Začátek minulého týdne byl ve znamení destrukcí. Bibina rozbila Lvíčkovu druhou a poslední skleničku z Googlu, Lvíčkovi spadnul služební macbook a ohnul si hliníkový roh, takže musel narovnávat kleštěmi aspoň otvor na sluchátka z šišoidu na přibližný kruh. Mně se zaseklo ovládací tlačítko na iPodu, zrovna v době, kdy jsem ho zase mohla na procházkách s jedním pišišvorem začít víc používat – takže ho teď „startuju“ připojením na nabíječku, dám shuffle a spolehnu se na to, co mi tam přehrávač nasází. A jeden den jsem měla strach, že mi odešel GSM modul na telefonu, ale pak se ukázalo, že jenom asi na hodinu vypadl signál T-Mobilu 😀

Ani ten konec nebyl nic extra, hlavně sobotní oslava Lvíčkova svátku u tchánů, kam přijeli jeho prarodiče, které Bibina nesnáší (čemuž se nedivím, protože na ni mají neustále průpovídky typu „co ses naučila ve školce? zlobit, co?“) a na konferenčním stolku bylo neustále kafe, jídlo apod., takže jsem musela Vikouše pořád držet, což nás prudilo taky oba. Ale hlavně ten týden úplně nehorázně utekl.

Fotky opět zatím bez popisků, ale vaše fantazie to určitě zvládne 🙂

Když to číslo vidím, ani mi nedochází, že to má být můj věk. Připadám si tak, já nevím, na pětadvacet? Ale bohužel i zrcadlo mě usvědčuje, že to není pravda. (Nicméně mám nějakou nostalgickou a poslední týden si pouštím alba skoro výhradně z období 2003-2006 – Maroon 5, Sto zvířat, Divokej Bill, Baumaxa nebo Bob Sinclair.) Začínám si připouštět, že fakt stárnu a že už nejsem ten člověk co před deseti, patnácti lety. Asi bych to měla trochu urychlit, ale zrovna tohle mi šlo vždycky pomalu a někdy od sedmnácti neustále pokulhávám mentálním věkem za fyzickým. Ale tak ono to asi přijde samo od sebe, jak se tak plynule přesouvám do kategorie „matka vyzvedávačka ze školky“.

Kamarádka, která rodila čtyři měsíce po mém prvním porodu, už se vrátila do práce. Zaskočilo mě to. Jednak tím, jak to rychle uteklo, a jednak tím, že jsme se už nestihly sejít a já si absolutně neuvědomila, že jí teď končí rodičák. Naposledy jsme se viděly, když jsem byla asi ve druhém měsíci s Vikoušem… achjobože.

Můj první týden ve třiceti čtyřech ale nebyl nic moc. Počasí divné, Bibi od úterka do pátku ve školce a kromě pátku každé ráno scény při odcházení i při předávání, ve školce (nejspíš trochu protestní) počurávání a v noci nejen že „zásluhou“ odpoledního spánku usíná až kolem půl desáté, ale zase začala chodit v noci k nám, a to už kolem půlnoci. Vikiho trápily zuby, takže jsem doma s ničím nehnula, naopak se všechno rozbíjelo, komplikovalo a vrchol všeho byl víkend. Dokázala jsem pohnojit jednoduchou bábovku z asi šesti ingrediencí tím, že jsem do ní nedala prášek do pečiva (týden předtím jsem zase zapomněla dát do podmáslové buchty olej, a to jsem doufala, že po odstavení se moje mentální schopnosti vrátí k normálu!!) a když jsme montovali stolek z Ikey, špatně jsme se domluvili, zašroubovali nohy každý jinak a potom, co jsme k nohám přivrtali odkládací desku, Lvíček zjistil, že se kýve. Takže převrtat, následně v nohách zely obří díry po šroubech, takže ještě nějak zamaskovat… nálada na bodu mrazu.

Tak jsem si ze svého Midori, které mi dal Lvíček k narozeninám, udělala pozitivní deník, kam si píšu věci, které mi příště dodají povzbuzení a dobrou náladu, až budu zase nasraná a zdeptaná. Prý je to teď móda a říká se tomu gratitude journal, o čemž jsem neměla tušení. Nejspíš jsem v nitru vážně hipster!

Fotky tady.

Odstavení má spoustu pozitivních stránek. Můžu si udělat šťouchané brambory s jarní cibulkou, dát si nevybublanou colu a čerstvý rohlík. Můžu odjet klidně na celý den, což stejně v nejbližší době nehrozí, ale kdyby náhodou…! Přestávají mě bolet klouby, i když kolagen a vápník flákám, protože mi je nikdo z těch kostí nevysává. Ustupují i ostatní potíže a viditelně splaskávám – tenhle týden jsem v zrcadle zase zahlédla svůj někdejší oválný obličej místo kulatého a úplně mě to překvapilo.

Odstavení má ale taky jednu velkou nevýhodu. Viki se nechá uspat v naší posteli bez kojení jen tehdy, když v ní nikdo jiný není. Když se vzbudí potom, co jdeme spát, a nezabere hlasité ŠŠŠ k jeho postýlce, musím ho sbalit a jít do obýváku. Tam někdy zafunguje UM, někdy přebalení, často jen ležení potmě na gauči a hlazení po zádech a netrvává to útrpné dvě hodiny jako u podobně staré Brigule, ale i tak to nejmíň půl hodiny dá, já se probudím do bdělosti, nějakou chvíli mi pak trvá usnout a Vikouš pak nedospává do osmi, ale chechtá se na mě z postýlky v půl šestý plus mínus čtvrt hodiny. Chodím si lehnout kolem desáté, takže tragický spánkový deficit nemám, ale pořád je to tak někde na hranici šesti, šesti a půl hodiny, kdy sice funguju (a taky tím pádem před tou desátou neusnu, zvlášť po změně času), ale odpočatě si rozhodně nepřipadám a každé ráno se budím s pocitem „kurva, už zas?!“ Vím, že to nebude navždycky… ale jsem na svůj spánek aspoň v nějaké základní podobě dost háklivá 🙂

První dva dny týdne byl Lvíček ještě doma, takže jsme v pondělí dopoledne dali Chuchli. Viki usnul, než jsme dojeli k zoo, a B se nepřekonatelně chtělo na velkou, takže musela do lesa. Z tohoto zážitku zřejmě čerpá i její výtvarná tvorba. Viki se probudil u hřiště na cestě k autu, přiměřeně hodný, ale kromě prospání na lesním vzduchu z toho tentokrát moc neměl.

Vikouš. Nejradši krámuje a vůbec škodí, win pro obě strany je, když si myslí, že dělá něco zakázaného, co mi ve skutečnosti nevadí – je u toho jako myška a já mám chvíli klidu. Naučil se obracet nábytek jako stoličky a konferenční stolek, což dělá pekelný rámus a taky je to docela nebezpečné. Navíc si stoličku umí dostrkat k lince a snažit se na ni vylézt, takže je musím zavírat do komory. Jo a děsně trollí. Naučil se že ovečka dělá bé, takže teď chodí po bytě s figurkou koně nebo prasátka a haleká Beee. V pátek byl na očkování, snad poprvé po hexe neměl reakci. Vylezl mu šestý zub, po první dvojce vlevo dole… dvojka vlevo nahoře, pořád to bere po vertikálách 😀 a hned nato špička čtyřky vlevo nahoře. To jsem na ten jeho chrup zvědavá. (První zubař koncem dubna!)

V úterý končila L. dovolená, takže jsme to vzali odpočinkově – dopoledne jel sám do Lidlu (chtěl vzít B, ale zesabotovala to) a vrátil se s nákupem a pyžamky pro děti. Vybaluju, v seznamu bylo jedno polotučné a jedno plnotučné mléko… Vytahuju červenou láhev s nápisem Acidofilní mléko a modrou, která hlásala Kefír 😀 no nic, L sjel pro nové mléko, půlka jednoho zahučela do skvělých lívanců z pradobrot, zbytek nahradil podmáslí v mojí buchtě, část jsem zužitkovala ve smoothiech a zbývá už jen půlka lahve 🙂

A když se Veve vyspal, jeli jsme mu koupit první boty. Skvělá paní v Blatničce nám potvrdila, co už jsme viděli, že i kdybychom Bibině nekupovali samé fialové a růžové botičky, dědit by je nemohl: ona má nohu úzkou, útlou a nízký nárt, zatímco Viktorek buclaté, široké kopýtko. Ve správně vybraných botkách se rozchodil prakticky okamžitě, o víkendu strávil několik hodin na písku. Motorka mu ale zatím moc neříká a rád ji přenechává Bibině, která na ní drandí s koleny pod bradou. Lvíček jí koupil od kolegy kolo, ale zatím na něm neumí, bude to stejně asi chtít jako mezistupeň koloodrážedlo.

Zbytek ve fotkách. Omlouvám se, že zatím nemají popisky, snad doplním do konce týdne, ale v neděli jsme byli na hřišti, včera večer jsme narychlo upekli Bibininu školku, dneska tam byla poprvé a vzhledem k tomu, že tam spala, usnula před necelou tři čtvrtě hodinou a já už ho krucinál chci dopsat. Bez popisků zatím fotky tady…