Návrat ze školky v přírodě mi připadá jako vzdálený půl roku a ne přesně týden. Jo jo, dny se vlečou, když jsou obě děti doma s kašlem… a to jsem chtěla psát i články o hubnutí, letní recepty a další chytristiky. Ani smykem.

Školku v přírodě jsme si užili. Asi pět rodičů mi sice v jejím průběhu sdělilo, že obdivují moji trpělivost, když se Viki válel po podlaze v jídelně nebo na schodišti a odmítal se zvednout a dojít na pokoj, ale pořád to bylo mnohem lepší, než být neustále za zadkem patnáctiměsíčnímu sebevrahovi, který by nejradši neustále lezl do jezírka, padal ze schodů nebo se vrhal do nabitých drátů kozí ohrady. Proběhlo taky několik návštěv naší oblíbené kavárny (změnili otevírací dobu, takže ve čtvrtek jsme tam naběhli v půl jedenácté, usadili se a baristka nám rozpačitě sdělila, že ještě neotevřeli, ale když chvíli počkáme, kafe nám udělá :D), obligátní nákup svačinek ve vrchlabské Bille nebo Lidlu a taky několik večerních drinků typu Jack Daniels Honey nebo Captain Morgan, které byly tou nejzásadnější příčinou mé trpělivosti se vzteklým batoletem 🙂

Tenhle víkend jsme se včera byli projít na Cibulce (V usnul a B s námi nebyla, takže o soutěže se strašidly jsme se ani nepokoušeli, jen jsme si dali kafe na účet pana senátora Lásky) a dnes na obědě u tchyně, popřát jí k narozeninám, a stejně to bylo moc. Děti chrchlaj a chrchlaj a není s nima k vydržení, příští post bude dost možná na téma Jak nezabít čtyřleťačku, která surově štípe, škrábe a kope mladšího bráchu, když ten jí vezme hračku nebo jen nespecifikovaně „otravuje“. A když je na jeden den u babičky, po návratu je to ještě horší. Školku, prosím!!

Fotky z 24. týdne a tedy i ze školky v přírodě tady.

Fotky z tohoto týdne aneb „děti kašlou, jsme doma“ „děti přestávají kašlat, jdeme na víkend ven“ „děti kašlou zase mnohem víc a čeká nás nejspíš další týden v cele“ zde. Popisky přidám zhruba za sto let.

PS: Za půl roku je Boží hod Vánoční, tak jsem padouchům při uspávání zařadila i pár koled. Kdo si chce taky zaposlouchat, doporučím své oblíbené http://christmasfm.com/radioplayer/listenlive.html 😉

Čas tak strašně letí a já ještě v pátek neměla ani zdaleka nahrané fotky, natož napsaný blog za předchozí týden, a to už pomalu abych psala post aktuální! Přitom zrovna minulý týden a zvlášť víkend byl tak nabitý, že se mi z toho doteď motá hlava 🙂 no co už, nějak to zflikuju!

Pořídili jsme Bibi kostým na školku v přírodě. Půjde za Lociku. Holt už to není to bezelstné dítě jako loni, co radostně souhlasilo s homemade kostýmem kočičky – plus u mě ale má, že jde přece jenom mimo ten nejhlavnější proud, co tvoří Elsy a Sofie. Locika byla její první panenka a jeden z prvních filmů, které viděla.

Viki se dost rozkecal. Každý den se naučí aspoň jedno nebo dvě nová slova – největší pokrok znamenalo „deje“ a „není“, miluje taky „éuo“ (éro), „hu(r)á“ „jupí“ „týjo“ nebo „tadá!“ jako prezentaci něčeho hotového a pěkného, užitečné je „dem“ (jdem), „tam“, „ven“, případně „moje“. Kdykoli jeho pozornost připoutá televize, slyším „Pepi“ jako požadavek na prasátko Peppu (aktuálně nejzamilovanější večerníček). Volá nás slovem „haló“, ale ten styl mi ze všeho nejvíc připomíná, jestli jste viděli takovou tu scénu ve filmu Eva tropí hlouposti 🙂 čas od času volá „haló“ jen pro radost z „haló“ 😉

V sobotu byla Bibi u babičky a my jeli s Vikim na Statek U Merlina (poměrně dost pozdě, protože Lvíček spal až do devíti :)). Když jsem chtěla pomalu opustit kozí ohrádku, vešla dovnitř dívčina s náručí pampelišek. Kozy se na ni samozřejmě hned u vchodu vrhly, začaly jí to žrát z rukou, holčička se rozeřvala… a já, jak jsem to sledovala, abych vychytala okamžik vhodný k odchodu, jsem na chvíli pustila Vikiho ze zřetele a ten nacouval a kecnul si přesně do velkého sudu s vodou pro kozy. Nic se mu nestalo, jen se vykoupal celý od krku ke kotníkům, usušili jsme ho půjčeným ručníkem (musím si koupit a vozit ten rychleschnoucí!), převlékli do náhradního oblečení a pak se strašně nerodičovsky asi půl hodiny smáli, protože se mu nic nestalo a scéna to byla jak z němého filmu. Měl chudák vůbec nějaký groteskový den, protože ráno šlápnul na pohozenou kalkulačku, podjely mu nohy jak na slupce od banánu a kecnul si na zadek, že zůstal jen koukat. No, nic, protáhli jsme ho statkem, nechtěl z trampolíny a klouzačky, tak jsme museli fingovat odchod… a ještě se na chvíli vrátil do trávy, něco tam kutil a pak nám sám od sebe každému přinesl jednu utrženou sedmikrásku. To nás teda dojalo 🙂

Skončili jsme tam později, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet na oběd do Zastávky. Přes peripetie s hledáním stolu jsme se nakonec dobře najedli, Viki snědl skoro celý řízek a pěknou hrst hranolků a dokonce jsme zažili jednoho VIP hosta – za námi zaparkoval jaguár s poznávací značkou K12 KZSVK, tedy Karel, 12. kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský 😀

Po obědě jsme jeli domů, přeložili Vikiho do kočárku a vyrazili na naši oblíbenou a teď už zřídkakdy provozovanou procházku do řepského McCafé. Pak jel Lvíček vyzvednout Bibi do Hvězdy, kde byly s babičkou na koncertě, my s Vikim jsme se zastavili na svačinu v obchůdku u Vietnamců a pak šli domů. Zjistili jsme, že Bibi spala, a po večeři jsme se spontánně rozhodli ještě zajet na muzejní noc do Výtopny Zlíchov a Meetfactory. Rozjezd nebyl úplně nejlepší, protože vestavěná navigace, která nás ještě nikdy ve štychu nenechala, nám tvrdila, že k cíli jsme dojeli na Jižní spojce. Ano, je odtamtud na Meetfactory vidět, ale sjet se tam jaksi nedá, takže nám dalo trochu motání přes Smícháč, ale nakonec jsme dorazili. Vláčky byly velký hit pro obě děti, hlavně zahradní parní železnice, kde se svezli oba (Viki dvakrát). Do Meetfactory jsem vlastně ani nechtěla jít – šla bych tam jen tehdy, kdybychom měli čas navíc, kvůli šanci potkat se se zdejší kurátorkou, kterou je moje spolužačka z VŠ. Ale nedomluvili jsme se a když jsem Lvíčkovi volala, byl s Bibi už tam. Tak jsme dorazili i s Vikim. Tomu se instalace moderního umění z nepochopitelných důvodů moc líbila, Lvíček a Bibi to nepochopili a já žádné spolužáky nepotkala, tak jsme sbalili fidlátka a dopravili se k autu. Nějak jsme ten den měli všechno s hodinovým zpožděním, od vstávání přes výlet a oběd až po odpolední spaní, večeři, Muzejku a ukládání, takže výletníci odpadli nakonec až v jedenáct (za mohutného hraní her „jak dělá ovečka“ v autě cestou domů, abychom je doma zvládli ještě umýt a převléct). Ale převládla euforie z nabitého dne a hlavně i večerního programu, které dokonce i Viki zvládnul na jedničku. Blýská se na časy!

V neděli jsme ještě ráno vyrazili do malé zoo. Bibi mě zmučila vstáváním asi v půl sedmé, odpadla v autě cestou domů a spala asi jen čtvrt hodiny, takže odpoledne jsme zaplaťpámbu strávily v odpočinkovém režimu samy doma; Viki šel s Lvíčkem na zmrzlinu a hřiště, kde se neuvěřitelně skamarádil s pětiletým kamarádem Bibinky (Dariem). Lvíčkovo vyprávění a fotky mě dojaly (a je mi líto, že se Dario s rodiči a novorozenou sestřičkou bude v dohledné době stěhovat pryč).

Fotodokumentace zde, popisky doplním. Někdy.

Tenhle týden je to naopak – mám nahrané fotky (a asi půlku už i otitulkovanou), ale nějak nemám psací náladu. (Tady bych se mohla zamyslet nad tím, jestli je vhodnější, když děti po obědě neusnou – jako včera – a celé odpoledne jsou megaprotivné a večer rovnou prořvou, takže rodič po uspání v půl deváté potřebuje dvě hodiny čumět do blba, nebo když spí – jako dnes ve školce – a večer jsou nádherně milé, čilé a do tři čtvrtě na deset taky naprosto bdělé. Ale neudělám to. Tohle dilema prostě nemá řešení.)

Pracovní týden proběhl bez větších výstřelků, ale musím zmínit pátek – to byl u Lvíčka v berounské kanceláři dětský den. Od tří, takže jak to udělat s prcky? Nedávat V do školky, vyzvednout B po o (megaradost, která přebila i čtvrteční školkové kino) a uspat je v autě. Usnul jenom V, na místě jsme byli v jednu, přenesli batolátora na gauč do kuchyňky a aby mohl L ještě chvíli pracovat, vzala jsem Bibi ven na svačinu a byla to snad nejúžasnější hodina a půl, jaké jsem s ní kdy zažila. Sedly jsme si na kafe a pribináčka, pak o kus dál na zmrzlinu a sodovku, okoukaly a okomentovaly výlohy, prošly se v tekoucí vodě na náměstíčku a bylo nám super. Vikouš zatím spal, L ho tak jednou za půl hodiny vždycky přišel zkontrolovat a jednou ho tam místo spaní našel v plné polní – nasadil si sluneční brýle, kšiltovku, posbíral všechny hračky a v klidu čekal. „Táta!“ rozjařil se, jako když si k vám přisedne kamarád v hospodě.

Dětský den nemá smysl popisovat, totální mumraj a chaos, ale děti byly veskrze spokojené a my taky. Shodou několika faktorů jsem zrovna ten den zahájila udržovací režim, takže jsem mohla olíznout ukapávající zmrzlinu i ukousnout nedojedený řízek bez mučivých výčitek svědomí 🙂 Částečně kvůli nehodě na dálnici jsme zůstali až někdy do půl osmé, umyli děti v erární sprše a tentokrát po cestě zabrala B; Viki až doma. (Viz první odstavec.)

V sobotu měla Bibi se školkou vystoupení na zličínských letních slavnostech, kam jsem pozvala i svoji mámu a měla opět strašné deja vu o generaci zpátky – maminka, babička a já. Byla tam i tchyně, a když nám pak posílala fotky, chvíli jsem se podivila, kde se tam vzala Lvíčkova babička 😀 geny jsou mrchy. Čas taky.

Fotky tady.

Minulé pondělí jsem vzala děti vyrábět občanky. Vikouš se choval jako satáně, na motorce ujížděl zásadně opačným směrem; když jsme dojeli na ÚMČ Prahy 13 (zaplaťpámbu, že jsem je kvůli tomu nemusela táhnout do Dejvic!!!), projel úřadem skrz a chystal se pokračovat na ulici, jen tak tak jsem ho drapla, usadila do kreslicího koutku a šla ulovit číslo. Když cinklo, sesbírala jsem děti a kodrcala se do fotobuňky, na sloužící úřednici zjevně moc pomalu (asi deset vteřin), protože v okamžiku příchodu už svítilo další číslo. Ale vzala mě. „To jdete s oběma? A dvě čísla máte? Nemáte. No hlavně že to tam je všude napsaný,“ utrhla se. Že jsem pološílená s dvěma dětmi a dvěma dopravními prostředky byla ráda, že jsem našla čudlík s nápisem Občanské průkazy, jsem se ani nesnažila vysvětlovat. Bibi byla zlatá, úřednice ovšem spojila její fotku s Vikoušovými nacionálemi, takže se musela fotit znovu (ještěže to nebylo naopak). Vik se fotit odmítal, vsedě i vestoje, otáčel hlavu, ksichtil se a zdrhal. Takže na průkazech bude usměvavá princezna a batole – zatvrzelý recidivista.

Po průkazech jsem jim slíbila skákací hrad na farmářských trzích, nicméně bláhově jsem si myslela, že to vezmu přes stánek s kafem, a zatím mi tam B ujela na koloběžce a V jsem nedokázala zadržet, aby nechtěl za ní. Tak jsem asi tři čtvrtě hodiny zbídačele seděla na lavičce před hradem, až jsem uviděla přijíždět Marcelu z Pradobrot s Ivonkou a použila to spolu s půjčením traktůrku jako záminku pro přesun. „Espresso macchiato, nebo život,“ požádala jsem paní ve stánku a dostala jsem věrnostní kartičku (jen teď nevím, jestli se mi s dráčatama na ty trhy bude ještě někdy vůbec chtít :D)

V úterý byly obě děti ve školce a Lvíček na týmové večeři v Ambiente, takže na mně bylo vyzvednout je a dovést domů. Odcházela jsem, zavřela do obýváku… a když jsem se tam ještě chtěla jít naposledy napít, už jsem neotevřela. Mávla jsem rukou, šla pro děti, koupila jim dohromady asi sedm rohlíků, šla ze školky přes hřiště asi dvě a půl hodiny a po příchodu kolem osmé zjistila, že klika se zázračně nezprovoznila. Naštěstí děti byly nafutrované rohlíkama a Lvíček v hospodě už končil, takže když nevyšlo pár telefonických a foto-konzultací, přijel kliku rozebrat a pustit nás do kuchyně.

Ve středu jsem musela poklidit, protože přijeli tchánovci přát mi k svátku (dostala jsem fajn plážové šaty, šátek/pareo a od Lvíčka kytku, Doubleshot a tak trochu jako dárek pro všechny Bluetooth reproduktor) a ve večerním šrumci Lvíček balil na služebku.

Ve čtvrtek odjel Lvíček na teambuilding s přespáním a já poprosila mámu, aby přijela odpoledne a pohlídala V, protože jsem si s ním netroufala sama vyzvednout B. Tak se mi odvděčili – B tím, že si na polní cestě začala prozpěvovat „čů čů čůůů“, tak jsem se jí zeptala, jestli chce čurat (čurala ve školce, ale po nedávném počurání to nechci zanedbat). Prý ano. Tak jsem ji zvedla do klubíčka, pořád nic, krmila mě pohádkami, že už cítí, jak to teče… a začala kadit. Sebrala jsem bobek z polní cesty jak po psovi, pytlíkem od náhradního školkového oblečení, a odtáhla B domů s krví šumící v žilách. Pět minut od domova! A kdyby mi aspoň nekecala!

Doma jsem pak zjistila, že Vikouš, který nespal přes den, usnul v půl páté v křesílku u televize. Takže můj volný večer vypadal tak, že zloprckové usnuli něco před půl jedenáctou…

Zbytek týdne už byl ale super, zvlášť sobota – děda si ráno odvezl Vikiho a my s Bibinkou jeli do Plzně do zoo a dinoparku. Zjistili jsme, že je tam dětský den, takže za obrázek mají děti vstup zadarmo, v různých soutěžích pak Bibi vyhrála plastové dinosaury, lízátko a pexeso, u restaurace si zařádila v kuličkách, vytěžila z toho dvě zmrzliny a řízek… super to bylo. Cestou zpátky jsem přepadla Costu Express na Shellce a jelikož neměli macchiato, ukradla jsem Lvíčkovi trochu pěny z cappuccina 😉 Bibi si zdřímla půl hodinky v autě, doma jsme si ještě odpočinuli a pak vyrazili na špekáček ke zličínským myslivcům. Na cestu zpátky mě napadlo svézt se autobusem, dojet do Decathlonu a koupit Bibi rukavice na kolo… a jak to dopadlo, jsem postovala minule 😉

Viki nová slova – goji, plej (play), dodo=židle, jůů, není, hají

Fotky zatím bez popisků zde.

Hlásí navigace, když někam dojedeme. Vynoří se v hlavě při obhájení diplomky, složení maturity, výsledcích státnic. Anebo minulý týden mně při pohledu na váhu s číslicemi 63,0. Moje cílová váha, kterou jsem si stanovila někdy koncem února. Tři měsíce. Patnáct kilo. Nepíšu to tady často, ale dobře já 🙂 ještě tenhle týden si dám na redukčním režimu, protože po skončení se to vždycky trochu zhoupne zpátky a mně se hodně líbí nosit džíny, šaty nebo kalhotový kostým, které jsem si pořídila před dětmi. A pak udržovat – snad to půjde. V červnu nás čeká školka v přírodě a jednotné servírované menu (loni to byly věci jako řízky, čína a špagety), takže pokud nechci být o hladu a cherry rajčatech na pokoji bez lednice, musela bych do té doby přestat tak jako tak 😀

Doufám, že mi s normálním jídlem přibude taky nějaká energie a koncentrace, abych mohla zabrat v ostatních oblastech života. Nějak se tu propadám do chaosu (nutnost vytřídit skříň s oblečením mým i dětí a příležitost, při které si L. půjčil rudl, aby mi štědře navozil poslední tři bedny knížek ze sklepa). Odráží to i chaos myšlenkový, protože dlouho, opravdu dlouho se mi nestalo, že bych měla rozečtených osm knih najednou (a z toho jen jednu elektronicky). Jedna je dětská. Jedna je audiokniha, když jsem někde na cestě bez dětí nebo s dítětem spícím. Jedna je anglicky psaná odborná publikace, kterou louskám po maličkých kousíčkách už od Vánoc. Jedna klasika na Kindlu, když je chvilka třeba při uspávání. Dvě jsou narozeninové a poslední dvě, jak to jenom… to jsou knížky, které jsem nakoupila do foroty jako dárky pro členy rodiny na Světě knihy a tak mě zaujaly, že je opatrně a podloudně očítám.

V sobotu jsme si udělali jednodětný výlet do Šárky a v neděli dopoledne na pražský Semmering. Odpoledne jel Lvíček vyzvednout Bibi k babičce sám s Vikoušem a já dostala k dobru asi dvě a půl hodiny na nákupy. Využila jsem pár kupónů z Ona DNES, když už jsem je měla, a utratila asi tři tisíce, ale cítím se víceméně vybavená na léto 🙂 šaty, sukně, dvoje tříčtvrťáky, plavky a pět triček.

A o tom, jak se jezdí žádat o občanku se dvěma dětma na dopravních prostředcích, z nichž jedno je uprostřed libového období vzdoru a „já sám“, „já nejlíp vím, co, kam, kudy a jak“ a „neumím mluvit, takže vám neřeknu, co je za problém, ale vyřešte ho hned“, vám napíšu příště. Možná. Jestli to rozdejchám 😀

Fotky zde.

Je to tady! Zase, jako většinu let předtím, jeden týden ještě dávám dětem punčocháče, tílka a teplé bundy, a za pár dní je na tričko. O hezkém víkendu jsme si užili a byli skoro pořád venku (putování na Sobín, Mirakulum a L s dětmi u babičky na zahrádce), jen v sobotu odpoledne jsem si na pár hodin zalezla do Veletržního paláce 😉 až na to, že jsem nepotkala hostesky eReadingu (a nevyrazila z nich nějaký ten dárek, ehm 😀 ), nakonec spokojenost, i když do některých stánků jsem se musela vracet i třikrát, abych se vyhnula megafrontám…

Sorry, tentokrát na velké psaní nemám nějak sílu. Fotky tady.

Neboli od zoo do zoo.

Naše poslední výlety jsou stereotypně zvířátkové: Prvního května do zoo v Zájezdu (jezdíme tam rádi, je to kousek a velikostně tak akorát). Potkala jsem se tam se sousedkami, s jejichž dětmi se Bibi jako menší potkávala na hřištích a v mateřském centru. Jedna z nich k chlapečkovi staršímu než Bibi teprve čeká druhé dítě. Na jednu stranu – mohla si ho doteď líp užít, někdy ty tři roky (moje těhotenství a Viki jako malý) byly FAKT náročné. Na druhou stranu… proboha, ještě že už to mám za sebou 😀 Posledního tak půl roku jsme konečně začali trochu žít, je možné s nimi oběma někam jet/jít, minulý týden jsem dokonce odvedla děti sama ráno do školky – dvacet minut na dopravních prostředcích, a krásně poslouchaly a jely! (Bohužel od té doby to vypadá, že na Vikiho přišlo období vzdoru, vzteká se kvůli úplně všemu a neposlouchá… no snad to zas přejde.)

Snaží se trochu mluvit (novinka je slovo „vavovej“ = kávovar :D) a vymýšlí si hry – naposledy třeba na budík, kdy nás nutí, abychom si lehli, a pak začne dělat „giiii, gigi, gigi, gigi“ = tiky = hodiny = budík. Pořád ale spoustu věcí nevyjádří a pak ječí, stejně jako tehdy, když mu nechci dovolit, aby se SÁM přebalil, SÁM si zašrouboval lahvičku s pitím, když mu bez vyzvání o centimetr pomůžu s natahováním kalhot… všechno špatně, řev, absolutní anulování akce (=sundání celých kalhot, mrsknutí s lahvičkou o zem…) a většinou mi pak ještě jde stáhnout kalhoty a naplácat na zadek. Trvá to cca týden a nejsem si jistá, jak dlouho to bez újmy na duševním zdraví ještě vydržím.

Jo, poprvé spal ve školce – před týdnem v pátek a teď v úterý. Možná to souvisí, těžko říct. Tam ho každopádně moc chválí, že je úžasný, samoobslužný, poslušný a veselý. Tak na nás holt zbylo to ostatní.

V sobotu jsme jeli do „velký zoo“ a neprobíhalo to úplně ideálně, ale nakonec to bylo fajn. Byli jsme na rozhledně a dojalo mě asi pět minut, během kterých okupoval automat na kafe a vypadal naštvaně, že mu žádné nechceme koupit 😀 když se vyspali, ještě jsme šli na zmrzlinu a to byl provar, totálně se zprasil čokoládovou a cestou domů asi hodinu převážně uraženě posedával na obrubnících… v neděli jsme byli v minizoo v Chuchli (co si budeme povídat, spíš na místních hřištích, zvířátka jsou tam jen taková záminka) a tam už jsem toho měla plné kecky (psychicky i fyzicky), tak jsme zbytek víkendu zaplaťpámbu proodpočívali.

No, akorát ve školce byl V jeden den a přišel s nudlí u nosu, takže do příštího úterka jsme odsouzení nějak spolu vyjít. Myslete na mě!

Fotky z prvního květnového týdne zde.