Minulý týden byla Bibi doma, protože přijela od babičky s kašlem (nějaké náznaky byly už v pátek, takže babička je v tom nevinně :)). A tentokrát jsme si to všichni hrozně užili, byla legrace a myslím že si hodně upevnila vztah se mnou i s bráchou. Trochu jsem byla v poslední době smutná: přišla ze školky, zatáhla tátu do pokojíčku a byla tam s ním kromě večeře celý zbytek dne. Já chtěla být taky s ní, Viki chtěl být s tátou, Lvíček chtěl taky občas pár minut oddechu a pidižvína šla tvrdě za svým. Tak jsme to myslím trochu překonali.

V sobotu odvezl Lvíček k babičce Viktorka, dali jsme si husu a jeli s Bibi na Lichožrouty. Z toho filmu jsem měla regulérní depresi, ale možná, že jen katalyzovala moji depresi podzimní – snad kromě Hihlíka všichni zúčastnění nejenže loupili, ale taky kašlali na všechny ostatní, šli jen po majetku, až došlo k plnohodnotné válce gangů, dokonce většina holdovala drogám (ponokvašky)… Bylo to originální, bylo to fakt pěkně animované, ale pro mě trochu šílené. Bibince se to ale líbilo a mě zase zaujaly trailery na dva filmy, které by se mohly líbit zas mně 😉

A v neděli jsme jeli Pražským motoráčkem po pražském Semmeringu. Dojeli jsme autem na nádraží a pak jsme jeli gaga, na Smíchově jsme přešli lávku, došli do metra a jeli gaga, a na Andělu jsme přešli na tramvajovou zastávku a zpátky k autu jsme se vrátili gaga. Vikimu prý tahle slovní zásoba bohatě stačí, tak jsem zvědavá, jak dlouho ještě…

Fotky zde.

Minulý týden jsem měla ulítlé sny i na svoje poměry. A většinu jsem si jich pamatovala, takže Bibině, která měla zrovna období „co se ti dneska zdálo“, jsem to musela poněkud filtrovat. V pondělí se mi třeba zdálo, že jsem měla tablet trojúhelníkového tvaru, který se mi podařilo rozbít, a oprávněně jsem se obávala Lvíčkovy reakce. Když jsem ho pak potkala, byl prošedivělý, ale hrozně mu to tak slušelo 😀 taky se mi zdálo o veřejném bazénu tak úzkém a krátkém, že se v něm nedalo pomalu ani otočit, a lince metra, která měla asi jen tři stanice a nenavazovala na žádnou jinou, takže když jsem na ni omylem nastoupila, musela jsem se zase vrátit zpátky a jet po povrchu. Tenhle sen o „slepé“ trase metra se mi mimochodem zdá poměrně často, řekla bych že tak aspoň dvakrát do roka, a docela by mě zajímalo wtf 🙂

V úterý se mi zdálo, že jsem měla asi sto dvacet kilo a byla zoufalá, co s tím jako budu dělat. S vyřešením mi nicméně pomáhaly lahve skotské whisky ve tvaru zvířat typických pro skotskou vysočinu – westhighlandský teriér, zajíc a kachna. (To by nemusel být úplně blbý marketingový záměr.) Některý další den zase o tom, jak se mi už nevím z jakého důvodu měnil obličej: nejdřív mi narostl hipsterský plnovous, pak si vybavuju knírek a jednu chvíli jsem dokonce měla blond kohouta a vykulený výraz jako Viki. A finálně, jak už mi asi hrabe z toho nemluvení, se mi někdy v sobotu zdálo, že Viki pronesl větu o čtyřech slovech – něco zhruba smyslu „chci sýr od Bibi“. Od úplňku i do úplňku daleko… no tenhle týden se naštěstí moje noční mozkové mejdany trochu uklidnily.

Taky mě překvapilo zjištění, že bych chtěla auto. Celou, celičkou dobu od návratu jsem si neuměla představit, že sedám za volant, notabene s dětmi v sedačce. Poslední týden nebo dva si uvědomuju, jak mě prudí, že kamkoli potřebuju, musím nejdřív dojít 10-15 minut na nejbližší zastávku MHD. V létě to byla pohoda, prostě procházka. Teď je to hrozná otrava a většinou se mi s koblihem nechce. Čím dál víc mi naskakuje obrázek, jak by bylo prima moct si to všechno objezdit nějakou postarší kárkou. Ideálně půjčenou, protože ani na malou, věkovitou ojetinu aktuálně volné prostředky v rozpočtu nejsou a potřebovat ji budu reálně jenom cca rok. Vyzvedávat Bibi ze školky. Zajet si na nákup do Metropole, Tesca, Ikey, herničky v Řepích. Všechno maximálně čtyři pět světelných křižovatek odsud – a ve všem by mi to výrazně ulehčilo život. A co je nejdůležitější, věřím, že tyhle trasy bych zvládla natrénovat a neměla bych ani strach o sebe a děti, protože po všech bych to zvládla rozjet tak maximálně na třicítku 😀 ale nechám si zajít chuť, auto mi nikdo nepůjčí a zima bude už jen nějakých pět až šest měsíců. Mno.

Fotky zdehle a já si jdu lehnout. Dneska B nespala a V jen deset minut, pak se probudil při přenášení a zbylou hodinu ležel potichu v kočáru s otevřenýma očima, takže výjimečně oba usnuli před devátou. (A já lovila po netu hračky. Úděl rodiče před Vánoci…)

PS pro budoucnost: dnes vyhrál Trump americké prezidentské volby. Bude sranda.

Je to hukot. Spousta novinek, spousta zážitků. Lvíček měl v pondělí dovolenou a užili jsme si božský prodloužený víkend, kdy jsme byli v pátek v Poděbradech (jenom s Bíbou na výstavě Chaloupka na vršku, u květinových hodin a na obědě), v neděli v Průhonickém parku (se zastávkou na kafe ve Zlatém korálku v Jílovém, aby se děti prospaly a my se v klidu zkafili) a v pondělí v zoo. Koupili jsme dětem zimní kátéerka (kupodivu sednou oběma), oba jsou z nich nadšení a myslím, že by je nezuli, ani kdyby se oteplilo na 20. K čemuž nemělo včerejší počasí daleko, ale o školkovém lampionovém průvodu a opékání buřtů zase asi až za týden 🙂

Našla jsem si práci. Nebo spíš práce si našla mě. Pidiúvazeček zvící 2-5 hodin za týden, ale i tak to pro mě byla téměř nedosažitelná meta i v případě, že mám doma jen jedno dítě. Než ho člověk uspí, než dojede domů… a pak čeká kuchyň na uklizení, prádlo na vyprání a složení, hračky na nakydání do krabic a půl milionu dalších věcí. Povolala jsem maminku, dnes tu byla poprvé. Koblih je podle očekávání nadšený, já uvidím, jak to budeme všichni zvládat, ale doufám, že ty 2-3 hodiny jednou týdně dáme. Taky masivně pomohl konec letního času, děti teď chodí spát kolem půl desáté, ráno vstávají v půl sedmé a už jen ta půlhodina až hodina rozdíl je… rozdíl. Pracovat je fantastické, aspoň zatím :D. Pár hodin týdně mám pocit, že nejsem jen další domácnostní spotřebič na výchovu dětí, vaření a zvedání předmětů z podlahy.

S fotkama jsem se tentokrát trochu rozjela, především kvůli těm výletům. Ale popisky jsem nestihla a už to chci zpublikovat, jestli si na ně chcete počkat, snad zvládnu během zítřka a teď jdu zesnout, protože jak se hydřičky přešaltovaly na konec letního času splavně, já už v těch deset večer hrabu z posledního, protože je pocitově furt jedenáct… ale tak věřím, že i to se usadí 🙂

Update: popisky nahozeny 🙂

Poslední dobou je to tradice – středeční blog. Tentokrát ale jen tak tak. Čekám na konec letního času jako na smilování, protože zvěřinec chodí spát nejdřív mezi půl desátou a půl jedenáctou… a to pak už není ani čas, ani energie, ani morálka na cokoli kromě výplachu mozku trochou toho internetu nebo videí, zuby, sprchu a postel. Už týden chci napsat blog o tom, co Viki ve dvaceti měsících umí a neumí, ale furt se nedaří. Naučil se třeba smrkat, ale už zase nechce (což bylo s rýmou dost šílené, zvlášť když odsávání ne že nechce, ale hluboce ho nenávidí a je schopný téměř přeprat dva dospělé a po akci půl hodiny uraženě vzlykat). B dostala k svátku přebarvovací fixy (zázrak především pro Lvíčka, který je v dětství neměl :D), miminko pandu a DVD Zootropolis. Které si pustila přesně jednou a pak jsme zatrhli 90 % čučení na televizi, protože její záchvaty vzteku a agresivity byly nezvladatelné. Po několika dnech s maximálně 3 večerníčky a naší (hlavně mojí) větší pozorností jí věnovanou je to mnohem lepší. Zbytek jindy, na víc už fakt nemám sílu. A samozřejmě fotky.

Jít podruhé do herny, kam jsem někdy začátkem září optimisticky nakoupila poukazy pro čtyři děti s platností do 16. října. S tím, že budou podzimní plískanice a budeme o volných pondělcích rádi, když se budeme mít kam upíchnout. Šílený řetěz nemocí a „minulej-tejden-byla-nemocná-a-příští-týden-bude-možná-nemocná-tak-ať-radši-odpočívá“ měl za důsledek, že jeden ze čtyř jsem uplatnila ve čtvrtek jen s Vikoušem, druhý poslala kamarádce a zbylé dva propadly. O osmdesát korun nezchudnu, ale ze společenského hlediska je to otrava. Přišli jsme taky o Signal, kam jsem chtěla tedy asi vyslat jen L s B a to ve čtvrtek nebo v neděli, kdy mělo být relativně nejmíň lidí. Ani jeden večer ale nevyšel, tak možná za rok – s kočárkem bych si absolutně netroufla.

Ale aspoň jsem stihla blog. Ve středu v jedenáct, potom, co ultravýjimečně B usnula v devět (byla doma a přes den nespala) a V něco po půl desáté. Úžasná volná hodina a půl na skleničku vína, posezení s manželem u TBBT a naládování myčky – a tady tohle. Ale uvědomila jsem si, že mám sklony svoje utrpeníčka děsně nafukovat. Pomůže občas se mrknout z nadhledu. Vlastně je mi fajn. Jen když nestíhám *něco*, mám pocit, že selhávám ve všem, a pak propadám panice. Nemá to cenu, ale k tomu si taky musím dojít sama.

Opožděný pozdrav léta: V pátek jsem si objednala iTesco. Když jsem večer rozbalovala pytlík s chlebem, sáhla jsem na vosu. Doteď tam mám oteklý pupenec, i když píchnutí jsem necítila. A dalších asi pět lidí mi nareportovalo výskyt vosy právě v ten den. No vosy nemusím, ale babí léto by mohlo být třeba ještě tenhle a příští víkend!

Říkejte mi přízemní materialista, ale mám děsnou radost z Tchibo setů beanie čepice a šátku pro obě děti. V úterý jsem koupila Vikimu pruhovanou sadu s reflexní hlavou vlka a v neděli dopoledne nechala děti na krku Lvíčkovi a hnala se do metropoláckého Alberta, kde byly na Tchibo stojanu ve slevě – protože na netu už nejsou – ulovit ještě i červenou s kočičkou pro B. Oběma děsně sluší, jsou teplé a praktické… a já jsem klesla natolik, že si ve svém jediném volném čase nejvíc užiju cestu do nákupáku, kde kupuju věci pro děti!!!

Taky se začínám poohlížet po vánočních dárcích (a u B musíme pořešit i narozeniny – na páteční svátek už kromě obalových materiálů a bonbonů do školky máme zařízeno). Něco už mám vymyšleno a v neděli jsem k té Tchibo čepici přibrala ještě i zimní kukly pro oba. Měkkoše. Ať si zvykaj, že život není peříčko a dárky nejsou jen barbíny a vláčky 😉

Vikouš, který se doteď držel, má příšernou rýmu. Pozitivum je, že se naučil smrkat, a výborně; ale na něco to zkrátka pořád nestačí – a každé odsávání ořve a obrečí. Zkoušela jsem to teda jenom třikrát, naštěstí to většinou prodejchá. Vůbec poslední dobou šíleně vyvádí. Při oblíkání, každý kus oblečení je horor. Nakládání do kočárku – když sám nechce, prakticky nelze.

Bibina prožívá nějaký těžký období. Když není po jejím, vzteká se – po svém. Neječí a nepropíná se jako naše batole, ale dupe, nadává nám a používá obraty jako „Chci to! Okamžitě! Rychle! Tak mi to dej!!!“ Je mi z toho trochu smutno, trochu mě to vyčerpává a zmítám se v nejistotě, jestli na ni mám být milejší nebo naopak přísnější (částečně se snažím o obojí). Poprvé v životě přemýšlím, jestli neprozkoumat nějaké výchovné příručky, a doufám, že to přejde. Kolem 3-3,5 byla tak skvělá – a teď ji nepoznávám.

Fotky jsem měla nahrané už v neděli večer, otitulkované v pondělí. A pak zase dětma hozený vidle (v pondělí usnul V až s námi v posteli!!! v půl jedenáctý, včera to nebylo o moc lepší). A dneska ráno Brigule průjem a celý den doma, kdy na mně oba viseli, takže byt vypadá jak pastouška. Ale už jsem zvyklá. Na tu pastoušku teda ne, to je s věkem čím dál horší – tak strašně dobře mi je v uklizeným a tak mizerně, oproti věku do cca pětadvaceti, v bordelu! Ale už se to období šíleného kramaření snad krátí. Snad. Ta starší už je to schopná občas na vyzvání i uklidit. A když vypadám, že ztrácím hlavu, dá dlaně k sobě a upřímně mi poradí: „Udělej Ómmm!“

Brigule už chodí dva dny do školky. Jsem velmi zvědavá, jak dlouho to vydrží.

Na fotkách tentokrát není nic extra pozoruhodného, protože až do víkendu jsme vlastně neopustili byt. Tedy kromě pár ukázek nudících se a zlobících pidižvoňů, jako je napodruhé zvěčnělá Bibina v pračce a dva zloprckové na stole, kam vylezli během mé zhruba půlminutové nepřítomnosti u stolu zapříčiněné prozaickým voláním přirody. A pouť, kam jsme se odvážili je vyvézt v sobotu. Viki si tak užil první (tři) jízdy na kolotoči ve stejném ročním období, jako před dvěma lety Bibi, tj. jen asi o dva měsíce mladší 🙂 oba byli nadšení.

A já se snažím zase dohánět úklid Augiášova chléva, takže velké výplody (doufejme) někdy později.

…tuberkulóza, jo to je naše, dovolím si parafrázovat Jarka Nohavicu (s tím, že to poslední je naštěstí – doufám?! – autorská licence). Z toho, že nepíšu, jste si už možná odvodili, že u nás řádí zas nějaký moribundus. Vlastně nic zásadního, ale na školku to nebylo, na starání se o děti jakž takž, ale v úterý jsem měla krizi, nechala po sobě děti v podstatě celé dopoledne lézt a skákat a doufala, že mi neprošlápnou nic životně důležitého, a když usnuly, usnula jsem s nimi. No a na práci? Lvíček tak dlouho úspěšně přecházel rýmu a kašel, až ho v noci na středu složil průjem poměrně nedůstojného kalibru.

Viki, ten měl včera osm dní od očkování MMR (Priorix), kvůli kterému jsem odsouvala telefonát doktorce tak dlouho, až mi docvaklo, že už jsem prošvihla i 18m prohlídku – v den, kdy jsem zamyšleně až dojatě koukla do kalendáře, že už má náš chlapíček 19 měsíců… 😀 vedlejší účinky se obvykle projeví 7.-10. den, úterý dobrý, včera se tulil a poplakával a dneska už snad ok (klepu). No nicméně celý týden spím v obýváku na gauči, Viki se mnou, nechci mu tam klapat na PC (ani mýt nádobí, takže kuchyň podle toho vypadala, včera jsem to konečně nějak splichtila a morálka hned o sto procent stoupla).

Jinak nějaké novinky v kostce, valibuk měl na 19m 😉 prohlídce 13 kilo, 88 cm a kolem hlavy 50,4 – B měla v roce a půl obvod hlavy 46, takže už celkem chápu, proč mu musíme kupovat čepičky pro čtyřleté děti 😀 Naučil se otáčet vkládací kostku, aby našel správný otvor, taky si přidal nové slovo (boty = bobo), většinu dne lítá a dupe po bytě nebo frčí na interiérovém odrážedle, které dostal už někdy k Vánocům, ale teprve teď do něj správně dorostl. Lvíčkovi sveřepě říká „máma“ a Bibině „mimi“, což oba vytáčí 😉 A zavřeli nám tady konzum kombinovaný s kavárnou 🙁 sice ruské potraviny, ale v případě náhlého výpadku tam šlo skočit pro rohlíky, mlíko, máslo nebo coca-colu (pro mě stěžejní komodita). Zřejmě to nevynášelo, což se nedivím.

A poslední, co musím napsat – na dnešek se mi zdálo o Psici 😀 potkala jsem ji v (asi jejím) domě s velkým výtahem, což byla ale otevřená obezděná plošina asi jako balónová, cca do výše pasu, jen mnohem větší plochy. Narazila jsem na ni v přízemí, se Žmurem i Čičman, která ale byla mnohem menší než v reálu, cca roční ještě v kočárku. Aniž si toho všimla, nalákala jsem obě děti do „výtahu“, kde jsem si se Žmurem povídala 😀

Fotky tedy zatím bez popisků, ale ony povětšinou mluví samy za sebe. Pondělí v botanické a jinak nic zvláštního. Dokonce ani nemám vyfocenou sváteční kachnu, skandál 😉

To teď s oblibou používá Bíba. Něco řekne, a když si to ověřujeme, vzápětí to vezme zpět: „Já jsem si jenom dělala prčičky.“ Kontaminace „prču“ a „srandičky“ nás dostává do kolen 🙂 Prčičky si zjevně dělala, i když jsme ji našli nalezlou do bubnu pračky. To jsem nefotila, protože jsem měla strach o ten buben, ale wtf solidní.

Minulý týden se nic zvláštního nedělo, v sobotu byl na Zličíně jarmark a nějak slabší než loni, v neděli jsme se vydali do zahrad Pražského hradu pro kaštany. Měla jsem chuť dát si k procházení podzimním Hradem Pumpkin Spiced Latte, ale jednak se mi nechtělo stát frontu ve Starbucksu na předražený kelímek přeslazené bryndy, a jednak… jsem prostě neměla náladu na přeslazenou bryndu. Tak jsem si ho udělala doma. Smíchala jsem půl lžičky skořice, po čtvrt lžičkách mletého zázvoru a muškátového oříšku a trochu přejet struhadlo novým kořením. Množstvím podle chuti posypat standardní latte, přidat trochu cukru a/nebo vanilkového extraktu. Hezký podzim, fotky zde 🙂

Posílám rovnou link na fotky. Přijde mi neuvěřitelné, že to není ještě ani týden, kdy jsme v letních šatech jeli do zoo ve Stanici přírodovědců na Smíchově. Dneska v neděli mám pocit existence v úplně jiné galaxii; po dvou dnech nepřetržitého deště a po čtyřech dnech zabavování (opět) nemocného dítěte (navíc taková podivná nanicovatá zadní rýma, takže ji asi v úterý pošlu do školky, buď to ustojí, nebo lehne s „něčím pořádným“, ale takhle by mi mohla klempírovat doma měsíc). Zabavování dětí je o to komplikovanější, že jsem u Vikiho eliminovala televizi, takže se na ni B může dívat jen, když on je v jiné místnosti anebo spí. Zjistila jsem, že mu fakt nedělá dobře, poslední dobou byl schopen prostát den u bedny, vřískat a ukazovat na ovladač. Po odvykačce je z něj mnohem spokojenější dítě, začal si zase sám hrát – ale neodvážím se mu tím pádem ukázat ani ségry videa, aby to nesklouzlo do starých kolejí.

Ztratili jsme mikinu, nikdo neví kde a jak. B ji měla minulý pátek ve školce a když jsem ji chtěla vzít večer na hřiště, nemohla jsem ji najít. Patrně s ní nepřijeli, ale ve školce nebyla a do obchodu s botami, kde byli potom, ji prý nebrali. Byla asi za dvě stovky z Lidlu a L. říká, že se mu stejně nelíbila, ale mně je jí přece jenom líto 😀 byla bavlněná s kapucou a taková praktická. A měla ji snad ani ne měsíc. Ale věci přicházejí a odcházejí, za ztracenou Viktorkovu lahvičku mi Puffin poslala náhradu (děkuju!) a taky jsem včera našla pod postelí pohřešovaný hrací telefon, takže… co se dá dělat.

Držím si palce, ať se B té rýmy brzo zbaví, a jdu spát – minulá noc byla nejstrašnější snad za poslední rok…

(Titulek vysvětlen v albu ;))