Ať už jedete, kam jedete, hlavně ať je to tam, kam chcete… 🙂

Včera se Lvíček před odchodem do práce rozloučil s dětmi, ty zmizely do pokojíčku si hrát. Obul se a doobléknul, já procházela na opačné straně předsíně, tak jsme se pozdravili a popřáli si hezky den. Za pár vteřin slyším klíče v zámku – zapomněl si notebook nebo tak něco, proletí mi hlavou. Strčí hlavu do dveří: „Já jsem ti asi nedal pusu?“

❤

Vůbec mi nepřijde. Venku třicítky, pak zas hnusně, pak zase třicítky. Nemám ani trochu chuť na burčák, dýňovou polévku (nedejbože latte) ani čerstvě vyloupané ořechy. Ale neříkám to úplně s čistým svědomím – za tahle vedra můžu totiž já. To když jsem v půlce srpna, kdy to vypadalo, že nějak ze zdvořilosti překlepeme poslední dva týdny prázdnin ve 20-22 stupních, pak vyměníme deky za zimní a začne plnohodnotný podzim… tak jsem vytáhla podzimní dekorace a ověsila okno v obýváku barevnými plstěnými listy a draky. Není zač!

Doufala jsem, že budu mít konečně víc času na blogování. Ale nějaký vesmírný Úřad pro optimalizaci délky mateřských žil přišel s posledně zmiňovanou blicí virózou (naštěstí zvracela nakonec jenom dvakrát a V vůbec, ale špatně nám bylo všem). Vzhledem k tomu, že ještě ve čtvrtek měla lehce zvýšenou teplotu a my si ještě všichni pamatujeme, co přišlo, když jsme naposledy podcenili doléčení, byla nakonec B doma celý týden, spala s L v ložnici a já s V na gauči. Viki odnesl virózu čtyřicítkami, do toho ho chytly zuby (a zároveň období vzdoru… ale o tom zas jindy, jinde…), takže několikrát za noc vzhůru, střídačka paralenových čípků a Nurofen sirupu… A já byla v pohodě. Byl tu samozřejmě bordel, ale ráno jsem rodinu neprudila, že jsem nevyspalá, přes den jsem L nepsala do práce co hodinu zoufalé zprávy, jak je to s dětmi k nevydržení, večer jsem unaveného L. s bolavými zády klidně nechala jít se projít.

Víte co? Je to hrozná úleva. Nemít pocit nepřetržitýho PMS. Být v klidu. Asi pro všechny.

Klasický fotopost bude, někdy – podle toho, jak budou děti spát a B chodit do školky. Však to znáte 😀

Trochu přeskakuju až na samý konec naší dovolené minulý týden, ale nechci, aby to úplně zapadlo: Lvíčkovi bylo v sobotu kulatých třicet. Známe se od doby, co mu bylo necelých osmnáct, a příští týden máme výročí dvanácti let spolu… Každopádně mi bylo jasné, že to chce něco speciálního, a když už mě napadl asi pátý dárek, který byl jako že dobrý, ale pořád nic oslnivého, mi to došlo: třicet mini dárků. A začala šichta jak blázen. Vymýšlet, sepisovat seznamy, postupně nakupovat. Drtivá většina byly dárky jedlé, což mělo i tu výhodu, že se jejich nákup schoval v běžném itescu nebo cestě do Alberta. I tak ale bylo třeba objednat z několika eshopů, vyzvednout, vybalit, schovat do skříně, dopilovat pořadí, aby to gradovalo, zabalit a očíslovat. Ufff.

Lvíček nic netušil, až teprve když uviděl v obýváku vedle stolu s dortem obří tašku, došlo mu, co se děje, a hlesl „ty jsi magor“ 😀 a za pomoci dětí se dal do vypalování. Zabralo to skoro tři čtvrtě hodiny 🙂

Seznam sdílím pro případnou inspiraci.

1. Průhledná kapsa na doklady k autu
2. Čokoláda
3. Earl Grey
4. Ekologická sešívačka
5. Pralinky s bourbonem
6. Soli do koupele
7. Želé srdíčka
8. Vonný sáček do skříně (vanilka)
9. Jerky hovězí
10. Solární kočička
11. Sušenky
12. Svíčka vanilková
13. Studentská směs (oříšky)
14. Newsweek
15. Půllitr na pivo za nedávno rozbitý 🙂
16. Naviják na sluchátka
17. Stírací mapa světa
18. Víno
19. Pouzdro na cestovní doklady
20. Zalaminovaný obrázek od B.
21. Fernet brusinka (všimněte si 18 a 21 u lahví :D)
22. Knížka Nejste tak chytří, jak si myslíte (to není skrytá urážka, četla jsem ji a doporučila mu ji, ale posteskl si, že elektronicky to asi nedá)
23. Moleskine kapesní sešitky
24. Sada sklenic IKEA
25. Mixit na míru – čokoládová směs s vlákninou, ostružinami a ještě něčím 😀
26. Láhev na pití
27. Bity na elektrický šroubovák
28. Toaletní taška
29. Vlastnoruční přání
30. Medovník se svíčkami

…ale na 40 už tohle nedělám! 😀

Odpoledne přijela tchyně s tchánem hlídat děti a my odjeli taxíkem do Grand Cru na degustační menu. Lvíček chtěl původně oslavit třicetiny v Alcronu. Jenže tam chtěli číslo kreditky a za rezervaci zrušenou později než asi tři dny před termínem si účtovali asi 1500 – a to se nám s dětmi, které jsou jako živočišný druh známé tím, že dokážou dostat z hodiny na hodinu třeba dýmějový mor, nechtělo riskovat. Tak jsem našla Mlýnec, ale tam zase měli obsazeno. Naštvala jsem se, vygooglila článek s gurmánskými tipy a… Lvíček si samozřejmě vybral degustační menu plné hříbků a kopru. Ale byla to jeho oslava, tak jsem to nevetovala a pojala jako osobní challenge 🙂

Bylo to fakt dobré, gratinované hříbky jsem sice nedojedla a poslední dvě vína nedopila, ale zážitek obrovský. A možnost si asi čtyři hodiny povídat a být zas jenom spolu… k nezaplacení 🙂

Lvíčku, miluju tě a doufám, že si navzájem ještě aspoň pár let vydržíme… (interní vtip ;)) :*

Je to tady. Je to velkej kluk.

Tulí se k nám, hladí a pusinkuje, když vypadáme smutně. Poslouchá instrukce. Je schopen si svými deseti převážně svahilskými slovy, posunky a hekáním o spoustu věcí říct. A se ségrou začínají být čím dál větší parťáci, honí se, nalepují si za mé asistence samolepky, objímají se nebo po sobě házejí plyšáky.

(Dneska si Lvíček přivezl jako dárek od rodičů koloběžku. Obě děti se na ni vrhly, B se nechala vozit, ale V od začátku stál jenom jednou nohou a druhou „běžel“!)
Tak dostal k půlnarozeninám novou postel. Stejnou jako Bríga. V podobném věku. Ale sluší se říct – ona potom, co se naučila ty vysoké šprušle přelézat. On, ač v jiných ohledech je to drak, to neudělal ani jednou. Prostě ho to nenapadlo. (A teď nevím, jestli mám být šťastná, že je hodnej, nebo smutná, že je moc konformní :D)

Dnes ho tam Lvíček uspával asi půl hodiny zpíváním a povídáním. Ale teprve když ho nechal zalézt do nového království a zmlknul, byl Viki spokojený. Takže nakonec odešel, když bylo dítě ještě vzhůru, ale vrcholně šťastné. To samé dítě, co první dva měsíce nevydrželo bez mojí přítomnosti vedle sebe spát ani deset minut!

Je už fakt velkej. A jsme moc šťastný.

PS: pravidelný post bude… až bude, protože jsem chytila nějakou šílenou verzi rýmičky. Krizový byl hlavně večer, a v pondělí mám navíc obě děti doma -jestli to ode mě B chytne, tak samozřejmě ještě déle… a na protřídění hromadu fotek z dovolené :/

A nepíšu. Protože blogy se blbě píšou jednou rukou na mobilu za současného hraní s kňourajícím batoletem nebo během tlačení golfek při uspávací procházce. Tam nemůžu ani nahrávat fotky kvůli omezeným datům, takže jsem dnes pozadu o krásných čtrnáct dní v pátku 8. července.

Vlastně nevím, proč jsem na blog neměla víc času, když byla B minulý týden celý pryč – ok, vím, přímo fyzicky jsem potřebovala si tady uklidit. Teď je zase zpátky, a i když ve školce, večery jsou pořád ve znamení uspávání dvou dětí, z nichž většinou ani jedno neusne před devátou a aspoň jedno drží do desíti. Pak už je to Sophiina volba (ehm, o tom bych asi se dvěma dětmi neměla vtipkovat) uklidit kuchyň nebo si sednout se skleničkou vína k nějakému více či méně bezduchému, ale hlavně krátkému pořadu (třeba Pořadu Luďka Staňka na Streamu, poslední díl byl bez nadsázky luxusní). A spát. Mateřská realita, ale vůbec si nestěžuju, protože jsme konečně jakž takž zdravotně v kupě a to je prostě nade všechno.

Začala jsem brát Novo-passit na úzkosti, protože mě několikrát týdně doháněly mučivé pocity, že nic nezvládám a nic nedělám pořádně a správně. Ono je to tedy spíš realita, co si budeme povídat, ale ty úzkosti mě inhibovaly a znemožňovaly mi zvládat i to málo, co zvládám. Ten sirup je strašně hnusný a jeho braní mi málem způsobuje stíhu samo o sobě, ale zkouším to. Druhý nebo třetí den, takže účinek se ještě neměl šanci projevit, ale aspoň se to nezhoršuje 🙂

Viki měl včera 17 měsíců. Umí zlobit, ale zároveň nám dělá radost. Ráda bych mu ještě dneska stihla věnovat samostatný post.

Bibi zase hrozně osobnostně roste během každého dne ve školce, i když vždycky ráno protestuje, že tam nechce. O prázdninách mají vždycky tematické týdenní cykly a la příměstský tábor a tenhle týden je divadelní. To je voda na Pidižvíny mlýn. Ideálně to vyšlo, že první den po asi pěti týdnech mimo školku byl zrovna karneval, takže se nastrojila za kočičku a ani se pořádně nerozloučila. A ohledně toho divadla… Jestli z týhle holky nebude herečka, tak už nevím z koho. Dneska u snídaně jsme hráli klasickou, tisíckrát opakovanou hru, že je kočička, Lvíček je pejsek a zlý pes jim sní upečený dort. V tomhle případě dort reprezentovala věrohodná rekvizita – bábovka, a Vikouš ji stejně tak věrohodně slupnul. Načež se „kočička“ nad rámec role dala velice věrohodně do vzteklého, zklamaného pláče: „Sakra, já jsem měla narozeniny!“ Myslím, že takovéhle obohacení základního textu by byl dobrý výkon i na někoho o dvanáct let staršího v prváku konzervatoře.

No a tak. Spousta vtipných věcí se děje doma i ve světě, třeba Cruzovo nepodpoření Trumpa nebo zákaz ruským sportovcům zúčastnit se olympiády v Riu, na kterou už tak půlka kvalifikantů nepojede kvůli viru Zika, ale budu muset končit. Většinu tohohle textu jsem napsala při ranním válení s Vikim v posteli. Občas si rád poleží, ale teď prej už zase vstávat, zpívat do mikrofonu, shazovat talíře ze stolu a tak dál. Tak zase někdy na počtenou…

Nemám prostor nic pitvat. Slunovrat, konec školního roku, všechno prošumělo a já jsem pořád uprostřed kolotoče hnisu ze všech tělních otvorů, vyšetření a milionu lahviček s kapkami a léky. Léto budiž pochváleno.

Fotky z minulého týdne tady. A nechci absolutně nic slibovat, ale z tohohle týdne by snad mohly nějak aspoň do konce svátků být. Stejně není co fotit…

Pro jednou se vynořím z bezpečné nory dětských příspěvků o kočárcích, botičkách, plyšácích a zelených nudlích, abych okomentovala něco z politiky. Mám totiž pocit, že tahle událost bude jednou znamenat začátek něčeho dost podstatného. Mám v kontaktech na sociálních sítích takové lidi, kteří mají pocit, že se tím vůbec nic nezmění – však Británie měla stejně pořád libru a v rámci EU určitou nezávislost, nebo se ohánějí komenty, že to „není fotbal“, aby to znamenalo výhru nebo prohru. To neznamená, ale mám dojem, že vliv to mít bude, a velký. Britská ekonomika zpomalí, možná se odtrhne Skotsko a/nebo Severní Irsko. Jak jsem v referendu držela palce federalistům, teď bych Skotům to odtržení vyloženě přála, a ve sjednocení Irska doufám od doby, co jsme tam bydleli a my si udělali výlet do Belfastu. Budoucí pozici UK těžko odhadovat, ale i budoucí pozici EU, která teď bude se sebou muset rychle něco udělat, nebo bude čelit reálné vizi dalších odchodů. Zkrátka geopolitická mapa Evropy se změní. A tipla bych, že zásadně.

Spala jsem s mobilem u polštáře a několikrát jsem se probudila kašlem. Asi ve čtyři, v půl šesté… ale nikdy jsem neměla odvahu se podívat. Sice jsem věřila, že nakonec vyhraje setrvání, ale podvědomě jsem očekávala opak. V půl sedmé jsem vstala, zapnula idnes a bylo to tam. Asi o deset minut později přišel do obýváku Lvíček, který taky spal s mobilem (kvůli pohotovosti) a viděla jsem na něm ty samé pocity a myšlenky, které běžely hlavou i mně. „No nazdar.“ A nedokázali jsme na to ani jeden přestat myslet celý den.

Čtu zrovna třetí díl série Velké století Jana Guillou. Hlavní těžiště děje pokrývá v prvním a druhém díle roky 1901-1918, ve třetím 20. léta 20. století. Je to hrozně dobře napsané a opravdu to vzbuzuje pocity, které mohli mít tehdejší žijící lidé: ve 20. století jsou lidé příliš civilizovaní a mají příliš ničivé technologie, než aby mohly být ještě války. Nadchází století rozkvětu a míru. Hlavní naděje jsou v tomhle ohledu Němci, nejmírumilovnější (doloženo na počtu vedených válek v posledních desetiletích) národ Evropy. A tak dále. Přesně se vžijete do současníků postav, kteří do posledních chvil naprosto netuší, že začne nějaká válka a jak dlouho bude trvat. Ty varovné signály tam s naší zkušeností samozřejmě vidíme. Oni ale nevěří, že by skutečně mohlo dojít na nejhorší.

Druhý díl se pak odehrává téměř celý v Anglii. A člověka dnešní doby, odkojeného iluzí britského gentlemana, překvapí, s jakým pohrdáním líčí autor předválečnou anglickou společnost – až na pár výjimek spolek pokrytců, ignorantů, namyšlených a přitom zbabělých idiotů.

Nechci nikoho srovnávat, chraňbůh. Ale je užitečné si uvědomit, že Británie vážně není jen země královské rodiny, Winstona Churchilla a Monty Pythonů.

A jsem vážně zvědavá, co přijde v příštích letech a desetiletích.