dceru a mít syna. Ten cit je v obou případech silný, hluboký a krásný, ale v některých aspektech je prostě jiný. (Určitě tam bude hrát roli i osobnost konkrétního dítěte, ale to bych musela mít víc dětí jednoho pohlaví, abych mohla srovnávat, a to už fakt neplánuju…)
Jinak Viki – poslední dobou je čím dál větší zlatíčko. Slovní zásobu má asi dvacet slov včetně citoslovcí zvuků zvířat, ale čím dál víc je aktivně používá a rozmlouvá se. Naučil se dokonce pátý pád, takže na fotkách nás nazve „mama, tata“, ale volá roztomile „mami“ a „tatooo“. Sám sobě říká Vivi, ale velmi často taky „já“. Mysleli jsme, že je to jen situačně odposlouchané ze situací, kdy Bríga řve, že někde bude první, ale už i ukáže na sebe „já“ a na B. „Bibi“ a zjevně ví, co to opravdu znamená. A když jsme byli ve čtvrtek kupovat boty, hlásil Lvíčkovi při vyzvedávání „Vivi bobo“ (=Viki boty). Asi dokonce první věta, nebo co 😉
Strašně rád zpívá (vždycky na jednu slabiku) a trsá. Včera si s Lvíčkem pouštěli nějakou náhodnou hudbu a nejvíc ho roztancoval Rob Zombie 😀 Sem tam už ho zaujme i nějaká pohádka, vydrží občas 10-20 minut Anděla páně, Zootropolis a nejnovější objev jsou animované vláčky Chuggington, kterých je ale na ivysílání vždycky jenom jeden díl :/
Je hrozný paličák, ale když má dobrý den, je s ním pohádka a idylka vyjít… a když nemá, dokážu strávit jen vypravováním a oblékáním ven tři čtvrtě hodiny. Něco mu ale vymluvit, když si to vezme do hlavy, to dá fušku.
Jsem moc zvědavá, jak to s ním bude dál. Všechno nejlepší, Viki 🙂
