Než tohle dítě dostane rozum, asi zešedivím. Tak nějak jsem měla pocit, že je to nejhorší od toho půl roku do roka, ale kdepak – teď se naučil šplhat a to je teprve novej level. Dneska jsem ho našla stát na židli a nezasáhnout, byl by se krásně opřel o opěradlo a namlel si kokos. To ale není zdaleka všechno. Na co se můžete s takovým, řekla bych, průměrně zdatným šestnáctiměsíčním ťululum těšit?

• Fascinace košem. Když to bylo v podobě „donesu si po sobě plínku do koše“, tleskala jsem. Teď to přešlo do stavu, kdy plínku ke koši sice donese, ale pak ji demonstrativně zahodí vedle, případně koš otevře a deset minut do něj zírá. Co je ale horší, že do něj vyhazuje i věci, které tam nepatří – lis na česnek jsem stihla zachránit, protože ležel nahoře, ale absenci Bibinčiny vidličky jsem zaregistrovala až poté, co byl koš vynesený. Zřejmě zapadla stranou a tam jsem ji neviděla. Tuto činnost občas zpestřuje vytahováním předmětů, co mají v koši zůstat, třeba pytlík se zbytkem listových salátů se na kuchyňské dlažbě vyjímal velmi pěkně.
• Rozmotávání. V prostoru koše jsme skladovali taky náhradní roli pytlů na odpadky, a minulý čas je na místě, protože hrdina naší doby nevynechal jedinou příležitost roli vymotat. Stejně dopadne krabička zubní nitě, když se mu dostane do pařátků.
• Sundávání ponožek. Když mu (pokud je aspoň trochu chladněji) dám místo nich punčocháče, vytáhne si je o deset čísel a dostane hysterák, že to nejde dál. Obecně se snaží se zbavit téměř jakéhokoli kusu oděvu.
• Zuřivé bojkotování každého přebalování. Už dávno jsem kvůli tomu zrušila přebalovák a kakance likviduju ve vaně, to ovšem vyřešilo jen půlku celého problému. Zabalit ho do plíny je pokaždé pětiminutový boj a jak bych to dělala za starých časů čtvercových plen, to absolutně netuším. Kromě plen totiž – stejně jako Bibina v jeho věku – sabotuje i „vysazování“ na nočník.
• Sabotování kočárku. Tedy jenom někdy – když se chystá nějaká bohulibá výprava na hřiště, na výlet nebo aspoň na procházku, vleze si do něj sám a snaží se zapásovat. Když ho v něm zkouším uspat, což ještě donedávna v případě únavy fungovalo i pojížděním v chodbě, našponuje se do luku a prostě ho tam nezapnu. Proto, když neusne u mlíka, je jediná možnost uspání sedět s ním v temné ložnici a nechat ho válet sudy po posteli, dokud neusne. Poznámka matky Herodesky – když ho nejdřív šoupnu do postýlky a nechám pět minutek vyřvat, jde to o hodně rychleji.
• Strhávání všeho, co najde na stole, od ségřiny podložky na modelování přes časopisy, mobily a jiné zábavní prostředky (párkrát i naše notebooky) po jakékoli nádobí, co se nachází příliš blízko k okraji stolu. Shodou příznivých náhod to zatím bylo převážně dětské plastové, ale nemám iluze… Ubrus jsme neprovozovali už před dětmi, ale s ním by neobstál ani den.
• Likvidace leporel a dětských knížek. Každý den skončí v mojí „nemocnici pro knížky“ na horní polici knihovny minimálně jedna. U knížek s interaktivními prvky tyto ničí a odtrhává, klasická skládací leporela trhá ve skladech. Vázaná aspoň přehýbá přes hřbet a doufá, že prasknou. Jestli se ptáte, proč ho nechám, tak jednak je vynalézavý a má sílu, takže dokáže zničit, co považuju za nezničitelné… a za druhé, ono je to tak jedna zničená knížka v poměru třeba k 20-30 minutám, kdy si je hezky prohlíží. Každopádně žádná z dětských knížek nebude už po jejich „dopoužívání“ naším koblihem vhodná ani do knihovny v chánovském ghettu.
• Posedlost tyčovým vysavačem. Jednak mi musí asistovat, když luxuju, takže nic nevyluxuju. Pokud ho nechám, ať si chvilku „zauklízí“, začne ho pořád dokola vypínat a zapínat, takže mám strach o motor. Když už mi „nepomáhá“, vyřítí se k jeho nabíjecí základně, odpojí ji od elektřiny, vyndá z ní vysávací nástavce, donese si ji na konferenční stolek a tančí kolem ní rituální tanec.
• Nepochopitelnou averzi k některým součástem domácnosti. Koblih kupříkladu nemůže vidět sedáky přidělané suchým zipem na našich kuchyňských židlích. Takže je vždycky odlepí a pohodí na zem. Taky strhává oblečení, které máme přehozené přes židle, a složené komínky ve skříni nebo připravené na odnesení do skříně – jejich trvanlivost se počítá na milisekundy.
• Pouštění a vypínání pákové baterie, samozřejmě v situacích, kdy se to či ono zrovna nehodí. Taky už se stalo, že ji při mytí během čtvrt sekundy otočil a opařil se. Od té doby se zdá, že na ni sahá o něco maličko méně 😉
• Šílenosti okolo jídla. Viki je dobrý strávník, o to nic, ale dva jeho zvyky mě točí do vrtule. Jednak mu už nemůžu dát kapsičkovou přesnídávku do ruky, protože si ji místo vycucávání zvykl mačkat a celý se s ní polít. Jednak, když už nechce jíst, začne z pultíku připravená sousta házet na zem. Můžu se vzteknout.
• Zlobení s mřížkou topení. Pokud máte nebo čekáte rodinu, nekupujte si a pokud možno se ani nestěhujte do bytu s radiátorem zabudovaným v podlaze! Je to příšernost, práší se tam, děti tam neustále něco házejí nebo zastrkávají a v režimu odplenkování (teď mluvím o Bibině, s Vikoušem v tomhle stádiu ještě nejsme) mají ve velké oblibě do konvektoru načurat. Viki ovšem opět přidal nový level – těžkou mřížku nad topným tělesem, s ostrými kovovými tyčkami, zvedá z podlahy a zřejmě se s ní plánuje zabít. Musím na oba konce stavět těžký nábytek, což ovšem zařízení pravděpodobně nebude z dlouhodobého hlediska dělat dobře (aspoň, že už není topná sezóna).
• Simulace „tahacího kačera“ čímkoliv se šňůrou. S oblibou takhle tahá ze skříňky, kterou nemůžu nalepovacími pojistkami zajistit (a vrtat do cizí kuchyně nechceme) sendvičovač a za zástrčku ho tahá po podlaze. Upgrade posledních dní: snaží se ho strčit do zásuvky.
• V úvodu zmíněné lezecké tréninkové centrum. Snaží se kamkoli vylézt, tam se vztyčit a ideálně spadnout nebo se i s předmětem převrátit (zatím mu nebylo umožněno). Konferenční stolek, dětská křesílka, stoličky a v poslední době bohužel už i kuchyňské židle. Jo a taky dětská jídelní židlička Antilop, v které se naučil zvedat úplně sám.
• Mistrovství světa v krámování. V poslední době je nejoblíbenější sáhnout do kuchyňské zásuvky, vytáhnout plnou hrst lžiček a rozsypat ji po zemi. A tak dále…

Ono to možná zní všechno banálně, ale zloprcek přestane s jednou likvidační činností a jde se věnovat jiné, dál a dál, hodinu po hodině, den po dni. Mám ale pocit, že je to z velké části kvůli tomu, že se už prostě doma nudí. Až bude mít vyžití (a potvrzuje se mi to v posledních dnech, kdy přece jen nějaké zážitky měl a prudí trochu míň), snad se zas trochu zcivilizuje. A teď mě omluvte, jdu lepit hromádku leporel…

Včera večer Bibina strašně zlobila. Neustále kňourala, pořád něco chtěla, ale nikdy neposlechla, dělala naschvály a do toho kvílela, že chce za babičkou, a nechtěla si nechat vysvětlit, že babička ve všední dny chodí do práce a pojede za ní v sobotu. S postupem večera přitvrzovala, řvala, dělala naschvály, až nakonec už prostě dostala na zadek.
„Víš, proč jsem ti naplácal?“ ptal se jí Lvíček dnes ráno v autě.
„Protože jsem plakala a chtěla za babičkou?“

Občas se divím, že nám ji ještě neodebrali. S těmahle interpretacema je ideální, že se nedává do hovoru s cizími lidmi 😀

Už týden. A den. Nějak jsem to částečně vypustila, částečně nestihla. Ale vidím, že ten čtvrtrok je zase velký přelom.

Tentokrát hlavně v komunikaci. Viki umí kývat a vrtět hlavou a na většinu jednoduchých otázek tak zvládne odpovědět – chceš banán, chceš mlíčko, chceš ven, chceš se jít vykoupat… I když nemluví, na spoustě věcí se takhle dohodneme, což je super a taky to ušetří nějaký počet oloupaných banánů, načatých přesnídávek a rozmíchaných lahví mléka. Dokáže ovšem taky trolit, když z vany ukazuje na osušku a jak se s ní přiblížím, zase si dřepne do vody. A když mu vezmu něco, s čím si nemá hrát, strašně se vzteká – doufám, že z toho aspoň trochu vyroste.

Apropó, mluvení. Je vidět, že razí opačný přístup než Bibina, která se vždycky, řekněme, nerada přepínala a její strategie byla „naučím se, jak se to jmenuje, a řeknu si o to“. Viktorova je „vezmu si to sám, a na co nedosáhnu, to si vyposunkuju a vyřvu“. Jeho lingvistické pochody jsou mi záhadou. Vypadá to, že se vždycky naučí jedno slovo a pak ho používá úplně na všechno. Všechna zvířata dělají Bé. Na miminku v leporelu se naučil Mimi, ale to pak bylo nějakou dobu i zvířata, plyšáci a hračky. Teď se naučil říkat Bibi, ale kromě Bibiny jsou to opět zvířata, obrázky zvířat, plyšáci a třeba i plastový druk na pravidlech používání dětského hřiště. Tak já fakt nevím. Výstižně a jednoznačně používá akorát „ňamňam“ a B ho naučila, že panda s rozepínací tlamou na jeho tričku dělá „blé“. Takže dělá Blé na otevřenou tlamu pandy i na to tričko jako takové 🙂

Za druhé je s ním obrovská sranda, když se teda zrovna nevzteká, nekňourá nebo něco nesabotuje. Zjistili jsme, že jeho smysl pro humor si ani v nejmenším nezadá s Pidižvínou (nebo s námi, když už jsme u toho). Naučil se něco nám podávat a když natáhnem ruku, ucuknout a řehnit se na celé kolo. Chápe i hry typu „projet na odrážedle tunelem mezi nohama“ a umí už pár gest z říkadla Kutálí se ze dvora takhle velká brambora, byť ještě zdaleka ne ve správných verších a pořadí. Ale jsou to první vlaštovky 🙂

Dodělávám se skřípějícími zuby poslední balení plenek 4+ a načínám pětky. Zdá se, že dva měsíce kúry probiotiky snad konečně zabraly (klep, klep) a pokud nedostane hroznové víno, má „výstupy“ tuhé a maximálně 2x denně. Snad to vydrží; jogurt jsem se tedy pořád ještě neodvážila a ostatní mléčné výrobky, když mu nabízím, nechce – buď proto, že není zvyklý, nebo už podvědomě ví, že mu to nedělá dobře :). Jinak jí skoro všechno, lososa s ratatouille, kuře s polentou, dušené hovězí s rýží; miluje skoro všechnu zeleninu a ovoce a konečně už zvládne sníst a nejen rozhlodat i syrové jablko. Což asi souvisí s tím, že mu vylezly všechny čtyři čtyřky (u spodních teda zatím jen špičky), takže má dvanáct zubů. Spává po obědě většinou v kočárku, podle míry únavy hodinu až tři, v noci celkem stabilně od cca devíti do šesti až sedmi. A z nějakého důvodu se přestal chtít koupat, vodu vypíná a ve vaně nevydrží víc než pár minut.

Dokáže být šíleně protivný a ukňouraný, ale taky nejzlatější na světě. Minulý týden se chtěl Lvíček pomazlit s Bibinou. Ta si mu položila hlavu na hrudník asi na čtvrt vteřiny a chystala se zmizet za svým. „Ještě,“ prosil L., „já jsem měl těžkej den a chtěl bych se trochu pomazlit…“ Viktorek mezitím vylezl k tátovi na gauč, klekl si a položil mu hlavičku na prsa… 🙂