Před dvěma týdny jsem ještě nosila zimní bundu a od minulého víkendu se dá chodit v tričku. Tak jo, no. Fakt už jsme asi pomalu v subtropech.
Děti se zotavily z nemoci a Bibina snad, jestli nepřiletí meteorit, konečně půjde zítra do školky! Už jsem mlela z posledního.
Tady jsou fotky. Dokonce i s popisky 😀 Na víc nemám sílu, see you next week…
Samozřejmě, jaký je nejlepší termín, aby děti chytly kašel, rýmu a horečky, než na první teplý, krásný a navíc čarodějnicově-prvomájový víkend? O Bibi se něco pokoušelo už tak o minulém víkendu, nakonec lehla v úterý večer a noc na čtvrtek a pak noc na sobotu měla devětatřicítky a dostala čípky, protože po nurofenu na noc zvrací. Od té doby to každou chvíli řeší a ptá se, jestli „už se to rozpustilo“… Doufali jsme, že jí bude v sobotu aspoň tak dobře, že bychom se mohli jít podívat na stavění májky. Nevyšlo, stejně jako dnešní krátká procházka za rozkvetlou třešní, tak jsem při vynesení smetí uškubla nějakou větev a došla si pro pusu, přece se nenechám usušit. Ještě minimálně dva dny bude B doma (tchyně nás málem vydědila, když jsem jí to omylem proflákla, že to nesmíme, že minimálně týden!!! Já se obávám, že už za ty dva dny mě sežere, protože už je jí dobře a bude se nudit), když půjde všechno dobře, ve středu nebo ve čtvrtek už by snad mohla zpátky do procesu. Mně doma při pohledu na krásnou modrou oblohu za oknem trochu hrabe, ale zase jsem ráda, že šetřím pravé chodidlo, protože zničehonic jsem koncem minulého týdne nemohla došlápnout, musela jsem chodit po hraně a nebylo to nic moc. No prostě lazaret.
Jenom drobná poznámka o Viktorkovi – je to čím dál větší mazel. Začíná to vypadat, že to nebude ten klasický chlapeček = vláčky, autíčka, letadla, technika a šmytec. Hraje si se vším, s autíčky stejně jako se ségřiným nádobíčkem, miluje věci s čudlíky, kabely a provázky, míčky hopíky a především krámování v kuchyni, z čehož samozřejmě já mám radost už menší 🙂 Ale rád se i pusinkuje, tulí a co nás posledních pár dní dostává – je nadšenec do hudby a když si pustí na piánku nějakou melodii, položí ho a začne tancovat, tj. točit se dokolečka 😀 rád se taky honí kolem konferenčního stolku, největší prča je to se ségrou, ale i rodiče jsou dobrý 🙂 a i když nemluví, dokáže být velmi přesvědčivý především stran toho někam nás dostat. Drapne mi prst, odvede mě, kam chce, a stáhne mě dolů, abych si k němu sedla. Má pěknou sílu!
PS: Nemůžu uvěřit tomu, že už je květen.
PPS: „Suchý duben“ jsem nedodržela. Snažila jsem se přes den nebýt na sociálních sítích, ale úplně se mi to nepodařilo – takové ty záseky, kdy malý dítě spí, velký se půl hodiny popelí u jednoho keře s kvítky, silnice nebo jakýkoli nebezpečí sto metrů daleko, evidentně vás nepotřebuje a co vy teď… 🙂 Příště na to půjdu asi odjinud. Uvidíme.
Fotky tu 🙂 Popisky in progress.
(Obě děti i já máme rýmu.) Hráli jsme ráno s Viktorkem „na schovávanou“ – juká na nás zpoza závěsu a já jásám „kde je Viktorek? Tadýýý!“ Lvíček hru zaktualizoval: „Kde jsou posmrkaný papírový kapesníčky? Všudeee!“
Lvíček si hrál s Bibi na robota Emila (ano, skutečně miluje pětapadesát let starý černobílý kraťas, ke kterému jsme se kdysi doklikali ze souvisejících na ivysílání). Lvíček mluvil sekaně a pohyboval se strojeně, ale nakonec musel pokračovat v ranní výpravě, tak edukativně navázal: „Robot Emil si jde vyčistit zuby… Aby mu nezrezavěly!“ 😀
O nové sérii Game of Thrones mluvil Lvíček už dobře od Vánoc. V pondělí jsem stáhla první díl, ale B spala ve školce a ještě v devět to vůbec nevypadalo, že by se jí chtělo spát.
Cimrmanovský úkrok stranou: Lvíček má zároveň výbornou a nesnesitelnou vlastnost, že nezvládá nic odložit, pokud je aspoň minimální prostor to udělat hned. Od rozbalování balíků přes montáž nového nábytku až po nové díly seriálů. Já si klidně počkám, když třeba nemám tak úplně náladu nebo se mi chce jít dřív spát. U Lvíčka neexistuje. Takže mi bylo jasné, že bude čekat, až ji uspím, bude nervózní, že to dlouho trvá a že si půjdeme pozdě lehnout. Takže jsem velkodušně řekla: „Udělej mi radost a pusť si to sám.“
„Fakt? A kdy si to pustíš ty?“ pochyboval L.
„Kdykoli, od středy do pátku je Bibina ve školce, tak někdy s Vikoušem,“ odtušila jsem bezstarostně.
Takže od úterka má B teplotu a kašel. Trálalá.
Začátek minulého týdne byl ve znamení destrukcí. Bibina rozbila Lvíčkovu druhou a poslední skleničku z Googlu, Lvíčkovi spadnul služební macbook a ohnul si hliníkový roh, takže musel narovnávat kleštěmi aspoň otvor na sluchátka z šišoidu na přibližný kruh. Mně se zaseklo ovládací tlačítko na iPodu, zrovna v době, kdy jsem ho zase mohla na procházkách s jedním pišišvorem začít víc používat – takže ho teď „startuju“ připojením na nabíječku, dám shuffle a spolehnu se na to, co mi tam přehrávač nasází. A jeden den jsem měla strach, že mi odešel GSM modul na telefonu, ale pak se ukázalo, že jenom asi na hodinu vypadl signál T-Mobilu 😀
Ani ten konec nebyl nic extra, hlavně sobotní oslava Lvíčkova svátku u tchánů, kam přijeli jeho prarodiče, které Bibina nesnáší (čemuž se nedivím, protože na ni mají neustále průpovídky typu „co ses naučila ve školce? zlobit, co?“) a na konferenčním stolku bylo neustále kafe, jídlo apod., takže jsem musela Vikouše pořád držet, což nás prudilo taky oba. Ale hlavně ten týden úplně nehorázně utekl.
Fotky opět zatím bez popisků, ale vaše fantazie to určitě zvládne 🙂
Viki má čtrnáct měsíců. Komunikace je taková vachrlatá a záleží, jak se zrovna vyspí. Umí pořád cca pět slov, spoustu svahilštiny a „jak dělá ovečka“. Pořád se mu ještě po odstavu nesrovnalo trávení, nejhorší jsou mléčné výrobky a ovoce, ale kromě jogurtu nic nepůsobí problémy pokaždé, tak fakt nevím, zvažuju alergii na BKM, alergii na lepek, bakterii e.coli, za dva týdny jdu k doktorce, tak to zkusím řešit nějak dál. Taky jsem teď měla asi týden pocit a velký strach, jestli nešilhá. Pořád jsem ho pozorovala a připadala si jak magor, chvíli mi připadal úplně ok, chvíli že jasně šilhá, nakonec jsem na anglických stránkách objevila informace o pseudostrabismu a zdá se, že to je přesně jeho případ, když jsem provedla světelný test. Chystám se s ním pro všechny případy na Plusoptix, ale trochu mě to uklidnilo (a nechápu, proč o tom není víc k nalezení v češtině). Musím se přiznat, že zdravotní problémy a rizika u dětí patří k věcem, které mě vždycky rozeberou úplně nejvíc, přála bych jim v tomhle ohledu co možná nejvíc bezproblémový průchod životem a cokoli komplikovanějšího než párdenní virózy, rýmičky apod. nesu poměrně blbě.
Jak už jsem psala ve fotkách, našli jsme jediné dva videoklipy, které ho udrží 2-3 minuty v klidu, a to Kolovrátok od Fíha tralala a Dumb Ways To Die 😀 na stříhání nehtů zatím stačí, uvidíme, co dál.
Rád si hraje a zejména si strašně rád hraje nápodobové hry. Vede, samozřejmě, na jídlo – míchá „naběračkou“ v plastovém herním „hrnci“ nebo, což ho baví úplně nejvíc, pije „čaj“ z hracích hrnečků. Když se mu dostane do ruky ubrousek, utře si s ním pusu 🙂 Rád si dává kolem krku šálu, šátek nebo korále. Budu se muset poohlédnout po nějakých hezkých klučičích (et item kabelce). Dojemné je, že po přebalení dojde k použité plínce, vezme ji a odnese do koše 🙂 Rád mi taky nosí natahovací hračky, abych mu je pouštěla. Po koupání mi zdrhá před oblíkáním a strašně se tomu směje 😀
Vzhledem k odmítání mluvení a velmi úspornému dávkování ostatní komunikace (už nějakou chvíli říkal Dejdej, pak zavíral a otevíral pěstičku, teď už zase jenom řve a natahuje se po mně, když něco chce; jednou mi kývnul, když jsem se ptala, jestli chce ještě jíst, od té doby zas nic…) jsem si hledala průměrný psychomotorický vývoj a uklidnilo mě, že s výjimkou mluvení je ve všem napřed, dávno třeba umí vylézt na schody i štafle, jíst sám lžící (to by nejradši furt) a z legrace, protože jsme to nikdy nezkoušeli, jsem u bodu „ukáže na část svého těla“ nadhodila „ukaž pupík“ a on ho ukázal. Ale možná je to proto, že když má plínku a nemá tričko, je pupík z celého těla jednoznačně nejzajímavější 😉
A samozřejmě ho doma všichni hrozně milujeme. Bibina o něco míň, když ji občas zatahá za vlasy nebo něco vezme. Ale i ona už neodchází do postýlky ani do školky bez toho, aby dala „Vikouškovi pusu na čelíčko“ ?
Není na to lepší důkaz než dárková analýza.
Když jsme s Lvíčkem začínali chodit, jednou nějaká oslava narozenin nebo svátku trochu nevyšla. Víte, já si na dárcích vždycky dávala docela záležet, ale tentokrát to nedopadlo moc dobře – prostě se mi povedlo z věcí, o kterých jsem měla pocit, že mu udělají radost, vyfiltrovat ty nejnudnější, nejobyčejnější a nejmíň osobní. Mimo jiné dárkové balení Becherovky (to byl ještě Miloš bezpečně zalezlý na Vysočině!) a Durex sada gelu a kondomů.
Lvíček mi poděkoval, ale tvářil se rozpačitě a přiznal, že si na takové dárky připadá ještě kapánek mladej. (Částečně mě možná omlouvá, že jsem předtím měla partnera o osm let staršího než L.) Vzala jsem si to k srdci, jako překvapení koupila náhradní dárky (drobnosti, ale zábavné a cílené na jeho záliby) a občas si to od té doby v legraci připomínáme.
„Co dostanu k svátku?“ zeptal se mě o víkendu. „Becherovku a kondomy,“ opáčila jsem výše vysvětleným interním vtipem. „V pořádku,“ odtušil Lvíček. „To by mi fakt udělalo radost.“
A je to. Bum. Už nám prakticky čumí parte z kapsy… 😀
Když to číslo vidím, ani mi nedochází, že to má být můj věk. Připadám si tak, já nevím, na pětadvacet? Ale bohužel i zrcadlo mě usvědčuje, že to není pravda. (Nicméně mám nějakou nostalgickou a poslední týden si pouštím alba skoro výhradně z období 2003-2006 – Maroon 5, Sto zvířat, Divokej Bill, Baumaxa nebo Bob Sinclair.) Začínám si připouštět, že fakt stárnu a že už nejsem ten člověk co před deseti, patnácti lety. Asi bych to měla trochu urychlit, ale zrovna tohle mi šlo vždycky pomalu a někdy od sedmnácti neustále pokulhávám mentálním věkem za fyzickým. Ale tak ono to asi přijde samo od sebe, jak se tak plynule přesouvám do kategorie „matka vyzvedávačka ze školky“.
Kamarádka, která rodila čtyři měsíce po mém prvním porodu, už se vrátila do práce. Zaskočilo mě to. Jednak tím, jak to rychle uteklo, a jednak tím, že jsme se už nestihly sejít a já si absolutně neuvědomila, že jí teď končí rodičák. Naposledy jsme se viděly, když jsem byla asi ve druhém měsíci s Vikoušem… achjobože.
Můj první týden ve třiceti čtyřech ale nebyl nic moc. Počasí divné, Bibi od úterka do pátku ve školce a kromě pátku každé ráno scény při odcházení i při předávání, ve školce (nejspíš trochu protestní) počurávání a v noci nejen že „zásluhou“ odpoledního spánku usíná až kolem půl desáté, ale zase začala chodit v noci k nám, a to už kolem půlnoci. Vikiho trápily zuby, takže jsem doma s ničím nehnula, naopak se všechno rozbíjelo, komplikovalo a vrchol všeho byl víkend. Dokázala jsem pohnojit jednoduchou bábovku z asi šesti ingrediencí tím, že jsem do ní nedala prášek do pečiva (týden předtím jsem zase zapomněla dát do podmáslové buchty olej, a to jsem doufala, že po odstavení se moje mentální schopnosti vrátí k normálu!!) a když jsme montovali stolek z Ikey, špatně jsme se domluvili, zašroubovali nohy každý jinak a potom, co jsme k nohám přivrtali odkládací desku, Lvíček zjistil, že se kýve. Takže převrtat, následně v nohách zely obří díry po šroubech, takže ještě nějak zamaskovat… nálada na bodu mrazu.
Tak jsem si ze svého Midori, které mi dal Lvíček k narozeninám, udělala pozitivní deník, kam si píšu věci, které mi příště dodají povzbuzení a dobrou náladu, až budu zase nasraná a zdeptaná. Prý je to teď móda a říká se tomu gratitude journal, o čemž jsem neměla tušení. Nejspíš jsem v nitru vážně hipster!
Viki miluje ovoce. Tepelně nebo průmyslově nezpracované ale poměrně blbě tráví, takže třeba hrozny se mu snažím nedávat (k čemu to je, když je najdu za půl dne v plínce v prakticky nezměněné podobě?).
Včera jsme dostali od tchyně polovinu velmi zralého ananasu, tak Lvíček že si ho dá k dopolední svačině. Viki samozřejmě loudil. Dostal líznout, zašklebil se, sousto v něm zmizelo a loudil dál.
V jednu chvíli ananas v misce došel. Otesánek spustil ukrutný řev „jabu jabu!!!“, tak jsem mu šla nakrájet zbytek a odnesla zpátky Lvíčkovi na gauč. Viktorek to nějak nezaregistroval a až když jsme mu ukázali „Podívej, táta má ananas!“ zahulákal „JABUUU!“ a rozeběhl se z kuchyně na gauč.
Tak nadšeně, že přehlédl kuchyňský stůl, který mu stál v cestě. Ozvalo se „třísk“ a i když nám ho bylo líto, já a L jsme se nevyhnutelně složili smíchy. Mladý pán nakonec svoje jabu dostal a všichni byli spokojení. (A ano, trávicím traktem už prošel beze změny, příště mu dám jíst pěnovou gumu a polystyren a budu omývat a recyklovat – vyjde to levněji… :D)
Největší přelom minulého týdne – Bibina začala chodit do školky. V pondělí jsme šli okolo, náhodou narazili na paní ředitelku, sfoukli informační schůzku domluvenou na středu a rovnou upekli, že úterý + středa půjde B do školky. Ta byla nadšená, rovnou si vlezla do jedné z minipostýlek, anektovala všechny hračky a druhý den se pomalu ani nerozloučila, jak spěchala. Jenže přes noc se jí to asi nějak rozleželo, že to bylo dlouhý nebo co, zkrátka ve středu hysterák při odchodu i odevzdávání (a předběhnu a řeknu, že i včera a dneska, přes půlhodinové vysvětlování každé ráno a přes to, že odpoledne je vždycky v pohodě, nabitá zážitky a odkýve nám, že školku má ráda a druhý den bude statečná a bude to bez scén). Nevýhoda je, že tam spí, takže nám znovu zmizely volné večery od osmi (teď tak půl desátá a jsme rádi), taky se zase začala počurávat, v noci z úterý na středu doma, tenhle týden jsem oba dny odnášela mokré oblečení ze školky. Ale jinak na ni má školka úžasný vliv, je vidět, že se učí jednat s ostatními dětmi, doma si mnohem víc všímá i Vikiho a nápaditě si s ním hraje, je vybouřená, „vyhraná“, doma mnohem hodnější a klidnější a máme spoustu nových témat k povídání. Tak doufám, že si časem sedne i to ostatní. V pátek se byla rozloučit v miniškolce, kam chodila doteď, a stála si za názorem, že tam už chodit nechce…
Jinou zaznamenáníhodnou událost minulého týdne asi ani nemám, kromě toho, že jsem si všimla, že katastrofálně roztřepené a ulámané Bibininy nehty, s kterými jsem si dělala starosti posledních pár měsíců, se výrazně zlepšily. Došlo mi, že se zlepšily potom, co objevila a začala jíst gumové medvídky, kterých párkrát v nestřežené chvíli (než nám došlo, že je to potřeba hlídat) zblajzla klidně celý pytlík. Ony ty reklamy na Haribo fakt nekecaj 😀
PS: B si cestou z miniškolky vždycky kupovala v krámku nanuka. Tentokrát mě přemluvila, ať si vezmu taky, nejdřív jsem nechtěla, pak jsem si všimla termixového Míši a že ho tedy zkusím. „Co to máš, mami?“ ptala se pak B. „To je taková novinka, víš?“ „A můžu ochutnat novinku?!“ Tvářila se na ni dost nedůvěřivě, ale mně teda chutnala 🙂
A ještě jedno PS: Nechcete někdo náš kočárek? 🙂