Nemůžu si teda stěžovat, že bych jako matka v domácnosti měla nějak přehnaně moc volného času. Ale jsou období, kdy zvládám mít uklizeno, uvařeno, přečíst kus knížky a třeba i napsat blog – a pak taková, kdy záhadně a zákeřně spadne několik hodin nebo dnů do černé díry. Nevzpomínám si, že bych (u)dělala něco užitečného, ale ani neužitečného (kromě mých oblíbených prokrastinací při kojení), domácnost vypadá, že ji po explozi granátu ještě vyraboval oddíl nájezdníků, a dítě brečí, že se mu nikdo nevěnuje. Před dvěma dny jsem zasedla asi na hodinu k psaní a od té doby se to se mnou valí jak sněhová koule. Docela ráda bych se zas vrátila k tomu prvně popsanému stavu, ale jediné, co mi při tom běží hlavou, je myšlenka na Červenou královnu – abych dosáhla aspoň nezhoršujícího se stavu, musím být neustále v akci.

Tenhle týden přinesl letošní jarní zásilku miminek – zákeřně se žádné nestrefilo do mých narozenin, tak jako loni Andulka od jjanul, zato tři přišly v pátek (jeden chlapeček a dvojčata holčičky), jedna holčička v úterý a poslední chlapeček z dubnové várky dnes ráno. Další porodní vlna nastane kolem července a srpna. To bude mít Brigit výběr kamarádů!

Apropó, miminka. Briguš pochopitelně zajímají. Miminka na vítání, miminka v čekárně u doktora, to krásné usměvavé miminko v zrcadle v předsíni. Nedávno jsme si všimli, že hypnotizuje flašku kojenecké vody Rajec, z které jí dělám nutrilon a po dopotřebování si do nich čepuju kohoutkovou k posteli. „Víš proč? Ono je tam miminko!“ zvolal objevně Lvíček po chvíli investigace. A opravdu – na etiketě vedle loga je krásně rozpoznatelná (na rozdíl od Aquily, kde splývá s pozadím) fotka miminka. Asi třícentimetrová. To naše mládě už vidí ostřeji než my…

…ale přijít to muselo.

Velrybí období. „Poslední měsíc je nejhorší,“ říkají všichni, tak jsem si dala myšlenkovou hranici nepoužitelnosti někdy na půlku, eventuelně na začátek listopadu… a byla trochu zaskočená, že ji nejspíš budu muset přehodnotit. Výlet do Hradce přesně před týdnem byl tak na hraně – sám o sobě fajn, ale dvě dvouhodinové cesty autem mi daly docela zabrat. V sobotu jsme byli přát k narozeninám babičce do Roudnice – dvakrát hodinová trasa, kterou jsem ještě na přelomu září a října zvládala v pohodě téměř denně, a dalších několik hodin sezení na gauči mi vycuclo energii na celou neděli (nevím, jestli jsem psala, že mrně nemá sezení VŮBEC rádo, hlavně když jde o sezení v kalhotách nahoře na gumu a speciálně třikrát tolik sezení v pohybujícím se autě).

Takže v neděli jsem prospala skoro celé odpoledne a včera taky asi dvě hodiny, čímž pádem jsem se rozhodla odpískat dnešní dušičkový výlet s maminkou na hrob babičky a dědy. Strašně mě to mrzelo a byla jsem na sebe celý večer naštvaná; to místo má pro mě symbolický význam, jela jsem tam po svatbě položit kytici místo blbého házení, byl to cíl mojí první samostatné jízdy autem (v příšerné mlze) a rodina dědovy sestry a babiččina bratra mi vždycky aspoň trošičku připomenou vlastní prarodiče a moje dětství, mají mě rádi a zajímají se o mě. Jenže cesta (proč musí být všechno na opačném konci od Prahy?!) by trvala nejmíň hodinu a půl a každá z návštěv alespoň hodinu… a když si to představím, pořád mám pocit, že jsem udělala dobře. Taky se mi už blbě spí, trvá věky, než se nějak naaranžuju, a pak se začne prtě mlít, že se to zaspat nedá. Vybalancovávám příjem hořčíku, abych neměla křeče a zároveň ho nehromadila (příliš relaxované svaly jsou při porodu pochopitelně kontraproduktivní), začínají mě táhnout třísla – na to, jak jsem si po většinu těhotenství stěžovala jenom občas na dýchání, si připadám jako hypochondr a štve mě to.

Ale neztrácím naději, třeba se o mně jenom pokouší nějaká podzimní viróza a když si dám chvíli pauzu, třeba ještě pár výletů zvládnu.

Jsem v trochu zvláštní situaci. Na jednu stranu vím, že mám limitovanou, každým dnem se krátící dobu, kdy se můžu s někým vidět bez sáhodlouhého plánování krmení, přebalování a vůbec obsluhy novorozeněte. Na druhou stranu mě nikdy nebavilo organizovat srazy a připadá mi přece jenom trochu nezdvořilé vystavit si na FB, Skype nebo jinam status „máte asi měsíc na to mě vidět, tak si to zařiďte“. Ono by to asi nezdvořilé bylo, co si budeme povídat. Ale během posledního roku a půl jsem si už vcelku zvykla na to s nikým se nevidět, a tak i když bych ráda načerpala sociální kontakt znovu do zásoby na mateřství, chybí síla, chybí vůle a chuť něco plánovat, obepisovat, vymýšlet, organizovat a pak někam dojet, aby člověk stejně zjistil, že za dobu, co ty lidi neviděl, si s nimi už stejně prakticky nemá co říct.

To je kapku stinná stránka emigrace: když jste už předtím byli asociálové, kteří si museli psát do kalendáře, aby aspoň jednou za dva měsíce zašli s někým do hospody, tahle zkušenost to pošoupne ještě spíš opačným směrem. Pokud jsou lidi na netu – výborně, máte pocit, že se scházíte pořád. Pokud nejsou, zjistíte, že vám ve většině případů v zásadě nechybí. Možná bych se s tím měla jít léčit.

Nejde o to, že bych pohrdla povznášející konverzací s někým naladěným na podobnou vlnu. Dělá mi spíš problém ta „administrativa“ okolo (plus fakt, že „naladění na podobnou vlnu“ rozhodně není celoživotní a neměnná záležitost). Možná budu po porodu trpce litovat… ale třeba taky ani ne.

Nejspíš bylo Irsko moc malý kalibr a já bych k entuziasmu potřebovala pobyt na slepičí farmě…

Na to, jak – musím zaklepat – mám těhotenství relativně bezproblémové, jedna věc mě spolehlivě odrovnává: dlouhé postávání. Interně jsem si to nazvala „syndrom guided tours“, protože nejmarkantněji se to v zemích, které už odbouraly fronty na banány, většinou projeví při prohlídkách s průvodcem, které většinou zahrnují minutu chůze a 5+ minut výkladu na místě. Krev prostě necirkuluje (měla jsem s tím problémy vždycky, natož když jí musím pumpovat skoro dvakrát tolik), takže za chvíli přešlapuju, pak musím chodit aspoň v malých kroužcích a nakonec si musím někde sednout nebo se opřít, protože druhá varianta je omdlít.

Už jsem si vštípila, že prohlídky s průvodcem si musím v těhotenství odpustit (strašné to bylo jak ke konci prohlídky Kilmainhamu, tak sídla vlády), ale kámen úrazu nastal, když jsme šli na oběd s Jirkovým bývalým kolegou. Kluci prokecali hodinu a půl na obědě a pak se na rohu před prací ještě zastavili, aby si dopovídali jednu historku… pak druhou… pak navázali další. S každou jsem věřila, že už bude poslední, tak jsem je nechala dokončit – ale než jsem stačila doříct „tak jo, tak zatím ahoj“, už konverzovali dál. Asi čtvrt hodiny to bylo ok, ale nakonec přišlo, co přijít muselo, takže jsem vyhrkla, že potřebuju jít a že jsou strašně ukecaný 😀 všechno zlé ale k něčemu dobré, aspoň jsem si zdravotními důvody ospravedlnila sednutí do Costy na presso, na které jsem měla stejně od oběda chuť ;).

Bydlíme od minulé neděle a ještě pořád dozařizováváme, dokupujeme drobné vybavení (pořád třeba nemám lis na česnek a šťouchadlo na brambory!) a do toho si dávám kolotoč po razítkách do těhotenské průkazky. Vyloženě mě dojala praktická doktorka, která mi při telefonickém objednání aktivně nabídla čas 16:30… a pak mi řekla, že na EKG musím do vedlejší ulice, kde mají denně od 8 do 16 (věděla předem, proč tam jdu). Tak vejlet do centra pro velký úspěch ještě jednou, a do toho jsem se dozvěděla, že mám už skoro po limitu s hledáním pediatra… ale rozhodla jsem se nerozčilovat.

Realita nezaměstnaných navrátivších se expatů je taková zvláštní, čas se podobá amorfní hmotě, která pomalu teče okolo a sice za ní zůstávají takové věci, jako přestěhované krabice, srovnaná knihovna a spravená skříň, ale zároveň se nám celé dny zdá, že vlastně nic neděláme, a přitom na nic nemáme čas 🙂 Případně náladu. Týká se hlavně blogů a setkání s kamarády, které se nám prostě strašlivě nechce organizovat (druhá věc je, že nemůžeme pít, třetí, že se nám nechce do hospod, u kterých nemáme jako v Irsku předem záruku, že nebudou zahulené). Přednášku bývalého Jirkova kolegy na ČVUT jsme si ale ujít nenechali – sice nás dost překvapilo, že v nové budově v Thákurově ulici je veškerý vstup na karty, takže se nedalo během přednášky ani odskočit (přes vrátnici nás pustili, ale do posluchárny bychom se už znova nedostali), ale Edův výraz a „tyvolé… si děláš kozy“ za to stály 😀

Přednáška byla zajímavá, Eda ji bravurně odprezentoval v češtině – kámen úrazu byl, když přišel slovenský dotaz a on začal automaticky odpovídat taky ve slovenštině, ale bylo znát, jak těžko občas hledá slova a jaký má český přízvuk. Mám pro to pochopení, už při časově sousledném studiu se mi víc jazyků hrozně plete a pro každodenní použití podle mě normální člověk nemůže držet v pohotovosti víc než dva jazyky, v tomhle případě angličtinu a češtinu. Přesto za reakci ve slovenštině sklidil aplaus, na což reagoval „na to, že mám problémy ve svým rodným jazyce, nemusíte tleskat“ 🙂

Po přednášce jsme se šli domluvit na hospodu – navrhoval hned, ale to se nám nechtělo, protože jsme oba byli trochu nachcípaní a unavení, takže jsme se domluvili na středu po přednášce druhého kolegy na matfyzu (tam jsme chtěli původně, jenže na středu se ohlásil opravář sklepních dveří). Skončil dost pozdě a navíc Štěpán psal, že nás Eda shání kvůli čtvrtečnímu, tedy dnešnímu obědu, tak jsme nakonec taky nejeli (a na ten dnešek jsme se nakonec nedohnali).

Jak říkám, na organizování nejsme. Nezvládáme vymyslet program ani pro sebe, natož do něj zapojovat další lidi, pořád bojujeme s nachlazením, aklimatizací a únavou… a když už se o něco pokusíme, narazí to zas jinde. A čas se vcelku krátí 😉 ale nějak nemám energii to řešit. Celý přesun byl popravdě náročnější, než jsme si mysleli, a jsem ráda, že ho máme za sebou. Dopadne, co dopadne…