Sofinka s Toníkem

K svátku jsem dostala lahvičku s kávovým koncentrátem Sofee. Propagoval to i Honza Koubek ve svých vlozích, takže je to zaručeně jedna z pravých kávových hipsteřin, a nechutná to vůbec špatně – vzhledem k nákupu dárku s dostatečnou rezervou byl už jen pár dní před koncem trvanlivosti, takže jsem Sofču asi týden konzumovala ve všech podobách, aby se nezkazila. Protože to by byla škoda 🙂

Chutí (asi logicky) připomíná filtrovanou kávu, která není mojí nejoblíbenější – jsem trapná milovnice espressa a filtry a další „louhovací“ způsoby jsou na mě moc kyselé a vodové. Musím ale prohlásit, že trochu naředěná horkou vodou a chrstnutá do napěněného mléka si nezadá s cappuccinem z espressa. Ovšem ze všeho nejraději jsem ji pila studenou s tonikem – v aktuálních vedrech si na osvěžení (a zároveň nakopnutí) nedokážu představit nic lepšího. Až bude nějaká příležitost (třeba cestování bez kávovaru), Sofinka se určitě zase bude hodit…

Já ti ani nevím, Kohn. Prostě mě nějak s…š

Všichni si zvykáme. Já jsem si v novém bytě zvykla asi nejdřív ze všech, co jsme v poslední době vystřídali – ale musím přiznat, že od Irska si zvykám rychle v zásadě všude, asi jsem najela na nomádský mód. Lvíček pořád občas bloudí a k ránu ho budí hluk vzduchotechniky odvětrávající garáže, který slyšíme ze stoupaček. Bibi si stojí za tím, že už se nikdy nechce stěhovat jinam, a Vikimu se stýská po „Tadoviký“, ale na druhou stranu si pochvaluje zelený pokojíček a snad se taky brzo srovná.

Takže já jsem s novým bytem až na pár drobností spokojená a je mi tu hrozně dobře. Je světlý, fajn jsme si ho vybavili… akorát mám dojem, že on nemá rád nás. Že ho (po vzoru toho starého židovskéh vtipu) nějak serem, protože od přestěhování neustále bojujeme se záplavou drobných i větších škod, ztrát, opomenutí, úrazů a nehod. Už je ani nepočítám, ale namátkou: nalomená opěrka u gauče (já), poškrábaný zbrusu nový odkládací stoleček (Lvíček a napodruhé Viki), lehce nabourané auto (Lvíček), zabouchnuté klíče (já… výjezd za 1400), přiskřípnutá bota do venkovních rolet (já), přiskřípnuté prsty do okýnka v autě (Viki/Lvíček), rozbitý skleněný držák štětky na WC (Lvíček), rozbité stahování jedné plisé rolety (nejspíš některé z dětí… nebo prostě samo), nepřestávající rýma a kašel (Lvíček), zlomený prst na noze (já, to už tedy týden před stěhováním), roupi (Bríga, taky před stěhováním, nicméně spolknout prášek bylo drama o třech dějstvích s dvoutýdenním odstupem), blbě zkontrolovaný úklid předávaného bytu (já)… ztracené a rozbité hračky, sponky atd. ani nepočítám. Začíná nás to už docela unavovat a pořád doufáme, že teď už to konečně skončí a vyvrátí se naše podezření, že nás ten byt prostě nemá rád. Já se fakt v nejbližší době znova stěhovat nechci… 😀

Prvních patnáct nocí v novém bytě

Přestěhovali jsme se v pondělí 7. Stěhování bylo už měsíc domluvené na 9., ale děti zapakované a odvezené, většina starého bytu sbalená do krabic… všude dobře, tak co tam? Zabalili jsme si oblečení, základní drogerii, nádobí a potraviny a vyrazili.

V prázdném bytě se spí zvláštně. Netrvalo to dlouho, samozřejmě. Nemám asi už sílu to všechno rekapitulovat – původně jsme měli v bytě skoro všechno nechávat, protože se po nás měli stěhovat tcháni, jenže naši domácí v poslední chvíli cukli a tak jsem musela narychlo organizovat odvoz starého nábytku a všech dalších krámů (což zaplaťpámbu klaplo). V úterý jsme si ještě mákli s dobalováním kuchyňských serepetiček a asistencí při odvozu, a druhý den už nám dva mladí kluci od stěhovací firmy Hrubý (reklama je neplacená, ale dostali jsme k nim voucher od developera a byli jsme tak spokojení, že jim ji klidně udělám) za hodinku a půl přešoupali 47 krabic, sušák, žehlicí prkno, domeček pro panenky, kuchyňku a pračku ze sídliště na kopci na sídliště pod kopec a mohli jsme začít vesele vybalovat. Kdo se stěhoval, chápe – sranda to nebyla, střídali jsme likvidaci krabic a hledání vhodných úložných prostor s cestami na oběd nebo večeři tu v IKEI, tu zase u Chládka. Večer jsme ale courali na procházky, hodně si povídali a vzhledem k nepřítomnosti dětí to v jistém směru bylo skoro jako (pracovní) dovolená, nebo možná dokonce druhé líbánky 😀

Minulou sobotu přivezl Lvíček děti, které strávily týden s babičkou „na zahrádce“. Bibi už si tu celkem zvykla, Viki je dost rozhozenej – jiné bydlení vlastně nepoznal (do předchozího jsme se stěhovali v jeho dvou měsících). Asi po pěti dnech přestal říkat bývalému bytu „doma“ a naučil se „teď tme doma tady“, ale pořád brblá, že se mu nelíbí kuchyň nebo koupelna a zásadně se zvýšila míra paličáctví a záseků, což je nejmarkantnější ukazatel, že není v pohodě. V neděli trval na návratu z cesty na zmrzlinu a pak hodinu a půl v kuse ječel, že chce televizi. Nepovolila jsem a o tři hodiny po původním odchodu jsme na tu zmrzlinu dorazili… 😀 Jinak z deseti nocí pět plínek suchých, pět mokrých (noční odplínování přijde asi až s utnutím mlíka, a to mu teď dělat nechci); tři prospal v pokojíčku, zbytek přišel do ložnice (dobrá věc – zdá se, že z velké postele bez zábrany nepadá, ani neměl problém nás v noci najít). Bríga naopak, 7:3 🙂 Oba jsou nadšeni ze svého pokojíčku, ale taky se hojně navštěvují. Když uspávám najednou, je to obvykle v pokoji toho unavenějšího; vytrvalce pak odeskortuju.

Takže – žijeme, a o tom, jak se nám tady bydlí, zase někdy příště. Snad už i s fotkama.

Předstěhovací nihilismus

Je to marný – když se něco děje, něco chystá, nemám chuť nahrávat fotky a nemám čas psát. Což je krutě paradoxní, protože opačně by to šlo (těch pár minut denně na fotky se vždycky najde, když se chce, a… no… grafomani mezi vámi to možná znají, když týden dva nic pořádného nenapíšu, začínám vevnitř nějak přetékat), ale to se nedá svítit. Za týden a něco se stěhujeme. Mám divoké sny (to by vás bavilo… možná jindy). V paměti se pokouším udržet tolik věcí, že mám pocit, že přepadávají a co si nenapíšu aspoň třikrát, neudržím. Pořád nějaký zařizování, zjišťování, co se povedlo, co se nepovedlo, co se nestíhá, co se prodražilo, snaha prodat/rozdat přebytečnosti, lítání do bytu a přebírání posledního nábytku, no nebudu vás nudit, mějte trpělivost a snad se vám vrátím.

(Nechápu, že už je poslední duben…)

Mám svou mikrogeneraci

Nadchlo mě to hned, jak jsem se o tom dozvěděla – jsem něco zvláštního. Nejsem ani „kmenová členka“ Generace X, ani mileniálka; a vlastně mám tak trochu z obojího. Patřím mezi xeniály a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si toho vážím. Solidní základy analogového dospívání a digitální útok rané dospělosti. Pecka. Sama sobě vlastně už nevěřím, když vzpomínám, jak se referáty do školy nedaly dělat z internetu, ale člověk musel vybrakovat buď rodičovskou, nebo veřejnou knihovnu. Nebo že kdo nebyl doma na vysílání oblíbeného seriálu, ten ho prostě neviděl! Nebo na to nekonečné čekání na oblíbenou písničku v rádiu… jó, jó… na druhou stranu, zhruba v sedmnácti jsem totálně propadla internetovému chatování, SMSkám a jízdním řádům posílaným přes SIM Toolkit.

V českém prostředí má ale vymezení téhle generace ještě jedno specifikum, a to je pád socialismu. Xeniálové ho zažili, ovšem ještě jako děti (6-12 let), takže vnímali atmosféru změny režimu bez toho, aby nějak významně pocítili dopady totality na dospívajícího a dospělého člověka – volbu školy, povolání, rodinný, pracovní a společenský život. I v tomhle tvoříme přesný předěl mezi generací X, která před revolucí minimálně přicházela do puberty (a prvních střetů s režimem), a generací Y nebo mileniály. Ti ještě buďto vůbec nebyli na světě, nebo nejvýš předškoláci, kteří toho ze světa mimo rodinu přece jen ještě moc nevnímají.

Takže – byla jsem obdařená tím „správným“ obdobím narození, teď ještě umět to nějak vytěžit 🙂

Tři roky s Vikoušem

(Za ten titulek by mě kousnul! „Díkej mi Vitolek,“ dotčeně až zoufale se ohrazuje vůči komukoli, kdo mu řekne „Vikouši“ nebo „Viktore“. „Nejtem Vitol!“ protestuje.)

„Kolik ti je?“ zeptal se včera ráno L. „Va,“ odvětil oslavenec. „Už ne. Už tři!“ proškolil ho hrdý otec.

Fakt to tak uteklo?

Oslava byla, jako když nebyla – birthday boy se vzbudil s 38,5, takže jsme se omezili na jednoduchý dort a obligátní čtyři dárky, z kterých měl ale tedy ze všech radost (elektrická mašinka do Chuggington kolejí, mluvící a hrací volant, puzzle-knížka s vozidly a vytoužené Duplo s „Blekem, Mekem a Kut“).

Oproti tříleté Bibi mluví hůř, ale v zásadě spíš po výslovnostní stránce – pořád ignoruje většinu sykavek. Slovní zásoba už je na dost vysoké úrovni, a délka vět… definujte větu! Když si hraje „divadlo“ s legem, playmobilem nebo plyšáky, dokáže vést monolog třeba i několik desítek sekund. Vydrží poslouchat čtené pohádky (ale většinou je po každé větě přerušuje dotazy), naopak celovečerní animák ještě neustojí, dokoukal snad jen Píseň moře. Asi před dvěma týdny namaloval dvakrát či třikrát něco, co by se dalo s přimhouřenýma očima považovat za hlavonožce, minimálně na tom byl schopen ukázat oči, pusu, ruce a nohy 🙂 a barvy umí suverénně všechny, snad jen oranžovou si občas plete s červenou. Jsem zvědavá, co bude na tříleté prohlídce (čeká nás za tři týdny).

Je to paličák. O tom žádná. Ale taky hrozně mazlivej chlapeček, co mě kolikrát odchytí, jen když jdu kolem, a s nataženýma rukama volá „pomalit!“ nebo „putu!“ Taky často slýchám „moje milovaná maminko“ a „miluju maminku“, ale jelikož je náladovej, xkrát denně se to střídá s  „maminka je loupá“ (což se mu snažím vtlouct do hlavy, že se neříká) a „ut te nemiluju“. Když je unavenej a kňourá a já ho na to upozorním, umíněně řve „nejtem mldutej! To není knoulání, to je plakání!“ 😀 Do školky chodí už přes tři čtvrtě roku a dělá mu vyloženě dobře, i když od Vánoc bývá ráno smutnej a na přímý dotaz tvrdí, že se tam netěší. Ale kamarády tam má, tak těžko říct. Když je doma víc než týden, tak už je to tady pomalu kůlnička na dříví… a teď už běžíme druhý. Letos mi ten únor přijde ještě bonusovější než jindy. Tak snad se brzo uzdraví 🙂

Vžum

Připadám si jak v tom vtipu o zhulenci na balkóně, kolem kterého třikrát proletí rudá koule, než zjistí, že tam byl tři dny. Nebo o zřízenci ze ZOO, kterému želvy udělaly „frnk“ a zdrhly. Než jsem stihla dokončit rozepsaný post o tom, že je poslední listopad a kam že se ten měsíc poděl, už je druhého prosince a to ještě pámbuví jestli to stihnu dneska dopsat 😀

Mám fofr. Včera návštěva mojí maminky (darovala Bibince Děti z Carcassonne, zatím to baví víc Lvíčka, tak uvidíme), první políčko adventního kalendáře a mikulášská party u Lvíčka v práci zakončená efektním poblinkáním Bibinky pod postel (kam jsem ji ohnula, jinak by toho byla plná postel), protože jí asi nesedly párky se sýrem. Zbytek večera prožitý v šimrající nejistotě, jestli to byly jen párky, nebo stará známá blicí viróza, kterou má v posledních dnech taky každý druhý. Dnes jsem si utrhla dopoledne na kafe s mimopražskými kamarádkami, po obědě (na který jsem oškrábala brambory a na dodělání abych byla zase doma) jedeme na oslavu narozenin ke tchyni, kde budou všechny babičky, zítra máme lístky na Rybovku a je potřeba nachystat adventní věnec (díkybohu za keramický korpus a čajové svíčky, eeehm), v pondělí se rozsvěcí stromeček v našem parku, v úterý Mikuláš a Bibinčiny narozeniny (doživotně takhle, promiň, dceruško :)) a ve středu oslava ve školce. Uf. Nestíhám pomalu ani mrkat (tohle píšu v metru) 🙂

No a jako již tradičně s nástupem prosince zmizela moje vánoční nálada, nemám chuť na koledy, pečení cukroví ani vánoční tvoření. Snad něco ještě přijde, až opadne ten narozeninovo-mikulášský nával, ale… už jsem nějak zvyklá 🙂 hezký advent aspoň vám!

Todle odobí je fuj (43. týden)

Viki se už naučil říkat „správně“ Lenolt Megan, takže nám kousek legrace odpadl. Ale vynahrazuje to pilně různými jinými hláškami. Když jdeme ven a počasí není podle jeho představ, stěžuje si: „Mami, kapá na mě! Mami, venku vítu, venku nelíbí!“ A pokud jedeme v dešti autem, brblá „todle odobí je fuj!“ Milovník podzimu z něj zřejmě nebude 😀

V sobotu byl Lvíček s dětmi a tchyní popřát babičce k narozeninám, v neděli jsme s B vyrazily i přes vichřici do kina. Měla jsem strach, ale zvládly jsme dojet autem tam a dojít pěšky zpátky, nezmoknout, nezmrznout a sníst skoro celý velký popcorn šunka-sýr.

-A kterej poníček se ti líbil nejvíc?

-Hmm… Ten duhovej!

Tak aspoň na něčem se shodnem 😀 jestli mi někdo lezl na nervy, byly to Twilight Sparkle a Pinkie Pie. (Čtenáři nedisponující malými holčičkami ať se ani nesnaží tento odstavec pochopit.) Celkově byl ale film docela koukatelný.

Fotky zde a já jdu zesnout do houští, protože milé dětičky dnes, tři dny po změně času, usnuly v půl jedenácté, resp. v deset!!

Píšu málo

A vadí mi to. Přitom čas by (relativně) byl. Jen se ho snažím věnovat jiným věcem, snažím se dodělat protřídění a uspořádání věcí v bytě, aby se to nemuselo honit před stěhováním nebo nedejpámbu po něm (představa, že jako tolik rodin naházíme náš provozní bordýlek do krabic a nepotřebných, starých a rozbitých věcí se zbavujeme až při vybalování, by Lvíčkovi spolehlivě přivodila infarkt).

Mělo být vlastně dávno hotovo. A já už vlastně taky všechno s výjimkou kuchyně už prošla, jenomže to stejně nebylo ono. Všechno se jen popřesouvalo z pokojů do komory, ze skříní do tašek, vyhodilo se minimum, prodalo ještě míň. Tak jsem se do toho vrhla znova. Lvíček stejně nebude spokojený. Ale třeba se dostanu aspoň do stavu „mno… udělal bych to líp a za desetinu doby, ale dá se v tom existovat“. No a třeba Bibi včera přišla do vyklizeného pokojíčku a nadchla se: „Tady je ale krásně uklizeno!“

Taky žiju Vánocema. Necelé dva měsíce na zařizování všeho, takže kromě dárků pro Lvíčka a pro děti ještě vymyslet celému příbuzenstvu dárky pro děti od Ježíška a pro B k narozeninám. S tchány jsme se vzájemně z kupování dárků vyvázali, ale to neznamená, že mi zatuhnou mozkové závity – výjimkou jsou pozornosti rukodělné, letos uvažuju o šípkovém sirupu do čaje a nakládaných sýrech. A tohle všechno, tedy kromě těch sýrů, chci zvládnout do konce listopadu, protože pak je to ve městě i na eshopech o nervy.

Zkrátka nenudím se. Ale psaní mi chybí. Tak jsem si předsevzala věnovat mu týdně aspoň hodinku.

Ukradli mi babí léto

Astronomické léto končí a podzim začíná 22. září 2017 v 22:01:07h, to je dnes! Tedy zrovna teď.

Podzim mám ráda, ne že ne. Ale skočit rovnýma nohama z léta, navíc tedy ještě nijak extra teplého, rovnou do podzimu, bez babího léta… to je trochu krušné. Asi mi bude chybět energie, protože z loňského teplého a slunného září (a vzpomínám si na podobné i před pěti lety, když jsem čekala B) jsem čerpala skoro celou zimu. Ale co se dá dělat – snad jsem něco zvládla nabrat aspoň u toho moře.

Děti chodily celý týden do školky (Viki byl doma ještě v pondělí). Strašně jsem si zvykla a když byli dnes oba doma, snažila jsem se, hrála jsem jim divadlo, četla jsem jim, ale po nějakých osmi, deseti hodinách už jsem to prostě nedávala. Desetkrát za minutu „mamííí!“ Jíst, pít, podat hračku, hrát divadlo, číst, tohleto, támhleto. Miluju je. Čím jsou starší, tím jsou skvělejší, ale ideální délka společně strávené doby v kuse je pro mě tak pět hodin, pak ztrácím trpělivost geometrickou řadou. Jako učitelka ve školce bych se v žádném případě živit nemohla. (A mám samozřejmě výčitky, protože to je můj problém – oni jsou prostě děti a chtějí mě mít co nejvíc a já bych si to měla užít, dokud to chtějí.)

Viki byl na kontrole řeči. Dostal leporelo se zvířátky a byla jsem překvapená, že ze sebe vůbec vysoukal „haf“ a „mnau“. Když jsem chtěla opravdu předvést, co umí, vytáhla jsem mobil a googlila obrázky „élo letí“ „bagl má hlínu“ „auto má kola“. (Doma sám od sebe vyluzuje už i věty typu „maminka tátou koupili lampu“ „já mám lád maminku“ nebo „tyly, pet (=čtyři, pět), deme do vody“.) Doktorka mi neřekla vlastně nic, jenom že když nezačne říkat ty sykavky (absolutně bojkotuje obě sykavkové řady a radši říká, že má oka a ruky, než aby se vůbec pokoušel!), asi bychom měli zkusit logopeda. B byla u logopedky ve školce. Tak nějak preventivně, chodí tam většina čtyřleťáků a ředitelka ji „radši zařadila, abychom nebyli zklamaní, že nejde“. Excelovala a nemusí dál chodit, což ji srdečně zklamalo. (Taky jsem jako dítě nejradši trénovala to, co mi šlo nejlíp, of kóz.) Dneska jsem zjistila, že umí počítat na prstech, jakože doopravdy sečíst 4+4, 5+2 atd. Lvíček zase zjistil, že přečte na počítači jakékoli dvojslabičné slovo (včetně srandiček jako „zadek padek“). Nikdy jsem nechápala ty rodiče, co si stěžují, že je jejich dítě nějak moc napřed, ale už začínám – do školy má jít až za dva roky, co tam pak bude dělat…?

Tak vám přeju hezký podzim, třeba ještě nějaké to babí léto (haha) a zase někdy napíšu. Dělá mi to dobře.