Od změny času jsme si slibovali, že budem chodit později spát. Chodíme, ale později, než by se mi líbilo – nepamatuju, kdy jsem se dostala do postele před půl jedenáctou, a ráda bych to zas posunula k desáté, protože jsem ráno nějak pokaždé vyoraná. Ani úplně nemyslím, že je to délkou spánku jako takovou, spíš že mě Brigule budí (v noci i ráno) v blbých fázích spánkového cyklu.

Bylinky mi vyklíčily! Vypadá to docela creepy; tenké, třaslavé zelené šlahounky vzpínající se z kelímků. K velikému Lvíčkovu smutku nevzešla akorát máta (a meduňky jsou asi jen tři stonečky, ale to mi žíly netrhá), tak prostě asi naklušu do Intersparu a pořídím už vzrostlou, jako vždycky. Oregáno, tymián, bazalka, saturejka, majoránka a petrželka ale raší jak vzteklé 🙂

Ve čtvrtek jsem se odhodlala jet s pidižvínou MHD. Vy všichni, pro které je to denní chleba, se mi budete smát, ale já se bála, že ji to bude nudit a začne mi tam kvílet, kroutit se, chtít ven… a nebyla moc ani motivace/příležitost, tak jsem se do toho nehrnula. Tady na Zličíně je sice všechno daleko, ale zase v té docházkové vzdálenosti máte vcelku všechno potřebné. Tentokrát byl ale svolán nyxí sraz matek s dětmi do Dejvic, a to je pro mě téměř ideální lokalita: dostupná přímým autobusem (těsně, ale přece jen) v rámci půlhodinové lhůty čtyřiadvacetikorunového lístku. Nevěřila bych, že to řeknu, ale bylo to super 😀 s místními matkami na hřištích se většinou vesele ignoruju, v herně se bavím s jednou dvěma (ono to stejně moc nejde, když dítě pořád někde páchá škody), tam se nás většina znala aspoň z netu a panovala nadmíru příjemná atmosféra, dokonce s domácími sušenkami 🙂 Brigulína cestou tam hypnotizovala spolucestující a cestou zpátky vytuhla už na Vypichu, takže win.

V noci na sobotu jsme si ji zas brali do postele a jak všichni usínáme, najednou na Lvíčka přišlo kýchání. Opravdu hodně tlumeně třikrát kýchnul, myslel si, že už Briguška spí, a po vteřině ticha se ozvalo jásavé: „Haf! Haf! Haf!“ Zbořili jsme se smíchy 😀

Musím zase začít psát tyhle přehledy průběžně, nejpozději v tu neděli. Teď jsem koukala na ten minulý a v pátek jsem zmiňovala akorát kino, zatímco celý den předtím byl totální WTF. Nejdřív se stalo mně, že jsem šla na nákup bez peněženky a zjistila to až v nákupáku (takže jsem odešla bez něj, protože vracet se pro peněženku by znamenalo skoro tři čtvrtě hodiny); potom mi při podlévání praskl pekáč na kuře. Lvíček měl taky dvě příhody: nemohl se dostat z kanclu, protože byly zamčené dveře z chodby na schodiště. To se občas stává, ale po žádosti o klíč jim majitel (nebo správce nebo whatever) budovy řekl, že když se to stane, ať jedou výtahem. No, a zrovna v pátek byl výtah rozbitý… A když tankoval, nevypla pojistka na hadici a tak mu vytekly asi dva litry nafty na zem. Tak jsme přivezli pidižvínu k babičce, L. si sedne na postel v obýváku a posteli praskne rošt 😀 ale ještě to nebylo všechno, abych vyrovnala skóre, nějak se mi při vybalování věcí pro Briguli podařilo vysypat jí všechno mlíko. (Převážené v zavřené krabičce a ještě v pytlíku! Nechápu.) Tak jsem ještě musela pro mlíko do Billy a pak nás konečně čekal ten večer v kině… docela jsme se děsili, co bude dál, ale nakonec bylo 2+2+1+1 konečné skóre.

V sobotu bylo Brigče šestnáct měsíců a od toho roku už zase hrozně vyrostla. Je to plíživější, ale o to znatelnější; třeba množství „smysluplné činnosti“. Objevila za dvířky v lince koš a samozřejmě ji nadchnul – ale zatímco jsem měla strach, že z něj bude vytahovat odpadky nebo naopak vyhazovat hračky, ona (zatím) fakt vyhazuje jenom odpadky. Najde papírek na zemi, sebere ho a běží si otevřít koš. Neberu to jako trvalý stav, nejspíš ještě objeví kouzlo vytáčení rodičů vyhazováním klíčů, mobilů, propisek… ale fascinuje mě, že je schopná obsáhnout myšlenkový koncept smetí.

Taky se rozjedla, myslím že trochu proti své vůli, ale už jí fyzicky přestává UM stačit. (Konečně!) Po fázi „nesním nic, co nedostanu do ruky“ se tak nechá čas od času nakrmit i kaší nebo polévkou ze lžíce. Nejvíc ale aktuálně frčí pečené kuře a hroznové víno, zato pečivo vezme sotva do pusy. Asi se dala na paleo 😉

V sobotu jsme byli konečně ukázat malou příbuzným – dědečkova sestra s manželem a manželka babiččina bratra, bohužel už zesnulého – a dědečkovi s babičkou (mým) na hřbitov. Byla to dost depresivní návštěva, všem žijícím už je přes osmdesát, špatně se hýbají, mluví zmateně a čiší z nich takový ten pocit, že už by tu vlastně ani neměli být. Jezdívala jsem tam ráda, zavzpomínat na babičku a dědu a ostatní příbuzné z maminčiny strany, ale tohle mě nějak zkříslo.

Abych nekončila tak depresivně: cestou zpátky jsme se zastavili u „naší“ novostavby podívat se, jak pokračují práce. Pořád mám fajn pocit, když tam přijedem. Je to sídliště, je to u frekventované ulice, kolem které je navíc asi deset autobazarů, překladišť a sběrných surovin, ale tak nějak se tam cítím(e) příjemně. Snad nám to vydrží i po dokončení a nastěhování 🙂

Tenhle týden se zpožděním – skoro celý víkend jsme strávili venku a ten čerstvý vzduch, ten je taková svině, že večer nebyla síla na nic jiného než skleničku vína a padnout za vlast 🙂

V úterý se sem někdo stěhoval. Jeden ze stěhováků nás ve dveřích zastavil a zeptal se, jestli tu jsou někde nějaký potraviny, Vietnamci apod. Srdečně jsme se zasmáli a vysvětlili, že nejbližší večerka je deset minut cesty na starém sídlišti. (Já bych tu fakt nechtěla bydlet dlouhodobě…)

Večer jsem měla jít na další přednášku z cyklu Mateřská dovolená jako nová příležitost, ale zas to nakonec nevyšlo – Lvíček dorazil později a než jsem dodělala večeři, už jsem nestíhala. Abych byla upřímná, ani mě to zas tak strašně moc nemrzelo, protože jsem lenora a radši jsem měla domácí pizzu, která chutnala nám všem, než někde filozofovat o hledání práce. Beztak se mě týká nejdřív tak za rok a beztak to bude spíš o štěstí než o tipech na vylepšení CV – těch už jsem si za všechny svoje nezaměstanosti nastudovala stejně až až.

V úterý jsem pekla taky domácí chleba a měl velký úspěch – Lvíček si teda stěžoval, že mu silná kůrka namohla žvýkací svaly, ale Bríga si snad poprvé v životě vzala kus na žužlání a reálně ho i většinu snědla, což nedělala ani s radotínským bochníkem, co vozí L. z Berouna 🙂

Ve čtvrtek jsem byla po další povyrušované noci tak rozebraná, že jsem si chtěla do vody nasypat místo vlákniny lžičku Hami mlíka. Noci jsou divný. Někdy chce mlíko, někdy chce k nám, ale zase se budí, poslední dobou většinou aspoň dvakrát… nebaví.

Někdy mě zaskočí, jak brzo se projeví smysl pro humor a parodii. Lvíček rozvíjel nějakou myšlenku a něco ho dráždilo v krku, tak si v průběhu věty opakovaně odkašlával, asi takhle: „V sobotu bysme – echm – měli – echm – zajet do toho…“ „Echm,“ s andělskou tváří navázala pidižvína…

V pátek jsme byli na Grandhotelu Budapešť – trochu z nouze, protože nic jiného nedávali (a třeba Pompeje mají tak pekelné recenze, že jsem to nechtěla riskovat). Takové to, když jdete do kina a ani po přečtení popisku a zhlédnutí traileru nevíte pořádně, co čekat… a nevíte to ani o dvě hodiny později, když z toho kina odcházíte 🙂 Hrozně zvláštní film. Ale spousta super scén a boží herci, kteří málem k nepoznání vykouknou v těch nejneočekávanějších momentech. Neodcházela jsem teda uslzená smíchy, jak píše nějaký koment na čsfd, ale bavila jsem se hodně. Nejlepší: vlajky s logem „ZZ“.

Z pátku na sobotu první samostatná noc! Moc jsme si ji neužili, nějak jsme se stejně budili a ráno nám přišlo, že je doma beznadějně nuda a smutno 🙂 Tak jsme si ji vyrazili vyzvednout k babičce, ani nebyla uražená, naopak vypadala, že si to užila. Naložili jsme ji do kočáru a courali s ní asi dvě hodiny ve Hvězdě (spala) a po obědě další asi dvě hodiny v Šárce. Večer jsem málem usnula v chůzi mezi kuchyní a obývákem…

V neděli se mi neočekávaně povedlo po asi šesti týdnech, ehm, konečně zasadit bylinky. Zasadila jsem jich víc, než jsem předpokládala, protože lisované brikety zeminy nabobtnaly tak, že se do původního počtu kelímků nevešla. A jelikož jsem měla nakoupená ještě nějaká semínka bylinek extra, a shodou okolností („vemte jí je na hraní“) byly doma dva kelímky od sobotní ledové kávy z šáreckého Mekáče, mám zasazenou bazalku, petrželku, tymián, oregano, meduňku, ale ještě i mátu, saturejku a majoránku. Tak jsem zvědavá, kdy to zapomenu rosit a ono mi to chcípne ještě dřív, než to vzejde…

A druhý úspěch – zvládla jsem uplatnit slevový kupón na dvě stovky v C&A, s čímž jsem ani nepočítala, protože platil od pátku do neděle a to většinou, zvlášť když je hezky, máme jiný program než courat po nákupácích. Ale ulovila jsem pro B. šátek, čepičku a letní šaty a pro sebe dvě trička – teď k nim ještě nějaké kalhoty a svetřík nebo mikinu a hned bude jaro veselejší 🙂 (Jedno si musím schovat na Velikonoce, čert ví, kdy se zas někam dostanu :D)

Apropó, změna času. Malovali jsme si, jak necháme Briguli usínat a vstávat, jak byla doteď zvyklá, a tím pádem budeme my moct chodit spát a vstávat o něco později. Jó, zlatý voči: včera odpoledne jsme byli na Ladronce, oba uchození ze soboty, s plánem nechat ji se popelit někde na hřišti a na travičce. Obešla po svých půl Ladronky, na konci se dobývala do kočáru (nevídané), že si chce sednout, a večer vytuhla asi v půl deváté, tj. půl osmé starého času. A vstávala zase po šesté (po páté původního času). To se adaptovala nějak až moc rychle…

Dneska to bude zas hodně o pidižvíně, omlouvám se těm, které to nezajímá…

Zase skoro nejí. Povzbuzující účinek očkování vyprchal tak po tom týdnu, a i když neměla naštěstí žádnou reakci, vrátila se k hladovkaření. Myslíme, že to jsou zuby, protože je kromě toho často mrzutá, budí se i v noci a není to hlady a v puse má několik obřích boulí… ale z nejezení ji bolí břicho a motáme se v začarovaném kruhu. Dneska jsme ji ze zoufalství zkrmili jednou digestive sušenkou a dvěma malými párky. Omdlevším výživovým poradcům někdo prosím zavřete okno prohlížeče, díky.

Já chytla dost možná nějakou střevní věc (nevylučuju, že v nějaké formě postihla i Brigulínu, ale průjem na rozdíl ode mě nemá). Mám asi 37,3, večeřela jsem půlku pomeranče a odpoledne při poklesu tlaku málem omdlela. Možná to má pořád ještě nějakou souvislost i s přeočkováním proti encefalitidě, na které jsem si zajela v pátek ráno (L. si vyjednal pozdější příjezd do práce) a po němž mě chytly skoro všechny vedlejší účinky popsané v oddílech „velmi časté“ a „časté“, totiž bolest v místě vpichu, bolest hlavy, nausea, únava… tak snad už to zítra přejde.

Ok, co takhle něco veselejšího? Dokud se nezkazilo počasí, bylo nám fajn, chodily jsme s Briguškou ven jen v letní bundě a v pátek dokonce jenom ve svetru. V úterý jsme byly asi po týdnu v herně, zrovna se tam konal nějaký spotřebitelský výzkum, tak mám zadarmo zásobu Sterimaru, svinovací metr a propisku 🙂

V úterý byl taky Lvíček na pracovní večeři ve Four Seasons. Ani jsem moc nezáviděla a po návratu mi tvrdil, že jsem o nic moc nepřišla – že se už najedl i líp. Aspoň že to neplatil 😉

Včera mělo být podle Aladina ještě hezky, tak jsme se po obědě vypravili do lánské obory. Jenomže počasí nás vypeklo: stejně, jako když jsme tam byli někdy před tři čtvrtě rokem, jsme dvakrát lehce zmokli a navíc vyhlídka na zvěř otevírá až prvního května – což ale v zásadě nevadilo, protože B. to zase celé prospala (nepodařilo se nám ji totiž uspat kolem oběda a pak už bylo příliš zmatečné měnit plány). Tak jsme se rozhodli přijmout pozvání na rekreační pozemek prarodičů zhruba půl hodiny od Lán… a pět kilometrů před cílem jsme vjeli do strašného slejváku. Z posezení na čerstvém vzduchu tak nebylo nic, v lijáku jsme naložili tchyni, odvezli ji domů a Brigule cestu (díky zajížďce a tomu, že jí nebylo dobře) prořvala.

Pršelo i celý dnešek (děkujeme, už se nám zas přestalo stýskat po Irsku), tak jsme dopoledne zajeli na Smíchov Brigče pro boty. Po úspěšné misi (proč se hergot na nás nenakupuje tak příjemně jako na děti?) jsme zašli do Costy na Corto, které jsem už dlouho chtěla ochutnat – a pochopila jsem, proč Štěpán reagoval na keyphrase „dvojité espresso“ úsměvem od ucha k uchu. Jedno kafe s člověkem nic moc neudělá, ale dvojité s námi zacloumalo tak, že nám pár hodin to počasí nevadilo…

Odpoledne jsme zvládli jednu deštivou procházku po Zličíně a jinak nic. Víkend žádná sláva, snad bude ten příští lepší. Jo, a ohledně titulku: Brigule udělala první samostatný kotoul. Na posteli, stavěla se ze srandy do „střechy“ a pak se pustila a překulila. Vzpomněla jsem si přitom, jak snadné byly kotrmelce, když byl člověk dítě a měl všechny části těla tak nějak malé, pružné a blízko u země… 🙂

PS: Ještě jedna dnešní smutná věc. Smíchovský M&S má na rozdíl od zličínského úsek potravin. Vletěla jsem do něj, jestli náhodou nebudou mít bagely.

Měli.

A pak mi došlo, že nemáme toustovač…