Máloco je tak individuální jako prožívání těhotenství a prvních poporodních měsíců – i když je to klišé, každé dítě (i každá matka) je prostě jiné. Tenhle blogpost tudíž nemá sloužit jako návod, jen jsem si chtěla pro sebe shrnout, bez čeho bych se neobešla a na co se nám doma jen práší.

Vychytávky:

1. Kojicí polštář. Bez debaty. Bez něj bych měla dávno po zádech, a to jsem si ho původně kupovala spíš jako oporu břicha na spaní a využití s miminem plánovala jen dost mlhavě.
2. Bílý šum. Zázračný uspávač přetaženého dítěte tak ve čtyřech případech z pěti – a nesrovnatelně míň náročný na rodičovskou osobu než nějaké uhoupávání (které na Brigit naštěstí stejně nefungovalo).
3. Závěsný pořadač do skříně (IKEA) na miminčí oblečení. (Nemám komodu a je mi to líto, ale tenhle pořadač je – krom funkce přebalovacího pultu – snad ještě praktičtější.)
4. Vibrační lehátko. To jsme si pořizovali docela pozdě a nejdřív jsem nad ním váhala. Mít kam odložit dítě v obýváku s kuchyňským koutem a nemuset ho kvůli každému zalití čaje nebo zamíchání oběda vláčet do postýlky v ložnici, kde přes den stejně řve, to využívám téměř neustále.
5. Sáčky na špinavé pleny z DM. Věnovala mi je tchyně, která je omylem zaměnila za vlhčené ubrousky, a musím říct, že už dlouho jsem nenarazila na příjemnější omyl – dřív jsem si na plenky s hnědým kódem kradla sáčky v zelenině, tohle je šikovnější, pořád po ruce a navíc lehkou vůní částečně maskují obsah 🙂

Bazmeky:

1. Odsávačka mléka. To si bohužel musí vyzkoušet každý sám, protože odsávačky jako zboží osobní potřeby se nedají po otestování vrátit 🙂 já s ruční nikdy nic neodsála, a mělo mě to napadnout, když i elektrická porodniční se zmohla vždycky maximálně na pět mililitrů – ale doufala jsem, že po rozběhnutí laktace bych mohla přece jenom trochu nadojit.
2. Mantinely do postýlky. Neříkám, že nepřijdou k užitku, až bude B. větší a bude rotovat po postýlce, ale v den, kdy jsme je sundali a ona tak při usínání aspoň periferně viděla, že tam jsme, začala dávat svoje pětihodinovky (postupně prodlužované).
3. Zavinovačka. Naše dítě je z rodu těch svobodomyslných, které se už v břiše snažily končetinami prošťouchat ven a po přivezení z porodnice nesnesly žádné omezení v oblasti rukou. Ze začátku jsme zkoušeli uspat zavinutím a snad s výjimkou jednoho nebo dvou případů se to setkalo s nebývalým vztekem. Po prvních pár týdnech jsme začali rychlozavinovačku používat jako spací podložku, abychom neměli úplné výčitky svědomí z vyhazování peněz 🙂
4. Dudlík. Párkrát jsme jí ho nacpali, v jednotkách případů spočitatelných na prstech se s ním skutečně uklidnila, desetkrát častěji ji jen mnohem víc rozvzteklil. Jasně, je fajn (a nikoho nezruinuje) mít připraven jeden dudlík a zkusit, jestli si ho mrňous vezme – ale vybavení arzenálem tří a víc dudlíků předem je pro mě holá zbytečnost.
5. Koš na pleny (IKEA). Jednak by mi u přebalováku překážel, jednak jsem zjistila, že je pro mě jednodušší dojít s plenou do koše, když si stejně po přebalování myju ruce. Používám ho aspoň uvnitř pultu jako zásobník na ty čisté…

Brigit svoje „čtvrtletí“ oslavila stylově – vítáním občánků na Praze 6. Ceremonie v Písecké bráně byla docela fajn a tak akorát dlouhá, aby děti nezačaly vyvádět. Takhle si Briguš akorát poblila sváteční šatičky a šerpu těsně před focením. Máme dítě s osobností 😀

Jak se má Brigitka:

Poslední dobou ji dost bolívá bříško; a to jsem myslela, že ve třech měsících má kolika pomalu končit a ne začínat! Nevysledovala jsem souvislost s ničím, co jím. Už aby se začala plazit… Jinak ji baví „pracovat“ ve Fisher-Price lehátku (a já ji konečně mám v obýváku kam odkládat), směje se na nás a povídá si (nejoblíbenější slovo je „oghí“, což předpokládáme, že znamená „mlíko“ ;)). Už se bravurně zvládá vzepřít na loktech skoro do pravého úhlu a „pást“ i několik minut; s čím dál posílenějšími svaly souvisí i to, že se nám líp zvedá, protože se dokáže zpevnit, pokud to čeká.

Jak se máme my:

Začaly mi vypadávat vlasy – nepřekvapivě, ale trochu mě zklamalo, že to přišlo až po třech měsících, chovala jsem si naději, že už mi třeba zůstanou, když jsem jich před těhotenstvím měla tak málo 😀 Nějak si už neumíme představit, že bychom tu naši holku neměli, i když je někdy náročné zvládat večerní hysteráky z prdů. Vzhledem k tomu je v kombinaci s běžnou pracovní dobou taky náročnější najít si nějaký čas pro sebe, ale snažíme se na to nezapomínat.

Jak koexistujeme:

Po nějakém pravidelnějším režimu sice není ani stopa, ale už začínáme být schopní aspoň nějakého kulturně-společenského života – jezdíme na návštěvy a na kratší výlety, co nám dovolí režim kojení + dokrmování. S nastupujícím jarem si snad dovolíme vyrážet na delší dobu i vzdálenosti 🙂

Ve středu tu byla na návštěvě Mili – vrátit průvodce Dublinem, kterého si u nás v Irsku půjčila, a zapomněla ho doma, takže se budeme muset sejít ještě aspoň jednou a nemůžu říct, že by mi to vadilo 🙂 Mili má pro nás nějakou symboliku, protože to byla zároveň naše poslední návštěva v Dublinu a první návštěva mimo rodinu, která se u nás byla podívat na Brigitku.

Bylo to hrozně fajn, ale zároveň velká zkouška – zoufale jsem sbírala témata na normální konverzaci, která by se netýkala dítěte, a každou chvíli utírala ublinkávání, dělala mlíko nebo si házela Briguš na rameno k odkrknutí nebo aby nebrečela, pouštěla melodii z hračky nebo vibrace lehátka a do toho probírala miminčí rýmu a odkládání očkování. Přesně jsem kopírovala kamarádky na mateřské, které jsem jako bezdětná navštívila a po hodince nebo dvou hleděla: jak tohle můžou dělat celý den? Otírat dítěti tlamičku, chovat, aby nebrečelo, do omrzení? Mili byla velmi milá a zdvořilá návštěva, ale bylo mi jasné, že se jí honí hlavou to samé. (Já se snažila být zdvořilá zpětně a aspoň občas nastolit nějaké obecně zajímavé téma, jako kupování bydlení, studium na konzervatoři a prezidentské volby.)

Tenhle pohled na věc „z druhého břehu“ jsem po narození Brigitky úplně zapomněla. On do toho člověk nějak zapluje… prostě to dělat musí. A co je podivnější, dělá to rád! Hormony jsou prostě mrchy a krev není voda 🙂

O den jsem se zpozdila s bilancí, ale zase to vychází na devítitýdenní výročí, tak si to aspoň můžu ospravedlnit 🙂 To, jak sousedí prosinec a leden, oba jednatřicetidenní měsíce, mi připomnělo letní prázdniny – taky trvaly devět týdnů bez jednoho dne. (Taky to děsně uteklo.)

Jak se má Brigitka:

Čím začít? Asi tím míň příjemným, už asi dva týdny má rýmu. Koupili jsme odsavačku na vysavač a 2-4x denně odsáváme – není to nejhorší (pít a spát může), ale taky se toho ne a ne úplně zbavit. Chtělo by to do příštího týdne, kdy má jít na první očkování. Jinak se má báječně, pořád nám něco povídá, naučila se přetáčet na bok a pozoruje nás vyvrácenou hlavičkou, i když odcházíme za čelo postýlky. Strašně vždycky řve při koupání a já přemýšlím, jestli nepořídit kyblík. A dorostla do velikosti 62.

Jak se máme my:

Dobře! Některé dny jsou náročné, ale jsou i ty klidnější, a tak nebo tak, člověk jí odpustí i nejnáročnější den, když se na něj usměje. Jirka je v práci zatím spokojený, jezdí na osmou, takže je doma kolem páté a má čas si užít nějaký čas s námi a pravidelný rituál koupání (vynechali jsme jen teď v neděli, když nám oběma nebylo dobře). Zvykli jsme si buď nechtít, co nemůžem, nebo nějak zařídit, co můžem, takže si už nepřipadáme tak omezení a je nám fajn.

Jak koexistujeme:

Zvykli jsme si, že máme miminko; vlastně si už ani neumíme představit, že bychom tu naši holčičku neměli, a jako správní podělaní rodiče ji každou volnou chvíli okukujeme, fotíme a oňufáváme. Režim se nám plus mínus zaběhnul – v noci Brigitka spí většinou těch 5-6 hodin na první spaní a potom jak kdy – někdy brečí a neusne, pokud si ji nenechám v posteli, někdy ještě třeba tři hodinky dá ve svojí postýlce a někdy k ránu trojčí a potom, co vstanu, zase usne 🙂 dopoledne většinou nějak prokojíme, odpoledne jdeme ven a večer s tátou koupeme, pak dokrmíme a jde se spát, většinou mezi devátou a desátou. Už jsme byli i na pár krátkých výletech a jedné návštěvě (to se zatím snažíme nepřehánět, protože je pořád relativně nepředvídatelné, kdy bude jíst a jestli bude mít po krmení hlad za hodinu nebo za tři) a těšíme se na jaro, až bude teplo a budeme moct vyrážet na zajímavější procházky a výlety po různých parcích, zahradách a turistických cestách.

A obligátních několik foteček na závěr:

Žes mě ukládala na záda, mami? Já nic, já muzikant!

V kočárku ve Svatém Janu pod Skalou

Sluníčko přes rameno a jdu…! (chytla si ho asi náhodou, ale sama :))

Briguš se nám rozkecala. Všimla si toho i paní doktorka na pondělní prohlídce – skoro pořád si teď něco brouká a my se smějeme, když její zvuky připomínají slovo zrovna zapadající do situace. Třeba včera po koupání si kýchla a na naše „hepčík, zdravíčko“ reagovala spontánním „ekík!“ Na líčení, jak se v noci pokakala, my ji šli vykoupat a tatínek už neusnul, takže jel dřív do práce… zase odpověděla účastným „eiija“ (jejda!).

Taky už udrží chrastítko, čím dál častěji se usmívá a dneska několikrát „zamávala“ babičce na Skype. Jsme z ní všichni celí vedle… 🙂

Přikládám dvě spící růžovky…

Přesněji řečeno už sedminedělí, protože přesně týden mám tenhle příspěvek rozepsaný. Nebudu tvrdit, že nebyl čas, jen ho je zásadně míň a když mám volné ruce, je vždycky potřeba něco přednějšího – nastupuje holt trošku drsnější prioritizace 🙂 Noviny a internetové blbinky stíhám zatím vcelku komfortně číst u kojení, ale s blogem je to horší – dítě trochu překáží v psaní 😀

Zabíháme se. Můžu potvrdit, že prvních 4-6 týdnů je vážně nejnáročnějších z hlediska zvykání, stanovování rytmu a tak dál. O víkendu nás napadlo vyndat mantinely z postýlky (něco mi říká, že nedávat je tam vůbec, ušetřili jsme si nějaké ty noční nervy navíc) a od té doby je Brigitky první noční spánek ne 3-4, ale 5-6 hodin. To se samozřejmě může ještě změnit, zvykli jsme si nebrat s miminkem nic za bernou minci, ale vypadá to, že i jí vyhovuje, když může spát co nejdelší dobu. Pomáhá tomu samozřejmě i nafutrování Nutrilonem, které většinou probíhá před spaním, když už mi za celý den dojde mlíko a energie – nejsem si jistá, jestli by si takhle vystačila i plně kojená, ale každopádně si nestěžuju. Nevím tedy, jak to vydrží, ale stoprocentně už pochopila, co znamená noc 🙂

Aktuálně zažíváme její první rýmičku, s pomocí spreje s fyziologickým roztokem a odsavačky na vysavač se s ní ale pereme poměrně úspěšně (aspoň doufám, že to už nepřejde v nic horšího). Po odsátí se na mě dokonce směje, a to jinak dělá jen na tatínka, když přijde z práce – asi je to náhoda, ale možná je to i tím, že se jí uleví 🙂

Každým dnem je jiná. Větší, dospělejší… plešatější, jak jí vylínávají první vlásky 😀 a je krása to s ní zažívat. První dny, když Jirka odešel do práce, jsem si připadala malinko ztraceně – co s ní vlastně dělat? Mám na ni mluvit, a co jí mám říkat? Mám ji stimulovat každou chvíli, kdy zrovna nespí? Nešidím ji, když ji nechám v postýlce a jdu vařit nebo mýt nádobí? Ale postupně se to setřáslo do přirozeného stavu, kdy jí nechávám nějaký „čas pro sebe“ k objevování světa, postýlky, hraček a vlastního těla (začala si cucat ručičky, dudlík až na vzácné chvíle plive) a když jsem s ní, tak nějak samo vyplyne povídání, zpívání (všeho od lidovek přes RHCP po totální slovní i melodické improvizace), hlazení, výměna grimas a jednoduché hry, i když na ty má talent spíš tatínek.

Zní to jako klišé, ale jsme hrozně šťastní, že ji máme 🙂

Malej pankáč s flaškou – nejaktuálnější včerejší fotka 🙂 a historická – poprvé v overalu velikosti 62! Naše pidiholčička je čím dál větší…