Včera jsem byla 18+0, dneska podle svojí metody „odečítám měsíce od termínu porodu“ končím čtvrtý měsíc. Úplně si říkám „cože“, protože mi připadá, že to hrozně utíká. A navíc na to samozřejmě není moc čas myslet (a pohyby ještě necítím – jen občas takové tlaky dole v břiše). Někdy v úterý jsem zmínila, že bych ráda pokročila s výběrem jména, a L.: „Nojo, jména! To jsem úplně vytěsnil. Popravdě, já v zásadě vytěsnil i to, že jsi těhotná…“ 😀 Nemůžu nemít pochopení, kromě běžných provozních starostí s prací, Bibinou a každodenním provozem ještě maká na bytě a organizuje stěhování. A mě samotnou to jméno provokuje asi hlavně proto, že mám pocit, že po Brigitce už s žádným nedokážeme překročit svůj stín. Pokud pominu první dny (spíš hodiny) nejistoty, vlastně jsme měli od chvíle, kdy s tím Lvíček přišel, pocit, že TO JE ONO, a čím je Brigule starší, tím jsem s ním spokojenější. Tentokrát zatím žádný AHA moment nepřišel, ale je fakt, že poprvé jsme vybírali až po určení pohlaví – mám ale obavu, že druhé pidižvíče je bytostně proti ultrazvukům a nebude se chtít odhalit ani na tom velkém příští měsíc 😉

Jak je mi jinak? Břicho roste, sice zaplaťpámbu jakžtakž pomalu, ale nepopiratelně. „Klouzačku“ z pokrčených nohou už Briguli dělat nemůžu, snažím se ji ani moc nenosit a všude tahám golfky (když je s námi L., každou chvíli chce tatínkovi „na koníček, chceš koníčka“ – motivovat ji k chůzi je většinou horor). Večer, když se trochu přetáhnu – třeba když táhnu golfky na dvouhodinový nákup a pak ještě balím krabice na stěhování – mě pobolívá v podbřišku, taky pozoruju, že jsem unavenější a třeba při běžném týdenním úklidu půl hodiny luxuju a vytírám a nejmíň půl hodiny odpočívám 😀 Zabrat dostává bederka, ulevuju jí jógou, ale se studem přiznávám, že cvičím mnohem míň, než bych měla. Teď jsem ale našla na idnesu cvičení pro těhotné, tak se do toho zkusím vrhnout. Začínám taky cítit křečák od minulého těhotenství, který mám od rozkroku do půlky stehna, včetně takových těch zakroucených míst. Budu si s tím pak asi muset někam zajít a vůbec z toho nejsem nadšená. Ohledně psychiky – pořád jsem dost snadno vytočitelná, ale v „základním nastavení“ už jsem najela na tu pohodovou vnitřní vyrovnanost konstruktérky nového mimina. „Sluší ti to, vypadáš… spokojeně,“ konstatoval Lvíček a vidím to i já, když se podívám do zrcadla. Takhle nikdy jindy než v těhotenství nevypadám, ať už mám pleť čistou nebo jako puberťák – lesknou se mi oči a působím, jako když mám přístup do jiné dimenze. A taky trochu mám, že 😉

Myslím, že Bibina začíná žárlit, minimálně na té pudové úrovni jí dochází, že se schyluje ke konkurenci, takže se víc mazlí, vrhá se mi oběma rukama kolem krku, třímá moje předloktí s hrdým zvoláním „toe moje učička“, sama dává pusinky… břichu se zatím zvládá vyhýbat, ale cítím z ní vůči němu už mírnou nevraživost, že jí brání v blbnutí s maminkou. Jsem taky zvědavá, jak s ní zamává stěhování, ještě to asi bude zajímavé. Myslím, že načasování je tak akorát – tuším, že i já sama budu rozumně použitelná ještě tak ten měsíc (dva týdny balení, dva týdny vybalování) a pak budu ráda, že se dovleču deset minut do Alberta a někam do herny 🙂 Nějak většina těch odvrácenějších stránek těhotenství nastupuje tentokrát rychleji…

Celé odpoledne nemluvila Brigitka o ničem jiném než o Dariovi, kterého potkala po týdnu ráno na hřišti. Jedinou zmínkou o Dariovi jsem ji dostala do předsíně obouvat, na hřišti pak po ujištění, že je na cestě, prostála deset minut u branky s toužebným „Dajo bude! Dajo!“

S Dariem jsme došli na dolní hřiště, kde byla Simonka. Se Simonkou jsme se párkrát viděly v herně, je stejně stará jako Dario a o něco starší než Brigitka. A Dariova dávná kamarádka. Začali si spolu hrát na písku, honit se, přetahovat o Dariovo odrážedlo. Briguš si hrála sama, ale když jsme všichni společně vyráželi na zpáteční cestu, občas už tiše fňukla „Dajo“ a vypadala vyloženě sklesle.

U našeho domu jsem ji vybídla, ať Dariovi zamává, ale ten si jí ani nevšimnul. Bibina se rvala z kočárku, tak jsem ji vecpala zpátky a rychle zajela do domu, kde jsem usoudila, že už ji můžu pustit. Dario se zabýval elektrickou krabicí před vchodem, ale když Briguli uviděl, otočil se a přimáčknul pusu na sklo. Briguš spustila srdceryvný řev…

…a mně to fakt trhalo srdce, jako kdyby to bylo moje zklamání v lásce, a ne její.

Utíká to, a naší pidižvici už je rok a tři čtvrtě. Za půl roku z ní bude velká ségra, tak snad to všichni přežijem 🙂 Vím, že to píšu v těch přehledech pokaždé (zvlášť co jsou tříměsíční), ale udělala zase megaskok. Konečně vyrůstá z velikosti 86 a přecházíme na 92, ale to není tak to hlavní – především se strašně rozkecala a není to jen o kvantitě, ale i o kvalitě; už si dokážeme docela dobře pokonverzovat. Třeba ve středu: „Pojedem na výlet autem.“ „Babi, děda?“ „Ne, k babi nepojedem…“ – načuřený obličej, ale pak závan smíření: „Pultík?“ „Jasně, pojedeš v sedačce a budeš mít pultík.“ „Budík, pultík!“ (se smíchem) – narážka na to, jak ji Lvíček učil správně vyslovovat na příkladech slov, která v jejím podání zněla stejně. Standardem jsou tříslovné věty typu „koupat, vany, pěnu“, občas zvládne i čtyřslovnou („máma skovaný mimi… táta ne skovaný mimi“). Nahrazuje jednoduchá slova složitějšími (jabličko místo jabo), přejímá ve správném kontextu výrazy jako „vydrž“, „vrať“ a nejotravněji „pusť prst“, což ječí v okamžiku, kdy mě za něj pevně drží a někam táhne 😀
Ohledně výslovnosti si teda dokáže dělat srandu i ze mě: „počkej, já pustím myčku,“ řekla jsem jí onehdá a Bibina zareagovala „mičko, kakao?“ 😀

Jednou, když pršelo, jsem šla se smetím a z ulice uviděla, že jsme na balkóně na dešti zapomněli kočárek pro panenku. Říkám to Lvíčkovi a on na to „my víme, Bíbí si stěžovala, že jí mokne kočár.“ „??? Jakejma slovama?“ „No – kočáš, venku, mokrý!“

Tenhle týden se po veeelmi dlouhé době probudila bolestí uprostřed noci. A zase obrovská změna – v prodlevách mezi zoufalým řevem ze sebe dokázala vymáčknout „zu… by“ a měli jsme jasno. Dali jsme nurofen a princezně tak otrnulo, že mě za pár minut tahala do obýváku „číííst?“.

Začíná se učit barvy, ale postupuje pomalu, takže všechno je teď „žutý“. Maximálně červený 🙂 Obzvlášť fajn ale je, že má pozitivní období a o všem tvrdí, že je to „hezký“. Grafitti samopalu na infocentru Blanky na Letné jsou „hezký maněki“ (maněki znamená malování, malůvky nebo omalovánky; namalovat řekne namanět…), sklenice vody natočená pro návštěvu „hezký voda“ 😀 Taky umí poděkovat a občas děkuje i jen tak, asi osudu, jak mi vyprávěl L., když s ní byl ve středu na pískovišti, že tam po nějakých dětech zbyly gumové kachničky. Přišla k nim, přivlastnila si je a pronesla „kaničky, děkuju!“

Je taky mazaná. Pekelně. Chodíme na jedno hřiště s erárními hračkami a minulý týden, když jsme odcházely, mi přinesla nějaký plastový vrtulník, že si ho chce odnést. Přesvědčila jsem ji, že ho tam má nechat, pak jsem z ní na chvilku spustila oči – pětivteřinová výměna informací ohledně klíčů od hřiště – a když jsme byli na ulici, napadlo mě kouknout se do košíku golfek. Vůbec nevím, jak ho tam zvládla propašovat, ale trůnil tam vrtulník!

(Dneska jsme ji zas nemohli přinutit večeřet, tak L. stanovil, že žádná večeře = žádná pohádka. Vypadala, že se s tím smířila, asi dvě hodiny (!) si hrála sama nebo s náma a nakonec přišla a řekla si o kaši. Tu snědla, načež nahodila úsměv a zkusila: „Pahů?“ No nešlo se hádat, když máte dodržet slovo… ale že si to celý večer pamatuje a pak použije!)

Dokonce už občas, sem tam poslechne moje instrukce (a já jí za to náležitě děkuju a oceňuju, tak si to snad trochu utuží). Ale nejde jenom o bezprostřední pokyny – minulý týden ji něco rozvzteklilo, když měla v ruce pastelky. Normálně, když se naštve, třískne čímkoli, co má v ruce; házet s pastelkami jí ale samozřejmě zakazujeme, protože se pak lámou. Takže se napřáhla, sama se zarazila a popoběhla na pěnové puzzle, kde je relativně jemně upustila do měkkého.

Usíná občas i sama, dokonce disciplinovaně na posteli, ale většinou pořád buď u večerního mlíka, nebo jeden z nás leží v posteli s ní, ze začátku se snaží o nějaké básničky nebo písničky a pak už jen čeká, až usne. S jídlem je to poslední dobou zase dost na pytel, ty tam jsou časy, kdy jsem mohla dávat mlíko jen ráno a večer – rostou jí pětky, má věčně prsty v puse a standard je jedno pevné jídlo denně (většinou kaše nebo hustá polévka) a k tomu pár soust ovoce, jogurtu nebo pečiva; když jsou plnohodnotná jídla dvě (v což počítám třeba i celý jogurt nebo půlku rohlíku), pomalu oslavuju. Včera kupříkladu nesnědla skoro nic – dvě sousta croissantu, pár kousnutí do nektarinky, lžička rýže a dva krychlové milimetry masa. Ela se musí válet smíchy, protože co její likvidační komando spucne za den, naší hladovkářce by stačilo i za normálnějšího režimu tak na čtrnáct dní.

Odplínování nehrozí. I když moc dobře ví, k čemu slouží nočník, zarputile ho odmítá používat, stejně jako nástavec na WC. Krom toho fakt příšerně zlenivěla a golfky s sebou tahám naprosto všude, i když jdem jen na hřiště přes ulici. Ona něco ujde, ale dost často si postaví hlavu a já ji těhotná tahat nechci. Samozřejmě jsem už slyšela, že do kočáru chce, protože ho vidí, ale ten postup byl naprosto opačný a dlouho jsem ji brala bez něj, dokud se nezačaly čím dál častěji objevovat a stupňovat hysterické záseky. Do školy v něm jezdit nebude a jestli bude pořád vozící, až se narodí prtě, prostě seženem sourozenecký. Já se nehodlám nervovat…

Na závěr pár aktuálních fotek z babího léta:

Včera tu byla moje mamka, která to jako poslední nevěděla, tak jsem vymýšlela formu a nakonec jsme s Bibinkou nacvičily otázku „co má máma schovaný?“ (bez bříška, to by spoilovalo předem ;)). Napoprvé neodpověděla, ona se vždycky musí před mámou trochu orazit, když ji ten měsíc nevidí, ale když jsem otázku urgovala, odpověděla krásně jasně „mimi!“ Mámy reakce byla asi nejlepší, nevěřícně nadšené „ty fakt budeš mít mimi?“ Nečekala to, samozřejmě, ale přiznala, že nedávno přemýšlela o tom, jestli plánujeme druhé a kdy.

Poslední dobou ji moc nebaví hřiště, radši se prohání ve volné přírodě a zkoumá kytičky a broučky. Doma hodně frčí čtení, při nemocech apod. večerníčky, tahání kočárku, krmení plyšových ptáků lžičkou z mističky, kazety a malování. A šplhání po nábytku. Je to pořád zvíře, ale mám pocit, že poslední dobou klidnější.

Termín mám tentokrát 26. února, tak jsem se rozhodla i tentokrát od něj „odečítat“ a tak mi vychází vstup do 4. měsíce 26. srpna. Abych nějak shrnula ty první tři…

Byly jiný. Hodně jiný než posledně. Poprvé jsem si každý den užívala a uvědomovala ten zázrak, že jsem stvořila nový život a on teď ve mně roste. Tentokrát se mi nejednou přihodilo, že jsem se zadumala, proč si musím cestou z nákupu sednout na lavičku a odpočinout, nebo proč mi není pohodlná těsná guma od tepláků, a až po pár chvílích mi došlo, že jsem vlastně těhotná. Minule jsem se vznášela prakticky od objevení dvou čárek na růžovém obláčku hormonální euforie, tentokrát byl minimálně první měsíc ve znamení střídavě (hormonální) lítostivosti a nasranosti, což připomínalo permanentní PMS. Taky mi tentokrát už někdy v druhém měsíci vyskočilo břicho – naštěstí maskované pneumatikou, co mi zbyla ještě z minulého těhotenství, ale být hubená, měla jsem asi s utajením docela problém.

Při prvním těhotenství jsem zvracela asi jen dvakrát, ale špatně mi bylo každé ráno a musela jsem něco sníst do pěti minut od probuzení, jinak byl průšvih. Teď jsem zvládla dojet hodinu MHD nalačno na odběry – minule naprosto nemyslitelné – ale zase se mi střídaly periody naprostého nechutenství (hlavně v období oběda a večeře, dost nepraktické) s krátkými okýnky vlčího hladu. Sem tam mi zakolísala hladina cukru nebo čeho i během dne, takže jsem měla v kabelce vždycky pytlík Kyselých rybiček nebo podobných bonbonů (zařazuji jako odpověď na anketní otázku Bez čeho bych se v prvním trimestru neobešla). Mám je tam doteď a ještě pořád se hodí.

Těšila jsem se, jak se mi zlepší pleť, zpomalí růst chloupků a přestanou mastit vlasy, a až na poslední položku se všechno spíš zhoršilo. Většina lidí z toho usuzuje, že budu mít kluka. Většina lidí to usuzovala už posledně, kdy jsem vypadala jak reklama na kosmeťák („holky berou krásu“), měla malé břicho a nezvracela jsem („kluci jsou gentlemani a maminku netrápí“), takže z toho nic neusuzuju; ale nepohrdnu osobními zkušenostmi spolumatek, ať už s rozdílnými těhotenstvími, nebo těhotenstvími podobnými a dětmi různého pohlaví, přece jenom jsem zvědavá ;))

Snad jediná společná charakteristika obou prvních třetin byla naprostá neschopnost pozřít kafe v zásadě od uhnízdění až někdy do 11. týdne, asi týdenní období, kdy mi strašně smrdělo kuřecí, zadýchávání už od prvních týdnů a minimální výskyt „chutí“, až na džusy – v prvním to byl pomerančový, teď jsem ujížděla na jablečném (předtím jsem ho neměla snad několik let). Teda, asi před týdnem jsem při vaření vyluxovala pět kyselých okurek. Ale to byl ojedinělý exces 😉

Taky z nějakýho důvodu nemám vůbec chuť číst, stejně jako minule. To se mi knihomolství vrátilo cca tři měsíce po porodu, kdy jsem zato málem zavařila Kindle 🙂

Jak prosperuje škvrně, můžu usuzovat jen z ultrazvuku minulý týden. Vypadá, že je v pořádku, ale nerado se předvádí -jsem zvědavá, jestli se na rozdíl od komunikativní Bibiny bude schovávat i na ultrazvuku ve 20. týdnu. Jména chce totiž Lvíček řešit, až bude vědět pohlaví, tak doufám, že se dočká 😉 Jinak je teď vcelku klid, uvidíme, co přinesou další měsíce.

Btw, mně to s tím jménem samozřejmě nedá, nemáte někdo na půjčení Knappovou? 😉