Týden nezačal nejlíp – ráno se mi podařilo odebrat Brigitce vzorek moči a vyrazila jsem s ním na středisko. Byla už od pohledu kalná a testovací proužky prokázaly leukocyty a krev, takže jí budu muset ještě jednou nabrat do dvou sterilních zkumavek a přinést nějaký lichý den v týdnu do 7:30. To jsem na nás zvědavá.

Skončení kojení má nejspíš vliv na to, že se mi s malou mnohem hůř vstává – dřív mi to nevadilo, když jsem nebyla vzhůru hodinu; teď jsem jak chodící mrtvola, stejně jako tomu bylo vždycky, když mě někdo v noci vzbudil před těhotenstvím. Taky jsem si zpětně uvědomila, jak jsem byla od otěhotnění téměř nonstop ve skvělé náladě, skoro jako na drogách… hormony jsou mocné. Považuju to za nejšťastnější období v životě, věřím, že ne jen kvůli té chemii 🙂

Vybírám diář na příští rok. Technicky bych ho asi nepotřebovala, ale nedokážu se bez něj obejít 🙂 a to aspoň odolávám Filofaxům a dalším s výměnnými náplněmi. Už několik let po sobě mě uhranuly týdenní diáře Albi a letos to asi bude stejné, i když jsem se poohlížela i jinde. Nejvíc mi vyhovuje rozložení i grafické zpracování, diáře 2014 mají navíc proti předchozím rokům zaoblené rohy – příjemná maličkost. Jako favorita zatím vidím tenhle, ale ještě si to můžu třikrát rozmyslet 🙂 S tím souvisí i kalendáře. Přestaly mě bavit moje dřív oblíbené receptové – stejně jsem z nich nikdy nic neuvařila a jen mě provokovaly. Za prvé ukazováním nafocených dobrot, ale za druhé – a to hlavně – nelogičností zpracování, které se nevyhnulo snad ani jedinému. Borůvkové lívance v lednu? Vánoční perníčky v září, nebo naopak na silvestrovský týden? Letos se nejspíš pokorně vrátím k výletům, líbily se mi tyhle, určitě bych chtěla nějaký s novým kalendáriem včetně jmen jako Tobiáš, Malvína apod. Stejně jako u diářů si ale ještě nechávám čas na rozmyšlenou.

Mám přeinstalovaný notebook – osmičky jsou pořád opruz, ale tenhle týden by snad měl vyjít upgrade na 8.1 a s pár doinstalovanými drobnostmi (hlavně Classic Shell) je to použitelné. Už bych si od reinstalací ráda dala na pár let zas pohov.

Koupili jsme auto. Nechtělo se mi prodávat rok starou funglovku, ale jednak jsme dostali docela dobrou nabídku na výkup a určující argument pro mě bylo, že z Clia bolela Lvíčka záda. Fakt. Má moc krátký sedák a pedály mimo osu sedačky, takže se nemohl bolestí zbavit. Jsme asi jedni z mála lidí, co kupují nové auto kvůli ergonomii 😀 (Těch důvodů bylo samozřejmě víc, ale nebýt tohohle argumentu, asi bych se špatně přesvědčovala) Pokud to čte honny, staly se z nás naftové zrůdy.

Ve čtvrtek jsem měla díky středeční Lvíčkově dovolené (jeli jsme pro Mondeo do Rakovníka) totálně pondělní pocit. Po dopoledním spánku se tento prohloubil o zjištění, že má B. teplotu. Po obědě vylezla na 38,5 a od té doby máme o zábavu postaráno. Nějaká viróza, možná šestá nemoc (ještě v neděli večer se neosypala, tak uvidíme). V sobotu nás od pečování o pidižvíka na chvíli vysvobodili tchánovci a my si udělali bezva podzimní výlet do Hořovic – krásné počasí, parádní barvy, fajn prohlídka a kafe na zámku. Ráda bych o tom napsala extra blog, ale nevím, jestli se zadaří.

Millerovi na tripu už nám v kině utekli, doufám, že aspoň zvládneme Rivaly. Gravitace by na mě byla asi moc depresivní…

Z Roudnice jsem si přivezla kávové pady (trochu trapné, že se málokdy dostanu do jiného Lidlu než ve městě šedesát kilometrů daleko :D). Ideální pro mě takhle přes týden, kdy se mi nechce po kávě deset minut mýt kávovar, vyhodím použitý pad, opláchnu páku a je to.

Poprvé jsem si vážně sedla nad scrapbook a zhruba si rozvrhla strukturu. Ale výběr fotek, doprovodných textů, dekorací… ještě tam čeká dlouhá cesta.

V pondělí Brigitka po deseti měsících dostala lísteček s údaji, kdo z mělnického personálu ji rodil a staral se o ni po porodu 😀 Nějak na mě na posledním nadstandardu v řadě zapomněli a mě nenapadlo se po tom shánět. Až potom, co jsem to viděla fakt u každého, jsem se nesměle zeptala u známé, která mě vlastně na Mělník přesvědčila, a ona mi údaje zpětně vypsala z porodní knihy a přivezla až domů – díky, Tari 🙂

V úterý měla Brigita svátek ve slovenském kalendáři (mám diář s oběma). Všimla jsem si toho až ve středu, ale i tak bychom asi neslavili. Dárek k tomu opravdovému za dva týdny už pro ni ale mám koupený 🙂

Taky nás překvapila megamlha, kterou jsem viděla už v pět ráno skrz žaluzie (berule běsnila pro jistotu celou noc a celý den, asi další fáze zubů) a skoro neslezla celé dopoledne. V těch pět jsem ale nedohlédla ani na protější barák. Podzim!

Ve středu desetiměsíční prohlídka. Všechno v pořádku, jen jsem si uvědomila, o co je zvukomalebnější slovenština vůči češtině – maminka chlapečka na vedlejším přebalováku mu říkala o Brigitce „dievčatko, však?“ Moje „chlapeček, viď“ proti tomu zní jak z pralesa. Mimochodem s chlapečkem jsme se potkaly jen při příchodu a těsně před odchodem, jinak tam s námi čekaly čtyři holčičky +/- podobného věku co B. (Tři z nich měly náušnice, ale o tom bych chtěla psát jindy.)

Cestou pro pečivo se mi na kočárek přivěsilo tak tříleté dítě a začalo vyzvídat, jak se miminko jmenuje. Říkám „Brigitka, a jak se jmenuješ ty?“ „Jindra,“ přiznal chlapeček (to jsem poznala především z toho, že ho nejspíš dědeček oslovoval v mužském rodě, jinak měl delší vlasy, byl oblečený v takových pestřejších barvách a zkrátka to nebylo jasné). Zajímal se i o hračky, jestli tam má zrcátko, no povídal by si asi klidně dlouho 😀

Od čtvrtka mám doma nekojence! Odstavila se sama, naposledy jsem ji kojila ve středu v noci a přes den už nechtěla ani zkusit. V pátek to samé. Myslím, že k tomu přispělo několik věcí – jednak jsem ji už kojila víceméně jen jednou denně, od doby, co má zuby, už mi to bylo spíš nepříjemné, ale nechtěla jsem se toho vzdávat úplně a řešit nalitá prsa (a zbavovat se poslední možnosti uklidnění při hysteráku). Za druhé jsem nedávno pořídila větší savičky, do té doby mi přišlo, že jedničkové stačí, ale teď si zvykla na dvojkové a ty už mají přece jenom o dost jiný tvar než bradavka. A třetí „hřebíček do rakve“ byl asi netekoucí hrneček NUK. Neuměla z něj pít, tak jsem jí to jednou předvedla (viděla mě, jak piju, slyšela zvuk, který to dělá, pak jsem jí ukázala vodu v puse a hned to dokázala napodobit) a tady jde už o úplně jiný druh sání, tak asi zmizel poslední důvod zápolit s bradavkou. Popravdě jsem jí vděčná, že udělala to rozhodnutí za mě. Sama jsem plánovala kojit někde mezi 6 měsíci a rokem, takže vlastně ideál. Jenom teda zastavování laktace je přesně takový opruz, jak jsem se obávala.

Ze čtvrtka na pátek jsem spala poprvé na gauči s B. v obýváku, aby se kdyžtak aspoň Lvíček trochu vyspal – posledních pár nocí bylo dost náročných a přece jenom jsem se o něj bála s tím dojížděním. Gauč byl pohodlný a změna situace nám prospěla všem, Brigča vstávala až v půl šesté na mlíko a ještě potom usnula. Vzhledem k zoufalým nocím o víkendu to hodlám někdy příští týden zopakovat.

Doputovala ke mně informace o novém večerníčku, Bílá paní na hlídání, synopse mě zaujala, tak jsem si v pátek (začínal ve čtvrtek, ale to jsem nějak nestihla) pustila na zkoušku jeden díl. Brigitka nějak neměla stání, tak jsem si ji vzala na klín, kde většinou moc dlouho nevydrží, ale teď zahákla oči na kreslených postavičkách na obrazovce a seděla jako myška až do konce. Ani teď jí ho nehodlám pouštět denně, nejsem příznivce spojení malých dětí a televize, ostatně jsme se kvůli ní velké televize zbavovali – ale bylo v tom něco hrozně hezkého. Jako miminko užasle hypnotizovala i zprávy, když se v jejich dosahu náhodou na pár minut ocitla, teď z gauče zdrhá, když si párkrát za týden pustíme TBBT nebo Autosalon. Teď jí ale bylo jasné, že jde o pohádku, a najednou při tom sledování působila jako o hodně větší a dospělejší dítě…

Babička (tchyně) ze své dovolené na Rhodosu koncem září přivezla Briguš na příští rok letní šatičky a „na teď“ tričko s dlouhým rukávem – je na něm napsané 1-2 roky, ale v tom případě musí být řecké děti totální žížaly, protože přes bříško se jí docela šponuje už teď. Ale je hezké. Asi mi (těsně před odstavením) zmléčněl mozek, protože nápis „Someone who loves me very much went to Rhodos and get me this t-shirt“ mě na férovku dojal.

A takhle je v něm majitelka napasovaná:

O víkendu jsem chtěla na Břevnovské posvícení, ale vlivem okolností jel nakonec Lvíček s Brigitkou a tchyní sám. Prý jsem o nic nepřišla, randál a hromada lidí. Popravdě nevím, co od takových akcí vlastně vždycky čekám 🙂

Dnes jsme byli u tchyně na obědě a odpoledne na Pumpkin Spice Latte ve Starbucks. Bylo výborné, ale náladu mi trochu pokazily tři věci – jediná dětská sedačka byla obsazená (asi dvouletým dítětem, které ji podle mého už ani nepotřebovalo), venku, kam jsme se chtěli přesunout, protože bylo ještě krásně, u všech okolních stolů kouřili… a až doma jsem si uvědomila, že velký hrnek nápoje, jehož většinu tvoří horké našlehané mléko, není při odstavování zrovna tou nejlepší volbou.

Tak já si jdu zase uvařit šalvěj.

Fanfáry především – z pondělka na úterý spala B. od jedenácti do půl sedmé a já taky, protože jsem nemusela ani na WC. Zatím sice ojedinělá vlaštovka (a navíc po Nurofenu), ale i tak jsme happy 🙂

Koupila jsem Brigitce první botičky. V jejím čísle a rozumné cenové hladině neměli nic jiného než růžové Hello Kitty. Chjo.

V úterý byl Den kávy a Starbucks k němu připravil akci: ohlásil na facebooku, že ke dvěma balíčkům zrnkové kávy je jen v úterý hrneček zdarma. Nejdřív jsem nechtěla utrácet, ale pak mi došlo, že už nám pomalu dochází kofeinová i bezkofeinová… a Lvíček byl pro, tak jsme si udělali ještě jednu večerní procházku. Všichni byli spokojení a tohle jsme si donesli domů.

Ve středu jsem si zazálohovala telefon a L. provedl totální wipeout. Zatím to – ťuk ťuk – vypadá, že pomohl a telefon je svižnější a vůbec se chová rozumněji, tak jsem si k němu rovnou objednala nové pouzdro (zelené), když si ho teda budu nechávat; současné je od Brigule celé ožužlané. Otrava je jen to, že si musím znova nakonfigurovat všechny aplikace a všude se přilogovat – naštěstí si aspoň Android zálohuje informace o tom, co je nainstalované, tak jsem je nemusela stahovat ručně po jedné 🙂

Čtvrtek – Brigitčina první zubní kontrola, zatím jen vizuální 😉 po počátečním oťukávání ale na dlouhovlasou sestřičku hezky vycenila, takže dostala za odměnu dětský kartáček. Vzhůru za doživotní zubní péčí.

Na návštěvě minulou neděli řekla Brigče Lvíčkova teta „Kdybys měla pimprlíka, tak jsi celej táta!“ To nemůžu popřít, tak se raduju, když zjistím, že je aspoň v něčem po mně, třeba když kýchne třikrát místo jednou nebo teď naposledy, že jídlo potřebuje zapíjet průběžně. Moje mimopražská babička, u které jsem netrávila tolik času, mi vždycky k jídlu přinesla skleničku nebo hrnek až v průběhu stolování se slovy „já jsem zapomněla, že připíjíš…“

V pátek si jel Lvíčkův kamarád a kolega vyzvednout cestovní adaptér a my ho potkali, zrovna když jsme vycházeli na procházku. Lvíček ho šel zastavit do silnice tak rozhodným gestem, že když ten otevřel dveře, oba jsme sborem zařvali „Silniční kontrola!“ 😀

Večer nato byl sraz „deset let po začátku VŠ“ (pro mě tedy devět, protože já do tohohle ročníku „poskočila“, ale vzali mě za svou ;)). Původně se mi strašně nechtělo, měla jsem takovou antisociální náladu, ale navečer se to zlepšilo, tak jsem jela a nakonec jsem si to hrozně užila. Jeden ze spolužáků, kterého jsem před pár lety docela často potkávala ve Strašnicích, má ročního syna a jeho jméno je stejné, jaké jsem měla připravené pro chlapečka 🙂

V noci z pátku na sobotu jsme zas uprostřed noci pacifikovali Briguli v posteli. Periferně zahlídnu zas nějakou končetinu, která utlačuje Lvíčka, tak po ní se slovy „co to zas vyvádíš za akrobacie…“ chňapnu, abych ji sundala. Byla to Lvíčkova ruka 😀

Btw na Zličíně jsme potkali tohle. Docela šok.

Bylo období, kdy jsem se nemohla hnout z místnosti, aby nespustila jekot. Teď to vypadá, že nás potřebuje oba, protože kvílí, i když odejde Lvíček. Zavolat si ovšem umí jenom jeho. Neberu si to osobně, ale občas se ji snažím učit taky „máma“. „Kdo jsem? Jsem máma?“ zkoušela jsem to takhle o víkendu, ona mě přejela pohledem, obrátila se na L. a radostně zahlásila „táta!“

V sobotu jsme byli zase v Roudnici a cestou zpátky se zastavili ve Mšeném (Lázních Mšené – říkat „ve Mšených Lázních“ mi přijde nějak nepatřičné). Prarodiče tam mají vyhlídnutý pozemek u potoka, který pronajímá obec a kde bychom si mohli zřídit na pár let rekreační zahrádku. Z našeho kraje Prahy je to cca tři čtvrtě hodiny a je tam strašně hezky. Plus bychom si mohli vždycky nechat pohlídat a zajít do bazénu nebo na lázeňské procedury 😀

Zahradnictví Chládek! Původně jsem mu chtěla věnovat samostatný post, ale nakonec jsem líná nahrávat fotky a taky nechci zahlcovat, už teď to vyšlo na dva dlouhé příspěvky v jeden den. Každopádně jsme ani jeden netušili, že kousek od tchánovců je takovýhle boží areál, o víkendových slavnostech navíc plný dýní. Vybrali jsme si tři malé dekorační, ale mám chuť si tam vřesovci, hlohyněmi a okrasným zelím zabydlet zimní balkón 🙂

V neděli večer začal kalendářní podzim a stromy si toho konečně všimly, takže jsem v pondělí poprvé viděla barevné listí! Taky nebylo myslím potřeba být tak pinktlich 🙂 Mimoto neustále nevycházím z údivu nad množstvím žaludů a bukvic – celý život jsem je brala převážně jako relikvie z knížek o Rumcajsovi a teď jich jsou plné větve i ulice.

Starat se o dítě, když vám není dobře a nejradši byste celý den proleželi s čajem, to fakt není nic moc. Naštěstí největší nápor vykryla sobota večer + neděle, kdy byl Lvíček doma a vzal si Briguš převážně na starost, takže jsem se vyležela z nejhoršího a v pondělí už jsem zvládla i zdravotní procházku. B. chválabohu docela spolupracovala a během odpoledne prospala asi dvě hodiny, což je jinak dost nestandardní.

Odečetla jsem většinu RSSka – ze 150 jsem na 10. Jak nemám rozečtenou žádnou knížku a skončila jsem s plurkem, je to nejvíc na ráně, co s mobilem takhle při krmení a uspávání pidižvíka dělat. Plus jsem konečně doplnila ty recenze, díky mobilní aplikaci goodreads 🙂

Párkrát se teď podařilo, že B. odpadla s večerním mlíkem kolem půl deváté, a protože v devět ještě neusnu (když nemám jo velký spánkový deficit), trávím poslední dobou večery s praštěnými irskými knězi jmény Ted Crilly, Dougal McGuire a Jack Hackett na ostrově Craggy Island. Seriál je to skoro dvacet let starý a pro někoho, kdo nikdy nebyl v Irsku (nebo UK), možná nemusí být ani tolik vtipný, ale pro nás prakticky povinnost.

Když už jsme u Irska. S nastupujícím podzimem se mi začalo ukrutně stýskat. Ne stýskat jako že bych se chtěla vracet, spíš že se mi pořád vrací různé lokality, místa a zážitky. Zajela bych si tam na pár dní, jenže mi je jasné, že ze mě mluví nostalgie a stejně by to nebylo ono. Ovšem na to, jak jsem se loni touhle dobou zaříkala, že mi nebude chybět vůbec nic…

Těšila jsem se na HIMYM a byla jsem (tradičně) vcelku zklamaná, jedna z mála světlých chvilek byla scénka, kdy malý Marvin jedním plácnutím smaže fotku, s čímž si nevěděla rady celá skvadra dospělých. Po vlastních zkušenostech musím říct, že to není vůbec žádná nadsázka 😀

V úterý večer jsem si před spaním nahmatala nějak podivně oteklé místo na pravé paži. Prozkoumám stejnou oblast na levé, a ejhle – boule je tam taky! Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to je, protože svaly na rukou jsem nikdy v životě neměla. Holt devět kilo už je slušná posilovna.

Povlíkli jsme peřinku. Jak jsem čekala, je to příšernej overkill, vejde se do postýlky jen složená načtyřikrát a nad Brigulí prakticky levituje jako vzducholoď. Myslím, že klasická deka ji zahřeje třikrát víc – zase jsem se nechala zfamfrnět. Ono se to teda bude hodit, ale teď jsme to fakt myslím kupovali zbytečně.

V půlce týdne se dostavila další fáze nebo, řekněme, tvář podzimu – sucho, relativní teplo a podmračená obloha, zpod které vykukuje takové to bledé zimní sluníčko. Deštivý podzim mi přinášel dublinskou atmosféru, tohle počasí mi připomíná pro změnu babiččin dům v Popovicích. Stýská se mi po něm, ale konečně jsem se snad dostala do fáze, kdy jsem dokázala přijmout jako fakt, že mi nebyl souzen. Ale trvalo to…

Domácí nám koupili nový gauč, ve středu večer jsme na něm odkoukali HIMYM (jak už jsem psala, extra slabota, kterou zachraňovala jen cute matka) a je to mega pohodlné posezeníčko – dlouhého sedáku jsem se bála, ale naopak si na něj člověk může vlézt celý a pěkně se tam stulit, včetně nohou. Je to super.

Ve středu 25. to byl přesně rok od našeho příjezdu. Těch vzpomínek…

Ve čtvrtek přijela maminka a přivezla mi nějaké ovoce a lahev vína. Já jí k narozeninám ex post předala šátek, dekorační srdíčko a taky lahev vína – asi dva týdny zpátky jsem v obchodě vybrala rýnský ryzlink, protože vím, že ho má ráda. Když ho vybalila, vykulila oči a povídá „To je to samý, co jsem ti přivezla!“

Rohová vana je pro koupání pidižvíka za trest – vždycky zaleze do rohu a já na ni nedosáhnu. Ve čtvrtek tam uklouzla, spadla do vany, trochu se praštila a napila. Už abychom měli menší vanu… jsem zvědavá, jaké to v novém bytě všechno bude. Ještě ale rok, no.

Ten samý den jsem taky měla rekord – chvíle, kdy jsem si mohla říct, že mám vyčištěné zuby a jsem po obědě, nastala až někdy kolem čtvrté odpoledne 😀 ale zase jsem ráno vytírala, dopoledne pracovala na korektuře, pak přišla ta mamka, některé věci holt musely trochu stranou 🙂

Každé dítě brečí trochu jinak, ale přísahám, že včera bylo před naším domem dítě, které brečelo, jako když kejhá kachna nebo křičí páv. Přísahám, že jsem se byla nejdřív podívat z okna, kdo tu je s jakým ptákem.

Brigule dostala novou autosedačku. S pultíkem. Nejdřív se do ní nechtěla zaboha nechat upoutat (místo pásů drží dítě na místě právě zacvakávací pultík), ale když zjistila, že díky tomu může koukat z okýnka a po celém autě, vzala ji velmi rychle na milost a teď už to vypadá, že se do auta i těší. Komické je, když na pultíku usne, vypadá pak jako alkoholem zmožený štamgast čtvrté cenové spící na hospodském stole.

Kdo vymyslel státní svátky o víkendu? Neplyne z toho žádné volno, jen komplikace – my takhle v sobotu spokojeně objeli dva autodealery a děsně se divili, že mají oba zavřeno 😀

Víkend byl super – byli jsme jen po Praze, a to vlastně jen v nejbližším okolí (aspoň se ušetřilo za benzín :)), ale celkem dost jsme toho zažili. Včera vláčkem po pražském Semmeringu, čaj s dortíkem v cukrárně na Andělu a jízda zpátky, dnes Ladronka a Hvězda a pokec s rodinou. Na včerejší podvečerní procházce po Zličíně jsme zjistili, že (zřejmě) roky prázdný vietnamský obchod na sídlišti někdo rekonstruuje a na dveřích je cedule, že shánějí vyučené prodavačky lahůdek! Bylo by super nemuset v zimě pro každou bramboru až do Metropole. A samozřejmě musím kvitovat nádherné babí léto po oba dny, na tohle jsme celou dobu čekali.

A nakonec fanfáry: dnes se nám podařilo uspat Briguš v postýlce, bez mlíka a nošení. Zabralo to sice přes hodinu vytrvalého mluvení, hlazení, pokládání a šššání a už jsem to chtěla vzdát, ale udolali jsme ji! Nemůžu si pomoct, mám z toho lepší pocit než nechat ji vyřvat za zavřenými dveřmi, to nutně musí považovat za zradu.

Někdy si chci zapsat jednu až tři věty k tématu, na blog málo, na twitter asi trochu moc obyčejné, tak jsem si je rozhodla „syslit“ do týdenních celků.

V pondělí jsme s B. byly na ukázkové hodině Yamaha kurzu Robátka. Já byla z kurzu, kdy se pořád skřehotají vysokým hlasem dokola tři písničky, vyloženě zděšená; jindy společenská a vším novým nadšená Brigča koukala celou dobu zarputile před sebe a neusmála se ani na tuleně. Abych se tam za dva tisíce na pololetí já deptala a ona nudila, to fakt nemělo cenu.

Úterní pěší procházka až k Shopping Point Řepy, kde jsem nebyla od gymplu, a taky se to tam od té doby téměř nezměnilo. Těžko se to popisuje, ale padla na mě z toho místa vyložená deprese – jsem ráda, že tam nebydlím (Řepařům se omlouvám).

Od půlky srpna byl podzim a teď už asi začala zima – nemůžeme nechávat na noc v ložnici mikroventilaci, protože bychom zmrzli, a v obýváku se i s ní rosí okna. Lvíček má dovolenou a jedeme každý den dvě konvice čaje + na ven čepici a rukavice.

Ve středu jeden mateřský megaúspěch – konečně se mi podařilo vyvinout takovou konzistenci domácího jídla, kterou je B. ochotná jíst. Tajemství bylo v použití tyčáku místo mixéru a hlavně štědré dávky oleje: na to jsme přišli náhodnou poznámkou tchyně, která prohodila při mytí mističky od oběda, že jsou ty skleničky takový mastný… Samozřejmě, nebude to nic extra zdravého, ale pořád je to krok dopředu.

Celou středu hrozně lilo, tak jsme byli v Dolních Břežanech na kafi a palačince. Taky tam byl farmářský trh, který sestával z jednoho stánku se zeleninou, dvou s nějakými sýry a mléčnými výrobky a jednoho pojízdného pekařství – úžasný pohled.

Uvažovali jsme o novém autě, hlavně kvůli bezpečnosti (současné nemá ani ESP) a pohodlí řidiče. Oba kandidáti, Peugeot 308 SW a nový kombík od Toyoty Auris, ale mají vzadu v podstatě horší sedadla, než stávající Clio, takže moje cestování vzadu s Brigulí by bylo nepohodlnější než teď. Panoramatickou střechu, vestavěné roletky a další vychytávky 308 budu ale asi nějakou chvíli oplakávat.

Pořád se nemůžu dostat k recenzím knížky The Giver a jejích tří sequelů, snad zatím nezapomenu všechny dojmy, každopádně hvězdičky – čtyři, tři, tři a dvě.

Lvíček updatnul iPad na iOS7 a mně se to strašně nelíbí…

Linux se mi na notebooku nějak rozpadá, tak dumám, jestli mu dát ještě šanci, nebo se vrátit k Win 8, když bude za chvíli update. Ono já to stejně budu zálohovat nejmíň týden dva, tak do té doby uvidíme, jestli se to nějak vzpamatuje (aspoň kvalita hovorů u Skypu se zatím trochu zvedla, pozitivní).

V pátek nám přijeli hlídat tchánovci, abychom mohli (poprvé od porodu) do kina. Bohužel mě vlivem nějaké kombinace počasí, úplňku a nevyspání bolela celý den hlava, tak jsme se šli teda aspoň sami projít.

Tchyně mi přivezla super prostírání (vyrábí je její švagrová, Lvíčkova teta). Jsem líná nahrávat sem fotku, ale můžete se podívat na Instagram.

V sobotu jsme byli na Bílé Hoře, kde se zrovna konala bitva na Bílé hoře. (Docela mi dalo práci dát ta velká písmena správně :D) Procházeli jsme se Hvězdou, já jen v podzimní bundě, prochladla jsem a v noci mě začalo škrábat v krku a jsem jak mátoha. Bezva závěr dovolené a musím jen doufat, že zítra už budu natolik fit, abych to tady zvládla.

Baví mě, když dialogy s Brigulí začínají dávat aspoň zdánlivý smysl: „Ty!“ prohlásila dneska (v neděli). „Kdo ty?“ zeptal se Lvíček. „Ty ty!“ nechala se slyšet dcera.

Mimochodem, kolem nábytku už chodí jako profík a už se udrží i pár vteřin v samostatném stoji. A místo žužlání kukuřičných křupek a dětských sušenek je regulérně ukusuje – čtyři zuby jsou znát.

Poslední dobou, kdykoli jíme, přikvačí ke stolu a začne loudit (na to ji navyknul Lvíček, já jsem tvrdá a zvířatům ani dětem od stolu nedávám, na druhou stranu uznávám, že to naši problémovou jedlici aspoň motivuje – takhle se třeba naučila jíst kousky). Dnes jsme zasedli k obědu – a nic, Briguš si velmi zaujatě hrála na hrací dece. Lvíček se na ni podíval a prohodil: „Je neděle, berňák neúřaduje.“

Závěr bude taky pidižvíčí: jelikož se mílovými kroky blíží k devítikilové hranici a vajíčko pomalu přerůstá, objednala jsem jí dneska autosedačku. Pěkně popředná, isofixová, s pultíkem a super výsledky v testech bezpečnosti, tak snad bude vyhovovat. A vzhledem k přicházející zimě dnes Lvíček přivezl z IKEA její první peřinku, polštářek a dvoje povlečení. U toho druhého jsem dlouho váhala s barvou, říkala jsem si, že pro případného chlapečka by pak byla nepoužitelná – a pak jsem si řekla, čert to vem, udělám si radost 🙂 Lvíček mě podpořil, že prý by druhé dítě mělo aspoň něco nepoděděné 😀 a navíc ho potěšil vzorek s houbami na peřince.

Dneska se doopravdy přihlásil podzim, i když tu ještě nemá zůstat: znatelné ochlazení, deště a nálada sednout si k oknu s hrnkem čaje. Bylo mi fajn, přišlo moje poslední roky nejoblíbenější roční období – a zároveň mi bylo tak nějak trošku smutno a já pátrala proč.

Asi jsem na to přišla: tohle bylo první léto naší Brigitky. A teď je (minimálně téměř) pryč. To už to takhle poletí pořád?