Nepíšu. Nějak to nestíhám. Mám toho v hlavě spoustu, ale dny se v poslední době redukují na bavení dítěte, kterému nejen narostla křídla v podobě schopnosti přeplazit obývák, ale taky se významně zvýšily jeho nároky na společnost – nejšťastnější je v obklopení tak 3-5 pochlebujícími dospěláky, ideální jsou mladé dlouhovlasé slečny.

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a půlku jsme jí strávili objížděním dodavatelů vybavení našeho budoucího bytu. V pondělí jsme byli v Brandýse nad Labem vybírat podlahu (vinylovou, drahou jak prase, ale když už si pořizujem ty reality, bylo by ideální se povznést nad standardní plovoučku). O tom jsem taky chtěla udělat samostatný post a možná celou rubriku, ale jak už jsem psala, není mi přáno 🙂 V úterý jsme zdolali za úporného vedra kousek stezky Po stopách českých králů a ve středu byli za Puffin v Hradci.

Odpočinkový čtvrtek byl ve znamení totálního vegetu na půjčené zahrádce kousek od (našeho kraje) Prahy a podstatně méně odpočinkový pátek začal v Motole, jelikož mi ráno začalo být blbě, vyletěla mi teplota a jeli jsme na chirurgii v panice, že je to začínající sepse z podebraného palce u nohy. Tam jsem jim skoro zkolabovala, ale po dvou hodinách ležení s hadrem na hlavě se mi udělalo líp, teplota klesla a já jela s odborně vystříhnutým nehtem domů taxíkem, ovázanou nohu, kterou jsem ani nezkoušela dostat do tenisky, v papírové pantofli, protože Lvíček jel s Brigitkou na domluvenou schůzku u developera.

Nezjistili jsme, čím to bylo, možná neumytou jostou ze zahrádky nebo po potravinách z Globusu (nebylo by to poprvé a už tam odmítám nakupovat), nebo možná zkrátka únavou z toho všeho ježdění a zařizování a stresů, abych Brigče na všechny ty cesty zajistila dost mlíka, plín, vody a dalších potřebností – ani to se totiž nepodařilo pokaždé. Odpoledne už jsem ale byla skoro fit, tak jsem souhlasila s „výletem“ na Zahraďák k dodavateli dveří. Kupodivu jsme se shodli na dveřích i kování jak mezi sebou, tak s paní, která to tam vedla (nějak mi tam nesedí termín „prodavačka“); kování nám dokonce odsouhlasila i Brigit, když jsme jí dali vybrat 🙂

Tak blízko našemu někdejšímu bydlišti jsme neodolali a zajeli se tam podívat. A víte co? Nechtěla bych zpátky ani za nic. Procházkové trasy, na které tak často vzpomínáme, totiž vedou po rozbitých chodnících bez nájezdů a absolvovat je s kočárkem je za trest, nebo spíš na překousnutí dítěcího jazyka, a tak hezké, jak jsme si to idealizovali, to taky není – prostě hodně zelené, ale prastaré a jen částečně revitalizované sídliště.

(Vím, že je to každý pes jiná ves a v podstatě nuda, ale když jsem se po dvou týdnech dostala jednou k psaní, nějak nedovedu přestat. V aktuálních vedrech je to taky jedna z mála věcí, co se dá dělat bez hrozby přehřátí a kolapsu organismu. Už budu končit.)

Včera jsme byli na procházce po Zličíně, poprvé asi po čtrnácti dnech, a jak se nám to najednou líbilo, když to není denní chleba 🙂 Jen s Brigitkou byla potíž – na zádech nechce ležet už dobrý měsíc, tak jsme to zatím řešili střídavě mírným naklopením sedáku, střídavě jízdou na břiše. Jak je ale čím dál pohyblivější, začala se včera snažit vystupovat, a bohužel je rantlík sporťáku o hodně níž než stěny korbičky. Lvíček přišel na inženýrské řešení: otočit sporťák a zahradit ji sklopným podnožníkem. Ten byl ale na madam zas moc vysoko – takže se vyplazila po madle do klekostoje. Se znepokojením jsme to pozorovali a oba ve stejnou chvíli vyslovili myšlenku: „Co jsme jí to sakra dali za jméno?“

PS: S tou taktovkou to není ani tak básnický obrat – doopravdy si v poslední době oblíbila máchat podlouhlými předměty v konečcích prstů. A diriguje nás. Obrazně i doslova.

(Ano, psala jsem ten článek skoro týden… to už je osud :))

Nejlepší neděle za dlouhou dobu, a obecně jeden z nejlepších víkendů. V sobotu jsme si dali kromě dvou procházek (a L. nákupu) válendo grande. Oba jsme to potřebovali a já to miluju, aspoň čas od času. Vždycky mi přitom v uších znějí slova, která jsem zachytila někde na netu: že nic o víkendu nepodnikat znamená ten den vzít a spláchnout do kanálu. A zas a znova se přitom zasměju a zhodnotím, že to prostě není můj případ – mnohem líp je mi po pasivním dobití baterek než po minulém víkendu, kdy jsme se oba dny někam harcovali autem, Brigitka byla statečná, ale druhý den už toho měla plné zuby a my taky. Ale u babičky jsme už nebyli hrozně dlouho a na neděli vycházel den matek, tak se to holt muselo přežít a na příští víkendy už kromě mimořádných událostí budu plánovat výlety vždycky jen na jeden den. Odpočinková sobota byla završená Lvíčkovým výletem do Alzy pro foťák. Nedal mu spát od doby, co nám kamarád fotil Brigitku zrcadlovkou a my tak mohli porovnat, jaký rozdíl ty fotky jsou proti našim kompaktům. Nakonec jsme se dohodli (a zároveň šmahem zavrhli vstoupit znovu do stejné řeky se zrcadlovkou) a skončili u kompaktu se snímačem velikosti zrcadlovkového a výměnnými objektivy. Fotky jsou z něj zatím fakt krásné.

A v neděli? Fakt bylo nádherně, tak jsme si s obědem pospíšili a já našla výlet na Zbraslav, kde měla být minizoo a keltská stezka ke starému zbraslavskému oppidu. Zoo tam byla. Tedy zoo… proti té chuchelské byla tak poloviční, asi deset klecí a voliér, ale hezká. Nejlepší byla liška, která na fotce paradoxně vypadá dost vycpaně, ale není:

Můžu dokázat, že než jsme k ní došli na zpáteční cestě, změnila polohu (mobilovka; ta pacička je sladká):

Impozantní (a specificky zapáchající) byla expozice divokých prasat, roztomilí králíčci, jen psík mývalovitý se urputně schovával, takže doteď nevím, jak vlastně vypadá.

Zoo skončila a následovala zelená turistická trasa k oppidu. Zkrátím to: potom, co jsme vyšplhali s kočárkem do docela strašidelného kopce (a zjistili, že se to dole dalo poměrně pohodlně obejít), narazili jsme na ještě nesjízdnější cestu přehrazenou navíc stromem, tak jsme to vzdali a scouvali kolem Hálkova pomníku k výchozímu bodu. Dole na parkovišti se s námi dala do řeči nějaká starší paní, která nechápala, jak se má normální člověk k tomu (prý turisticky inzerovanému) oppidu dostat. My taky ne – zkoušeli jsme ještě „druhý konec“ stezky a nevypadal o moc líp.

Nojo, ale co teď? Doufali jsme, že nám výlet „vystačí“ aspoň o hodinu déle, bylo krásně a domů se nám fakt nechtělo. Já si na parkovišti všimla poutače na hospůdku, tak jsme tam zamířili a na zahrádce pod rozložitým stromem si dali točenou zmrzlinu. Byla sice opočenská a dobrá, ale celkově mi koncept vanilková smetanová kombinovaná s vodovou jahodovou připadá poněkud zvláštní (trochu to připomínalo Twister :D).

Jenomže to pořád neprotáhlo výlet o moc času. Leda někam popojet, pokud jsme nechtěli zoo procházet znovu; ale kam ze Zbraslavi? A tak nás napadlo Jílové. Z téhle části Prahy už nebylo tak daleko a chystali jsme se tam od návratu do Čech, hlavně do naší oblíbené kavárny, Zlatého korálku (i když ho prý už Petra prodala). Brigitka byla celou dobu strašlivě hodná. Dlouho se to nestalo a teď to zrovna vyšlo tak, že celé nádherné odpoledne nijak neprotestovala, občas spala, ale většinou si užívala, že je s námi venku. V Jílovém jsme v náhlé inspiraci vyrazili z náměstí doprava, kde jsme ještě nikdy nebyli, a našli jsme malý, ale příjemný park, který ústil za muzeem zase na náměstí.

No a nakonec jsme spojili příjemné s užitečným (na Brigitce už bylo znát, že má hlad) a napojit nás všechny ve Zlatém korálku. Absolvovala jsem tu kdysi svůj kurz přípravy kávy a vím, že si tu potrpí na dobrou kávu. Jenže s tím asi souvisí i to, že nevedou kávu bez kofeinu. Tak jsem si dala pět a půl měsíce po porodu svoje první kofeinové presso. Opatrně jsem ho naředila vodou a mlékem a vypila asi půlku, ale byl to povznášející pocit 🙂 a co jsem mohla soudit, na Brigitku to nemělo dopad (sice se v noci vzbudila, ale to noc předtím a noc potom taky a vypozorovali jsme, že to bylo hlady – ve čtvrtek večer si vymohla na noc masozeleninu a zase spala krásně jako předtím). A po kávičce zase po okruhu domů, povznesení na těle i na duchu. Takový výlet za krásného počasí fakt nakopne 🙂

A u téhle fotky jsem si tak nějak naplno uvědomila, že jsem fakt máma. A nechám se od toho svého mláděte mordovat, dobrovolně a ráda. Protože ho miluju…

Před dvěma týdny jsme byli navštívit (pra)babičku v Plzni, když už bydlíme u samého kraje D5. Předali jsme dary ještě k dubnovým narozeninám, lahev griotky, kávu a nějaké další pochutiny… a shodou okolností došlo k vyvlečení ucha dárkové tašky zrovna nad tvrdou dlažbou v chodbě (ve zbytku bytu je koberec nebo lino). Griotka nepřežila a zbytek návštěvy jsme při chůzi mlaskali ulepenými pantoflemi 🙂

Minulý víkend se sešla „společenská povinnost“ navštívit druhou (pra)babičku a (pra)dědu v Roudnici s nedělním Dnem matek. Brigitka byla statečná, ale zvlášť druhý den už toho měla plné zuby a my všichni s ní. Oběma maminkám jsme pořídili kytičky (mojí kosatce a frézie v reminiscenci na oblíbené květy její, mojí babičky a prababičky) – moje dítě je bohužel ještě ve věku, kdy se toho nedokáže zúčastnit, ale myslím, že jednou bude období dubna a května proklínat, protože v úseku asi šesti týdnů mám narozeniny, svátek a mezitím pohyblivý Den matek 🙂 Tentokrát se tím ovšem nemusela zatěžovat a její blahopřání spočívalo v tom, že mi podala jeden kvítek z vázy od návštěvy.

Bude to znít strašně, ale po většině návštěv u našich si zas mnohem víc vážím toho, co mám. Jednak svého muže a našeho krásného vztahu, ale taky (jakžtakž, ono s malým dítětem se hranice v tomhle směru dost posunou) uklizeného a nezakrámovaného bytu. Moje máma prostě nedokáže vyhodit nic, a přestože tahle návštěva byla poměrně příjemná, stejně jsem se nevyhnula šoku, když jsem náhodou zabloudila do kuchyně. Na jedné z poliček trůnila skleněná mísa plná nevybalených Gogounů, které před časem dávali k nákupu v Albertu, a kupa aktuálních kartiček Angry Birds se zase štosovala na okenním parapetu. Prostě… proč!?

Svátek matek se letos protnul s Ledovými muži a nějak extra pěkně vážně nebylo. Do extrému to ale nešlo, zato mě fascinovala jiná věc – borovicový pyl. Tyhle jehličnany prý kvetou zhruba jednou za čtyři roky a už ze Strašnic si pamatuju, že když ten rok nastal, stálo to za to. Letos nešlo agresivní pyl přehlédnout – při utírání prachu mi minulý týden zežloutla prachovka a když pršelo a pak vysychaly louže, zůstával v nich nános žlutého sajrajtu (škoda, že jsem si to nevyfotila). Chudáci alergici…

Nemůžu si teda stěžovat, že bych jako matka v domácnosti měla nějak přehnaně moc volného času. Ale jsou období, kdy zvládám mít uklizeno, uvařeno, přečíst kus knížky a třeba i napsat blog – a pak taková, kdy záhadně a zákeřně spadne několik hodin nebo dnů do černé díry. Nevzpomínám si, že bych (u)dělala něco užitečného, ale ani neužitečného (kromě mých oblíbených prokrastinací při kojení), domácnost vypadá, že ji po explozi granátu ještě vyraboval oddíl nájezdníků, a dítě brečí, že se mu nikdo nevěnuje. Před dvěma dny jsem zasedla asi na hodinu k psaní a od té doby se to se mnou valí jak sněhová koule. Docela ráda bych se zas vrátila k tomu prvně popsanému stavu, ale jediné, co mi při tom běží hlavou, je myšlenka na Červenou královnu – abych dosáhla aspoň nezhoršujícího se stavu, musím být neustále v akci.

Tenhle týden přinesl letošní jarní zásilku miminek – zákeřně se žádné nestrefilo do mých narozenin, tak jako loni Andulka od jjanul, zato tři přišly v pátek (jeden chlapeček a dvojčata holčičky), jedna holčička v úterý a poslední chlapeček z dubnové várky dnes ráno. Další porodní vlna nastane kolem července a srpna. To bude mít Brigit výběr kamarádů!

Apropó, miminka. Briguš pochopitelně zajímají. Miminka na vítání, miminka v čekárně u doktora, to krásné usměvavé miminko v zrcadle v předsíni. Nedávno jsme si všimli, že hypnotizuje flašku kojenecké vody Rajec, z které jí dělám nutrilon a po dopotřebování si do nich čepuju kohoutkovou k posteli. „Víš proč? Ono je tam miminko!“ zvolal objevně Lvíček po chvíli investigace. A opravdu – na etiketě vedle loga je krásně rozpoznatelná (na rozdíl od Aquily, kde splývá s pozadím) fotka miminka. Asi třícentimetrová. To naše mládě už vidí ostřeji než my…