Čtenářská výzva v poločase

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – tohle je ořech! Zatím jsem nenašla nic pořádného (a nechci Jane, chci fakt českou Janu), poradíte něco?

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (nojo, no).

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice.

8.) kniha od slovenského autora – ech, pořád nevím, kamarádka mi má přinejhorším půjčit Jsem máma od Kristíny Farkašové 😀

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – Vášnivý lhář (nojo, no #2)

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – další, kde zatím nevím, ráda bych si přečetla Pojízdný krámek snů, ale není to ebook, fňuk

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař When breath becomes air

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (ale není to tak blbý jak to zní!)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – buď si půjčím od tchyně Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

Napůl sladká cola

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

  1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
  2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
  3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Čtenářský trojboj

Ohledně čtecích návyků se liším od většiny populace. Jednak mám radši ebooky než papírové knížky, a jednak mi nedělá problémy číst víc knížek najednou. Popravdě řečeno, většinou nevydržím nečíst víc knížek najednou. Obvykle to ale znamená, že čtu jednu papírovou a jednu na Kindlu, nebo mám k jedné beletristické knížce rozečtené dvě populárně naučné, případně se nemůžu rozhodnout, do které knížky se začtu, ale po první desetině se přikloním k jedné a tu dočtu. Tentokrát jsem se ale rozhodla číst tři knížky na Kindlu opravdu paralelně. 12 procent, 22 procent, 29 procent, pak 40, 50… vždycky jsem jednu dorovnala a otevřela další. Byla to jedna dámská limonáda (Tři dámy na zhubnutí; tenhle žánr je tak trochu moje guilty pleasure – ale i tam jsou obrovské rozdíly v kvalitě a Lucy Diamond patří určitě k těm lepším autorkám), jeden současný, trochu „srdceryvný“ román (ale v tom nejlepším smyslu – Medvědín) a knížka o výchově, konkrétně Líný rodič. Ten z nich byl nejslabší a musím říct, že kdybych byla líná si to přečíst, o nic bych bývala nepřišla 😀 Jinak mi ale vyhovovalo moct si odpočinout od emocionální náročnosti Medvědína u vztahových veletočů tří Birminghamanek a to zase příležitostně shodit fejetonovým omíláním „proč byste měli děti nechat žít“ na sto a jeden způsob (ještě, že je ta knížka aspoň krátká).

Když jsem dočetla, připadala jsem si hrozně dobře – vůbec se mi to v hlavě nemotalo, bylo to, jako bych střídala dejme tomu Přátele, Ordinaci v růžové zahradě a Toulavou kameru. Ale z nějakého důvodu jsem pak docela dlouhou dobu chtěla číst zas jen jednu knížku najednou… 🙂

Tak trochu jiná dovolená

Po pomalu dvou měsících kašlání a klempírování se Lvíčkovi v úterý přihoršilo a dostal konečně antibiotika. Na otázku, jestli chce neschopenku, váhal jen chvilku. Kdyby to bývalo bylo v dubnu, věřím, že by řekl ne a pytlíkoval to s homeofficem a/nebo pár dny dovolené jako kdykoli předtím. Ale teď mu blesklo hlavou akorát, že by si konečně mohl pořádně odpočinout, a řekl jo. Takže první neschopenka v životě, asi čtvery prášky, spousta vody, spánku, jídla a hádajících se dětí, které byly včera a dnes doma, protože školka je kvůli školce v přírodě zavřená. Dnes si Brígu odvezla tchyně a já začínám vážně revidovat svoje prázdninové plány, protože především Vikouš ještě nejspíš nepřekousnul to stěhování. Navenek jo, jen přiznává, že se mu stýská „po Tadoviký“, ale každodenní život s ním je boj. Vrátil se na emocionální úroveň dvouleťáka. Zasekává se. Tvrdí zjevné nesmysly a vzteká se, když mu je neodkývem. Neposlouchá a snaží se vynutit si to a ono, hodina žádná míra – to mi nedávno řval kvůli tomu, že chtěl druhý nanuk (a já mu mile a s pochopením vysvětlila, proč ho nedostane, kdy ho může dostat a co může dostat místo toho), jindy zas hodinu a půl vydržel opakovat, že chce televizi. Nepovolím, ale mám nervy v kýblu. A když už náhodou neřve, tak říká věci, jako že chce abych umnela (rozuměj umřela) nebo že chce, abysme neměli žádný byt, žádnou pračku, žádnou kuchyň, žádný bazén na terase, nechce se už nikdy koupat… Při poslední cestě ze školky se seknul a odmítal hnout jen proto, že chtěl ostříhat od tatínka a já mu jen řekla, že určitě, jen že si nejsem jistá, že to bude moct být dneska, protože mu není dobře. Cesta domů se protáhla z deseti minut asi na tři čtvrtě hodiny a ještě byla klika, že B byla zrovna extrémně hodná a kooperativní, protože občas se takhle seknou oba a to je konec. K těm plánům – chtěla jsem, aby v létě chodily do školky jen tři dny v týdnu, protože je to moje poslední léto doma. Že budeme jezdit na výlety, chodit na hřiště… A po posledních třech dnech, kdy třeba včera jsem je musela venčit na střídačku každého dvakrát, protože nebyli schopní se domluvit (opět především V), tak mám chuť je tam vrazit nonstop, případně si doma nechat jenom B. Je mi jasné, že toho Viki má plný brejle. Ale já popravdě už taky.

Odštěpný závod

Přibude tady v historii pár příspěvků – zpětně je sem nakopíruju z blogu, který jsem si založila na doméně https://brunclikova.cz/, a do budoucna je budu duplikovat. Důvod je jednoduchý, začínám shánět práci, chci do životopisu a motivačních dopisů házet odkaz na blog a nechci, aby to byl tenhle 🙂 Takže by teoreticky mohlo přibývat příspěvků, které nesouvisejí s dětmi 😀

(Fotky budou, snad už brzo.)

Sofinka s Toníkem

K svátku jsem dostala lahvičku s kávovým koncentrátem Sofee. Propagoval to i Honza Koubek ve svých vlozích, takže je to zaručeně jedna z pravých kávových hipsteřin, a nechutná to vůbec špatně – vzhledem k nákupu dárku s dostatečnou rezervou byl už jen pár dní před koncem trvanlivosti, takže jsem Sofču asi týden konzumovala ve všech podobách, aby se nezkazila. Protože to by byla škoda 🙂

Chutí (asi logicky) připomíná filtrovanou kávu, která není mojí nejoblíbenější – jsem trapná milovnice espressa a filtry a další „louhovací“ způsoby jsou na mě moc kyselé a vodové. Musím ale prohlásit, že trochu naředěná horkou vodou a chrstnutá do napěněného mléka si nezadá s cappuccinem z espressa. Ovšem ze všeho nejraději jsem ji pila studenou s tonikem – v aktuálních vedrech si na osvěžení (a zároveň nakopnutí) nedokážu představit nic lepšího. Až bude nějaká příležitost (třeba cestování bez kávovaru), Sofinka se určitě zase bude hodit…

Já ti ani nevím, Kohn. Prostě mě nějak s…š

Všichni si zvykáme. Já jsem si v novém bytě zvykla asi nejdřív ze všech, co jsme v poslední době vystřídali – ale musím přiznat, že od Irska si zvykám rychle v zásadě všude, asi jsem najela na nomádský mód. Lvíček pořád občas bloudí a k ránu ho budí hluk vzduchotechniky odvětrávající garáže, který slyšíme ze stoupaček. Bibi si stojí za tím, že už se nikdy nechce stěhovat jinam, a Vikimu se stýská po „Tadoviký“, ale na druhou stranu si pochvaluje zelený pokojíček a snad se taky brzo srovná.

Takže já jsem s novým bytem až na pár drobností spokojená a je mi tu hrozně dobře. Je světlý, fajn jsme si ho vybavili… akorát mám dojem, že on nemá rád nás. Že ho (po vzoru toho starého židovskéh vtipu) nějak serem, protože od přestěhování neustále bojujeme se záplavou drobných i větších škod, ztrát, opomenutí, úrazů a nehod. Už je ani nepočítám, ale namátkou: nalomená opěrka u gauče (já), poškrábaný zbrusu nový odkládací stoleček (Lvíček a napodruhé Viki), lehce nabourané auto (Lvíček), zabouchnuté klíče (já… výjezd za 1400), přiskřípnutá bota do venkovních rolet (já), přiskřípnuté prsty do okýnka v autě (Viki/Lvíček), rozbitý skleněný držák štětky na WC (Lvíček), rozbité stahování jedné plisé rolety (nejspíš některé z dětí… nebo prostě samo), nepřestávající rýma a kašel (Lvíček), zlomený prst na noze (já, to už tedy týden před stěhováním), roupi (Bríga, taky před stěhováním, nicméně spolknout prášek bylo drama o třech dějstvích s dvoutýdenním odstupem), blbě zkontrolovaný úklid předávaného bytu (já)… ztracené a rozbité hračky, sponky atd. ani nepočítám. Začíná nás to už docela unavovat a pořád doufáme, že teď už to konečně skončí a vyvrátí se naše podezření, že nás ten byt prostě nemá rád. Já se fakt v nejbližší době znova stěhovat nechci… 😀

Prvních patnáct nocí v novém bytě

Přestěhovali jsme se v pondělí 7. Stěhování bylo už měsíc domluvené na 9., ale děti zapakované a odvezené, většina starého bytu sbalená do krabic… všude dobře, tak co tam? Zabalili jsme si oblečení, základní drogerii, nádobí a potraviny a vyrazili.

V prázdném bytě se spí zvláštně. Netrvalo to dlouho, samozřejmě. Nemám asi už sílu to všechno rekapitulovat – původně jsme měli v bytě skoro všechno nechávat, protože se po nás měli stěhovat tcháni, jenže naši domácí v poslední chvíli cukli a tak jsem musela narychlo organizovat odvoz starého nábytku a všech dalších krámů (což zaplaťpámbu klaplo). V úterý jsme si ještě mákli s dobalováním kuchyňských serepetiček a asistencí při odvozu, a druhý den už nám dva mladí kluci od stěhovací firmy Hrubý (reklama je neplacená, ale dostali jsme k nim voucher od developera a byli jsme tak spokojení, že jim ji klidně udělám) za hodinku a půl přešoupali 47 krabic, sušák, žehlicí prkno, domeček pro panenky, kuchyňku a pračku ze sídliště na kopci na sídliště pod kopec a mohli jsme začít vesele vybalovat. Kdo se stěhoval, chápe – sranda to nebyla, střídali jsme likvidaci krabic a hledání vhodných úložných prostor s cestami na oběd nebo večeři tu v IKEI, tu zase u Chládka. Večer jsme ale courali na procházky, hodně si povídali a vzhledem k nepřítomnosti dětí to v jistém směru bylo skoro jako (pracovní) dovolená, nebo možná dokonce druhé líbánky 😀

Minulou sobotu přivezl Lvíček děti, které strávily týden s babičkou „na zahrádce“. Bibi už si tu celkem zvykla, Viki je dost rozhozenej – jiné bydlení vlastně nepoznal (do předchozího jsme se stěhovali v jeho dvou měsících). Asi po pěti dnech přestal říkat bývalému bytu „doma“ a naučil se „teď tme doma tady“, ale pořád brblá, že se mu nelíbí kuchyň nebo koupelna a zásadně se zvýšila míra paličáctví a záseků, což je nejmarkantnější ukazatel, že není v pohodě. V neděli trval na návratu z cesty na zmrzlinu a pak hodinu a půl v kuse ječel, že chce televizi. Nepovolila jsem a o tři hodiny po původním odchodu jsme na tu zmrzlinu dorazili… 😀 Jinak z deseti nocí pět plínek suchých, pět mokrých (noční odplínování přijde asi až s utnutím mlíka, a to mu teď dělat nechci); tři prospal v pokojíčku, zbytek přišel do ložnice (dobrá věc – zdá se, že z velké postele bez zábrany nepadá, ani neměl problém nás v noci najít). Bríga naopak, 7:3 🙂 Oba jsou nadšeni ze svého pokojíčku, ale taky se hojně navštěvují. Když uspávám najednou, je to obvykle v pokoji toho unavenějšího; vytrvalce pak odeskortuju.

Takže – žijeme, a o tom, jak se nám tady bydlí, zase někdy příště. Snad už i s fotkama.

Předstěhovací nihilismus

Je to marný – když se něco děje, něco chystá, nemám chuť nahrávat fotky a nemám čas psát. Což je krutě paradoxní, protože opačně by to šlo (těch pár minut denně na fotky se vždycky najde, když se chce, a… no… grafomani mezi vámi to možná znají, když týden dva nic pořádného nenapíšu, začínám vevnitř nějak přetékat), ale to se nedá svítit. Za týden a něco se stěhujeme. Mám divoké sny (to by vás bavilo… možná jindy). V paměti se pokouším udržet tolik věcí, že mám pocit, že přepadávají a co si nenapíšu aspoň třikrát, neudržím. Pořád nějaký zařizování, zjišťování, co se povedlo, co se nepovedlo, co se nestíhá, co se prodražilo, snaha prodat/rozdat přebytečnosti, lítání do bytu a přebírání posledního nábytku, no nebudu vás nudit, mějte trpělivost a snad se vám vrátím.

(Nechápu, že už je poslední duben…)