Znáte takový ten vtip „otevřu rádio, Stalin, otevřu televizi, Stalin, otevřu noviny, Stalin, koupil jsem si konzervu a teď se ji bojím otevřít…“? Takovéhle ohlasy jsem na sociálních sítích zaregistrovala ohledně 700. výročí narození Karla IV. A neztotožňuju se s ním, možná to má co dělat s mojí láskou k oslavám jako takovou, ale mně mě to prostě bavilo. Vědomí, že když se octnu na chvíli bez dětí, můžu zapnout ČT 2 a bude tam něco o Otci vlasti. Liber Facialis nebo sobotní „staročeština“ Twitter a Facebook účtů ČT24.

Žrouti. První díl mě nijak extra neoslovil, je možné, že se to ještě rozjede – nicméně smekám až na zem za tu drzost vytvořit kvůli tomu dva další pořady na Streamu 😀 Luxusu na talíři jsem si pustila jednou kousek a vypnula jsem ho z nezaujetí a nesympatie k protagonistovi ještě předtím, než došlo na nehoráznosti typu čerstvě nadojené oslí mléko; Vaření s Mírou mi stačily názvy epizod, abych to nepokoušela a tiše doufala, že to není vážně. Tak naštěstí není a jako provokace je to geniální 😀

Hokej. Pokud by vás zajímalo, proč jsme prohráli s Dány, tak to bylo proto, že si Lvíček pustil hokej a já u toho byla 😀 když jsem to zkoušela dvakrát předtím, tak z toho byla ta plichta s Lotyšskem, potažmo asi deset minut zápasu s Norskem, v kterém jsme neproměnili dvě přesilovky a nepadl žádný gól (což v zápase, co skončil 7:0, bylo celkem umění). Slibuju, že mu to příště rozmluvím 😉

Rozebrali jsme přebalovák. Už mi asi dva měsíce sloužil jen jako odkladiště věcí. Mám menší problém, že teď nemám kam odkládat věci 😉 hlavně takové ty pomocné záležitosti jako pytlíky na špinavé pleny nebo balíky nových plen. Na uvolněné místo bychom navíc rádi dali nějakého němého sluhu nebo věšák na nanošené šaty, ale nemůžeme nic sehnat. Respektive jediné, co jsem vygooglila a co se mi líbilo, stojí sedm tisíc a to mi připadá kapánek moc 😀

Lvíček naučil Vikiho u jednoho leporela „mimi“ na obrázek dítěte. Takže to od té doby říká úplně na všechno, což vystřídalo dosavadní „bebe“ (ovečka dělá bebe) jako označení veškerého zvířectva. Zájem o verbální komunikaci tady nijak extrémní není 😀

Tenhle týden zase trochu různorodější fotky než zdrchané spící děti 🙂

Před dvěma týdny jsem ještě nosila zimní bundu a od minulého víkendu se dá chodit v tričku. Tak jo, no. Fakt už jsme asi pomalu v subtropech.

Děti se zotavily z nemoci a Bibina snad, jestli nepřiletí meteorit, konečně půjde zítra do školky! Už jsem mlela z posledního.

Tady jsou fotky. Dokonce i s popisky 😀 Na víc nemám sílu, see you next week…

Samozřejmě, jaký je nejlepší termín, aby děti chytly kašel, rýmu a horečky, než na první teplý, krásný a navíc čarodějnicově-prvomájový víkend? O Bibi se něco pokoušelo už tak o minulém víkendu, nakonec lehla v úterý večer a noc na čtvrtek a pak noc na sobotu měla devětatřicítky a dostala čípky, protože po nurofenu na noc zvrací. Od té doby to každou chvíli řeší a ptá se, jestli „už se to rozpustilo“… Doufali jsme, že jí bude v sobotu aspoň tak dobře, že bychom se mohli jít podívat na stavění májky. Nevyšlo, stejně jako dnešní krátká procházka za rozkvetlou třešní, tak jsem při vynesení smetí uškubla nějakou větev a došla si pro pusu, přece se nenechám usušit. Ještě minimálně dva dny bude B doma (tchyně nás málem vydědila, když jsem jí to omylem proflákla, že to nesmíme, že minimálně týden!!! Já se obávám, že už za ty dva dny mě sežere, protože už je jí dobře a bude se nudit), když půjde všechno dobře, ve středu nebo ve čtvrtek už by snad mohla zpátky do procesu. Mně doma při pohledu na krásnou modrou oblohu za oknem trochu hrabe, ale zase jsem ráda, že šetřím pravé chodidlo, protože zničehonic jsem koncem minulého týdne nemohla došlápnout, musela jsem chodit po hraně a nebylo to nic moc. No prostě lazaret.

Jenom drobná poznámka o Viktorkovi – je to čím dál větší mazel. Začíná to vypadat, že to nebude ten klasický chlapeček = vláčky, autíčka, letadla, technika a šmytec. Hraje si se vším, s autíčky stejně jako se ségřiným nádobíčkem, miluje věci s čudlíky, kabely a provázky, míčky hopíky a především krámování v kuchyni, z čehož samozřejmě já mám radost už menší 🙂 Ale rád se i pusinkuje, tulí a co nás posledních pár dní dostává – je nadšenec do hudby a když si pustí na piánku nějakou melodii, položí ho a začne tancovat, tj. točit se dokolečka 😀 rád se taky honí kolem konferenčního stolku, největší prča je to se ségrou, ale i rodiče jsou dobrý 🙂 a i když nemluví, dokáže být velmi přesvědčivý především stran toho někam nás dostat. Drapne mi prst, odvede mě, kam chce, a stáhne mě dolů, abych si k němu sedla. Má pěknou sílu!

PS: Nemůžu uvěřit tomu, že už je květen.
PPS: „Suchý duben“ jsem nedodržela. Snažila jsem se přes den nebýt na sociálních sítích, ale úplně se mi to nepodařilo – takové ty záseky, kdy malý dítě spí, velký se půl hodiny popelí u jednoho keře s kvítky, silnice nebo jakýkoli nebezpečí sto metrů daleko, evidentně vás nepotřebuje a co vy teď… 🙂 Příště na to půjdu asi odjinud. Uvidíme.

Fotky tu 🙂 Popisky in progress.

Začátek minulého týdne byl ve znamení destrukcí. Bibina rozbila Lvíčkovu druhou a poslední skleničku z Googlu, Lvíčkovi spadnul služební macbook a ohnul si hliníkový roh, takže musel narovnávat kleštěmi aspoň otvor na sluchátka z šišoidu na přibližný kruh. Mně se zaseklo ovládací tlačítko na iPodu, zrovna v době, kdy jsem ho zase mohla na procházkách s jedním pišišvorem začít víc používat – takže ho teď „startuju“ připojením na nabíječku, dám shuffle a spolehnu se na to, co mi tam přehrávač nasází. A jeden den jsem měla strach, že mi odešel GSM modul na telefonu, ale pak se ukázalo, že jenom asi na hodinu vypadl signál T-Mobilu 😀

Ani ten konec nebyl nic extra, hlavně sobotní oslava Lvíčkova svátku u tchánů, kam přijeli jeho prarodiče, které Bibina nesnáší (čemuž se nedivím, protože na ni mají neustále průpovídky typu „co ses naučila ve školce? zlobit, co?“) a na konferenčním stolku bylo neustále kafe, jídlo apod., takže jsem musela Vikouše pořád držet, což nás prudilo taky oba. Ale hlavně ten týden úplně nehorázně utekl.

Fotky opět zatím bez popisků, ale vaše fantazie to určitě zvládne 🙂

Když to číslo vidím, ani mi nedochází, že to má být můj věk. Připadám si tak, já nevím, na pětadvacet? Ale bohužel i zrcadlo mě usvědčuje, že to není pravda. (Nicméně mám nějakou nostalgickou a poslední týden si pouštím alba skoro výhradně z období 2003-2006 – Maroon 5, Sto zvířat, Divokej Bill, Baumaxa nebo Bob Sinclair.) Začínám si připouštět, že fakt stárnu a že už nejsem ten člověk co před deseti, patnácti lety. Asi bych to měla trochu urychlit, ale zrovna tohle mi šlo vždycky pomalu a někdy od sedmnácti neustále pokulhávám mentálním věkem za fyzickým. Ale tak ono to asi přijde samo od sebe, jak se tak plynule přesouvám do kategorie „matka vyzvedávačka ze školky“.

Kamarádka, která rodila čtyři měsíce po mém prvním porodu, už se vrátila do práce. Zaskočilo mě to. Jednak tím, jak to rychle uteklo, a jednak tím, že jsme se už nestihly sejít a já si absolutně neuvědomila, že jí teď končí rodičák. Naposledy jsme se viděly, když jsem byla asi ve druhém měsíci s Vikoušem… achjobože.

Můj první týden ve třiceti čtyřech ale nebyl nic moc. Počasí divné, Bibi od úterka do pátku ve školce a kromě pátku každé ráno scény při odcházení i při předávání, ve školce (nejspíš trochu protestní) počurávání a v noci nejen že „zásluhou“ odpoledního spánku usíná až kolem půl desáté, ale zase začala chodit v noci k nám, a to už kolem půlnoci. Vikiho trápily zuby, takže jsem doma s ničím nehnula, naopak se všechno rozbíjelo, komplikovalo a vrchol všeho byl víkend. Dokázala jsem pohnojit jednoduchou bábovku z asi šesti ingrediencí tím, že jsem do ní nedala prášek do pečiva (týden předtím jsem zase zapomněla dát do podmáslové buchty olej, a to jsem doufala, že po odstavení se moje mentální schopnosti vrátí k normálu!!) a když jsme montovali stolek z Ikey, špatně jsme se domluvili, zašroubovali nohy každý jinak a potom, co jsme k nohám přivrtali odkládací desku, Lvíček zjistil, že se kýve. Takže převrtat, následně v nohách zely obří díry po šroubech, takže ještě nějak zamaskovat… nálada na bodu mrazu.

Tak jsem si ze svého Midori, které mi dal Lvíček k narozeninám, udělala pozitivní deník, kam si píšu věci, které mi příště dodají povzbuzení a dobrou náladu, až budu zase nasraná a zdeptaná. Prý je to teď móda a říká se tomu gratitude journal, o čemž jsem neměla tušení. Nejspíš jsem v nitru vážně hipster!

Fotky tady.