V neděli večer začal kalendářní podzim a stromy si toho konečně všimly, takže jsem v pondělí poprvé viděla barevné listí! Taky nebylo myslím potřeba být tak pinktlich 🙂 Mimoto neustále nevycházím z údivu nad množstvím žaludů a bukvic – celý život jsem je brala převážně jako relikvie z knížek o Rumcajsovi a teď jich jsou plné větve i ulice.

Starat se o dítě, když vám není dobře a nejradši byste celý den proleželi s čajem, to fakt není nic moc. Naštěstí největší nápor vykryla sobota večer + neděle, kdy byl Lvíček doma a vzal si Briguš převážně na starost, takže jsem se vyležela z nejhoršího a v pondělí už jsem zvládla i zdravotní procházku. B. chválabohu docela spolupracovala a během odpoledne prospala asi dvě hodiny, což je jinak dost nestandardní.

Odečetla jsem většinu RSSka – ze 150 jsem na 10. Jak nemám rozečtenou žádnou knížku a skončila jsem s plurkem, je to nejvíc na ráně, co s mobilem takhle při krmení a uspávání pidižvíka dělat. Plus jsem konečně doplnila ty recenze, díky mobilní aplikaci goodreads 🙂

Párkrát se teď podařilo, že B. odpadla s večerním mlíkem kolem půl deváté, a protože v devět ještě neusnu (když nemám jo velký spánkový deficit), trávím poslední dobou večery s praštěnými irskými knězi jmény Ted Crilly, Dougal McGuire a Jack Hackett na ostrově Craggy Island. Seriál je to skoro dvacet let starý a pro někoho, kdo nikdy nebyl v Irsku (nebo UK), možná nemusí být ani tolik vtipný, ale pro nás prakticky povinnost.

Když už jsme u Irska. S nastupujícím podzimem se mi začalo ukrutně stýskat. Ne stýskat jako že bych se chtěla vracet, spíš že se mi pořád vrací různé lokality, místa a zážitky. Zajela bych si tam na pár dní, jenže mi je jasné, že ze mě mluví nostalgie a stejně by to nebylo ono. Ovšem na to, jak jsem se loni touhle dobou zaříkala, že mi nebude chybět vůbec nic…

Těšila jsem se na HIMYM a byla jsem (tradičně) vcelku zklamaná, jedna z mála světlých chvilek byla scénka, kdy malý Marvin jedním plácnutím smaže fotku, s čímž si nevěděla rady celá skvadra dospělých. Po vlastních zkušenostech musím říct, že to není vůbec žádná nadsázka 😀

V úterý večer jsem si před spaním nahmatala nějak podivně oteklé místo na pravé paži. Prozkoumám stejnou oblast na levé, a ejhle – boule je tam taky! Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to je, protože svaly na rukou jsem nikdy v životě neměla. Holt devět kilo už je slušná posilovna.

Povlíkli jsme peřinku. Jak jsem čekala, je to příšernej overkill, vejde se do postýlky jen složená načtyřikrát a nad Brigulí prakticky levituje jako vzducholoď. Myslím, že klasická deka ji zahřeje třikrát víc – zase jsem se nechala zfamfrnět. Ono se to teda bude hodit, ale teď jsme to fakt myslím kupovali zbytečně.

V půlce týdne se dostavila další fáze nebo, řekněme, tvář podzimu – sucho, relativní teplo a podmračená obloha, zpod které vykukuje takové to bledé zimní sluníčko. Deštivý podzim mi přinášel dublinskou atmosféru, tohle počasí mi připomíná pro změnu babiččin dům v Popovicích. Stýská se mi po něm, ale konečně jsem se snad dostala do fáze, kdy jsem dokázala přijmout jako fakt, že mi nebyl souzen. Ale trvalo to…

Domácí nám koupili nový gauč, ve středu večer jsme na něm odkoukali HIMYM (jak už jsem psala, extra slabota, kterou zachraňovala jen cute matka) a je to mega pohodlné posezeníčko – dlouhého sedáku jsem se bála, ale naopak si na něj člověk může vlézt celý a pěkně se tam stulit, včetně nohou. Je to super.

Ve středu 25. to byl přesně rok od našeho příjezdu. Těch vzpomínek…

Ve čtvrtek přijela maminka a přivezla mi nějaké ovoce a lahev vína. Já jí k narozeninám ex post předala šátek, dekorační srdíčko a taky lahev vína – asi dva týdny zpátky jsem v obchodě vybrala rýnský ryzlink, protože vím, že ho má ráda. Když ho vybalila, vykulila oči a povídá „To je to samý, co jsem ti přivezla!“

Rohová vana je pro koupání pidižvíka za trest – vždycky zaleze do rohu a já na ni nedosáhnu. Ve čtvrtek tam uklouzla, spadla do vany, trochu se praštila a napila. Už abychom měli menší vanu… jsem zvědavá, jaké to v novém bytě všechno bude. Ještě ale rok, no.

Ten samý den jsem taky měla rekord – chvíle, kdy jsem si mohla říct, že mám vyčištěné zuby a jsem po obědě, nastala až někdy kolem čtvrté odpoledne 😀 ale zase jsem ráno vytírala, dopoledne pracovala na korektuře, pak přišla ta mamka, některé věci holt musely trochu stranou 🙂

Každé dítě brečí trochu jinak, ale přísahám, že včera bylo před naším domem dítě, které brečelo, jako když kejhá kachna nebo křičí páv. Přísahám, že jsem se byla nejdřív podívat z okna, kdo tu je s jakým ptákem.

Brigule dostala novou autosedačku. S pultíkem. Nejdřív se do ní nechtěla zaboha nechat upoutat (místo pásů drží dítě na místě právě zacvakávací pultík), ale když zjistila, že díky tomu může koukat z okýnka a po celém autě, vzala ji velmi rychle na milost a teď už to vypadá, že se do auta i těší. Komické je, když na pultíku usne, vypadá pak jako alkoholem zmožený štamgast čtvrté cenové spící na hospodském stole.

Kdo vymyslel státní svátky o víkendu? Neplyne z toho žádné volno, jen komplikace – my takhle v sobotu spokojeně objeli dva autodealery a děsně se divili, že mají oba zavřeno 😀

Víkend byl super – byli jsme jen po Praze, a to vlastně jen v nejbližším okolí (aspoň se ušetřilo za benzín :)), ale celkem dost jsme toho zažili. Včera vláčkem po pražském Semmeringu, čaj s dortíkem v cukrárně na Andělu a jízda zpátky, dnes Ladronka a Hvězda a pokec s rodinou. Na včerejší podvečerní procházce po Zličíně jsme zjistili, že (zřejmě) roky prázdný vietnamský obchod na sídlišti někdo rekonstruuje a na dveřích je cedule, že shánějí vyučené prodavačky lahůdek! Bylo by super nemuset v zimě pro každou bramboru až do Metropole. A samozřejmě musím kvitovat nádherné babí léto po oba dny, na tohle jsme celou dobu čekali.

A nakonec fanfáry: dnes se nám podařilo uspat Briguš v postýlce, bez mlíka a nošení. Zabralo to sice přes hodinu vytrvalého mluvení, hlazení, pokládání a šššání a už jsem to chtěla vzdát, ale udolali jsme ji! Nemůžu si pomoct, mám z toho lepší pocit než nechat ji vyřvat za zavřenými dveřmi, to nutně musí považovat za zradu.

Někdy si chci zapsat jednu až tři věty k tématu, na blog málo, na twitter asi trochu moc obyčejné, tak jsem si je rozhodla „syslit“ do týdenních celků.

V pondělí jsme s B. byly na ukázkové hodině Yamaha kurzu Robátka. Já byla z kurzu, kdy se pořád skřehotají vysokým hlasem dokola tři písničky, vyloženě zděšená; jindy společenská a vším novým nadšená Brigča koukala celou dobu zarputile před sebe a neusmála se ani na tuleně. Abych se tam za dva tisíce na pololetí já deptala a ona nudila, to fakt nemělo cenu.

Úterní pěší procházka až k Shopping Point Řepy, kde jsem nebyla od gymplu, a taky se to tam od té doby téměř nezměnilo. Těžko se to popisuje, ale padla na mě z toho místa vyložená deprese – jsem ráda, že tam nebydlím (Řepařům se omlouvám).

Od půlky srpna byl podzim a teď už asi začala zima – nemůžeme nechávat na noc v ložnici mikroventilaci, protože bychom zmrzli, a v obýváku se i s ní rosí okna. Lvíček má dovolenou a jedeme každý den dvě konvice čaje + na ven čepici a rukavice.

Ve středu jeden mateřský megaúspěch – konečně se mi podařilo vyvinout takovou konzistenci domácího jídla, kterou je B. ochotná jíst. Tajemství bylo v použití tyčáku místo mixéru a hlavně štědré dávky oleje: na to jsme přišli náhodnou poznámkou tchyně, která prohodila při mytí mističky od oběda, že jsou ty skleničky takový mastný… Samozřejmě, nebude to nic extra zdravého, ale pořád je to krok dopředu.

Celou středu hrozně lilo, tak jsme byli v Dolních Břežanech na kafi a palačince. Taky tam byl farmářský trh, který sestával z jednoho stánku se zeleninou, dvou s nějakými sýry a mléčnými výrobky a jednoho pojízdného pekařství – úžasný pohled.

Uvažovali jsme o novém autě, hlavně kvůli bezpečnosti (současné nemá ani ESP) a pohodlí řidiče. Oba kandidáti, Peugeot 308 SW a nový kombík od Toyoty Auris, ale mají vzadu v podstatě horší sedadla, než stávající Clio, takže moje cestování vzadu s Brigulí by bylo nepohodlnější než teď. Panoramatickou střechu, vestavěné roletky a další vychytávky 308 budu ale asi nějakou chvíli oplakávat.

Pořád se nemůžu dostat k recenzím knížky The Giver a jejích tří sequelů, snad zatím nezapomenu všechny dojmy, každopádně hvězdičky – čtyři, tři, tři a dvě.

Lvíček updatnul iPad na iOS7 a mně se to strašně nelíbí…

Linux se mi na notebooku nějak rozpadá, tak dumám, jestli mu dát ještě šanci, nebo se vrátit k Win 8, když bude za chvíli update. Ono já to stejně budu zálohovat nejmíň týden dva, tak do té doby uvidíme, jestli se to nějak vzpamatuje (aspoň kvalita hovorů u Skypu se zatím trochu zvedla, pozitivní).

V pátek nám přijeli hlídat tchánovci, abychom mohli (poprvé od porodu) do kina. Bohužel mě vlivem nějaké kombinace počasí, úplňku a nevyspání bolela celý den hlava, tak jsme se šli teda aspoň sami projít.

Tchyně mi přivezla super prostírání (vyrábí je její švagrová, Lvíčkova teta). Jsem líná nahrávat sem fotku, ale můžete se podívat na Instagram.

V sobotu jsme byli na Bílé Hoře, kde se zrovna konala bitva na Bílé hoře. (Docela mi dalo práci dát ta velká písmena správně :D) Procházeli jsme se Hvězdou, já jen v podzimní bundě, prochladla jsem a v noci mě začalo škrábat v krku a jsem jak mátoha. Bezva závěr dovolené a musím jen doufat, že zítra už budu natolik fit, abych to tady zvládla.

Baví mě, když dialogy s Brigulí začínají dávat aspoň zdánlivý smysl: „Ty!“ prohlásila dneska (v neděli). „Kdo ty?“ zeptal se Lvíček. „Ty ty!“ nechala se slyšet dcera.

Mimochodem, kolem nábytku už chodí jako profík a už se udrží i pár vteřin v samostatném stoji. A místo žužlání kukuřičných křupek a dětských sušenek je regulérně ukusuje – čtyři zuby jsou znát.

Poslední dobou, kdykoli jíme, přikvačí ke stolu a začne loudit (na to ji navyknul Lvíček, já jsem tvrdá a zvířatům ani dětem od stolu nedávám, na druhou stranu uznávám, že to naši problémovou jedlici aspoň motivuje – takhle se třeba naučila jíst kousky). Dnes jsme zasedli k obědu – a nic, Briguš si velmi zaujatě hrála na hrací dece. Lvíček se na ni podíval a prohodil: „Je neděle, berňák neúřaduje.“

Závěr bude taky pidižvíčí: jelikož se mílovými kroky blíží k devítikilové hranici a vajíčko pomalu přerůstá, objednala jsem jí dneska autosedačku. Pěkně popředná, isofixová, s pultíkem a super výsledky v testech bezpečnosti, tak snad bude vyhovovat. A vzhledem k přicházející zimě dnes Lvíček přivezl z IKEA její první peřinku, polštářek a dvoje povlečení. U toho druhého jsem dlouho váhala s barvou, říkala jsem si, že pro případného chlapečka by pak byla nepoužitelná – a pak jsem si řekla, čert to vem, udělám si radost 🙂 Lvíček mě podpořil, že prý by druhé dítě mělo aspoň něco nepoděděné 😀 a navíc ho potěšil vzorek s houbami na peřince.

Dneska se doopravdy přihlásil podzim, i když tu ještě nemá zůstat: znatelné ochlazení, deště a nálada sednout si k oknu s hrnkem čaje. Bylo mi fajn, přišlo moje poslední roky nejoblíbenější roční období – a zároveň mi bylo tak nějak trošku smutno a já pátrala proč.

Asi jsem na to přišla: tohle bylo první léto naší Brigitky. A teď je (minimálně téměř) pryč. To už to takhle poletí pořád?

Nepíšu. Nějak to nestíhám. Mám toho v hlavě spoustu, ale dny se v poslední době redukují na bavení dítěte, kterému nejen narostla křídla v podobě schopnosti přeplazit obývák, ale taky se významně zvýšily jeho nároky na společnost – nejšťastnější je v obklopení tak 3-5 pochlebujícími dospěláky, ideální jsou mladé dlouhovlasé slečny.

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a půlku jsme jí strávili objížděním dodavatelů vybavení našeho budoucího bytu. V pondělí jsme byli v Brandýse nad Labem vybírat podlahu (vinylovou, drahou jak prase, ale když už si pořizujem ty reality, bylo by ideální se povznést nad standardní plovoučku). O tom jsem taky chtěla udělat samostatný post a možná celou rubriku, ale jak už jsem psala, není mi přáno 🙂 V úterý jsme zdolali za úporného vedra kousek stezky Po stopách českých králů a ve středu byli za Puffin v Hradci.

Odpočinkový čtvrtek byl ve znamení totálního vegetu na půjčené zahrádce kousek od (našeho kraje) Prahy a podstatně méně odpočinkový pátek začal v Motole, jelikož mi ráno začalo být blbě, vyletěla mi teplota a jeli jsme na chirurgii v panice, že je to začínající sepse z podebraného palce u nohy. Tam jsem jim skoro zkolabovala, ale po dvou hodinách ležení s hadrem na hlavě se mi udělalo líp, teplota klesla a já jela s odborně vystříhnutým nehtem domů taxíkem, ovázanou nohu, kterou jsem ani nezkoušela dostat do tenisky, v papírové pantofli, protože Lvíček jel s Brigitkou na domluvenou schůzku u developera.

Nezjistili jsme, čím to bylo, možná neumytou jostou ze zahrádky nebo po potravinách z Globusu (nebylo by to poprvé a už tam odmítám nakupovat), nebo možná zkrátka únavou z toho všeho ježdění a zařizování a stresů, abych Brigče na všechny ty cesty zajistila dost mlíka, plín, vody a dalších potřebností – ani to se totiž nepodařilo pokaždé. Odpoledne už jsem ale byla skoro fit, tak jsem souhlasila s „výletem“ na Zahraďák k dodavateli dveří. Kupodivu jsme se shodli na dveřích i kování jak mezi sebou, tak s paní, která to tam vedla (nějak mi tam nesedí termín „prodavačka“); kování nám dokonce odsouhlasila i Brigit, když jsme jí dali vybrat 🙂

Tak blízko našemu někdejšímu bydlišti jsme neodolali a zajeli se tam podívat. A víte co? Nechtěla bych zpátky ani za nic. Procházkové trasy, na které tak často vzpomínáme, totiž vedou po rozbitých chodnících bez nájezdů a absolvovat je s kočárkem je za trest, nebo spíš na překousnutí dítěcího jazyka, a tak hezké, jak jsme si to idealizovali, to taky není – prostě hodně zelené, ale prastaré a jen částečně revitalizované sídliště.

(Vím, že je to každý pes jiná ves a v podstatě nuda, ale když jsem se po dvou týdnech dostala jednou k psaní, nějak nedovedu přestat. V aktuálních vedrech je to taky jedna z mála věcí, co se dá dělat bez hrozby přehřátí a kolapsu organismu. Už budu končit.)

Včera jsme byli na procházce po Zličíně, poprvé asi po čtrnácti dnech, a jak se nám to najednou líbilo, když to není denní chleba 🙂 Jen s Brigitkou byla potíž – na zádech nechce ležet už dobrý měsíc, tak jsme to zatím řešili střídavě mírným naklopením sedáku, střídavě jízdou na břiše. Jak je ale čím dál pohyblivější, začala se včera snažit vystupovat, a bohužel je rantlík sporťáku o hodně níž než stěny korbičky. Lvíček přišel na inženýrské řešení: otočit sporťák a zahradit ji sklopným podnožníkem. Ten byl ale na madam zas moc vysoko – takže se vyplazila po madle do klekostoje. Se znepokojením jsme to pozorovali a oba ve stejnou chvíli vyslovili myšlenku: „Co jsme jí to sakra dali za jméno?“

PS: S tou taktovkou to není ani tak básnický obrat – doopravdy si v poslední době oblíbila máchat podlouhlými předměty v konečcích prstů. A diriguje nás. Obrazně i doslova.

(Ano, psala jsem ten článek skoro týden… to už je osud :))

Nejlepší neděle za dlouhou dobu, a obecně jeden z nejlepších víkendů. V sobotu jsme si dali kromě dvou procházek (a L. nákupu) válendo grande. Oba jsme to potřebovali a já to miluju, aspoň čas od času. Vždycky mi přitom v uších znějí slova, která jsem zachytila někde na netu: že nic o víkendu nepodnikat znamená ten den vzít a spláchnout do kanálu. A zas a znova se přitom zasměju a zhodnotím, že to prostě není můj případ – mnohem líp je mi po pasivním dobití baterek než po minulém víkendu, kdy jsme se oba dny někam harcovali autem, Brigitka byla statečná, ale druhý den už toho měla plné zuby a my taky. Ale u babičky jsme už nebyli hrozně dlouho a na neděli vycházel den matek, tak se to holt muselo přežít a na příští víkendy už kromě mimořádných událostí budu plánovat výlety vždycky jen na jeden den. Odpočinková sobota byla završená Lvíčkovým výletem do Alzy pro foťák. Nedal mu spát od doby, co nám kamarád fotil Brigitku zrcadlovkou a my tak mohli porovnat, jaký rozdíl ty fotky jsou proti našim kompaktům. Nakonec jsme se dohodli (a zároveň šmahem zavrhli vstoupit znovu do stejné řeky se zrcadlovkou) a skončili u kompaktu se snímačem velikosti zrcadlovkového a výměnnými objektivy. Fotky jsou z něj zatím fakt krásné.

A v neděli? Fakt bylo nádherně, tak jsme si s obědem pospíšili a já našla výlet na Zbraslav, kde měla být minizoo a keltská stezka ke starému zbraslavskému oppidu. Zoo tam byla. Tedy zoo… proti té chuchelské byla tak poloviční, asi deset klecí a voliér, ale hezká. Nejlepší byla liška, která na fotce paradoxně vypadá dost vycpaně, ale není:

Můžu dokázat, že než jsme k ní došli na zpáteční cestě, změnila polohu (mobilovka; ta pacička je sladká):

Impozantní (a specificky zapáchající) byla expozice divokých prasat, roztomilí králíčci, jen psík mývalovitý se urputně schovával, takže doteď nevím, jak vlastně vypadá.

Zoo skončila a následovala zelená turistická trasa k oppidu. Zkrátím to: potom, co jsme vyšplhali s kočárkem do docela strašidelného kopce (a zjistili, že se to dole dalo poměrně pohodlně obejít), narazili jsme na ještě nesjízdnější cestu přehrazenou navíc stromem, tak jsme to vzdali a scouvali kolem Hálkova pomníku k výchozímu bodu. Dole na parkovišti se s námi dala do řeči nějaká starší paní, která nechápala, jak se má normální člověk k tomu (prý turisticky inzerovanému) oppidu dostat. My taky ne – zkoušeli jsme ještě „druhý konec“ stezky a nevypadal o moc líp.

Nojo, ale co teď? Doufali jsme, že nám výlet „vystačí“ aspoň o hodinu déle, bylo krásně a domů se nám fakt nechtělo. Já si na parkovišti všimla poutače na hospůdku, tak jsme tam zamířili a na zahrádce pod rozložitým stromem si dali točenou zmrzlinu. Byla sice opočenská a dobrá, ale celkově mi koncept vanilková smetanová kombinovaná s vodovou jahodovou připadá poněkud zvláštní (trochu to připomínalo Twister :D).

Jenomže to pořád neprotáhlo výlet o moc času. Leda někam popojet, pokud jsme nechtěli zoo procházet znovu; ale kam ze Zbraslavi? A tak nás napadlo Jílové. Z téhle části Prahy už nebylo tak daleko a chystali jsme se tam od návratu do Čech, hlavně do naší oblíbené kavárny, Zlatého korálku (i když ho prý už Petra prodala). Brigitka byla celou dobu strašlivě hodná. Dlouho se to nestalo a teď to zrovna vyšlo tak, že celé nádherné odpoledne nijak neprotestovala, občas spala, ale většinou si užívala, že je s námi venku. V Jílovém jsme v náhlé inspiraci vyrazili z náměstí doprava, kde jsme ještě nikdy nebyli, a našli jsme malý, ale příjemný park, který ústil za muzeem zase na náměstí.

No a nakonec jsme spojili příjemné s užitečným (na Brigitce už bylo znát, že má hlad) a napojit nás všechny ve Zlatém korálku. Absolvovala jsem tu kdysi svůj kurz přípravy kávy a vím, že si tu potrpí na dobrou kávu. Jenže s tím asi souvisí i to, že nevedou kávu bez kofeinu. Tak jsem si dala pět a půl měsíce po porodu svoje první kofeinové presso. Opatrně jsem ho naředila vodou a mlékem a vypila asi půlku, ale byl to povznášející pocit 🙂 a co jsem mohla soudit, na Brigitku to nemělo dopad (sice se v noci vzbudila, ale to noc předtím a noc potom taky a vypozorovali jsme, že to bylo hlady – ve čtvrtek večer si vymohla na noc masozeleninu a zase spala krásně jako předtím). A po kávičce zase po okruhu domů, povznesení na těle i na duchu. Takový výlet za krásného počasí fakt nakopne 🙂

A u téhle fotky jsem si tak nějak naplno uvědomila, že jsem fakt máma. A nechám se od toho svého mláděte mordovat, dobrovolně a ráda. Protože ho miluju…

Před dvěma týdny jsme byli navštívit (pra)babičku v Plzni, když už bydlíme u samého kraje D5. Předali jsme dary ještě k dubnovým narozeninám, lahev griotky, kávu a nějaké další pochutiny… a shodou okolností došlo k vyvlečení ucha dárkové tašky zrovna nad tvrdou dlažbou v chodbě (ve zbytku bytu je koberec nebo lino). Griotka nepřežila a zbytek návštěvy jsme při chůzi mlaskali ulepenými pantoflemi 🙂

Minulý víkend se sešla „společenská povinnost“ navštívit druhou (pra)babičku a (pra)dědu v Roudnici s nedělním Dnem matek. Brigitka byla statečná, ale zvlášť druhý den už toho měla plné zuby a my všichni s ní. Oběma maminkám jsme pořídili kytičky (mojí kosatce a frézie v reminiscenci na oblíbené květy její, mojí babičky a prababičky) – moje dítě je bohužel ještě ve věku, kdy se toho nedokáže zúčastnit, ale myslím, že jednou bude období dubna a května proklínat, protože v úseku asi šesti týdnů mám narozeniny, svátek a mezitím pohyblivý Den matek 🙂 Tentokrát se tím ovšem nemusela zatěžovat a její blahopřání spočívalo v tom, že mi podala jeden kvítek z vázy od návštěvy.

Bude to znít strašně, ale po většině návštěv u našich si zas mnohem víc vážím toho, co mám. Jednak svého muže a našeho krásného vztahu, ale taky (jakžtakž, ono s malým dítětem se hranice v tomhle směru dost posunou) uklizeného a nezakrámovaného bytu. Moje máma prostě nedokáže vyhodit nic, a přestože tahle návštěva byla poměrně příjemná, stejně jsem se nevyhnula šoku, když jsem náhodou zabloudila do kuchyně. Na jedné z poliček trůnila skleněná mísa plná nevybalených Gogounů, které před časem dávali k nákupu v Albertu, a kupa aktuálních kartiček Angry Birds se zase štosovala na okenním parapetu. Prostě… proč!?

Svátek matek se letos protnul s Ledovými muži a nějak extra pěkně vážně nebylo. Do extrému to ale nešlo, zato mě fascinovala jiná věc – borovicový pyl. Tyhle jehličnany prý kvetou zhruba jednou za čtyři roky a už ze Strašnic si pamatuju, že když ten rok nastal, stálo to za to. Letos nešlo agresivní pyl přehlédnout – při utírání prachu mi minulý týden zežloutla prachovka a když pršelo a pak vysychaly louže, zůstával v nich nános žlutého sajrajtu (škoda, že jsem si to nevyfotila). Chudáci alergici…