Tři věci:

1. Přiznám se, že nemít Picassu a WordPress v telefonu, tak neblognu asi nikdy nic.
2. Opět přichází čas starého dobrého prohlášení „už nikdy se nestěhuju“! Bohužel vím, že to není pravda, když jdeme z vlastního do nájmu, že si časem něco svýho zase chtít pořídit budem Každopádně fuck stěhování a už jenom šest dní vydržet!
3. V noci na dnešek jsem měla sen, že jsme k Bibině a Vikoušovi měli ještě čtyřčata holky. Jmenovaly se Diana, Lýdie, Iveta a Marcela a já řešila, jakýma barvičkama je rozdělit – nechat růžovou Bibině jako prvorozené, nebo jí dát žlutou, kterou miluje? Tyrkysovou pro některou z holčiček, pro Vikiho, nebo ji jako neutrální barvu kočárku vynechat? Jak vidíte, šlo o samé srdcervoucí problémy, v tom snu jsem s tím množstvím dětí nějak neměla problém, ovšem po probuzení dumám, jestli by ta sterilizace nebyla přece jenom nejbezpečnější.

Užijte si fotky.

Tak jsme do toho řízli a 9. se stěhujem. Nájem máme od prvního, ale čtvrtého mám s Vikoušem kontrolu (už snad i první očkování, ztrácím přehled) a pátého kyčle. Na příště už si oboje zkusím zařídit „na západě“. Akorát teda zavolat s touhle novinou svojí bývalé zličínské pediatře se celkem děsím 🙂

Dobrali jsme se pár fíglů, které na kobliha platí. Ten nejdůležitější je, že nesnáší být v počurané plíně (Bibině to bylo úúúplně jedno a dokud neprotejká, je jí to jedno dodnes). S nadsázkou říkáme, že bude chodit na nočník dřív než ona. (Kdybych to nechala jen na ní, nejspíš by to ani nebylo s nadsázkou, ale po přestěhování a oteplení jí ty plíny plánuju sebrat, ať se snaží.) S tím úzce souvisí druhá věc, totiž že je nejradši rozbalen. A když to není hlad, ospalost ani zaplínovanost – a občas i v případě, že to je ta ospalost – někdy pomáhá houpat ve Fisher-Price křesílku, jímž to flikujeme, dokud nebude ta hacka.

Za včerejšek Lvíček protřídil a předbalil celou komoru a půl obýváku. Za dnešek jsem já stihla sepsat tabulku s objednávkou IKEA (včetně cen, rozměrů a prodejních kódů produktů). Během těch asi deseti minut u počítače mě od něj Bibina asi třikrát zkusila odvléct, rozmotala mi archivní srdeční kazetu (po L. balení se bohužel dostala do jejího dosahu) a rozšlapala obal DVD Letadla: Hasiči a záchranáři (a následně ještě drze vyžadovala jeho puštění). Následující dva týdny budou příšerné.

Asi mám jarní únavu. Nechce se mi psát, nechce se mi v zásadě nic a taky nic pořádně dělat nemůžu, protože koblih celé večery prořve. Částečně je to břicho, vždycky ale ne, tak jenom čekáme na spásnou hranici tří měsíců (a naštve mě, jestli se tou dobou nestane nic :D). A to mám ještě štěstí, že Lvíček jezdí z práce denně rovnou domů a celý večer tráví s Brigulí. Tedy kromě pondělka, kdy měl pracovní večeři, a pátku, kdy se zdržel kvůli tomu, že do něj někdo v koloně nacouval, ujel, on se rozjel za ním, dohonil ho, zavolal policajty a po hodině, kdy přijeli, se dozvěděl, že za nedodržení bezpečné vzdálenosti dostane pětikilo pokutu on. Lobo nebo psice by z toho jistě vytěžili hodnotný blogpost sám o sobě, ale mě celý týden bolí ten nedávno vyspravovaný zub (v rámci čelisti se to stěhovalo, až nakonec ustálilo tam) a ještě vítám tetičku Irmu dva týdny po šestinedělí a nejsem upřímně nějak v literárním módu. Ale koblih se na mě aspoň (skoro po dvou měsících) konečně usmál, počasí vypadá slibně a nejspíš se budeme brzo stěhovat. Ten ťukanec byl totiž poslední kapka ke Lvíčkovu rozhodnutí, že už prostě nechce dojíždět…

Dneska bez komentáře, protože mě chytly zuby. Nebo něco. Bolí mě půlka dolní čelisti, že nemůžu od včerejška spát, a zubařka mi na to řekne jenom, že by to musela vidět, a když to nepůjde vydržet, ať přijedu (za týden máme objednaný termín). Furt jsem doufala, že to přejde… na noc si dám ibalgin a uvidíme ráno.

V sobotu jsem oslavila narozeniny. Teda oslavila… přijala jsem nějaké dárky a kytky a jinak to popravdě moc neřešila. Můj svérázný synáček mi k nim nadělil budíček ve tři čtvrtě na šest, kdy se pokakal, při přebalování mě počural a navrch se ještě poblinkal. And on that bombshell…

Dělat přehled uprostřed prodlouženého víkendu je takový hloupý, člověk má pocit, že vlastně ještě není neděle… ale Lvíček aka můj nejoddanější čtenář se dokáže připomenout, takže přece jen. Akorát na text už nezbylo moc času a energie, takže většinu popiskama u fotek. Co se k nim nevešlo:

• Minulou neděli byla Bibi poprvé „v divadle“ – na posledním představení dětského divadélka v Europarku Štěrboholy. Bylo to na ni ještě moc dlouhé a když se zatáhla opona po prvním jednání, prohlásila prý sebevědomě „a to je konec!“
• Včera mi skončilo šestinedělí, ale že bych to pozorovala… uvidíme, co prohlídka ve čtvrtek.
• Viktorkovi přišla pozvánka na vítání občánků.
• Bibi má dnes 2 roky a 4 měsíce. Blogpost chystám, ale…
• Lvíček jednou řekl, že malej vypadá trochu jako Kalousek. Obtížně se mi teď té asociace zbavuje.
• Ve čtvrtek se Bibi překlopila s Viktorkovým košíčkem, ve kterém nespí (a ještě ten večer jsme ho rozebrali). Dneska u snídaně mi Lvíček řekl „myslíš, že je možný, že jsem v tý ráně viděl čelist?“ Už jsem toho moc nesnědla.
• Dvakrát jsme tenhle víkend šli kolem Hostivaru. Doufám, že se tam co nevidět zastavíme i posedět, vypadalo to super.
• Měli jsme se stěhovat do docházkové vzdálenosti od tchánů, ale bohužel to neklaplo (majitel se rozhodnul byt nakonec prodat). Snad ještě něco vyjde, protože představa, že si tchyně vezme párkrát týdně Bibinu cestou z práce… o la lá.
• Koupili jsme Bibi Dětskou encyklopedii Larousse. Jako líbí se jí, ne že ne, ale vyžaduje z 90 % jen oddíl o vesmíru, což jsou přes hrdé proklamace na obálce, které ho jmenují jako jeden z oddílů, ubohé dvě dvoustránky. Věřím, že ještě přijde k užitku, ale do té doby jí musíme koupit ještě extra knížku o vesmíru.

Výživný začátek týdne. V pondělí volám zubařce a domluvily jsme se, že mám přijet, ale budu asi muset čekat. Po domluvě s L. jsme se rozhodli vypravit hned po snídani. Akce Kulový blesk zahrnovala nakrmit, obléct a naložit do auta obě děti, dojet na Budějovickou, Bibinu vysadit s batohem náhradního oblečení, plen, proviantu a tabletu u tchána v práci a pak zaparkovat před poliklinikou o pár ulic dál. Měli jsme kliku: místo na věčně nacvaklém parkovišti se uvolnilo asi po minutě a když jsme se spícím koblihem ve vajíčku vystoupali čtyři patra, otevřela zubařka dveře a zeptala se „někdo ke mně, kromě vás? Ne? Tak pojďte.“

Za hodinu a půl jsme byli zpátky i s novým zubem a nakonec to bylo načasované vlastně dobře: dědeček bude na téhle adrese jen do konce března a my na přilehlé straně Prahy asi ne o moc delší dobu. A zas o kus amalgámu v puse míň. Ale uff.

V úterý a ve středu měl Viktorek, pro kterého se nám vžilo označení koroptváček, kombo doktorů – kyčle a měsíční prohlídka. A od úterka do čtvrtka potřeboval být Lvíček v práci. Tak jsem zaangažovala maminu, která tak poprvé v životě hodinu a půl hlídala Bibinu. Všichni přežili (historky z kyčlí jindy, až bude víc času).

Trochu krizový byl pro mě pátek, kdy přijel L. s autem z ručního mytí až někdy v půl devátý, malej řval, velká zlobila… ale v sobotu odjela k prarodičům a my zas nabrali dech. Stihli jsme procházku, nějaké domácí resty a čas věnovat se všichni tři navzájem.

Bibina poslední noci brečela ze spaní a přes den tvrdí, že ji bolí nožička. Asi roste, každopádně je dost protivná, zlobí a myslím, že i žárlí. Příští týden, s předpovědí počasí, jaká je, bude asi challenge… 🙂

Éto vsjo nějak na pytel. Viki se z téměř neustále spícího miminka změnil na kroutící se a řvoucí uzlíček sužovaný prdy, který se strašně těžko uklidní jinak než u kojení, ale to pak začne celý koloběh nanovo, při troše štěstí s asi půlhodinovou spací přestávkou. Když chci, aby spal tři hodiny jako dřív, musím s ním ven v kočárku, uspán venku z nějakého důvodu vydrží i po převozu domů. Ale samozřejmě je to celé náročné na nervy, uši, záda… Dneska na náladě nepřidalo ani hnusné počasí a večeře to dorazila – na nevinném těstovinovém salátu mi vypadl kus výplně ze šestky, asi i včetně kusu zubu. Fakt se strašně těším na loudění brzkého termínu, organizaci návštěvy zubaře s měsíčním miminem, dvouletou pidižvínou a zaměstnaným manželem… a ještě nevědět, jestli to vůbec půjde znova zachránit výplní. Ach jo.

Zatmění jsem taky neviděla, protože okna máme jenom na východ a západ a vypravovat řvoucího kojence a zlobící batole, když jsem se ani neměla přes co koukat… no. Stejně tak mě minul včerejší Den poezie i dnešní vynášení Morany. Půl roku jsem nebyla na pořádném výletě a jak přichází jaro, začíná mě to dohánět. Každou volnou chvíli doháním nějaké resty, uklízím nebo vařím a stejně tu věčně není nic k jídlu a je tu pořád bordel. A tak. A štve mě, že mě to všechno štve – jak mně bylo ty první tři týdny doma fajn…

Tak chlapečkovi už jsou tři týdny. Už to není ten spací pytlík jako po příjezdu z porodnice, naopak v posledních dnech prodělával spurt a když mi zrovna nevisel na prsu, řval jako protrženej, měla jsem toho docela plný kecky. Teď už to snad vypadá, že to opadává, aktuálně oba pidižvíci spěj, což je chvíle vzácná a jsem docela zvědavá, jak dám příští týden, první (asi) celý bez Lvíčka. Tentokrát byl v práci zatím jen na čtvrtek a pátek a zvládli jsme to, ale příští týden už mě asi nemine křest ohněm jménem výprava na hřiště s kočárem a Brigulí za ruku. Snad bude spolupracovat.

Se spaním je to taky kostrbatý, buď přijde v půlce noci k nám, a to se pak máme problém srovnat, nebo přijde a trvá na odvedení do postýlky a uspání tam, což mi zas ukradne kus spánku, co mi pak ráno chybí. Z pátku na sobotu přišla dvakrát, pokaždý ve chvíli, kdy jsem začala kojit Viktora (v půl třetí a půl šestý), a musím říct, že mám oblíbenější kratochvíle než sedět u dětský postýlky v tureckým sedu, mimino u prsa, v sobě koktejl hormonů, který ve mně vzbuzujou strašnou protivnost a nesnášenlivost fyzickýho kontaktu, a do toho batole, který mi u flašky nutně potřebuje držet, škrábat a štípat „jučičku“. Ale nechci, aby to působilo jako nějaká apokalypsa, tohle jsou takový jediný dva krizový body, jinak fungujeme tak nějak normálně. Bibi má Viktorka ráda, dělá mu malá malá a s oblibou se chodí koukat na přebalování. „Podíváme se na kakanec!“ věští každé ráno temným hlasem, a když jí řeknu, že tam kakanec není, že to jsou jenom prdy (protože pachový efekt je nepopiratelný), smlouvá „podíváme se na prdy!“

Vypadá to, že nejsem schopná psát o ničem jiným, než o dětech. Mějte se mnou trpělivost aspoň přes to šestinedělí 🙂

Těším se na Velikonoce. Ani nevím proč, protože se rozhodně nedostanu nikam nakupovat dekorace, kytičky nebo jiné jarní serepetičky, a pak roním krokodýlí slzy nad fotkami cizích nákupů v IKEA. S pečením to taky žhavý nebude, asi bude jenom beránek, protože já a kynutý teď… no ale stejně se prostě nějak těším 🙂 A vůbec na jaro. To je u mě poměrně vzácný, vždycky jsem měla radši – když už – aspoň léto, ale nejradši to babí, raný podzim a taky advent. Asi stárnu 😉

Taky budu mít narozeniny, cca za měsíc. (Přesněji řečeno na Viktorkovy sedmitýdeniny, když tak koukám do kalendáře.). A asi připravím Lvíčkovi podobnou horkou chvilku jako s Vánocemi tři týdny po narození Bibiny, kdy mi prostě neměl a nevěděl co dát, jelikož moje zájmy se tou dobou obracely jenom na miminko a žádná přání jsem najevo nedávala. Tentokrát to není o moc lepší, protože nedokážu přijít na nic jiného, co bych si přála, než poukázku na nákup ebooků, olej na vyhlazení strií a nové pantofle. Ale on je šikovnej a něco vymyslí 😉

A jinak šijeme stěhování. Příští týden se má rozseknout, jestli L. zůstane pracovat v Berouně, nebo půjde na Chodov. Jestli Chodov, asi se kousnem a ještě tak rok tady vydržíme, ale jestli zůstane v Berouně, chceme do léta bydlet zase zpátky na západě Prahy. Dvě výhody: blíž do práce a tchyně by mohla hlídat (chcem k nim v rámci možností co nejblíž). A hlavně se nám tady fakt nelíbí…

Dneska je MDŽ. („To neslavíme, žejo?“ ujišťoval se Lvíček, když jsme venku potkávali hordy chlapů s kytkami.) MDŽ mě bavilo už jako malou holku, protože na rozdíl od Svátku matek jsem se na něm mohla přiživovat, ale hlavně u nás doma mělo vždycky ještě další rozměr – děda měl totiž narozeniny.

Děda byl odjakživa můj nejoblíbenější člen rodiny. Jako ano, samozřejmě, bez maminky by to bývalo nešlo, ale děda byl můj princ, takový ten hrdina, co pro některé holky bývá táta. A bylo to vzájemné; děda mě strašně miloval a všechno mi dovolil a dopřál.

Můj dědeček byl Ryba. Stejně jako můj patnáctidenní chlapeček. A bude to znít bláznivě, možná jako přání otcem myšlenky, ale připadá mi, že mu je podobný, zvlášť v některých grimasách.

Taky začalo jaro. Brigule byla od včerejšího do dnešního dopoledne u babičky, takže jsme si všichni mohli trochu orazit, a s Lvíčkem a Vitorkem jsme si včera dali jedenapůlhodinový okruh k přehradě (což jsem celý večer vydýchávala, ale stálo to za to). Na procházkách totiž vždycky řešíme všechny provozní věci a důležitá rozhodování… a teď jsme poslední asi tři měsíce na žádné procházce nebyli a problémy se nám nějak nakupily 🙂 pár desítek minut debaty na čerstvém vzduchu, najednou jsme si všechno ujasnili a bylo nám fajn. Procházky rulez. Kdyby to počasí takhle vydrželo (stačí na víkendy :D), zlobit se rozhodně nebudu…

Ještě tenhle týden byl Lvíček doma. Původně plánované neplacené volno se ale změnilo v celkem regulérní homeoffice – a všichni jsme to (vesměs k našemu vlastnímu překvapení) zvládli. Příští týden už L. pojede minimálně na tři dny do práce, tak jsem zvědavá, jak to tady dáme ve třech…

A teď už dost keců a fotky:

No abych navázala – v pondělí už se k nám Lvíček konečně dostal na celé odpoledne. (Ten den se moje poporodní hormony nesly na vlně toho, jak je všechny moc miluju: Lvíčka, Bibinku i Viktorka.) Doufala jsem, že přijede i B., stýskalo se mi, ale nakonec jsme se ji rozhodli nevyvádět z míry – báli jsme se zoufalých scén při odchodu. Třeba zbytečně, ale nakonec to bylo víceméně jedno, protože v úterý Viki přibral, i když asi jenom šest gramů, a pustili nás domů! Když jsme dorazili, tchyně právě uložila Bibinu spát, ale ta neusnula, a když vrzly dveře od pokojíčku, šla jsem si k nim stoupnout. Uviděla mě, líbezně se usmála a řekla tím nejsladším hláskem na světě „Ahoj, maminko!“

(Lvíček se držel celý týden odolávat nemoci, ale jak nás dovezl domů, odpadl, takže jsem první večer uspávala pidižvínu, zatímco jsem seděla na nafukovacím polštářku a kojila, a v noci jsem dělala mlíko s přisátým Viktorkem na předloktí. A ani mi to nepřišlo. Ty hormony…)

Hned ve středu jsme šli na první prohlídku, kde doktorka zjistila, že oproti váze v propouštěcí zprávě (tj. za den a asi tři hodiny) přibral 130 gramů. Otesan.

No a zbytek týdne byl víceméně akorát kojení, přebalování (dvojí), Lvíčkovo zabavování Brigule a focení Viktorka. Poslední dva dny den skoro prospal, večer prořval a na závěr se pokadil (včera o půlnoci; dneska v jedenáct, ale stále ještě nespí). Máme veselo.