Před dvěma týdny jsem ještě nosila zimní bundu a od minulého víkendu se dá chodit v tričku. Tak jo, no. Fakt už jsme asi pomalu v subtropech.

Děti se zotavily z nemoci a Bibina snad, jestli nepřiletí meteorit, konečně půjde zítra do školky! Už jsem mlela z posledního.

Tady jsou fotky. Dokonce i s popisky 😀 Na víc nemám sílu, see you next week…

Samozřejmě, jaký je nejlepší termín, aby děti chytly kašel, rýmu a horečky, než na první teplý, krásný a navíc čarodějnicově-prvomájový víkend? O Bibi se něco pokoušelo už tak o minulém víkendu, nakonec lehla v úterý večer a noc na čtvrtek a pak noc na sobotu měla devětatřicítky a dostala čípky, protože po nurofenu na noc zvrací. Od té doby to každou chvíli řeší a ptá se, jestli „už se to rozpustilo“… Doufali jsme, že jí bude v sobotu aspoň tak dobře, že bychom se mohli jít podívat na stavění májky. Nevyšlo, stejně jako dnešní krátká procházka za rozkvetlou třešní, tak jsem při vynesení smetí uškubla nějakou větev a došla si pro pusu, přece se nenechám usušit. Ještě minimálně dva dny bude B doma (tchyně nás málem vydědila, když jsem jí to omylem proflákla, že to nesmíme, že minimálně týden!!! Já se obávám, že už za ty dva dny mě sežere, protože už je jí dobře a bude se nudit), když půjde všechno dobře, ve středu nebo ve čtvrtek už by snad mohla zpátky do procesu. Mně doma při pohledu na krásnou modrou oblohu za oknem trochu hrabe, ale zase jsem ráda, že šetřím pravé chodidlo, protože zničehonic jsem koncem minulého týdne nemohla došlápnout, musela jsem chodit po hraně a nebylo to nic moc. No prostě lazaret.

Jenom drobná poznámka o Viktorkovi – je to čím dál větší mazel. Začíná to vypadat, že to nebude ten klasický chlapeček = vláčky, autíčka, letadla, technika a šmytec. Hraje si se vším, s autíčky stejně jako se ségřiným nádobíčkem, miluje věci s čudlíky, kabely a provázky, míčky hopíky a především krámování v kuchyni, z čehož samozřejmě já mám radost už menší 🙂 Ale rád se i pusinkuje, tulí a co nás posledních pár dní dostává – je nadšenec do hudby a když si pustí na piánku nějakou melodii, položí ho a začne tancovat, tj. točit se dokolečka 😀 rád se taky honí kolem konferenčního stolku, největší prča je to se ségrou, ale i rodiče jsou dobrý 🙂 a i když nemluví, dokáže být velmi přesvědčivý především stran toho někam nás dostat. Drapne mi prst, odvede mě, kam chce, a stáhne mě dolů, abych si k němu sedla. Má pěknou sílu!

PS: Nemůžu uvěřit tomu, že už je květen.
PPS: „Suchý duben“ jsem nedodržela. Snažila jsem se přes den nebýt na sociálních sítích, ale úplně se mi to nepodařilo – takové ty záseky, kdy malý dítě spí, velký se půl hodiny popelí u jednoho keře s kvítky, silnice nebo jakýkoli nebezpečí sto metrů daleko, evidentně vás nepotřebuje a co vy teď… 🙂 Příště na to půjdu asi odjinud. Uvidíme.

Fotky tu 🙂 Popisky in progress.

Začátek minulého týdne byl ve znamení destrukcí. Bibina rozbila Lvíčkovu druhou a poslední skleničku z Googlu, Lvíčkovi spadnul služební macbook a ohnul si hliníkový roh, takže musel narovnávat kleštěmi aspoň otvor na sluchátka z šišoidu na přibližný kruh. Mně se zaseklo ovládací tlačítko na iPodu, zrovna v době, kdy jsem ho zase mohla na procházkách s jedním pišišvorem začít víc používat – takže ho teď „startuju“ připojením na nabíječku, dám shuffle a spolehnu se na to, co mi tam přehrávač nasází. A jeden den jsem měla strach, že mi odešel GSM modul na telefonu, ale pak se ukázalo, že jenom asi na hodinu vypadl signál T-Mobilu 😀

Ani ten konec nebyl nic extra, hlavně sobotní oslava Lvíčkova svátku u tchánů, kam přijeli jeho prarodiče, které Bibina nesnáší (čemuž se nedivím, protože na ni mají neustále průpovídky typu „co ses naučila ve školce? zlobit, co?“) a na konferenčním stolku bylo neustále kafe, jídlo apod., takže jsem musela Vikouše pořád držet, což nás prudilo taky oba. Ale hlavně ten týden úplně nehorázně utekl.

Fotky opět zatím bez popisků, ale vaše fantazie to určitě zvládne 🙂

Když to číslo vidím, ani mi nedochází, že to má být můj věk. Připadám si tak, já nevím, na pětadvacet? Ale bohužel i zrcadlo mě usvědčuje, že to není pravda. (Nicméně mám nějakou nostalgickou a poslední týden si pouštím alba skoro výhradně z období 2003-2006 – Maroon 5, Sto zvířat, Divokej Bill, Baumaxa nebo Bob Sinclair.) Začínám si připouštět, že fakt stárnu a že už nejsem ten člověk co před deseti, patnácti lety. Asi bych to měla trochu urychlit, ale zrovna tohle mi šlo vždycky pomalu a někdy od sedmnácti neustále pokulhávám mentálním věkem za fyzickým. Ale tak ono to asi přijde samo od sebe, jak se tak plynule přesouvám do kategorie „matka vyzvedávačka ze školky“.

Kamarádka, která rodila čtyři měsíce po mém prvním porodu, už se vrátila do práce. Zaskočilo mě to. Jednak tím, jak to rychle uteklo, a jednak tím, že jsme se už nestihly sejít a já si absolutně neuvědomila, že jí teď končí rodičák. Naposledy jsme se viděly, když jsem byla asi ve druhém měsíci s Vikoušem… achjobože.

Můj první týden ve třiceti čtyřech ale nebyl nic moc. Počasí divné, Bibi od úterka do pátku ve školce a kromě pátku každé ráno scény při odcházení i při předávání, ve školce (nejspíš trochu protestní) počurávání a v noci nejen že „zásluhou“ odpoledního spánku usíná až kolem půl desáté, ale zase začala chodit v noci k nám, a to už kolem půlnoci. Vikiho trápily zuby, takže jsem doma s ničím nehnula, naopak se všechno rozbíjelo, komplikovalo a vrchol všeho byl víkend. Dokázala jsem pohnojit jednoduchou bábovku z asi šesti ingrediencí tím, že jsem do ní nedala prášek do pečiva (týden předtím jsem zase zapomněla dát do podmáslové buchty olej, a to jsem doufala, že po odstavení se moje mentální schopnosti vrátí k normálu!!) a když jsme montovali stolek z Ikey, špatně jsme se domluvili, zašroubovali nohy každý jinak a potom, co jsme k nohám přivrtali odkládací desku, Lvíček zjistil, že se kýve. Takže převrtat, následně v nohách zely obří díry po šroubech, takže ještě nějak zamaskovat… nálada na bodu mrazu.

Tak jsem si ze svého Midori, které mi dal Lvíček k narozeninám, udělala pozitivní deník, kam si píšu věci, které mi příště dodají povzbuzení a dobrou náladu, až budu zase nasraná a zdeptaná. Prý je to teď móda a říká se tomu gratitude journal, o čemž jsem neměla tušení. Nejspíš jsem v nitru vážně hipster!

Fotky tady.

Odstavení má spoustu pozitivních stránek. Můžu si udělat šťouchané brambory s jarní cibulkou, dát si nevybublanou colu a čerstvý rohlík. Můžu odjet klidně na celý den, což stejně v nejbližší době nehrozí, ale kdyby náhodou…! Přestávají mě bolet klouby, i když kolagen a vápník flákám, protože mi je nikdo z těch kostí nevysává. Ustupují i ostatní potíže a viditelně splaskávám – tenhle týden jsem v zrcadle zase zahlédla svůj někdejší oválný obličej místo kulatého a úplně mě to překvapilo.

Odstavení má ale taky jednu velkou nevýhodu. Viki se nechá uspat v naší posteli bez kojení jen tehdy, když v ní nikdo jiný není. Když se vzbudí potom, co jdeme spát, a nezabere hlasité ŠŠŠ k jeho postýlce, musím ho sbalit a jít do obýváku. Tam někdy zafunguje UM, někdy přebalení, často jen ležení potmě na gauči a hlazení po zádech a netrvává to útrpné dvě hodiny jako u podobně staré Brigule, ale i tak to nejmíň půl hodiny dá, já se probudím do bdělosti, nějakou chvíli mi pak trvá usnout a Vikouš pak nedospává do osmi, ale chechtá se na mě z postýlky v půl šestý plus mínus čtvrt hodiny. Chodím si lehnout kolem desáté, takže tragický spánkový deficit nemám, ale pořád je to tak někde na hranici šesti, šesti a půl hodiny, kdy sice funguju (a taky tím pádem před tou desátou neusnu, zvlášť po změně času), ale odpočatě si rozhodně nepřipadám a každé ráno se budím s pocitem „kurva, už zas?!“ Vím, že to nebude navždycky… ale jsem na svůj spánek aspoň v nějaké základní podobě dost háklivá 🙂

První dva dny týdne byl Lvíček ještě doma, takže jsme v pondělí dopoledne dali Chuchli. Viki usnul, než jsme dojeli k zoo, a B se nepřekonatelně chtělo na velkou, takže musela do lesa. Z tohoto zážitku zřejmě čerpá i její výtvarná tvorba. Viki se probudil u hřiště na cestě k autu, přiměřeně hodný, ale kromě prospání na lesním vzduchu z toho tentokrát moc neměl.

Vikouš. Nejradši krámuje a vůbec škodí, win pro obě strany je, když si myslí, že dělá něco zakázaného, co mi ve skutečnosti nevadí – je u toho jako myška a já mám chvíli klidu. Naučil se obracet nábytek jako stoličky a konferenční stolek, což dělá pekelný rámus a taky je to docela nebezpečné. Navíc si stoličku umí dostrkat k lince a snažit se na ni vylézt, takže je musím zavírat do komory. Jo a děsně trollí. Naučil se že ovečka dělá bé, takže teď chodí po bytě s figurkou koně nebo prasátka a haleká Beee. V pátek byl na očkování, snad poprvé po hexe neměl reakci. Vylezl mu šestý zub, po první dvojce vlevo dole… dvojka vlevo nahoře, pořád to bere po vertikálách 😀 a hned nato špička čtyřky vlevo nahoře. To jsem na ten jeho chrup zvědavá. (První zubař koncem dubna!)

V úterý končila L. dovolená, takže jsme to vzali odpočinkově – dopoledne jel sám do Lidlu (chtěl vzít B, ale zesabotovala to) a vrátil se s nákupem a pyžamky pro děti. Vybaluju, v seznamu bylo jedno polotučné a jedno plnotučné mléko… Vytahuju červenou láhev s nápisem Acidofilní mléko a modrou, která hlásala Kefír 😀 no nic, L sjel pro nové mléko, půlka jednoho zahučela do skvělých lívanců z pradobrot, zbytek nahradil podmáslí v mojí buchtě, část jsem zužitkovala ve smoothiech a zbývá už jen půlka lahve 🙂

A když se Veve vyspal, jeli jsme mu koupit první boty. Skvělá paní v Blatničce nám potvrdila, co už jsme viděli, že i kdybychom Bibině nekupovali samé fialové a růžové botičky, dědit by je nemohl: ona má nohu úzkou, útlou a nízký nárt, zatímco Viktorek buclaté, široké kopýtko. Ve správně vybraných botkách se rozchodil prakticky okamžitě, o víkendu strávil několik hodin na písku. Motorka mu ale zatím moc neříká a rád ji přenechává Bibině, která na ní drandí s koleny pod bradou. Lvíček jí koupil od kolegy kolo, ale zatím na něm neumí, bude to stejně asi chtít jako mezistupeň koloodrážedlo.

Zbytek ve fotkách. Omlouvám se, že zatím nemají popisky, snad doplním do konce týdne, ale v neděli jsme byli na hřišti, včera večer jsme narychlo upekli Bibininu školku, dneska tam byla poprvé a vzhledem k tomu, že tam spala, usnula před necelou tři čtvrtě hodinou a já už ho krucinál chci dopsat. Bez popisků zatím fotky tady…

Jsou jich tenhle týden mraky. Chronologicky:

• Můj první objednaný úklid. Jak jsem čekala, ztratila jsem den života (když je někdo v jiném pokoji a nemá se mu tam překážet, je to s dětmi vždycky obrovská challenge) a výsledek byl takový diskutabilní. Běžný úklid v domácnosti s mrňaty má trvanlivost cca dvě hodiny, kdy nezávislý pozorovatel pozná, že se uklízelo, po půl dni je podlaha pokrytá souvislou vrstvou hraček a drobků a na všech lesklých plochách je víc otisků prstů než v kriminalistické laboratoři. Jedinou trvanlivější veličinou by mohla být umytá okna nad cca metr dvacet výšky, bohužel úklidová dáma vyznávala metodu nastříkat Clin, umýt mikroutěrkou a „vyleštit“ rolí papírových utěrek, takže kdykoli zasvítí do obýváku slunce (je orientován na jih, takže to není až tak vzácná událost), odhalí cosi jako bezbarvou verzi tvorby Cy Twomblyho. Příště budu asi radši, když mi někdo vezme děti na dvě hodiny na hřiště a uklidím si to sama.
• Viki začal zneužívat nábytek. Kromě Jitra vyleze už i na vysokou stoličku a – aniž by to kdy předtím zkoušel – až na vršek přenosných schůdků (samozřejmě jištěn). Taky začal obracet botník v předsíni a Lack v obýváku. Botník jsme dali pryč a stolek se snažíme hlídat.
• První celodenní výlet s oběma!!! Ve čtvrtek jsme jeli do zoo a bylo to boží – lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Viki usnul na cestě tam a před cestou domů, takže z pěti hodin v zoo byl vzhůru jen cca tři a to s pomocí přesnídávky v kapsičce a hromady sušenek vydržel většinu času v kočárku (v restauraci byl buď na klíně, nebo se popelil kolem, je fakt, že tam jsme vykysli přes hodinu). Zážitek jsme myslím měli všichni a já byla naprosto nadšená. Konečně s nimi jde někam jezdit! Konečně zase začneme trochu žít! 😀
• Odstavuju. Tedy mám už prakticky odstaveno, poslední kojení bylo v noci na pátek, což je vzhledem k mému skluzu ve psaní (holt Lvíčkova dovolená do včerejška) už skoro šest dní. Viki si nestěžuje, vlastně tu poslední noc už se po chvilce sám odtrhl a nechal se uspat hlazením; občas se mi vrhne po výstřihu, ale myslím, že to oba bereme jako symbol pro flašku. Mně se ještě pořád tvoří mléko a taky mnou ještě pořád zmítají kojící hormony, doufám, že to brzo opadne. Když to beru čistě ze svého hlediska, byl nejvyšší čas. Koblihovi moje zdroje, aspoň psychologicky, taky nechybí… ale vidím, že kdyby to šlo, měla jsem ještě kojit. Od doby, co jsem v rámci svého zdraví psychického i fyzického cca před měsícem nahradila většinu kojení UM, má koblih viditelně problémy s trávením, byť po výměně značky UM menší, ale pořád to není ono. A taky jsem zavzpomínala, že do jedenácti měsíců nebyl nemocný a od ledna má rýmu snad každý druhý týden… a že v deseti jsem ho začala pomalu učit na lahev jednou dávkou UM denně před spaním. Může to být náhoda, ale co když není. (Celou sobotu jsem probrečela, že mu beru, co mu dělalo nejlíp, a celou neděli probilancovala, jak už jsem stará, když mám odrostlý děti, co budou za chvíli chodit do školky, školy, na gympl a na vysokou.)
  Ale holt se s tím musíme všichni nějak poprat. Pořád lepší mírné zažívací potíže než maminka v blázinci… Mimochodem, hezky vyšlo oběma dětem odstavení na druhou menstruaci po porodu.
• Vytáhli jsme golfky. Zatím to střídám se sporťákem podle počasí, taky mi tedy mnohem víc vyhovuje nákupní košík ve sporťáku a Viki nemůže z golfek mačkat tlačítka výtahu, zatímco z velkého kočáru jo 😀 ale jinak je v nich výsostně spokojený.
• První opušťák od obou dětí na celé odpoledne, cca od půl dvanácté do čtyř. Bohužel to vyšlo tak, že jsme opouštěli Viktorka spícího, takže ten to po probuzení nebral úplně dobře, i když jinak už je na babičku a dědu zvyklý, a po návratu nechtěl z mojí náruče, ale nakonec to spravil rohlík a my máme vzpomínky na klidný oběd bez dětí, hradovýlet a posezení u kafe. Ale nějak jsem byla v rozpoložení, že jsem z toho nebyla v bůhvíjaké euforii. Bylo to prima, o tom žádná, hlavně ta spousta povídání a procházení – ale s dětma je to poslední dobou fakt prima taky 🙂

Fotek je tentokrát obří hromada.

Fakt už je skoro půlka března? Ještě před týdnem jsem omylem napsala v názvu alba 2015 a za chvíli bude čtvrtka roku fuč? Ono to ale tak utíká asi i proto, že na rozdíl od minulých týdnů jsme byli celý předchozí doma nemocní, a to všichni (kromě Lvíčka). Polehali jsme hromadně už o víkendu, já měla pocit, že mám nejhorší za sebou, a vtom mi nemoc zákeřně sedla na průdušky. To mám většinou ráda, odchrchlávání mě baví a značí to, že se nachlazení chýlí ke konci (Lvíčkův typický průběh nachlazení je úplně jiný, ten se raduje, když se mu spustí rýma), ale tentokrát to bylo jiné a v noci z úterka na středu mě bodaly bublinky kašle v plicích celou noc tak, že jsem prakticky nemohla spát. Zdřímla jsem snad jen mezi dvanáctou a druhou hodinou, do té doby to nešlo, od té doby se budily a rušily děti a nešlo to zas, protože na usnutí jsem potřebovala asi půl hodiny speciálního klidového režimu s potlačováním kašle… no ráno jsem musela povolat maminku a když usnul koblih, šla jsem taky. Blaho. Ale ještě několik dní trvalo, než jsem deficit dospala, takže za mě – 5-6 hodin přerušovaného spánku se ještě sem tam dalo, ale cokoliv pod čtyři neutáhnu ani jednorázově ani s kýblem kafe. Maminka si naštěstí vzala Brígu do pokojíčku a ještě přivezla tunu nálepek a semínek z Alberta a strašně dobré mandarinky a hroznové víno.

Dorazil mi telefon z opravy. Kvalita života (a fotek – ale bohužel až od soboty) je úplně někde jinde. Smutné je, že nejvíc mi chyběla appka iTesco. Asi jsem závislá na nakupování.

Samostatný post na to psát nebudu, protože je to až na koriandr prakticky slovo od slova okopírovaný recept z Alberta. Ale podělit se musím – od dob své skorovegetariánské epizodky jsem jednak přestala jíst uzeniny a červené maso (výjimka byla jen dnes na Steak&Blowjob Day, přece nebudu na Lvíčka jenom tak koukat – a snědla jsem jen půlku, zbytek jsem nebyla schopná dojíst. Myslím, že výběr steaků už si příště nedám), jednak jsem měla dlouhotrvající chuť na zeleninovo-bramborové kari. A tady jsem našla přesně to, co si pod ním představí Středoevropanka, co pravé kari neviděla ani z rychlíku 😀 mně ale strašně chutnalo a L. prý taky.

A na závěr – včera jsme u Pejska a kočičky náhodně zjistili, že větu „skočil na ně z křoví zajíc“ chápe Bibina jako sloveso, předložku, zájmeno, přídavné jméno a podstatné jméno. Skřovým zajícům zdar!

Fotky zde.

Potom, co jsem skoro zkolabovala, jsem se rozhodla kromě úpravy stravy nahradit maximum kojení umělou výživou, ať se v tomhle směru taky někam pohneme. První den si Viki z lahvičky vždycky jenom tak cucnul, třeba dvacet ml, ale nabízela jsem furt pryč, dokud jsem už asi ve čtvrt na dvě neměla pocit velké tenze a nechala jsem si „odsát“, další kojení bylo až při prvním večerním probuzení kolem deváté. Druhý den už toho vypil většinu a asi třikrát se pokadil, takže mi došlo, že budu muset omezit četnost 😀 od třetího dne jedeme jednu lahev dopoledne, jednu odpoledne a jednu před spaním. V noci kojím normálně, mám ovšem pocit, že už toho moc neteče, protože saje hrozně dlouho a stejně ho to už k ránu neuspí, takže vstáváme před šestou. Až se vyhrabeme z nemoci, dám si k posteli tu termosku a mám pocit, že v tom okamžiku bude kojení passé. Nicméně až na tu noc, už teď jsem s aktuálním stavem mnohem spokojenější, než sloužit za dudlík lomeno mlékomat desetkrát denně.

Apropó, nemoc. V úterý si ještě Bibina stihla užít poslední sníh, odpoledne už jí bylo blbě a středu prohorečkovala. No a jakmile se vyhrabala z teplot, přišla rýma a kašel, přičemž já to slízla taky a Vikouš má aspoň tu rýmičku, abychom se nenudili. Samozřejmě nesnáší jak odsávání, tak utírání nosu, i když smrkat by potvorák býval uměl. Víkend byl jeden z nejpříšernějších za dlouhou dobu :/

Byla jsem na dni otevřených dveří v místní školce, a potvrdila si, že bez trvalého bydliště velké šance nejsou. Provádějící učitelka mi poradila zkusit přinést na zápis aspoň nájemní smlouvu, že tu jako fakt bydlíme. Zkusit to každopádně můžu. Školka vypadala tak nějak normálně, stejně to bylo celkem irelevantní, protože kdyby nás vzali, bylo by to na 99 % do nové budovy, která má otevírat někdy mezi zářím a lednem (přičemž teď to vypadá spíš na ten leden).

Málo píšu o Viktorkovi a to je škoda. Už se zvedne bez opory do stoje a chůze převládá nad lezením, i když v botech se stále odmítá byť jen postavit, natož udělat krok. Vyvíjí se z něj úžasný klouček, kterého je radost krmit, obdařuje nás uslintanými pusinkami (Brigule v jeho věku byla absolutně nemazlící) a rád se mazlí s plyšáky a občas i panenkami (opět, Bibinu tyhle hračky začaly zajímat asi až v roce a tři čtvrtě, kdy začínala s hrami „jak šla (plyšová) Šmoulinka na nákup“). Posledních pár dní nás i „krmí“ plastovými jablíčky (tj. musíme otevírat pusu a brát si je do ní) nebo nám z plechové konvičky leje do pusy čaj 😀 Kromě mama, tata, papa(t) a výmluvného „jé“ nemluví, ale chytrý je dost. Na druhou stranu mě nemůže vidět ani sedět u počítače, ani stát u dřezu, a úplně buřt jsou mu jakákoli videa a pohádky, zatímco Bibina už v jedenácti měsících zvládla Večerníčka. Někdy je to dost velká nevýhoda, protože třeba nehty začínají být neostříhatelné. Taky na sebe hrozně žárlej, když mám na klíně jednoho, druhej na mě ošklivě zahlíží a do minuty se mi tam většinou cpe taky, načež se rozeřvou oba. Rostou mu dvojky, snad všechny najednou, takže večer vždycky mívá tváře jako Marfuša, kdeco okusuje, pořád za námi lozí a kvílí. A taky jak víc chodí, víc padá, takže má aktuálně asi pět boulí a modřin, válečný hrdina hadr.

Pár fotek zde, ale jelikož jsme byli nemocní… nebylo moc co fotit.

Slibovali jsme si před narozením kobliha, protože jsme věděli, že to bylo náročné. A bylo. Ale první rok jsme přežili, návrh na rozvod nepodali a shodou okolností jsem prakticky na týden přesně začala být schopná s oběma dětmi nějak fungovat. Nějak jinak než v módu „když malej usne, naložím ho a jedeme na hřiště, tam se za deset minut vzbudí, Briguli zhruba ve stejnou dobu přestane bavit rýpat se ve zmrzlém písku a pojedem zase domů, to vše pro dvouhodinovou výpravu nezvládnu praktikovat víc než 2x týdně“. Tenhle týden jsme někde byli každý den, a to pro mě doteď opravdu nebyla samozřejmost. Pondělí a pátek vyzvedávání ze školky, v úterý jsme jeli všichni vyřizovat nějaké papírování, ve středu měl Viki roční prohlídku a ve čtvrtek, a to se musím poplácat po rameni, jsem odeskortovala Bibinu do butovického Funny Sassy, nechala ji tam ostříhat a koblih se vzbudil až po dvou hodinách v metru cestou zpátky, přičemž vydržel být celý zbytek doby hodný.

Prostě jo, už to není mimino, už je to batole. Mimochodem, rozchodil se a už toho sice asi těsně, ale podle nás víc nachodí než naleze. Mluvení moc nedá, ale už velmi výmluvně používá vrtění hlavou. Bibi taky roste. Dneska zvládla vypít ve vodě rozmíchané laktobacily aka „medicínku na průjem“ a konstatovala, že to chutná „líp než medicínka na blinkání“ neboli smecta, kterou jsme do ní asi před čtvrt rokem narvat nezvládli 🙂 Akorát člověk nesmí polevit v pozornosti. Po čtvrtečním zážitku si dneska se mnou hrála na stříhání, vždycky přinesla nějaké dva bazmeky typu vařečka a štětec, nebo jiné kuchyňské náčiní, a „stříhala“ mě s tím. Nejdřív jsem dávala pozor, aby mě netahala, po chvíli jsem se nechala ukolébat a koukala s čajem do počítače, dokud zase nepřišla s „nůžkami“, zajela mi s nimi do vlasů, „stříhla“… a já slyším typické chroustnutí. Otočím se, a ano, byly to opravdové nůžky. Zvládla jsem jí v klidu vysvětlit, že tyhle nůžky jí do rukou nepatří a krámovat kuchyňské šuplíky by vlastně taky neměla. Naštěstí jsem přišla tak asi jen o deset vlasů. Boha jeho.

Mám pocit, že s omezením masa jím čím dál pestřeji, zdravěji a i chutněji. Věnuju větší pozornost výběru pečiva, zeleniny i příloh a Lvíček se ve většině případů přidá. V sobotu jsme tak měli geniální salát – nějaký balený mix, rukolu, kozí sýr a brusinkový kompot s ořechovým chlebem od Kabátu. A dneska k snídani ztracená vejce na rukole s kouskem uzeného lososa 🙂 Debužírujem.

A dneska byla Kýchavá neděle. Prča je, že se mi zrovna projevila bůhvíjaká alergie, takže jsem kýchala a smrkala celý den – asi se budu muset stát kyborgem, abych ten věkový odhad naplnila 😀

Fotky opět mizerné – nedá se nic dělat, když jsem troglodyt a rozbila jsem si displej. (Ale stejně si myslím, že Galaxy Nexus byl mnohem odolnější.)