Doslechla jsem se, že naše dvojdětenství působí z fotek jako děsná idyla. Dovolím si přidat pár popisků ke zpřesnění.

Noc na úterý. Jsem děsně unavená, těším se na pár hodin klidného spánku, ale v půl jedenácté jsou obě děti vzhůru a v naší posteli. Viki se nenechá jako obvykle uspat u prsa, ale stále kvílí, takže opouštím ložnici a jdu ho nosit do obýváku. Nosím ho do dvou, kdy konečně usne, já se uložím na gauč a přikryju dětskou peřinou – všechny ostatní deky jsou v ložnici. Ve čtyři se budí na kojení. V pět dorazí Brigule, která ode mě strašně nutně něco chce. Posílám ji do ložnice, nejsem schopná vstát – jestli chce mlíko, ať si probudí tátu. Už o ní neslyším, asi to ještě zalomila. Ve čtvrt na sedm si Lvíček přichází dělat snídani a diví se, co tam dělám – sám se vyspal dobře a o oxidující Briguli vůbec nevěděl.

Páteční odpoledne a večer. Lvíček něco vyřizuje na opačné straně Prahy. Viktorka bolí břicho a řve. Bibina si dala za úkol rozházet co největší množství co nejtitěrnějších hraček (Šmoulíci, zvířátka z Alberta, hračky z kindervajíček) a na moje prosby o jejich uklizení, zatímco já kojím nebo nosím Viktora, absolutně nereflektuje. Dopoledne vytřený a téměř absolutně uklizený byt vypadá jak… Ale víte co, ušetřím si obvyklá přirovnání o explozivních zbraních a rabujících lupičích, kdo máte malé děti, umíte si představit, jak takový byt může vypadat, a kdo je nemáte, vědět ani vidět to stejně nechcete. Já jsem z pokusů uklidnit Vikouše fyzicky doslova vysátá. V půl deváté přichází Lvíček k rozjívené Bibině, uřvanému Víťovi a manželce zírající vsedě na gauči doblba. Umyje starší dítě, já ho po konečně se uřvavším miminu jdu uložit a jsem upřímně překvapená, že neusnu s ní. Vynořím se z dětského pokoje po desáté. V sobotu ráno Bibina vstává v obvyklý čas Lvíčkova budíku, tedy ve čtvrt na sedm. Tadá!

Pro jistotu opět ještě odkazem – 21. týden.

Týden v novém bytě. Je zvláštní vracet se po takové době – napůl dlouhé, napůl krátké – někam, kde jste bydleli dva roky. Osobně z toho mám trochu podobný pocit, jako bych trpěla amnézií. Všechno okolo je v podstatě známé, ale chybí tam nějaký kus kontinuity 😀

Jinak jsem tady až neskutečně spokojená. Přičítám to létu, krásnému počasí, úžasnému výhledu, hromadě světla v bytě… ale ten první týden byl hrozně fajn. Krom čtvrtka, kdy bylo zima a o Bibinu se pokoušela nějaká teplota, jsme byli zatím každý den venku, a většinou si s Brigčou dá Lvíček druhé kolo hned, jak přijde z práce. Občas musíme složitě lovit v paměti, proč že jsme se to odstěhovávali. V pátek jsem dokonce dala s oběma prcky předávku oblečení na hřišti v Butovicích – tj. asi čtvrt hodiny na metro, čtvrt hodiny metrem a asi deset minut od metra. Koblih spal tři a půl hodiny, Bibina disciplinovaně jela na skejtíku a já si připadala, že i trochu žiju 😀

Fotky tentokrát formou prezentace vygenerované přímo Picassou, tak snad to bude fungovat…

Update: pro ty, kterým nefunguje prezentace (tady prostě nemůže být nic jednoduchýho!), odkaz ručně.

Připadá mi to jako měsíc, a ne týden, podle toho, co se do něj našlapalo. Poslední kontrola u pediatry. Druhá kontrola na kyčlích, kdy si ortopedka pozvala na začátek odpolední ordinace ve 12:40 najednou dvacet dětí a strávili jsme tam se řvoucím koblihem přesně hodinu. (Ještě víc jsem ale litovala pár s cca dvouletou holčičkou a novorozenými dvojčaty, co přišli těsně přede mnou. Měli výborná jména – holčička byla Žofinka, kluci Felix a Oskar.)

Středa profrčela a ve čtvrtek odvezl L. Bibi k prarodičům a začali jsme balit. Bylo to náročné. Ale zvládli jsme to. Akorát první noc B. oslavila tak, že se asi pět minut po uspání strašlivě poblila a znovu jsme ji pro sichr uložili v naší posteli.

Naše nová postel zřejmě vinou špatného roštu strašlivě vrže, takže se při každém převalení mocně budíme navzájem. Snad to výměna roštů vyřeší… (proč jste mi nikdo neřekl, že tu můj vykojenej mozek vyplodil „vydrží“ místo „vyřeší“?

Update: stěhovácké auto via Lvíček 🙂

Tři věci:

1. Přiznám se, že nemít Picassu a WordPress v telefonu, tak neblognu asi nikdy nic.
2. Opět přichází čas starého dobrého prohlášení „už nikdy se nestěhuju“! Bohužel vím, že to není pravda, když jdeme z vlastního do nájmu, že si časem něco svýho zase chtít pořídit budem Každopádně fuck stěhování a už jenom šest dní vydržet!
3. V noci na dnešek jsem měla sen, že jsme k Bibině a Vikoušovi měli ještě čtyřčata holky. Jmenovaly se Diana, Lýdie, Iveta a Marcela a já řešila, jakýma barvičkama je rozdělit – nechat růžovou Bibině jako prvorozené, nebo jí dát žlutou, kterou miluje? Tyrkysovou pro některou z holčiček, pro Vikiho, nebo ji jako neutrální barvu kočárku vynechat? Jak vidíte, šlo o samé srdcervoucí problémy, v tom snu jsem s tím množstvím dětí nějak neměla problém, ovšem po probuzení dumám, jestli by ta sterilizace nebyla přece jenom nejbezpečnější.

Užijte si fotky.