Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Přestěhovali jsme se v pondělí 7. Stěhování bylo už měsíc domluvené na 9., ale děti zapakované a odvezené, většina starého bytu sbalená do krabic… všude dobře, tak co tam? Zabalili jsme si oblečení, základní drogerii, nádobí a potraviny a vyrazili.

V prázdném bytě se spí zvláštně. Netrvalo to dlouho, samozřejmě. Nemám asi už sílu to všechno rekapitulovat – původně jsme měli v bytě skoro všechno nechávat, protože se po nás měli stěhovat tcháni, jenže naši domácí v poslední chvíli cukli a tak jsem musela narychlo organizovat odvoz starého nábytku a všech dalších krámů (což zaplaťpámbu klaplo). V úterý jsme si ještě mákli s dobalováním kuchyňských serepetiček a asistencí při odvozu, a druhý den už nám dva mladí kluci od stěhovací firmy Hrubý (reklama je neplacená, ale dostali jsme k nim voucher od developera a byli jsme tak spokojení, že jim ji klidně udělám) za hodinku a půl přešoupali 47 krabic, sušák, žehlicí prkno, domeček pro panenky, kuchyňku a pračku ze sídliště na kopci na sídliště pod kopec a mohli jsme začít vesele vybalovat. Kdo se stěhoval, chápe – sranda to nebyla, střídali jsme likvidaci krabic a hledání vhodných úložných prostor s cestami na oběd nebo večeři tu v IKEI, tu zase u Chládka. Večer jsme ale courali na procházky, hodně si povídali a vzhledem k nepřítomnosti dětí to v jistém směru bylo skoro jako (pracovní) dovolená, nebo možná dokonce druhé líbánky 😀

Minulou sobotu přivezl Lvíček děti, které strávily týden s babičkou „na zahrádce“. Bibi už si tu celkem zvykla, Viki je dost rozhozenej – jiné bydlení vlastně nepoznal (do předchozího jsme se stěhovali v jeho dvou měsících). Asi po pěti dnech přestal říkat bývalému bytu „doma“ a naučil se „teď tme doma tady“, ale pořád brblá, že se mu nelíbí kuchyň nebo koupelna a zásadně se zvýšila míra paličáctví a záseků, což je nejmarkantnější ukazatel, že není v pohodě. V neděli trval na návratu z cesty na zmrzlinu a pak hodinu a půl v kuse ječel, že chce televizi. Nepovolila jsem a o tři hodiny po původním odchodu jsme na tu zmrzlinu dorazili… 😀 Jinak z deseti nocí pět plínek suchých, pět mokrých (noční odplínování přijde asi až s utnutím mlíka, a to mu teď dělat nechci); tři prospal v pokojíčku, zbytek přišel do ložnice (dobrá věc – zdá se, že z velké postele bez zábrany nepadá, ani neměl problém nás v noci najít). Bríga naopak, 7:3 🙂 Oba jsou nadšeni ze svého pokojíčku, ale taky se hojně navštěvují. Když uspávám najednou, je to obvykle v pokoji toho unavenějšího; vytrvalce pak odeskortuju.

Takže – žijeme, a o tom, jak se nám tady bydlí, zase někdy příště. Snad už i s fotkama.

Je to marný – když se něco děje, něco chystá, nemám chuť nahrávat fotky a nemám čas psát. Což je krutě paradoxní, protože opačně by to šlo (těch pár minut denně na fotky se vždycky najde, když se chce, a… no… grafomani mezi vámi to možná znají, když týden dva nic pořádného nenapíšu, začínám vevnitř nějak přetékat), ale to se nedá svítit. Za týden a něco se stěhujeme. Mám divoké sny (to by vás bavilo… možná jindy). V paměti se pokouším udržet tolik věcí, že mám pocit, že přepadávají a co si nenapíšu aspoň třikrát, neudržím. Pořád nějaký zařizování, zjišťování, co se povedlo, co se nepovedlo, co se nestíhá, co se prodražilo, snaha prodat/rozdat přebytečnosti, lítání do bytu a přebírání posledního nábytku, no nebudu vás nudit, mějte trpělivost a snad se vám vrátím.

(Nechápu, že už je poslední duben…)

Nadchlo mě to hned, jak jsem se o tom dozvěděla – jsem něco zvláštního. Nejsem ani „kmenová členka“ Generace X, ani mileniálka; a vlastně mám tak trochu z obojího. Patřím mezi xeniály a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si toho vážím. Solidní základy analogového dospívání a digitální útok rané dospělosti. Pecka. Sama sobě vlastně už nevěřím, když vzpomínám, jak se referáty do školy nedaly dělat z internetu, ale člověk musel vybrakovat buď rodičovskou, nebo veřejnou knihovnu. Nebo že kdo nebyl doma na vysílání oblíbeného seriálu, ten ho prostě neviděl! Nebo na to nekonečné čekání na oblíbenou písničku v rádiu… jó, jó… na druhou stranu, zhruba v sedmnácti jsem totálně propadla internetovému chatování, SMSkám a jízdním řádům posílaným přes SIM Toolkit.

V českém prostředí má ale vymezení téhle generace ještě jedno specifikum, a to je pád socialismu. Xeniálové ho zažili, ovšem ještě jako děti (6-12 let), takže vnímali atmosféru změny režimu bez toho, aby nějak významně pocítili dopady totality na dospívajícího a dospělého člověka – volbu školy, povolání, rodinný, pracovní a společenský život. I v tomhle tvoříme přesný předěl mezi generací X, která před revolucí minimálně přicházela do puberty (a prvních střetů s režimem), a generací Y nebo mileniály. Ti ještě buďto vůbec nebyli na světě, nebo nejvýš předškoláci, kteří toho ze světa mimo rodinu přece jen ještě moc nevnímají.

Takže – byla jsem obdařená tím „správným“ obdobím narození, teď ještě umět to nějak vytěžit 🙂